Nade mnou krouží sup.

Dívám se na osm nebo devět délek vzduchu mezi mnou a dnem verdonského kaňonu a odhaduji vzdálenost od posledního jištění. Tak pět metrů, ale padat se mi tu opravdu nechce. Stojím v zužujícím se komíně, v kobrách mi čvachtá pot a nýt se na mě výsměšně šklebí zhůry.

„Báro, nechám ti tu batoh, jo?!“ zakřičím dolů a promptně zavrtávám batoh do malé police v komíně. Uvolněné místo na zádech mi umožní se komínem vyšinout o něco výš. S napětím se natahuju k nýtu a konečně cvakám. Zalézám zpátky do pohodlí komína a snažím se si odpočinout. Nýt mi teď přátelsky kyne, mrcha. Proč si nesednout a neAFnout tohle místo?

Po chvilce koketování s tímto nápadem se ve mně něco vzbouří a vrhám se vzhůru komínem až do chvíle, kdy se mi šprajcne helma.

„Báro, nechávám tu na nejtu helmu, vem mi jí pak, prosím!“

Vzpomínám si na poučku, že kam se vejde hlava, tam se vejde i zbytek těla a pokračuju v rozporném sunošplhu. Zaseklý hrudník mi dokáže, že i poučky z dětství mají své limity.

Chvilková panika, kdy to vypadá, že to nepůjde ani jedním směrem. Zkouším se nadechnout, ale hrudník je zaseklý docela fest.

________

.
Není cesty, která by lépe ztělesňovala charakter verdonského lezení nežli přesně 50 let stará „La Demande“ (květen 1968, 12 délek, 300 metrů, 6a, někde se uvádí 6b kvůli oklouzanosti spodních pasáží, pozn. red.). Strmé stěny dechberoucího kaňonu řeky Verdon na jihu Francie tvoří kolébku světového sportovního lezení. Právě zde se v 70. letech začaly poprvé používat fixní jistící body, které lezeckým špičkám otevřely dveře k přelezům do té doby neslýchané obtížnosti.

La Demande je první odspodu vylezená cesta v hlavním masivu verdonského kaňonu. Vede zdaleka viditelným systémem spár a komínů ve vrchních pasážích, které přesvědčily francouzskou dvojici F. Guillota a J. Cöqueugniota k provedení prvovýstupu. Zásadní lezeckou motivaci k historickému výkonu představoval také fakt, že Guillot potřeboval být druhý den po nástupu v Marseille, aby mohl požádat otce své nastávající o ruku jeho dcery. Odtud název cesty – Žádost.

Pro mě samotného se „La Demande“ stala něčím blízkým posedlosti. Za několik měsíců jsem odlétal na dvouletý studijní program do států a věděl jsem, že tam to s lezením nebude slavné. Nadto jsem věděl, že to bude také znamenat vynucenou pauzu v mém lezení s Bárou. V tom byla naše cesta do Francie rozlučkou svého druhu a „La Demande“ jejím logickým a napjatě očekávaným vyústěním.
.

„V tom byla naše cesta do Francie rozlučkou svého druhu a „La Demande“ jejím logickým a napjatě očekávaným vyústěním.“ Bára a Matěj (f: archiv MJ)

________

.
Z komína jsem se vybojoval. Sice bez helmy a se šrámy na zádech i na duši ale čistě. Bára srdnatě posbírala mnou odhozený vercajk a plácla si se mnou na štandu. Po tomhle momentu jsem věděl, že „La Demande“ vylezu čistě a tak jsem taky učinil.

Z „La Demande“ jsme odešli sice pozdě v noci, ale vítězní a s uvědomněním si, že žádná cesta není kompletní bez obligátního horezdaru s parťákem na druhém konci lana.

S parťákem, s kterým měsíce plánujete výlet, řešíte topa a logistiku. S parťákem, který zná přezdívky každého tvého frenda a který ví, jak nejraději zakládáš smyčky. S parťákem, s kterým trávíš dlouhé soboty na stěně nabírátním tréninkovýh výškových metrů v přípravě na zápřah, který vícedélky představují.

S parťákama, kteří na tebe trpělivě čekají hodiny na vrchu, aby ti po dolezení za tmy naservírovali nejluxusnější studenou pizzu tvého života.

A o tom to lezení je.

Au revoir, Demande. A díky.

Bára s Matějem při lezení ve Verdonu (f: archiv MJ)