DROBKŮV STROP

Teh­dy sem z Brna cho­di­li pěš­ky, ale bato­hy je netí­ži­ly. Nemě­li moc mat­ro­še. „Lezlo se v botách, ve kte­rých se při­šlo,” vzpo­mí­ná autor ces­ty Hon­za „Dro­bek“ Krch, kte­rý popr­vé viděl, jak se jeho ces­ta leze vol­ně…

TEXT: TEREZA ŠEVEČKOVÁ
PŮVODNÍ VIDEO: STANDA MITÁČ, JAKUB FREIWALD
FOTO: STANDA MITÁČ, ARCHIV FILIPA ZAORALA
| DUBEN 2021

FLAŠKA MYSLIVCE ZA OPAKOVÁNÍ

Při­chá­zíš od sil­ni­ce k majestát­ní jes­ky­ni. Hned na prv­ní dobrou si všim­neš té lin­ky, kte­rá vede stro­pem Býčí ská­ly. Tři­cet met­rů dlou­hou ces­tu si před pade­sá­ti lety vyhlí­dl Hon­za Při­kryl (řeče­ný Žanek Kou­řil, pozn. red.) s Hon­zou „Drob­kem“ Krchem a v roce 1971 vytvo­ři­li spo­leč­ně háko­vač­ku za V A2, na kte­rou si jen tak někdo netrouf­ne. Že by se ces­ta dala vylézt ve vol­ném sty­lu, teh­dy niko­ho nena­padlo. To se poved­lo až v roce 1986 – prv­ní RP usku­teč­nil Tomáš „Svišť“ Pil­ka v roce 1986.

Na samot­ný prvo­vý­stup vzpo­mí­ná „Dro­bek“, kte­rý dora­zil na Býči­nu v den natá­če­ní: „Dolez­li jsme to asi na tře­tí pokus. Byli jsme hroz­ně pyš­ní a nafu­ko­va­li jsme se jako holu­bi hřiv­ná­či… V hos­po­dě po schůzi oddí­lu jsme vyhlá­si­li: ‘Kdo pře­lez zopa­ku­je, ten od nás dosta­ne flaš­ku mys­liv­ce!’ A pak se to roz­křik­lo po Brně.“ Dvo­ji­ce prvo­vý­stup­ců si mys­le­la, že se to aspoň rok niko­mu nepo­da­ří. Nicmé­ně pár měsí­ců potom už měla jejich háko­vač­ka opa­ko­vá­ní. Kdo ho udě­lal? Ivan „Habás­ko“ Hei­mer­le a Ivan „Has­tr­man“ Bajer, jak poz­dě­ji vypá­t­ral „Dro­bek“ (kte­rý mimo­cho­dem hrál ve fil­mu Prv­ní sedma, pozn. red.).

„POJĎ NA TEN STROP BEJČINY“

Prvo­vý­stup děla­li v zimě, pro­to­že vědě­li, že půjde o tech­nic­ké leze­ní. Při­šli tam a Hon­za „Drob­ko­vi“ uká­zal, jak to vymys­lel. Zača­li spá­rou na štand. Podru­hé se dosta­li do tře­ti­ny stro­pu: „Byla tam tako­vá blbá sko­ba. Báli jsme se, že dál to nepů­jde. Roz­hod­li jsme, že tam navr­tá­me nejt. Ten jsme ale nemě­li. Na dal­ší pokus jsme při­šli s nej­tem, navr­ta­li jsme ho tam a dolezlo se to. Já jsem vyle­zl prv­ní dél­ku, pak kou­sek do stro­pu a finá­le dodě­lal Hon­za. Byla to naše spo­leč­ná prá­ce,“ vyprá­ví „Dro­bek“.

„Pak jsem začal cho­dit s Rad­kou, se svo­jí nyněj­ší ženou,“ vzpo­mí­ná dále, „Rad­ka lez­la veli­ce dob­ře a strop do té doby neměl žád­nou žen­skou, kte­rá by ho pře­lez­la. Tak jsme sem na něj šli a Michal Hanák nám udě­lal asi tři fot­ky, jak tu ces­tu leze­me.“ Vol­ný žen­ský pře­lez této ces­ty udě­la­la poz­dě­ji napří­klad Pet­ra Růžič­ko­vá. Pro Pří­běh ces­ty ji lezl olo­mouc­ký spe­ci­a­lis­ta na Kras Filip Zao­ral – při­bliž­ně 50 let po jejím vzni­ku.

Hon­za „Dro­bek“ Krch během pře­le­zu ces­ty se svo­jí ženou Rad­kou – jis­tí vle­vo. (foto: Michal Hanák)

Jaký je „DROBKŮV STROP“?

– Leze a mlu­ví Filip Zao­ral –

DVANÁCTILETÝ VZTAH

ROZHOVOR S FILEM ZAORALEM

Popr­vé jsi „Drob­kův strop“ pře­le­zl v roce 2009 jako háko­vač­ku.
To bylo v zimě. A byla to jed­na z prv­ních háko­va­ček, kte­rou jsem lezl. Člo­věk při­šel pod Býči­nu a měl tro­chu respekt z toho vel­ké­ho pře­vi­su. Lez­li jsme to na tři dél­ky a byla to tako­vá celo­den­ní expe­di­ce. Teh­dy mě ani nepadlo, že by to šlo pře­lézt vol­ně.

S kým jsi „Drob­kův strop“ vyle­zl popr­vé?
Lezl jsem ho s Vlas­tou Chy­ti­lem z Olo­mou­ce. S ním jsem začí­nal lézt. Byl to tako­vý můj men­tor, kte­rý mě zau­čil do leze­ní.

V dneš­ní době už se háko­vač­ky v Kra­se tolik nele­zou.
Už se tolik nele­zou a to je pod­le mě ško­da. Při­jde mi, že se tam člo­věk nau­čí spous­tu věcí, kte­ré pak může vyu­žít jak v horách, tak i v roz­chrasta­ných jed­no­dél­kách. Ty háko­vač­ky na váp­ně jsou dost spe­ci­fic­ké. Musíš tam vymýš­let neu­vě­ři­tel­né kej­kle. Tře­ba stlou­kat sko­by s vklí­něn­cem. To ale není pří­pad „Drob­ko­va stro­pu“. Ten začí­ná jas­nou spár­kou, kam jdou zalo­žit fren­dy. Navíc už tam v té době byly bor­há­ky, tak­že šlo spíš o A0 nebo A1.


Čím tě „Drob­kův strop“ zau­jal?
Je to nejim­po­zant­něj­ší lin­ka na Býčí ská­le. Zapar­ku­ješ a hned od ces­ty vidíš veli­ký pře­vis. Při leze­ní jsou v tom stro­pě krás­né kro­ky, kte­ré jsou na Kras dost nevšed­ní. Taky se mi na téhle ces­tě líbí, že můžeš dolézt tou tře­tí, šest­ko­vou, dél­kou až na vrchol.

Mohl bys ty kro­ky ve stro­pě přes­ně­ji popsat?
Dole­zeš šest­kou pod strop a cvak­neš si prv­ní dvě jiš­tě­ní. Jdeš z vel­ké­ho madla nátah, doce­la blbý nátah, pra­vač­kou do liš­ty. Musíš pře­su­nout nohy o sto osm­de­sát stup­ňů dopra­va, pře­brat liš­tu a jdeš do špat­né liš­ty s hrůtkem na palec pra­vač­ky. Tu buď vykří­žíš, nebo při­be­reš. Potom dáš nohy do vodo­rov­né polo­hy s ruka­ma a musíš dostat pra­vou patu za tako­vý dob­rý odštěp. V tu chví­li tam v pod­sta­tě ležíš. Jakmi­le tam dosta­neš patu, tak už jdeš pra­vou rukou do madla a je vyhrá­no.

Z tvé­ho poví­dá­ní to zní jako pro­cház­ka růžo­vou zahra­dou.
A to si vez­mi, že začí­náš tím těž­kým kro­kem ješ­tě za čer­stva! Pak je na Býči­ně zají­ma­vá vari­an­ta, jme­nu­je se „Býčí klen­ba“. To začí­náš z dru­hé stra­ny a lezeš „Slo­van­ské sta­ro­žit­nos­ti“ 9, napo­jíš se v pro­tismě­ru „Drob­ko­va stro­pu“ a ten zmi­ňo­va­ný těž­ký krok tě čeká po pat­nác­ti nebo dva­ce­ti met­rech těž­ké­ho leze­ní a ješ­tě navíc z dru­hé stra­ny.

Čím si tě Kras zís­kal?
Prá­vě svou růz­no­ro­dostí. Jsou tam všech­ny lezec­ké sty­ly, kte­ré si můžeš vyzkou­šet. Navíc se tam dá lézt tři sta šede­sát pět dní v roce. Během zimy je pro mě srd­co­vou zále­ži­tos­tí asi Maco­cha, ta je jedi­neč­ná. Kdo ji neza­žil, ten to nemů­že pocho­pit. Jinak to mám rád všu­de. Ze začát­ku roku jez­dím do Rudic, pak se jez­dí Sloup a Hol­štejn, přes léto je to Býči­na a na pod­zim Žle­by a Maco­cha. Kolem Miku­lá­še bývá týden, kdy se jez­dí do Maco­chy na háko­vač­ky. S Pavlem Weis­se­rem (správ­ce Maco­chy, pozn. red.) se dá domlu­vit i na vol­né leze­ní, na to je nej­lep­ší obdo­bí na pře­lo­mu říj­na a lis­to­pa­du.

Dro­bek pod ska­lou říkal, že dří­ve sem cho­di­li pěš­ky. Co si mys­líš, že se od jeho dob nej­ví­ce změ­ni­lo?
Dneska klu­ci výkoňá­ci natré­nu­jí v týd­nu na boul­drov­ce a o víken­du jedou poslat ost­rý pokus. Dají čty­ři poku­sy za den, měří vlh­kost, sle­du­jí pod­mín­ku. No, je to jiné, ale neří­kám, že je to špat­ně.



VZPOMÍNKA HONZY „ČOKO“ NOVÁČKA

Plán dne byl vylézt něco naho­ře v plot­ně, nej­spíš „Hoř­ký měsíc“ 9+ a „Top­gun“ 10-. Dora­zi­li jsme asi dost poz­dě, což vůbec nechá­pu, jak se sta­lo. Asi ta kávič­ka s tur­borakvič­kou v Jedov­nic­ké cuk­rár­ně. Tak­že z plot­ny sešlo a v pře­vi­su prý vedro neva­dí, říka­li… Kaž­do­pád­ně na mís­tě Skva­d­ra azu­ra, v ces­tě pres­ky a „betaspre­je­rů“, že by jeden nevě­děl, od koho si tu ces­tu nechat vyra­dit. Lezl jsem to, i na sebe, straš­ně poma­lu a kaž­dej krok si hlí­dal.

„Jsou to jenom madla, v těch ti nena­te­če,“ říka­li.
Ale nateklo. Na kon­ci ces­ty jsem zaží­val totál­ní lak­tač­ní šílen­ství. Málem jsem necvakl řetěz a držel jsem se lok­ta­ma. 

„Drob­kův strop“ je na Kras neob­vykle čle­ni­té, tak tro­chu 3D, leze­ní v pocti­vém stro­pě. Chy­ty jsou vel­ké, ale chce to lézt troš­ku v tem­pu, jinak ti tam fakt straš­ně nate­če.

– FILIP ZAORAL A REST V KOLENI „DROBKOVA STROPU“ (foto: Stan­da Mitáč) –

________________________________________

Text a video o „Drob­ko­vě stro­pu” pat­ří mezi naše „Pří­běhy cest“ – v této rub­ri­ce doku­men­tu­je­me výraz­né lin­ky, kte­ré mají své kouz­lo a his­to­rii.

– DĚKUJEME PŘISPÍVAJÍCÍM ČTENÁŘŮM –

Pokud si můžeš dovo­lit pod­po­řit chod eMon­ta­ny, bude­me rádi. Vytisk­li jsme novou sadu samo­le­pek. Napiš, jaká se ti líbí. Pošle­me.

Standa Mitáč

Hlav­ní edi­tor

„Leze­ní není o čís­lech a život není o peně­zích.“ Nej­ra­dě­ji píše o lidech, kte­ří vědí, že štěs­tí si nikde nekou­píš. Je závis­lý na sta­vech, kdy neře­ší čas a datum – v horách nebo doma upro­střed Labských pís­kov­ců. Nelé­čí se.

Jakub Freiwald

Edi­tor

Před mno­ha lety pro­pa­dl ces­to­vá­ní a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zby­tek roku rád kámo­še udr­žu­je v nejis­to­tě, ve kte­rém časo­vém pás­mu se zrov­na nachá­zí. I když milu­je hory, posled­ní dobou dává před­nost spíš tro­pic­kým oce­á­nům a sur­fo­vá­ní.

Terka Ševečková

Autor­ka

Nevy­dr­ží na mís­tě a pořád má hla­vu v obla­cích. To jsou důvo­dy, proč leze a proč ji baví psa­ní o leze­ní a ces­to­vá­ní. Pokud zrov­na nepí­še, ani nele­ze něja­kou skvě­lou ces­tu, tak si poví­dá s lid­mi a brn­ká si na kyta­ru – s hud­bou je na svě­tě vese­lo. 

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu