„200 slov“

„Já mu ukážu, jak umím projektovat!“ Teri Širůčková o přelezu cesty „La Rubia“ 8c+

14. 01. 2025, Teri Širůčková

V roce 2023 si udělala radost na Štědrý den, teď se jí to povedlo na Silvestra… Teri Širůčková v Andalusii poslala, jak jinak než během posledního dne zájezdu, 50metrovou cestu La Rubia 8c+. Tato patra klasifikační tabulky české lezkyně zatím příliš často nenavštěvují (Gábina Vrablíková Sever the Wicked Hand 9a v roce 2019 a Ella Adamovská Pal Norte 8c+ v roce 2020), gratulujeme tedy k přelezu! Jak to šlo? Poprosili jsme Teri o její vyprávění, pozn. red.

_________________________

PŘELEZ

Do oblasti Villanueva del Rosario jsem jela s tím, že mám v plánu lézt Plantu 8c. Když jsem ale poprvé dorazila do skal, zaujala mě výrazná linka po krapasech, u které jsem sotva viděla na konec. Podívala jsem se do průvodce a zjistila, co je to za cestu: La Rubia 8c+. Protože mi o ní říkal Adam: „Tam by tě neměl limitovat žádný dlouhý krok,“ rozhodla jsem se, že ji zkusím. První den jsem se ale chtěla spíš rozlézt, takže jsem vylezla jedno 8a. Jenže jsem tam „zatměla“, takže to byl spíš přelez „ruce nohy“ – už jsem neviděla na stupy, tak jsem dávala nohy tam, kde předtím ruce. (směje se)

Další den jsem se pustila do krokování La Rubie. Trvalo mi to asi hodinu a 40 minut a dostala jsem se „jen“ ke druhému bouldru. Totálně vyčerpaná jsem šla dolů. Byla jsem z toho trochu zklamaná. Izolovaně mi ty kroky nepřišly tak těžké, ale hlavou mi jelo: „Proč jsem z toho tak unavená a neschopná to dolézt?“ Byla jsem frustrovaná z toho, že jsem to nekrokla na první pokus, což se mi u jiné cesty ještě nestalo.

Třetí lezecký den byla hrozná mlha, ale lézt se dalo. Spodek jsem rychleji hákla a po hodině a půl bylo zkrokováno. Jediné, co si pamatuju, je, že jsem přes mlhu skoro neviděla na zem, a nahoře už mi byla taková zima, že jsem chtěla být co nejrychleji dole.

Sotva jsem viděla na konec… Teri Širůčková a „La Rubia“ 8c+ (f: David Novotný)


Další dva lezecké dny jsem si spíš ujasňovala kroky a zkoušela cestu více spojovat. A teď přišly pokusy. Už po prvním dnu jsem začala ztrácet hlavu. Přišlo mi to těžké. Vadilo mi, že tam jsou jen krapasy, což není můj oblíbený typ chytu. Vyloženě „MOJE“ chyty tam byly asi tři. Do toho kolenování, což taky není úplně můj kámoš. S kneepady jsem se nemohla sžít, moje nohy byly úplně vyřízené, a tak jsem to chtěla vzdát a jít lézt něco lehčího. Mám skalní lezení fakt ráda, a navíc v oblasti, kde jsem nikdy nebyla, bych mnohem raději objevovala nové kroky, pohyby, cesty. Chtěla jsem jednoduše utéct, přišlo mi to zbytečné a že to nemá smysl. Jediné, co mě u cesty nakonec udrželo, byl můj rejpavý trenďa (Petr Klofáč). „Ty vůbec neumíš projektovat. Když ti něco nejde na tři pokusy, hned utíkáš,“ smál se mi. Což měl i celkem pravdu, protože cestu, kde si naposled pamatuju, že jsem fakt dala víc pokusů, byla Super Maratona 8b v Arcu z roku 2022, což ve mně vzbudilo pocit, že mu teda ukážu, jak umím projektovat.

Po restu přišel den, kdy jsem poprvé přelezla spodní boulder a úplně vyřízená se dostala do prvního gauče. Hlavou mi jelo jen: „Jsem teprve v půlce, je mi na zvracení, necítím nohy… Jak chci zvládnout zbytek cesty?“ Najednou jsem se ocitla ve druhém gauči. Nohy jsem necítila, kromě pocitu, že umírají, ale lezu dál. Dalších 20 kroků na totální max. Asi i proto, že jsem si cestu nepamatovala tak dobře, jak jsem si myslela, a musela vymýšlet trošku za pochodu. Kolena, ve kterých se pustit rozhodně nedá, najednou byla nohandová. „Zakládám poslední koleno, pouštím ruce. Zlepší se to?“

Po pěti minutách, kdy se nezlepšilo nic, se vysoukám z kolene a padám čtyři kroky pod topem ve 141. kroku. Totálně vyčerpaná brečím, protože už nemůžu. Zklamání tam bylo, ale spíš mi to dalo pocit, že to je reálné. Následoval psychický boj. Pořád jsem přemýšlela, jestli jsem nemohla zabrat víc, proč to nevyšlo, a měla jsem pocit, že to bylo tak na max, že už to nikdy znova lépe nedokážu.

Gauč, který trochu tiskne (f: TŠ)


Byla jsem totálně mimo a nebyla se mnou řeč. Z toho pokusu jsem byla další dva dny tak mrtvá, že jsem tak tak vylezla 7a. Při dalších pokusech jednou špatně nasazený kneepad, smeknutí nohy a nervy úplně v háji. Pak přišel poslední den. Stres z toho, že je poslední, byl příšerný. U rozcvičky jsem se ale cítila dobře, nefoukalo, a tak jsem si říkala: „Dobré, prsty snad nevymrznou.“ Rozlezla jsem se a šla na to.

První koleno před bouldrem: „Tyjo, necítila jsem se tady předtím líp? Už teď moje nohy nemůžou, ach jo, co budu dělat?“ Začínám boulder: kříž do dírky, zvednout nohu, náskok do lišty, vypustit malíček, koleno, poskok, dotáhni ten kříž, přídrž, nátah do stiskáčku, lepší spoďák, dírka, krapas, koleno, proklepnutí, ještě pár kroků, přídrž… Gauč. „Cítíš se líp, tak to teď neposer.“ Frekvence výměny kolen v gauči se zvyšuje, ale pořád jsou nohy silnější než předtím, pokračuju. Druhý boulder byl mnohem menší boj. Uff, gauč. Citlivost v nohách příšerná, ale pořád lepší než minule. Cestu si pamatuju lépe, cítím se silná. Cvakám presku, kterou jsem chtěla vynechat – a trvá mi to, natéká mi u toho ruka… „To jsi pos*ala, pokud tě to bude stát přelez.“ Mám sílu, kolena už se nohandová zase nezdají. Můžu sklepat na chytech a odpočinout nohám. Zakládám koleno, restím, ale ne moc, protože tu sílu v noze potřebuji na zved do spoďáku. Nabírám spoďák, vypouštím koleno, hnusná noha, lišta. „Ty vole, tak teď to nesmím podělat.“ Pomalejší fix do spárečky – až přehnaně si to hlídám.

Zakládám koleno, cvakám řetěz. Nevěřím tomu. Osmý lezecký den, šestnáctý pokus a je to tam. I slzička mi ukápla. Prožívala jsem úplně neskutečnou euforii…


POPIS CESTY „LA RUBIA“

Jedná se o 50 metrů dlouhou převislou linku v sektoru Chilam Balam (viz známá 83metrová monster-cesta Chilam Balam 9a+/b – video, pozn. red.), která v mém programu měla přibližně 145 kroků. Popsala bych ji jako vytrvalostní, se třemi bouldery, které spojuje konstantní středně těžké lezení zhruba kolem 7b/c. Většina chytů jsou krápníky, což mi úplně nesedí. Vyloženě „moje“ chyty tam byly asi tři. Cesta má společný začátek s cestou Calima 7c. Ve 35. kroku se začne odpojovat a pomalu přechází do hlavního, podle mě nejfyzičtějšího boulderu. Nejprve jsou dvě presky delších kroků po celkem pozitivních chytech (asi pro vysoké lezce ještě relativně omáčka, ale s mojí výškou mi to přišlo fyzické), po kterých následuje menší odpočinek v koleni – je ale ze špatných nohou, takže jsem v něm vydržela tak minutu dvě.

Po odpočinku přichází desetikrokový boulder, na který navazuje dalších asi 15 stále poměrně náročných kroků. Pak konečně přichází gauč (odpočinek v totálním koleni). Nad kolenem člověka čeká další celkem lezení, než začne druhý boulder, který je charakteristický vysokou kozou a nátahem po nic moc krapasu. Na poslední popohození jsem musela použít koleno, a pak už jen dlouhý fix do lepšího chytu a opět koleno – druhý gauč. Pak pokračuje lezení výhradně po krapasech, ale řekla bych, že techničtějšího charakteru. Sklon je už menší, ale stále 35–40 stupňů. Nakonec přichází poslední boulder, který byl oproti zbytku cesty po horších chytech, ale dalo se tam pomáhat si koleny. Uprostřed boulderu byl ještě jeden docela fajn odpočinek v lepším koleni, zved za nepříjemný spoďák, lepší lišta, fix do spárečky a koleno, ze kterého se cvakal řetěz.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu