(Pro dopl­ně­ní nové­ho roz­ho­vo­ru s Ada­mem Ond­rou jsme poprosi­li o pohled ješ­tě Duša­na „Stou­pu“ Janá­ka, kte­rý začal „Pří­kle­po­vý strop“ vol­ně zkou­šet jako prv­ní, pozn. red.)

Klen­ba Maco­chy před­sta­vu­je pra­zvlášt­ní útvar Morav­ské­ho kra­su. Leze­ní v klen­bě svým cha­rak­te­rem při­po­mí­ná spíš bigwallo­vé leze­ní než skal­ka­ři­nu, se kte­rou je Kras spo­jo­ván. Kolem osmi délek tech­nic­ké­ho leze­ní ve vel­kém pře­vi­su spo­je­ných s hau­lo­vá­ním mate­ri­á­lu, štan­do­vá­ním ve visu atp. Až do roku 2016 ved­ly v klen­bě pou­ze tech­nic­ké výstu­py. Vol­né leze­ní v klen­bě zne­mož­ňu­jí nejen potí­že se zís­ká­ním povo­le­ní k leze­ní, kte­ré je mož­né vět­ši­nou tak týden v roce, ale i čas­té pro­blémy s vlh­kos­tí, kte­rá je nej­niž­ší v mínu­so­vých tep­lo­tách.

Po něko­li­ka poku­sech v růz­ných lini­ích se nám v zimě roku 2016/2017 poda­ři­lo s Hon­zou Stra­kou vol­ně pro­stou­pit ces­tou „Pří­kle­po­vý strop“ sty­lem AF. Tři nebo čty­ři z osmi délek jsme nepře­lez­li vku­se a bylo nám jas­né, že vzhle­dem k ome­ze­ným časo­vým mož­nos­tem RP pře­lez není pro nás rea­lis­tic­kým cílem ani v budouc­nu. V násle­du­jí­cích letech jsem si šel do „Pří­kle­pu“ „zablb­nout“ s Pavlem Vrtí­kem nebo Lumí­rem Faj­ko­šem, ale šlo nám spíš o tu zába­vu ve spek­ta­ku­lár­ním atle­tic­kém stro­pu než o něja­ké váž­né poku­sy.

Pří­kle­po­vý strop vyža­du­je schop­nost lézt vel­mi rych­le dél­ky ve stup­ni 8a až 8b v tep­lo­tách oko­lo nuly nebo pod nulou. V pod­sta­tě nás ani nikdo jiný kro­mě Ada­ma na RP pře­lez nena­pad­nul. Námi navr­že­ná kla­si­fi­ka­ce 8b je něko­lik stup­ňů pod jeho hra­ni­cí on-sigh­tu. Desít­ko­vé leze­ní v tep­lo­tách pod bodem mra­zu nemu­sí být až tako­vý oří­šek mj. pro­to, že vzhle­dem k vel­ké­mu pře­vi­su jsou chy­ty poměr­ně dob­ré a pozi­tiv­ní. Naše oče­ká­vá­ní se letos napl­ni­lo. Adam roz­dě­lil pět stro­po­vých délek na dvě, kaž­dou z nich odhad­nul za 8b+. Vzhle­dem k tomu, že za celou dobu není ve stro­pě jedi­ný dob­rý no-hand rest, jsem zvě­da­vý na pře­lez ješ­tě lep­ším sty­lem z no-han­du do no-han­du. Tím se zavr­ší jed­na kapi­to­la leze­ní v klen­bě Maco­chy.

Snad stej­ně zají­ma­vé jako Ada­mo­vo leze­ní byl pro mě ansám­bl, kte­rý se kolem něj při pře­le­zu motal s kame­ra­mi, foto­a­pa­rá­ty, svět­ly a mik­ro­fo­ny. Co to vlast­ně vypo­ví­dá o samot­ném leze­ní, na to jsem si ješ­tě názor nevy­tvo­řil.