Jak to tam dostali? Otázka, na kterou často odpovídám náhodným kolemjdoucím aka NPCs (z anglického „Non Personal Character“ – postavy z her, které pořád dokola opakují stejnou hlášku jinými slovy a nic kloudného z nich nedostaneš, pozn. aut.). Většinou je zaujme, že jim nad hlavou chodí borec po jakémsi špagátě. Tentokrát jsem se ptal sám sebe a odpověď jsem nenacházel. Vzít bouldristu bez zkušeností, znalostí metodiky slaňování s prusíkem a se žralokama na botách do Chamonix, by se někomu nejspíš zdálo jako špatný nápad. Sokolíkovi (Vojta „Fejtič“ Fejta) naštěstí ne.

Náš podnik začal jednoho krásného červencového poledne na parkovišti v Chamu. Přípravy jsme ten den vzali možná až příliš zodpovědně, jelikož batohy narvané lajnami, lezením a dalšími zbytečnostmi jsme se vší slávou nahodili na záda až okolo půl čtvrté odpolední spolu s přesvědčením, že těch 1400 vejškovejch zvládneme jak nic. Když jsme po sedmi hodinách zdrchaní a umručení ulehali do lednice (čti: bivaku, pozn. aut.), nemohl jsem se ubránit otázce, na čem ten šutr jako drží, a jak je možné, že se pod ním údajně ještě loni dal postavit stan, když se k němu teď musím plazit po čtyřech? Ráno se ale nikdo rozpláclý neprobudil, a tak nás mohlo uvítat krásné slunečné skoro poledne a spěch do rozlezové cesty. 

Po ujištění, že ve většině cest je aspoň jeden borhák, a krátké instruktáži na téma: „Co je frend a kam patří,“ jsme vyrazili se zhruba stejně zkušenou spolulezkyní Kačkou (Zíkovou) k blízké chatě Envers vybrat nějakou cestu. Do oka nám padla cesta Le Piège (6a+, 200 m), což podle náhodného Frantíka u nástupu znamená past. Kromě něho jsme se tu potkali taky s Peňou (Pepa Vychodil) a Fejtičem, kteří si náhodou vybrali tu samou cestu.

Po úvodních délkách s jedním borhákem a jedním kontrolovaným odsedem do prvního frendu, který jsem kdy založil, jsme dolezli do délky, po které nese cesta svůj název. Když jsem provázal erární frend repkou, kterou mi podal okolo slaňující Fejtič, a rozhodl se o něm přemýšlet jako o slíbeném borháku, který v délce chyběl, podařilo se mi místo překonat. O čtyři délky později jsme docílili rozlezového vrcholu.

Druhý den jsme zamávali Fejtičovi s Kačkou, kteří až zbytečně nadšeně vyrazili na další vrchol, tentokrát Tour Rouge, a spokojeně zase ulehli do spacáků. Úkolem našeho odpočinkového týmu bylo po fixech vynést veškerý vercajk na lajnu, vaření a spaní asi o 300 metrů výš do bivaku (tentokrát do opravdového). Většinu dne jsem tak strávil přebarvováním bot na modro.

Tušíc, že zase úplně nestíháme, jsme se pozdě odpoledne vydali k nástupu. Tam jsem se naučil nové slovo pro díru, jejíž dno je v nedohlednu – odtrh. Směle jsem svěřil svůj život dvěma prohnilým lanům končícím právě v jednom takovém odtrhu. Už po několika metrech nám bylo jasné, že batohy jsou na nás moc těžké (a to jsme dole, ne úplně v rámci úspor, nechali i ešus, pozn. aut.). Naštěstí nás dohnala druhá půlka týmu, která mezitím vylezla krásné 6b a náš nedostatek síly dohnala metodickým umem a zručností. Když jsme po hrnečku mručení dorazili už tradičně za tmy k bivaku, uvařili si v erárním hrnci a stejpovali lajny (čti: připravili, pozn. aut.), čekalo nás několik hodin spánku v suchu a teple pod dekou.

Třetí den jsme pak vyrazili, tentokrát fakt brzo, na asi 550 metrů výškových dlouhý výstup normálkou na Republiku (vrchol Aiguille de la République, 3305 m n. m., pozn. red.). Moje otázka: „Co je to gajbl?“ nemusela dlouho čekat na odpověď. Po několika hodinách ztrácení a nacházení nejlehčí cesty gajbly a hrnečku mručení jsme se octli v sedýlku pod Republikou. První tým, jak mají ptáci ve zvyku, letěl neprobádaným terénem vzhůru na Charmoz (Aiguille des Grands Charmoz, 3 445 m n. m., pozn. red.), zatímco druhý se spíše šoural zbytkem normálky na Republiku.

Do téhle chvíle nám počasí celkem přálo, ale jak jsme se blížili vrcholu, začalo se škaredit. Nahoře už byla jen mlha, kvůli které jsme lajnu málem nenapli. Že jsem náturou bouldrista, mi kupodivu došlo až kousek pod vrcholem, kdy převládlo psychické vyčerpání z nakládání s dosud nepoznanými strachy z exponovanosti a vzdálenosti dna údolí a fyzické vyčerpání z lezení delšího než tři metry, navíc natěžko s batohem. A tak jsem předal otěže tahání spolulezci, který se naopak pochlapil a dostal nás až na vrchol věže. Sedíce obkročmo na Republice jsem mu pak skoro nepřítomně podával vybavení na kotvení – to už na něj zbylo celé. První tým se zatím choulil v jednom spacáku a modlil se, aby k nám mohli co nejdříve přejet po lajně, jak bylo v plánu. Okolo deváté večer se počasí umoudřilo, mraky se roztrhaly a my měli během spektakulární zlaté hodinky rozhled na celé Chamonix.

Peňa mohl konečně nastartovat dron a propojit oba body kotvení vlascem, po kterém jsme pak přetáhli repku a nakonec lajnu. Zbytek kotvení už šel ráz na ráz. Jakmile jsme vše několikrát zkontrolovali, dostal první tým zelenou pro přejezd po lajně na Republiku. Sláva! Z té jsme pak slanili na zaručený tip na bivak. Mírně šikmá police se na první pohled zdála jako poměrně solidní nocoviště, ale pro jistotu jsme z frendů a smyček vyvázali štand a ležení otestovali. Zprvu se zdálo, že ve štandu žádná váha nevisí. Jenomže tahle testovačka probíhala jen na karimatce. Když se do hry zapojil spacák, faktor tření se snížil a do hry se zapojily i frendy. Protože jsme nikdo nechtěli celou noc snít o pádu z police, našli jsme si raději ergonomické pelíšky mezi kameny.

U snídaně jsem se při pohledu vzhůru marně snažil nalézt odpověď na onu stokrát omílanou otázku: „Jak to tam dostali?“ Tenhle tok myšlenek nečekaně přerušil až další Sokolík (Tomáš Trajbold), který náhle vyskočil zpoza hrany a vysvětlil nám, že mu odjel spolulezec, a tak si přivstal a vyrazil za námi.

Na zhruba stometrové lajně jsme zprvu měli problémy všichni, ale při navazování to buď ostatní dobře tajili, nebo jsem byl sám, komu to přišlo jako holý bláznovství. Po dalším hrníčku mručení jsem se ale navázal a vyrazil. Zavalila mě těžko popsatelná směsice pocitů. Přirovnal bych to k vůbec prvním pocitům z hajlajny – vysoko, vzdušno, nelíbí. Cestou zpátky se ale poštěstilo. Všechno si v hlavě sedlo, kam mělo, a najednou jsem přešel stejně jako všichni ostatní. Vzrušení, štěstí, euforie. Když jsme se stihli vystřídat, přišli za námi Banánovkou (République Bananière, 6c+, 650 m, pozn. red.) i ostatní Sokolíci nesokolíci. Ono se zdálo, že na vršku Republiky moc místa není, ale dobrejch lidí se vždycky vejde. 

I po tomto vítězství jsme však neměli vyhráno. Ještě v ten den jsme museli všechno sbalit a slanit zpátky do bivaku. Tým jedna přejel po lajně opět na druhou stranu, lajnu jsme sbalili bez problémů a vyrazili dolů. Zde nastal jedinečný okamžik, kdy se tým dva dostal do vedení. Týmu jedna, jak prý bývá na Charmoz tradicí, se po slanění brutálně zaseklo lano. My jsme jejich boj sledovali ze sedýlka, kam nás po krátké instruktáži o prusíku, kterou jsem zase dostal jenom já, dostali banánobijci. Ti celý zbytek dne chystali slaňování a neohroženě se vrhali hledat další štand, což celou situaci značně urychlilo. K bivaku, konkrétně na záchodovu polici za ním, jsme doslaňovali s posledními paprsky světla. Okamžitě jsme z posledních zbytků jídla zpráskali tři hrnce instantního štěstí a v bivaku pak odpálili mikádo. (Nejde o druh alkoholového mixu, ale o společenskou stolní hru, pozn. red.) To abychom se Sokolíkům alespoň trochu odvděčili.

Ráno jsme vstali tentokrát opravdu brzy, protože odpoledne měla přijít bouřka. Bylo pro nás překvapení, že jsme byli při slanění pod bivakem úplně durch, ať už s goráčem nebo péřovkou. Útočištěm se nám pak stala Enverska, kde jsme si půjčili deky, dali koláč, trochu toho čaje a odpálili druhé mikádo. Když pak déšť ustal, vyrazili jsme na pochod směrem do údolí. Tentokrát bez hrníčku mručení, když vynecháme projevy čirého zoufalství při oblékání úplně mokrých věcí. Že jsme celí, jsme si přiznali až u lanovky, kde naše vizáž zvedla nejedno obočí a dokonce několik telefonů NPCs.

Díky Fejtičovi za nápad a za to, že celou výpravu táhl. Trajbimu, Albíkovi (Albert Musil) a Mikimu (Miki Sejbal), že nám pomohli slanit. Kačce, že to nikdy nebylo horší než střední. A Peňovi, že si vzal hrníček.

_________________

Pozn. autora: Pokud ti obrazové vjemy nebo detaily k tahání lajny nestačily, z výletu vzniklo krátké video, které nalezneš zde.