Čím déle lezu, tím méně toho mám ve svém okolí (Český kras, pozn. red.) k přelézání. Postupně tak mou pozornost začaly lákat všechny možné i nemožné lezecké terény, věže a masivy. Třeba téměř zapomenutá Trojúhelníková stěna ve Svatém Janu pod Skalou.

Dějství první se odehrálo v roce 2023, kdy jsem poprvé zatoužil prostoupit tuto magnificentní stěnu. Jako TU cestu jsem si vyhlédl Starou cestu (Zlatníkovu) 6+, kterou Kryštof Zlatník vylezl už v roce 1948. Stoupáme podél stěny až téměř na její konec, kde cesta začíná mohutným traverzem. Věším na sebe matroš spíše jen z poctivosti, aby se neřeklo. Očekávám klasicky přeskobovanou stěnu, pro našince žádný problém. „Za hodinu budeme nahoře a pak vylezeme kdyžtak i něco dalšího,“ povídám si spíš tak pro sebe. Ono to ale nabírá docela jiné obrátky. Místo stupů jsou travnaté police prorostlé všelijakou skalničkou či netřeskem, jištění žádné a chyty duní úplně všechny.

Přijdu si jak ve videohrách, které už asi nepamatuješ. Takový ten panďulák, co skáče po policích, které se pod ním drolí a padají do údolí. Myslím, že se ty hry jmenovaly Prince of Persia a Metal Slug. Na konci traverzu se konečně houpe starý skobo-kroužek. S vypětím sil skobu cvakám a vracím se opatrně zpět. Stahujeme lano a já tam presku nechávám viset – jako daň za svou troufalost. Jdu si naproti přes údolí spravit chuť do cesty Utržené splachovadlo 9-. Znalci vědí, že ani tato nepatří mezi nejpevnější, ale v cestě máš alespoň lepené borháky. Autorem jsou známí lezci Pavel a Honza „Magnus“ Novákovi.

ZLATNÍKOVA 6+

Trojúhelníkovou stěnu nechávám přes zimu spát a byť tvrdím, že se do stěny už nechci vrátit, snažím se alespoň od starších, stále ještě lezoucích matadorů zjistit, zdali stěnu nějakou z cest dokázali prostoupit. Uběhne skoro rok a já zacítím pach krve a nemluvňat. Vyrážíme se o cestu znovu pokusit. Tentokrát už k cestě přistupuji se staženými kalhotami a vším respektem. Mám připraveny frendy a čoky. Ještě před skobou dávám dva frendy a jeden vklíněnec. Dlouho se odhodlávám, než skobu přelezu (moje preska v ní stále visí). Postupuji už trochu pevnějším koutkem a dávám nějaký ten vklíněnec. Na dohled mám kruh. Je krásnej, velkej a rezatej. Tak moc si ho přeju pohladit, polaskat, odsednout si do něj a vědět, že jsem zachráněnej. Jenže k němu je to ještě nějakých osm metrů v traverzu totálními, s prominutím, sračkami. Chce se mi brečet a v hlavě mi běží Alešákova slova: „Nemusel jsi hrát, ale chtěl jsi.“ Mohutně máguju a poklepem zkouším, co by jakž takž mohlo unést moji váhu. Duní tu všechno, otázkou je, které chyty se hýbou nejméně a ve kterém směru je zatížit. Dostávám se do určitého stavu mezi nirvánou a absolutním zhroucením a po kolenou dolézám ke kruhu. „Eli, zruš!“

Ke druhému kruhu dolézám relativně bez problémů, na zem to už nemám, a několik skob, z nichž některé by se daly použít místo háčků na kabáty, mi dodává dostatečný morál. Kvůli tahu lana opět dobírám a zvažuji varianty dolezu, Dědkova 5+, Zaječí stopou 6 nebo Stará cesta 6+. Po zohlednění všech faktorů se vydávám do nepříjemného traverzu Staré cesty. Lítá mi to od nohou, rukama držím hrozný lokr a vytěsňuji z mysli pád do štandu. Horko těžko dolézám k vrcholovce, která je ukryta pod černými převisy. Bojuji s časem, dohání nás sluneční žár, kterému se chci co nejvíce vyhnout. Zakládám nějaké jištění, prodlužuji ho, co to jde, a vyrážím do posledního souboje. Ještě, že jsem měl na sedáku i nějaké smyce do hodin. Cestou potkávám ještě jednu skobku a přes převisy se plazím vrcholovým rozchrastem. Do vrcholovky nás cestou zapisuje Eliška. Moc zápisů v knize nepotkáš – pochází z konce 80. let a pravděpodobně je jedinou knihou ve stěně.

Dobírám Elišku a říkám si, že do téhle stěny mě už nikdo nedostane ani heverem. Cestou domů rozebíráme detaily a já žasnu, s jakou lehkostí si s cestou moje parťačka poradila. Jsem já tak posranej, nebo nešikovnej, nebo je Eliška tak zdatná?

MYSLIVECKÁ LATINA, 6+

Neuplynul však ani měsíc a já pocítil svrbění v prstech. Nějak se mi v těch lámavých sračkách zalíbilo. Vyhlížím další potenciální výstup. Stejně monumentální a samostatná linie by měla být Myslivecká latina 6+. Vede kousek vpravo vedle Zlatníkovy (staré) cesty. Na skále nacházíme mohutný červený nápis a vidíme výrazné travnaté vhloubení, sem tam nějaký strom či keř. Jelikož vyznávám chůzi na boso, vyrážím do travnatých terenů raději s lezečkami u pasu. Přijde mi, že mám na boso lepší cit a v případě odtržení bláta tělo rychleji zareaguje. Z minulé cesty jsem poučen, že dobré proschnutí cesty je klíčové. Hlína pak lépe drží pospolu. Postupně nabírám metry a míjím rozmanitá jištění, tu jasan, tu keř růží. Prodlužuji, co se dá, a vyhlížím kruh v půlce cesty. Začíná opět přituhovat a já potřebuji provést poměrně dlouhý traverz po boulích.

V jednu chvíli mám pocit, jako bych slyšel zvuk trhání kořínků při pletí záhonu. Podvědomě se chytám za skobu, která se k mému zděšení ohýbá a láme. Hliněná police, na které jsem stál, už není a já hypnotizuju poslední pruty, kterými ještě skoba oplývá. Vracím se k růži a vydýchávám se k dalšímu útoku. Stupy se dost zmenšují, a když tak balancuji na palcích, přijdu si jak Bernd Arnold na legendárních fotkách ze saských pískovců. Opatrně dolézám traverz ke kruhu, ale zjišťuji, že je to jen kroužek jako na Kozelce. Vypadá dobře zatemovaný, ale nechci riskovat a dobírat k sobě Elišku. Terén nade mnou je značně lámavý a čeká mě nepříjemný převis. Představa, že to pošlu jističce do štandu, mě dost děsí, a tak vymýšlím alternativní řešení. Zhruba v jedné třetině je borhák, dobírám tedy Elišku alespoň k němu. Nechávám si poslat těch pár kousků železa, které Eliška vybrala cestou k borháku. Bohužel je mi jasné, že většina materiálu zůstane mezi námi a já budu muset druhou půlku cesty vylézt s minimem materiálu a velkým tahem lana.

Nazouvám lezečky, prodlužuji kruh a odlézám ke stříšce nějakých deset metrů nade mnou. Začíná mi být ouvej, když nastupuji na odlomené pilíře z poskládaných knížek. Přesně tak působí vápencové desky jedna na druhé. V převise s vypětím všech sil provazuji hodiny a snažím se uklidnit startovací moped mé pravé haxny. Kam jsem to já blbec zase vlezl. Opět mě dohání Slunce a musím valit, co to jen jde. Nedokáži si představit být tu bez mága. Nad převisem to vypadá lépe s kvalitou skály, ale jakmile oťukám jednotlivá žebra, rozezní se zvonkohra. „Do prdele!“ Za prvé je úplně na nic do takových míst zakládat, a za druhé nemohu plácat materiálem a riskovat velký tah lana. Objevuji skrytou skobu v trsu trávy a stoupám dále. Ačkoliv je Eliščin štand do boku od mé linie, daří se mi ji poměrně úspěšně trefovat kamennými sprchami. Máme toho oba už dost, ale z kola nelze vystoupit. Provazuji poslední skobu a vyrážím na finálový traverz podél spáry. Nemám čím prodlužovat, a tak se zbavuji odsedky. Poslední metry a já s úlevou cvakám dodaný borhák na hraně. Dobírám Elišku a modlím se, aby nějak zvládla traverz, kde jsem nalomil skobu. Kupodivu se celou cestou opět prochází a jediné zaváhání přichází až při přelezu stříšky. Při sestupu roklí probíráme, že nám cesta přišla ještě horší, než ta Zlatníkova. (Topo obou cest tady – Zlatníkova vlevo, Myslivecká latina vpravo, pozn. red.)

Při koupeli v tůních pod Dušičkovou stěnou si přijdu jak v ráji. Máme tu morálové i sportovněji laděné výstupy, stěny orientované na jih i na západ, Ivanův pramen, krásné scenérie s dominantou kláštera. Až zas nebudu v parném létě vědět, kde zažít dobrodružství, Svatý Jan pro mě bude jasná volba.

____________________________

Tento text (redakčně krácený) skončil na 11. místě v naší letní soutěži „To nevymyslíš“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.