fbpx Povinná četba – „Šivova velká noc“. Čechoslováci vyrazili do Himálaje s pronikavou vizí - eMontana

„200 slov“

Povinná četba – „Šivova velká noc“. Čechoslováci vyrazili do Himálaje s pronikavou vizí

13. 06. 2018, Eva Trnková

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

A je to tady znova. Otevírám další knížku. Čtu zase nové řádky.

Šivova velká noc – knížka o československé expedici roku 1976, o prvovýstupu jihozápadním pilířem na vrchol Makalu. Očekávám podobné čtení, které můžeš často najít v knihách o expedicích a provýstupech. Popis přípravy na expedici, seznámení se s členy týmu expedice a podrobný či méně podrobný popis cesty až tam – nahoru a do neznáma. Ano, tyto řádky tady také jsou.
Jenomže končí dřív, než bys to čekal.

Tahle „skutková podstata dějů“, jak ji autor nazývá, je dlouhá asi tak na tři stránky téhle knížky.
A pak ti Jaromír Wolf dovolí začíst se do něčeho, co možná spoustu dobrodruhů a horolezců na svých cestách vidí, nebo nevidí, možná nosí celé roky v hlavě, ale nikdy nenapíše…

NADHLED VLKA

Co tě tedy hned po skutkové podstatě expedice čeká? V průběhu vyprávění najdeš například zamyšlení:

„Proč lidé ze Západu – a je lhostejné, zda-li je to skutečný geografický západ, či Západ, do něhož patří i tak vyspělá východní země jako je Japonsko – proč lidé z bohatých, přesycených a rozporuplných civilizací utíkají do poledního ráje chudoby, bídy a hygieny? Snad proto, že zde ještě dojdou klidu a radosti z těch nejprostších věcí života, jako je mísa plná rýže a rudý květ rododendronu v černých vlasech dívek.“

„…Hromady odpadků, o něž mívali zájem nosiči, hledajíc plechovku, kterou lze ještě použít co nádobí na vodu či kotlík na vaření rýže, a zteřelé boty, v nichž možná lze přejít ještě naposled Barunské sedlo. Ale dnes v nich sotva klovou usmolení havrani a opelichaný orlosup a odpadky z plechu, papíru a polyvinylchloridu bez jakékoli naděje na jakýkoli užitečný osud a zneškodnění milosrdným faktorem času tvoří nejmladší geologickou vrstvu, jež bude nazvána ČLOVĚKIEN či LIDOHORY!“

Člověk si uvědomí, že kniha nebyla psaná zrovna „včera“, že čte knihu starou několik desítek let… Jak to ve výškových táborech a v horách ještě výš vypadá dnes? S příčtením let milosrdného faktoru času? Asi si každý z nás právě nerad představuje. A to samé se mi honí hlavou, když čtu řádky o tom, jak nás civilizace mění. Jak moc nás mění. Měnila už tenkrát…

A ještě jedna věc se mi na této knize tolik líbí. A to, že jsou zde konečně jmenovaní také nosiči expedice. A nejen to. Autor se zamýšlí nad tím, proč vlastně nejsou také označováni tím honosným názvem „members“, když bez nich, by mnoho expedic nemohlo ani vykročit směrem ke svému cíli. Autor knihy nás seznamuje s každým nosičem československé expedice – s jeho minulostí, vývojem a příběhy.
.

Během téhle expedice to byli lidé s vlastními osudy a příběhy. (f: Jan Červinka)

.
Dalším malým překvapením této knihy je jedno schované jméno. Pokud jsi pozorným čtenářem, možná si všimneš jednoho ze členů expedice – Jan Červinka. Ano, je to přesně ten Jan Červinka, se kterým Standa Mitáč dělal rozhovor pro tištěnou Montanu číslo 5/2017.

„Na Makalu v roce 1973 už jste měli zkušenějšího vedoucího – Ivana Gálfyho. Jak probíhala expedice?
Ano, to už se vypracoval jako vedoucí a roce 1973 jsme dolezli až sto metrů pod jižní vrchol. To byla dělaná nová cesta pilířem a sto metrů pod vrcholem došlo k neštěstí – Honzovi Kounickýmu zamrzl ventil u kyslíku, musel si sundat přístroj, na moment ztratil rovnováhu a sesunul se do skalního komínu. Zadržela ho krosna a poranila mu páteř. Pak tam ještě čtyři dny žil ve výšce 7.900 metrů. No, snažili jsme se ho nějak zachraňovat, ovšem nebylo to reálný kvůli jeho zraněním. Tak se k němu chodilo a po čtyřech dnech umřel. Expedice skončila, poněvadž už byl monzun. Vrátili jsme se tam v roce 1976, kdy byla cesta dokončena na jižní vrchol. Na hlavní vrchol se dostali dva naši: Milan Kriššák a Karel Schubert. Vedle nás tehdy tábořila španělská expedice a domluvilo se, že jeden Španěl (Jorge Camprudi, pozn. red.) bude moct přespat v našem šestém stanu a půjde s našima klukama na vrchol. Michal Orolín to otáčel ve výšce 8.300, protože se u něj začala projevovat trombóza v noze. Čekal tehdy na vrcholový tým v šestém táboře. Schubert se na zpáteční cestě zpozdil a sám přenocoval ve výšce 8.300 metrů. Zpátky se nevrátil. Ráno ho snad ještě slyšeli pozpěvovat, ale nešli za ním, protože byli sami vyřízení. Dostali příkaz okamžitě dolů, poněvadž jinak by tam určitě zůstal i Michal Orolín. Schubert tam je do dneška.“
.

Známá fotka Honzy Červinky – v druhém výškovém táboře pod Makalu se právě dočítá, že se mu doma narodila dcera. 1973 (f: archiv JČ)

.
Ano, je to tak. Expedici, o které Velká Šivova noc vypráví, předcházela československá expedice z roku 1973, kde se stalo neštěstí, při němž zahynul Jan Kounický. Tehdy byla expedice neúspěšná, i kvůli následnému příchodu monzunu.

Už nebudu více prozrazovat… Začti se a najdi tady třeba i rady pro organizaci vlastní expedice. Že je knížka stará? Ano, je. Ale o to překvapivější je možná to, že stará horská moudrost může být někdy tolik potřebná:

> Nepodléhejte nikdy (alespoň ne příliš) iracionálnímu optimismu, který je nepřítelem rozvahy a střízlivosti. Choďte s tužkou a zápisníkem, a než cokoli rozhodnete a učiníte, tak o tom hodně přemýšlejte, ale zase ne příliš dlouho, neboť nemáte času nazbyt.
> Počítejte vždy s tím, že počasí bude špatné a nikoli krásné, jak si přejete…
> Snažte se chápat chyby svých druhů a spolulezců a nežádejte, aby oni chápali ty vaše.

.

Doktor Jaromír Wolf v Tatrách – 50. léta. (f: Vilém Heckel; archiv Heleny Heckelové)

_____

Jaromír „Vlk“ Wolf (24. března 1919 – 29. dubna 1990) byl český horolezec a československý expediční lékař, sportovní funkcionář a publicista. V 70. letech byl vedoucím tělovýchovného lékařského oddělení Fakultní nemocnice II v Praze.
Byl také výraznou postavou českého woodcraftu – školy lesní moudrosti po vzoru indiánských kmenů. Byl jedním ze zakládajících členů kmene Wahpeton v Praze. Působil také jako předseda HO Lokomotiva Děčín. Na expedicích na Makalu roku 1973 a 1976 byl zástupcem vedoucího výpravy.
K několika fotografickým publikacím o světových velehorách napsal průvodní texty (např. úžasná kniha Horolezecká zastavení, pozn. red.). Zanechal po sobě také stovky článků a knih, ve kterých najdeš čtení mimořádně vytříbené, praktické, ale i poetické. Texty autora prozrazují, že byl nejen výborný pozorovatel a psycholog, ale především moudrý člověk, který dokázal vidět krásu v přirozené podstatě.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí.

Skutková podstata: Čechoslováci poprvé dosáhli vrcholu osmitisícovky vlastní cestou. 24. května 1976. Na hlavní vrchol Makalu vylezli: Milan Kriššák, Karel Schubert a Jorge Camprubim ze sousední expedice. Toto je snímek z jižního vrcholu (8010 m), kam vylezli jako první Vladimír Petrík a Sylva Talla (f: archiv J. Červinky)

I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás třeba kalendářem.