„200 slov“

Povinná četba – „Vilém Heckel”. Monografie (poklad) od Karla Dvořáka

15. 11. 2018, Eva Trnková Janatová

„To jsou něja­ké sta­ré kni­hy po dědo­vi, zachrá­nil jsem je, když jsme tří­di­li jeho věci. Klid­ně si je pro­jdi.“ To byla pro mě osu­do­vá věta… Nalez­la jsem růz­né pokla­dy a mezi nimi jeden vel­ký (a to ješ­tě s ruč­ně malo­va­ným věno­vá­ním dědo­vi) – kni­ha Kar­la Dvo­řá­ka o Vilé­mu Hec­ke­lo­vi.

Čím je kni­ha zají­ma­vá? Co ji odli­šu­je od ostat­ních knih sesta­ve­ných z foto­gra­fií růz­ných auto­rů?

Než se pus­tím do lite­rár­ních a jiných ohle­dů, chci zmí­nit ješ­tě ten čis­tě designer­ský. Jen sesta­ve­ní foto­gra­fic­ké kni­hy není žád­ná legra­ce. A saz­ba a cel­ko­vý vzhled už vůbec ne. Už u pře­ba­lu kni­hy jsem se roz­plý­va­la. A ten když pak sejmeš, obje­víš dal­ší pro­myš­le­né kouz­lo, kte­ré schvál­ně nebu­du pro­zra­zo­vat… A samot­ný obsah kni­hy? Nád­he­ra! Čer­no­bí­lá obál­ka je brá­nou k parád­ně stej­ně ladě­ným foto­gra­fi­ím, kte­ré umí vzít dech i popo­hnat k zamyš­le­ní – jak v té době doká­zal někdo tak úžas­ně zachy­tit zrov­na tuhle chví­li? Je vidět talent nalez­nout ten správ­ný oka­mžik, mís­to, úhel pohle­du a vědět, kdy cvak­nout.

Foto­gra­fo­vé nalez­nou neje­den poklad tře­ba v čer­no­bí­lých foto­gra­fi­ích detai­lů. Ces­to­va­te­lé obje­ví pohle­dy do kra­jin čes­kých i vzdá­le­ných. Por­tréty lidí a živo­ta v jiných zemích…
.

Lidé pod Kará­kó­ra­mem (zdroj: archiv Hele­ny Hec­ke­lo­vé)

.
Foto­gra­fie akce – ať už spor­tov­ní nebo pra­cov­ní nasa­ze­ní. Horo­lez­ci si při­jdou na své u foto­gra­fií hor a zná­mých čes­ko­slo­ven­ských horo­lez­ců té doby. A lez­ci najdou nád­her­né foto­gra­fie pís­kov­co­vých oblas­tí i lezec­ké­ho živo­ta v nich. Zkrát­ka napros­tý poklad čer­no­bí­lých foto­gra­fií v jed­né kni­ze s per­fekt­ním kniž­ním designem.

Kni­ha je struk­tu­ro­vá­na do čtyř čás­tí – pro­jdeš přes Hec­ke­lo­vy foto­gra­fic­ké začát­ky a utvá­ře­ní jeho foto­gra­fic­ké­ho cítě­ní. V tex­tu se setkáš s his­to­ric­ký­mi fak­ty doby, kte­ré ješ­tě pod­po­ří význam mno­ha foto­gra­fií. A skry­tým pokla­dem v pokla­du můžou být i foto­gra­fo­vi zachy­ce­né myš­len­ky a rady:

Kdo nepro­žil ony har­mo­nic­ké chví­le v kra­ji­ně, kde se jí obdi­vo­val a podi­vo­val, tomu kra­ji­nář­ská foto­gra­fie mno­ho neřek­ne.“

Foto­graf umě­lec nesmí ustr­nout na repro­duk­ci, na repor­tá­ži kra­ji­ny. Musí pří­ro­du stu­do­vat, znát tře­ba i filo­zo­fic­ké zákla­dy vzni­ku, umět vyjá­d­řit pří­či­ny živo­ta v pří­ro­dě, spo­ji­tos­ti, řád, veli­kost.“

_____

NEJEN NAŠE HORY

Tře­tí část kni­hy s názvem Člo­věk a jeho svět tě zave­de do roku 1965, kdy se Vilém Hec­kel zúčast­nil tře­tí zahra­nič­ní horo­le­zec­ké výpra­vy jako řád­ný člen druž­stva a navíc foto­graf. Prv­ní čes­ko­slo­ven­ská výpra­va do seve­ro­vý­chod­ní­ho Afghá­nistá­nu, o kte­ré o dva roky poz­dě­ji vychá­zí pub­li­ka­ce Hin­d­úk­úš s tex­tem Jaro­mí­ra Wol­fa. Foto­gra­fie, kte­ré si ces­to­va­te­lé a horo­lez­ci doslo­va uži­jí. Nava­zu­je posled­ní čtvr­tá část, kte­rou auto­ři věno­va­li horám, a to i těm čes­kým. Ve své prv­ní pub­li­ka­ci Naše hory se Hec­kel koli­krát vyjá­d­řil o svých počát­cích horo­le­zec­tví:

Před dokon­če­ním té pub­li­ka­ce jsem zašel do horo­le­zec­ké­ho tábo­ra ve Vyso­kých Tatrách. Bylo to v zimě a horo­lez­ci z Považ­ské Bys­tri­ce tam měli sou­stře­dě­ní. Nabíd­li mně, abych s nimi zůstal. A zde jsem dostal křest. Udě­la­li jsme něko­lik výstu­pů, já si foto­gra­fo­val a navá­zal jsem přá­tel­ství – prv­ní na laně.“
.

Kav­kaz v 60. letech, Ušbin­ské pla­tó (zdroj: archiv Hele­ny Hec­ke­lo­vé)

.Mimo tohle všech­no si pak uvě­do­míš (ať už fotíš nebo ne), že teh­dej­ší svět foto­gra­fo­vá­ní zna­me­nal úpl­ně něco jiné­ho. A foto­gra­fo­vá­ní za ztí­že­ných pod­mí­nek, jako jsou tře­ba šes­ti­ti­sí­co­vé vrcho­ly, to bylo také něco jiné­ho než dnes.

Pro před­sta­vu je tu pár fak­tů z kníž­ky:

„Nosil s sebou fil­my jen v tro­pic­kém bale­ní, kaž­dý svi­tek ješ­tě zvlášť zaba­le­ný ve spe­ci­ál­ním papí­ru s deh­to­vou vlož­kou pro­ti tep­lot­ním výky­vům a vlh­kos­ti. V jed­nom pří­pa­dě nosič s jeho zava­za­dly upa­dl a bed­na zmi­ze­la pod vodou. Nicmé­ně vlast­ním fil­mům se v bed­ně plné vody nic nesta­lo.“

A jak to vypa­da­lo z tech­nic­ké­ho hle­dis­ka?
„Čer­no­bí­lý film pou­ží­val ORVO 22 DIN a jen v někte­rých pří­pa­dech žlu­to­ze­le­né­ho fil­tru. Ve výš­kách od 6000 do 7000 met­rů pou­ží­val jen jed­no­ho objek­ti­vu, ale v něko­li­ka pří­pa­dech, kdy oče­ká­val mož­nost pano­ra­mat nebo chtěl zachy­tit detai­ly skal­ních stěn, bral si širo­ko­úh­lý objek­tiv 65 mm a tele­ob­jek­tiv 180 mm ohnis­ko­vé dél­ky.“
.

Adr­špach oči­ma Vilé­ma Hec­ke­la (zdroj: archiv Hele­ny Hec­ke­lo­vé)

.
Tahle kníž­ka je zkrát­ka oprav­do­vým pokla­dem v domá­cí knihov­ně a trou­fám si říct, že napříč růz­ný­mi obo­ry zájmů.

Navíc, pokud chceš zhléd­nout foto­gra­fie Vilém Hec­ke­la ve vel­kém for­má­tu a pro­hléd­nout si jeho foto­tech­ni­ku na vlast­ní oči, máš teď jedi­neč­nou mož­nost v Plzni. Vel­ká Hec­ke­lo­va retrospek­ti­va potr­vá do 27. led­na..
_____

Vílém Hec­kel (21. květ­na 1918 Plzeň – 31. květ­na 1970 Huas­ca­rán)
Otec Vilé­ma Hec­ke­la byl jeřáb­ník plzeň­ské Ško­dov­ky, foto­gra­fem ama­té­rem a vedou­cím skau­tů. Mla­dý Vilém díky němu zís­kal cit pro kra­ji­nu i foto­gra­fo­vá­ní, jak sám kdy­si řekl. Byl čes­kým horo­lez­cem a foto­gra­fem, auto­rem téměř tří desí­tek obra­zo­vých pub­li­ka­cí. V roce 1970 se zúčast­nil čes­ko­slo­ven­ské expe­di­ce do Peru, kde zemřel se vše­mi dal­ší­mi čle­ny výpra­vy při zemětře­se­ní a násled­né lavi­ně, kte­rá zava­li­la jejich tábor pod horou Huas­ca­rán. Více najdeš v našem vel­kém člán­ku.

Karel Dvo­řák (26. břez­na 1911, Rynho­lec – 13. květ­na 1988, Pra­ha)Čes­ký pub­li­cis­ta a novi­nář, kte­rý se zabý­val také teo­rií foto­gra­fie. Je auto­rem mno­ha člán­ků a recen­zí o foto­gra­fi­ích a obra­zo­vých pub­li­ka­cí a auto­rem řady mono­gra­fií o čes­kých foto­gra­fech. Od roku 1960, kdy se sezná­mil s Vilé­mem Hec­ke­lem osob­ně, sou­stav­ně sle­do­val jeho tvor­bu.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset vel­kých stěn, Pada­jí­cí hvězda, Vel­ké himá­laj­ské dob­ro­druž­ství, Má ces­taSetká­ní se smr­tí, Šivo­va vel­ká noc, Extre­me Alpi­nismCes­ta do hor, Ze živo­ta horo­lez­ce, Himá­la­j­ští tygři. 

Vác­lav Pod­hor­ský a Vilém Hec­kel (vpra­vo) (zdroj: archiv H. Hec­ke­lo­vé)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu