TĚŽKÉ OKOVY

Někomu stačí pohled vzhůru a má jasno: „Tudy ne.“ Pro určité lezce však vykřičníky v průvodci představují podobné lákadlo jako pro většinu ostatních hvězdičky. Proč? „Asi je to trochu zvědavost, touha si sáhnout na svoje psychické a fyzické možnosti,“ říká Vojta Přibyl.

TEXT: STANDA MITÁČ
PŮVODNÍ VIDEO: STANDA MITÁČ, JAKUB FREIWALD
FOTO: STANDA MITÁČ, ARCHIV IVANA KOBRA
| ŘÍJEN 2021

MINUTY POD KRUHEM

Říkali tomu „sportovní odpoledne“. V rámci těchto pravidelně se opakujících výjezdů vzniklo v Ádru spoustu nových cest. Standa „Cikán“ Lukavský společně s Ivanem Kobrem vyráželi v poledne po práci z Maršova, hodinku jim trvalo, než se do Ádru dostali a něco také zabral přístup pod věž. „Pak jsi sebou musel mrskat. A kruhy jsme dávali ručo fučo,“ vzpomíná Cikán, když se ho člověk zeptá na období 70./80. let, kdy vznikla i cesta „Těžké okovy“ na Radnici.

Tahle spárová linie začíná průlezem jeskyní, což je první přírodní rozřazovačka adeptů o přelez. Cikán se tam tehdy procpal poměrně v klidu a Ivan prý bojoval jako blázen, ale nakonec se také vešel. Průlez jeskyní se dá použít jako jištění – lano prostrčené skálou by zabránilo nejhoršímu a lezec by v první polovině úseku ke kruhu alespoň nespadl až na zem. Toho prvovýstupci podle Cikána nevyužili: „My jsme v tý jeskyni dobrali. Ivan zalezl do díry a bylo to úplně v klidu. No a co? Z takovejch věcí se nepadalo.“

Klid a převahu v cestě ukázal při natáčení eMontany také Vojta Přibyl z Hradce Králové, který se „Těžké okovy“ rozhodl vylézt pro nás znovu. Původně měl lézt s Petrem „Jonym“ Johnem, kterému do toho nakonec něco na poslední chvíli vlezlo, a tak jsme poprosili Lukáše Černého – byl zrovna v Ádru a souhlasil. Lukáš má sice na písku vylezenou desítku, ale co se týče spár, zastupuje ve filmu kategorii „smrtelníků“. Divák u televizní obrazovky během vysílání tohoto Příběhu cesty tak alespoň může odhadnout, co by se asi stalo, kdyby do „Okovů“ vyrazil někdo jen tak „na zkoušku“.

Jaké jsou „TĚŽKÉ OKOVY“?

– Leze a vypráví Vojta Přibyl –

OKOVY POHLEDEM VOJTY PŘIBYLA

Spárová lahůdka od úderné dvojice Lukavský – Kobr, z úderného roku 1981, kdy se Cikán během jednoho měsíce podepsal pod cesty jako jsou „Postřižiny“ (IXa) na Přísahu, „Husarský kousek“ (VIIIb) na Pegase nebo „Pravá“ (VIIc) na Medvědí stěnu – alias Cikánovu spárovou boulderovku.

„Okovy“ mají přidanou hodnotu v podobě psychické odolnosti, jelikož patří mezi linky, kolem kterých člověk chodí a čeká, až přijde správný čas. Naštěstí je už ze země vidět, kde se skrývá problém a kde se „hraje“ trochu vážněji.

Po úzkém průlezu či obtížnějším přelezu převisu z vnější strany (záleží na tělesných proporcích, pozn. aut.) se lezec ocitne na římse, kde má poslední možnost vyhodnotit, jakým směrem se vydá – o tři metry výše má už jen jednu možnost. Osolená, mírně převislá širočina je celkem nepříjemná. Po pár metrech se matroš zlepší, rozměr spáry však ne. Z širočiny, kde drží koleno, se stane rozměr, kdy koleno nedrží a pěst taky ne. Klíč drží – musí. Šikovnější jedinci si poradí s dvojžábami. Těchto pár lezeckých metrů se jistě každému zaryje hluboko do paměti, dost možná i druholezci, který se na lezecké představení musí dívat.

Pasáž mezi prvním a druhým kruhem lze popsat jako zajímavou a díky smyčkám i relativně bezpečnou. Po odstavění či zhoupnutí u druhého kruhu začíná dlouhý, nádherný a vzdušný kout, který se v závěrečných deseti metrech změní v exponovanou širočinku, kde je dobré mít v zásobě ještě nějaký morál.

Osobně tuto linku řadím k nejhezčím spárám na Broumovsku. Při prvních návštěvách se mi zdálo nereálné, že bych někdy něco takového lezl. Ale stačilo se seznámit se zkušenějšími lezci, trocha trpělivosti a utrpení a postupně jsem přišel na to, že lezení lokty, koleny a jinými končetinami mě baví víc, než lezení po „normálních“ chytech. Navíc ve většině spár není nouze o silnou dávku adrenalinu, zvlášť když se člověk dostane do „no fall“ zóny.

– VOJTA PŘIBYL VE DRUHÉ DÉLCE „TĚŽKÝCH OKOVŮ“ (foto: Standa Mitáč) –

MÍSTO, ODKUD SE NEPADÁ

ještě pár otázek pro Vojtu Přibyla

Kde sis poprvé v téhle „no fall zóně zabojoval?
Nevím, jestli to bylo úplně poprvé, ale takový „první“ moment jsem si zažil před dvěma roky v jedné ! VIIc spáře od Cikána. Začátek žába, která postupně přechází v pěst do širočiny. Přibližně v polovině se zaleze do vhloubení, ze kterého se musí nalézt do širočiny, kterou se doleze na vrchol. Asi třikrát jsem se zkusil z toho vhloubení nasoukat do širočiny, ale nějak mě to nechtělo pustit. Nicméně jsem věděl, že dolů už to neslezu, takže nezbývá nic jiného, než to vylézt. Což se nakonec podařilo. Znalci jistě budou vědět, o jakou spáru v Ádru se jedná.

Co tě na podobných cestách přitahuje?
To se těžko popisuje. Ale asi je to trochu zvědavost, touha si sáhnout na svoje psychické a fyzické možnosti. Celkově jsou zážitky v těchto chvílích jiné. Jestli horší nebo lepší, si musí zvážit každý sám. Koneckonců si myslím, že vykřičníky v průvodci jsou pro určitou sortu lezců podobné lákadlo jako pro většinu hvězdičky. (směje se)

Jaké cesty bys doporučil pro trénink širočin?
Lízt, lízt, lízt. Co nejvíc spár. Nejlépe na druhém konci lana za někým zkušenějším. A postupně začít tahat lehčí cesty III, IV, V, VI. Mít trpělivost a nikam nespěchat. 

Co tobě nejvíc psychicky pomáhá – jaký druh myšlenek?
Nejlepší je nemít žádné myšlenky, respektive důležitá je čistá hlava. U odvážnějších cest se člověk právě musí naučit sám v sobě rozeznat pocit, kdy si už do určité cesty může troufnout či nikoliv. Někdy se čeká dlouhé roky.

Tvé širočinové cíle?
To je tajné. (směje se)



VZPOMÍNKA ALEŠÁKA PROCHÁZKY

Nástupovým komínkem se mi nepodařilo se prosoukat,
takže buřti nechť se připraví na obtížnější přelez převisu (shodně s cestou „Přátelství s ďáblem“). Klíč k cestě je dolézt k prvnímu, vypadnout by se nevyplatilo, přičemž důvod by se našel – usolující spára, která se oproti adršpašským zvyklostem nerozšiřuje, nýbrž zužuje. Nad prvním ještě čeká technicky zajímavá trhlina, která ale umí spolknout nějakou tu smyčku. Dolezový kout je sice ještě dlouhý, namáhavý a vzdušný, ale ve srovnání se spodkem tu nečíhá žádná záludnost. Pěkné je, že člověk doleze přímo na vrchol a vyhne se expedičnímu přepadu ze stavění.
(převzato se svolením autora z www.piskari.cz)

________________________________________

Text a video o „Těžkých okovech” patří mezi naše „Příběhy cest“ – dokumentujeme výrazné linky, které mají své kouzlo a historii. Tento díl podpořil internetový obchod ECstore, „specialista na spárové rukavice a ferratové vybavení“.

– DĚKUJEME PŘISPÍVAJÍCÍM ČTENÁŘŮM –

Pokud si můžeš dovolit podpořit chod eMontany a naši produkci, budeme rádi. Vyber si nějakou z aktuální sady samolepek. Pošleme ti ji poštou.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Podpora eMontany | I malý příspěvek na provoz redakce se počítá. Díky za tvou přízeň