„Náhle osamělý“. To podle slovníku znamená ve francouzštině sousloví „Soudain Seul“. Možná se tak po desítkách návštěv cítil jeho autor Simon Lorenzi, který boulder vylezl v roce 2021 a navrhl obtížnost 9A.

Osamění s bouldrem zřejmě pocítili také Nico Pelorson, který ho zkoušel dva roky a pak shodil na 8C+, nebo Camille Coudert, který kameni věnoval 80 návštěv. Letos v únoru si tento přelez, své první bouldrové 9Áčko, odškrtl ve Fontáči také Adam Ondra. Stylem: jeden den průzkum, tři dny práce a jeden den radosti.

První otázka rozhovoru se nabízela, ale Adam na ni odpověděl už na svém webu – srovnání s jeho bouldery Terranova, Brutal Rider a Ledoborec v Moravském Krasu: „Soudain Seul mi připadá jako nejtěžší boulder, který jsem kdy vylezl. Myslím, že forma na bouldry je teď dost dobrá a boulder mi fantasticky sedne. I tak bych řekl, že je o trochu těžší než moje tři 8C+ v Krasu.“

Jelikož „to tu ještě nebylo“ – český přelez boulderu za 9A, poprosili jsme Adama o trochu kontextu a vyprávění…


Mezi těmi pěti dny na bouldru jsi jezdil občas domů do Brna kvůli tréninku a regeneraci… Můžeš ten proces trochu popsat?
Ano, byl jsem ve Fontáči celkem třikrát. Na začátku ledna, když jsem byl ještě v tréninku, jsem se na to zaletěl podívat. Vyrazil jsem brzy ráno z domu a pozdě večer jsem byl zpátky. Trošku šílený trip. Úplně jsem to nezkrokoval, ale pochopil jsem, co dál trénovat. Myslel jsem si, že paty jsou moje přednost, ale překvapivě jsem zjistil, že v Soudain Seul jsou určité typy pat, které mi vůbec nevyhovují. S fyzioterapeutkou Markétou Nevělíkovou jsme se na to zaměřili a hodně mi to pomohlo.

Pak už jsem začal cítit, že bych rád vyrazil, ale ve Fontáči bylo pořád hnusně… Tak jsem zvolil taktiku ježdění vždy jen na pár chladných dní bez deště. Kdyby tam člověk vyrazil v únoru na dva týdny, je možné, že by si ani nezalezl. Já jsem sledoval předpověď, a když bylo jasné, že tam půjde lézt, kupoval jsem letenky do Paříže. Létá to od nás několikrát denně, takže zorganizovat trip na poslední chvíli je velmi snadné. Dokonce jsem měl u Pierra Dellase (šéfredaktor Fanatic Climbing, pozn. red.) schované auto ze svého podzimního výletu na jih Francie. Zůstalo na bezpečném místě a měl jsem v něm nabalené bouldermatky. Takže to bylo všechno dost v pohodě.

Na konci ledna jsem chtěl vyrazit na více dní, ale dlouho jsem s koupí letenek vyčkával. Na první den zamýšleného tripu bylo počasí naprosto fatální, a tak jsem na poslední chvíli koupil letenky do Madridu, díky čemuž jsem vylezl boulder El Elegido 8B+ (na FLASH, video, pozn. red.), a pak přeletěl do Fontáče. To byl ten klíčový druhý trip, kdy se mi konečně podařilo rozkrýt moji metodu, která sedí na moje tělo…

Každý si svoji metodu vybírá podle toho, jakou má výšku a rozpětí rukou. To je na tom boulderu docela unikátní. Když dám příklad: byl jsem přesvědčený, že to polezu stejně jako Nico Pelorson (video, pozn. red.) nebo Camille Coudert (který boulderu dal 80 sessions, video, pozn. red.). Oba dělali téměř identické kroky. Mají stejné rozpětí jako já, ale jsou o něco nižší, takže jim v klíčovém kroku, kdy patuješ levou nohou, dobře vyhovuje pravá noha na relativně dobrém stupu. A to mi vůbec nešlo. Nakonec jsem se rozhodl použít „metodu pro dlouhány“, kdy tu hranu scvakávám oběma nohama zároveň. Pak jsem se vrátil, pět dní jsem byl doma – potrénoval jsem, začal se cítit fantasticky a věděl jsem, že by to snad mělo padnout, pokud počasí bude přát.

Jak si přelezu ceníš v porovnání se svými top cestami na laně?
Když srovnáváme momentální strop: 9A boulder vs. 9c cesta, tak mi přijde, že vylézt 9c cestu je daleko těžší. Ten hlavní rozdíl vnímám v tom, že na laně je to daleko komplexnější. Minimálně všechna 9céčka, co na světě zatím jsou, vyžadují daleko větší soubor všemožných dovedností. Na bouldery je důležité mít sílu (směje se) a v těch ostatních technicko-taktických věcech se to dá stále uhrát. Když investuješ dostatečné množství času do jednoho boulderu, tak se ho naučíš. Myslím, že můj velmi rychlý pětidenní přelez Soudain Seul je krásný příklad toho, že jsem výborný ve schopnosti naučit se komplexní sekvenci nazpaměť. Ten pátý den, co jsem boulder vylezl, jsem to už docela běhal. Možná podobně jako třeba kluci po 50 dnech.

Mimochodem, zdá se mi, že 9A+ boulder je na obzoru. Tím nemyslím, že bych ho měl vylézt já, ale u takových siláků jako je třeba Will Bosi, se to v rámci několika dalších let dá čekat.

Probudil v tobě tenhle úspěch nějaké další bouldrové tužby? Třeba vylézt něco, kde by sis byl jistý, že je to „9A bez pochybností“?
Jo, musím přiznat, že mě velmi velmi bavilo to tímto způsobem zkoušet. Boulder se mi hrozně líbí, stejně jako celý Fontáč. Ze všech bouldrových oblastí na světě právě Fontáč dle mého názoru vede s velkým náskokem. Z ostatních světových oblastí jsem byl vždy mírně zklamán. Ve Fontáči najdeš neuvěřitelné lehké, střední i těžké bouldry… Navíc na relativně malém prostoru. Různí lezci různých úrovní si tam zalezou v jednom sektoru, což v jiných oblastech, kromě Krasu, moc nejde.

Čekal jsem, že si řeknu: ‚Jo, to bylo super, vylézt 9A boulder,‘ a tím to skončí a budu se dál věnovat lezení na laně. Ale pravda, namlsalo mě to… A ve Fontáči navíc mají ještě jeden nejznámější a nejjasnější projekt. Jmenuje se Imhotep, zkoušel jsem ho pár dní po přelezu Soudain Seul a rozhodně mě to dostalo. Ani bych nečekal, že mě boulder může takhle namotivovat. Rád bych se na něj ještě letos v zimě nebo na jaře podíval.

A samozřejmě i kvůli tomu, že Soudain Seul je asi spíše „9A soft“, bych chtěl vylézt Imhotepa, kde nebude pochybnost, že je to „9A minimálně“.

Simon Lorenzi si během prváče Soudain Seul do nákoleníku nacpal knihu, aby mu lépe šlo koleno, což jsi zhodnotil jako geniální nápad. Takže dát si na spárovky hokejový puk a omotat si to tejpem je na širší rozměry také v pohodě?
Myslím, že to je v pohodě. (směje se) Tohle je všechno dost morfologická věc. Když máš tu správnou velikost na určité koleno nebo spáru, tak to fantasticky funguje. A když nemáš, tak to nefunguje vůbec… Příklad: když máš pro nějakou spáru moc velkou ruku, tak s tím neuděláš vůbec nic. Zatímco když potřebuješ objem zvětšit, tak s tím něco uděláš. (směje se) Ale jinak si myslím, že třeba ta otrava mít knihu v nákoleníku, je příliš velká a moc se to používat nebude.

Ty jsi Soudain Seul vylezl s větrákem namířeným na klíčový chyt. Kde vidíš etickou hranici používání větráků? Když to přeženu – za chvíli si v létě bouldristi do skal natahají nějakou centrálu, zastřeší kámen, zapojí klimošky, zapojí odsávač vlhkosti…
Ty malé větráčky, co se dnes používají, jsou asi v pohodě. V naprosté většině případů se větrák používá k tomu, že si těsně před pokusem vysušíš ruce. A to je celé. Asi to není ani nijak otravné a neseš do skal poměrně malou věc.

Musím ale říct, že větrák namířený přímo na chyt pomáhá opravdu velmi. V Soudain Seul je to navíc specifické v tom, že jde o silově-vytrvalostní boulder. Zespoda se napojuješ do varianty Big Island (8C). A po tom, co do ní přilezeš ze sedu, ten vršek strašně moc těžkne. A není to jen kvůli tomu, že jsi unavenější, ale také kvůli tomu, že po těch deseti krocích už nemáš na kůži mágo a ztrácíš super tření. Ta závěrečná oblina se stává o dimenzi horší, než když namáguješ a jdeš boulder ze stoje… A právě tady větrák namířený přímo na chyt dělá tak neuvěřitelný rozdíl, že kdybych to nezažil, tak tomu neuvěřím. Ale pořád si myslím, že je to něco, co je akceptovatelné.

Samozřejmě, mít různě pověšených 20 větráků, to už by bylo něco trochu jiného. Fantazii se meze nekladou – je možné si k bouldru natáhnout centrálu, obalit si šutr stanem a udělat si v podstatě klimošku… Ale doufám, že se do téhle situace nedostaneme a že malé větráky jsou takový kompromis.