„200 slov“

„Blázny ochraňuje bůh.“ Expedice Nošak 1977 a životní příběh Diny Štěrbové ve filmu

03. 01. 2025, Jakub Freiwald (s přispěním Standy Mitáče)

Vždy si tvrdě šla za svým. Nehledě na jakékoli překážky, které jí komunisté a svazoví funkcionáři házeli pod nohy. Nejspíš právě díky své tvrdohlavosti a extrémnímu odhodlání byla schopná mnoha výjimečných horolezeckých výstupů. A když s lezením přestala, začala se v pákistánských horách věnovat humanitárním aktivitám. Taková byla a stále je horolezkyně Dina Štěrbová (velký rozhovor s Dinou jsme publikovali před dvěma lety a najdeš ho tady, pozn. red.).

V roce 1977, ve svých 37 letech, s vysokými horami ale ještě neměla skoro žádné zkušenosti. Někde uvnitř sebe sice tušila, že to zvládne, i tak si to ale potřebovala někde vyzkoušet. Společně s kamarádkou Martou si proto vyhlédly nejvyšší afgánský vrchol Nošak (7 492 m n. m.). Bez povolení a valných informací se vydaly na jednu z nejbláznivějších expedic, které kdy Dina podnikla…

Proč sis vybrala právě Nošak?
Začala jsem si uvědomovat, že pokud nevylezu na nějaký vyšší kopec, tak už to neudělám nikdy. Sedmdesátá léta byla nejhorším obdobím normalizace a potřebovala jsem to udělat co nejdřív. Už nějaký čas jsem přemýšlela o osmitisícovce a tohle byl takový plán ze zoufalství. Rok předtím jsme byli na Pamíru, ale kousek pod vrcholem Pik Lenina (7134 m n. m.) jsme museli vycouvat. Nějak jsem ale tušila, že výška mi nedělá problém.

Věděla jsem, že mě na žádnou velkou státní expedici nikdy nevezmou. Tak jsme s kamarádkou Martou Melzochovou, se kterou jsem tehdy lezla, vymyslely plán jet do Afghánistánu na Nošak. To bylo relativně schůdné, protože vlakem se dalo dojet až do Taškentu. Afghánistán byl tehdy pod silným ruským socialistickým vlivem, takže nebylo tak obtížné se tam dostat. Když jsme si podaly žádost o cestu právě sem, policajti se sice divili, ale nakonec nám povolení schválili. Za cestu jsme navíc mohly z velké části platit v korunách a všeho všudy jsme s sebou měly jenom asi 500 dolarů. Takže šlo o takovou z nouze ctnost. (směje se)

Jak jste expedici plánovaly? Moc relevantních informací se tehdy asi sehnat nedalo…
Měly jsme rámcové informace jako kdokoli jiný, kdo se podívá do školního atlasu. Skoro nic jsme nevěděly, rok před námi tam ale byla velká slovenská expedice a něco málo jsem se dozvěděla od nich. Pamatuju si, že jsem se jich ptala, jestli se tam může dostat jednotlivec a jen mi řekli: „To určitě nezkoušej. Zatknout tě, dostaneš se do vězení a nikdo o tobě nebude vědět.“ Vyhlídky byly šílené, mně to ale tehdy všechno bylo fuk. (směje se)

Jely jsme tam úplně na blind. Strávily jsme týden ve vlaku a napsaly jsme si doporučující dopis, abychom měly v ruce aspoň něco. Žádné povolení jsme neměly a prostě jsme vyrazily. Po cestě jsme potkaly velkou polskou expedici Andrzeje Zawady. Andrzej v Polsku mezi horolezci hodně znamenal – mimo jiné organizoval první polskou expedici na Mt Everest. Byl tak laskavý, že nás připsal na seznam své expedice a nic jsme za to nemusely zaplatit.

Všechno jste plánovaly řešit až na místě?
Používala jsem metodu, která se mi později osvědčila i při dalších expedicích – řešit jenom jeden problém, který máš v tu danou chvíli. Jdeš od jednoho problému k druhému. Nelze to asi doporučovat jako optimální metodu a musíš být smířený s tím, že to nemusí vyjít. (směje se)

Všechno šlo docela dobře až do chvíle, kdy Martu postřelili a všechno se tím dost zkomplikovalo. Jela na výlet společně se slovenskou expedicí, která se vracela z expedice z Hindúkuše. Chtěli se podívat na sochu padesátimetrového buddhy v údolí Bamyan. Já už jsem ho viděla dříve, a tak jsem s nimi nejela. Po cestě je přepadli místní banditi. Podařilo se jim ujet, ale ozbrojenci postřelili řidiče a Martu, která držela nohou dveře, aby se nedostali dovnitř. Měli nějaké staré bambitky a těmi jí prostřelili nohu. Skončila v nemocnici v Kábulu s kulkou v zadní části stehna. Nějaký opilý ruský doktor jí kulku nakonec napodruhé vyndal a zachránil jí. Ona byla strašně přející a hned mi řekla: „Musíš tam jít sama, protože jinak sklidíme strašnou ostudu.“


Takže jsi prostě vyrazila sama?
Bez váhání jsem se rozhodla, že tam vylezu sama. Co jsem měla dělat jiného, to by byla strašná ostuda. Celé to ale byl jeden velký nervák. Zanechala jsem kamarádku v nemocnici s vědomím, že se o sebe musí nějak postarat, než se vrátím. Další komplikace byla, že v Afghánistánu pracoval jako zástupce československého velvyslance úplný blbec, jmenoval se myslím Doležal. Ten po nás neustále chtěl nějaké potvrzení, že s tím ČSTV souhlasí. My žádné takové potvrzení neměly, ale tvrdily jsme opak. Poslala jsem manželovi Otakarovi za 30 dolarů telegram s prosbou o nějaké takové potvrzení. On samozřejmě nikam nešel, ale jelikož byl hodně chápavý, tak pochopil, o co jde, a poslal ho.

Když pak Martu postřelili, tak po mě ten úředník chtěl další potvrzení, že tam můžu jít sama. To už se mi získat nepodařilo, tak jsem mu musela podepsat, že když se vrátím a povolení do té doby nedorazí, nechá mě policií zatknout. Odjížděla jsem s vědomím, že mě potom může kterýkoli policajt zatknout. Zároveň jsem vůbec nevěděla, co tam bude. Byl to vlastně zázrak, ale jak se říká: „Blázny ochraňuje bůh“.

Jak výstup probíhal?
Vyrazila jsem na cestu. Různými autobusy, malým letadlem, které mi zaplatili Češi, které jsem potkala po cestě a posledních 200 km po šílené cestě totálně rozbitým ruským uazem až do vesnice Qazi Deh, odkud se chodí nahoru. Tam jsem si najala tři kluky, kteří mi pomohli donést všechny věci do základního tábora. Všechno, co jsem potřebovala, jsem měla ve třech vacích s sebou. Nakráčela jsem tam k údivu všech expedic, které tam tou dobou zrovna byly. Asi to pro ně bylo dost šokující. Většina z nich už se skoro balila na zpáteční cestu a já začala lézt sólo nahoru. (směje se)

Povedlo se to, ale s jedním velkým háčkem. Neměla jsem velké zkušenosti s vysokými horami a uspěchala jsem to. Po šesti dnech jsem chtěla vylézt do 7000 metrů a tam se to zadrhlo. Nebyla jsem aklimatizovaná a myslela jsem, že tam umřu. Naštěstí jsem na kopci potkala jednoho Poláka, který mi udělal čaj a polévku, udělalo se mi líp a vyrazila jsem zpátky dolů. Slezla jsem zpátky do BC. Viděla jsem to černě a obrečela jsem to. Pak do mě ale vjela nějaká šílená zlost, dva dny jsem tam ležela a řekla jsem si, že to ještě zkusím. S jedním přenocováním jsem pak, po 11 dnech na kopci, velice rychle vylezla na vrchol.

Dina Štěrbová na vrcholu Nošaku (7 492 m n. m.), Afghánistán, rok 1977 (f: DŠ)

Co tě tak táhlo nahoru?
Nevím, ale hrozně jsem tam chtěla vylézt. Věděla jsem, že když si nezkusím nějakou pořádnou výšku, tak nemá smysl uvažovat o další expedici do Nepálu. Bylo mi 37 let a to už je člověk v horách skoro odepsaný. Hory taky byly formou mého vzdoru proti komunistům a proti systému. Strašně těžce jsem nesla, když se upálil Jan Palach. Když chtěl někdo vyjádřit upřímně a absolutně svůj odpor, prakticky neměl jinou možnost. Ale nikdo z nás to neudělal. Člověk žil v permanentním ponížení a jenom se snažil nějak přežít. Snažili jsme se s Otakarem nikomu neubližovat, nic nepodepsat, i tak jsme ale byli zařazeni na druhou kolej. Realizovala jsem se v matematice, která dávala mému životu velký smysl, v přírodě a v horách. Jednala jsem intuitivně a říkala jsem si: „Aspoň musím vylézt na nějakej kopec“.

Neúspěch sis vůbec nepřipouštěla?
Ne. Strašně jsem se bála, že když se vrátíme, postřelená Marta a já bez vrcholu, že z nás budou mít všichni srandu. Prostě jsem to páčila dál, protože jsem neviděla jinou možnost. Když jsem se potom vrátila zpátky do základního tábora, jeden z mých nosičů, mladý kluk, mi dal kamínek se slovy: „Dina good boy.“ V tu chvíli to pro mě byla ta největší pochvala. (směje se)

Co ti tenhle úspěšný výstup dal do dalšího života?
Utvrdila jsem se v tom, že na to mám. Do 7500 metrů jsem vylezla se strašnou lehkostí a cítila jsem se úplně perfektně. Celý průběh byl sice dost absurdní, ale co v té době nebylo absurdní. Taky mě to povzbudilo v odhodlání, že musím zorganizovat ženskou výpravu do Nepálu, což jsem o tři roky později udělala…



DINA VE FILMU
Rozhovor s režisérkou Hanou Pinkavovou

Životní příběh jedné z nejvýraznějších tváří československého horolezectví zaujal i režisérku Hanu Pinkavovou. O životě Diny se proto rozhodla natočit film. Pracovala na něm posledních pět let a podle svých slov šlo o nejdelší a nejnáročnější projekt, do kterého se kdy pustila. Víc se dozvíš v krátkém rozhovoru.

Kdy ses poprvé setkala se jménem Diny Štěrbové a proč ses o ní rozhodla natočit film?
Je to pouhých 45 let. (směje se) Moje kamarádka na FAMU Jana Ševčíková začala o Dině točit dokument, ale nikdy ho nedokončila. Vyprávěla mi o ní a už tehdy mě Dina zaujala. O 25 let později jsem o Dině natočila jeden díl v rámci cyklu Dobré zprávy. Tehdy už nelezla a ještě se nevěnovala humanitárním činnostem. Před pěti lety jsem se pak dozvěděla o všech aktivitách, kterým se Dina věnuje, tak jsem se s ní opět sešla. Jí se ale do natáčení filmu o sobě moc nechtělo a dlouho jsem ji musela přemlouvat. Od téhle první schůzky po dokončení filmu uběhlo dlouhých pět let. Původně měl být film hotový k jejím osmdesátým narozeninám, místo toho ale teď v dubnu oslaví 85 let.

Co tě při natáčení nejvíc překvapilo? Dozvěděla ses o Dině něco nového?
Dina mě překvapila. (směje se) Hlavně svojí zarputilostí a nezlomností. Do svých humanitárních aktivit dává mnoho vlastních peněz a nehledě na jakékoli komplikace nikdy nepochybuje o tom, co dělá. Zároveň mě ale trochu překvapila tím, že od začátku o našem filmu dost pochybovala. Co si lidé budou myslet o jejím horolezeckém životě, ke kterému má velmi málo archivních materiálů. S ohledem na to, jaké možnosti máme dnes při zaznamenávání horolezeckých výstupů se bála, že její horolezecký život se bude těžko popisovat.

Archivní záběry jsou podstatnou částí filmu. Kde všude jsi je sháněla?
Od začátku jsem věděla, že archivní záběry budou podstatnou částí celého filmu. Víťa Dokoupil, který tam v průběhu deseti let s Dinou jezdil, celý Baltistán úžasně zmapoval. I když je amatér a neměl s sebou kdovíjaké vybavení, má velký kameramanský cit. Jeho materiály jsou velmi autentické a mapují celý vývoj – všechny činnosti a aktivity, které se tam od počátku v různých letech odehrávaly. O těchto materiálech jsem věděla, než jsem ten film začala dělat. Kdyby neexistovaly, tak bych se do natáčení asi vůbec nepustila.


Přijde ti z hlediska života Diny zajímavější horolezecká část, nebo humanitární aktivity, kterým se začala později věnovat?
Základem všeho je, jaká Dina vlastně je. Ohromně tvrdohlavá a odhodlaná překonávat svoje hranice a jít za něčím, co ani sama nedokáže slovy popsat. Když si uvědomíš, že lezla v době normalizace a v době, kdy chlapi ženy na hory vůbec nebrali, a za podmínek, které byly často úplně nepochopitelné… Kdo jiný by tohle dělal. To úzce souvisí i s jejími humanitárními aktivitami, do kterých se potom v Pákistánu pustila. Kdyby nebyla tak tvrdohlavá a neústupná, nikdy by se jí to nepovedlo. Za to má můj velký obdiv.

Čím tě Dina nejvíc inspirovala?
Obě v sobě máme trochu podobné vlastnosti – nenechat se jen tak něčím odradit. Ona mě v tom posilovala. Člověk, když za něčím jde, pro to má udělat maximum. Všechno něco stojí a nic není zadarmo, v tom jsme si rozuměly. Já bych ale asi nedokázala podstupovat celý život takové příkoří jako ona. To vydrží málokdo. Jak na expedicích, tak i následně při svých aktivitách v Pákistánu, kde se do podobně extrémních podmínek zase vrátila. Všechno tam bylo velmi těžké a složité, ona se ale nikdy nevzdala. Brzy jí bude 85 let a do Pákistánu se pořád vrací. Často, když nad něčím skuhrám, tak si na ni vzpomenu. Dina je výjimečná, zároveň ale trochu komplikovaná žena a spolupráce s ní občas nebyla jednoduchá. Tak to ale občas s výjimečnými lidmi bývá.

Jaké je podle tebe hlavní poselství filmu?
Nikdy se nevzdávej a jdi za svým snem. Vnímej, že život má strašně moc podob. Dina se celý život pouštěla do míst, kde lidé žijí v hodně náročných podmínkách, které si ani nedokážeme představit, a našla v sobě chuť pomáhat těm, co to nejvíc potřebují. Někdo možná může namítnout: „Proč pomáhá v Pákistánu a ne tady u nás?“ Ona ale hory vždycky milovala a našla si způsob, jak se do tohohle svého světa může stále vracet.



Dokumentární snímek Za oponou velehor měl včera premiéru. eMontana sice není mediálním partnerem filmu, ale rozhodli jsme se ho touto formou podpořit. Autor článku se v Pákistánu kameramansky podílel na jeho vzniku, pozn. red.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu