„Koneč­ně máme spa­cá­ky!“ zaly­ká­me se v eufo­rii při roz­ba­lo­vá­ní ztra­ce­ných zava­za­del. Něko­li­krát se mi o nich i zdá­lo. Vede­me debil­ní kecy o tom, že tímhle nově naby­tým kom­for­tem výlet tro­chu ztra­tí cha­rak­ter.

„Pomys­li! Teď už máme stan, kari­mat­ku, luxus­ní péřo­vý spa­cák, oble­če­ní a dal­ší. Co bude­me dělat?“
„Mno, moh­li bychom tře­ba koneč­ně vylézt něja­kou více­dél­ku, když na to máme mate­ri­ál…“

Shod­li jsme se na tom, že nastal čas a hned ráno po vyzved­nu­tí bág­lů už tří­dí­me věci na sedá­cích. Chys­tá­me se vylézt na Rostrum Tower vari­an­tou „Ali­en Roof“ (5.12b, fr, 7b, 250 m). To je ta ces­ta, kte­rou Dean Potter ve slav­ném videu sólu­je s padá­kem na zádech. Je roz­dě­le­ná na pou­hých osm délek a je ori­en­to­va­ná sever­ně, což z ní dělá per­fekt­ní cíl pro hor­ké dny, jaké v údo­lí pano­va­ly.

Pří­stup pod nástup je taky jeden z nej­lep­ších v Yose­mi­tech, sta­čí ujít pár set met­rů od auta a sla­nit tři dél­ky. Plán je začít lézt v 11 hodin, což by nám na takhle krát­kou a rela­tiv­ně leh­kou ces­tu poskyt­lo dosta­tek času. Jenomže u paty stě­ny se sra­zí­me se dvě­ma par­ta­mi, co čeka­li, než se uvol­ní prv­ní dél­ka. Pozved­nu zrak a najdu dal­ší tři páry vyso­ko ve ště­ně. Začí­ná­me lézt chví­li po dva­nác­té a na kaž­dém štan­du musí­me chví­li čekat. Leze­ní je ale napros­to úžas­né, tak­že mi to ani v nejmen­ším neva­dí.

Vyve­du prv­ní tři dlou­hé dél­ky na krás­nou poli­ci. Zalo­žím dva fren­dy, spo­jím je do štan­du a poho­dl­ně se vyva­lím, zatím­co dobí­rám Pepu a vytáh­nu svi­ni. Mezi­tím se od dvou sym­pa­tic­kých Ame­ri­ča­nů – Tony­ho a Chri­se dozvím, že Polá­ci před nima se na to vykaš­la­li a jim se také nechce čekat. Prá­vě z té poli­ce se dá poho­dl­ně vytra­ver­zo­vat nad ony tři sla­ně­ní a dojít k autu. Pepa za mnou dole­zl a stě­žo­val si na neroz­le­ze­né lezeč­ky. Vzhle­dem k tomu, že měl začít tahat on a násle­du­jí­cí dél­ku tvo­ři­la krás­ná prs­tov­ka, svo­lil jsem a půj­čil mu svo­je roz­le­ze­né lez­ky.

BEZMOCNÝ VÝKŘIK

Byl jsem fakt v dob­rém roz­ma­ru po tom, co Pepa onsi­ght­nul tu prs­tov­ku a mož­ná, že jsem se pros­tě pře­stal dost sou­stře­dit. Vši­ml jsem si, že jsem si zapo­mněl od Pepy vzít šťou­rák a on zrov­na zalo­žil něja­ké vklí­něn­ce. Také jsem si nazul Pepo­vy tvr­dé a o půl čís­la men­ší lezeč­ky a moc se mi v nich lézt nechtě­lo.

Žád­ný pro­blém: „Pošli mi pro­sím po tech-laj­ně šťou­rák a lezeč­ky!” zavo­lal jsem a ješ­tě mi v hla­vě pro­běh­lo: „Dou­fám, že ho nena­pad­ne nacvak­nout to všech­no na ten šťou­rák…“ Vzá­pě­tí na to už jsem pozo­ro­val balí­ček letí­cí vzdu­chem ke mně, když tu náh­le to s lanem cuklo. Boty se zasek­ly o lezec­ké lano, jež ved­lo do tra­ver­zu a bez­moc­ně na něm vise­ly. Šku­ba­li jsme s ten­kou rep­kou, ale tím, že šťou­rák na ní nebyl při­vá­za­ný, jsme se míje­li účin­kem. Pak Pepu napadlo, že napne­me obě lana a půjde to lépe. Nápad dával smy­sl, ovšem výsle­dek se dosta­vil v tro­chu jiné for­mě, než jsme dou­fa­li.

Napnu­tím lan se odcvak­la jed­na lezeč­ka a já jsem se zou­fa­lým výkři­kem bez­moc­ně sle­do­val její pád do hlu­bin. Po pár sekun­dách ke mně dole­těl i ochu­ze­ný balí­ček a potvr­di­ly se moje oba­vy: lezeč­ky byly oprav­du cvak­nu­té na malin­kém šťou­rá­ku, kte­rý se dá vycvak­nout sko­ro i jenom silou vůle.

Zuřil jsem. Neje­nom, že se dra­ma­tic­ky sní­ži­ly naše šan­ce vylézt posled­ní těž­kou dél­ku, v jejíž ten­ké spá­r­ce se roz­hod­ně hodí mít roz­le­ze­né lezeč­ky správ­né veli­kos­ti, ale taky bylo jas­né, že se bude­me muset slo­ži­tě dostá­vat k patě stě­ny a hle­dat někde v lesích moji lezeč­ku. Jak se moh­lo všech­no tolik poka­zit?! Ješ­tě před chví­lí jsem byl nej­šťast­něj­ší lezec na svě­tě… Tako­vé už je holt více­dél­ko­vé leze­ní. Musíš se pořád sou­stře­dit a chy­by se jen blbě odpouš­tě­jí. Když ti spad­ne lezeč­ka v El Capi­ta­no­vi a nemáš náhrad­ní, můžeš to rov­nou zaba­lit. My jsme se ale roz­hod­li, že to pros­tě dole­ze­me.

SMRÁKÁ SE

Inu, ješ­tě jsme muse­li počkat, než se na to vykaš­le i dal­ší, posled­ní dvo­ji­ce, a zůsta­li jsme na Rostru­mu sami. Mezi­tím Pepa vyle­zl širo­či­nu bez vel­ké­ho fren­da, ale i já jsem si říkal, že tam vlast­ně nebyl potře­ba, přes­to­že Amí­ci na nás čuče­li jak na bláz­ny. Nabí­ra­li jsme pře­vis­lost a ces­ta dolů už by byla vel­mi obtíž­ná. Záro­veň se také zača­lo nená­pad­ně, ale rych­le smrá­kat. S mojí blbou nála­dou to váž­ně začí­na­lo smr­dět něja­kým prů­se­rem, ale už jsme to pros­tě muse­li dolézt. V té chví­li mi bylo jas­né, že ztra­ce­nou lezeč­ku bude­me hle­dat až zít­ra, ale pořád jsem ješ­tě dou­fal ve vol­ný pře­lez posled­ní, cru­xo­vé dél­ky. S ide­ou, že před­tím ješ­tě pošet­řím síly, jsem Pepu vyslal do před­po­sled­ní dél­ky.

Vypa­da­la jako poměr­ně nevin­ný kout s žábo­vou spá­rou, a pro­to jsem se divil, když se zača­lo ozý­vat heká­ní a Pepa vypa­dal, že z toho snad vypad­ne. Tady je vhod­né podotknout, že jsme si vza­li pou­ze jed­nu čelov­ku. Proč? Sám nevím, asi jsem už byl za posled­ní týden zvyk­lý, že máme jenom jed­nu a nějak mi nedo­šlo, že nám dora­zi­ly zava­za­dla včet­ně mé čelov­ky.

V kri­zo­vé chví­li už byla sko­ro tma a čelov­ku měl Pepa, kte­rý skr­ze zaťa­té zuby pro­ce­dil: „Mám křeč v žábě!” „No, ty vole, to nám ješ­tě chy­bě­lo…“ Teh­dy ze mě rázem spadla všech­na frustra­ce a pře­pnul jsem do kri­zo­vé­ho módu. Už nešlo o něja­ký vol­ný pře­lez, ale o to se odsud co nej­rych­le­ji a nej­bez­peč­ně­ji dostat k autu… Bez čelov­ky a bez boty. Po hero­ic­kém výko­nu se Pepo­vi nako­nec poda­ři­lo nějak pře­ko­nat kře­če a vylézt i tuhle dél­ku. Při leze­ní na dru­hém jsem pocho­pil, že spá­ra se z žábov­ky postup­ně roz­ši­řu­je na pěst a násled­ně dvou­žá­bu, je pře­vis­lá a vyko­pá­vá tě z nahnu­té­ho kout­ku. Roz­hod­ně nic leh­ké­ho.

Na poli­ci pod stře­chou oba mys­lí­me na to, jak jsme v prde­li, zva­žu­je­me nou­zo­vý bivak a já se při­pra­vu­ji na něja­kou šíle­nost nade mnou. Je napros­tá tma. Aspoň není zima – celý výstup pře­kva­pi­vě zvlád­nu v trič­ku.

ČELOVKU NEPOŠLU!

Už nejsem v nála­dě na tvr­dý onsajt boj a také hned po dvou tem­pech ve stro­pu kouk­nu za hra­nu a zjis­tím, že se tam spá­ra zužu­je do fingerlock/thinhand veli­kos­ti (té nej­hor­ší, pozn. aut.) a upřím­ně netu­ším, jak se mám vyhoup­nout naho­ru. Ani není čas nad tím moc pře­mýš­let, pro­to­že kdy­bych spad­nul, zůstal bych viset někde ve vzdu­chu a ješ­tě bychom muse­li řešit pru­sí­ko­vá­ní naho­ru. Sedám si do fren­da a začí­nám háko­vat… Popr­vé v živo­tě po fren­dech. Ačko­li je tma, inten­ziv­ně cítím 200 met­rů vzdu­chu pod zad­kem.

Mám strach, a tak nepo­stu­pu­ju zrov­na nej­rych­le­ji, spíš poma­lu a jis­tě. Po pře­ko­ná­ní stře­chy vyle­zu asi šest met­rů vol­ně, ale jsem celý vybá­tý z pří­pad­né­ho pádu, a tak s při­bý­va­jí­cí obtíž­nos­tí zase pře­chá­zím na háko­vá­ní. Pepa mi navíc povo­lu­je lano dost vše­li­jak, pro­to­že se přes hra­nu sko­ro nesly­ší­me. Po něja­ké době šťast­ně dole­zu naho­ru. Musím štan­do­vat ve vlast­ním. A tepr­ve v té chví­li začnou oprav­do­vé pro­blémy.

S Pepou se totiž nevi­dí­me ani nesly­ší­me. Původ­ní plán byl, že potom, co dobe­ru lezec­ké lano a zajis­tím ho přes rever­so, vytáh­nu tech-line, kam mi Pepa při­vá­že kara­bi­nu – v pod­sta­tě znač­ka jeho pozi­ce na laně. Až kara­bi­na dojde ke mně, cvak­nu mu na ni lezeč­ky, čelov­ku a pošlu mu ji zpát­ky. Dou­fal jsem, že rep­ka bude dost dlou­há, aby Pepa nemu­sel pus­tit její konec, pro­to­že kvů­li stře­še by se k ní nedo­stal zpát­ky a neměl by tak ani svět­lo, ani by mi nemohl poslat svi­ni. Po této výmě­ně měl na rep­ku navá­zat batoh a vypus­tit ho do vzdu­chu.

Tak jsme byli domlu­ve­ní, jenomže Pepa to pocho­pil tro­chu jinak a sna­žil se mi rov­nou poslat těž­kou svi­ni (to vlast­ně dáva­lo smy­sl, ale já jsem z toho byl zma­te­ný). Po něja­kém tom řva­ní jsme se pocho­pi­li a při­šla mi naho­ru kara­bi­na. V tu chví­li jsem měl na štan­du všech­no při­pra­ve­né, ale jakmi­le jsem zhas­nul čelov­ku, došlo mi, že fakt nic nevi­dím, a že když mu ji pošlu dolů a něco se pose­re, já už mu nepo­můžu a sám bych měl pro­blém vůbec se odtam­tud bez­peč­ně dostat pro pomoc.

Začal jsem teda dolů řvát: „NEPOŠLU – TI – ČELOVKU – POUŽIJ – MOBIL!!!“ Doce­la slo­ži­tá věta na zachy­ce­ní přes tři­cet met­rů a stře­chu…

Násled­ně jsem dolů poslal jenom lezeč­ky a po chví­li jsem zasle­chl: „Čče..ovku! Eov­ku!“ načež jsem opět kon­tro­val „MOBIL! MOBIL!… POLEZ!… JISTIM!“ No, chví­li to trva­lo, mezi­tím jsem úspěš­ně vytáh­nul svi­ni a nako­nec se pře­ce jen ozva­lo kýže­né: „Lezu!” Pepa to úspěš­ně dohá­ko­val za mnou (měli jsme jenom jeden Micro­Tra­xi­on na tahá­ní svi­ně, tak­že za mnou nemohl juma­ro­vat. Štěs­tím v neštěs­tí bylo, že můj iPho­ne přes­ně seděl do náprs­ní kapsy Pepo­vy fla­nel­ky a gumo­vý obal výraz­ně sní­žil rizi­ko vypad­nu­tí. Svě­tel­né pod­mín­ky tedy byly uchá­ze­jí­cí.

NOUZOVÝ BIVAK

Naho­ře se dosta­vi­la spe­ci­fic­ká eufo­rie, kte­rou dosta­neš potom, co pře­ži­ješ něco šíle­né­ho.

Vtip­nou teč­kou bylo, že jsme si celou dobu mys­le­li, že od posled­ní­ho štan­du už pou­ze dojde­me ten kou­sek k autu. Neu­vě­do­mi­li jsme si, že jsme na věži a když jsme v dob­rém roz­ma­ru dora­zi­li k opač­né hra­ně Rostrum Tower, byli jsme dost vtip­ně pře­kva­pe­ní.

Tma je pros­tě moc­ná čaro­děj­ka. Nicmé­ně po jed­nom sla­ně­ní a krát­kém čtyř­ko­vém úseku jsme v pořád­ku dora­zi­li do Camp 4. Tam jsme ako­rát tou dobou ješ­tě nepře­bý­va­li legál­ně a spa­li jsme pou­ze pod širá­kem. Těši­li jsme se na prv­ní noc ve vlast­ních spa­cá­cích a na vlast­ních kari­mat­kách. Na mé stra­ně to ovšem mělo jeden háček – vytá­hl jsem z oba­lu vlh­kou hro­ma­du peří. Před odjez­dem jsem se roz­ho­dl vyprat si spa­cák a péřov­ku.

Péřov­ka vyschla v poho­dě, ale spa­cák narva­ný tím nej­lep­ším pra­cho­vým peřím pros­tě i po třech dnech a něko­li­ka sušič­kách stá­le držel urči­tou vlh­kost. Chtěl jsem ho hned po pří­jez­du do hote­lu dosu­šit, mís­to toho ale šest dní tlel ve ztra­ce­ném zava­za­dle. Chudák malej. Zkrát­ka, můžu jen potvr­dit, že vlh­ké, či mok­ré peří nehře­je, a do toho se mi poda­ři­lo si pích­nout zce­la novou nafu­ko­va­cí kari­mat­ku. Sice jsme byli v Camp 4, ale ta noc se nako­nec nou­zo­vé­mu biva­ku doce­la blí­ži­la…

_______________________________________

Dočí­táš dal­ší pří­spě­vek nové­ho seri­á­lu Nahá­či v Yosá­či. Letos na pod­zim vyra­zi­li Fran­ti­šek „Albert“ Bulič­ka a Pepa Litt­le do Ame­ri­ky s cílem pus­tit se hned do toho nej­lep­ší­ho… Jen­že, tak tro­chu jim nedo­ra­zi­la lezec­ká zava­za­dla, tak­že i pro­to „nahá­či“. Nové díly chce­me pub­li­ko­vat zhru­ba po týd­nu – zále­ží také na poča­sí v Yose­mi­tech (nej­lé­pe se píše, když je ošk­li­vo, to se ví), pozn. red.