Prstomlejn

DEN VELKÉHO SPORTOVNÍHO VÝKONU

Možná to byl důsledek zbytkového alkoholu, že viděli všechno dvakrát. Když v létě 1994 domácí Petr „Špek“ Slanina přitáhl do Klokoček Jirku „Prcase“ Slavíka, už se vědělo, kam se půjde. Oba čekal projekt, který vypadal od země na šest kruhů…

Jak se dočteš ve vyprávění dole, nakonec jsou v cestě kruhy jenom tři. Dvakrát se tedy prodloužily i odlezy – Špek nechtěl, aby tenhle skvost „trpěl velkým provozem“, a odměřený Prcas se v den „velkého sportovního výkonu“ nechal přátelsky vyhecovat. V Českém ráji tak vznikla vzdušná a bolestivá cesta. Vede převislou deskou, kterou na českém písku jen tak nenajdeš. Vypadá totiž, jako kdyby ji někdo čtyřikrát projel kráječem na pizzu.

Pro eMontanu své prsty do vykrojených trhlin klemoval Jičíňák Vítek Lachman, kterému se později povedl také zřejmě první RP přelez téhle cesty.

LEHKÁ PŘÁTELSKÁ RIVALITA

VYPRÁVÍ JIRKA „PRCAS“ SLAVÍK

Špek už měl připravený projekt, že bychom tenhle směr zkusili přelézt. Trochu jsme se asi vyhvízdli v Besedicích a další ráno se na to vydali. „Zkusím to udělat tak nějak podle mýho,“ říkal Špek, když vyrážel. To všichni lidi ví, co znamená. Nicméně plánovali jsme to původně na šest kruhů.

Stalo se to, že Petr začal, někam dolezl a dal kruh. Už to byla dýlka, která vynechala jeden původní kruh, co jsme tam chtěli dát. Tam, co on dolezl, měl být původně druhej. Bylo to takový nejistý, blbě zajištěný lezení, byť ne těžký… Pak jsem šel já a on říká: „Hele, další kruh by mohl být až támhle!“ Což už zajížděl pohledem do desky s tou puklinkou. „Ne, Špeku, já tady vylezu pět šest metrů a dám kruh,“ říkal jsem. No, nakonec tam šla nějaká smyčka, a jelikož jsme mezi sebou měli lehkou přátelskou rivalitu, což nebylo od věci, tak jsem ten druhej posunul až poměrně vysoko. Byť jsem to tak vůbec nechtěl, protože nejsem zastánce cest, který někdo opakuje jednou za deset let…

Dal jsem kruh do stěny s puklinkama a pak se odehrává další, Špekova část. „Jdeme do třech pádů a pak se vystřídáme,“ domluvili jsme se. Špek se souká tou puklinkou a volá: „Když už jsme to rozdělali takhle, tak ten třetí bude támhle až úplně nahoře!“ Strašně vysoko. Do tý pukliny šla ale dobrá tenká smyčka, co hodně unese. Špek ji tam vmanipuloval a blížil se do místa, kde chtěl dát třetí kruh – původně skoro šestej. A hodil. Smyčka vydržela: „No, to je pohoda! To je paráda! Dáme kruh vysoko.“ Zas tam někam dolezl, hodil a smyčku přetrhl, protože se přeřízla o hranu trhliny. Pak bylo velkým problémem ten uzel vyndat a dát tam novej. Špek se tam někam vyškrábal a začal tlouct. Nedal kruh tam, kam chtěl, ale nakonec je kousek níž. Bylo to tam opravdu hodně těžký. Nahoře ještě asi dvakrát hodil do kruhu a potom to dolezl na vršek.

S Petrem Slaninou jsme udělali hodně podivnejch cest. Když tam byl Petr sám, tak dělal ještě podivnější cesty… Bohužel to znamená, že ty cesty nikdo nepoleze. Když do Klokoček, kde je měkkej písek, dneska někdo přijede, tak dost usiluje o to, aby se zranil.

Já raději dělal cesty více jištěný. Už odmlada jsem se je snažil dělat tak, abych si je vylezl třeba ještě v padesáti. Tak jsem to směřoval… Ve Žlebu si většinu cest po sobě přelízám.

Se Špekem to bylo jinak. U společných cest jsme se vždycky trochu hecovali a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Spoustu našich cest je pro současné lezení zavřených, protože lidi chodí do práce, nechtějí marodit, zranit se… To nemá žádnej účel. To, že zopakujou nějakou pitomou cestu na písku, neřeší žádnej problém. Pokud se to někomu povede, tak z toho má určitou dobu radost, ale jelikož ta cesta není vůbec známá, tak je to vlastně k ničemu.

Já jsem maglajzista, takže jsem vždycky lezl s práškem. Byli jsme tak velcí přátelé, že Špek mi říkal: „Mně to nevadí.“ Pravděpodobně mu to ale trochu vadilo. Nicméně, já jsem vždycky dolezl svoji dýlku, dal jsem kruh a všechno jsem mu vyčistil, aby měl pořád atmosféru toho, že maglajz tam nehraje roli.

Na „Prstomlejnu“ jsme strávili den velkýho sportovního výkonu, ale já jsem měl pořád v hlavě to, že tu cestu lidi nebudou příliš opakovat. Myslím si, že jsme to trochu pokazili. Že jsme to mohli víc okruhovat. Pak by se to víc lezlo a měli bychom příměr k tomu, co na to ostatní lezci říkaj. Takhle to zkusí za 20 let pět lidí a ti jsou z toho rozpačitý, nebo o tom vůbec nehovořej.

„Je dobrý, že jsme to udělali takhle, aspoň se ta cesta neopotřebuje,“ měl radost Petr. Což je faktem, ale ve své podstatě jsme zazdili jeden z mála krásnejch směrů v Klokočkách… To je čistě můj názor. Že bych to měl někdy opakovat? To ani náhodou.

DOPLNĚNÍ ŠPEKA

Je to obyčejný IXc – to jsme ještě byli mladý a nadějný. Teď už je to jinak. Původně to mělo být přes víc kruhů. Ten třetí vyšel na mě, tak jsem vylezl až pod vršek. Tam, co je třetí kruh, jsem stál nohama. Byl tam ale lupen, kterej to nevydržel. Tak jsem hodil z toho místa a docela jsem se prolítl. Jdou tam smyčky, ale ty se obě přeřízly. Ta hrana pukliny je ostrá.

Tahle cesta strašně bolí, proto „Prstomlejn“. Já jsem ty pukliny lezl za ukazováky a držel jsem se ostatníma prstama za ten ukazovák, až jsem ho třeba úplně prorval. V těch ukazovácích nemám sílu, tak jsem se pak držel ostatníma prstama právě za ten narvanej ukazovák.

AU-FORICKÝ PŘELEZ

VÍTEK LACHMAN O SVÉ KUSOVCE

Od doby, kdy jsem dostal nakládačku poprvé, jsem často myslel na den, kdy se stavím pro další. V lepším případě bych to aspoň vylezl stylem AF, nebo v tom nejlepším „na kusovku“, což je jenom třešnička na dortu, vždyť spousta cest na písku (nemysli na Labák) se ani nedá lízt nějak „sportovně“. Ale dobře! Den pro další nakládačku připadl na 3. května 2019

Teplota byla něco kolem 15 stupňů, což znamenalo více méně ideální podmínky, na rozdíl od prvního pokoušení se. Aby mohlo pokoušení číslo dva probíhat ve stejném duchu, vyrazili jsme do Klokočí „kolovlakem“. Na rozkoukaní nějaký kratší cesty okolo Masivu Království, ty šly hezky! Cesta „Sedm Ovívačů“ od „Špeka“ s klasifikací VIIIb RP nám rychle připomněla, o co tady jde! Od prvního BH (ano i zde taková věc existuje) odlézám napotřetí, pod druhým kruhem mě trošku svazuje poseroutkovství, takže měknu a chytám expresku, co jsem už měl v kruhu…

Já přijel na „Prstomlejn“ a nevylezu ani VIIIb… Start z říše snů! „Nic, jdem tam, zkusím to, horší než minule to nebude!“ Cestu mám od minula v živé paměti. Druhý kruh jde „snadno“… Pak jeden pád, když se mně ulomil kousek dírko-trhlinky na pravou ruku v nejtěžším místě… Konečně 3. kruh! Chvilka sezení, čučení co a jak… Lepší podmínka, asi aj větší síla a měkčí lezečky mně dovolily dát do trhlinky pravou nohu, což se ukázalo jako klíčová blbina!! Tehdy prvně jsem vůbec „neuměl stát“, moje síla byla mizerná!! Teď po chvílí čučení u třetího kruhu zjišťuji, že to opravdu lízt jde! Jen odlomený chyt bolí ještě víc než bolel předtím, člověk prostě musel vypnout hlavu, rozdračit to na čtyři až pět kroků a sáhnout do madla nad třetím kruhem.

Jenže když to zkusím takhle jednotlivě, tak to bolí… Mně se nechce, spíš si to tak „pohladím“, než že bych něco cvičil. Vím moc dobře, oč jde! Z madýlka nad třetím kruhem odlézam nahoru s jedním pádem, když přehlídnu stup. Dolez už není tak zlý, jen „překňučet“ těch pět kroků za trhlinky do madla! Zkusím to tedy znovu… Naposled!

V dalším pokusu mě od pádu nad prvním kruhem dělí kousek. „Klídek Vítku, tady si ještě neupadl, tak proč teď?!“ To už ale zase stojím u druhého kruhu. Že by se mi bůh ví jak chtělo… Poslední zavrčení… „Mrd, mrd, Au, mrd, mrd.“ AUforicky chytám madlo u třetího, začínám se chvět… Není to ideální stav na zamknutí nohy do divnostupu, ale drží! Zbývá už jen nakulení na hranu, přes oblý vršek… „JO! Mám to…!“ Sice bez kamer, slávy, eMontany… což mně vůbec nevadí! No dobře, kluci by si zasloužili tu být, ale klaplo to! Cesta za to stála, zážitek to byl silnej! Díkys za tenhle veselej příběh.

VZPOMÍNKA MARTINA „MAGNUSKA“ KLONFARA

Byl jsem na tom dvakrát.
Poprvé jsem tam spadnul a spláchnul nás z toho déšť.
Podruhé jsem to vylezl. Ale né v kuse, to bych nedovolil. (směje se)
Má to grády – nahoře je to hodně vzdušný. A ty trhlinky jsou provokativní – jsou to hrozně dobrý chyty, ale má to úzkej vlez, takže tam
pořádně nedostaneš prsty. Kdybys vypadl,
tak by ti tam ty prsty mohly zůstat.
Název sedí.

________________________________________

Text a video o „Prstomlejnu” patří mezi naše „Příběhy cest“. Tento díl podpořil pivovar Rohozec, který jede už 170 let.

Pokud se ti líbí naše videa a nestydíš se ocenit naši práci,
zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky.
I malá částka se počítá a neurazí.