„200 slov“

Dá se z hákovací hrůzy vyrobit elegantní sportovka? S Adamem Ondrou o „Příklepovém stropu“

28. 12. 2022, Terka Ševečková, Standa Mitáč

Ač je to dobrodružství, zima, špína… Tak je to překvapivě krásná cesta – logická linie středem klenby. Je to prostě: ‚Wau!’“ Dokonce i když na dno propasti Macocha přišel Adam Ondra, očima pátral za světlem a zkoumal, kudy ta linie vede, říkal si: „No tak tohle snad fakt nejde volně vylézt. To není možný!“

Linie v převisu se sklonem 70 stupňů však existuje – většinou ubíhá v mírně převislých plotýnkách. „Nakonec to šlo. Chyty jsou překvapivě dobré a obtížnost spíš dělá to, že se leze dlouho ve velkém převisu. Není tam ani tolik odpočinků za koleno, jak jsem čekal,“ popisuje Adam první volný přelez cesty „Příklepový strop“ ve stropě Macochy. Délkám navrhl klasifikaci 10+, 10+, 10-, 8 a 7+/8- UIAA. (Fr. 8b+, 8b+, 8a+, 7a a 6c, pozn. red.)

„Příklepový strop“ byl v posledních týdnech několikrát skloňovaným tématem nejen v lezeckých médiích. Je to velká věc. Po pokusech Dušana „Stoupy“ Janáka a Honzy „Stračese“ Straky se začátkem prosince zadařilo, komu jinému, než Adamovi. První den ho v pokusu jistil trenér Petr Klofáč a druhý den cestu dolezl s kamarádem Lukášem „Asuem“ Abtem. (Původně měl tenhle rozhovor mít klasický rozsah rubriky 200 slov, ale nějak se nám vánočně natáhl, pozn. red.)

Jak vznikl nápad vylézt „Příklepový strop“? Měl jsi ho vyhlédnutý už delší dobu, nebo šlo o spontánní rozhodnutí?
Vzhledem k tomu, že jde o nejvyšší stěnu v republice, s přihlédnutím ke spektakulárnosti celého místa a historické relevanci, měl jsem to v hlavě dlouho. Už někdy v sedmi nebo osmi letech, když jsem četl článek o hákování v Macoše, mě napadlo: „A proč to jako nelezou volně?!“ Ale dokud to nezačal víc zkoušet Stoupa, tak jsem o tom nepřemýšlel. Stoupa pak jasně ukázal, že to půjde (s Honzou „Stračesem“ Strakou se jim v zimě 2016/2017 povedl AF přelez za 9+, pozn. red.). V posledních pár letech mě „Příklepový strop“ začal lákat, ale dřív než teď v prosinci mi to nějak nevyšlo.

Suma sumárum, bylo mi jasné, že klenba Macochy je bomba a neuvěřitelná výzva téměř za barákem. Za dobrodružstvím se jezdí přes půl světa a přitom půl hodiny od Brna je něco tak spektakulárního a bizarního jako Macocha.

Když stojíš dole, je to prostě: „Wau!“ (foto: Petr Chodura, © Adam Ondra)


Jak probíhala příprava?
Je důležité mít formu a být otužilý. První se splnilo, deset dní předtím jsem vylezl „Zvěřinec“ 9b+ v podobně chladných podmínkách a poté „Water World“ 9a na onsight v Ospu. Specialita „Příklepového stropu“ je taky to, že aby ti dobře fungovaly nákoleníky, je třeba lézt v kraťasech. Což v teplotě mínus jeden stupeň není nic moc. (směje se) Na druhou stranu, nákoleníky trochu hřejou, takže kraťasy plus nákoleníky jsou jako lézt ve tříčtvrťákách. Ty nejtěžší délky jsou hnedka na začátku, takže nemusíš mega dlouho viset ve štandu v kraťasech a přitom zmrznout. Pak člověk mrzne v těch horních délkách, ale ty už nejsou tak extrémně náročné a vzal jsem si na ně kalhoty.

Můžeš tu cestu trochu popsat?
Po prvních sedmdesáti metrech poctivého lezení je dobrá police v jeskyňce, kde se dá pohodlně lehnout. A třeba sundat opatrně sedák a vyměnit kraťasy za kalhoty. Pro ty z vás, kteří si ještě nezkoušeli převléct kalhoty bez sundání sedáku – zjistil jsem, že to vlastně asi nejde. (směje se) Takže do téhle jeskyňky je to sedmdesát metrů, pak následuje logická délka za 10- a nakonec dvě délky dolez.

Až do jeskyňky není žádné místo, které by bylo logickým přírodním štandem. Když to Stoupa zkoušel, rozdělil část po jeskyňku, řekněme, na pět délek. Já jsem se rozhodl, že se pokusím o onsight, a tuhle část jsem tedy rozdělil na dvě délky. To znamená, že první tři Stoupovy délky dám najednou a ty následující dvě dám také dohromady jako druhou délku.

Další problém je, že začátek cesty je ještě ve spádnici turistického chodníčku, a tak je dovoleno lézt až po třetí hodině odpoledne, jinak bys mohl ohrožovat návštěvníky Macochy. Jenže, tou dobou už je v Macoše tma a je jasné, že polezeš s umělým světlem. Používal jsem čelovku a měl jsem na zemi dobré reflektory, což funguje prvních patnáct metrů, ale pak to začíná být komplikované.

Reflektory fungují prvních 15 metrů. Pak to začíná být komplikované. (foto: Petr Chodura, © Adam Ondra)

Jak probíhalo lezení první části? Spoléhal jsi na staré skoby a nýty, nebo jsi zakládal i vlastní jištění?
Abych měl co nejlepší šanci na onsight, vybral jsem si na první den jenom tu první délku, což jsou ve Stoupově pojetí tři délky, a hákováním, jak to lezl Pavel Weisser v roce 1986, to byly první dvě délky. Nacvakal jsem si tedy na sebe dvacet expresek, sadu vklíněnců, osm camalotů a vyrazil. S takovým množstvím matroše se neleze úplně nejlíp. (směje se)

Podle Stoupy by měla být první délka 10-, druhá 9+ a třetí 9- UIAA. I přes tu obrovskou váhu a to, že cesta po pěti letech nebyla omágovaná, ale spíš špinavá, se mi podařilo první délku onsightnout. První délka je nepříjemná v tom, že cvakneš první nýt, který je naštěstí vyměněný, ale potom tě čeká série dvou skob, kterým člověk nevěří. Navíc jsi nad takovým předskalíčkem a teprve o tři metry dál začne série starých nýtů. Ty jsou ale z roku 1986 a jsou jenom dva centimetry hluboko. Viděl jsem, že je tam možnost dojistit si to pomocí microfrendů, ale cítil jsem se jistě, tak jsem je vynechal. Jestli je v cestě nějaká objektivně nebezpečná část, tak je to tato. Ale když si to ještě dojistíš, tak to nějak jde.

Předskalí se dá šikovně pojistit bouldermatkou. (foto: Petr Chodura, © Adam Ondra)

Ve druhé délce cvakneš dobrý nýt ve štandu a následuje úsek, který se dá dobře dojistit camaloty. Já jsem nakonec v této části založil jeden jediný – uklidňovalo mě, že už jsem dost vysoko nad zemí. Kdyby třeba jedna skobička vypadla, tak to na zem nebude. Tahle část už není tolik nebezpečná, ale je morálová, zvláště na onsight.

Můj onsightový pokus skončil na konci druhé Stoupovy délky, kde je paradoxně nejkolmější část celé cesty, taky se tam ale výrazně zhorší chyty. Trochu zamešené, trochu vlhké, navíc byly v ten den tři stupně nad nulou a skála byla orosená. Po dlouhém boji se mi tam povedlo spadnout. (směje se) Dolezl jsem na třetí štand, což je ta první délka, kterou jsem měl v úmyslu. Pak jsem se nechal spustit dolů, hodinku si odpočinul a na druhý pokus jsem to vylezl.

Mým plánem bylo lézt „moji druhou délku“ až druhý den. Nechal jsem si v cestě fixní lano a šli jsme domů. Samozřejmě – vylézt to za dva dny není tak hodnotné jako vylézt to za jeden. Pro mě ale bylo důležité zkusit cestu na onsight. Věděl jsem, že tu druhou část, kam už téměř nebudou sahat reflektory, mám větší šanci vylézt za denního světla. A program návštěvních hodin mi neumožňoval, abych to celé vylezl za jeden den. Takže proto takový „švindl“, ale myslím si, že je důležité publikovat to tak, jak to člověk vylezl.

Jak probíhal druhý den?
Vstal jsem, rozlezl jsem se už doma na stěně, abych mohl dobře bojovat se zimou. K tomu jsem se zahřál ještě na vedlejších Rorejsech cestou „Level 42“ (8a) a prošli jsme Punkevními jeskyněmi, což je, mimochodem, neuvěřitelně unikátní přístup do lezeckého sektoru. To jsem jinde neviděl. (směje se) Vyjümarovali jsme na první štand, kde jsem předchozího dne skončil, a dal jsem pokus do druhé délky. Bohužel se na onsight nepodařila. Začátek byl po těch letech hodně špinavý – musím říct, že jsem v téhle délce neměl šanci. Tak jsem ji jenom prolezl a vrátil se na štand. Což se dělalo celkem blbě – jedná se o třicetimetrový traverz ve stropě, tak jsem se vracel vycvakáváním expresek a „seskákáním“. Mimochodem, bylo pod nulou, ale pořád jsem lezl v kraťasech.

Ta druhá délka už je opravdu total bezpečná, je zajištěná sice těmi hnusnými nýty, ale jsou poměrně blízko u sebe. Sem tam je nějaká skobička. Hlavně jsi ve výšce kolem čtyřiceti metrů nad zemí v totálním prostoru, takže se ti nemůže naprosto nic stát. Abych nezmrzl, šel jsem hned dát další pokus. A ten se nepovedl, protože jsem asi za deset metrů vylomil chyt. Tak jsem se zase vrátil zpátky na štand a hned jsem šel do dalšího pokusu. Začal jsem docela cítit únavu a nakonec to byl docela i boj, abych se dostal do té jeskyňky a vylezl tuhle krásnou délku. V rámci dalších dvou hodin jsme dolezli do konce – pak už je to jen jedna boulderová 10- délka a dvě osmičkové. Začali jsme někdy kolem desáté a ve dvě hodiny jsme byli nahoře.

Adam vylézá z převlékárny do třetí bouldrové 10- (8a+) délky. (foto: Petr Chodura, © Adam Ondra)


Jak by zvýšilo klasifikaci, kdyby se „Příklepový strop“ lezl volně bez štandu ve visu až do prvního no handu? Můžeš o tom povědět víc?
Ano, v té variantě, jakou jsem vylezl, je jeden štand totálně ve visu a z hlediska volného lezení nemá ani takovou logiku. Do prvního no handu, který člověka čeká po sedmdesáti metrech lezení v jeskyňce, je to zhruba polovina cesty – to by mělo větší logiku. Do jeskyňky dolezeš tak akorát na tah lana. O další tři metry už by to asi nešlo. Mým plánem bylo dát si dva dny rest a v neděli to dolézt jedním tahem až do jeskyňky. Obě délky jsou za 8b+, takže by to dohromady dalo minimálně 8c+, možná i těžší. Bohužel se v neděli oteplilo na nějakých šest stupňů a skála už byla extrémně vlhká. Zkusil jsem to, ale bohužel jsem spadl ve stejném místě, jako jsem spadl na onsight.

Taktiku jsem měl takovou, že do „mého prvního štandu“ polezu se dvěma lany, tam jedno odvážu a budu pokračovat na druhém laně. Bylo by to totálně na max ohledně tahu lana, protože tady by ještě zhruba 30 metrů lana viselo volně vzduchem. Ale určitě to je reálné. A vylézt klenbu Macochy volně? To dává svůj smysl.

Paradoxní ale je, že tímto způsobem se z „bigwallu“ stane takřka sportovní cesta, protože pak už tam jsou navíc jen tři relativně lehké délky. (směje se) Takže čím máš modernější pojetí lezení a výkonnost, tím se z totálního dobrodružství a hákovacícho utrpení stane něco jiného: rozlezeš se v teple domova, dojedeš tam a za hodinu a půl můžeš být nahoře. (směje se)

Další výzva? Rozlezeš se doma, vezmeš dlouhá lana a za 90 minut máš posekáno. (foto: Petr Chodura, © Adam Ondra)


Co si myslíš o technickém lezení?
Hákování mě nikdy nějak nelákalo, a navíc třeba po návštěvě Yosemit jsem byl dost rozčarován z toho, že většina hákovaček není příliš udržitelných – každým přelezem se „pin scar“ (dírka/„jizva“ po zatlučené skobě, pozn. red.) zvětšuje. Aspoň se pak po nich dá lézt volně, že? To je takový paradox… Myslím si, že hákování je do velké míry překonané a na našich skalách nemá smysl. Na druhou stranu, jestli někde smysl má, tak je to právě v Macoše – z toho hlediska, že jde o výbornou přípravu na hory. I tím, že se tady leze v tuhé zimě. A jedině v pořádných horách mi hákování opravdu dává smysl.

Komu bys „Příklepový strop“ doporučil?
Doporučil bych ho sportovním lezcům, které to láká do nějakého mírného dobrodružství. Teď už o té cestě zase víme o něco víc. Kdo bude chtít, zeptá se mě třeba na vybavení a už se to bude blížit víc a víc sportovní cestě. Dokud ty staré nýty budou aspoň trochu držet. Pak bude otázka, jakým způsobem to přejistit nebo nepřejistit. Určitě bych byl rád, kdyby o cestu byl zájem. Myslím, že je to nejen v Česku, ale i ve světě unikát. Přece jen – sedmdesát metrů lezení ve stropě člověk na mnoha místech nenajde. Navíc v tak spektakulárním prostředí, jakým je Macocha.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu