ÚDOLKA NA HLÁSKU

DESÁTÁ VYTAŽENÁ

Nezatěžkána předsudky a tíhou legend. Kristýnka prostě tuhle cestu jednoho dne, když v zimě listovala průvodcem, spatřila na fotce. „Nádherná linka středem stěny. A jen ta linka stačila na to, abych se do cesty strašně chtěla podívat,“ popisuje. Na obtížnost se ani nekoukla a hned další sezónu na ni s kamarádem vyrazila.

První návštěva jí dala zabrat, ale cestu se jí povedlo probojovat stylem AF. „Přišlo mi to strašně těžký, nahoře jsem asi hodinu nebyla schopná se pohnout.“ Slavnou širokou spáru na Hlásku si tedy trochu zdémonizovala, nicméně škvírám se úspěšně věnovala dál, a tak jsme jí za redakci eMontany nadhodili, zda by si troufla zkusit RP přelez a ještě k tomu před kamerou.

Kristýnka „Kyra“ Kwasniaková se nenechala moc přemlouvat, a tak jsme v září 2024 vyrazili do Teplic. Podle našich informací tahle širočina měla jen jediný dámský RP přelez: na jeden zátah ji vylezla Ája Bedrníková – dokonce v tílku: „Tou dobou jsem tu techniku měla vypilovanou, Bobr (David Obročník) mě vyškolil, tak jsem se ani neodřela,“ vzpomíná Ája. Klobouk dolů. Cesta brzy oslaví 70. narozeniny, takže dívčí přelez, a ještě k tomu RP, se v ní vidí podobně často jako Halleyova kometa (příště v roce 2061, pozn. aut.). Jinými slovy – máme velkou radost a brali jsme to jako čest být u toho… A v podání Kristýnky to ani nevypadalo jako takové maso. To člověk zjistí, až když se do cesty vydá sám na ostrém konci.

Mimochodem, když Kristýnka poprvé nastupovala do Údolní na Hlásku, byla to teprve její desátá vytažená cesta na písku. Začala klasicky Starou cestou V na Krále (shodou okolností v den stoletého výročí, pozn. aut.), pokračovala Polickou VII na Hrad a pak už si dala třeba první opakování Alešákovy cesty Princeznám VIIc.

PRVÁČ A LÁĎA ŠOLC

V místě pod prvním kruhem, kde si Kristýnka ve videu stěžuje, že si zapomněla smyčku na obhoz, se moc nevyplatí padat. První historický záznam o této cestě popisuje pokus Bohumila Sýkory, autora knihy Pískaři, který právě v místě pod prvním kruhem ošklivě vypadl v roce 1953. O prvovýstup už se dál nepokoušel. (Později si s Oldou Gultem spravil chuť cestou Ze soutěsky VIIIa na stejnou věž, pozn. aut.)

Jiní místňáci nejevili zájem, a tak údolní spáru udělali lezci z Českého ráje Karel Cerman s Oldou Kopalem. Vyrazili do Ádru, skončili v Teplicích a rozdělali Hlásku… Během další návštěvy se jim tuhle dřinu povedlo dokončit. První kruhy dával podle knížky Vysoká hra Karel Cerman a vršek zatloukal Olda Kopal. V den prvovýstupu to na druhém konci lana vylezli ještě M. Šimůnek, Vlastimil Fulka a František Čepelka. To se psal rok 1956 a časem se zjistilo, že se této partě vlastně podařilo udělat nejstarší VIIIb v českých zemích.

Zmíněný František Čepelka se pak do cesty vydal sám a s Rudolfem Ziedlerem si připsali první a druhé opakování. Největším Hláskomilem se postupem let stal Láďa Šolc, který Údolku vylezl osmkrát. Většinou s parťáky, jednou s poznámkou „jištěn zdola“ ve vrcholovce a naposledy sám: bez zápisu o způsobu jištění. Když se vezme v úvahu jeho vynikající spárařské umění a odvaha, dá se spekulovat o tom, že byl první, kdo si tuhle spáru střihl bez jištění. Bylo to tak, nebo ne? To už se zřejmě nedozvíme… Každopádně je asi štěstí, že prvovýstup nedělal on, jinak by podél spáry šlo cvakat daleko méně železa.

KLÍČE, KRUHY, VTEŘINY

Ještě malá poznámka o tom, jak stejná cesta dává různým lezcům různě zabrat. Kromě síly, techniky a odhodlání totiž hodně záleží také na morfologii – kdo má tlusté koleno a nevejde se mu do spáry, může si užít docela dlouhou vaklavou křeč.

Třeba Seán Villanueva musel bojovat už pod prvním kruhem. „A smyčky mi nepřišly nic moc.“ Celá cesta mu přišla daleko těžší, než čekal. Snažil se vždy najít trik pro každý rozměr, jelikož spára se postupně trochu mění… „Ze začátku jsem měl hlubokou pěst, ale pak mi zmizela. Také jsem nevěděl, jakým bokem mám lézt z té vrchní jeskyňky. V komíně to je potom ještě fyzicky náročné, ale stane se z tebe lidský vklíněnec, takže už víš, že nespadneš.“ Seán cestu lezl 55 minut…

V jiném fofru Hlásku mrskal Jirka „Prťka“ Koutský: „Přesný čas už si nepamatuju, bylo to kolem deseti dvanácti minut. Možná jsem to psal i do vrcholovky. Lez jsem to stylem koleno a dvojžába, to mi přišlo nejrychlejší. Druhou nohu jsem měl patu-špičku a celé tempo jsem udělal na dvojžábu. Vršek cesty už jsem zalezl dovnitř. S Tomasem (Čadou) jsme se štengrovali, kdo to dá rychleji.“

Tomáš Čada lezl Hlásku třikrát – poprvé s Radkem Myškou a Viktorem Walzelem v roce 1980, když Tomášovi bylo 16 let. Podruhé s Gustou Havlem o dva roky později, a to už ji dal asi za 10 minut. Široké spáry mu tou dobou šly a tahle konkrétní mu seděla. „Lezl jsem to dost venkem a nezalézal dovnitř. Čím víc to lezeš venkem, tak jsi rychlejší a méně se odřeš. Koleno jsem místy používal.“

Nejraději však Tom vzpomíná na svůj poslední přelez 10. srpna 1986, kdy se v Teplicích ocitl se skupinou významných lezců: Milanem Sýkorou ze Západního Německa (syn Bohumila Sýkory, pozn. aut.), českým Honzou Ďoubalem a Jörnem Beilkem z Východního Německa. „Měl jsem srandu z toho, že všichni desítkoví lezci jsou sedření z osmičkové spáry. Lezli to na druhém a připomínalo to kolchoz.“ vzpomíná s pomocí deníku Tomáš Čada a čte: „Během tohoto dne se mi cesta povedla vylézt za 8 minut 18 sekund a 15 setin.“ Pane jo! To bude asi stávající světový rekord.

VZPOMÍNKA KÁČI GAJDOVÉ

Tuhle cestu jsem měla zařazenou ve stoprocentním seznamu toho, kam se nikdy nepodívám. (směje se) ‚Jedna z nejhezčích věží, a tam nikdy nebudu. Škoda,‘ říkala jsem si.

Pak mě s sebou vzali kluci Stoupa (Dušan Janák) a Džony (Pavel Jonák). Samozřejmě jsem to nevylezla čistě, ale byl to pro mě boj za vydatné pomoci napnutého lana… Nicméně na své lezecké úrovni si toho cením i přesto, že bych to neoznačila jako „lezení“, ale spíše jako „dostat se na věž“. (směje se) Sice se mi tam vešlo koleno, ale přišlo mi to strašně fyzicky namáhavé. Nahoře jsem hledala plíce. Strašně dlouho jsem funěla a odpočívala v té jeskyňce po konci spáry… Ale to už jsem byla šťastná, protože jsem věděla, že se dostanu nahoru. (směje se) Byla to pro mě velká věc. Džony z toho tenkrát udělal krátké video, které pobavilo dost lidí, a mám díky tomu vzpomínku.

.
.

Děkujeme všem, kdo přispěli redakci eMontany v roce 2025,
a podpořili tak vznik nejen tohoto Příběhu cesty. Více tady.

Partneři tohoto dílu jsou: španělský výrobce lezeček Tenaya a český Hudy sport.

_______________________________