„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Už není úniku. Nejde to dolů, vpravo ani vlevo. Mohu jen vzhůru. Myslím, že nepřeháním, kombinovaný terén skály, sněhu a ledu má sklon kolem osmdesáti pěti až devadesáti stupňů. Už dávno lezu bez rukavic, jsem úplně v transu, vzdálenější svět nevnímám,“ popisuje Mirek Šmíd stavy během svého sólového prvovýstupu na pyramidu Ama Dablamu v Nepálu v roce 1986. Tehdy mu bylo 34 let a drzé nápady ho neopouštěly.

„Tuhle knížku si určitě sežeň,“ doporučoval před lety kamarád a vůbec se nemýlil. Je to exkurze po sbírce extrémních výkonů v horách, která u nás nemá obdoby. Zakladatel teplického Fesťáku v ní popisuje své výpravy na limity tehdejšího lezení, jako kdyby o nic nešlo. Bez příkras, věcně, lidsky. V tom spočívá asi hlavní síla této knihy. A že by se mohl čím chlubit – Severní stěna Trollů v zimě, třikrát Mount McKinley, Cerro Torre, účast na úspěšné expedici Dhaulágiri 1984… Jenže chlubení, to nebyl styl Míry „Lanče“ Šmída:

„Moje generace povětšinou chápe hory jako kolbiště seberealizace, slávy a uznání. Ale mně se zdá přinejmenším podivné být lepší než ten druhý, někoho přetrumfnout, ukázat mu záda,“ píše v závěru knihy, kde přiznává, že jeho velkým vzorem byl romantik Julius Kugy – jeden z průkopníků horolezectví, botanik (*1858) a autor původní knihy Ze života horolezce. Obě dvě sdílí naladění lidí, kteří nad svoje výkony obdivují východy a západy Slunce, pestré horské louky a úžasné vysoké stěny.
.

Mirek Šmíd (f: archiv Petra Schnabla)

.
„Míru si pamatuju z Fesťáků, když se tam ještě rozdávaly chleby se sádlem,“ vzpomíná himálajský horolezec Pepa Šimůnek, který se shodou okolností tento týden chystá také na Ama Dablam. „Tehdy mi bylo dvacet, byl jsem zelenáč – koukal jsem na něj jako na boha. Byl to vzor, ikona, borec. Už za komančů byl v Yosemitech! Já byl tehdy nejdál na Prachově a v Tatrách. Postava z kategorie snů.“

S „Lančem“ tehdy lezl například doktor Mirek Novotný. „Nejlepší bylo společné Chamonix, tuším 1981. Měli jsme 14 dní exkluzivního počasí. Lezli jsme ve třech, ještě společně s „Prcasem“ Slavíkem na Aiguille de Blatière a byla to velká pohoda. Táhli jsme si s sebou koženej měch s vínem. A na štandech jsme popíjeli…

Když Míru srovnám s Joskou Rakoncajem, tak ten byl puntičkář a rychlý. Mirek byl free a velký pohodář. Na těch zájezdech většinou chodil sóla, ale když se zrovna chtěl družit, tak za mnou přišel a povídal: ‘Hele, vole, doktore, pojď si něco přelízt.’

Pamatuju si také jeho hlášku, kterou užívám velmi často, když někdo spěchá: ‘Hele, vole, pomalu. Rychle se ani pes nevysere.’ (směje se) To byla jeho oblíbená.“

Pokud se chceš Mírovými myšlenkami nechat inspirovat i ty, určitě ještě nějaký výtisk jeho knížky v antikvariátu seženeš. Nebo si ho připomeň alespoň filmem. Větší vzpomínání nedávno zachytil štáb pod vedením Libora Duška. Pokud ti tenhle povedený medailon unikl, tady máš šanci to napravit:
.

.
_____

Mirek Šmíd (*11. května 1952 – 11. září 1993) byl český samorost z Police nad Metují. Sám sebe viděl nejen jako horolezce, ale také jako dokumentaristu a fotografa. Právě díky němu můžeš během každého konce srpna navštívit největší český filmový festival, který se zaměřuje na horolezeckou tematiku. V životě i v horách si razil vlastní cestu – svými sólovýstupy (zejména na Kavkaze) rozčiloval tehdejší funkcionáře. Jako jeden z prvních přinesl do Česka také paraglide nebo horská kola. Zemřel za nevyjasněných okolností během sólového výstupu na Lost Arrow Spire v Yosemitech.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cesta, Setkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism, Cesta do hor.

Mirek Šmíd na Dhaulágiri 1984 (f: archiv Petra Schnabla)