„To je právě nevýhoda toho našeho gajdování – moc chození do kopce a málo lezení,“ posteskne si můj spolulezec Iain Ballantyne během rychlé chůze pod severku Ben Nevisu. „Proto většina skotských horských vůdců pracuje raději v Alpách, kde jsou lanovky. Ostatně je to jako s celým tím naším lezením tady. Ale mám to tu opravdu rád.“ Kolikrát že to byl na vrcholu nejvyšší britské hory? Třistakrát.

Neprozřetelným souhlasem jsem se uvrtal k účasti na akci vznosně nazvané International Winter Climbing Meeting ve Skotsku. Proto jsme společně s Terkou (Sukačovou) jednoho pošmourného dopoledne nastoupili do předraženého rychlíku a opustili Glasgow. Pošmournost a pocit vyčištěného konta byl brzy nahrazen kýčovitými výhledy na čím dál častější vřesoviště, pozvolné kopce a táhlá údolí. Terka obdivovala všudypřítomné ovce a já těkal po místech slavných bitev Skotů s Angličany… Počasí nás přivítalo vlídné. A to až natolik, že jsme se čím dál častěji ptali: „Na čem tady polezeme?“

Po výstupu ve vesnici Aviemore nás ovanul regulérní jarní vánek a naše nejistota opět vzrostla. Počasí se tak stalo alespoň naprosto upřímným konverzačním tématem a usnadnilo nám seznamování. Base camp jsme měli v Glenmore Lodge (mapa), což je jakási outdoorová univerzita uprostřed vřesovišť. Monstrózní, avšak stylové centrum nejrůznějších sportů. Kdeže zatuchlé loděnice, schůzování po hospodách a garážových klubovnách. Vzhledem ke změně klimatu zde mají třeba ohromné pilinové „laviniště“ k nácviku záchrany.

Zkrátím to. Měl jsem štěstí v neštěstí. Jednak na Terezu, se kterou jsem unikal do bezpečných českojazyčných vod v situacích, kdy skotská gaelština, prý angličtina, počala být nesnesitelná. A pak samozřejmě na Iaina, mně přiděleného skotského spolulezce, o kterém rád napíšu víc.

Za prvé je to Skot. A to je pane věc! „I‘m Scotish,“ v jeho podání už něco znamená, určitě víc, než prohlášení průměrného Čecha: „Jsem Čech.“ „Cítím se jednoznačně jako Skot, to je jasný! S Angličany jsou jenom problémy. Když to bude zase nutné, tak budu bez rozmyslu volat: ‘Svobodu, svobodu’!“ Národní hrdost se plynule přelévá do způsobu lezení. Jsem přesvědčen, že jejich lezecké terény by byly naprosto bezvýznamné, kdyby nebyly opanovány takto specifickou a silnou kulturou. A špatným počasím, samozřejmě.

Žije přímo u zdroje. Iain pracuje jako skotský guide. K výkonu svého povolání bydlí na naprosto dokonalém místě – ve městě Fort Wiliam, které leží přímo pod Ben Nevisem, nejvyšší horou Ostrovů a hlavním centrem skotského lezení. Na „North Face Parking“ to má z domu asi pět minut autem. Při vstupu do domu padne do oka koš prošoupaných nástupovek a běžeckých bot. „To víš, to jsou ty nástupy…“ Hlavní atrakcí jeho domu je ale knihovna a určitě kuchyně – z okna nad dřezem se dívá na celý masiv Ben Nevisu (foto). „Když myju nádobí, monitoruju podmínku lépe než kdejaká webkamera. Proto mi pořád někdo volá a chce vědět přesný freezing level,“ vysvětluje. Příkladně to demonstruje s hrníčkem – položí ho do dřezu a s houbičkou v ruce mi ukazuje, kam až sahá normálně sníh a kde to chce být umrznuto, aby se dalo dobře lézt v severní stěně. „Ale víš, jak to tam vypadalo dneska…“ Vím, před chvílí jsme odtamtud seběhli v ohrnutém tričku a teniskách jako v létě. Místo winterclimbingu alespoň návštěva, kafe a toast. Kromě knih toho v domě moc nemá – bouldermatky namísto pohovky, poházené lezecké cajky, lyže opřené o zeď. A ve dvou oknech Ben Nevis.

Lezec na plný úvazek. Člen britského sokolického družstva (Young Alpinist Group, pozn. red.). Díky zkušenostem a komunikativní nadšené povaze je osobou velmi žádanou. V autě je to s ním jako na dispečinku – neustále odpovídá na dotazy přátel a „známých“, zda a v jaké výšce mrzne, kde půjde lézt a pokud, když se ještě trochu oteplí, půjde lézt alespoň na skalách. Říkám, že má celkem kliku. Žije dobře situovaný lezecký život… A také vlastnit dům v UK není pro mladého člověka zcela běžné. „Jo, žil jsem nějakou dobu taky jenom v autě, ale tohle je určitě lepší,“ pochvaluje si. Vše, co potřebuje a má rád, leží na dosah ruky. „Máme tu ve městě i stěnu, ale opravdu tam moc nechodím…“ Problematika umělé stěny mne vzhledem k podmínkám zaujme, neboť nám v příštích dnech reálně hrozí. „Pěkné centrum je v Glasgow a Edinburghu. To stojí za návštěvu.“ Překvapuje mne, že se vstupné pohybuje kolem 10 liber (300 Kč). Vzhledem k tomu, že točené pivo vychází na pět liber (150 Kč), jedná se pro našince o poněkud nevšední poměr. (Průměrný plat je tu dle Forbes.com zhruba 75 000 Kč měsíčně, pozn. red.)

To, že to má doma opravdu rád, vystihuje následující situace. Do Alp musí ze Skotska cestovat zhruba 2000 kilometrů. Proto tam jezdí spíše na delší dobu a řeklo by se, že to bude chtít opravdu využít. „Po severce Eigeru jsem chtěl zůstat v Alpách, ale doma se udělala skvělá podmínka. A ve Skotsku platí, že když to jde, tak bys to opravdu MĚL využít. Proto jsem už za tři dny lezl zase na Nevisu.“

Logicky se nabízí mnohé srovnání s naším pískem. Je úplně jedno, jestli si stoupáš na ztupený monohrot, či klíníš měkkou lezečku do solivé spáry, hlavní je, jak ten svět bereme. Na druhou stranu si dávám na podobné srovnání čím dál větší pozor. Lezecká oblast je vždy kulturní produkt, soubor významů, mýtů a stereotypních představ. Když jsem poslouchal představy různých národů o našem „východoevropském“ lezení, nestačil jsem se divit. Ač bylo příjemné poslouchat zažité představy o odvážném lezení s minimem jištění, bez magnézia a podobně, chtělo se mně říct: „Ano, ale to je jen zlomek, takhle my běžně taky nelezeme.“ Je to stejné jako my uvažujeme o Skotsku – zcela čisté stěny, lezení v hnusném počasí, které místním nevadí, vše morálové… Jedna věc jsou představy druhých a věc druhá je vlastní prezentace. Často tu výjimečnost sami notně podporujeme. Proto si myslím, že Skoti a Češi mají mnoho podobného, a výsledkem jsou dvě silné tradice.

Zvyklosti. Mně to třeba přišlo pořád o dost lepší než normálně v Tatrách, ale Iain se moc netvářil a raději pověsil pytel. Ne, že by nebyl schopen lézt ve ztížených podmínkách, ale „prostě se to tak nedělá“. Toto jejich co a jak se dělá – třeba vždy zakládají štand jističovi, i když jistí z naprosto rovné louky a o metr výš prvolezec beztak natluče prvního hexa. Tradičnost, fortelnost, správňáckost. Na druhou stranu respektují i jiné pojetí… Mým delším odlezům se občas pousmáli, ale nijak negativně je nekomentovali.

„A jak to tu máte se sportovkami?“ vznáším další dotaz. Den ode dne totiž klesáme stále hlouběji k podmínkovému dnu. Zima se definitivně odporoučela a vichřice neumožňuje ani mrznutí v tradičních terénech. Takže se asi 20 účastníků wintermeetingu schází na zapadlém sportovním masívku. „Myslím, že je to všude stejné. S rozvojem umělých stěn přichází do skal spousta lidí, kteří chtějí lézt, ale trad climbing nechtějí ani zkoušet. Zatím se to daří asi vyvažovat. Striktně platí, že v horách je to stále tradiční.“ Potřebuji si ujasnit pojem „hory“, zvláště v krajině, která má nejvyšší bod ve zhruba 1400 metrech nad mořem. „To není úplně jednoduché…“ V mezikulturním dialogu dojdeme k závěru, že se jedná o věc asi stejně složitou jako je definice věže v Ádru. Obraz odpoledne neztrácí ani s odstupem jistou komičnost – v zimě, v tradičním Skotsku visí mezinárodní delegace na moderně jištěném kusu šutru skrytém v hustém lese.

Na druhou stranu došlo i na tradiční oblast. Ač bylo jen chvíli po dešti, parkoviště pod skalami bylo téměř plné a většina suchých pruhů skály beznadějně obsazena. „Je tohle tedy konečně to typické, skotské skalní lezení?“ ptám se. „Velmi typické,“ dostává se mi utěšující odpovědi. Iain mi ukazuje, co se tady „tak jako leze“. Jelikož nechci čekat, vybírám si něco dle průvodce – asi 6a, E4. „Ta značka oblečení je E9, takže tohle by mělo být v poho…“ Nebylo…

Když jsem slézal asi z deseti metrů, přemýšlel jsem nad tím, jak takový správňácký a seriózní lezecký národ může lézt po takových zbytečných, s prominutím, sračkách… Říkám mu: „Soráč, nechci urazit tvou místní oblast, ale zabiju se raději někde, kde to má smysl.“ Následovala populárka, která vedla pro změnu zase k úvaze, že se jim to s tou čistotou machruje, když vklíněnce jdou po metru… A taky: „Lez prostě po mágu!“

Pro podrobnější výzkum by bylo třeba strávit tu mnohem více času a navštívit více oblastí… Ale jak to shrnul můj hostitel: „Dostal jsi od všeho něco. Teď už víš, o čem to tady ve Skotsku je.“