„200 slov“

Naháči v Yosáči: Zatmění na Rostrum Tower. „Čelovku ti nepošlu! Použij mobil!!!“

18. 12. 2022, František „Albert“ Bulička

„Konečně máme spacáky!“ zalykáme se v euforii při rozbalování ztracených zavazadel. Několikrát se mi o nich i zdálo. Vedeme debilní kecy o tom, že tímhle nově nabytým komfortem výlet trochu ztratí charakter.

„Pomysli! Teď už máme stan, karimatku, luxusní péřový spacák, oblečení a další. Co budeme dělat?“
„Mno, mohli bychom třeba konečně vylézt nějakou vícedélku, když na to máme materiál…“

Shodli jsme se na tom, že nastal čas a hned ráno po vyzvednutí báglů už třídíme věci na sedácích. Chystáme se vylézt na Rostrum Tower variantou „Alien Roof“ (5.12b, fr, 7b, 250 m). To je ta cesta, kterou Dean Potter ve slavném videu sóluje s padákem na zádech. Je rozdělená na pouhých osm délek a je orientovaná severně, což z ní dělá perfektní cíl pro horké dny, jaké v údolí panovaly.

Přístup pod nástup je taky jeden z nejlepších v Yosemitech, stačí ujít pár set metrů od auta a slanit tři délky. Plán je začít lézt v 11 hodin, což by nám na takhle krátkou a relativně lehkou cestu poskytlo dostatek času. Jenomže u paty stěny se srazíme se dvěma partami, co čekali, než se uvolní první délka. Pozvednu zrak a najdu další tři páry vysoko ve štěně. Začínáme lézt chvíli po dvanácté a na každém štandu musíme chvíli čekat. Lezení je ale naprosto úžasné, takže mi to ani v nejmenším nevadí.

Vyvedu první tři dlouhé délky na krásnou polici. Založím dva frendy, spojím je do štandu a pohodlně se vyvalím, zatímco dobírám Pepu a vytáhnu svini. Mezitím se od dvou sympatických Američanů – Tonyho a Chrise dozvím, že Poláci před nima se na to vykašlali a jim se také nechce čekat. Právě z té police se dá pohodlně vytraverzovat nad ony tři slanění a dojít k autu. Pepa za mnou dolezl a stěžoval si na nerozlezené lezečky. Vzhledem k tomu, že měl začít tahat on a následující délku tvořila krásná prstovka, svolil jsem a půjčil mu svoje rozlezené lezky.

Pepa Little v oné krásné prstovce cesty „Alien Roof“, Rostrum (foto: František Bulička)


BEZMOCNÝ VÝKŘIK

Byl jsem fakt v dobrém rozmaru po tom, co Pepa onsightnul tu prstovku a možná, že jsem se prostě přestal dost soustředit. Všiml jsem si, že jsem si zapomněl od Pepy vzít šťourák a on zrovna založil nějaké vklíněnce. Také jsem si nazul Pepovy tvrdé a o půl čísla menší lezečky a moc se mi v nich lézt nechtělo.

Žádný problém: „Pošli mi prosím po tech-lajně šťourák a lezečky!” zavolal jsem a ještě mi v hlavě proběhlo: „Doufám, že ho nenapadne nacvaknout to všechno na ten šťourák…“ Vzápětí na to už jsem pozoroval balíček letící vzduchem ke mně, když tu náhle to s lanem cuklo. Boty se zasekly o lezecké lano, jež vedlo do traverzu a bezmocně na něm visely. Škubali jsme s tenkou repkou, ale tím, že šťourák na ní nebyl přivázaný, jsme se míjeli účinkem. Pak Pepu napadlo, že napneme obě lana a půjde to lépe. Nápad dával smysl, ovšem výsledek se dostavil v trochu jiné formě, než jsme doufali.

Napnutím lan se odcvakla jedna lezečka a já jsem se zoufalým výkřikem bezmocně sledoval její pád do hlubin. Po pár sekundách ke mně doletěl i ochuzený balíček a potvrdily se moje obavy: lezečky byly opravdu cvaknuté na malinkém šťouráku, který se dá vycvaknout skoro i jenom silou vůle.

Zuřil jsem. Nejenom, že se dramaticky snížily naše šance vylézt poslední těžkou délku, v jejíž tenké spárce se rozhodně hodí mít rozlezené lezečky správné velikosti, ale taky bylo jasné, že se budeme muset složitě dostávat k patě stěny a hledat někde v lesích moji lezečku. Jak se mohlo všechno tolik pokazit?! Ještě před chvílí jsem byl nejšťastnější lezec na světě… Takové už je holt vícedélkové lezení. Musíš se pořád soustředit a chyby se jen blbě odpouštějí. Když ti spadne lezečka v El Capitanovi a nemáš náhradní, můžeš to rovnou zabalit. My jsme se ale rozhodli, že to prostě dolezeme.

Pepa Little v úvodních délkách „Alien Roof“, Rostrum (foto: František Bulička)


SMRÁKÁ SE

Inu, ještě jsme museli počkat, než se na to vykašle i další, poslední dvojice, a zůstali jsme na Rostrumu sami. Mezitím Pepa vylezl širočinu bez velkého frenda, ale i já jsem si říkal, že tam vlastně nebyl potřeba, přestože Amíci na nás čučeli jak na blázny. Nabírali jsme převislost a cesta dolů už by byla velmi obtížná. Zároveň se také začalo nenápadně, ale rychle smrákat. S mojí blbou náladou to vážně začínalo smrdět nějakým průserem, ale už jsme to prostě museli dolézt. V té chvíli mi bylo jasné, že ztracenou lezečku budeme hledat až zítra, ale pořád jsem ještě doufal ve volný přelez poslední, cruxové délky. S ideou, že předtím ještě pošetřím síly, jsem Pepu vyslal do předposlední délky.

Vypadala jako poměrně nevinný kout s žábovou spárou, a proto jsem se divil, když se začalo ozývat hekání a Pepa vypadal, že z toho snad vypadne. Tady je vhodné podotknout, že jsme si vzali pouze jednu čelovku. Proč? Sám nevím, asi jsem už byl za poslední týden zvyklý, že máme jenom jednu a nějak mi nedošlo, že nám dorazily zavazadla včetně mé čelovky.

V krizové chvíli už byla skoro tma a čelovku měl Pepa, který skrze zaťaté zuby procedil: „Mám křeč v žábě!” „No, ty vole, to nám ještě chybělo…“ Tehdy ze mě rázem spadla všechna frustrace a přepnul jsem do krizového módu. Už nešlo o nějaký volný přelez, ale o to se odsud co nejrychleji a nejbezpečněji dostat k autu… Bez čelovky a bez boty. Po heroickém výkonu se Pepovi nakonec podařilo nějak překonat křeče a vylézt i tuhle délku. Při lezení na druhém jsem pochopil, že spára se z žábovky postupně rozšiřuje na pěst a následně dvoužábu, je převislá a vykopává tě z nahnutého koutku. Rozhodně nic lehkého.

Na polici pod střechou oba myslíme na to, jak jsme v prdeli, zvažujeme nouzový bivak a já se připravuji na nějakou šílenost nade mnou. Je naprostá tma. Aspoň není zima – celý výstup překvapivě zvládnu v tričku.

Takhle lezl cestu Dean Potter v roce 2008. (původně součást filmu First Ascent)

ČELOVKU NEPOŠLU!

Už nejsem v náladě na tvrdý onsajt boj a také hned po dvou tempech ve stropu kouknu za hranu a zjistím, že se tam spára zužuje do fingerlock/thinhand velikosti (té nejhorší, pozn. aut.) a upřímně netuším, jak se mám vyhoupnout nahoru. Ani není čas nad tím moc přemýšlet, protože kdybych spadnul, zůstal bych viset někde ve vzduchu a ještě bychom museli řešit prusíkování nahoru. Sedám si do frenda a začínám hákovat… Poprvé v životě po frendech. Ačkoli je tma, intenzivně cítím 200 metrů vzduchu pod zadkem.

Mám strach, a tak nepostupuju zrovna nejrychleji, spíš pomalu a jistě. Po překonání střechy vylezu asi šest metrů volně, ale jsem celý vybátý z případného pádu, a tak s přibývající obtížností zase přecházím na hákování. Pepa mi navíc povoluje lano dost všelijak, protože se přes hranu skoro neslyšíme. Po nějaké době šťastně dolezu nahoru. Musím štandovat ve vlastním. A teprve v té chvíli začnou opravdové problémy.

S Pepou se totiž nevidíme ani neslyšíme. Původní plán byl, že potom, co doberu lezecké lano a zajistím ho přes reverso, vytáhnu tech-line, kam mi Pepa přiváže karabinu – v podstatě značka jeho pozice na laně. Až karabina dojde ke mně, cvaknu mu na ni lezečky, čelovku a pošlu mu ji zpátky. Doufal jsem, že repka bude dost dlouhá, aby Pepa nemusel pustit její konec, protože kvůli střeše by se k ní nedostal zpátky a neměl by tak ani světlo, ani by mi nemohl poslat svini. Po této výměně měl na repku navázat batoh a vypustit ho do vzduchu.

Tak jsme byli domluvení, jenomže Pepa to pochopil trochu jinak a snažil se mi rovnou poslat těžkou svini (to vlastně dávalo smysl, ale já jsem z toho byl zmatený). Po nějakém tom řvaní jsme se pochopili a přišla mi nahoru karabina. V tu chvíli jsem měl na štandu všechno připravené, ale jakmile jsem zhasnul čelovku, došlo mi, že fakt nic nevidím, a že když mu ji pošlu dolů a něco se posere, já už mu nepomůžu a sám bych měl problém vůbec se odtamtud bezpečně dostat pro pomoc.

Začal jsem teda dolů řvát: „NEPOŠLU – TI – ČELOVKU – POUŽIJ – MOBIL!!!“ Docela složitá věta na zachycení přes třicet metrů a střechu…

Následně jsem dolů poslal jenom lezečky a po chvíli jsem zaslechl: „Čče..ovku! Eovku!“ načež jsem opět kontroval „MOBIL! MOBIL!… POLEZ!… JISTIM!“ No, chvíli to trvalo, mezitím jsem úspěšně vytáhnul svini a nakonec se přece jen ozvalo kýžené: „Lezu!” Pepa to úspěšně dohákoval za mnou (měli jsme jenom jeden MicroTraxion na tahání svině, takže za mnou nemohl jumarovat. Štěstím v neštěstí bylo, že můj iPhone přesně seděl do náprsní kapsy Pepovy flanelky a gumový obal výrazně snížil riziko vypadnutí. Světelné podmínky tedy byly ucházející.

NOUZOVÝ BIVAK

Nahoře se dostavila specifická euforie, kterou dostaneš potom, co přežiješ něco šíleného.

Vtipnou tečkou bylo, že jsme si celou dobu mysleli, že od posledního štandu už pouze dojdeme ten kousek k autu. Neuvědomili jsme si, že jsme na věži a když jsme v dobrém rozmaru dorazili k opačné hraně Rostrum Tower, byli jsme dost vtipně překvapení.

Tma je prostě mocná čarodějka. Nicméně po jednom slanění a krátkém čtyřkovém úseku jsme v pořádku dorazili do Camp 4. Tam jsme akorát tou dobou ještě nepřebývali legálně a spali jsme pouze pod širákem. Těšili jsme se na první noc ve vlastních spacácích a na vlastních karimatkách. Na mé straně to ovšem mělo jeden háček – vytáhl jsem z obalu vlhkou hromadu peří. Před odjezdem jsem se rozhodl vyprat si spacák a péřovku.

Péřovka vyschla v pohodě, ale spacák narvaný tím nejlepším prachovým peřím prostě i po třech dnech a několika sušičkách stále držel určitou vlhkost. Chtěl jsem ho hned po příjezdu do hotelu dosušit, místo toho ale šest dní tlel ve ztraceném zavazadle. Chudák malej. Zkrátka, můžu jen potvrdit, že vlhké, či mokré peří nehřeje, a do toho se mi podařilo si píchnout zcela novou nafukovací karimatku. Sice jsme byli v Camp 4, ale ta noc se nakonec nouzovému bivaku docela blížila…


_______________________________________

Dočítáš další příspěvek nového seriálu Naháči v Yosáči. Letos na podzim vyrazili František „Albert“ Bulička a Pepa Little do Ameriky s cílem pustit se hned do toho nejlepšího… Jenže, tak trochu jim nedorazila lezecká zavazadla, takže i proto „naháči“. Nové díly chceme publikovat zhruba po týdnu – záleží také na počasí v Yosemitech (nejlépe se píše, když je ošklivo, to se ví), pozn. red.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu