PŘEVOZNÍKŮV HNĚV

Tři kruhy na 70 metrů lezení – a stejně si to pořád někdo chválí. Markéta Dařinová a Terka Dudová vyrazily do jedné labácké megaklasiky. Kdo ji dělal a čemu vděčí za svůj název? Pusť si nové původní video.

TEXT, FOTO: STANDA „SANY“ MITÁČ
PŮVODNÍ VIDEO: STANDA MITÁČ, JAKUB FREIWALD
| ŘÍJEN 2022

PAVOUKŮV NÁPAD

Tak jako v Sasku, i v Labáku se nejdříve začalo lézt na volně stojící věže… Sousedi u toho zůstali, kdežto v Labském údolí se lezci v 70. letech pustili také do masivů. „Tu myšlenku mi vnukl Pavel „Pavouk“ Pochylý ze Slovenska, když tu byl na jednom ze srazů, co pořádal Ruda Zabilka,“ vzpomíná dnes 80letý Jindra „Heinz“ Skopec.

Heinz se společně se svým bráchou a dalšími spolulezci na prvovýstup „Převozníkova hněvu“ vydal v roce 1974. V pětici autorů byl také Mirek Štross – společně s Heinzem se pod skálou objevili po 47 letech, aby se podívali, jak se cesta leze dnes.

Pro eMontanu ji vytáhla Markéta Dařinová a na druhém lezla Terka Dudová. Markéta si tak splnila jednu z cest ve svém pískařském seznamu, který se neustále vyvíjí. Znáš to – jednu cestu vylezeš… A během chůze ze skal už zase pokukuješ po nějaké další.

Jaký je „PŘEVOZNÍKŮV HNĚV“?

– Leze a vypráví Markéta Dařinová –

ALDO STRAUSS, KUMDO RAUS!

ROZHOVOR S JINDROU „HEINZEM“ SKOPCEM

Převozník na Labi byl tehdy také lezec a váš kámoš?
Nene, lezl s námi Jindra Strauss, což byl syn převozníka a pracoval jako hodinář. Dneska je to pravděpodobně nejstarší žijící starousedlík v Dolním Žlebu. Jindra byl ve své době docela dobrý horolezec. Takový místní detektiv a koumák – zkoumal třeba ty vraždy na Mezné…

Co se tenkrát stalo?
V roce 1987 tam někdo zabil tři mladé trampy/študenty… Dva kluky a jednu holku. Pak je zahrabal pod větve někde u Fučíkovy stezky (dnes Gabrielina stezka, pozn. aut.). StB vraha nevypátrala, ale Jindra i já jsme měli podezření, že to udělal chlapík od Pohraniční stráže, co bydlel ve Hřensku. Pořád lítal v té oblasti, kde se to stalo. Když už pak nedělal svoji práci, tak vybíral peníze v budce na parkovišti hned za Hřenskem. Byl jsem tam jednou se svým synkem a viděl jsem ten jeho vražedný pohled na kluka. Asi neměl rád lidi.

Jak vzpomínáš na starého převozníka?
To byl Němec, co neuměl moc dobře česky. Moje máma taky neuměla moc česky. Někteří lidi, jako já, se do smrti nenaučili pořádně německy, a někteří zase pořádně česky. Starý Strauss bydlel v tom domku u viaduktu ve Žlebu, hned vedle hospody.

On nepřevážel lidi tak, jak je to dneska – na laně. On měl malou loďku, bidlo a tím bidlem se odpíchával podél břehu směrem do Děčína… Co nejvýš a pak šel do Labe a potom s proudem řeky mu to vyšlo na Pravý břeh, kde míval Nosek hospodu. Zpátky to samé, odpichoval se proti proudu a pak řeku nějak překonal.

Jak často jezdil?
No, on tě obsloužil i v noci. My na něj vždycky zdálky volali: „Aldo Strauss, kumdo raus!“ Když spal, tak jsme hulákali, aby ho to vzdubilo. Měl takového velkého vlčáka. Bydlel se ženou v baráku u řeky, kde teď bydlí Jindra Strauss. Vyplatí se ho navštívit – on moc rád poskytuje tyhle vyprávěcí služby, jak to tenkrát bylo… Je mu teď kolem 85 let. (Na převozníka křičeli ústeckou hantýrkou, znamenalo to: „Alter Strauss, komm daraus!“ – „Starej Štrausi, vylez ven!“, pozn. aut.)

____________________

Kdo se chce o Jindrovi Straussovi dozvědět více, ať se podívá na stránku Paměti národa, dočte se také o tom, jaký byl život ve Žlebu za války i krátce po ní.

– PRVOVÝSTUP CESTY 7. SRPNA 1974 (foto: archiv Jindřicha Skopce) –

O JEDNOM KROUŽKU V PRŮVODCI

MARKÉTA DAŘINOVÁ

V bivaku ve spacáku si představuji zítřejší lezení. Přeju parťákovi dobrou noc a užívám si vůni lesa a písku, nezaměnitelnou a nádhernou vůni Labáku. Ráno mě však budí zvuk, kterej nechce žádnej lezec ve skalách slyšet – kapky rachotící o bukový listí. Né! Chvíli se mnou cloumá naštvanost, ale s parťákem nakonec pokrčíme rameny a zopakujeme si starý dobrý rčení – počasí neovlivníš, tak si ho nevšímej. Bereme bundy a jdeme na průzkum, vyhlídnout si krásný cesty pro příště, až nám to zase sluníčko osuší. Dojdeme až k Titaniku a s otevřenými papulami zíráme na tu krásu.

„Co to je?“ ptá se parťák a já odpovídám, že jedna z nejkrásnějších klasik v Labáku, „Převozníkův hněv“. Kroužkuju ho v průvodci a už se v duchu vidím, jak lezu k prvnímu…

Nedlouho na to večer sedím u průvodce a v břiše mě lechtá vzrušením. Zítra jdeme na to, já a Terka. Ale ne jen tak ve dvou, nýbrž i se Standou a Kubou, kteří nám tu nádheru natočí. Na moment mě napadlo, že já a film nejde do kupy. Ale vyhrál pocit, že alespoň lidi a lezci uvidí krásnou klasickou cestu, klasicky a čistě vylezenou. Teda snad. Mezi kruhy je to pěkná dálka. A co víc, Standovi se nějakým zázrakem podařilo sehnat a pozvat chlapy, kteří cestu v srpnu roku 1974 dělali. Potí se mi dlaně a to jdu teprve spát!

Druhý den sluníčko kreslí podzimní barvy, počasí nám přeje. Setkáváme se s Jindrou „Heinzem“ Skopcem a Mírou Štrossem, a ti nás doprovází pod nástup. Vyprávějí a mnou prolétá nostalgie z jejich životů, který patřily a patří skalám. Je to pro mě pocta, že došli až sem, a můžu slyšet vtipnou historku o tom, jak vznikala cesta a její název.

Ale dost povídání, jde se na to. Chlapi mě trošku škádlí, že si toho na sedák beru jako na Everest… Muhehe, když já nejsem takovej profík jako oni, a radši toho beru víc, než míň. Třeba se to někdy naučím opačně.

Rituálně políbím skálu a lezu k prvnímu. Cestou by něco šlo, ale je to tak krásný, že se mi nechce zakládat a nechávám Terku chvíli „pouštět draka“. Po chvíli přeci jen založím a co by dup cvakám první. Tak tady tenkrát z pozice vrtali. No, nedivím se, začíná krásný lezení žebírkem a lechtivej překul přes hranku. Následuje krásná smyčka a traverz ke druhýmu kruhu. Vítr mě lechtá na tváři a hraje známou písničku v helmě. To, co mě čeká, vypadá nádherně. Mírně položená plotna, kterou mi dole Heinz i po těch letech popsal i s chyty a stupy. Ehm, počítá se to pořád jako OS?

Proplouvám stěnou a nechávám se vést jamkami, stupy a kapsičkami, které tam určitě příroda vymazlila jen pro mě. Kruh se vzdaluje a vzdaluje, nic nejde založit, ale mně to nevadí. Je to čistá radost a vzrušení, svoboda… Navíc, dole je Terka a s ní i moje naprostá důvěra v ní. Ne, že by mi v tomhle odlezu ještě nějak pomohla, ale na to naštěstí moje hlava nemyslí, protože to se nesmí. Dolézám na polici a štanduju za krásnou břízku, která tam roste, bůh ví z čeho. Terezka se usmívá od ucha k uchu a protancuje stěnou lehce a s jistotou, rovnou ke mně. Zvedá se vítr a písnička v helmě sílí. Tak jdeme dál? No jasně!

„Kruh se vzdaluje a vzdaluje, nic nejde založit, ale mně to nevadí.“


Traverzuju dál stěnou až za hranu, Terka mi zmizí a díky větru i slyšitelnej kontakt s ní. Naštěstí nás spojuje pupeční šňůra a ta řekne více než tisíc slov. Krásný, vzdušný a exponovaný kroky mě dovedou až ke třetímu kruhu, kde štanduju podruhý a dobírám ségru. V duchu mi hraje lezecká písnička a představuju si, jak tady kluci z pozice zavrtávali… To muselo bejt něco! Byli to borci a to mi nikdo nevymluví. Terka se vynoří zpoza hrany, směje se na mě a já na ní, protože je to vážně krása a navíc si chvilku myslím, že má za gumičkou ptačí nadělení, kterých byla štandovací police plná. Naštěstí jsem těsně vedle, je to pírko. Trochu se mi uleví, a když přileze, tak chvíli štěbetáme, než jí přehodím lano a vezmu si cajky. Popovídání a vtípky v takové výšce a v jednom kruhu mají vždycky trochu jinou váhu.

Těším se, co mě čeká, a lezu po krásných lištách. Chvíli to těžkne, ale žádná zrada nečeká. Jdou i smyčky a chyty nemizí, je to lepší než sen. Přeju si, aby to pokračovalo dál a dál. Ale i v Labáku, kde jsou vrcholy v nedohlednu, skály jednou končí. Mám radost a těším se na Terku, se kterou si za chvilku dávám vrcholového placáka a objetí. Bylo to krásnější, než jsem si mohla představit.

Díky chlapům, že měli odvahu a cestu udělali. Terce, že do toho se mnou šla, a taky klukům, že si dali tu práci a všechno zvěčnili tak parádním způsobem.

Zdar, sílu, odhodlání a zdravý respekt do srdcí všem, kdo si přijedou do Labáčku zalízt.

„Díky, že jste ji udělali.“ Trojice prvovýstupců: Mirek Štross, Jindra Skopec a Karel Skopec (foto: Standa Mitáč)



VZPOMÍNKA ZDENDY FALTYSE

„Převozníkův hněv“? Tak to bylo první rande s budoucí manželkou. Štandy, objímačky a přelejzačky u každého kruhu… Super dlouhá a lehká cesta – člověk je i v tom odlezu za frajera. (směje se) Šel jsem to vlastně lézt proto, jelikož mi kamarád řekl, že tam je špatný kruh, tak jsem ho měnil. Dnes nám ten původní s Barčou visí v obýváku nad gaučem. Takže docela osobní pouto s cestou.



.
.

Děkujeme všem čtenářům, kdo už nám letos cvakli.
Kdo by chtěl podpořit výrobu dalších videí, ať prosím učiní tady.

Partneři tohoto dílu jsou: španělský výrobce lezeček Tenaya a obchod ECstore – „specialista na lezecké ferratové tlumičepracovní zachycovače a tlumiče pádů.“



_______________________________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.