„Ač je to dob­ro­druž­ství, zima, špí­na… Tak je to pře­kva­pi­vě krás­ná ces­ta – logic­ká linie stře­dem klen­by. Je to pros­tě: ‘Wau!’“ Dokon­ce i když na dno pro­pas­ti Maco­cha při­šel Adam Ond­ra, oči­ma pát­ral za svět­lem a zkou­mal, kudy ta linie vede, říkal si: „No tak tohle snad fakt nejde vol­ně vylézt. To není mož­ný!“

Linie v pře­vi­su se sklo­nem 70 stup­ňů však exis­tu­je – vět­ši­nou ubí­há v mír­ně pře­vis­lých plo­týn­kách. „Nako­nec to šlo. Chy­ty jsou pře­kva­pi­vě dob­ré a obtíž­nost spíš dělá to, že se leze dlou­ho ve vel­kém pře­vi­su. Není tam ani tolik odpo­čin­ků za kole­no, jak jsem čekal,“ popi­su­je Adam prv­ní vol­ný pře­lez ces­ty „Pří­kle­po­vý strop“ ve stro­pě Maco­chy. Dél­kám navr­hl kla­si­fi­ka­ci 10+, 10+, 10‑, 8 a 7+/8- UIAA. (Fr. 8b+, 8b+, 8a+, 7a a 6c, pozn. red.)

„Pří­kle­po­vý strop“ byl v posled­ních týd­nech něko­li­krát sklo­ňo­va­ným téma­tem nejen v lezec­kých médi­ích. Je to vel­ká věc. Po poku­sech Duša­na „Stou­py“ Janá­ka a Hon­zy „Stra­če­se“ Stra­ky se začát­kem pro­sin­ce zada­ři­lo, komu jiné­mu, než Ada­mo­vi. Prv­ní den ho v poku­su jis­til tre­nér Petr Klo­fáč a dru­hý den ces­tu dole­zl s kama­rá­dem Luká­šem „Asu­em“ Abtem. (Původ­ně měl tenhle roz­ho­vor mít kla­sic­ký roz­sah rubri­ky 200 slov, ale nějak se nám vánoč­ně natá­hl, pozn. red.)

Jak vzni­kl nápad vylézt „Pří­kle­po­vý strop“? Měl jsi ho vyhléd­nu­tý už del­ší dobu, nebo šlo o spon­tán­ní roz­hod­nu­tí?
Vzhle­dem k tomu, že jde o nej­vyš­ší stě­nu v repub­li­ce, s při­hléd­nu­tím ke spek­ta­ku­lár­nos­ti celé­ho mís­ta a his­to­ric­ké rele­van­ci, měl jsem to v hla­vě dlou­ho. Už někdy v sed­mi nebo osmi letech, když jsem četl člá­nek o háko­vá­ní v Maco­še, mě napadlo: „A proč to jako nele­zou vol­ně?!” Ale dokud to neza­čal víc zkou­šet Stou­pa, tak jsem o tom nepře­mýš­lel. Stou­pa pak jas­ně uká­zal, že to půjde (s Hon­zou „Stra­če­sem“ Stra­kou se jim v zimě 2016/2017 pove­dl AF pře­lez za 9+, pozn. red.). V posled­ních pár letech mě „Pří­kle­po­vý strop“ začal lákat, ale dřív než teď v pro­sin­ci mi to nějak nevy­šlo.

Suma sumá­rum, bylo mi jas­né, že klen­ba Maco­chy je bom­ba a neu­vě­ři­tel­ná výzva téměř za bará­kem. Za dob­ro­druž­stvím se jez­dí přes půl svě­ta a při­tom půl hodi­ny od Brna je něco tak spek­ta­ku­lár­ní­ho a bizar­ní­ho jako Maco­cha.

Jak pro­bí­ha­la pří­pra­va?
Je důle­ži­té mít for­mu a být otu­ži­lý. Prv­ní se spl­ni­lo, deset dní před­tím jsem vyle­zl „Zvěři­nec“ 9b+ v podob­ně chlad­ných pod­mín­kách a poté „Water World“ 9a na onsi­ght v Ospu. Spe­ci­a­li­ta „Pří­kle­po­vé­ho stro­pu“ je taky to, že aby ti dob­ře fun­go­va­ly náko­le­ní­ky, je tře­ba lézt v kraťa­sech. Což v tep­lo­tě mínus jeden stu­peň není nic moc. (smě­je se) Na dru­hou stra­nu, náko­le­ní­ky tro­chu hřej­ou, tak­že kraťa­sy plus náko­le­ní­ky jsou jako lézt ve tří­čtvr­ťá­kách. Ty nej­těž­ší dél­ky jsou hned­ka na začát­ku, tak­že nemu­síš mega dlou­ho viset ve štan­du v kraťa­sech a při­tom zmrz­nout. Pak člo­věk mrz­ne v těch hor­ních dél­kách, ale ty už nejsou tak extrém­ně nároč­né a vzal jsem si na ně kalho­ty.

Můžeš tu ces­tu tro­chu popsat?
Po prv­ních sedm­de­sá­ti met­rech pocti­vé­ho leze­ní je dob­rá poli­ce v jes­kyň­ce, kde se dá poho­dl­ně leh­nout. A tře­ba sun­dat opa­tr­ně sedák a vymě­nit kraťa­sy za kalho­ty. Pro ty z vás, kte­ří si ješ­tě nezkou­še­li pře­vléct kalho­ty bez sun­dá­ní sedá­ku – zjis­til jsem, že to vlast­ně asi nejde. (smě­je se) Tak­že do téhle jes­kyň­ky je to sedm­de­sát met­rů, pak násle­du­je logic­ká dél­ka za 10- a nako­nec dvě dél­ky dolez.

Až do jes­kyň­ky není žád­né mís­to, kte­ré by bylo logic­kým pří­rod­ním štan­dem. Když to Stou­pa zkou­šel, roz­dě­lil část po jes­kyň­ku, řek­ně­me, na pět délek. Já jsem se roz­ho­dl, že se poku­sím o onsi­ght, a tuhle část jsem tedy roz­dě­lil na dvě dél­ky. To zna­me­ná, že prv­ní tři Stou­povy dél­ky dám najed­nou a ty násle­du­jí­cí dvě dám také dohro­ma­dy jako dru­hou dél­ku.

Dal­ší pro­blém je, že začá­tek ces­ty je ješ­tě ve spád­ni­ci turis­tic­ké­ho chod­níč­ku, a tak je dovo­le­no lézt až po tře­tí hodi­ně odpo­led­ne, jinak bys mohl ohro­žo­vat návštěv­ní­ky Maco­chy. Jen­že, tou dobou už je v Maco­še tma a je jas­né, že pole­zeš s umě­lým svět­lem. Pou­ží­val jsem čelov­ku a měl jsem na zemi dob­ré reflek­to­ry, což fun­gu­je prv­ních pat­náct met­rů, ale pak to začí­ná být kom­pli­ko­va­né.

Jak pro­bí­ha­lo leze­ní prv­ní čás­ti? Spo­lé­hal jsi na sta­ré sko­by a nýty, nebo jsi zaklá­dal i vlast­ní jiš­tě­ní?
Abych měl co nej­lep­ší šan­ci na onsi­ght, vybral jsem si na prv­ní den jenom tu prv­ní dél­ku, což jsou ve Stou­pově poje­tí tři dél­ky, a háko­vá­ním, jak to lezl Pavel Weis­ser v roce 1986, to byly prv­ní dvě dél­ky. Nacvakal jsem si tedy na sebe dva­cet expre­sek, sadu vklí­něn­ců, osm cama­lo­tů a vyra­zil. S tako­vým množ­stvím mat­ro­še se nele­ze úpl­ně nej­líp. (smě­je se)

Pod­le Stou­py by měla být prv­ní dél­ka 10‑, dru­há 9+ a tře­tí 9- UIAA. I přes tu obrov­skou váhu a to, že ces­ta po pěti letech neby­la omá­go­va­ná, ale spíš špi­na­vá, se mi poda­ři­lo prv­ní dél­ku onsi­ght­nout. Prv­ní dél­ka je nepří­jem­ná v tom, že cvak­neš prv­ní nýt, kte­rý je naštěs­tí vymě­ně­ný, ale potom tě čeká série dvou skob, kte­rým člo­věk nevě­ří. Navíc jsi nad tako­vým před­ska­líč­kem a tepr­ve o tři met­ry dál začne série sta­rých nýtů. Ty jsou ale z roku 1986 a jsou jenom dva cen­ti­me­t­ry hlu­bo­ko. Viděl jsem, že je tam mož­nost dojis­tit si to pomo­cí microfren­dů, ale cítil jsem se jis­tě, tak jsem je vyne­chal. Jest­li je v ces­tě něja­ká objek­tiv­ně nebez­peč­ná část, tak je to tato. Ale když si to ješ­tě dojis­tíš, tak to nějak jde.

Ve dru­hé dél­ce cvak­neš dob­rý nýt ve štan­du a násle­du­je úsek, kte­rý se dá dob­ře dojis­tit cama­lo­ty. Já jsem nako­nec v této čás­ti zalo­žil jeden jedi­ný – uklid­ňo­va­lo mě, že už jsem dost vyso­ko nad zemí. Kdy­by tře­ba jed­na sko­bič­ka vypadla, tak to na zem nebu­de. Tahle část už není tolik nebez­peč­ná, ale je morá­lo­vá, zvláš­tě na onsi­ght.

Můj onsi­gh­to­vý pokus skon­čil na kon­ci dru­hé Stou­povy dél­ky, kde je para­dox­ně nej­kol­měj­ší část celé ces­ty, taky se tam ale výraz­ně zhor­ší chy­ty. Tro­chu zame­še­né, tro­chu vlh­ké, navíc byly v ten den tři stup­ně nad nulou a ská­la byla oro­se­ná. Po dlou­hém boji se mi tam poved­lo spad­nout. (smě­je se) Dole­zl jsem na tře­tí štand, což je ta prv­ní dél­ka, kte­rou jsem měl v úmys­lu. Pak jsem se nechal spus­tit dolů, hodin­ku si odpo­či­nul a na dru­hý pokus jsem to vyle­zl.

Mým plá­nem bylo lézt „moji dru­hou dél­ku“ až dru­hý den. Nechal jsem si v ces­tě fix­ní lano a šli jsme domů. Samo­zřej­mě – vylézt to za dva dny není tak hod­not­né jako vylézt to za jeden. Pro mě ale bylo důle­ži­té zku­sit ces­tu na onsi­ght. Věděl jsem, že tu dru­hou část, kam už téměř nebu­dou sahat reflek­to­ry, mám vět­ší šan­ci vylézt za den­ní­ho svět­la. A pro­gram návštěv­ních hodin mi neu­mož­ňo­val, abych to celé vyle­zl za jeden den. Tak­že pro­to tako­vý „švindl“, ale mys­lím si, že je důle­ži­té pub­li­ko­vat to tak, jak to člo­věk vyle­zl.

Jak pro­bí­hal dru­hý den?
Vstal jsem, roz­le­zl jsem se už doma na stě­ně, abych mohl dob­ře bojo­vat se zimou. K tomu jsem se zahřál ješ­tě na ved­lej­ších Rorej­sech ces­tou „Level 42“ (8a) a pro­šli jsme Pun­kev­ní­mi jes­ky­ně­mi, což je, mimo­cho­dem, neu­vě­ři­tel­ně uni­kát­ní pří­stup do lezec­ké­ho sek­to­ru. To jsem jin­de nevi­děl. (smě­je se) Vyjü­ma­ro­va­li jsme na prv­ní štand, kde jsem před­cho­zí­ho dne skon­čil, a dal jsem pokus do dru­hé dél­ky. Bohu­žel se na onsi­ght nepo­da­ři­la. Začá­tek byl po těch letech hod­ně špi­na­vý – musím říct, že jsem v téhle dél­ce neměl šan­ci. Tak jsem ji jenom pro­le­zl a vrá­til se na štand. Což se děla­lo cel­kem blbě – jed­ná se o tři­ce­ti­me­t­ro­vý tra­verz ve stro­pě, tak jsem se vra­cel vycva­ká­vá­ním expre­sek a „seská­ká­ním“. Mimo­cho­dem, bylo pod nulou, ale pořád jsem lezl v kraťa­sech.

Ta dru­há dél­ka už je oprav­du total bez­peč­ná, je zajiš­tě­ná sice těmi hnus­ný­mi nýty, ale jsou poměr­ně blíz­ko u sebe. Sem tam je něja­ká sko­bič­ka. Hlav­ně jsi ve výš­ce kolem čty­ři­ce­ti met­rů nad zemí v totál­ním pro­sto­ru, tak­že se ti nemů­že napros­to nic stát. Abych nezmr­zl, šel jsem hned dát dal­ší pokus. A ten se nepo­ve­dl, pro­to­že jsem asi za deset met­rů vylo­mil chyt. Tak jsem se zase vrá­til zpát­ky na štand a hned jsem šel do dal­ší­ho poku­su. Začal jsem doce­la cítit úna­vu a nako­nec to byl doce­la i boj, abych se dostal do té jes­kyň­ky a vyle­zl tuhle krás­nou dél­ku. V rám­ci dal­ších dvou hodin jsme dolez­li do kon­ce – pak už je to jen jed­na boul­de­ro­vá 10- dél­ka a dvě osmič­ko­vé. Zača­li jsme někdy kolem desá­té a ve dvě hodi­ny jsme byli naho­ře.

Jak by zvý­ši­lo kla­si­fi­ka­ci, kdy­by se „Pří­kle­po­vý strop“ lezl vol­ně bez štan­du ve visu až do prv­ní­ho no han­du? Můžeš o tom pově­dět víc?
Ano, v té vari­an­tě, jakou jsem vyle­zl, je jeden štand totál­ně ve visu a z hle­dis­ka vol­né­ho leze­ní nemá ani tako­vou logi­ku. Do prv­ní­ho no han­du, kte­rý člo­vě­ka čeká po sedm­de­sá­ti met­rech leze­ní v jes­kyň­ce, je to zhru­ba polo­vi­na ces­ty – to by mělo vět­ší logi­ku. Do jes­kyň­ky dole­zeš tak ako­rát na tah lana. O dal­ší tři met­ry už by to asi nešlo. Mým plá­nem bylo dát si dva dny rest a v nedě­li to dolézt jed­ním tahem až do jes­kyň­ky. Obě dél­ky jsou za 8b+, tak­že by to dohro­ma­dy dalo mini­mál­ně 8c+, mož­ná i těž­ší. Bohu­žel se v nedě­li otep­li­lo na něja­kých šest stup­ňů a ská­la už byla extrém­ně vlh­ká. Zku­sil jsem to, ale bohu­žel jsem spa­dl ve stej­ném mís­tě, jako jsem spa­dl na onsi­ght.

Tak­ti­ku jsem měl tako­vou, že do „mého prv­ní­ho štan­du“ pole­zu se dvě­ma lany, tam jed­no odvá­žu a budu pokra­čo­vat na dru­hém laně. Bylo by to totál­ně na max ohled­ně tahu lana, pro­to­že tady by ješ­tě zhru­ba 30 met­rů lana vise­lo vol­ně vzdu­chem. Ale urči­tě to je reál­né. A vylézt klenbu Maco­chy vol­ně? To dává svůj smy­sl.

Para­dox­ní ale je, že tím­to způ­so­bem se z „bigwallu“ sta­ne takřka spor­tov­ní ces­ta, pro­to­že pak už tam jsou navíc jen tři rela­tiv­ně leh­ké dél­ky. (smě­je se) Tak­že čím máš moder­něj­ší poje­tí leze­ní a výkon­nost, tím se z totál­ní­ho dob­ro­druž­ství a háko­va­cí­cho utr­pe­ní sta­ne něco jiné­ho: roz­le­zeš se v tep­le domo­va, doje­deš tam a za hodi­nu a půl můžeš být naho­ře. (smě­je se)

Co si mys­líš o tech­nic­kém leze­ní?
Háko­vá­ní mě nikdy nějak nelá­ka­lo, a navíc tře­ba po návštěvě Yose­mit jsem byl dost roz­ča­ro­ván z toho, že vět­ši­na háko­va­ček není pří­liš udr­ži­tel­ných – kaž­dým pře­le­zem se „pin scar“ (dírka/„jizva“ po zatlu­če­né sko­bě, pozn. red.) zvět­šu­je. Aspoň se pak po nich dá lézt vol­ně, že? To je tako­vý para­dox… Mys­lím si, že háko­vá­ní je do vel­ké míry pře­ko­na­né a na našich ska­lách nemá smy­sl. Na dru­hou stra­nu, jest­li někde smy­sl má, tak je to prá­vě v Maco­še – z toho hle­dis­ka, že jde o výbor­nou pří­pra­vu na hory. I tím, že se tady leze v tuhé zimě. A jedi­ně v pořád­ných horách mi háko­vá­ní oprav­du dává smy­sl.

Komu bys „Pří­kle­po­vý strop“ dopo­ru­čil?
Dopo­ru­čil bych ho spor­tov­ním lez­cům, kte­ré to láká do něja­ké­ho mír­né­ho dob­ro­druž­ství. Teď už o té ces­tě zase víme o něco víc. Kdo bude chtít, zeptá se mě tře­ba na vyba­ve­ní a už se to bude blí­žit víc a víc spor­tov­ní ces­tě. Dokud ty sta­ré nýty budou aspoň tro­chu držet. Pak bude otáz­ka, jakým způ­so­bem to pře­jis­tit nebo nepře­jis­tit. Urči­tě bych byl rád, kdy­by o ces­tu byl zájem. Mys­lím, že je to nejen v Čes­ku, ale i ve svě­tě uni­kát. Pře­ce jen – sedm­de­sát met­rů leze­ní ve stro­pě člo­věk na mno­ha mís­tech nena­jde. Navíc v tak spek­ta­ku­lár­ním pro­stře­dí, jakým je Maco­cha.