AVE CAESAR

DÁREK OD DIDIERA

„Nejvíc jsem se bál v tom odloupnutém lupenu na začátku 7b+ délky,“ vypráví v horské chatě švýcarský spárový virtuóz Didier Berthod. Měl však kliku. Za odštěp se mu podařilo nacpat celým tělem – vlézt do komína, a tak do tohoto úseku nedal nýt. Stejně tak nic nenavrtal ani do klíčových úseků cesty, což jsou tenké spáry za hodně tvrdých 7c.

Tenhle Příběh cesty dokumentuje letní výpravu Sokolíků (týmu mladých alpinistů ČHS, pozn. aut.), během které „Caesara“ zkoušeli Franta Bulička a Ondra Hašek. Kvůli poměrně nestabilními počasí, které na skalní jehle Petit Clocher du Portalet během jejich týdne panovalo, se jim poštěstilo dát jen dva plnohodnotné pokusy. Franta Bulička se na Portalet ale zanedlouho vrátil a povedl se mu pravděpodobně první český RP přelez této spárové krasavice.

Výprava Sokolíků měla letos kliku, že na místě narazila přímo na legendárního Didiera, který se po více než 10 letech v klášteře opět vrátil k lezení a na Portaletu zrovna zkoušel svůj projekt „L’historie sans fin“ – mimozemskou hranu za 8b+ (jako první ji nakonec volně vylezl Seb Berthe, pozn. aut.). Od Didiera došlo i na pozvání na chatu a pokec u vína a večeře. Česká tlupa ho na oplátku pozvala na příští rok do Ádru. Snad se pochlapí.

NEUSTÁLE NARÁŽET DO STĚNY

ROZHOVOR S DIDIEREM BERTOHDEM

Pověz prosím, jak to bylo s prvovýstupem „Ave Caesar“. Viděl jsi tu linku během slaňování?
Ne, dříve se přes severní stěnu vůbec neslaňovalo, ale jezdilo se dolů jižní stěnou. Doufal jsem, že půjde najít cestu, která by se napojila do té vrchní 7c spáry, o které jsme věděli. Tu poprvé prolezl Philippe Steulet – to byl supersilný švýcarský lezec, který kolem roku 1990 vytloukl všechny skoby z cesty „la Darbellay“, dal do ní nějaké nýty a vylezl ji RP. To bylo něco! Před 30 lety! Také otevřel jeden neskutečný 50metrový kout („La diédre a Steulet“ 8a+, 200 m, pozn. aut.), který se nahoře napojuje do zmiňované 7c spáry. Steulet prý ten kout nikdy nevylezl volně, ale možná vylezl tu 7c spáru – to už nikdo neví. Každopádně v ní měl nýty, které jsem uřezal zase já, když jsem se do ní napojil zespoda… Mimochodem, odstranil jsem i nýty z „la Darbellay“ (8a, 200 m, pozn. aut).

Jak to přijala místní lezecká komunita? Schytal jsi to od někoho?
Jo, no… Většina lezců měla obrovskou radost. Ale spousta lidí, kteří ty cesty nikdy nelezli, po mně samozřejmě šla: „Zruinoval jsi dílo Philippa Steuleta!“

Ale ty jsi to tak necítil, nebo?
Ne, já mám pocit, že příběh pokračuje dál… Lezení se vyvíjí. Dnes máme možnosti jištění, díky kterým nemusíme všude vrtat.

Proč se cesta jmenuje „Ave Caesar“?
Protože jsem se strašně bál v tom odloupnutém komínku na začátku 7b+ délky. A bál jsem se pak vlastně celou cestu. Ne, že by to bylo nějak zákeřné, ale je to prostě ohromně působivá stěna… Po sousloví „Ave Caesar“ pak totiž následuje „Mori turi te Salutant.“ (S touto latinskou frází nastupovali gladiátoři k zápasům: „Buď zdráv, Césare! Jdoucí na smrt tě zdraví,“ pozn. aut.) A já jsem si připadal úplně stejně – jako kdybych šel do té stěny na smrt. (směje se)

Zároveň jsem se ale rozhodl, že do toho komínku nýt nedám. („A tos udělal pěknou kravinu!“ reaguje přes stůl Didierův brácha Cyrill, „já se totiž dovnitř nevejdu!“ směje se. „Je to nefér – v boxu bych byl také v jiné kategorii než ty.“)

S kým jsi tu cestu vlastně lezl?
S Alexisem Mikolajakem jsem lezl první délku, jenže pak se začal tolik klepat, že musel jet dolů… No jo, kluk z Belgie – a to mě jenom jistil. (směje se) Takže jsem to později dolezl s Francoisem Matheyem.

Jsou v Alpách i jiná místa s podobnými spárami jako tady?
Nemyslím si. Krásné délky najdeš i v okolí Chamonix – ale jsou různě roztroušené. Ne koncentrované na jednom místě jako tady. Ten pocit z exponovaných spár mám jenom tady. U Madonny na vrcholku Portaletu už jsem byl nejméně padesátkrát. Viděl jsi první délku „L’historie sans fin“, asi za 7c+ nebo 8a? To je úplně mega záležitost. Nebo zmíněná krasavice „la Darbellay“. Začal jsem znovu lézt před dvěma lety, přesunul jsem se do Švýcarska a jeden měsíc jsem lezl jenom tady na Portaletu – to byl úžasný dárek. Povedlo se nám otevřít spoustu nových cest… Je skvělé mít tuhle skálu kousek od svého domova. Spáry na žule? Šest hvězdiček…

FULL-TIME LEZECKÝ KNĚZ

Kde máš vlastně teď základnu a čím se živíš?
Bydlím v Monthey, což je kousek odsud, a jsem katolický kněz. Ve Švýcarsku je katolická církev provázaná se státem, takže za to dostávám i dobré peníze. Možná se to změní, ale zatím je to dobré.

Máš s tímhle zaměstnáním dost času na lezení?
No, moc ne. Většinou píšu hodně mailů, navštěvuji různá setkání, vedu křesťanskou nauku a ještě k tomu se starám o život komunity v našem městě.

V klášteře jsi strávil přes 10 let, nebo se pletu?
Ano, 13 let v klášteře, který není moc známý. Je ve Francii – patří Františkánům, kteří sledují linii Františka z Assisi. Potřeboval jsem pauzu od lezení… Ale možná jsem ji udělal až moc dlouhou. Ponořil jsem se do spirituality a duchovního poznávání. Studoval jsem hodně knih. Když jsem lezl, tak jsem nečetl nic. (směje se) Objevil jsem intelektuální stránku sebe sama a zamiloval si to. Byl jsem ale asi až moc radikální – teď se snažím najít rovnováhu. Je na to docela pozdě, ale co už…

Jak vnímáš vztah lezení a spirituality?
Když lezu, připadám si jako umělec. Chci dělat krásné věci. Nehodlám žádnou svoji energii věnovat blbostem. Chci dělat smysluplné skvělé věci, láskyplné, etické… Dávám si také velký pozor, abych trávil hodně času se svými přáteli. Abych byl člověkem skrz lezení. Nebo abych mohl použít lezení pro své lidské zkušenosti. Lézt proto, aby lidé byli šťastni. (směje se) Musím dělat své věci, a to mě baví. Následovat svoji cestu. Líbí se mi myšlenka všechno sdílet a ukazovat lidem krásu na zemi. Také hodnoty…

Ježíš Kristus osvobodil lidi. A hodně lidí nechápe, že je osvobodil dokonce i od náboženství… Katolíci si z toho vzali, co potřebovali, a udělali z toho znovu náboženství… Myslím, že jeho poselství neberou správně. Já jsem tedy také katolický kněz, ale myslím si, že život každého z nás je určité mystérium.

Jaké jsou tvé budoucí lezecké i profesní výzvy?
Rád bych se vrátil do Států a Kanady, ale nemám teď zas tak moc peněz a času. Přemýšlím, že bych ještě zkusil „Cobra Crack“ (8b+/c, které zkoušel v roce 2005, viz video, pozn. aut.). Mám ve Squamishi dceru, ale momentálně špatně vycházím s její matkou. Takže než tam pojedu, nejprve bych chtěl dát vztahy do pořádku. Jinak ne.

Co se týče mojí práce, chtěl bych být supermoderním knězem, vybočovat z řady… Reformovat církev zevnitř… To je pro mě obrovská výzva, jelikož ty struktury jsou neuvěřitelně zkostnatělé… Vypadají jako stěna. A já do ní pořád narážím a doufám, že jednou padne. Ta instituce se musí změnit…

Den „D“ NA PORTALETU

Z DENÍKU FRANTY BULIČKY

Sokolíci obsazují severní stěnu Portaletu. Tým Anča + Ela se stylem onsightnou „État de choc“, navíc těžší 7b variantu. Respekt těmto slečnám s ostrými lokty. Širočiny, třeste se! Další hrdinný výkon předvedli i Dan s Ondrou v cestě „La Guerre des Nerfs“ 7b, neboli „Válka nervů“. S nedostatkem malých frendů do tenounké trhlinky v klíčové délce nervy vskutku praskaly. Udatný Dan, pískař to rozený, se ovšem nenechal zastrašit a užívaje jednoho frendu a uzlovaných smyček zrádný kout probojoval až do spásného štandu. Svoji akci ohodnotil slovy: „No, mě to technický lezení nakonec docela bavilo…“ Takže volný přelez se sice nekonal, ale nové techniky a zkušenosti jsou snad ještě hodnotnější. Navíc jak Dan s oblibou říkává: „Hlavně nikdy nenech zvítězit sport.“

V ten památný den také Šimon po Standově boku konečně poprvé v životě stanul na vršku obávané jehly a mohl pohladit tamní sošku Panny Marie. Vylezli cestu „Espirit de Clocher“ 7a, aby potom mohli slanit do „Caesara“ a zdokumentovat naše snažení o jeho volný přelez.

Kromě mě a Ondry s náma linku zkoušeli i Rosťa Mikuš s Tomášem Lukáškem. Kluci projevili svou ukrutnou sílu a šlo jim to pěkně od žáby. Tomáš si pak v sedm céčku poprvé v životě zapadal do vlastního jištění. My jsme s Ondrou bojovali, ale marně. Prolezli jsme na AF nejtěžší délku ale na další pokusovaní už nezbyla ani síla, ani světlo, ani sucho. Přesto zbytečně a marně ještě jednou zkouším, abych byl spuštěn z vklíněnce pod bouldrem.

Matroš nevybírám, Standa to udělá ze svého fixu… Až na to, že neudělá, poněvadž ten fix končí asi pět metrů nad spodní policí. Aha, takže musíme nechat asi dvacet frendů a vklíněnců smutně trčet ze spáry. V tuhle chvíli už celkem slušně prší a velice rychle se stmívá. Po chvíli kolem prosviští nějaké železo. To nic, to Šimonovi uletěl tibloc s karabinou. „To je normální,“ vypráví vesele Šimon o všech věcech, co mu kdy kde spadly. „Proč jsme si prosimtě nevzali ty goráčovky?!“ ptám se řečnicky zoufalým tónem. „Protože jsi blbeeeej!“ ozývá se v odpověď odněkud z dáli.

No nic, zdrháme. Po „chvíli“ jsem dole. „Fando, pojď, půjdeme pro boty a batoh!“ Dobrodružství nekončí, spíš začíná, uvědomuju si trochu smutně. Jsem naprosto hotovej a lehce demotivovanej neúspěchem. Už bych chtěl jíst nějakou sušenou ňamku v suchým a teplým spacáčku, ale ne, ještě předtím musím se Standou s jednou záchrannou mini-čelovkou lozit po zcela mokré a kluzké skále k nástupu „Espirita“, kde leží jejich batoh s botama, bundou a další čelovkou! Juchůů!

Když se vrátíme ke klukům, kteří mezitím doslanili, suše nám oznámí: „Nahoře se nám sekla lana.“ Smějeme se – jakmile se začne něco srát, tak už se pak sere, s prominutím, úplně všechno. Ale ne, ještě kolem nás proletělo několik děsivých blesků… Ve zdraví a mokru jsme dorazili do úžasně suchých stanů.

VZPOMÍNKA ŠIMONA JANOŠCE

Ve stěně to byl sice velký boj, ale zároveň jsme si užili spoustu legrace.
Tím, že ta stěna není moc velká a člověk je hned dole, tak si tam může užít kupu srandy. I když tam třeba jen sedíš na polici a čekáš, až to někdo nafotí a natočí. A cesta samotná? Je těžká, ale rád bych se k ní v budoucnu vrátil.
Nebudu už první, ale ještě furt ještě můžu být druhý.

________________________________________

Článek z jarního výjezdu týmu Sokolíků – Mladých alpinistů ČHS.
Hlavním partnerem projektu je firma Mountain Equipment. Dále je podporuje Rock Empire a Tendon.