AVE CAESAR

DÁREK OD DIDIERA

„Nej­víc jsem se bál v tom odloup­nu­tém lupe­nu na začát­ku 7b+ dél­ky,“ vyprá­ví v hor­ské cha­tě švý­car­ský spá­ro­vý vir­tu­óz Didier Berthod. Měl však kli­ku. Za odštěp se mu poda­ři­lo nacpat celým tělem – vlézt do komí­na, a tak do toho­to úseku nedal nýt. Stej­ně tak nic nena­vr­tal ani do klí­čo­vých úse­ků ces­ty, což jsou ten­ké spá­ry za hod­ně tvr­dých 7c.

Tenhle Pří­běh ces­ty doku­men­tu­je let­ní výpra­vu Soko­lí­ků (týmu mla­dých alpi­nis­tů ČHS, pozn. aut.), během kte­ré „Cae­sa­ra“ zkou­še­li Fran­ta Bulič­ka a Ond­ra Hašek. Kvů­li poměr­ně nesta­bil­ní­mi poča­sí, kte­ré na skal­ní jehle Petit Clo­cher du Por­ta­let během jejich týd­ne pano­va­lo, se jim poštěs­ti­lo dát jen dva plno­hod­not­né poku­sy. Fran­ta Bulič­ka se na Por­ta­let ale zane­dlou­ho vrá­til a pove­dl se mu prav­dě­po­dob­ně prv­ní čes­ký RP pře­lez této spá­ro­vé kra­sa­vi­ce.

Výpra­va Soko­lí­ků měla letos kli­ku, že na mís­tě nara­zi­la pří­mo na legen­dár­ní­ho Didie­ra, kte­rý se po více než 10 letech v kláš­te­ře opět vrá­til k leze­ní a na Por­ta­le­tu zrov­na zkou­šel svůj pro­jekt „L’his­to­rie sans fin“ – mimo­zem­skou hra­nu za 8b+ (jako prv­ní ji nako­nec vol­ně vyle­zl Seb Berthe, pozn. aut.). Od Didie­ra došlo i na pozvá­ní na cha­tu a pokec u vína a veče­ře. Čes­ká tlu­pa ho na oplát­ku pozva­la na příští rok do Ádru. Snad se pochla­pí.

NEUSTÁLE NARÁŽET DO STĚNY

ROZHOVOR S DIDIEREM BERTOHDEM

Pověz pro­sím, jak to bylo s prvo­vý­stu­pem „Ave Cae­sar“. Viděl jsi tu lin­ku během sla­ňo­vá­ní?
Ne, dří­ve se přes sever­ní stě­nu vůbec nesla­ňo­va­lo, ale jez­di­lo se dolů již­ní stě­nou. Dou­fal jsem, že půjde najít ces­tu, kte­rá by se napo­ji­la do té vrch­ní 7c spá­ry, o kte­ré jsme vědě­li. Tu popr­vé pro­le­zl Phi­lip­pe Ste­u­let – to byl super­sil­ný švý­car­ský lezec, kte­rý kolem roku 1990 vytlou­kl všech­ny sko­by z ces­ty „la Dar­bellay“, dal do ní něja­ké nýty a vyle­zl ji RP. To bylo něco! Před 30 lety! Také ote­vřel jeden nesku­teč­ný 50metrový kout („La diéd­re a Ste­u­let“ 8a+, 200 m, pozn. aut.), kte­rý se naho­ře napo­ju­je do zmi­ňo­va­né 7c spá­ry. Ste­u­let prý ten kout nikdy nevy­le­zl vol­ně, ale mož­ná vyle­zl tu 7c spá­ru – to už nikdo neví. Kaž­do­pád­ně v ní měl nýty, kte­ré jsem uře­zal zase já, když jsem se do ní napo­jil zespo­da… Mimo­cho­dem, odstra­nil jsem i nýty z „la Dar­bellay“ (8a, 200 m, pozn. aut).

Jak to při­ja­la míst­ní lezec­ká komu­ni­ta? Schy­tal jsi to od něko­ho?
Jo, no… Vět­ši­na lez­ců měla obrov­skou radost. Ale spous­ta lidí, kte­ří ty ces­ty nikdy nelez­li, po mně samo­zřej­mě šla: „Zrui­no­val jsi dílo Phi­lip­pa Ste­u­le­ta!“

Ale ty jsi to tak necí­til, nebo?
Ne, já mám pocit, že pří­běh pokra­ču­je dál… Leze­ní se vyví­jí. Dnes máme mož­nos­ti jiš­tě­ní, díky kte­rým nemu­sí­me všu­de vrtat.

Proč se ces­ta jme­nu­je „Ave Cae­sar“?
Pro­to­že jsem se straš­ně bál v tom odloup­nu­tém komín­ku na začát­ku 7b+ dél­ky. A bál jsem se pak vlast­ně celou ces­tu. Ne, že by to bylo nějak zákeř­né, ale je to pros­tě ohrom­ně půso­bi­vá stě­na… Po sou­slo­ví „Ave Cae­sar“ pak totiž násle­du­je „Mori turi te Salu­tant.“ (S tou­to latin­skou frá­zí nastu­po­va­li gla­di­á­to­ři k zápa­sům: „Buď zdráv, Césa­re! Jdou­cí na smrt tě zdra­ví,“ pozn. aut.) A já jsem si při­pa­dal úpl­ně stej­ně – jako kdy­bych šel do té stě­ny na smrt. (smě­je se)

Záro­veň jsem se ale roz­ho­dl, že do toho komín­ku nýt nedám. („A tos udě­lal pěk­nou kra­vi­nu!“ rea­gu­je přes stůl Didie­rův brá­cha Cyrill, „já se totiž dovnitř neve­jdu!“ smě­je se. „Je to nefér – v boxu bych byl také v jiné kate­go­rii než ty.“)

S kým jsi tu ces­tu vlast­ně lezl?
S Ale­xi­sem Miko­la­ja­kem jsem lezl prv­ní dél­ku, jen­že pak se začal tolik kle­pat, že musel jet dolů… No jo, kluk z Bel­gie – a to mě jenom jis­til. (smě­je se) Tak­že jsem to poz­dě­ji dole­zl s Fran­co­i­sem Matheyem.

Jsou v Alpách i jiná mís­ta s podob­ný­mi spá­ra­mi jako tady?
Nemys­lím si. Krás­né dél­ky najdeš i v oko­lí Cha­mo­nix – ale jsou růz­ně roz­trou­še­né. Ne kon­cen­t­ro­va­né na jed­nom mís­tě jako tady. Ten pocit z expo­no­va­ných spár mám jenom tady. U Madon­ny na vrchol­ku Por­ta­le­tu už jsem byl nejmé­ně pade­sát­krát. Viděl jsi prv­ní dél­ku „L’his­to­rie sans fin“, asi za 7c+ nebo 8a? To je úpl­ně mega zále­ži­tost. Nebo zmí­ně­ná kra­sa­vi­ce „la Dar­bellay“. Začal jsem zno­vu lézt před dvě­ma lety, pře­su­nul jsem se do Švý­car­ska a jeden měsíc jsem lezl jenom tady na Por­ta­le­tu – to byl úžas­ný dárek. Poved­lo se nám otevřít spous­tu nových cest… Je skvě­lé mít tuhle ská­lu kou­sek od své­ho domo­va. Spá­ry na žule? Šest hvěz­di­ček…

FULL-TIME LEZECKÝ KNĚZ

Kde máš vlast­ně teď základ­nu a čím se živíš?
Byd­lím v Mon­they, což je kou­sek odsud, a jsem kato­lic­ký kněz. Ve Švý­car­sku je kato­lic­ká cír­kev pro­vá­za­ná se stá­tem, tak­že za to dostá­vám i dob­ré pení­ze. Mož­ná se to změ­ní, ale zatím je to dob­ré.

Máš s tímhle zaměst­ná­ním dost času na leze­ní?
No, moc ne. Vět­ši­nou píšu hod­ně mai­lů, navště­vu­ji různá setká­ní, vedu křes­ťan­skou nau­ku a ješ­tě k tomu se sta­rám o život komu­ni­ty v našem měs­tě.

V kláš­te­ře jsi strá­vil přes 10 let, nebo se ple­tu?
Ano, 13 let v kláš­te­ře, kte­rý není moc zná­mý. Je ve Fran­cii – pat­ří Fran­tiš­ká­nům, kte­ří sle­du­jí linii Fran­tiš­ka z Assi­si. Potře­bo­val jsem pau­zu od leze­ní… Ale mož­ná jsem ji udě­lal až moc dlou­hou. Pono­řil jsem se do spi­ri­tu­a­li­ty a duchov­ní­ho pozná­vá­ní. Stu­do­val jsem hod­ně knih. Když jsem lezl, tak jsem neče­tl nic. (smě­je se) Obje­vil jsem inte­lek­tu­ál­ní strán­ku sebe sama a zami­lo­val si to. Byl jsem ale asi až moc radi­kál­ní – teď se sna­žím najít rov­no­váhu. Je na to doce­la poz­dě, ale co už…

Jak vní­máš vztah leze­ní a spi­ri­tu­a­li­ty?
Když lezu, při­pa­dám si jako umě­lec. Chci dělat krás­né věci. Nehod­lám žád­nou svo­ji ener­gii věno­vat blbos­tem. Chci dělat smys­lu­pl­né skvě­lé věci, lás­ky­pl­né, etic­ké… Dávám si také vel­ký pozor, abych trá­vil hod­ně času se svý­mi přá­te­li. Abych byl člo­vě­kem skrz leze­ní. Nebo abych mohl pou­žít leze­ní pro své lid­ské zku­še­nos­ti. Lézt pro­to, aby lidé byli šťast­ni. (smě­je se) Musím dělat své věci, a to mě baví. Násle­do­vat svo­ji ces­tu. Líbí se mi myš­len­ka všech­no sdí­let a uka­zo­vat lidem krá­su na zemi. Také hod­no­ty…

Ježíš Kris­tus osvo­bo­dil lidi. A hod­ně lidí nechá­pe, že je osvo­bo­dil dokon­ce i od nábo­žen­ství… Kato­lí­ci si z toho vza­li, co potře­bo­va­li, a udě­la­li z toho zno­vu nábo­žen­ství… Mys­lím, že jeho posel­ství nebe­rou správ­ně. Já jsem tedy také kato­lic­ký kněz, ale mys­lím si, že život kaž­dé­ho z nás je urči­té mysté­ri­um.

Jaké jsou tvé budou­cí lezec­ké i pro­fes­ní výzvy?
Rád bych se vrá­til do Stá­tů a Kana­dy, ale nemám teď zas tak moc peněz a času. Pře­mýš­lím, že bych ješ­tě zku­sil „Cob­ra Crack“ (8b+/c, kte­ré zkou­šel v roce 2005, viz video, pozn. aut.). Mám ve Squa­mishi dce­ru, ale momen­tál­ně špat­ně vychá­zím s její mat­kou. Tak­že než tam poje­du, nej­pr­ve bych chtěl dát vzta­hy do pořád­ku. Jinak ne.

Co se týče mojí prá­ce, chtěl bych být super­mo­der­ním kně­zem, vybo­čo­vat z řady… Refor­mo­vat cír­kev zevnitř… To je pro mě obrov­ská výzva, jeli­kož ty struk­tu­ry jsou neu­vě­ři­tel­ně zkost­na­tě­lé… Vypa­da­jí jako stě­na. A já do ní pořád nará­žím a dou­fám, že jed­nou pad­ne. Ta insti­tu­ce se musí změ­nit…

Den „D“ NA PORTALETU

Z DENÍKU FRANTY BULIČKY

Soko­lí­ci obsa­zu­jí sever­ní stě­nu Por­ta­le­tu. Tým Anča + Ela se sty­lem onsi­ght­nou „État de choc“, navíc těž­ší 7b vari­an­tu. Respekt těm­to sleč­nám s ost­rý­mi lok­ty. Širo­či­ny, třes­te se! Dal­ší hrdin­ný výkon před­ved­li i Dan s Ond­rou v ces­tě „La Guerre des Nerfs“ 7b, nebo­li „Vál­ka ner­vů“. S nedo­stat­kem malých fren­dů do tenoun­ké trh­lin­ky v klí­čo­vé dél­ce ner­vy vskut­ku praska­ly. Udat­ný Dan, pís­kař to roze­ný, se ovšem nene­chal zastra­šit a uží­va­je jed­no­ho fren­du a uzlo­va­ných smy­ček zrád­ný kout pro­bo­jo­val až do spás­né­ho štan­du. Svo­ji akci ohod­no­til slo­vy: „No, mě to tech­nic­ký leze­ní nako­nec doce­la bavi­lo…“ Tak­že vol­ný pře­lez se sice neko­nal, ale nové tech­ni­ky a zku­še­nos­ti jsou snad ješ­tě hod­not­něj­ší. Navíc jak Dan s obli­bou říká­vá: „Hlav­ně nikdy nenech zví­tě­zit sport.“

V ten památ­ný den také Šimon po Stan­do­vě boku koneč­ně popr­vé v živo­tě sta­nul na vrš­ku obá­va­né jeh­ly a mohl pohla­dit tam­ní soš­ku Pan­ny Marie. Vylez­li ces­tu „Espi­rit de Clo­cher“ 7a, aby potom moh­li sla­nit do „Cae­sa­ra“ a zdo­ku­men­to­vat naše sna­že­ní o jeho vol­ný pře­lez.

Kro­mě mě a Ond­ry s náma lin­ku zkou­še­li i Ros­ťa Mikuš s Tomá­šem Lukáš­kem. Klu­ci pro­je­vi­li svou ukrut­nou sílu a šlo jim to pěk­ně od žáby. Tomáš si pak v sedm céč­ku popr­vé v živo­tě zapa­dal do vlast­ní­ho jiš­tě­ní. My jsme s Ond­rou bojo­va­li, ale mar­ně. Pro­lez­li jsme na AF nej­těž­ší dél­ku ale na dal­ší poku­so­va­ní už nezby­la ani síla, ani svět­lo, ani sucho. Přes­to zby­teč­ně a mar­ně ješ­tě jed­nou zkou­ším, abych byl spuš­těn z vklí­něn­ce pod boul­d­rem.

Mat­roš nevy­bí­rám, Stan­da to udě­lá ze své­ho fixu… Až na to, že neu­dě­lá, poně­vadž ten fix kon­čí asi pět met­rů nad spod­ní poli­cí. Aha, tak­že musí­me nechat asi dva­cet fren­dů a vklí­něn­ců smut­ně trčet ze spá­ry. V tuhle chví­li už cel­kem sluš­ně prší a veli­ce rych­le se stmí­vá. Po chví­li kolem pro­sviští něja­ké žele­zo. To nic, to Šimo­no­vi ule­těl tibloc s kara­bi­nou. „To je nor­mál­ní,“ vyprá­ví vese­le Šimon o všech věcech, co mu kdy kde spadly. „Proč jsme si pro­sim­tě nevza­li ty gorá­čov­ky?!“ ptám se řeč­nic­ky zou­fa­lým tónem. „Pro­to­že jsi blbe­e­e­ej!“ ozý­vá se v odpo­věď odně­kud z dáli.

No nic, zdr­há­me. Po „chví­li“ jsem dole. „Fan­do, pojď, půjde­me pro boty a batoh!“ Dob­ro­druž­ství nekon­čí, spíš začí­ná, uvě­do­mu­ju si tro­chu smut­ně. Jsem napros­to hoto­vej a lehce demo­ti­vo­va­nej neú­spě­chem. Už bych chtěl jíst něja­kou suše­nou ňam­ku v suchým a tep­lým spa­cáč­ku, ale ne, ješ­tě před­tím musím se Stan­dou s jed­nou záchran­nou mini-čelov­kou lozit po zce­la mok­ré a kluz­ké ská­le k nástu­pu „Espi­ri­ta“, kde leží jejich batoh s bota­ma, bun­dou a dal­ší čelov­kou! Juchůů!

Když se vrá­tí­me ke klu­kům, kte­ří mezi­tím dosla­ni­li, suše nám ozná­mí: „Naho­ře se nám sek­la lana.“ Smě­je­me se – jakmi­le se začne něco srát, tak už se pak sere, s pro­mi­nu­tím, úpl­ně všech­no. Ale ne, ješ­tě kolem nás pro­le­tě­lo něko­lik děsi­vých bles­ků… Ve zdra­ví a mok­ru jsme dora­zi­li do úžas­ně suchých sta­nů.

VZPOMÍNKA ŠIMONA JANOŠCE

Ve stě­ně to byl sice vel­ký boj, ale záro­veň jsme si uži­li spous­tu legra­ce.
Tím, že ta stě­na není moc vel­ká a člo­věk je hned dole, tak si tam může užít kupu sran­dy. I když tam tře­ba jen sedíš na poli­ci a čekáš, až to někdo nafo­tí a nato­čí. A ces­ta samot­ná? Je těž­ká, ale rád bych se k ní v budouc­nu vrá­til.
Nebu­du už prv­ní, ale ješ­tě furt ješ­tě můžu být dru­hý.

________________________________________

Člá­nek z jar­ní­ho výjez­du týmu Soko­lí­ků – Mla­dých alpi­nis­tů ČHS.
Hlav­ním part­ne­rem pro­jek­tu je fir­ma Moun­ta­in Equi­p­ment. Dále je pod­po­ru­je Rock Empi­re a Ten­don.