VODNÍ ŽÍNKY

VÝPRAVA NA ZAMBEZI

„Vod­ní žín­ky jsou prů­svit­né, lehce zaha­le­né, vzná­ší se nad vodou…“ popi­su­je název ces­ty Petr Hejtmá­nek. Byl tady jed­no­ho rána 1999, kdy se nad Věžic­kým ryb­ní­kem vzná­šel opar a těž­kou roman­ti­ku pod­tr­ho­val zvuk tlu­če­ní kru­hů. Pod „Vod­ní žín­ky“ (VIII) se kro­mě Pet­ra pode­psa­li ješ­tě Tomáš Ruml, Stan­da Šilhán a Gusta Havel. Posled­ně jme­no­va­né­ho tahle ces­ta, na kte­rou se nastu­pu­je z palu­by vod­ní­ho pla­vi­dla, vrá­ti­la zpát­ky k leze­ní. Chví­li se věno­val trem­po­vá­ní, ale jakmi­le sly­šel, že někdo v dál­ce tlu­če kruh, oka­mži­tě byl na mís­tě, aby se při­dal. „A už jsme se ho nezba­vi­li. Deset let jsme tu pak spo­leč­ně lez­li – sko­ro kaž­dý den,“ vzpo­mí­ná Petr.

O něja­kých 22 let poz­dě­ji Gusta Havel nafu­ku­je svůj gumo­vý člun. „Ten jsem si kou­pil za vlast­ní – za důchod!“ radu­je se a vyplou­vá spo­leč­ně s Petrem Hejtmán­kem a Rada­rem Gro­hem vylézt si uni­kát­ní vod­ní stě­nu, kte­rá nemá na čes­kém pís­ku obdo­by… Více už v novém Pří­bě­hu ces­ty, kte­rý má tro­chu del­ší sto­páž než obvykle. Dou­fá­me ale, že se nebu­deš nudit.

SKVOSTY V KŘOVÍ

S PETREM HEJTMÁNKEM O OBLASTI VĚŽÁKU

Kdy se vlast­ně zača­lo lézt kolem Věžá­ku?
Bylo to mys­lím v roce 1995. Před­tím se na masi­vy ani moc nelezlo, obzvlášť na tako­vé­hle zapad­lé. Našli jsme tam kaž­do­pád­ně pěk­né ces­ty, někte­ré až ke 30 met­rům dél­ky.

Máš něja­ké ces­ty, co by se daly dopo­ru­čit?
No, ty ces­ty tam nebý­va­jí moc jiš­tě­né, tak se tro­chu bojím něco dopo­ru­čo­vat. Ale tře­ba ces­ta, kte­rá kaž­dé­ho bouch­ne do očí, je „Magic­ká hra­na“ VIII na Kou­zel­ní­ka. Jsou tam i dal­ší pěk­né ces­ty, ale bohu­žel v oblas­tech, kde ochra­ná­ři zaká­za­li leze­ní. V povo­le­ných věžích je pak ješ­tě tře­ba úzká jeh­la Džbá­nek, na kte­rou vede moc pěk­ná „Nor­mál­ka“ VIIc přes tři kru­hy od Pet­ra Mac­na­ra a Vaš­ka Chlu­ma. Neda­le­ko jsou ješ­tě pěk­né nověj­ší ces­ty v sek­to­ru Plesko­ty.

Co prů­vod­ce na Věžák?
No, mám ho roz­dě­la­ná­ho, ale zatím tak nějak základ­ně. Ješ­tě je na tom dost prá­ce.

Kde jste dří­ve spa­li, když jste tu děla­li ces­ty?
Hlav­ní základ­nu jsme měli v kem­pu v Čer­to­ry­jích, v tako­vé zatáč­ce u ces­ty. Do dal­ší hos­po­dy jsi musel jít až na Vidlák, k dal­ší­mu ryb­ní­ku, ale ta byla spíš tako­vá tremp­ská.

Ješ­tě mi pro­sím řek­ni, jak vzni­ka­la ces­ta „Bába v roští“ VIIc na Sasan­ku.
To jsme takhle jed­nou lez­li s Tíl­kem (Roman Til­ňák, pozn. red.) během pra­cov­ní­ho týd­ne… Klí­dek, nikde nikdo… Zaši­li jsme se na ská­le kou­sek u sil­ni­ce, ale neby­li jsme z ní vidět. Seděl jsem dole a jis­til jsem Tíl­ka, kte­rý zrov­na tlou­kl kruh. Najed­nou se v tom tichu obje­vi­la na sil­ni­ci sta­ře­na – jela na kole s ber­lí při­vá­za­nou na rámu. Bylo vidět, že jí zají­má, odkud se bere ten zvuk tlu­če­ní. Nechá­pa­la, roz­hlí­že­la se hla­vou oko­lo a v tom zmi­ze­la v pří­ko­pě. „Ty vole, vona se zabi­la,“ pomys­lel jsem si. Už jsem jí vyrá­žel na pomoc, ale viděl jsem, že se hra­be zpát­ky na kolo. Tak jsem radě­ji zůstal scho­va­ný, abychom nedo­sta­li vyna­dá­no. Ona sakro­va­la, nased­la a zmi­ze­la. Když jsme po leze­ní při­šli do hos­po­dy, tak ješ­tě sedě­la na báru – bylo jí tak sedm­de­sát, mož­ná osm­de­sát. Láma­la do sebe rumy a číš­ni­ci vyprá­vě­la: „Dneska jsem pře­ži­la svo­jí smrt.“ No, my jsme se ani nepři­zna­li. (smě­je se)

SKALNÍ TULÁK

RADAR GROH O LEZENÍ S GUSTOU HAVLEM

S Gustou jsem se sezná­mil oneh­dy na Fes­ťá­ku. Při­šel do naše­ho firem­ní­ho leže­ní a začal vyklá­dat, jak za Jin­d­rou Hudeč­kem vyle­zl jeho prv­ní sas­kou desít­ku. Svým oso­bi­tým vyprá­vě­ním si zís­kal naše sym­pa­tie stej­ně jako náruč reklam­ních před­mě­tů. Kro­mě pou­ta­vé­ho pan­to­mi­mou pro­klá­da­né­ho líče­ní vše­mož­ných pře­le­zů a fra­jer­ských teto­va­ní mě Gusta zau­jal i tím, že na roz­díl od vět­ši­ny teh­dej­ších bri­gád­ní­ků byl stříz­li­vý a pro­je­vo­val zájem o kolem sto­jí­cí prá­ci. Tak­že nafa­so­val trič­ko, svou Cad­dy­nu zapar­ko­val ved­le stán­ku a v tu ránu byl v par­tě. Fes­ťák skon­čil, davy se roz­prchly, ale Gusta zůstal… Za těch pár let jsme toho spo­lu vylez­li cel­kem dost, ale neby­ly to jen ská­ly, kde mi Gusta kryl záda… Byl v pod­sta­tě u vše­ho… Stál za vzni­kem doku­men­tů Stříp­ky ze živo­ta horo­lez­ce a Boys 1970, co by odbor­ný porad­ce se účast­nil natá­če­ní ČT, dělal vyha­zo­va­če na před­náš­kách, půso­bil coby safe­ty­car při nespočtu našich bláz­ni­vých akcí. Pokaž­dé doká­zal, že se na něj mužů spo­leh­nout a hlav­ně že nezka­zí žád­nou legra­ci.

„Já mám tak krás­ný život, až si někdy sám sobě závi­dím!“ je Gusto­va oblí­be­ná hláš­ka, kte­rou radost­ně vykři­ku­je z vrchol­ku skal­ní věže, stej­ně jako ve chví­li, kdy jím pilo­to­va­né auto násil­ně zasta­ví poli­cej­ní hlíd­ka, kte­ré vší­ma­ví spo­lu­ob­ča­né nahlá­si­li, že v něm beze­spo­ru před spra­ve­dl­nos­tí prchá par­ta vaga­bun­dů. A prá­vě doved­nost uží­vat si kaž­dou vte­ři­nu živo­ta a být stá­le v poho­dě Gustu cha­rak­te­ri­zu­je. Krom své­ho poho­dář­štví navíc Gusta oplý­vá celou pale­tou super schop­nos­tí, kte­ré z něj činí báječ­né­ho par­ťá­ka nejen do skal.

Namát­kou zmí­ním napří­klad neu­tu­cha­jí­cí chuť a vůli po leze­ní a vůbec bytí ve ska­lách. Časo­vá fle­xi­bi­li­ta – Gusta má čas v pod­sta­tě pořád, na smlu­ve­né mís­to povět­ši­nou dora­zí už o den dří­ve. Jeli­kož má pře­le­ze­né tisí­ce cest napříč vše­mož­ný­mi oblast­mi a navíc dar, že si vět­ši­nu výstu­pů skvě­le pama­tu­je, tak umí výbor­ně pora­dit. Je obě­ta­vý tre­nér a men­tor, zejmé­na u lez­kyň peč­li­vě dohlí­ží na lezec­kou tech­ni­ku, kte­rá se dle jeho teo­rie odví­jí od prá­ce nohou, spe­ci­ál­ně pak od jejich aktiv­ní­ho roz­ta­ho­va­ní, což je tech­ni­ka, jejíž správ­né zvlád­nu­tí dle Gusty zúro­čí děv­ča­ta stej­ně dob­ře ve ska­lách jako v běž­ném živo­tě. Je odpo­věd­ný záso­bo­vač, mini­mál­ně tři ter­mosky slad­ké­ho čaje, roh­lí­ky a tatran­ky nikdy nechy­bí v jeho tlu­moku. Vět­ši­nu svých dob­ro­druž­ství zachy­cu­je na svůj foto­a­pa­rát a násled­ně postu­je na soci­ál­ní sítě. Trouf­nu si říct, že v sou­čas­nos­ti pat­ří k seni­or­ské infu­en­cer­ské špič­ce. Je výbor­ným spo­leh­li­vým řidi­čem, což je doved­nost, kte­rá se v naší par­tě obzvlášť cení. Dluž­no zmí­nit, že v minu­los­ti Gusta pat­řil k před­ním moto­cy­klo­vým závod­ní­kům v regi­o­nu Lomni­ce nad Popel­kou a prá­vě díky vytří­be­né jez­dec­ké tech­ni­ce si vyslou­žil pře­zdív­ku Gusta (pod­le čes­ko­slo­ven­ské­ho závod­ní­ka Grand Prix Gusta­va Hav­la, pozn. red.).

Gusta si ke svým 70. naro­ze­ni­nám moc přál vylézt „Klenbu“ (VIIIa, vol­ně VIIIc, pozn. red.) na adr­špaš­ský Zámek. Bylo to zase nějak při Fes­ťá­ku. Já měl hro­ma­du prá­ce a ani poča­sí teh­dy neby­lo úpl­ně bez chy­bič­ky. Pak mě ale napadlo, že při Gusto­vě bouř­li­vém sty­lu živo­ta to mohou být jeho posled­ní kula­ti­ny a kva­pem jsme vyra­zi­li směr Krá­lov­ství. Úvod­ní raj­bá­ček stej­ně jako násled­ná spá­ra nám obě­ma šly pěk­ně od ruky a zane­dlou­ho jsme se hou­pa­li pod pře­vi­sem. Zato majestát­ní klen­ba mi dáva­la pěk­ně zabrat. Čím víc to nešlo, tím aktiv­ně­ji Gusta radil. Po čase došel k závě­ru, že klí­čo­vé mís­to lze pře­ko­nat pou­ze tak­zva­ně „na kočič­ku“, což je tech­ni­ka, jejíž je Gusta váš­ni­vý pro­pa­gá­tor. V pra­xi to zna­me­ná, že se lezec dyna­mic­ky odra­zí a letí vstříc vysně­né­mu chy­tu.

Z mno­hých Gusto­vých vyprá­vě­ní jsem pocho­pil, že díky exce­lent­ní­mu zvlád­nu­tí této tech­ni­ky si s Brtem při­psa­li nespo­čet váž­ných pře­le­zů (viz Pří­běh ces­ty „Dítě před­stav“ Xb, pozn. red.). Pod tla­kem blí­ží­cí­ho se deš­tě a s vědo­mím, že za něko­lik minut mám sedět na Tep­lic­ké rad­ni­ci, jsem se roz­ho­dl koči­čí tech­ni­ku ozkou­šet. Pocho­pi­tel­ně jsem chyt nedo­sko­čil. Navíc se můj zou­fa­lý výkřik: „Drrrž!“ nej­spíš nějak akus­tic­ky poško­dil o okol­ní ská­ly a ke Gusto­vým uším při­pu­to­val ve ver­zi: „Zrrruš!“ Gusta naštěs­tí z kon­tex­tu celé situ­a­ce prompt­ně pocho­pil, že se jed­ná o komu­ni­kač­ní šum a nako­nec včas sevřel lano ve svém jis­tít­ku. „Kočič­ka už nikdy víc. Budouc­nost pat­ří tech­nic­ké­mu leze­ní,“ řekl jsem poté, co jsem se vydrá­pl zpět ke kru­hu. Tak­že chňap kruh, dup smyč­ka a bylo vyře­še­no. Gusta pro­stou­pil pře­vis s ele­gan­cí sobě vlast­ní a finál­ní raj­bas už jsme měli za odmě­nu.

Šťast­né­mu osla­ven­ci leží u nohou doslo­va celý Adr­špach a já mám radost, že má radost. Když se vra­cí­me podél kole­jí k autu, Gustu oslo­ví sym­pa­tic­ká dáma… „Pane, to jste byl vy na té Klen­bě?“ Gusta se šibal­sky usmě­je a při­kýv­ne, dáma začne Gusto­vi sklá­dat jed­nu poklo­nu za dru­hou a kdo ví, jak by to dopadlo, kdy­bychom nemu­se­li tolik spě­chat zpát­ky do Tep­lic… Dru­hý den ráno běžím opět do skal. Gusta pod sla­ně­ním zapo­mněl své kul­tov­ní kot­ní­ko­vé lezeč­ky, naštěs­tí je žád­ný lupič nesta­čil odnést a najdu je, jak mi bylo řeče­no, na úpa­tí věže. Na chví­li se zakou­kám naho­ru, klen­ba na Zámek je věru krás­ná ces­ta a Gusta je borec, že ji ve svých sedm­de­sá­ti doká­zal pro­běh­nout jako kočič­ka.

Nerad bych, aby z výše opsa­né­ho tex­tu vyply­nu­lo, že koči­čí tech­ni­ka je bez poten­ci­á­lu. Nao­pak! Loni na jaře jsme byli s Gustou a něko­li­ka kama­rá­dy na Suš­kách. Nebu­rá­cel jsem do „Satan­ských ver­šů“ (VIIIb na Čihu­lo­vu věž, pozn. red.) a nad dru­hým kru­hem jsem zma­teč­ně začal odlé­zat smě­rem dole­va. Už jsem se kle­pal, když v tu se zje­vil Gusta a pre­ciz­ně mě odna­vi­go­val do správ­né­ho smě­ru. Opět jsem tedy musel pod Gusto­vým dohle­dem v rám­ci jed­no­ho kro­ku apli­ko­vat koči­čí tech­ni­ku – naštěs­tí pro mě ten­to­krát v rozum­ném roz­sa­hu (spí­še než sko­čit se sta­či­lo pořád­ně ohnout v lok­ti). Nebýt Gusty, tak bych „Ver­še“ urči­tě nevy­le­zl, spí­še bych se v nich pěk­ně roz­má­zl.

Gusta je pros­tě feno­mén a záro­veň obrov­ská inspi­ra­ce. Je pro mě ctí a rados­tí, když spo­lu může­me vyra­zit do skal.

VZPOMÍNKA MÍRY „BOJSY“ DĚDKA

„Vod­ní žín­ky“ jsem lezl během víken­du,
kdy jsme si na oba dva dny navez­li na Věžák dvě nebo tři lodě. Bude to asi deset let zpát­ky. Tomáš Flan­der­ka to obí­hal kolem a fotil. Když jsme tam pak poz­dě­ji s Mag­nuskem děla­li pís­ko­mi­la, lez­li jsme také ved­lej­ší ces­tu „Mac­kie Mes­ser“ RP VIIIb od Meie­rů. Vede tako­vou reza­vou stě­nou a je dost sviž­ná.

________________________________________

Text a video o „Vod­ních žín­kách” pat­ří mezi naše „Pří­běhy cest“ – doku­men­tu­je­me výraz­né lin­ky, kte­ré mají své kouz­lo a his­to­rii. Ten­to díl pod­po­řil pivo­var Roho­zec, kte­rý fun­gu­je už od roku 1850, a inter­ne­to­vý obchod ECs­to­re, „spe­ci­a­lis­ta na horo­le­zec­ké jiš­tě­ní, vklí­něn­ce a fri­en­dy.

Pokud si můžeš dovo­lit pod­po­řit chod eMon­ta­ny, bude­me rádi. Vytisk­li jsme novou sadu samo­le­pek. Napiš, jaká se ti líbí. Pošle­me.