RING JUMPING
Výlezem na vršek cesta nekončí. V této hře tě čeká ještě další výzva – dostat se zpátky k poslednímu kruhu. Dobrá zpráva: pokud se odhodláš, vždycky vyhraješ. I pokud slezeš, i pokud skočíš. Gravitace je s tebou.
SLEZ NEBO LEŤ
Tuhle historku vyprávěl kdysi Pepíno Nežerka starší. Odehrála se na věži Kořenáč v Ostrově. Asi dvanáctiletá Lucka Hrozová právě na prvním konci lana dolezla cestu Oranžový expres VIIIa a ocitla se u slaňáku a vrcholové knížky. Podle vyprávění nevěděla, co má přesně dělat. Někdo na ni tedy zespoda zakřičel: „Tak skoč dolů!“ K údivu všech to trvalo jen pár vteřin a mladá lezkyně už letěla vzduchem do posledního kruhu… „Asi mě tam vyhnal táta, byl to trochu magor,“ matně vzpomíná Lucka po letech.
Význam historky však spočívá v její nadčasovosti – v době, kdy ještě všichni jistili na věžích seshora, nezletilá Lucka už věděla, kam se ubírá trend. Teď se píše rok 2024, doba se neustále zrychluje, času na lezení ubývá, všichni chtějí všechno hned, a to dohromady vedlo ke vzniku nové disciplíny: „ring jumping“.
O co jde? Je to dost jednoduché – o návrat k poslednímu kruhu cesty. Pokud si chceš přelez počítat i jako „eRko“, stačí vylézt na vršek věže tak, aby se tam dalo sednout na zadek (držení vrcholu rukama neplatí, viz třeba Hrana pádů VIIIb na Gilotinu v Ádru, pozn. aut.) a pak se odhodlat do pohybu směrem dolů.
Když se to vezme prakticky, máš víceméně dvě základní taktické možnosti, jak se k poslednímu kruhu vrátit. Buď využiješ svoji fyzickou převahu a slezeš úsek bez pádu, nebo to vyřešíš pomocí morálu a těžký návrat seskočíš… Oba způsoby se v této disciplíně berou jako úspěšný „přelez“. Cílem je poslední kruh.
PROČ RING JUMPING?
Tahle nová filosofie kombinuje samé výhody. Nemusíš ztrácet čas pískařskými formalitami – vrcholové knihy už dneska stejně nikdo nečte. Důležité jsou on-line deníčky. Nemusíš čekat, až se na věž doškrábe druholezec – nahoře fouká a člověk může prochladnout. Přetahování lana a slaňování na druhou stranu věže? To také žere drahocenný čas. Povedený odskok do posledního zabere pár vteřin. (Na ring jumping doporučujeme kvalitního jističe, pozn. red.)
Za jeden lezecký den ve skalách nasbíráš daleko více metrů a víc si zalezeš. Slézací část pak může být často i ten nejmorálovější a krokově nejtěžší úsek celého výstupu. Nediv se tedy, když se tě někdo zeptá: „Ty to máš jen na RP? Dát si to jako eRko ses bál, co?“
Další výhoda: pokud jsi metodické kopyto a neumíš odsadit jisticí stanoviště na kraj věže (foto), raději skoč dolů do posledního. Tím pádem nahoře nebudeš dřít skálu, neohrozíš špatným dobíráním druholezce a připravíš mu top rope ještě v kolmáči.
Pokud jsi ostřílený lezec a nudí tě stokrát ohrané lezení na vrcholy, přátelství na laně a tak dále, ring jumping ti přináší svěží vítr a novou disciplínu, ve které se můžeš zlepšovat. Stejně jako lezení nahoru má různé stupně obtížnosti: v ring jumpingu se rozlišují základní čtyři a zapisují se s písmenkem R (jako Ring, Return nebo Ruleta, pozn. red.).
„Ty to máš jen na RP? Dát si to jako eRko ses bál, co?“
R0
Moderní cesty na masivy – provážeš majlonku a necháš se spustit.
R1
Lehký slez pár metrů k poslednímu kruhu, přehledné.
R2
Klidně 15metrový slez, vyndavání smyček, menší riziko.
R3
Nejisté kroky zpátky ke kruhu, který už je mimo tvůj dohled, často do boku, při smeknutí hrozí seriózní držka.
R4
Extrémní případy, kruh velmi hluboko pod nohami, fyzicky náročné slézání s možným rizikem zemovky.
ŽÍT RING JUMPING
Jeden z vášnivých vyznavačů nové lezecké filosofie je Zdenda Faltys. Sám dobře ví, jak moc drahocenný je čas na lezení, a proto v domácí Tisé škodí nejčastěji formou ring jumpingu. Když se tě zeptá: „A za kolik to je?“ často nemyslí tradiční JPK stupnici, ale novou, „eRkovou“. Je to pochopitelné – pokud má člověk děti a do skal chodí až po práci, tohle začíná být ta nejdůležitější obtížnost.
Co se u tebe změnilo díky objevení ring jumpingu?
Přineslo mi to do lezení více efektivity. A zároveň tím skončily hádky s kámoši o tom, kdo bude tahat. Takhle můžou tahat všichni a nikdo není naštvaný, že musí lézt na druhém. Dále to přineslo konec zamotávání lana na vršku skály, konec zdlouhavých příprav slanění, konec obcházení věží v lezečkách… Místo slaňovacího procesu stihneš další cestu.
Co ti to přineslo do partnerského života?
Jasně, jen výhody – nemusíš za svojí holkou vlát někde v desítce. Dá si těžkou cestu, skočí si do kruhu a pak ti vyvede nějakou sedmičku na pohodu. Připraví ti top rope a všichni jsou spokojeni. Obzvlášť, když jsou dole děti.
Podle čeho cesty pro ring jumping vybíráš?
Během normálního lezení často koukáš, která cesta má kruh co nejníž. Tady je to paradoxně obráceně – vyhledáváš linie, které mají poslední kruh co nejvýš. Kruh vysoko znamená lehčí „eRko“.
No jo, ale když už se do ring jumpingu ponoříš trochu víc a chceš si odvézt nějaký cenný „přelez“, tak zase chceš mít poslední kruh nízko…
To je fakt. Také to občas beru jako výzvu.
Jaké je tedy tvoje nejtěžší eRko?
Napadá mě Lineární vertikála VIIIc na Velkou Ostrovskou stěnu. Dal bych tomu klasu R3 – z vrcholu tě čeká dlouhý slez převislou stěnou, případně dlouhý let… Měl jsem strach, tak jsem zvolil první možnost a vyšlo to. (směje se) Ještě mě napadla Mockova hubička IXa na věž Smaik v Ádru – rozhodně R3 a ceněný slez. Tam jsem do kruhu skákal.
VÍTEJ V RINGU
Ne vždycky se slezení dolů zadaří. Někdy se ti prostě při pohledu dolů zvedne žaludek, vysrabíš to a zůstaneš raději nahoře. Trochu nešikovná situace pak nastává, když tě jistí někdo, kdo si ve tvé cestě na druhém ani neškrtne… Ale neboj, i tady pro tebe máme řešení: Vytáhneš lano, slaníš to běžnou slaňovací cestou a necháš v cestě viset smyčky a expresky… Další den to potom nacvakané vyradíš kámošům na FLASH se slovy: „To si určitě dej – to je móóc krásná cesta!“
Jak je z článku patrné, ring jumping se během posledních pár sezón stal etablovanou pískařskou disciplínou. Přeskoky už netáhnou. Dneska letí odskoky. Máš chuť na nějaké eRkové skalpy? Máme pro tebe pár tipů, co vyzkoušet.
R1
Pro začátek jedničky na rozpinkání, třeba Hotel Savoy IXc na Zeď v Tisé, kde končíš kousek nad posledním kruhem. Jedničky by mohly být i tyto cesty: Krvavé spárky VIIc na Papouška v Ádru nebo Údolka VIIIb na Hlásku v Teplicích. Prostě krátké a přehledné návraty. Nic, o čem by se dalo dlouze vyprávět v hospodě.
R2
V obtížnosti R2 už si trochu zalezeš i po dolezení cesty. V Labáku třeba v cestě Tělo bez duše VIIIc na Hřebenovou jehlu, pokud se vydáš až nahoru zapsat se do knížky. Bezpečný slez nebo polet tě čeká v oblíbené Direkte Säbel VIIIb na Domwächtera v Sasku. Stejnou klasu by zasloužil i zmíněný vizionářský Oranžový expres VIIIa. Dlouhý ale lehký slez k poslednímu kruhu cesty Kotzwand VIIa na Falkenstein by asi také odpovídal klase R2. V Teplicích pak třeba Safari VIIIb na Krokodýlí stěnu – čím jsi níž, tím obtížnost graduje. Pěkné eRko představuje také Prásknutí bičem VIIIb – kousek slézt plotnou, a když to přestane jít, tak skočit do luftu.
„Přeskoky už netáhnou. Dneska letí odskoky.“
R3
U trojek se hra znatelně přiostřuje. Hodí se mít vhodnou kombinaci síly a morálu. A ideálně také dítě pod skalami, které už chce domů, a motivuje svým pláčem k urychlení procesu… Co trojkového doporučujeme? Papouščí spára VIIc na Papouška se málokomu chce vracet ke kruhu… Občas k němu někdo nedobrovolně odletí ještě před dosažením vrcholu. To se však jako „R přelez“ samozřejmě počítat nedá.
Kvedlovačka VIIb na Prince? Mnozí by to asi zvládli, ale otočit se nahoře u borovičky a začít slézat sice lehčí žábou, ale s vidinou možné zemovky z 20 metrů, to chce odhodlání. Muší spáru VIIIb na Láhvičky by člověk také nechtěl couvat. Stejně tak Muší cestu VIIIa na Chrámovkách. „Tam ti hrozí 40 metrů polet, že bys po cestě zmrzl,“ hodnotí Tatuš Žwak. Pokud však hodně spěcháš na nějaký pracovní meeting, nezakládej nad posledním kruhem smyčky, z lesíka skoč a za pár vteřin jsi dole.
Pro sporťáky má jeden tip Vítek Lachman: „Los Alamos Xa na Dvorskou věž v Ádru… Tam se nikomu slejzat nechce. Cvakneš poslední kruh a nejtěžší kroky děláš tak čtyři nebo pět metrů nad ním. Pak vylézáš šikmo nahoru. Návrat z věže by spočíval v dolezení nad ten bouldr, odkud bys metnul desítku. Nebezpečný to ale není. To by mohla být taková R3. Pár lidí už tam tyhle zážitky má.“ V Sasku je pak určitě eRkovou výzvou Lineal IXa na Meurerturm. Rozhlédnout se po krajině, vlézt zpátky do žlábku, šest metrů dolů a pak se ocitnout v klíči cesty skoro deset metrů nad kruhem. Člověk by letěl dlouho, ale nic by se mu nejspíš nestalo, proto „jen“ R3. Podobně jako Direkte Westkante VIIIb na Falkenstein, kde se ti z vrcholového pilířku také moc nebude chtít zpět do hlubiny.
Tiský tip má Zdenda Faltys: Cesta smíchu VIIa na Africkou věž. „Nejprve skočíš do klády, vzpříčené v díře, vycvakneš a pokračuješ ke kruhu, který je zhruba v jedné třetině stěny.“ Skok do posledního si vyzkoušel také Kolouch Hrudka, konkrétně na „Normální cestě“ VIIb, R3 na Kočku na Drábkách. Nějak mu tam v závěrečném nepříjemném výšvihu haprovala noha a řekl si, že si to raději plánovaně odskočí: „Já asi pudu!“ „To né, to neskákej!“ volala manželka Jana, kterou nakonec svým pádem přibil ke stěně a odřel jí klouby na obou rukách (foto)… Kolouch skončil těsně nad zemí. Pěkná R3 by mohla být také Údolka VIIIb na Kápla na Hrubici – zhruba 20metrový slez se závěrečným bouldrem. Uděláš ho, nebo neuděláš? To je vlastně jedno.
R4
Vysoká hra s kruhy proklatě nízko. Klasa pro ty nejlepší ring jumpery… „Určitě bych nechtěl slézat Torturu ! VIIIb na Karlíka, kde je od kruhu stavění ze sedačky a pak následuje nelidská širočina až nahoru,“ vybírá Tatuš. Jak se létá do posledního kruhu Letecké VIIIb na Milence, se nedávno přesvědčil Ratlík Kácha, a to ještě nebyl úplně nahoře. Velmi nepříjemné a na přizabití by bylo slézání Severovýchodní stěny VIIIa na Jitřenku. Sypavé, do boku, nad malými hodinami… Ty vycvaknout a rozdýchat pendl do kruhu… Hra ještě s nižším kruhem je pak Údolní ! VIIIa na Věž Jeana Franka – musíš se pořádný kus vrátit stěno-rajbasem, aby tě kruh opět začal chytat a nebylo to na zem.
Jako tiskou R4 vybírá Zdenda Faltys Hranu umakartových čel VIIIc na Winklerovky: „Těžké kroky děláš tak pět metrů nad kruhem a pak se pořád leze – skoro až na vršek. Poslední kruh je v půlce stěny – já jsem vyměknul a nechal si poslat druhé lano na slanění.“ Každá druhá cesta za R3 nebo R4 bude také ve Špekových Klokočkách – z oblých vršků to máš často na zem. Ve Skaláku by pak kandidátem na klasu R4 byla určitě cesta Poslední zvonění IXa na Dračí zub. Trojice Nežerka, Rybička a Rakoncaj ji zřejmě vytvořili jako dárek budoucím elitním ring jumperům. Ti nejlepší skokani vědí, že při dlouhých letech s rizikem podlahy se vyplatí skrčit nohy.
Těžko říci, zda do „eR čtyřek“ zahrnovat i cesty, kde kruh úplně chybí. Frajeřina by byla třeba slézt Alter Weg VIIb na Teufelsturm nebo Arnoldovu Ringlose ! VIIIc na Südliche Pfaffenschluchtspitze v Sasku. Vzhledem k názvu disciplíny „ring jumping“ ale asi bude lepší bezkruhové cesty vyloučit. Jim by slušela spíše disciplína „decking“ (házení podlah), kterou rádi přenecháme další generaci pískařů.
Hodně povedených odskoků do měkka přeje redakce eMontany!
__________
