DROBKŮV STROP

FLAŠKA MYSLIVCE ZA OPAKOVÁNÍ

Přicházíš od silnice k majestátní jeskyni. Hned na první dobrou si všimneš té linky, která vede stropem Býčí skály. Třicet metrů dlouhou cestu si před padesáti lety vyhlídl Honza Přikryl (řečený Žanek Kouřil, pozn. red.) s Honzou „Drobkem“ Krchem a v roce 1971 vytvořili společně hákovačku za V A2, na kterou si jen tak někdo netroufne. Že by se cesta dala vylézt ve volném stylu, tehdy nikoho nenapadlo. To se povedlo až v roce 1986 – první RP uskutečnil Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1986.

Na samotný prvovýstup vzpomíná „Drobek“, který dorazil na Býčinu v den natáčení: „Dolezli jsme to asi na třetí pokus. Byli jsme hrozně pyšní a nafukovali jsme se jako holubi hřivnáči… V hospodě po schůzi oddílu jsme vyhlásili: ‘Kdo přelez zopakuje, ten od nás dostane flašku myslivce!’ A pak se to rozkřiklo po Brně.“ Dvojice prvovýstupců si myslela, že se to aspoň rok nikomu nepodaří. Nicméně pár měsíců potom už měla jejich hákovačka opakování. Kdo ho udělal? Ivan „Habásko“ Heimerle a Ivan „Hastrman“ Bajer, jak později vypátral „Drobek“ (který mimochodem hrál ve filmu První sedma, pozn. red.).

„POJĎ NA TEN STROP BEJČINY“

Prvovýstup dělali v zimě, protože věděli, že půjde o technické lezení. Přišli tam a Honza „Drobkovi“ ukázal, jak to vymyslel. Začali spárou na štand. Podruhé se dostali do třetiny stropu: „Byla tam taková blbá skoba. Báli jsme se, že dál to nepůjde. Rozhodli jsme, že tam navrtáme nejt. Ten jsme ale neměli. Na další pokus jsme přišli s nejtem, navrtali jsme ho tam a dolezlo se to. Já jsem vylezl první délku, pak kousek do stropu a finále dodělal Honza. Byla to naše společná práce,“ vypráví „Drobek“.

„Pak jsem začal chodit s Radkou, se svojí nynější ženou,“ vzpomíná dále, „Radka lezla velice dobře a strop do té doby neměl žádnou ženskou, která by ho přelezla. Tak jsme sem na něj šli a Michal Hanák nám udělal asi tři fotky, jak tu cestu lezeme.“ Volný ženský přelez této cesty udělala později například Petra Růžičková. Pro Příběh cesty ji lezl olomoucký specialista na Kras Filip Zaoral – přibližně 50 let po jejím vzniku.

DVANÁCTILETÝ VZTAH

ROZHOVOR S FILEM ZAORALEM

Poprvé jsi „Drobkův strop“ přelezl v roce 2009 jako hákovačku.
To bylo v zimě. A byla to jedna z prvních hákovaček, kterou jsem lezl. Člověk přišel pod Býčinu a měl trochu respekt z toho velkého převisu. Lezli jsme to na tři délky a byla to taková celodenní expedice. Tehdy mě ani nepadlo, že by to šlo přelézt volně.

S kým jsi „Drobkův strop“ vylezl poprvé?
Lezl jsem ho s Vlastou Chytilem z Olomouce. S ním jsem začínal lézt. Byl to takový můj mentor, který mě zaučil do lezení.

V dnešní době už se hákovačky v Krase tolik nelezou.
Už se tolik nelezou a to je podle mě škoda. Přijde mi, že se tam člověk naučí spoustu věcí, které pak může využít jak v horách, tak i v rozchrastaných jednodélkách. Ty hákovačky na vápně jsou dost specifické. Musíš tam vymýšlet neuvěřitelné kejkle. Třeba stloukat skoby s vklíněncem. To ale není případ „Drobkova stropu“. Ten začíná jasnou spárkou, kam jdou založit frendy. Navíc už tam v té době byly borháky, takže šlo spíš o A0 nebo A1.

Čím tě „Drobkův strop“ zaujal?
Je to nejimpozantnější linka na Býčí skále. Zaparkuješ a hned od cesty vidíš veliký převis. Při lezení jsou v tom stropě krásné kroky, které jsou na Kras dost nevšední. Taky se mi na téhle cestě líbí, že můžeš dolézt tou třetí, šestkovou, délkou až na vrchol.

Mohl bys ty kroky ve stropě přesněji popsat?
Dolezeš šestkou pod strop a cvakneš si první dvě jištění. Jdeš z velkého madla nátah, docela blbý nátah, pravačkou do lišty. Musíš přesunout nohy o sto osmdesát stupňů doprava, přebrat lištu a jdeš do špatné lišty s hrůtkem na palec pravačky. Tu buď vykřížíš, nebo přibereš. Potom dáš nohy do vodorovné polohy s rukama a musíš dostat pravou patu za takový dobrý odštěp. V tu chvíli tam v podstatě ležíš. Jakmile tam dostaneš patu, tak už jdeš pravou rukou do madla a je vyhráno.

Z tvého povídání to zní jako procházka růžovou zahradou.
A to si vezmi, že začínáš tím těžkým krokem ještě za čerstva! Pak je na Býčině zajímavá varianta, jmenuje se „Býčí klenba“. To začínáš z druhé strany a lezeš „Slovanské starožitnosti“ 9, napojíš se v protisměru „Drobkova stropu“ a ten zmiňovaný těžký krok tě čeká po patnácti nebo dvaceti metrech těžkého lezení a ještě navíc z druhé strany.

Čím si tě Kras získal?
Právě svou různorodostí. Jsou tam všechny lezecké styly, které si můžeš vyzkoušet. Navíc se tam dá lézt tři sta šedesát pět dní v roce. Během zimy je pro mě srdcovou záležitostí asi Macocha, ta je jedinečná. Kdo ji nezažil, ten to nemůže pochopit. Jinak to mám rád všude. Ze začátku roku jezdím do Rudic, pak se jezdí Sloup a Holštejn, přes léto je to Býčina a na podzim Žleby a Macocha. Kolem Mikuláše bývá týden, kdy se jezdí do Macochy na hákovačky. S Pavlem Weisserem (správce Macochy, pozn. red.) se dá domluvit i na volné lezení, na to je nejlepší období na přelomu října a listopadu.

Drobek pod skalou říkal, že dříve sem chodili pěšky. Co si myslíš, že se od jeho dob nejvíce změnilo?
Dneska kluci výkoňáci natrénují v týdnu na bouldrovce a o víkendu jedou poslat ostrý pokus. Dají čtyři pokusy za den, měří vlhkost, sledují podmínku. No, je to jiné, ale neříkám, že je to špatně.

VZPOMÍNKA HONZY „ČOKO“ NOVÁČKA

Plán dne byl vylézt něco nahoře v plotně, nejspíš „Hořký měsíc“ 9+ a „Topgun“ 10-. Dorazili jsme asi dost pozdě, což vůbec nechápu, jak se stalo. Asi ta kávička s turborakvičkou v Jedovnické cukrárně. Takže z plotny sešlo a v převisu prý vedro nevadí, říkali… Každopádně na místě Skvadra azura, v cestě presky a „betasprejerů“, že by jeden nevěděl, od koho si tu cestu nechat vyradit. Lezl jsem to, i na sebe, strašně pomalu a každej krok si hlídal.

„Jsou to jenom madla, v těch ti nenateče,“ říkali.
Ale nateklo. Na konci cesty jsem zažíval totální laktační šílenství. Málem jsem necvakl řetěz a držel jsem se loktama. 

„Drobkův strop“ je na Kras neobvykle členité, tak trochu 3D, lezení v poctivém stropě. Chyty jsou velké, ale chce to lézt trošku v tempu, jinak ti tam fakt strašně nateče.

________________________________________

Text a video o „Drobkově stropu” patří mezi naše „Příběhy cest“ – v této rubrice dokumentujeme výrazné linky, které mají své kouzlo a historii.

Pokud si můžeš dovolit podpořit chod eMontany, budeme rádi. Vytiskli jsme novou sadu samolepek. Napiš, jaká se ti líbí. Pošleme.