Že nejlepší lezení je na písku a že nejlepší písky jsou u nás, se shodneme vcelku snadno. Tedy do momentu, než na mysl přijde naše oblíbená oblast za hranicemi, která také docela ujde. Zde se už názory budou lišit, zkrátka někdo je na krápníky, jiný na dírky. Pro mě je tou oblastí, které bez váhání obětuji kus sezóny, Moab v americkém Utahu.

Stovky mil pouště a kaňonů okolo malého městečka, ledabyle odloženého v zatáčce silnice 191, nabízejí dobrodružství hned na několik životů. V sezóně se k místním mormonům přidají zástupy lezců, kajakářů, base jumperů, singl trackerů a další havěti. Prach z pouště v hrdle spláchneš večer ipou z místního pivovaru a písek ve tvé svačině také křupe podobně jako u nás.

Má první zkušenost by se dala popsat jako návštěva nedobrovolně abstinujícího alkoholika v dobře zásobeném obchodu s lihovinami: Dva dny focení ikonických vyhlídek v doprovodu rodičů bez šance na lezení. Po dlouhém licitování jsem si na skálu přeci jen sáhl ve slavném Indian Creeku. S pěti frendy a čtyřmi abalaky zde člověk v nekonečných spárách moc parády nepředvede, a tak jsem alespoň měl jasno: Sem prostě musím znovu.

Při dalších návštěvách se rychle ukazuje, že nedostatkovým zbožím jsou zejména spolulezci. Tedy minimálně v případech, kdy cílem jsou stometrové věže hluboko v poušti a vedle lámání údů ve spárách v obtížnostech 5.11 až 5.12 je součástí balení i třicetikilometrový pochod s batohy. Nezbylo mi nakonec nic jiného, než si takového spolulezce metodicky vychovat, a to hezky od píky.

Sympatickou kolegyni v práci pozvu na lezení, „aby si to vyzkoušela“. Pak už to jde rychle. První lezení venku, první pusa, první lezení na písku, první komín a spára. Za dva roky už projektuje své první 7b i VIIIb. Po celém dni lezení špinavých úchyláren ve Skaláku mi nese s úsměvem pivo a já mám jasno: Tuhle holku si musím vzít… do Moabu.

Najít shodu v lezeckých cílech bylo snadné. Stačilo pohrozit sebevraždou: „Hele, já si na ten Standing Rock klidně půjdu sám. Včera jsem studoval na youtube video o rope sólování.“ „Jsi magor! Já s tebou teda půjdu, no!“ Stometrový falus provokuje o 500 metrů níže. Američan by se přiblížil jeepem, my balíme batohy. Čeká nás 15 kiláků tam a 15 zpět. Je léto, snad 40 stupňů ve stínu. Voda, tři lana, železo. Počítám, že nesu zhruba 30 kilo na zádech. Vyrážíme večer.

Ztrácíme se v prvním kaňonu. Klesáme. Naše oči bloudí po fascinující scenérii zalité zapadajícím sluncem. Zvykáme si na tmu a jdeme po White Rim Road za svitu měsíce. Ten rok jsem si hned z jara pocuchal vazy v kotníku. Südwand na Falkenstein (VIIIb, Adam spadl ve špatně čitelném traverzu v horní části cesty, pozn. red.). Kotník otéká a bolí. Bojím se, aby se vešel do lezečky. Při pauze ukazuji na škorpiony. „Jé, ty jsou malincí.“ Dál už dnes nemohu. Ležíme na zemi bez spacáku. Následuje pár hodin mělkého spánku. Budím se bolestí.

Východ Slunce. Jeden z nejkrásnějších v mém životě. Začíná boj s časem. Teplota stoupá. Fixuji lano a snášíme se 50 metrů vzduchem do dalšího kaňonu. Zanedlouho stojíme před Standing Rock (topo). „We climb it not because it’s there, but because it won’t be there much longer.“ Formace na první pohled opravdu odporuje fyzice. Čeká nás The Regular Route 5.11c. (zhruba 6c+, IXa na písku, pozn. red.)

Lehce nervózní nastupuji do první délky. Spára v koutě, krátký traverz a vzdušným výšvihem přes převis k prvnímu štandu (5.10b). Nervozita opadá, lehce solivý písek i struktura chytů mi připomíná Skalák. Ve druhé délce lezeme vydatných 30 metrů přes solivá bříška s drobnými chyty a trhlinami (5.10d). Jištění tak akorát, aby kalhoty zůstaly suché. Teplota roste a na druhém štandu jsme už dost unavení. Nýty v další délce napovídají, kde bude hlavní problém (5.11c). Pár pohybů za malé lišty přes převis. Oblina. Padám. Na vteřinku jsem naštvaný, než mi dojde, kde zrovna jsem. Za bouldrem následuje 20 metrů lehčího lezení. Vrchol. (zápis v knížce)

Slunce se na chvíli milosrdně schová za mraky. Jsme tu sami. Malincí. Absolutní ticho.

Teď už se jen dostat zpět. Začíná vytrvalostní závod. Nejde o čas, ale o naše síly a vodu. Slanění. Svačina. Jümarování zpět z kaňonu. Chtěl jsem tu být o dvě hodiny dříve a mít o dva litry vody více. Teď ještě deset kilometrů v odpoledním slunečním žáru. Batohy jsou o poznání lehčí, ale i tak jdeme na brzdy. Mám strach o mou drahou polovičku. Snažím se pít co nejméně. Kotník je jako bambule a tepe bolestí. Posledních 300 metrů převýšení. Došla voda. Už nemůžu. Každých 20 metrů se musím zastavit. Cítím, jak mi tuhne krev v žilách.

Posledních 50 výškových metrů. Anděl po mém boku se usměje: „Počkej tu.“ Vybíhá vzhůru, vrací se s vodou a já mám opět jasno: Tuhle holku si musím vzít.