„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách.

A je to tady zno­va. Ote­ví­rám dal­ší kníž­ku. Čtu zase nové řád­ky.

Šivo­va vel­ká noc – kníž­ka o čes­ko­slo­ven­ské expe­di­ci roku 1976, o prvo­vý­stu­pu jiho­zá­pad­ním pilí­řem na vrchol Maka­lu. Oče­ká­vám podob­né čte­ní, kte­ré můžeš čas­to najít v kni­hách o expe­di­cích a pro­vý­stu­pech. Popis pří­pra­vy na expe­di­ci, sezná­me­ní se s čle­ny týmu expe­di­ce a podrob­ný či méně podrob­ný popis ces­ty až tam – naho­ru a do nezná­ma. Ano, tyto řád­ky tady také jsou.
Jenomže kon­čí dřív, než bys to čekal.

Tahle „skut­ko­vá pod­sta­ta dějů“, jak ji autor nazý­vá, je dlou­há asi tak na tři strán­ky téhle kníž­ky.
A pak ti Jaro­mír Wolf dovo­lí začíst se do něče­ho, co mož­ná spous­tu dob­ro­dru­hů a horo­lez­ců na svých cestách vidí, nebo nevi­dí, mož­ná nosí celé roky v hla­vě, ale nikdy nena­pí­še…

NADHLED VLKA

Co tě tedy hned po skut­ko­vé pod­sta­tě expe­di­ce čeká? V prů­bě­hu vyprá­vě­ní najdeš napří­klad zamyš­le­ní:

„Proč lidé ze Zápa­du – a je lhos­tej­né, zda-li je to sku­teč­ný geo­gra­fic­ký západ, či Západ, do něhož pat­ří i tak vyspě­lá východ­ní země jako je Japon­sko – proč lidé z boha­tých, pře­sy­ce­ných a roz­po­ru­pl­ných civi­li­za­cí utí­ka­jí do poled­ní­ho ráje chu­do­by, bídy a hygi­e­ny? Snad pro­to, že zde ješ­tě dojdou kli­du a rados­ti z těch nej­prost­ších věcí živo­ta, jako je mísa plná rýže a rudý květ rodo­den­dro­nu v čer­ných vla­sech dívek.“

„…Hro­ma­dy odpad­ků, o něž míva­li zájem nosi­či, hle­da­jíc ple­chov­ku, kte­rou lze ješ­tě pou­žít co nádo­bí na vodu či kot­lík na vaře­ní rýže, a zte­ře­lé boty, v nichž mož­ná lze pře­jít ješ­tě napo­sled Barun­ské sed­lo. Ale dnes v nich sotva klo­vou usmo­le­ní havra­ni a ope­li­cha­ný orlo­sup a odpad­ky z ple­chu, papí­ru a poly­vi­nylchlo­ri­du bez jaké­ko­li nadě­je na jaký­ko­li uži­teč­ný osud a zne­škod­ně­ní milo­srd­ným fak­to­rem času tvo­ří nejmlad­ší geo­lo­gic­kou vrst­vu, jež bude nazvá­na ČLOVĚKIEN či LIDOHORY!“

Člo­věk si uvě­do­mí, že kni­ha neby­la psa­ná zrov­na „vče­ra“, že čte kni­hu sta­rou něko­lik desí­tek let… Jak to ve výš­ko­vých tábo­rech a v horách ješ­tě výš vypa­dá dnes? S příčte­ním let milo­srd­né­ho fak­to­ru času? Asi si kaž­dý z nás prá­vě nerad před­sta­vu­je. A to samé se mi honí hla­vou, když čtu řád­ky o tom, jak nás civi­li­za­ce mění. Jak moc nás mění. Měni­la už ten­krát…

A ješ­tě jed­na věc se mi na této kni­ze tolik líbí. A to, že jsou zde koneč­ně jme­no­va­ní také nosi­či expe­di­ce. A nejen to. Autor se zamýš­lí nad tím, proč vlast­ně nejsou také ozna­čo­vá­ni tím honos­ným názvem „mem­bers“, když bez nich, by mno­ho expe­dic nemoh­lo ani vykro­čit smě­rem ke své­mu cíli. Autor kni­hy nás sezna­mu­je s kaž­dým nosi­čem čes­ko­slo­ven­ské expe­di­ce – s jeho minu­los­tí, vývo­jem a pří­běhy.
.

Během téhle expe­di­ce to byli lidé s vlast­ní­mi osu­dy a pří­běhy. (f: Jan Čer­vin­ka)

.
Dal­ším malým pře­kva­pe­ním této kni­hy je jed­no scho­va­né jmé­no. Pokud jsi pozor­ným čte­ná­řem, mož­ná si všim­neš jed­no­ho ze čle­nů expe­di­ce – Jan Čer­vin­ka. Ano, je to přes­ně ten Jan Čer­vin­ka, se kte­rým Stan­da Mitáč dělal roz­ho­vor pro tiš­tě­nou Mon­ta­nu čís­lo 5/2017.

„Na Maka­lu v roce 1973 už jste měli zku­še­něj­ší­ho vedou­cí­ho – Iva­na Gál­fy­ho. Jak pro­bí­ha­la expe­di­ce?
Ano, to už se vypra­co­val jako vedou­cí a roce 1973 jsme dolez­li až sto met­rů pod již­ní vrchol. To byla děla­ná nová ces­ta pilí­řem a sto met­rů pod vrcho­lem došlo k neštěs­tí – Hon­zo­vi Kounic­ký­mu zamr­zl ven­til u kys­lí­ku, musel si sun­dat pří­stroj, na moment ztra­til rov­no­váhu a sesu­nul se do skal­ní­ho komí­nu. Zadr­že­la ho kros­na a pora­ni­la mu páteř. Pak tam ješ­tě čty­ři dny žil ve výš­ce 7.900 met­rů. No, sna­ži­li jsme se ho nějak zachra­ňo­vat, ovšem neby­lo to reál­ný kvů­li jeho zra­ně­ním. Tak se k němu cho­di­lo a po čtyřech dnech umřel. Expe­di­ce skon­či­la, poně­vadž už byl mon­zun. Vrá­ti­li jsme se tam v roce 1976, kdy byla ces­ta dokon­če­na na již­ní vrchol. Na hlav­ní vrchol se dosta­li dva naši: Milan Kriš­šák a Karel Schu­bert. Ved­le nás teh­dy tábo­ři­la špa­něl­ská expe­di­ce a domlu­vi­lo se, že jeden Špa­něl (Jor­ge Cam­pru­di, pozn. red.) bude moct přespat v našem šes­tém sta­nu a půjde s naši­ma kluka­ma na vrchol. Michal Oro­lín to otá­čel ve výš­ce 8.300, pro­to­že se u něj zača­la pro­je­vo­vat trom­bó­za v noze. Čekal teh­dy na vrcho­lo­vý tým v šes­tém tábo­ře. Schu­bert se na zpá­teč­ní ces­tě zpoz­dil a sám pře­no­co­val ve výš­ce 8.300 met­rů. Zpát­ky se nevrá­til. Ráno ho snad ješ­tě sly­še­li pozpě­vo­vat, ale nešli za ním, pro­to­že byli sami vyří­ze­ní. Dosta­li pří­kaz oka­mži­tě dolů, poně­vadž jinak by tam urči­tě zůstal i Michal Oro­lín. Schu­bert tam je do dneška.“
.

Zná­má fot­ka Hon­zy Čer­vin­ky – v dru­hém výš­ko­vém tábo­ře pod Maka­lu se prá­vě dočí­tá, že se mu doma naro­di­la dce­ra. 1973 (f: archiv JČ)

.
Ano, je to tak. Expe­di­ci, o kte­ré Vel­ká Šivo­va noc vyprá­ví, před­chá­ze­la čes­ko­slo­ven­ská expe­di­ce z roku 1973, kde se sta­lo neštěs­tí, při němž zahy­nul Jan Kounic­ký. Teh­dy byla expe­di­ce neú­spěš­ná, i kvů­li násled­né­mu pří­cho­du mon­zu­nu.

Už nebu­du více pro­zra­zo­vat… Začti se a najdi tady tře­ba i rady pro orga­ni­za­ci vlast­ní expe­di­ce. Že je kníž­ka sta­rá? Ano, je. Ale o to pře­kva­pi­věj­ší je mož­ná to, že sta­rá hor­ská moud­rost může být někdy tolik potřeb­ná:

> Nepod­lé­hej­te nikdy (ale­spoň ne pří­liš) ira­ci­o­nál­ní­mu opti­mis­mu, kte­rý je nepří­te­lem roz­va­hy a stříz­li­vos­ti. Choď­te s tuž­kou a zápis­ní­kem, a než coko­li roz­hod­ne­te a uči­ní­te, tak o tom hod­ně pře­mýš­lej­te, ale zase ne pří­liš dlou­ho, neboť nemá­te času nazbyt.
> Počí­tej­te vždy s tím, že poča­sí bude špat­né a niko­li krás­né, jak si pře­je­te…
> Snaž­te se chá­pat chy­by svých dru­hů a spo­lu­lez­ců a nežá­dej­te, aby oni chá­pa­li ty vaše.

.

Dok­tor Jaro­mír Wolf v Tatrách – 50. léta. (f: Vilém Hec­kel; archiv Hele­ny Hec­ke­lo­vé)

_____

Jaro­mír „Vlk“ Wolf (24. břez­na 1919 – 29. dub­na 1990) byl čes­ký horo­le­zec a čes­ko­slo­ven­ský expe­dič­ní lékař, spor­tov­ní funk­ci­o­nář a pub­li­cis­ta. V 70. letech byl vedou­cím tělo­vý­chov­né­ho lékař­ské­ho oddě­le­ní Fakult­ní nemoc­ni­ce II v Pra­ze.
Byl také výraz­nou posta­vou čes­ké­ho wood­craf­tu – ško­ly les­ní moud­ros­ti po vzo­ru indi­án­ských kme­nů. Byl jed­ním ze zaklá­da­jí­cích čle­nů kme­ne Wah­pe­ton v Pra­ze. Půso­bil také jako před­se­da HO Loko­mo­ti­va Děčín. Na expe­di­cích na Maka­lu roku 1973 a 1976 byl zástup­cem vedou­cí­ho výpra­vy.
K něko­li­ka foto­gra­fic­kým pub­li­ka­cím o svě­to­vých vele­ho­rách napsal prů­vod­ní tex­ty (např. úžas­ná kni­ha Horo­le­zec­ká zasta­ve­ní, pozn. red.). Zane­chal po sobě také stov­ky člán­ků a knih, ve kte­rých najdeš čte­ní mimo­řád­ně vytří­be­né, prak­tic­ké, ale i poe­tic­ké. Tex­ty auto­ra pro­zra­zu­jí, že byl nejen výbor­ný pozo­ro­va­tel a psy­cho­log, ale pře­de­vším moud­rý člo­věk, kte­rý doká­zal vidět krá­su v při­ro­ze­né pod­sta­tě.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset vel­kých stěn, Pada­jí­cí hvězda, Vel­ké himá­laj­ské dob­ro­druž­ství, Má ces­ta, Setká­ní se smr­tí.

Skut­ko­vá pod­sta­ta: Čecho­slo­vá­ci popr­vé dosáh­li vrcho­lu osmi­ti­sí­cov­ky vlast­ní ces­tou. 24. květ­na 1976. Na hlav­ní vrchol Maka­lu vylez­li: Milan Kriš­šák, Karel Schu­bert a Jor­ge Cam­pru­bim ze sou­sed­ní expe­di­ce. Toto je sní­mek z již­ní­ho vrcho­lu (8010 m), kam vylez­li jako prv­ní Vla­di­mír Petrík a Syl­va Tal­la (f: archiv J. Čer­vin­ky)