Když se Martin Stráník staví po závodech na bednu, často na ní dělá místo i svým dvojčatům. Rodina ho s radostí doprovází po svěťácích a víkend bez skal v jejich životě skoro neexistuje. Přesto v rozhovoru, který mi se ženou Kačkou naťukali do mejlu přímo z dovolené v Ádru, říkají, že lezení není středobod všeho.

Možná tě překvapí, že i když Martin v lezečkách vyrůstal, s Kačkou je svedla dohromady jiná aktivita už v období střední školy. Dneska bydlí v Hradci Králové, tam i společně pracují na Solární a Ozónové observatoři ČHMÚ, kde se Martin stal od nového roku vedoucím pracoviště. „Myslím, že se mi to daří poměrně dobře a vlastně se mi líbí, že to mám v životě pestré. Nemám tam třeba jen to lezení.“

Pokud tě minul dokument Honzy Šimánka Taťka, pusť si ho tady. Stejně jako si užij tento rozhovor o tom, jaký je rodinný život jednoho z nejlepších českých lezců a jestli jeho dva synové mají nakročeno být dalšími bratry Stráníky v české repre…

Potkali jste se díky lezení?
Kačka: Ne. Potkali jsme se v tanečních.

Martin: Po pár měsících jsme si začali psát a přeskočila jiskra.

Jak se lezení propsalo do vašeho společného života?
M: Myslím, že poměrně hodně a vlastně celý náš společný život se tak trochu točí okolo lezení. Poslední roky jsou středobodem našeho světa děti. Od začátku, co jsme spolu začali chodit, se mnou Kačka vždy všude jezdila na závody, skály i tréninky a začala lézt taky. Vždy mi fandí a podporuje, za což jí moc vděčím.

K: Lezení sem poznala až díky Marťovi. Víkend bez skal nebo stěny si nepamatuju. (směje se)

Jak vypadá váš rodinný život, když Martin jezdí závody?
K: Když byli kluci menší, bylo náročnější být na ně sama. Ale teď už jsou to skvělí parťáci, plno věcí zvládnou sami a hlavně chodí do školky a já do práce, takže si i od sebe odpočineme. (směje se) Na víkendy většinou jezdíme za rodiči do Chocně, kde je zase jiné vyžití. Teď nás čeká čtyřtýdenní odloučení, tak budeme s klukama škrtat dny, kdy budeme zase všichni spolu.

M: Kačka to zvládá perfektně. Naštěstí těch závodů není tolik a zpravidla jsem pryč čtvrtek až neděle. Ale jsou i závody v Asii, a to jsem pak čtrnáct dní pryč. Stýská se mi po Kátě, po dětech, komunikace je horší kvůli časovému posunu, ale ten návrat je pak o to krásnější.

V čem vidíte výhody a nevýhody, když jste na závodech všichni?
K: Za mě to žádnou nevýhodu nemá. Je super, že můžeme takhle s Marťou cestovat, baví mě být u toho a fandit, vidět ty emoce a zároveň pozorovat, jak fandí naši kluci. V jejich očích je vidět, jak jsou na Marťu pyšní, a já samozřejmě taky.

M: Výhoda je v tom, že se cítím víc v klidu a nemám výčitky, že ‚jsem je zas nechal doma‘. A i na závodě se cítím lépe a méně ve stresu, rodina je dobrým rozptýlením a zároveň se před nimi chci ukázat. Jedinou nevýhodou je, že si člověk tolik neodpočine, ale na to jsem vlastně zvyklý a ani moc odpočívat neumím.

Martine, tebe i bráchu Štěpána přivedl k lezení už v dětství táta (Jarda Stráník, vynikající pískovcový lezec 90. let, viz článek tady, pozn. red.). Motivujete vaše dva kluky podobným způsobem, nebo to děláte jinak?
M: Snažíme se je vést ke sportu, dát jim určitý rozhled a být jim dobrým příkladem. Myslím si, že zatím jsou malí na nějaké velké trénování. Minulý rok chodili na fotbal, teď jim přibude atletika a často se mnou chodí lézt. Nejdůležitější bude, aby je sportování bavilo, a ideálně pokud si sami vyberou sport, co je bude naplňovat. Je sranda, že i když jsou dvojčata, tak jeden je ohromný závodník a musí vše vyhrát, druhý to má tak trochu na salámu. Náš taťka byl takový ten ambiciózní rodič a „honil“ nás po stěně na můj vkus až moc – takhle bych se ke svým dětem chovat nechtěl. Na druhou stranu je potřeba dnešní děti občas pobízet k pohybu, protože jinak by jen čučely do mobilu.

K: Hlavně, aby to kluky bavilo a viděli v tom smysl. I ten sport bude preferovat asi každý úplně jiný. Ať budou dělat cokoliv, budeme se snažit je v tom podporovat.

Na jaký společný lezecký trip nejraději vzpomínáte a proč?
K: Za mě to jsou dva. První, naše první společné lezecké výjezdy do Magic Woodu, spaní ve stanu, v autě, v přírodě na skalách, takový trošku punk, pro mě do té doby něco neznámého. A druhý, to je honeymoon cesta po USA.

M: Já asi nejraději vzpomínám na náš honeymoon. Byly to tři týdny naplněné lezením a cestováním napříč USA, spousta zážitků a poznání tak trochu jiného světa, ať kulturně, tak i těmi přírodními památkami, a jen my dva. Zároveň to bylo takové uzavření jedné a otevření nové životní kapitoly.

Jsi schopen/schopna těžšího přelezu, když je na místě partner/ka?
K: Já určitě jo, občas Marťu lituju, že musí čekat, než se odhodlám udělat ten jeden krok, který by on udělal v teniskách a ještě se zavázanýma očima a já se prostě bojím. Takže mu děkuju, že tam se mnou je, teď už i s klukama, a fandí mi. A není nic víc než vidět kluky, jak pak ke mně běží a řeknou: „Mami, hustý, ty jsi to vylezla.“

M: Já v tom nevidím rozdíl. Když jsem na skále, tak je to jenom mezi mnou a skálou, a je mi jedno, kdo je okolo. Pocity po přelezu jsou samozřejmě sladší, pokud je můžu sdílet s Kačkou, ale při lezení se soustředím jenom na samotné lezení.

Když už někomu trvá jeho projekt moc dlouho, nebylo by lepší jí/mu to rozmluvit?
K: Naštěstí Marťovi nic moc dlouho netrvá, takže nemusím nic rozmlouvat, jsem s ním ráda na skalách.

M: Káťa teď tolik neleze, co máme děti. Ale dříve, když si i našla nějaký projekt, tak jsem se snažil ji vždy podporovat, vymýšlet nějaká ulehčení, skákat okolo. Káťa není ambiciózní lezec, a tak naštěstí není při neúspěchu naštvaná, smutná. Je spoko, že je v přírodě.

Jak vybíráte sektory, když je rozdíl v obtížnosti, kterou lezete?
K: Jede se tam, kde má svoje projekty Marťa. Pro mě se vždycky nějaká cesta najde, a když ne, nevadí mi to.

M: Sektory respektive oblasti vybíráme podle mých preferencí a ve většině oblastí mých projektů jsou i lehké cesty, bouldery, takže se naše lezení dá dobře skloubit.

Radíte si v lezení, případně v čem?
K: Myslím, že zrovna v lezení Marťovi poradit nedokážu. Spíš se snažím mu pomoct jinak, podpořit ho, bavit se s ním i o něčem jiném, než je zrovna problém v cestě.

M: Jasně, to já se snažím radit neustále a myslím, že i dokážu odhadnout, co by mohlo pomoci, kam se postavit, jak se vytočit… Ale uvědomuju si, že občas moje rady fungovat nemusí, protože to vidím „profi“ okem a Káťa může řešit na skále úplně jiný problém, než si myslím, že má. Zrovna včera v Ádru – lezem nějakou pětku a říkám: „Vždyť je tam dobrej stup.“ Ale Káťa vidí jen sypkou oblinu.

Nejmilejší lezecká oblast, kde se zabavíte všichni včetně vašich dětí?
K: Tak teď je to rozhodně Ádr. Marťa tam odškrtává jednu cestu za druhou a kluky to tam baví objevovat, přehrabovat se v písku a občas něco společně popolezeme.

M: To je momentálně na sto procent Adršpach. Já tam mám spoustu těžkého lezení a zabavím se i v lehčích cestách, je to kousek od auta a to prostředí je jedinečné.

Na závěr nějaká rada pro lezecké páry?
K: Úplně radu asi nemám, spíš jen, že je dobré si občas uvědomit, že lezení není středobod všeho.
M: Je fajn skloubit rodinný, profesní a lezecký život. Mít to pestré.