„A co v těch Tatrách budeš v zimě dělat? Vždyť mrzneš i v obýváku u topení!“

Někdy prostě není správná podmínka ani ve vyhřátém pokojíku. Stejně jako nebyla úplně ideální podmínka na našem zimním sokolickém výjezdu do Tater. Jenže v těch horách tak trochu čekáš, že nic moc nepůjde podle představ. Jestliže si představíš snové výjevy zasněžených štítů, na jejichž úbočích tančí jiskřivé sluneční paprsky, nad hlavou modré nebe, po kterém líně proplouvají chomáčky bílých mraků a spoustu nádherného čistého ledu, je skoro jisté, že výsledkem bude hrozná chumelenice, ve které neuvidíš na krok. Nebo sníh prostě nebude, jako se to málem stalo nám.

Inu, že první dny bylo teplo a pršelo, to lze Tatrám prominout. Vždyť jsme věděli, že v tomto čase mnoho sněhu očekávat nemáme. S tím se ovšem Dan, bývalý Sokolík a jeden z našich spolehlivých průvodců začátky zimního lezení, nehodlal jen tak smířit. Ve středu mu došla trpělivost a zdálo se, že půjde najít nějaký sníh, i kdyby to mělo být za cenu úmorného nástupu. I stalo se tak. Důsledkem řízení osudu, v podobě Danovy otázky: „Zamlouvalo by se ti jít se tam podívat?“ jsem se ocitla na výpravě za podmínkou i já.

Ráda bych podotkla, že má nevědomost by se toho dne vskutku dala označit za sladkou. Ten nástup pod Pyšný štít mi šel věru lépe, když jsem o mixovém lezení neměla ani potuchy. Naším cílem totiž byla cesta Bailando za M6+. Říkám si: „Aha, šestka… To zní schůdně.”

Když Dan nalezl do první délky, cítila jsem se při jištění asi tak, jako by se on, vítr, skála i sníh spojili v úkolu udělat ze mne sněhuláka. Začala jsem se, po způsobu vertikálního turisty na druhém konci lana, pohybovat vzhůru k místu, kde jsem tušila a doufala svého spolulezce.

Začalo sněžit. Přidal se silnější vítr a zdálo se, že sníh padá ze všech stran – ne jen shora dolů, jak by správně vychovaná zmrzlá voda padat měla. Chtěla jsem se podívat, kde by bylo vhodné místo pro cepín, ale už jsem tak daleko neviděla. Všude byla jen podivná směsice šedivé a bílé všech odstínů. Chtěla jsem se nadechnout, ale nešlo to. Jako by vítr odfouknul všechen dýchatelný vzduch v mém okolí.

Nakonec jsem se dobelhala ke štandu. Vítr se utišil, Dan vypadal, že se dobře baví, a na chvíli se můj vnitřní svět o kus rozšířil. Už jsem nevnímala jen své okolí metr od sebe a byl to krásný pocit.

Během další délky jsem se docela zahřála, což znamenalo, že další jištění s sebou ponese spoustu nepříjemného vychládání až – podle rychlosti mého spolulezce – vymrznutí. Po rychlém zhodnocení cesty se domnívám, že vymrzání bude poctivé. Nad našimi hlavami se vypíná hladký tmavý koutek. V létě bych se hezky opřela nohama a vzlínala nahoru. Pohodička. Co mám ale dělat teď? Dan vyráží a heká. A nadává. A libuje si nad tou krásou. Sleduji, jak vždy jemně ťukne jedním cepínem do zaledněné koutové spárky a druhým hledá oporu na kluzké skále. Několikrát se musí zastavit uprostřed pohybu, protože začne foukat vítr a háže na něj další a další prachovky. Po chvíli se vždy oklepe a pokračuje. Někdy si při tom vesele jásá, jindy nadává. Jedno se mísí s druhým, až se obojí harmonicky propojí. Další prachovky ho zasypou ve chvíli, kdy zakládá čoka. Pak mi pomalu zmizí z dohledu a doslechu.

Vyrážím za ním a snažím se postupovat dle nakoukaného návodu. Přesně vidím, kde jeho cepín narušil tenkou glazurku ve spáře a jak Dan věřil, že ten jeden zoubek cepínu unese všechnu jeho hmotnost i s napadaným sněhem. Tak jo, zkouším to stejně. Když se cepín snažím zaseknout poprvé, odrazí se od ledu. Napodruhé roztříštím vzniklou pavučinku v ledu a celý kus glazury letí dolů. Dobře, asi budu muset pozměnit strategii. Zkouším cepín jenom vložit do vyseknuté dírky. Zjišťuji, že při zatížení hned vystřelí. Nakonec se soustředím na co nejlepší rozložení svojí hmotnosti a snažím se nebrat si tolik osobně, že mi některý z bodů prostě nedrží dobře. Trápí mě nářek skály, kterou občas poškrábu smeknutím mačky. Taky mě zasypává sníh. Někdy se nemůžu pohnout celou věčnost a jenom tiše vyčkávám na lepší podmínku. Naštěstí už nefouká tak silně jako v první délce. Mraky se trhají a prosvítá sluníčko.

„Jak se ti to líbí?” zahaleká na mě od dalšího štandu vesele Dan. Před očima mi rychle prolétne poslední půlhodina. Kdyby se mě zeptal kdykoliv při jištění, asi bych začala nadávat, že nechápu, proč by někdo tohle dobrovolně dělal. Mrznu, sype se na mě sníh ze všech stran, nic nevidím a kvůli přemrzání prstů nic necítím. Veškeré odtlačování v koutě je k ničemu, protože všechno je zmrzlé na skluzavku. Někde se opřít znamená svádět se skálou tuhý boj, aby si neukradla zpět posledních pár metrů, o něž mi dovolila vystoupat. Mačky mi kloužou po skále sotva na ně přenesu váhu, takže často jen bezmocně visím na cepínech. Pokud se mi tedy zrovna vůbec podaří je zaseknout. Když začnu lézt, musím se často zastavit, protože s prsty nemůžu vůbec pohnout. Pak čekám, než během bolestivého procesu rozmrznou jen proto, abych o pár metrů dále tohle utrpení opakovala znovu. Jaká že je ta definice šílenství?

„To je tak hnusný…” začnu a hledám vhodný příměr,  „…až se mi to skoro líbí.”

Je před námi klíčová délka. „Dáš si čaj nebo něco?” otevírá Dan batoh. „Já už jsem jedl při jištění.” Přemýšlím, jestli to nemůže být taktní upozornění na fakt, že se táhnu jako hlemýžď. Docházím ovšem k závěru, že rychleji to nezvládnu. „Ne, díky. Najím se potom.”

Sleduji, jak háže batoh na záda a prohrabává se metry sněhu k hrozivě se tvářícím převisům. Nechápu, za co tam visí, ale i když se veškerou silou přitahuje za jeden cepín a občas s ním ještě zhoupne ze strany na stranu, drží. Postupně se překulí přes první i druhý převísek a do plotny nad nimi použije jednu skobu. Poté se mi nabídne dramatický pohled na přelézání třetího převisu. Nejdřív Dan několikrát naleze a sleze. Ačkoliv neznám jeho lezecké hranice, začínám mít skoro tušení, že jsme se k nějaké přiblížili. Chystám se na chytání případného pádu. Frekvence nadávek se zvyšuje. Když překonává hranu převisu, jsem přesvědčená, že každým okamžikem poletí. Nejdřív vidím, jak mu ujede jedna noha. Začne jí šátrat v prostoru pod sebou, ale stupy jsou moc malé. Nevidí, z jaké strany by se daly lépe zatížit. Po chvíli ji následuje i druhá noha. Pevněji sevřu lano rukama, protože jsem nervózní i za něj. Po chvilce bezmocného hrabání mu vyjede i levá ruka a zůstává viset na jediném cepínu.

Z této situace cítím jistou definitivnost. Hrozně se pohybuje ze strany na stranu ve snaze najít oporu pro ruku nebo pro nohy. Když takhle visí nějaký čas, začnu věřit, že pravačkou našel nějaký pořádný hluboký tvrdý firn nebo příhodnou spáru. Zatímco levačkou pořád šátrá po opoře, nohama vždy najde na pár vteřin nějakou lištu a vytáhne se o pár centimetrů vzhůru. Pak chytá oběma rukama pravý cepín a vyšvihne se dál. Neodvažuji se jej povzbudit, protože nevím, zda ho nečeká ještě nějaká zákeřnost. Pak se ale přece opatrně ozývám: „Tak to byla paráda!”

Dan už je nějaký čas mimo dohled a doslech a začíná nám docházet lano. Nedůvěřivě postupuji směrem k prvnímu převisu a snažím se Danovi telepaticky vštípit myšlenku na bezpečné zaštandování. Přesto ještě ve chvíli, kdy začínám s prvními těžšími kroky, nejsou obě lana stejně dobraná. Ale mám pocit, že je všechno v pořádku. Když dolezu do místa dění výše popsaných událostí a konečně se mi povede přelachtanit převísek, všimnu si, za co to celou svou váhou visel. Nevycházím z údivu. Vidím tu malou dírku v ošklivé, tenké glazurce, kterých jsem minulou délku několik roztříštila na kostičky.

Dolézáme nahoru. Na pochodové cvičení k vrcholu už není čas, stejně odhadujeme, že budeme mít co dělat, abychom stihli slanit za světla. Vrchol to sice není, ale dokud jsou panoramata, co víc si přát. A výhled, ten se opravdu povedl. Protože nahoře fouká silný vítr, nikterak nemáme touhu se zdržovat a hned slaňujeme dolů.

K nástupu se dostáváme s posledními slunečními paprsky. Před cestou zpět nás ale ještě čeká bojovka. Najít Danovu přilbu, kterou od batohu odfoukl vítr. Pátrací akce je brzy korunována úspěchem a my máme všechny čtyři (hlavy pravé i ochranné) pohromadě pro sestup. Čeká nás výborná večeře, kterou nám kamarádi na chatě schovali a úspěšně ubránili. Po pořádném zahřátí při sestupu jsem ochotná uznat, že to vlastně bylo docela hezké. Ještě že se sem za tři týdny znovu vracím.

POHLED DANA PODRÁSKÉHO
V rámci svého veteránského angažmá jsem měl za úkol provětrat nově rekrutované Sokolíky. Každý den jednoho. Nebyl jsem však schopen zcela potlačit své ego tužby a následné nadšení v terénu, takže moc nepřicházely v úvahu typické cesty z kategorie „rozlezové“, či „začátečnické“. Takový asi nejvýraznější křest ohněm padl na Kristýnku, kterou, jakožto naprostou cepínovou novicku, jsem dovedl pod cestu Bailando (M6+, 270 m, pozn. red.) na Pyšný štít. K dlouhému nástupu a ne zcela podmínkovým podmínkám se přidaly parádní prachové lavinky, sněžení a vítr. Cesta se nám proto nakonec tak „líbila“, že jsem ji další den navrhl jako ideální k focení Sokolíka na prvním.

Byl vybrán Miki, neboť byl jediný dostupný schopný to vytáhnout. Mně to přineslo, kromě celkové správné atmošky a legrace, na horské mixy nevšední zkušenost, kdy jsem jednu a tutéž délku lezl dohromady třikrát. Vkládání hrotů do stejných pavoučků v tenké koutové glazurce, výhled na další metry na místo dušení se prachovkami a do třetice všeho dobrého překvápko ze všech největší – druholezení! To byla teprve paráda! Zkrátka a naprosto rozdílné tři zážitky na stejných 25 metrech špatně vyledněného komínku. 

POHLED MIKIHO KONEČNÉHO
Vzhledem k celodenní akci na Pyšném štítu, kterou jsme podnikli s Fejtičem den předtím, jsem u snídaně z nápadu jít fotit do Bailanda nebyl úplně nadšen Ale jsou věci, proti kterým se neprotestuje, a ke všemu Dan cestu chválil, kudy chodil, tak jsem si říkal, že jestli budu schopný, tak si aspoň pěkně zalezu. I když nástup, který se nápadně podobal tomu z předchozího dne (a který se pak konal i den poté během lavinového kurzu), mi teď nějakou chvilku vůbec nebude chybět. 

Samotné lezení pak bylo opravdu super – přesně podle Danova popisu. Dostalo se mi i toho, co mám na lezení nejradši, což je nutnost úplné koncentrace na jednotlivé kroky, při kterých jsem sotva vnímal Standu s foťákem nad sebou. Kus Bailanda, který jsem vylezl, stál opravdu za to, a i když mohu hodnotit jen první klíčovou délku. Ta druhá, silovější výšvih přes bříško, byla na mě v ten den moc a znamenala jeden z těch příjemnějších „pytlů“, pro který se s radostí vrátím. Třeba bude příště komínek vyledněný o poznání víc.

__________________

Pozn. red: Sokolíci jsou výběrový tým juniorských lezců, které to táhne do big wallů, tradičního lezení a alpinismu. Hlavním partnerem projektu ČHS je firma Mountain Equipment a Tendon. Sokolíky podporují také Wild Country a Chimpanzee.