„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách.

Joe začí­ná s vyprá­vě­ním zost­ra. Před­stav si, že spíš v jiho­zá­pad­ní stě­ně Petit Dru nad Cha­mo­nix, když najed­nou, upro­střed noci, se ozve hro­mo­vá rána. Chví­li netu­šíš, jest­li je to zlý sen, nebo něco hor­ší­ho – rea­li­ta. Obrov­ský žulo­vý blok letí do údo­lí. Celá poli­ce, na kte­ré spa­li dva lez­ci, se uvol­ňu­je a řítí do údo­lí. Škub­nu­tí. Oba dva zůstá­va­jí potlu­če­ni viset na potr­ha­ných lanech ve dvou nejis­tých sko­bách bez šan­ce dostat se zpát­ky. Všech­no jejich vyba­ve­ní včet­ně bot je pryč.

„Nikdy neza­po­me­nu na zku­še­nost té dlou­hé, předlou­hé noci, kdy jsme čeka­li, že se kaž­dým oka­mži­kem zří­tí­me, chví­li v záchva­tech hys­te­ric­ké­ho smí­chu a chví­li poti­chu, stá­le však s žalud­kem sevře­ným stra­chem, ztuh­lí v oče­ká­vá­ní něče­ho, na co jsme ani nechtě­li pomys­let.“

Po dva­nác­ti hodi­nách zachrá­nil Joa a Iana vrtu­l­ník. Ian po tom­to zážit­ku pře­stal mít chuť na leze­ní a řekl, že do Alp už nikdy nepo­je­de. Ne však Joe Simp­son, kte­ré­mu tahle zku­še­nost z pokou­še­ní osu­du nesta­či­la. Zmí­ně­ný záži­tek pře­ko­nal a roz­ho­dl se pod­ni­kat dal­ší výstu­py.

Kníž­ka Setká­ní se smr­tí popi­su­je výhrad­ně udá­los­ti malé expe­di­ce do peru­án­ských And v květ­nu 1985, kam se Joe vydal spo­leč­ně s par­ťá­kem Simo­nem Yate­sem. Do base­cam­pu je dopro­vo­dil ješ­tě ces­to­va­tel Richard, kte­ré­ho potka­li v Limě a vza­li ho doprostřed hor.

Pod­le kníž­ky pano­va­lo teh­dy v horách nesta­bil­ní poča­sí. „Hory byly zaha­le­né v mra­cích a zpod šedé­ho příkro­vu vyční­va­ly jenom spod­ní čás­ti stěn. Ve vzdu­chu bylo cítit napě­tí. Oba jsme si to při bale­ní bato­hů na příští den uvě­do­mo­va­li.“ Než oba horo­lez­ci opus­ti­li tábor a vyda­li se do západ­ní stě­ny Siu­la Gran­de (6 344 m n. m.), řek­li své­mu kama­rá­do­vi Richar­do­vi: „Víme, co dělá­me, a jest­li se něco sta­ne, stej­ně nám nemů­žeš pomo­ci.“

Co se dělo dál, to je zná­mý str­hu­jí­cí pří­běh, kte­rý nemá smy­sl pře­pi­so­vat. Pokud ho neznáš a nechce se ti číst kníž­ku, můžeš se podí­vat na film Pád do ticha (Tou­ching the Void), kte­rý cel­kem věro­hod­ně zachy­cu­je záplet­ku, kdy si Joe během sestu­pu zlo­mil nohu a Simon ho v mizer­ném poča­sí spouš­těl dolů sně­ho­vý­mi poli. Ta se však pro­mě­ni­la v pře­vis­lé stě­ny, ved­le kte­rých Joe zůstal viset ve vzdu­chu, a tak byl Ian nucen par­ťá­ka odříz­nout. Tím však para­dox­ně zachrá­nil život obě­ma. Po něko­li­ka dnech se totiž Joe, ve sta­vech mezi živo­tem a smr­tí, doslo­va dopla­zil zpát­ky do tábo­ra.
.

Co se dělo na Siu­la Gran­de? Sché­ma. (f: repro kni­hy Setká­ní se smr­tí)

.
Při čte­ní téhle kníž­ky člo­vě­ka napa­dá něko­lik otá­zek a vět­ši­na jich se točí kolem téhle: Byl prů­švih před­ví­da­tel­ný už od začát­ku? Byli si oba vědo­mi, že jejich výstup je tak tro­chu rus­ká rule­ta?

Kníž­ka Setká­ní se smr­tí může poslou­žit jako dob­rý impulz k tomu zamýš­let se více ohled­ně svých poci­tů před začát­kem výstu­pů a vlast­ní moti­va­ce. Urči­tě se vypla­tí doká­zat tyhle věci vní­mat.

Osob­ně mě napa­da­jí myš­len­ky od lidí, kte­ré respek­tu­ji a kte­ří se na téma volá­ní hor něja­kým způ­so­bem vyjá­d­ři­li. Ať už během našich roz­ho­vo­rů nebo někde jin­de.

Líbí se mi pří­stup Josky Rakon­ca­je, kte­rý tvr­dí, že „jít v horách na svou hra­ni­ci není rozum­ný.“ Tedy, že v horách by se člo­věk měl pohy­bo­vat vždy něko­lik obtíž­nost­ních stup­ňů pod svým limi­tem. Může se stát coko­liv – opa­lo­vá­ní na již­ní stě­ně se změ­ní v noč­ní fuja­vi­ci, ve kte­rá hle­dáš pohor­ka­mi stu­py na zasně­že­né ská­le… Pře­va­ha se hodí vždyc­ky.

Tommy Cal­dwell to vidí podob­ně – v horách ztra­til hod­ně kama­rá­dů a jeho samot­né­ho málem sestře­li­li tero­ris­ti ze stě­ny v Kyr­gyz­stá­nu. Pama­tu­ji si jeho větu: „Život je pří­liš dob­rý na to, abychom ris­ko­va­li v horách.“

Dal­ší myš­len­ka je od čes­ké­ho himá­laj­ské­ho horo­lez­ce a hor­ské­ho vůd­ce Pepy Šimůn­ka. Mimo to, že rád tvr­dí: „Dob­rej horo­le­zec je ten sta­rej,“ si vzpo­mí­nám na naše roz­ho­vo­ry ohled­ně pohy­bu v horách s kli­en­ty: „Špat­nej pocit může být urči­tě legi­tim­ní důvod pro zru­še­ní túry – i za pěk­né­ho poča­sí.“ Něko­li­krát to udě­lal – cítil, že něco není v pořád­ku, a tak ukon­čil výstup.

Vzpo­mněl jsem si i na názo­ry pís­kov­co­vých lez­ců. Tohle nedáv­no říkal „Špek“ Sla­ni­na. „Mně hory bavi­ly v urči­tý obdo­bí. Když mě někdo zve teď, říkám: ‘Hele, neje­du.’ Do těch hor se ti musí chtít. O tom musíš bejt pře­svěd­če­nej, že tam chceš, jinak vůbec nemá smy­sl tam jez­dit. Od tý doby, co se zabil Jir­ka Šmíd, už jsem tam jez­dit pře­stal.“

Přes­to­že má vel­ko­le­pé výstu­py napří­klad v Ber­gellu, k horám měl zvlášt­ní vztah i vel­ký lezec Stan­da „Vagón“ Šilhán. Pod­le svých vzpo­mí­nek tam jez­dil nerad – bylo mu líto času, kdy nemohl lézt doma na pís­ku.

Filo­so­fic­ké zamyš­le­ní o pří­stu­pu k horách a schop­nos­ti se na ně nala­dit měl nedáv­no na eMon­ta­ně také sou­čas­ný extrém­ní ski­al­pi­nis­ta Ros­ťa Toma­nec. O tom, že hory máš vní­mat jako pří­te­le a o schop­nos­ti opros­tit se od své­ho ega čti tady.

Otáz­ka na konec:
Je vlast­ně rozum­né cho­dit do hor?
Není.

No a co.

Pokud cítíš hlu­bo­ké volá­ní, tak vyraž.
Pokud v tobě hlo­dá pocit nejis­to­ty, o to více se asi vypla­tí být na pozo­ru.

_____

Joe Simp­son se naro­dil 13. srp­na 1960 v malaj­ském měs­tě Kua­la Lum­pur, kde jeho otec slou­žil jako člen brit­ské armá­dy. K leze­ní se Joe dostal v Bri­tá­nii a nej­ví­ce ho moti­vo­va­la kníž­ka Bílý pavouk od Hein­ri­cha Harre­ra (o prvo­vý­stup sever­kou Eige­ru, pozn. red.). Pro­sla­vil se výstu­pem západ­ní stě­nou Siu­la Gran­de (6 344 m n. m.) v peru­án­ském poho­ří Cor­dille­ra Hua­y­hu­a­sh, kde pře­žil pád po tom, co ho part­ner v nou­zi odří­zl z lana. Joe se byl schop­ný se zlo­me­nou nohou vrá­tit zpět do tábo­ra. Pro­dal přes mili­on kopií kni­hy o tom­to zážit­ku. Pro širo­ká pub­li­ka dnes před­ná­ší na téma­ta osob­ní­ho roz­vo­je, prá­ce s rizi­kem nebo týmo­vé spo­lu­prá­ce. Šest­krát se pokou­šel o sever­ní sět­nu Eige­ru – ani jed­nou ho nepus­ti­la na vrchol.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset vel­kých stěn, Pada­jí­cí hvězda, Vel­ké himá­laj­ské dob­ro­druž­ství, Má ces­ta.

Joe Simp­son leze v peru­án­ských Andách. (f: repro kni­hy Setká­ní se smr­tí)