Prstomlejn

DEN VELKÉHO SPORTOVNÍHO VÝKONU

Mož­ná to byl důsle­dek zbyt­ko­vé­ho alko­ho­lu, že vidě­li všech­no dva­krát. Když v létě 1994 domá­cí Petr „Špek“ Sla­ni­na při­tá­hl do Klo­ko­ček Jir­ku „Prca­se“ Sla­ví­ka, už se vědě­lo, kam se půjde. Oba čekal pro­jekt, kte­rý vypa­dal od země na šest kru­hů…

Jak se dočteš ve vyprá­vě­ní dole, nako­nec jsou v ces­tě kru­hy jenom tři. Dva­krát se tedy pro­dlou­ži­ly i odle­zy – Špek nechtěl, aby tenhle skvost „trpěl vel­kým pro­vo­zem“, a odmě­ře­ný Prcas se v den „vel­ké­ho spor­tov­ní­ho výko­nu“ nechal přá­tel­sky vyhe­co­vat. V Čes­kém ráji tak vznik­la vzduš­ná a boles­ti­vá ces­ta. Vede pře­vis­lou deskou, kte­rou na čes­kém pís­ku jen tak nena­jdeš. Vypa­dá totiž, jako kdy­by ji někdo čty­ři­krát pro­jel krá­je­čem na piz­zu.

Pro eMon­ta­nu své prs­ty do vykro­je­ných trh­lin kle­mo­val Jičíňák Vítek Lachman, kte­ré­mu se poz­dě­ji pove­dl také zřej­mě prv­ní RP pře­lez téhle ces­ty.

LEHKÁ PŘÁTELSKÁ RIVALITA

VYPRÁVÍ JIRKA „PRCAS“ SLAVÍK

Špek už měl při­pra­ve­ný pro­jekt, že bychom tenhle směr zku­si­li pře­lézt. Tro­chu jsme se asi vyhvízd­li v Bese­di­cích a dal­ší ráno se na to vyda­li. „Zku­sím to udě­lat tak nějak pod­le mýho,“ říkal Špek, když vyrá­žel. To všich­ni lidi ví, co zna­me­ná. Nicmé­ně plá­no­va­li jsme to původ­ně na šest kru­hů.

Sta­lo se to, že Petr začal, někam dole­zl a dal kruh. Už to byla dýl­ka, kte­rá vyne­cha­la jeden původ­ní kruh, co jsme tam chtě­li dát. Tam, co on dole­zl, měl být původ­ně dru­hej. Bylo to tako­vý nejis­tý, blbě zajiš­tě­ný leze­ní, byť ne těž­ký… Pak jsem šel já a on říká: „Hele, dal­ší kruh by mohl být až támhle!“ Což už zajíž­děl pohle­dem do des­ky s tou puklin­kou. „Ne, Špe­ku, já tady vyle­zu pět šest met­rů a dám kruh,“ říkal jsem. No, nako­nec tam šla něja­ká smyč­ka, a jeli­kož jsme mezi sebou měli leh­kou přá­tel­skou riva­li­tu, což neby­lo od věci, tak jsem ten dru­hej posu­nul až poměr­ně vyso­ko. Byť jsem to tak vůbec nechtěl, pro­to­že nejsem zastán­ce cest, kte­rý někdo opa­ku­je jed­nou za deset let…

Dal jsem kruh do stě­ny s puklin­ka­ma a pak se ode­hrá­vá dal­ší, Špe­ko­va část. „Jde­me do třech pádů a pak se vystří­dá­me,“ domlu­vi­li jsme se. Špek se sou­ká tou puklin­kou a volá: „Když už jsme to roz­dě­la­li takhle, tak ten tře­tí bude támhle až úpl­ně naho­ře!“ Straš­ně vyso­ko. Do tý pukli­ny šla ale dob­rá ten­ká smyč­ka, co hod­ně une­se. Špek ji tam vma­ni­pu­lo­val a blí­žil se do mís­ta, kde chtěl dát tře­tí kruh – původ­ně sko­ro šes­tej. A hodil. Smyč­ka vydr­že­la: „No, to je poho­da! To je pará­da! Dáme kruh vyso­ko.“ Zas tam někam dole­zl, hodil a smyč­ku pře­tr­hl, pro­to­že se pře­říz­la o hra­nu trh­li­ny. Pak bylo vel­kým pro­blé­mem ten uzel vyn­dat a dát tam novej. Špek se tam někam vyškrá­bal a začal tlouct. Nedal kruh tam, kam chtěl, ale nako­nec je kou­sek níž. Bylo to tam oprav­du hod­ně těž­ký. Naho­ře ješ­tě asi dva­krát hodil do kru­hu a potom to dole­zl na vršek.

S Petrem Sla­ni­nou jsme udě­la­li hod­ně podiv­nejch cest. Když tam byl Petr sám, tak dělal ješ­tě podiv­něj­ší ces­ty… Bohu­žel to zna­me­ná, že ty ces­ty nikdo nepo­le­ze. Když do Klo­ko­ček, kde je měk­kej písek, dneska někdo při­je­de, tak dost usi­lu­je o to, aby se zra­nil.

Já radě­ji dělal ces­ty více jiš­tě­ný. Už odmla­da jsem se je sna­žil dělat tak, abych si je vyle­zl tře­ba ješ­tě v pade­sá­ti. Tak jsem to smě­řo­val… Ve Žle­bu si vět­ši­nu cest po sobě pře­lí­zám.

Se Špe­kem to bylo jinak. U spo­leč­ných cest jsme se vždyc­ky tro­chu heco­va­li a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Spous­tu našich cest je pro sou­čas­né leze­ní zavře­ných, pro­to­že lidi cho­dí do prá­ce, nechtě­jí maro­dit, zra­nit se… To nemá žád­nej účel. To, že zopa­ku­jou něja­kou pito­mou ces­tu na pís­ku, neře­ší žád­nej pro­blém. Pokud se to něko­mu pove­de, tak z toho má urči­tou dobu radost, ale jeli­kož ta ces­ta není vůbec zná­má, tak je to vlast­ně k niče­mu.

Já jsem maglaj­zis­ta, tak­že jsem vždyc­ky lezl s práš­kem. Byli jsme tak vel­cí přá­te­lé, že Špek mi říkal: „Mně to neva­dí.“ Prav­dě­po­dob­ně mu to ale tro­chu vadi­lo. Nicmé­ně, já jsem vždyc­ky dole­zl svo­ji dýl­ku, dal jsem kruh a všech­no jsem mu vyčis­til, aby měl pořád atmo­sfé­ru toho, že maglajz tam nehra­je roli.

Na „Prs­tomlej­nu“ jsme strá­vi­li den vel­ký­ho spor­tov­ní­ho výko­nu, ale já jsem měl pořád v hla­vě to, že tu ces­tu lidi nebu­dou pří­liš opa­ko­vat. Mys­lím si, že jsme to tro­chu poka­zi­li. Že jsme to moh­li víc okru­ho­vat. Pak by se to víc lezlo a měli bychom pří­měr k tomu, co na to ostat­ní lez­ci říkaj. Takhle to zku­sí za 20 let pět lidí a ti jsou z toho roz­pa­či­tý, nebo o tom vůbec neho­vo­řej.

„Je dob­rý, že jsme to udě­la­li takhle, aspoň se ta ces­ta neo­po­tře­bu­je,“ měl radost Petr. Což je fak­tem, ale ve své pod­sta­tě jsme zaz­di­li jeden z mála krásnejch smě­rů v Klo­koč­kách… To je čis­tě můj názor. Že bych to měl někdy opa­ko­vat? To ani náho­dou.

DOPLNĚNÍ ŠPEKA

Je to oby­čej­ný IXc – to jsme ješ­tě byli mla­dý a naděj­ný. Teď už je to jinak. Původ­ně to mělo být přes víc kru­hů. Ten tře­tí vyšel na mě, tak jsem vyle­zl až pod vršek. Tam, co je tře­tí kruh, jsem stál noha­ma. Byl tam ale lupen, kte­rej to nevy­dr­žel. Tak jsem hodil z toho mís­ta a doce­la jsem se pro­lí­tl. Jdou tam smyč­ky, ale ty se obě pře­říz­ly. Ta hra­na pukli­ny je ost­rá.

Tahle ces­ta straš­ně bolí, pro­to „Prs­tomlejn“. Já jsem ty pukli­ny lezl za uka­zo­vá­ky a držel jsem se ostat­ní­ma prsta­ma za ten uka­zo­vák, až jsem ho tře­ba úpl­ně pro­r­val. V těch uka­zo­vá­cích nemám sílu, tak jsem se pak držel ostat­ní­ma prsta­ma prá­vě za ten narva­nej uka­zo­vák.

AU-FORICKÝ PŘELEZ

VÍTEK LACHMAN O SVÉ KUSOVCE

Od doby, kdy jsem dostal naklá­dač­ku popr­vé, jsem čas­to mys­lel na den, kdy se sta­vím pro dal­ší. V lep­ším pří­pa­dě bych to aspoň vyle­zl sty­lem AF, nebo v tom nej­lep­ším „na kusov­ku“, což je jenom třeš­nič­ka na dor­tu, vždyť spous­ta cest na pís­ku (nemys­li na Labák) se ani nedá lízt nějak „spor­tov­ně“. Ale dob­ře! Den pro dal­ší naklá­dač­ku při­pa­dl na 3. květ­na 2019

Tep­lo­ta byla něco kolem 15 stup­ňů, což zna­me­na­lo více méně ide­ál­ní pod­mín­ky, na roz­díl od prv­ní­ho pokou­še­ní se. Aby moh­lo pokou­še­ní čís­lo dva pro­bí­hat ve stej­ném duchu, vyra­zi­li jsme do Klo­ko­čí „kolo­vla­kem“. Na rozkou­ka­ní něja­ký krat­ší ces­ty oko­lo Masi­vu Krá­lov­ství, ty šly hez­ky! Ces­ta „Sedm Oví­va­čů“ od „Špe­ka“ s kla­si­fi­ka­cí VIIIb RP nám rych­le při­po­mně­la, o co tady jde! Od prv­ní­ho BH (ano i zde tako­vá věc exis­tu­je) odlé­zám napo­tře­tí, pod dru­hým kru­hem mě troš­ku sva­zu­je pose­rout­kov­ství, tak­že měk­nu a chy­tám expres­ku, co jsem už měl v kru­hu…

Já při­jel na „Prs­tomlejn“ a nevy­le­zu ani VIIIb… Start z říše snů! „Nic, jdem tam, zku­sím to, hor­ší než minu­le to nebu­de!“ Ces­tu mám od minu­la v živé pamě­ti. Dru­hý kruh jde „snad­no“… Pak jeden pád, když se mně ulo­mil kou­sek dír­ko-trh­lin­ky na pra­vou ruku v nej­těž­ším mís­tě… Koneč­ně 3. kruh! Chvil­ka seze­ní, čuče­ní co a jak… Lep­ší pod­mín­ka, asi aj vět­ší síla a měk­čí lezeč­ky mně dovo­li­ly dát do trh­lin­ky pra­vou nohu, což se uká­za­lo jako klí­čo­vá blbi­na!! Teh­dy prv­ně jsem vůbec „neu­měl stát“, moje síla byla mizer­ná!! Teď po chví­lí čuče­ní u tře­tí­ho kru­hu zjiš­ťu­ji, že to oprav­du lízt jde! Jen odlo­me­ný chyt bolí ješ­tě víc než bolel před­tím, člo­věk pros­tě musel vypnout hla­vu, roz­dra­čit to na čty­ři až pět kro­ků a sáh­nout do madla nad tře­tím kru­hem.

Jen­že když to zku­sím takhle jed­not­li­vě, tak to bolí… Mně se nechce, spíš si to tak „pohla­dím“, než že bych něco cvi­čil. Vím moc dob­ře, oč jde! Z madýl­ka nad tře­tím kru­hem odlé­zam naho­ru s jed­ním pádem, když pře­hlíd­nu stup. Dolez už není tak zlý, jen „překňu­čet“ těch pět kro­ků za trh­lin­ky do madla! Zku­sím to tedy zno­vu… Napo­sled!

V dal­ším poku­su mě od pádu nad prv­ním kru­hem dělí kou­sek. „Klí­dek Vít­ku, tady si ješ­tě neu­pa­dl, tak proč teď?!“ To už ale zase sto­jím u dru­hé­ho kru­hu. Že by se mi bůh ví jak chtě­lo… Posled­ní zavr­če­ní… „Mrd, mrd, Au, mrd, mrd.“ AUfo­ric­ky chy­tám madlo u tře­tí­ho, začí­nám se chvět… Není to ide­ál­ní stav na zamknu­tí nohy do div­nostu­pu, ale drží! Zbý­vá už jen naku­le­ní na hra­nu, přes oblý vršek… „JO! Mám to…!“ Sice bez kamer, slá­vy, eMon­ta­ny… což mně vůbec neva­dí! No dob­ře, klu­ci by si zaslou­ži­li tu být, ale klaplo to! Ces­ta za to stá­la, záži­tek to byl sil­nej! Díkys za tenhle vese­lej pří­běh.

VZPOMÍNKA MARTINA „MAGNUSKA“ KLONFARA

Byl jsem na tom dva­krát.
Popr­vé jsem tam spad­nul a splách­nul nás z toho déšť.
Podru­hé jsem to vyle­zl. Ale né v kuse, to bych nedo­vo­lil. (smě­je se)
Má to grá­dy – naho­ře je to hod­ně vzduš­ný. A ty trh­lin­ky jsou pro­vo­ka­tiv­ní – jsou to hroz­ně dob­rý chy­ty, ale má to úzkej vlez, tak­že tam
pořád­ně nedo­sta­neš prs­ty. Kdy­bys vypa­dl,
tak by ti tam ty prs­ty moh­ly zůstat.
Název sedí.

________________________________________

Text a video o „Prs­tomlej­nu” pat­ří mezi naše „Pří­běhy cest“. Ten­to díl pod­po­řil pivo­var Roho­zec, kte­rý jede už 170 let.

Pokud se ti líbí naše videa a nesty­díš se oce­nit naši prá­ci,
zvaž pro­sím cvak­nu­tí při­spě­va­tel­ské samo­lep­ky.
I malá část­ka se počí­tá a neu­ra­zí.