VODNÍ ŽÍNKY

VÝPRAVA NA ZAMBEZI

„Vodní žínky jsou průsvitné, lehce zahalené, vznáší se nad vodou…“ popisuje název cesty Petr Hejtmánek. Byl tady jednoho rána 1999, kdy se nad Věžickým rybníkem vznášel opar a těžkou romantiku podtrhoval zvuk tlučení kruhů. Pod „Vodní žínky“ (VIII) se kromě Petra podepsali ještě Tomáš Ruml, Standa Šilhán a Gusta Havel. Posledně jmenovaného tahle cesta, na kterou se nastupuje z paluby vodního plavidla, vrátila zpátky k lezení. Chvíli se věnoval trempování, ale jakmile slyšel, že někdo v dálce tluče kruh, okamžitě byl na místě, aby se přidal. „A už jsme se ho nezbavili. Deset let jsme tu pak společně lezli – skoro každý den,“ vzpomíná Petr.

O nějakých 22 let později Gusta Havel nafukuje svůj gumový člun. „Ten jsem si koupil za vlastní – za důchod!“ raduje se a vyplouvá společně s Petrem Hejtmánkem a Radarem Grohem vylézt si unikátní vodní stěnu, která nemá na českém písku obdoby… Více už v novém Příběhu cesty, který má trochu delší stopáž než obvykle. Doufáme ale, že se nebudeš nudit.

SKVOSTY V KŘOVÍ

S PETREM HEJTMÁNKEM O OBLASTI VĚŽÁKU

Kdy se vlastně začalo lézt kolem Věžáku?
Bylo to myslím v roce 1995. Předtím se na masivy ani moc nelezlo, obzvlášť na takovéhle zapadlé. Našli jsme tam každopádně pěkné cesty, některé až ke 30 metrům délky.

Máš nějaké cesty, co by se daly doporučit?
No, ty cesty tam nebývají moc jištěné, tak se trochu bojím něco doporučovat. Ale třeba cesta, která každého bouchne do očí, je „Magická hrana“ VIII na Kouzelníka. Jsou tam i další pěkné cesty, ale bohužel v oblastech, kde ochranáři zakázali lezení. V povolených věžích je pak ještě třeba úzká jehla Džbánek, na kterou vede moc pěkná „Normálka“ VIIc přes tři kruhy od Petra Macnara a Vaška Chluma. Nedaleko jsou ještě pěkné novější cesty v sektoru Pleskoty.

Co průvodce na Věžák?
No, mám ho rozdělanáho, ale zatím tak nějak základně. Ještě je na tom dost práce.

Kde jste dříve spali, když jste tu dělali cesty?
Hlavní základnu jsme měli v kempu v Čertoryjích, v takové zatáčce u cesty. Do další hospody jsi musel jít až na Vidlák, k dalšímu rybníku, ale ta byla spíš taková trempská.

Ještě mi prosím řekni, jak vznikala cesta „Bába v roští“ VIIc na Sasanku.
To jsme takhle jednou lezli s Tílkem (Roman Tilňák, pozn. red.) během pracovního týdne… Klídek, nikde nikdo… Zašili jsme se na skále kousek u silnice, ale nebyli jsme z ní vidět. Seděl jsem dole a jistil jsem Tílka, který zrovna tloukl kruh. Najednou se v tom tichu objevila na silnici stařena – jela na kole s berlí přivázanou na rámu. Bylo vidět, že jí zajímá, odkud se bere ten zvuk tlučení. Nechápala, rozhlížela se hlavou okolo a v tom zmizela v příkopě. „Ty vole, vona se zabila,“ pomyslel jsem si. Už jsem jí vyrážel na pomoc, ale viděl jsem, že se hrabe zpátky na kolo. Tak jsem raději zůstal schovaný, abychom nedostali vynadáno. Ona sakrovala, nasedla a zmizela. Když jsme po lezení přišli do hospody, tak ještě seděla na báru – bylo jí tak sedmdesát, možná osmdesát. Lámala do sebe rumy a číšnici vyprávěla: „Dneska jsem přežila svojí smrt.“ No, my jsme se ani nepřiznali. (směje se)

SKALNÍ TULÁK

RADAR GROH O LEZENÍ S GUSTOU HAVLEM

S Gustou jsem se seznámil onehdy na Fesťáku. Přišel do našeho firemního ležení a začal vykládat, jak za Jindrou Hudečkem vylezl jeho první saskou desítku. Svým osobitým vyprávěním si získal naše sympatie stejně jako náruč reklamních předmětů. Kromě poutavého pantomimou prokládaného líčení všemožných přelezů a frajerských tetovaní mě Gusta zaujal i tím, že na rozdíl od většiny tehdejších brigádníků byl střízlivý a projevoval zájem o kolem stojící práci. Takže nafasoval tričko, svou Caddynu zaparkoval vedle stánku a v tu ránu byl v partě. Fesťák skončil, davy se rozprchly, ale Gusta zůstal… Za těch pár let jsme toho spolu vylezli celkem dost, ale nebyly to jen skály, kde mi Gusta kryl záda… Byl v podstatě u všeho… Stál za vznikem dokumentů Střípky ze života horolezce a Boys 1970, co by odborný poradce se účastnil natáčení ČT, dělal vyhazovače na přednáškách, působil coby safetycar při nespočtu našich bláznivých akcí. Pokaždé dokázal, že se na něj mužů spolehnout a hlavně že nezkazí žádnou legraci.

„Já mám tak krásný život, až si někdy sám sobě závidím!“ je Gustova oblíbená hláška, kterou radostně vykřikuje z vrcholku skalní věže, stejně jako ve chvíli, kdy jím pilotované auto násilně zastaví policejní hlídka, které všímaví spoluobčané nahlásili, že v něm bezesporu před spravedlností prchá parta vagabundů. A právě dovednost užívat si každou vteřinu života a být stále v pohodě Gustu charakterizuje. Krom svého pohodářštví navíc Gusta oplývá celou paletou super schopností, které z něj činí báječného parťáka nejen do skal.

Namátkou zmíním například neutuchající chuť a vůli po lezení a vůbec bytí ve skalách. Časová flexibilita – Gusta má čas v podstatě pořád, na smluvené místo povětšinou dorazí už o den dříve. Jelikož má přelezené tisíce cest napříč všemožnými oblastmi a navíc dar, že si většinu výstupů skvěle pamatuje, tak umí výborně poradit. Je obětavý trenér a mentor, zejména u lezkyň pečlivě dohlíží na lezeckou techniku, která se dle jeho teorie odvíjí od práce nohou, speciálně pak od jejich aktivního roztahovaní, což je technika, jejíž správné zvládnutí dle Gusty zúročí děvčata stejně dobře ve skalách jako v běžném životě. Je odpovědný zásobovač, minimálně tři termosky sladkého čaje, rohlíky a tatranky nikdy nechybí v jeho tlumoku. Většinu svých dobrodružství zachycuje na svůj fotoaparát a následně postuje na sociální sítě. Troufnu si říct, že v současnosti patří k seniorské infuencerské špičce. Je výborným spolehlivým řidičem, což je dovednost, která se v naší partě obzvlášť cení. Dlužno zmínit, že v minulosti Gusta patřil k předním motocyklovým závodníkům v regionu Lomnice nad Popelkou a právě díky vytříbené jezdecké technice si vysloužil přezdívku Gusta (podle československého závodníka Grand Prix Gustava Havla, pozn. red.).

Gusta si ke svým 70. narozeninám moc přál vylézt „Klenbu“ (VIIIa, volně VIIIc, pozn. red.) na adršpašský Zámek. Bylo to zase nějak při Fesťáku. Já měl hromadu práce a ani počasí tehdy nebylo úplně bez chybičky. Pak mě ale napadlo, že při Gustově bouřlivém stylu života to mohou být jeho poslední kulatiny a kvapem jsme vyrazili směr Království. Úvodní rajbáček stejně jako následná spára nám oběma šly pěkně od ruky a zanedlouho jsme se houpali pod převisem. Zato majestátní klenba mi dávala pěkně zabrat. Čím víc to nešlo, tím aktivněji Gusta radil. Po čase došel k závěru, že klíčové místo lze překonat pouze takzvaně „na kočičku“, což je technika, jejíž je Gusta vášnivý propagátor. V praxi to znamená, že se lezec dynamicky odrazí a letí vstříc vysněnému chytu.

Z mnohých Gustových vyprávění jsem pochopil, že díky excelentnímu zvládnutí této techniky si s Brtem připsali nespočet vážných přelezů (viz Příběh cesty „Dítě představ“ Xb, pozn. red.). Pod tlakem blížícího se deště a s vědomím, že za několik minut mám sedět na Teplické radnici, jsem se rozhodl kočičí techniku ozkoušet. Pochopitelně jsem chyt nedoskočil. Navíc se můj zoufalý výkřik: „Drrrž!“ nejspíš nějak akusticky poškodil o okolní skály a ke Gustovým uším připutoval ve verzi: „Zrrruš!“ Gusta naštěstí z kontextu celé situace promptně pochopil, že se jedná o komunikační šum a nakonec včas sevřel lano ve svém jistítku. „Kočička už nikdy víc. Budoucnost patří technickému lezení,“ řekl jsem poté, co jsem se vydrápl zpět ke kruhu. Takže chňap kruh, dup smyčka a bylo vyřešeno. Gusta prostoupil převis s elegancí sobě vlastní a finální rajbas už jsme měli za odměnu.

Šťastnému oslavenci leží u nohou doslova celý Adršpach a já mám radost, že má radost. Když se vracíme podél kolejí k autu, Gustu osloví sympatická dáma… „Pane, to jste byl vy na té Klenbě?“ Gusta se šibalsky usměje a přikývne, dáma začne Gustovi skládat jednu poklonu za druhou a kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom nemuseli tolik spěchat zpátky do Teplic… Druhý den ráno běžím opět do skal. Gusta pod slaněním zapomněl své kultovní kotníkové lezečky, naštěstí je žádný lupič nestačil odnést a najdu je, jak mi bylo řečeno, na úpatí věže. Na chvíli se zakoukám nahoru, klenba na Zámek je věru krásná cesta a Gusta je borec, že ji ve svých sedmdesáti dokázal proběhnout jako kočička.

Nerad bych, aby z výše opsaného textu vyplynulo, že kočičí technika je bez potenciálu. Naopak! Loni na jaře jsme byli s Gustou a několika kamarády na Suškách. Neburácel jsem do „Satanských veršů“ (VIIIb na Čihulovu věž, pozn. red.) a nad druhým kruhem jsem zmatečně začal odlézat směrem doleva. Už jsem se klepal, když v tu se zjevil Gusta a precizně mě odnavigoval do správného směru. Opět jsem tedy musel pod Gustovým dohledem v rámci jednoho kroku aplikovat kočičí techniku – naštěstí pro mě tentokrát v rozumném rozsahu (spíše než skočit se stačilo pořádně ohnout v lokti). Nebýt Gusty, tak bych „Verše“ určitě nevylezl, spíše bych se v nich pěkně rozmázl.

Gusta je prostě fenomén a zároveň obrovská inspirace. Je pro mě ctí a radostí, když spolu můžeme vyrazit do skal.

VZPOMÍNKA MÍRY „BOJSY“ DĚDKA

„Vodní žínky“ jsem lezl během víkendu,
kdy jsme si na oba dva dny navezli na Věžák dvě nebo tři lodě. Bude to asi deset let zpátky. Tomáš Flanderka to obíhal kolem a fotil. Když jsme tam pak později s Magnuskem dělali pískomila, lezli jsme také vedlejší cestu „Mackie Messer“ RP VIIIb od Meierů. Vede takovou rezavou stěnou a je dost svižná.

________________________________________

Text a video o „Vodních žínkách” patří mezi naše „Příběhy cest“ – dokumentujeme výrazné linky, které mají své kouzlo a historii. Tento díl podpořil pivovar Rohozec, který funguje už od roku 1850, a internetový obchod ECstore, „specialista na horolezecké jištění, vklíněnce a friendy.

Pokud si můžeš dovolit podpořit chod eMontany, budeme rádi. Vytiskli jsme novou sadu samolepek. Napiš, jaká se ti líbí. Pošleme.