„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách.

„Už není úni­ku. Nejde to dolů, vpra­vo ani vle­vo. Mohu jen vzhů­ru. Mys­lím, že nepře­há­ním, kom­bi­no­va­ný terén ská­ly, sně­hu a ledu má sklon kolem osm­de­sá­ti pěti až deva­de­sá­ti stup­ňů. Už dáv­no lezu bez ruka­vic, jsem úpl­ně v tran­su, vzdá­le­něj­ší svět nevní­mám,“ popi­su­je Mirek Šmíd sta­vy během své­ho sólo­vé­ho prvo­vý­stu­pu na pyra­mi­du Ama Dabla­mu v Nepá­lu v roce 1986. Teh­dy mu bylo 34 let a drzé nápa­dy ho neo­pouš­tě­ly.

„Tuhle kníž­ku si urči­tě sežeň,“ dopo­ru­čo­val před lety kama­rád a vůbec se nemý­lil. Je to exkur­ze po sbír­ce extrém­ních výko­nů v horách, kte­rá u nás nemá obdo­by. Zakla­da­tel tep­lic­ké­ho Fes­ťá­ku v ní popi­su­je své výpra­vy na limi­ty teh­dej­ší­ho leze­ní, jako kdy­by o nic nešlo. Bez příkras, věc­ně, lid­sky. V tom spo­čí­vá asi hlav­ní síla této kni­hy. A že by se mohl čím chlu­bit – Sever­ní stě­na Trol­lů v zimě, tři­krát Mount McKin­ley, Cerro Torre, účast na úspěš­né expe­di­ci Dhau­lá­gi­ri 1984… Jen­že chlu­be­ní, to nebyl styl Míry „Lan­če“ Šmí­da:

„Moje gene­ra­ce povět­ši­nou chá­pe hory jako kol­biš­tě sebe­re­a­li­za­ce, slá­vy a uzná­ní. Ale mně se zdá při­nejmen­ším podiv­né být lep­ší než ten dru­hý, něko­ho pře­trumf­nout, uká­zat mu záda,“ píše v závě­ru kni­hy, kde při­zná­vá, že jeho vel­kým vzo­rem byl roman­tik Julius Kugy – jeden z prů­kop­ní­ků horo­le­zec­tví, bota­nik (*1858) a autor původ­ní kni­hy Ze živo­ta horo­lez­ce. Obě dvě sdí­lí nala­dě­ní lidí, kte­ří nad svo­je výko­ny obdi­vu­jí výcho­dy a zápa­dy Slun­ce, pes­t­ré hor­ské lou­ky a úžas­né vyso­ké stě­ny.
.

Mirek Šmíd (f: archiv Pet­ra Schna­b­la)

.
„Míru si pama­tu­ju z Fes­ťá­ků, když se tam ješ­tě roz­dá­va­ly chle­by se sádlem,“ vzpo­mí­ná himá­laj­ský horo­le­zec Pepa Šimů­nek, kte­rý se sho­dou okol­nos­tí ten­to týden chys­tá také na Ama Dablam. „Teh­dy mi bylo dva­cet, byl jsem zele­náč – kou­kal jsem na něj jako na boha. Byl to vzor, iko­na, borec. Už za koman­čů byl v Yose­mi­tech! Já byl teh­dy nej­dál na Pra­cho­vě a v Tatrách. Posta­va z kate­go­rie snů.“

S „Lan­čem“ teh­dy lezl napří­klad dok­tor Mirek Novot­ný. „Nej­lep­ší bylo spo­leč­né Cha­mo­nix, tuším 1981. Měli jsme 14 dní exklu­ziv­ní­ho poča­sí. Lez­li jsme ve třech, ješ­tě spo­leč­ně s „Prca­sem“ Sla­ví­kem na Aigu­ille de Bla­tière a byla to vel­ká poho­da. Táh­li jsme si s sebou kože­nej měch s vínem. A na štan­dech jsme popí­je­li…

Když Míru srov­nám s Joskou Rakon­ca­jem, tak ten byl pun­tič­kář a rych­lý. Mirek byl free a vel­ký poho­dář. Na těch zájez­dech vět­ši­nou cho­dil sóla, ale když se zrov­na chtěl dru­žit, tak za mnou při­šel a poví­dal: ‘Hele, vole, dok­to­re, pojď si něco pře­lízt.’

Pama­tu­ju si také jeho hláš­ku, kte­rou uží­vám vel­mi čas­to, když někdo spě­chá: ‘Hele, vole, poma­lu. Rych­le se ani pes nevy­se­re.’ (smě­je se) To byla jeho oblí­be­ná.“

Pokud se chceš Míro­vý­mi myš­len­ka­mi nechat inspi­ro­vat i ty, urči­tě ješ­tě něja­ký výtisk jeho kníž­ky v antikva­ri­á­tu seže­neš. Nebo si ho při­po­meň ale­spoň fil­mem. Vět­ší vzpo­mí­ná­ní nedáv­no zachy­til štáb pod vede­ním Libo­ra Duš­ka. Pokud ti tenhle pove­de­ný medai­lon uni­kl, tady máš šan­ci to napra­vit:
.

.
_____

Mirek Šmíd (*11. květ­na 1952 – 11. září 1993) byl čes­ký samo­rost z Poli­ce nad Metu­jí. Sám sebe viděl nejen jako horo­lez­ce, ale také jako doku­men­ta­ris­tu a foto­gra­fa. Prá­vě díky němu můžeš během kaž­dé­ho kon­ce srp­na navští­vit nej­vět­ší čes­ký fil­mo­vý fes­ti­val, kte­rý se zamě­řu­je na horo­le­zec­kou tema­ti­ku. V živo­tě i v horách si razil vlast­ní ces­tu – svý­mi sólo­vý­stu­py (zejmé­na na Kav­ka­ze) roz­či­lo­val teh­dej­ší funk­ci­o­ná­ře. Jako jeden z prv­ních při­ne­sl do Čes­ka také parag­li­de nebo hor­ská kola. Zemřel za nevy­jas­ně­ných okol­nos­tí během sólo­vé­ho výstu­pu na Lost Arrow Spi­re v Yose­mi­tech.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset vel­kých stěn, Pada­jí­cí hvězda, Vel­ké himá­laj­ské dob­ro­druž­ství, Má ces­ta, Setká­ní se smr­tí, Šivo­va vel­ká noc, Extre­me Alpi­nism, Ces­ta do hor.

Mirek Šmíd na Dhau­lá­gi­ri 1984 (f: archiv Pet­ra Schna­b­la)