JAMES PRICE

V Pákistá­nu se letos pohy­bo­val Evro­pan, kte­rý tak úpl­ně nepři­po­mí­nal kla­sic­ké cho­vá­ní sáhi­bů – Zápa­ďá­ků. Do regi­o­nu při­jel sám, míst­ním auto­bu­sem, při­tá­hl s sebou dva bato­hy mate­ri­á­lu, obchá­zel ves­ni­ce a nespě­chal. Roz­dá­val pou­ži­té mač­ky, cepí­ny a zájem­ce učil, jak se bez­peč­ně pohy­bo­vat na ledov­ci… Žád­ná orga­ni­za­ce mu za jeho altru­is­mus nepla­ti­la – vydě­lal si na to sám.

Během své­ho půso­be­ní v oblas­ti Hun­za však měl neu­stá­le jed­no oko na před­po­vě­di poča­sí. Když zača­li hlá­sit sta­bil­ní dny s jas­nou oblo­hou, kur­zo­vá­ní pře­ru­šil a vyra­zil do nit­ra hor. Tohle se mu poved­lo hned tři­krát a z jeho sna­že­ní vze­šly tři prvo­vý­stu­py alp­ským sty­lem bez pod­po­ry: seve­ro­zá­pad­ní stě­nou na Pas­su East 7295 m n. m. (dva a půl týd­ne sám horách, pozn. aut.), Pas­su North 6884 m n. m. a již­ní hře­ben na Mai­don Sar 6090 m n. m.

Spo­leč­ně s Mar­ti­nem Sto­lári­kem z tiš­tě­né Mon­ta­ny pra­vi­del­ně vybí­rá­me hor­ský výkon za uply­nu­lý rok, kte­rý nás zau­jal svo­jí jis­krou a pří­stu­pem. Jde nám o poči­ny s čis­tou moti­va­cí, bez zby­teč­né­ho hum­bu­ku, v malém týmu a alp­ském sty­lu. Pro rok 2021 od nás titul „Sym­paťák roku“ zís­kal prá­vě čty­ři­a­dva­ce­ti­le­tý James Pri­ce. Za obrov­skou inspi­ra­ci a filo­so­fii, kte­rá sto­jí za jeho výko­nem.

James pochá­zí z Vel­ké Bri­tá­nie a v sou­čas­nos­ti byd­lí v Savoj­sku – v blíz­kos­ti Alp, kam se před nece­lý­mi dvě­ma lety pře­stě­ho­val. Ve měs­tě Flu­met pra­cu­je jako zdra­vot­ní asi­s­tent, čás­teč­ně v nemoc­ni­ci a čás­teč­ně v psy­chi­at­ric­ké léčeb­ně…

DO HOR JEN TAK

Zajiš­ťu­je ti prá­ce dosta­tek vol­né­ho času na leze­ní?
Když pra­cu­ju, tak to je občas cel­kem inten­ziv­ní a ty dny jsou dlou­hé… Je těž­ké dostat do toho leze­ní, ale dělám dva­náct­ky, tak­že mám čas­to tří­den­ní víkend, což je fajn. Posled­ní dobou to dělám tak, že pra­cu­ji během zimy a na léto dávám výpo­věď. Ve zdra­vot­nic­tví je vel­mi jed­no­du­ché skon­čit a za něja­kou dobu opět nasko­čit zpát­ky.

Proč jsi na rok 2021 vybral Pákistán?
V téhle oblas­ti už jsem jed­nou byl, a tak jsem tam měl dost kama­rá­dů. Když jsem tam byl minu­le, potkal jsem vel­ké množ­ství lidí, kte­ré láka­lo obje­vo­vá­ní hor. Část z nich byli i míst­ní gajdi, ale téměř nikdo z nich neměl dob­ré vyba­ve­ní ani meto­dic­ké zku­še­nos­ti – tře­ba jak se pohy­bo­vat na ledov­ci. Napadlo mě, že jim dove­zu něja­ké vyba­ve­ní z Fran­cie a mezi svý­mi lezec­ký­mi poku­sy budu obchá­zet ves­ni­ce a zájem­ce učit, jak pou­ží­vat lana a pohy­bo­vat se v horách tro­chu více bez­peč­ně. V kaž­dé ves­ni­ci jsem se pak sna­žil nechat jeden set výba­vy – lano, mač­ky a cepín.

Tak­že hory zača­ly lákat i míst­ní oby­va­te­le?
Ano, za posled­ních deset let je tam patr­ný masiv­ní nárůst nové komu­ni­ty mla­dých lidí od 18 do 30 let, kte­ří už pře­sta­li vní­mat hory jako nástroj k obži­vě – gajdo­vá­ní, ale jako nový pro­stor, kde si mohou užít své vlast­ní dob­ro­druž­ství. Chtě­jí začít lézt pro radost, jako to dělá­me my v Alpách. Jsou nad­še­ní. (Viz člá­nek „Jsem z Pákistá­nu a lezu“, pozn. aut.) Poda­ři­lo se mi vzít pár z nich na kop­ce kolem pěti nebo šes­ti tisíc met­rů nad mořem a byla to pro ně i pro mě obrov­ská zku­še­nost.

Jak se mla­dí Pákistán­ci pohy­bu­jí v horách? Jsou obrat­ní?
Jejich poten­ci­ál je úpl­ně neu­vě­ři­tel­ný – tee­nage­ři jsou ve skvě­lé for­mě, hube­ní, a plni síly. Vyza­řu­je z nich záro­veň vel­ký respekt k horám, kte­rý zís­ka­li v rodi­ně. Mys­lím, že v dal­ších letech může­me oče­ká­vat vel­mi dob­ré horo­lez­ce z Pákistá­nu. Na ves­ni­cích jsem také viděl děti s dře­vě­ný­mi ruč­ně vyrá­bě­ný­mi lyže­mi, měli na nich vel­ké boty a to celé seš­ně­ro­va­né pomo­cí pro­váz­ků…

PÁKISTÁN VS. FRANCIE

Kde přes­ně jsi letos půso­bil?
V oblas­ti Hun­za, to je poměr­ně vel­ký regi­on, kte­rý pokrý­vá něko­lik údo­lí. Cel­kem odleh­lý kout. Nara­zíš tam na dvě vět­ší měs­ta a zby­tek tvo­ří malin­ké ves­ni­ce v horách.

Měl jsi tam něja­ký svůj „base camp“?
Nej­čas­tě­ji jsem pře­bý­val u kama­rá­da a jeho rodi­ny v Ali­a­ba­du, což je jed­no z těch nej­vět­ších měst regi­o­nu.

Jak ses tam dostal z Islámá­bá­du?
Rád vyu­ží­vám hro­mad­nou dopra­vu, tak­že auto­bu­sem jako minu­le. Je to cel­kem dlou­há ces­ta – aby ses dostal do hor, potře­bu­ješ dva až tři dny. Uží­val jsem si to. Pákistán je iro­nic­ky jed­na z nejmí­ru­mi­lov­něj­ších a nej­bez­peč­něj­ších zemí, co jsem kdy navští­vil. Obzvlášť v hor­ských regi­o­nech…

Mys­líš tře­ba ve srov­ná­ní s Indií, Nepá­lem a těmi­to země­mi?
Ne, mys­lím ve srov­ná­ní s Evro­pou. V Pákistá­nu se cítím urči­tě bez­peč­ně­ji než tady ve Fran­cii, kde teď byd­lím. Je to neu­vě­ři­tel­né – nechal jsem tře­ba v Pákistá­nu tele­fon na sto­le, někdo za mnou hned při­bě­hl a vra­cel ho. Nebo ti upad­nou pení­ze, lidé tě hned upo­zor­ní… Cítil jsem tam také vře­lé při­je­tí. V rodi­ně mého kama­rá­da mě bra­li, jako kdy­bych byl jeden ze synů.

PENÍZE PRO VLÁDU

Jak to tam je s povo­le­ní­mi na kop­ce?
Čas­to to závi­sí na tom, jaké máš štěs­tí. Regu­la­ce se mění kaž­dým rokem – něco se zaví­rá, něco se ote­ví­rá. Do urči­tých údo­lí potře­bu­ješ per­mit, do jiných zase ne… Do někte­rých si musíš najmout míst­ní­ho prů­vod­ce a nosi­če… Někte­rá mís­ta jsou zase nao­pak úpl­ně ote­vře­ná a můžeš si cho­dit, kde chceš. Já jsem měl štěs­tí, že jsem vyra­zil do vel­mi svo­bod­né­ho úze­mí, kde není moc vel­ký lezec­ký pro­voz. Tak­že úpl­ně bez prů­vod­ce a bez nosi­čů. Povo­le­ní jsem si zaří­dil jed­no­du­še na mís­tě.

Tak­že jsi vybí­ral dle filo­so­fie Vojt­ka Kur­ty­ky – co nejmé­ně papí­ro­vá­ní, nosi­čů a podob­ně?
Poprav­dě, tohle úze­mí jsem si vybral, pro­to­že zce­la zásad­ně nesou­hla­sím s filo­so­fií sys­té­mu per­mi­tů. Obzvláš­tě v těch­to zemích, kde vybra­né pení­ze ani nejdou na pod­po­ru ves­ni­ča­nů v Hun­ze. Odte­čou zko­rum­po­va­né vlá­dě pří­mo do hlav­ní­ho měs­ta. Tak­že i kdy­bych na to ty pení­ze měl, neměl bych žád­ný zájem se na tom­to podí­let. Moje filo­so­fie je: „Hory nepat­ří niko­mu.“ Jsou tu pro všech­ny lidi, aby si jich moh­li uží­vat. Tak­že na pla­ce­ní per­mi­tů sku­teč­ně nemám ani pomyš­le­ní.

„Pení­ze za per­mit odte­čou zko­rum­po­va­né vlá­dě pří­mo do hlav­ní­ho měs­ta. Na to nemám ani pomyš­le­ní.“

Jaké jsi měl poča­sí?
V téhle oblas­ti se jako hlav­ní lezec­ká sezó­na bere léto. Ale mně při­šlo jako vel­mi nesta­bil­ní. Jsi v pod­sta­tě na sub­tro­pic­ké rov­no­běž­ce, kde i v 6000 met­rech může být přes den 15 stup­ňů a v noci mínus 20. Kvů­li tomu ti neu­stá­le hro­zí odpo­led­ní bouř­ky a okno tu vydr­ží maxi­mál­ně tři dny. Ve dne býva­ly vel­mi nebez­peč­né lavi­no­vé pod­mín­ky – z důvo­du tep­la. Také jsem viděl hod­ně spon­tán­ních kamen­ných lavin. A když ude­ří noc, je zase těž­ké se hýbat, pro­to­že je váž­ně zima…

Vrcho­ly, kte­ré jsem vyle­zl v čer­ven­ci a srpnu, při­po­mí­na­ly spí­še tako­vé rych­lo-akce. Byly to čtyř až pěti­den­ní výstu­py, kde jsem se sna­žil tre­fit do krát­ké­ho okna. Když při­šlo září a dny se obec­ně ochla­di­ly, pod­mín­ky zača­ly být extrém­ně dob­ré. Mys­lím si tedy, že ta pra­vá sezó­na tu bude: pozd­ní léto a nastu­pu­jí­cí pod­zim. Při­šlo mi to mno­hem lep­ší a bez­peč­něj­ší než divo­ké léto. Viděl jsem to i na okol­ních expe­di­cích – letos v létě se neda­ři­lo sko­ro niko­mu. Úspěch sla­vi­ly až ty záři­jo­vé výpra­vy.

MOZKEM PŘES TRHLINY

Jaké­ho výstu­pu z těch tří zmí­ně­ných si vážíš nej­víc?
Kaž­dý vrchol pro mě zna­me­nal úpl­ně jinou zku­še­nost. Mai­don Sar (6090 m n. m.) byl nej­ví­ce tech­nic­ký – a záro­veň s úžas­nou atmo­sfé­rou. Před­stav si, že lezeš panen­ský skal­ní hře­ben s pře­vý­še­ním zhru­ba 1200 met­rů… Úžas­ná zku­še­nost.

A Pas­su East (7295 m n. m.), ten byl napros­to feno­me­nál­ní. Strá­vil jsem na té hoře dva a půl týd­ne. Měl jsem tam skvě­lé pod­mín­ky. Na dru­hou stra­nu – neměl jsem vůbec tuše­ní ohled­ně ces­ty na vrchol. Lezl ji jen jeden tým před 30 lety, tak­že infor­ma­ce sko­ro neby­ly. Nikdo tam nikdy nely­žo­val… A sjezd dolů z výš­ky sed­mi tisíc met­rů celou ces­tu až do údo­lí, to byl jeden z mých spe­ci­ál­ních život­ních zážit­ků.

Sku­teč­ně to šlo sjet až dolů? Nebo jsi musel někde sla­ňo­vat, slé­zat…
Bylo tam pár míst, kde bylo potře­ba pře­ko­nat trh­li­ny – tam to bylo tro­chu tech­nič­těj­ší, ale jinak je to váž­ně cel­kem dob­rý sjezd až dolů.

Co trh­li­ny?
Ano, ty byly mým nej­vět­ším stra­chem. Půso­bil jsem sám, tak­že jsem se sna­žil dbát na co nej­ví­ce pra­vi­del, kte­ré sni­žu­jí rizi­ko. V urči­tých čás­tech jsem se tře­ba pohy­bo­val jenom během noci. Zane­chá­val jsem po sobě jas­né „check poin­ty“, abych věděl, kudy se vrá­tit. Někdy tře­ba vlaj­ky na ledov­ci. Dělal jsem si také růz­né časo­vé úse­ky: „Pokud tam nedo­jdu do osmi do rána, tak tam pros­tě přespím a počkám na dal­ší noc.“ Během posled­ních let také vytvá­řím růz­né „anti-trh­li­no­vé tyče“.

O co jde?
Jsou to tři až čty­ři met­ry dlou­hé tyče, kte­ré vyrá­bím z kar­bo­no­vých vlá­ken. Jsou při­chy­ce­né k mému sedá­ku, tak­že kdy­by se pode mnou zří­til něja­ký ledov­co­vý most, zůsta­nu za ně viset. Když jdu na lyžích smě­rem naho­ru, mám je oto­če­né o 90 stup­ňů. Pou­ží­vám je na ledov­ci i s kama­rá­dy, kte­ří nema­jí moc zku­še­nos­tí s ledov­co­vou záchra­nou.

Pou­ží­váš v těch­to mís­tech něja­ký sate­lit­ní tele­fon, nebo tam jsi čis­tě na sebe?
Nemám sate­lit­ní tele­fon, komu­ni­ka­ce pro mě není pří­liš důle­ži­tá. Nosím s sebou jen malý záchran­ný loká­tor, kte­rý může začít vysí­lat sig­ná­ly, pokud se něco sta­ne. Během toho času však nemo­hu dostá­vat žád­né zprá­vy nebo něja­ké posí­lat. Mys­lím, že moje nej­vět­ší výho­da, jakož­to sólo­vé­ho lez­ce, je rych­lost. Sle­du­ji vývoj poča­sí před tím, než opus­tím údo­lí… Když se obje­ví týden nebo dva sta­bil­ní­ho poča­sí, hned vyra­zím a stih­nu to. Napro­ti tomu kla­sic­ké expe­di­ce s base cam­pem potře­bu­jí měsíc nebo šest týd­nů.

Ješ­tě ohled­ně těch moder­ních pří­stro­jů – pou­ží­vám GPS hodin­ky, na kte­ré se mi nahrá­vá ces­ta, tak­že ji mohu vyu­žít pro návrat. Tele­fon mám, ale tam stej­ně není žád­ný sig­nál, tak­že je stá­le vypnu­tý nebo ho zapnu jen na foce­ní.

ČISTOTA A KLID

Jaké to je – být tam dva týd­ny a nevi­dět živou duši? Jsou to prá­vě tyhle zku­še­nos­ti, kvů­li kte­rým se na podob­ná mís­ta vydá­váš?
Mám rád tu čis­to­tu. A jed­no­du­chost. Pros­tě jdeš naho­ru a víš, že tam není nic jiné­ho než ty a hora. Líbí se mi na tom, že tě to zkou­ší, jak se vyrov­náš s růz­ný­mi fak­to­ry… Když se vydám do hor, ocit­nu se ve své vlast­ní bub­li­ně. Vše do sebe začne zapa­dat a zjed­no­du­ší se. Nepře­mýš­líš o věcech, kte­ré tě neu­stá­le napa­da­jí v údo­lí. Když vidíš ty krás­né výcho­dy a zápa­dy Slun­ce, tak sku­teč­ně oce­níš krá­su svě­ta, ve kte­rém žije­me… To samé, když máš mož­nost vidět tu sílu a mohut­nost hor. Nemá to nic spo­leč­né­ho s tou­hou po vrcho­lu. Uži­ju si to stej­ně, když na vrchol vyle­zu, i když se to nepo­ve­de. Jsem v horách šťast­ný v obou pří­pa­dech.

Jed­náš spí­še raci­o­nál­ně, nebo se spo­lé­háš na intu­i­ci?
Mys­lím si, že když v horách strá­víš hod­ně času, tvé roz­ho­do­va­cí schop­nos­ti se zlep­ší a sta­nou více raci­o­nál­ní­mi. Zlep­šíš se ve vytvá­ře­ní té své „bub­li­ny“ a začneš více igno­ro­vat věci, kvů­li kte­rým se lidé běž­ně otá­čí dolů. Tře­ba strach, kte­rý se hod­ně váže k tvé­mu aktu­ál­ní­mu sta­vu. Pokud jsi una­ve­ný nebo ti je zima, tak se ti všech­ny věci zda­jí hrůz­něj­ší než doo­prav­dy jsou. Osob­ně tře­ba v horách necí­tím strach, i když nasta­nou vel­mi nebez­peč­né situ­a­ce – zůstá­vám v kli­du a jsem raci­o­nál­ní. Záro­veň si mys­lím, že žád­ný čas není dosta­teč­ný na to, aby si člo­věk plně uvě­do­mil, nako­lik jsou hory nepřed­ví­da­tel­né a moc­né…

Zažil jsi v létě v Pákistá­nu něja­kou situ­a­ci, kte­rá se vymkla tvo­jí kon­t­ro­le?
Když jsem se sna­žil vylézt na vrchol, kte­ré­mu se říká Lady­fin­ger (6000 m n. m.), lezl jsem dlou­hou fir­no­vo-ledo­vou stě­nu, kte­rá vede pod samot­ný začá­tek leze­ní. V noci byly super pod­mín­ky, a tak jsem se pohy­bo­val rych­le. Ješ­tě během roz­břes­ku jsem měl vel­kou šan­ci na vrchol, ale tep­lo­ta vystou­pa­la tak rych­le, že to bylo šíle­né. Z mínus dese­ti na plus dva­cet během chví­le. Celá stě­na oži­la, všu­de zača­la téct voda, uvol­ňo­va­ly se blo­ky kame­nů… Oci­tl jsem se ve vel­mi nebez­peč­ném mís­tě. Nako­nec to dopadlo tak, že jsem si vyko­pal malou jes­ky­ni v ledu a tam jsem pře­čkal celý den plný růz­ných lavin. Dal­ší noc jsem se stá­hl dolů.

Co na tvá dob­ro­druž­ství říka­jí rodi­če?
Mys­lím si, že mají vždyc­ky tro­chu oba­vy… Ale na dru­hou stra­nu mě vel­mi pod­po­ru­jí. Vždyc­ky dostá­vám pěk­né zprá­vy, než se vydám na něja­kou horu. Pře­jí mi štěs­tí. Dou­fám, že i oni jsou šťast­ní, když vidí, že dělám věci, kte­ré mě baví. Ale vím, že to pro ně musí být těž­ké.

Byli to oni, kdo ti uká­zal svět hor a svět leze­ní?
Rodi­če nikdy nelez­li. Záro­veň ale měli rádi kem­po­vá­ní, dělá­ní men­ších tre­ků… Leze­ní jsem obje­vil až poz­dě­ji sám.

DVACET DNÍ V BATOHU

Co jsi všech­no měl v bato­hu během výpra­vy na Pas­su East?
Vět­ši­nu tvo­ři­lo jíd­lo – na dva a půl týd­ne toho potře­bu­ješ hod­ně. Po ces­tě jsem navští­vil svo­ji malou skrýš pod ledov­cem, kde jsem měl scho­va­né lyže a lezec­ký hard­ware ze své před­cho­zí výpra­vy na Mai­don Sar. Z lezec­ké výba­vy jsem měl jen sedák, pár kara­bin, smy­ček, dva šrou­by a 60 met­rů lana o prů­mě­ru 6 mili­me­t­rů. Sna­žil jsem se všech­no co nej­ví­ce odleh­čit.

Co jsi jedl?
Hod­ně oříš­ků, suše­né­ho jíd­la… K veče­ři nudle, k sní­da­ni vloč­ky… Ono naku­po­vat záso­by v Pákistá­nu není tak snad­né jako v Evro­pě. Ale man­dle a vla­šá­ky se tam sehnat dají. Mají také výbor­né suše­né meruň­ky.

Zazna­me­nal jsem, že v budouc­nu bys rád udě­lal tra­verz sku­pi­ny Batu­ra… (Ten­to hře­ben tvo­ří něko­lik sed­mi­ti­sí­co­vých vrcho­lů včet­ně hory Muchu Chhish 7453 m n. m., kte­rá je nej­vyš­ší dosud nevy­le­ze­nou horou pla­ne­ty, pozn. aut.) Je to cíl, kte­rý bys také chtěl lézt sólo, nebo radě­ji s par­ťá­kem?
Tenhle tra­verz byl důvo­dem pro to, že jsem se do Pákistá­nu vydal už letos. To byl můj pri­már­ní cíl. A v jed­nu chví­li jsem byl ve vel­mi dob­ré pozi­ci, aby se mi to poved­lo. Byl jsem blíz­ko k vrcho­lu Muchu Chhish (dva kilo­me­t­ry po hře­be­ni, pozn. aut.), ale když jsem se v noci pohy­bo­val, uvě­do­mil jsem si, že nemám dosta­teč­né vyba­ve­ní, abych zvlá­dl kem­po­vat v sed­mi tisí­cích met­rech. Začal jsem cítit rizi­ko omrz­lin rukou a nohou – neměl jsem pořád­ný stan ani spa­cák. Bohu­žel jsem si během prv­ních dní také poško­dil svo­ji nafu­ko­va­cí kari­mat­ku. Bylo to frustru­jí­cí, jeli­kož pod­mín­ky byly skvě­lé a vyne­sl jsem si naho­ru i dosta­tek jíd­la. Z poku­su o Muchu Chhish jsem se oto­čil, přespal v niž­ší nad­moř­ské výš­ce, dal­ší den jsem vyle­zl na Pas­su East (7295 m n. m.) a hned dal­ší ráno na Pas­su North (6884 m n. m.)

Tak­že tra­verz tak­zva­né „Batu­ra Wall“ je urči­tě mým hlav­ním cílem do budouc­na. Cítím, že je mož­né ho pro­vést. A pokud bych našel něko­ho, kdo má stej­ný pří­stup k leze­ní jako já, urči­tě bych to s ním rád sdí­lel. Mys­lím si však, že okno pro vyle­ze­ní těch­to vrcho­lů se obje­vu­je tak jed­nou za rok. Tak­že je lep­ší v Pákistá­nu strá­vit tři měsí­ce nebo klid­ně i del­ší dobu. Počkat si na per­fekt­ní pod­mín­ky, jinak je to nebez­peč­né. To je mole výho­da sólo­lez­ce – mám spous­tu času na vyhlí­že­ní vhod­ných pod­mí­nek, kte­ré pak mohu rych­le vyu­žít. Pokud by to někdo měl stej­ně, rád půjdu týmo­vě. Pokud ne, nemám pro­blém s tím, že vyra­zím sám. Jen si musím do příští­ho poku­su poří­dit něja­kou tlust­ší péřov­ku a obec­ně tro­chu zlep­šit své oble­če­ní.

Jak moc je pro tebe důle­ži­tá čis­to­ta lezec­ké­ho sty­lu?
V Himá­la­ji čas­to pozo­ru­ji sku­pin­ky dvou tří lez­ců, kte­ří si najmou dva­cet nosi­čů – dopro­vod­ný tým, se kte­rým vybu­du­jí base camp. A pak z toho­to base cam­pu vyle­zou ces­tu „alp­ským sty­lem“. Já to tak nevi­dím. Pokud pou­ži­ješ tým nosi­čů, aby ses dostal do pěti tisíc met­rů v kom­pli­ko­va­ném teré­nu, už dál nemů­žeš mlu­vit o alp­ském sty­lu.

Pod­sta­ta alp­ské­ho sty­lu pod­le mě tkví v tom, že jsi nezá­vis­lý od posled­ní sil­ni­ce nebo ves­ni­ce. Když máš plně vyba­ve­ný base camp, ve kte­rém čekáš na pod­mín­ky, je to pod­le mě „expe­dič­ní styl“. Dosta­neš se sice na vrchol, ale už je to kolek­tiv­ní prá­ce s pod­po­rou. Tak­že defi­ni­ce alp­ské­ho sty­lu spe­ci­ál­ně v Himá­la­ji je pod­le mě tako­vá nesla­ná nemast­ná. Je to něco, o čem by se mělo více pře­mýš­let a mlu­vit… Při­jde mi to jako vel­ká šedá zóna v ter­mi­no­lo­gii – co je ješ­tě alp­ský styl a co už expe­dič­ní? Neří­kám, že jed­no je jed­no­duš­ší než to dru­hé, pro­to­že jít sólo má také spous­tu výhod… Říkám jen, že kaž­dé z toho je úpl­ně jiný sport.

„Pod­sta­ta alp­ské­ho sty­lu pod­le mě tkví v tom, že jsi nezá­vis­lý od posled­ní sil­ni­ce nebo ves­ni­ce.“

.

__________