NA SRDCE NEKLEPEJ...

ŠETŘIT S KOŘENÍM

Když se v šedesátkách po Ádru procházel Herbert Richter, měl slušně prostřeno. Mohl si vybírat nejen volné linky, ale celé panenské věže: Velryba, Skříň, Papoušek… Dnes, o 60 let později, je stále vzácnější, když se někomu povede najít dlouhou a logickou cestu, zejména spáru. Těžko říct, co zbyde lezcům za dalších 60 let… Asi hlavně bouldry.

Znalec Ádru Honza „Tatuš“ Žwak má vykoukaných zhruba 20 pěkných směrů, ale za rok udělá jen zhruba dva nebo tři. „Jasně, mohl bych to naflákat za měsíc, ale přijde mi, že je to škoda… Občas se někomu narodí mimino, občas někdo natáhne kramle, a tak mu při tý příležitosti chceš udělat vzpomínku… Mít pěknej směr v záloze se hodí. Je to takový koření lezení. Abych většinu času trávil tím, že budu do skály mlátit kruhy, pro mě není smysluplný.“

Jeden ze svých posledních prváčů, který udělal společně s Ondrou Mrklovským, se rozhodl věnovat adršpašské hospodě U Tošováka. Přišlo mu, že podnik je v nejlepší formě, co pamatuje, a že si zaslouží mít ve skalách nějakou stopu. Zatím ve skalách byla jen jedna čtyřka z devadesátých let s názvem Tošovák je naše máma, která ani nešla najít ve starých průvodcích.

V nové cestě jsme se Tatuše rozhodli natočit a vyzpovídali jsme ho také ohledně toho, jak probíhala příprava tištěného průvodce na Ádr – co všechno za tím bylo a jak se mu podařilo navázat na práci Standy „Cikána“ Lukavského. Právě Cikán vyrobil ručně kreslenou mapu Ádru, ze které skoro všechno vychází. Tohle technické a umělecké dílo na 84 papírech A4 zespoda slepuje izolepa. Takže bacha, moc se na tom nekroutit. Kdo mapu poškodí, toho čeká Tortura a Mordování. Více už v našem Příběhu cesty.

POHLED SPOLUAUTORA

Vzpomíná Ondra Mrklovský

Červencové pondělí roku 2022. Tatuš od včerejška verbuje „všechno, co má nohy“ na vydatné stavění, které by rád uskutečnil. Naštěstí v létě v Ádru nikdo dny v týdnu neřeší, a tak se dává dohromady slušná partička. Stavěním na Velebníčka trávíme větší část dne a po slanění se skupina rozpouští. Tatuš má však s sebou kovárnu a ptá se mě, jestli bych s ním nešel ještě udělat prváč, který má vyhlédnutý. Taková nabídka se podle mě neodmítá, a tak neváhám. Míříme do Jezerky. 

Tatuš zná (nejen) díky přípravě nového průvodce v Ádru každé zákoutí. Nemusíme však chodit daleko. Zahneme do rokle za Eliškou, pak doprava a zanedlouho si prohlížíme zamýšlený směr. Zírám, co dokáže správné oko i dnes ve skalách najít. Bude to možná ke čtyřiceti metrům lezení. Nejdřív komínek a pak rozmanitou spárou až na vrchol.

Tatuš plynule stoupá, po cestě trousí smyčky. Spára je celkem čistá, tak ho nic nezdržuje. Zastavuje se až pod výlezovou širočinou. Posílám kovárnu. Je tak vysoko, že sotva vidím, co se tam děje. Pak slyším tlučení a za chvíli je kruh na svém místě. (Vrtačku neměli, vzali jen ruční vrtání. Moc totiž nepočítali s tím, že to ten den ještě stihnou, tak se jim nechtěla tahat. Kruh byl tedy osazen ještě postaru rourákem, pozn. red.) Tatuš mě dobírá k sobě. Lezení je opravdu pěkné, není to spára jako podle pravítka, ale různě se kroutí a mění – je hravá.

Od kruhu jsem vyslán k vrcholu. Je mi ctí, že můžu taky kousek potáhnout. Doprostřed širočinky odkládám bambuli a bez větších potíží dolézám na vršek. Zanedlouho už se oba kocháme výhledem na podvečerní Ádr – to se neomrzí!

Jménem cesty si ještě Tatuš není jistý, ale nevadí to, protože se jedná o nový masiv a knížka tu tedy není. Slaňujeme s pocitem, že vznikla opravdu hezká cesta, kterou si bude moci vylézt spousta lezců. Jištění je dobré a obtížnost přívětivá – shodujeme se na nezáludném klasickém VIIa.

Večer mi Tatuš oznamuje, že už se rozhodl. Cestu a skalní objekt pojmenuje na počest naší oblíbené hospody. A tak vznikla linka Na srdce neklepej, pojď rovnou dál na masiv Tošovák.

PŘÍBĚH HOSPODY POKRAČUJE

Brzy po tom, co jsme tohle video publikovali v premiéře na pražském Sherpafestu, přišel telefonát z Ádru: „Tošovák bude končit. Už to víš?“ Na provozního Jirku „Blboně“ Nešpora toho bylo za ty roky příliš, a tak po dubnovém večírku zůstala hospoda zavřená. Co s ní bude dál, nikdo nevěděl…

Výpadek naštěstí netrval moc dlouho. Tošováka se chopil lezec a umělec Vojta Fröhlich, který už má s provozováním „podobného“ místa zkušenosti – v Praze vede Klub AVU (Akademie výtvarných umění, pozn. aut.) a Tošováka otevřel už čtvrtého července 2024. Sezónu tedy zachránil.

„Hospodu bych chtěl zachovat úplně stejnou, tam nechci vůbec nic měnit,“ říká Vojta, takže místní štamgasti ani medvěd se o svůj prostor nemusejí bát. „Uplynulé dva měsíce to byl intenzivní zážitek,” směje se Vojta, „jeli jsme na sto procent – snažili jsme se to všechno nějak zvládnout ukočírovat a naučit se provoz Tošováka.“ S kamarády se pustil i do čištění sklepů, ale hlavně do obnovy staré půdy. Tošovák totiž disponuje velkým podkrovním prostorem, kde udělali novou podlahu, záchody, sprcháč…

A má Vojta ohledně půdy vize? Naznačuje, že by mohl okruh Tošováka rozšířit i mimo lezeckou sféru a zvát sem umělce z různých míst světa. Pořádat ateliérové plenérové akce, uchopit to jako multifunční prostor pro skupiny lidí, setkávání, společnou tvorbu, promítání… „Ten prostor za to stojí. Má obrovský potenciál, a to mě na tom baví,“ říká Vojta.

Když tedy Tatuš v roce 2022 vymyslel, že udělá cestu na počest Tošováka, ještě nemohl tušit, že jednou to možná bude místo, kde se bude odehrávat život v různých patrech a odvětvích. Tak hodně štěstí!

VZPOMÍNKA TOMÁŠE KLOSE

Všude kolem tolik věží, kde ještě nestanula moje noha, a já mám lézt na masiv? Ale když už jsem pod to s Emberem došel, tak jsem si to za ním samozřejmě dal. Sice masiv, ale dlóóuuháá cesta klasického adršpašského střihu, kde se člověk nenudí od začátku do konce. Že má člověk rád zdejší puklé radovánky, se předpokládá…

Až si to příští rok půjdu vylézt na prvním s Walldou (Petr Waller), který měl tenhle směr kdysi také ve svém hledáčku, doufám, že na překroku z komína bude pořád ta břízka, nebo čeho pahýl to vlastně je (Ve videu pod ním Tatuš volá dolů: „Karol bacha, jo?“ 5:24) protože až jednou uhnije, mohlo by toho adrenalinu pro některé z nás starších druholigových hráčů být víc, než je zdrávo. Tam bych bez smyčky, byť na pahýlu, usmeknout fakt nechtěl. Ale jinak paráda! I když – mně se tady v Ádru líbí skoro všecko, co jsem schopen vylézt nejen na prvním, ale dneska už i na druhým konci lana.

.
.

Děkujeme všem, kdo přispěli redakci eMontany v roce 2024,
a podpořili tak vznik našeho obsahu.

Partneři tohoto dílu jsou: španělský výrobce lezeček Tenaya a český Hudy sport.

_______________________________