V srpnu 2020 se Sokolíci, tým mladých alpinistů ČHS, vydali na výjezd do španělského pohoří Picos de Europa (video) a poté do Chamonix. Člen týmu a autor textu Honzál Novák se bohužel kvůli práci zúčastnil až závěrečného týdne v Chamonix… Tady najdeš jeho ohlédnutí, pozn. red.

Dobrodružství začíná po tom, co jsem v laboratoři rozbil hmotnostní spektrometr. Najednou to konečně šlo a dostal jsem týden volna. Takže balím věci, nabírám parťáka Gošu (Georgy Zhuravlev, pozn. red.) a frčíme v téčku přes Reich a Švajc do Chamonix. Zde sedáme na zubačku a vyjíždíme na Montenvers. Po řetězech se dostáváme dolů na ledovec Mer de Glace. Zde mi Goša ukazuje, kam šli kluci při „Sestupu roku“ z Petit Dru (viz článek ve 200 slovech, pozn. red.). Hmm, dobrá zkratka, říkám si. Škoda, že při ní člověk tak zmokne.

Pokračujeme po ledovci až k dalším řetězům, které jsou označeny velkou žlutou šipkou nakreslenou na skále vedle nich. Po nich se dostáváme na chodník, který už vede přímo k Refuge de l’Envers des Aiguilles. Po hodince a půl chůze se dostáváme konečně k chatě, ale kde jsou Sokolíčci?

Sokolíci se ubytovali, dle slov zaměstnanců chaty, v dopadišti kamenů, což byl parádní plácek, kde nikdo nespal. Přicházíme k nim a po uvítání zjišťuji, že Sokolíci jsou rozbití jak cigánský hračky. Holt to Špáňo, kde strávili první půlku měsíce, jim dalo zabrat. Zjišťuji, kdo by co lezl, ale nikdo se mnou lézt nechce, a tak půjdeme s Gošou. Na rozlez chceme zkusit něco od francouzského Cigána v Little Yosemitu, což je místní vyhlášený spárový sektor.

Ráno vstávám brzy. Ale to je tak jediné, co se děje. Goša má ještě noc, a já tak musím čekat, než vyleze Slunce. I tak se mu moc nechce. Po rychlé snídani vyrážíme na „Une Guele Du Diable“ 6c+. V ní ale už jsou kluci ze Slovenska, a tak volíme cestu vedle, kterou je „Mellissa“ (7a, 100 m, jeden nýt v klíčové délce, pozn. red.) Po první lehké délce se dostáváme k mokrému koutu za 6b+. Hmm, to nám to pěkně začíná. Rychle to vylezu, ale moc mě to teda neba. Na štandu mi ale spadne brada. Nade mnou se vine spára jak tenkrát. Dobírám Gošu a jdu si užít tu nádheru. Tenká spára protíná mírně položenou žulovou stěnu, která se tyčí nad ledovcem. Pomaličku postupuji vzhůru, přičemž si vychutnávám cestu a prostředí okolo sebe.

Druhý den probíhá vstávání obdobně jako ten první. Po krátké poradě s Gošou volíme cestu, kterou jsme chtěli lézt včera a to „Une Guele Du Diable“ (6c+, 90 m, dvě nejtěžší délky bez nýtů, pozn. red.). Tentokrát v ní nikdo není, a tak po lehčím hlemzu konečně spatřím tuto cadillac crack. Nádherná splittra táhnoucí se, kam až oko dohlédne. Celou radost mi kazí poznámka Goši, že to je mokrý. „Nééé není! To se ti jenom zdá, Goša! Nic se neboj, já jsem spároexpert a mokrý jsou jen první dva metry. A hlavně je to určitě žába!“ Jak se ukázalo, tak první dva metry prstové spáry byly opravdu velmi mokré. Posléze se prstový úsek rozšířil, ale né do žáby, spíš do takového toho blbého rozměru, kdy ti nedrží prsty a žába se ještě nevměstná. V angličtině se tomu říká „rattly fingers“ (chrastící prsty) nebo „off fingers“ a je to takový nevděčný rozměr. Krom toho jsem byl oklamán a spára byla opravdu celá mokrá. Opatrně postupuji výš a výš, šetřím s frendy a po půl hodince v sic nádherné, ale totál proteklé spáře dolézám na štand. „Fuj, fuj, fuj.“ Další délka už bude určitě suchá. A naštěstí byla. Konečně si můžu do sytosti vychutnat sokolíčky, žáby, klemy a fingerlocky v top žule. (foto)

Třetí den si bere Goša volno a já se Sokolíky lezu zdejší šlágr „Le pont des soupirs“ (6b+, 250 m, pozn. red.). Cesta byla pěkná, ale musím přiznat, že jsem od místní hitparády čekal víc. Málo spáry. Odpoledne Sokolíci berou kramle a odcházejí do doliny. V našem dopadišti kamení jsme zbyli s Gošou sami.

Následující den se vydáváme na rady Sokolíků do cesty „Retour á la montagne“ (7b, 190 m, pozn. red.). Na nástupu přemýšlím o tom, co mi k této cestě říkal Sam: „V první délce jsem si připadal jako v legolandu.“ Co tím ten Sam myslel? Lego je fajn a je celkem neškodné. Asi tím myslel, že to bylo super! No, anebo tím myslel mokré krychle trčící z převisu, hýbající se stupy, a celkem odlezy. Chvilku felím ve spoďáku, o kterém jsem myslel, že se hnedka urve, a snažím se nemyslet na divný zvuky vycházející z hýbajícího se stupu. Co že to psali v tom průvodci? „Great climbing! First three pitches absolutely stunning…“ Hmm, budu jim asi muset věřit. To oni jsou experti, já tomu, co je pěkné, asi nerozumím.

Po legolandu následuje naštěstí už konečně pěkný lezení v sokolíku, který je pěkně odjištěn nýty a hurá štand. Koukám nad sebe a konečně to vidím. Spároland! Na ten jsem se opravdu těšil! Třetí délku si užívám, ale narážím zde na nerozlezenost v prstových spárách. Spára se zde zužuje a začínám se cítit trochu diskomfortně. Promýšlím to, a nakonec vymýšlím hala bala betu a jdu do toho! Beta překvapivě moc nefunguje… Zase jsem to odflákl, měl jsem více zabrat hlavou. Ptám se sám sebe, co by v takovéto situaci udělal Kapitánskej Spárař, když se snaží zabrat, ale nefunguje mu beta? Zabere ještě víc! A s těmito myšlenkami se vyklápím a beru to na sokola. Však síly je dost, tak co bych se s tím páral. Po krátké manifestaci stylu: 100 % síla, 0 % technika se ocitám u štandu. Lana je dost, tak to spojím s další délkou a pak vzhůru hore!

Večer zjišťujeme, že už nemáme moc co jíst, a tak se další den rozhodneme jít též dolů. Bylo to tu fajn.

______________________________

CALL FOR CLIMBERS. Pokud jsi náhodou mladý a ještě k tomu nadějný lezec/lezkyně se zájmem o hory, nemělo by ti uniknout, že koncem března se chystá nábor do nového týmu Sokolíků pro další tři roky. Více informací zjistíš tady, pozn. red.