JAMES PRICE

V Evropě máme nejlepší matroš, ale do hor moc často nejezdíme. V Pákistánu zase mají nadšení a fyzičku, ale chybí jim výbava. Loni tam strávil tři měsíce James Pricevylezl velké věci a do toho učil vesničany metodice.

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ FOTO: JAMES PRICE
| PROSINEC 2021

V Pákistánu se letos pohyboval Evropan, který tak úplně nepřipomínal klasické chování sáhibů – Zápaďáků. Do regionu přijel sám, místním autobusem, přitáhl s sebou dva batohy materiálu, obcházel vesnice a nespěchal. Rozdával použité mačky, cepíny a zájemce učil, jak se bezpečně pohybovat na ledovci… Žádná organizace mu za jeho altruismus neplatila – vydělal si na to sám.

Během svého působení v oblasti Hunza však měl neustále jedno oko na předpovědi počasí. Když začali hlásit stabilní dny s jasnou oblohou, kurzování přerušil a vyrazil do nitra hor. Tohle se mu povedlo hned třikrát a z jeho snažení vzešly tři prvovýstupy alpským stylem bez podpory: severozápadní stěnou na Passu East 7295 m n. m. (dva a půl týdne sám horách, pozn. aut.), Passu North 6884 m n. m. a jižní hřeben na Maidon Sar 6090 m n. m.

Společně s Martinem Stolárikem z tištěné Montany pravidelně vybíráme horský výkon za uplynulý rok, který nás zaujal svojí jiskrou a přístupem. Jde nám o počiny s čistou motivací, bez zbytečného humbuku, v malém týmu a alpském stylu. Pro rok 2021 od nás titul „Sympaťák roku“ získal právě čtyřiadvacetiletý James Price. Za obrovskou inspiraci a filosofii, která stojí za jeho výkonem.

James pochází z Velké Británie a v současnosti bydlí v Savojsku – v blízkosti Alp, kam se před necelými dvěma lety přestěhoval. Ve městě Flumet pracuje jako zdravotní asistent, částečně v nemocnici a částečně v psychiatrické léčebně…

DO HOR JEN TAK

Zajišťuje ti práce dostatek volného času na lezení?
Když pracuju, tak to je občas celkem intenzivní a ty dny jsou dlouhé… Je těžké dostat do toho lezení, ale dělám dvanáctky, takže mám často třídenní víkend, což je fajn. Poslední dobou to dělám tak, že pracuji během zimy a na léto dávám výpověď. Ve zdravotnictví je velmi jednoduché skončit a za nějakou dobu opět naskočit zpátky.

Proč jsi na rok 2021 vybral Pákistán?
V téhle oblasti už jsem jednou byl, a tak jsem tam měl dost kamarádů. Když jsem tam byl minule, potkal jsem velké množství lidí, které lákalo objevování hor. Část z nich byli i místní gajdi, ale téměř nikdo z nich neměl dobré vybavení ani metodické zkušenosti – třeba jak se pohybovat na ledovci. Napadlo mě, že jim dovezu nějaké vybavení z Francie a mezi svými lezeckými pokusy budu obcházet vesnice a zájemce učit, jak používat lana a pohybovat se v horách trochu více bezpečně. V každé vesnici jsem se pak snažil nechat jeden set výbavy – lano, mačky a cepín.

Takže hory začaly lákat i místní obyvatele?
Ano, za posledních deset let je tam patrný masivní nárůst nové komunity mladých lidí od 18 do 30 let, kteří už přestali vnímat hory jako nástroj k obživě – gajdování, ale jako nový prostor, kde si mohou užít své vlastní dobrodružství. Chtějí začít lézt pro radost, jako to děláme my v Alpách. Jsou nadšení. (Viz článek „Jsem z Pákistánu a lezu“, pozn. aut.) Podařilo se mi vzít pár z nich na kopce kolem pěti nebo šesti tisíc metrů nad mořem a byla to pro ně i pro mě obrovská zkušenost.

Jak se mladí Pákistánci pohybují v horách? Jsou obratní?
Jejich potenciál je úplně neuvěřitelný – teenageři jsou ve skvělé formě, hubení, a plni síly. Vyzařuje z nich zároveň velký respekt k horám, který získali v rodině. Myslím, že v dalších letech můžeme očekávat velmi dobré horolezce z Pákistánu. Na vesnicích jsem také viděl děti s dřevěnými ručně vyráběnými lyžemi, měli na nich velké boty a to celé sešněrované pomocí provázků…

PÁKISTÁN VS. FRANCIE

Kde přesně jsi letos působil?
V oblasti Hunza, to je poměrně velký region, který pokrývá několik údolí. Celkem odlehlý kout. Narazíš tam na dvě větší města a zbytek tvoří malinké vesnice v horách.

Měl jsi tam nějaký svůj „base camp“?
Nejčastěji jsem přebýval u kamaráda a jeho rodiny v Aliabadu, což je jedno z těch největších měst regionu.

Jak ses tam dostal z Islámábádu?
Rád využívám hromadnou dopravu, takže autobusem jako minule. Je to celkem dlouhá cesta – aby ses dostal do hor, potřebuješ dva až tři dny. Užíval jsem si to. Pákistán je ironicky jedna z nejmírumilovnějších a nejbezpečnějších zemí, co jsem kdy navštívil. Obzvlášť v horských regionech…

Myslíš třeba ve srovnání s Indií, Nepálem a těmito zeměmi?
Ne, myslím ve srovnání s Evropou. V Pákistánu se cítím určitě bezpečněji než tady ve Francii, kde teď bydlím. Je to neuvěřitelné – nechal jsem třeba v Pákistánu telefon na stole, někdo za mnou hned přiběhl a vracel ho. Nebo ti upadnou peníze, lidé tě hned upozorní… Cítil jsem tam také vřelé přijetí. V rodině mého kamaráda mě brali, jako kdybych byl jeden ze synů.

PENÍZE PRO VLÁDU

Jak to tam je s povoleními na kopce?
Často to závisí na tom, jaké máš štěstí. Regulace se mění každým rokem – něco se zavírá, něco se otevírá. Do určitých údolí potřebuješ permit, do jiných zase ne… Do některých si musíš najmout místního průvodce a nosiče… Některá místa jsou zase naopak úplně otevřená a můžeš si chodit, kde chceš. Já jsem měl štěstí, že jsem vyrazil do velmi svobodného území, kde není moc velký lezecký provoz. Takže úplně bez průvodce a bez nosičů. Povolení jsem si zařídil jednoduše na místě.

Takže jsi vybíral dle filosofie Vojtka Kurtyky – co nejméně papírování, nosičů a podobně?
Popravdě, tohle území jsem si vybral, protože zcela zásadně nesouhlasím s filosofií systému permitů. Obzvláště v těchto zemích, kde vybrané peníze ani nejdou na podporu vesničanů v Hunze. Odtečou zkorumpované vládě přímo do hlavního města. Takže i kdybych na to ty peníze měl, neměl bych žádný zájem se na tomto podílet. Moje filosofie je: „Hory nepatří nikomu.“ Jsou tu pro všechny lidi, aby si jich mohli užívat. Takže na placení permitů skutečně nemám ani pomyšlení.

„Peníze za permit odtečou zkorumpované vládě přímo do hlavního města. Na to nemám ani pomyšlení.“


Jaké jsi měl počasí?
V téhle oblasti se jako hlavní lezecká sezóna bere léto. Ale mně přišlo jako velmi nestabilní. Jsi v podstatě na subtropické rovnoběžce, kde i v 6000 metrech může být přes den 15 stupňů a v noci mínus 20. Kvůli tomu ti neustále hrozí odpolední bouřky a okno tu vydrží maximálně tři dny. Ve dne bývaly velmi nebezpečné lavinové podmínky – z důvodu tepla. Také jsem viděl hodně spontánních kamenných lavin. A když udeří noc, je zase těžké se hýbat, protože je vážně zima…

Vrcholy, které jsem vylezl v červenci a srpnu, připomínaly spíše takové rychlo-akce. Byly to čtyř až pětidenní výstupy, kde jsem se snažil trefit do krátkého okna. Když přišlo září a dny se obecně ochladily, podmínky začaly být extrémně dobré. Myslím si tedy, že ta pravá sezóna tu bude: pozdní léto a nastupující podzim. Přišlo mi to mnohem lepší a bezpečnější než divoké léto. Viděl jsem to i na okolních expedicích – letos v létě se nedařilo skoro nikomu. Úspěch slavily až ty zářijové výpravy.

Jamesův přístup k Passu Sar a Passu North (f: JP)
JAMES O DOBRODRUŽSTVÍ


MOZKEM PŘES TRHLINY

Jakého výstupu z těch tří zmíněných si vážíš nejvíc?
Každý vrchol pro mě znamenal úplně jinou zkušenost. Maidon Sar (6090 m n. m.) byl nejvíce technický – a zároveň s úžasnou atmosférou. Představ si, že lezeš panenský skalní hřeben s převýšením zhruba 1200 metrů… Úžasná zkušenost.

Maidon Sar/Darmyani Peak – na ledovci s Hassanem, na hřebeni sólově (video: JP)


A Passu East (7295 m n. m.), ten byl naprosto fenomenální. Strávil jsem na té hoře dva a půl týdne. Měl jsem tam skvělé podmínky. Na druhou stranu – neměl jsem vůbec tušení ohledně cesty na vrchol. Lezl ji jen jeden tým před 30 lety, takže informace skoro nebyly. Nikdo tam nikdy nelyžoval… A sjezd dolů z výšky sedmi tisíc metrů celou cestu až do údolí, to byl jeden z mých speciálních životních zážitků.

Skutečně to šlo sjet až dolů? Nebo jsi musel někde slaňovat, slézat…
Bylo tam pár míst, kde bylo potřeba překonat trhliny – tam to bylo trochu techničtější, ale jinak je to vážně celkem dobrý sjezd až dolů.

Co trhliny?
Ano, ty byly mým největším strachem. Působil jsem sám, takže jsem se snažil dbát na co nejvíce pravidel, které snižují riziko. V určitých částech jsem se třeba pohyboval jenom během noci. Zanechával jsem po sobě jasné „check pointy“, abych věděl, kudy se vrátit. Někdy třeba vlajky na ledovci. Dělal jsem si také různé časové úseky: „Pokud tam nedojdu do osmi do rána, tak tam prostě přespím a počkám na další noc.“ Během posledních let také vytvářím různé „anti-trhlinové tyče“.

O co jde?
Jsou to tři až čtyři metry dlouhé tyče, které vyrábím z karbonových vláken. Jsou přichycené k mému sedáku, takže kdyby se pode mnou zřítil nějaký ledovcový most, zůstanu za ně viset. Když jdu na lyžích směrem nahoru, mám je otočené o 90 stupňů. Používám je na ledovci i s kamarády, kteří nemají moc zkušeností s ledovcovou záchranou.

Karbonová tyč zapíchnutá před stanem (f: JP)

Používáš v těchto místech nějaký satelitní telefon, nebo tam jsi čistě na sebe?
Nemám satelitní telefon, komunikace pro mě není příliš důležitá. Nosím s sebou jen malý záchranný lokátor, který může začít vysílat signály, pokud se něco stane. Během toho času však nemohu dostávat žádné zprávy nebo nějaké posílat. Myslím, že moje největší výhoda, jakožto sólového lezce, je rychlost. Sleduji vývoj počasí před tím, než opustím údolí… Když se objeví týden nebo dva stabilního počasí, hned vyrazím a stihnu to. Naproti tomu klasické expedice s base campem potřebují měsíc nebo šest týdnů.

Ještě ohledně těch moderních přístrojů – používám GPS hodinky, na které se mi nahrává cesta, takže ji mohu využít pro návrat. Telefon mám, ale tam stejně není žádný signál, takže je stále vypnutý nebo ho zapnu jen na focení.

ČISTOTA A KLID

Jaké to je – být tam dva týdny a nevidět živou duši? Jsou to právě tyhle zkušenosti, kvůli kterým se na podobná místa vydáváš?
Mám rád tu čistotu. A jednoduchost. Prostě jdeš nahoru a víš, že tam není nic jiného než ty a hora. Líbí se mi na tom, že tě to zkouší, jak se vyrovnáš s různými faktory… Když se vydám do hor, ocitnu se ve své vlastní bublině. Vše do sebe začne zapadat a zjednoduší se. Nepřemýšlíš o věcech, které tě neustále napadají v údolí. Když vidíš ty krásné východy a západy Slunce, tak skutečně oceníš krásu světa, ve kterém žijeme… To samé, když máš možnost vidět tu sílu a mohutnost hor. Nemá to nic společného s touhou po vrcholu. Užiju si to stejně, když na vrchol vylezu, i když se to nepovede. Jsem v horách šťastný v obou případech.

Jednáš spíše racionálně, nebo se spoléháš na intuici?
Myslím si, že když v horách strávíš hodně času, tvé rozhodovací schopnosti se zlepší a stanou více racionálními. Zlepšíš se ve vytváření té své „bubliny“ a začneš více ignorovat věci, kvůli kterým se lidé běžně otáčí dolů. Třeba strach, který se hodně váže k tvému aktuálnímu stavu. Pokud jsi unavený nebo ti je zima, tak se ti všechny věci zdají hrůznější než doopravdy jsou. Osobně třeba v horách necítím strach, i když nastanou velmi nebezpečné situace – zůstávám v klidu a jsem racionální. Zároveň si myslím, že žádný čas není dostatečný na to, aby si člověk plně uvědomil, nakolik jsou hory nepředvídatelné a mocné…

Zažil jsi v létě v Pákistánu nějakou situaci, která se vymkla tvojí kontrole?
Když jsem se snažil vylézt na vrchol, kterému se říká Ladyfinger (6000 m n. m.), lezl jsem dlouhou firnovo-ledovou stěnu, která vede pod samotný začátek lezení. V noci byly super podmínky, a tak jsem se pohyboval rychle. Ještě během rozbřesku jsem měl velkou šanci na vrchol, ale teplota vystoupala tak rychle, že to bylo šílené. Z mínus deseti na plus dvacet během chvíle. Celá stěna ožila, všude začala téct voda, uvolňovaly se bloky kamenů… Ocitl jsem se ve velmi nebezpečném místě. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si vykopal malou jeskyni v ledu a tam jsem přečkal celý den plný různých lavin. Další noc jsem se stáhl dolů.

Ladyfinger, 6000 m n. m. (f: JP)

Co na tvá dobrodružství říkají rodiče?
Myslím si, že mají vždycky trochu obavy… Ale na druhou stranu mě velmi podporují. Vždycky dostávám pěkné zprávy, než se vydám na nějakou horu. Přejí mi štěstí. Doufám, že i oni jsou šťastní, když vidí, že dělám věci, které mě baví. Ale vím, že to pro ně musí být těžké.

Byli to oni, kdo ti ukázal svět hor a svět lezení?
Rodiče nikdy nelezli. Zároveň ale měli rádi kempování, dělání menších treků… Lezení jsem objevil až později sám.

– NENÍ MOŽNÉ PLNĚ POCHOPIT, NAKOLIK JSOU NEPŘEDVÍDATELNÉ A MOCNÉ… PASSU NORTH (foto: James Price) –


DVACET DNÍ V BATOHU

Co jsi všechno měl v batohu během výpravy na Passu East?
Většinu tvořilo jídlo – na dva a půl týdne toho potřebuješ hodně. Po cestě jsem navštívil svoji malou skrýš pod ledovcem, kde jsem měl schované lyže a lezecký hardware ze své předchozí výpravy na Maidon Sar. Z lezecké výbavy jsem měl jen sedák, pár karabin, smyček, dva šrouby a 60 metrů lana o průměru 6 milimetrů. Snažil jsem se všechno co nejvíce odlehčit.

Co jsi jedl?
Hodně oříšků, sušeného jídla… K večeři nudle, k snídani vločky… Ono nakupovat zásoby v Pákistánu není tak snadné jako v Evropě. Ale mandle a vlašáky se tam sehnat dají. Mají také výborné sušené meruňky.



Zaznamenal jsem, že v budoucnu bys rád udělal traverz skupiny Batura… (Tento hřeben tvoří několik sedmitisícových vrcholů včetně hory Muchu Chhish 7453 m n. m., která je nejvyšší dosud nevylezenou horou planety, pozn. aut.) Je to cíl, který bys také chtěl lézt sólo, nebo raději s parťákem?
Tenhle traverz byl důvodem pro to, že jsem se do Pákistánu vydal už letos. To byl můj primární cíl. A v jednu chvíli jsem byl ve velmi dobré pozici, aby se mi to povedlo. Byl jsem blízko k vrcholu Muchu Chhish (dva kilometry po hřebeni, pozn. aut.), ale když jsem se v noci pohyboval, uvědomil jsem si, že nemám dostatečné vybavení, abych zvládl kempovat v sedmi tisících metrech. Začal jsem cítit riziko omrzlin rukou a nohou – neměl jsem pořádný stan ani spacák. Bohužel jsem si během prvních dní také poškodil svoji nafukovací karimatku. Bylo to frustrující, jelikož podmínky byly skvělé a vynesl jsem si nahoru i dostatek jídla. Z pokusu o Muchu Chhish jsem se otočil, přespal v nižší nadmořské výšce, další den jsem vylezl na Passu East (7295 m n. m.) a hned další ráno na Passu North (6884 m n. m.)

Takže traverz takzvané „Batura Wall“ je určitě mým hlavním cílem do budoucna. Cítím, že je možné ho provést. A pokud bych našel někoho, kdo má stejný přístup k lezení jako já, určitě bych to s ním rád sdílel. Myslím si však, že okno pro vylezení těchto vrcholů se objevuje tak jednou za rok. Takže je lepší v Pákistánu strávit tři měsíce nebo klidně i delší dobu. Počkat si na perfektní podmínky, jinak je to nebezpečné. To je mole výhoda sólolezce – mám spoustu času na vyhlížení vhodných podmínek, které pak mohu rychle využít. Pokud by to někdo měl stejně, rád půjdu týmově. Pokud ne, nemám problém s tím, že vyrazím sám. Jen si musím do příštího pokusu pořídit nějakou tlustší péřovku a obecně trochu zlepšit své oblečení.

– JAMES NESE 30 KG A ZÁTOP DO BASE CAMPU (foto: Mutjaba Agha) –

Jak moc je pro tebe důležitá čistota lezeckého stylu?
V Himálaji často pozoruji skupinky dvou tří lezců, kteří si najmou dvacet nosičů – doprovodný tým, se kterým vybudují base camp. A pak z tohoto base campu vylezou cestu „alpským stylem“. Já to tak nevidím. Pokud použiješ tým nosičů, aby ses dostal do pěti tisíc metrů v komplikovaném terénu, už dál nemůžeš mluvit o alpském stylu.

Podstata alpského stylu podle mě tkví v tom, že jsi nezávislý od poslední silnice nebo vesnice. Když máš plně vybavený base camp, ve kterém čekáš na podmínky, je to podle mě „expediční styl“. Dostaneš se sice na vrchol, ale už je to kolektivní práce s podporou. Takže definice alpského stylu speciálně v Himálaji je podle mě taková neslaná nemastná. Je to něco, o čem by se mělo více přemýšlet a mluvit… Přijde mi to jako velká šedá zóna v terminologii – co je ještě alpský styl a co už expediční? Neříkám, že jedno je jednodušší než to druhé, protože jít sólo má také spoustu výhod… Říkám jen, že každé z toho je úplně jiný sport.

„Podstata alpského stylu podle mě tkví v tom, že jsi nezávislý od poslední silnice nebo vesnice.“

.

A sólo má také spoustu výhod… (f: JP)
SYMPAŤÁCI ROKU

Ocenění za výkony v malém týmu a velkém stylu získali:

2013
Jirka Pliska a Ondra Mandula za prvovýstup na Uzum Brakk, Pákistán

2014
Cyrill Bösch, Elias Gmünder, Arunas Kamandulis a Gediminas Simutis za novou cestu na Lotus tower, Indie

2015
Marek „Regan“ Raganowicz a Marcin Tomaszewski za novou cestu stěnou Trollů, Norsko

2016
Jindřich Bednář a Michal Plunder za první český výstup na Nameless Trango Tower, Pákistán

2017
Pavel Kořínek a Leoš Husták (ten otáčel 300 m pod vrcholem) za první český výstup na Minya Konku. Daxue Shan, Čína

2018
Hansjörg Auer za sólovýstup na horu Lupghar Sar West v Karákóramu, Pákistán.

2019
Eneko a Iker Pou za prvovýstup cesty „Latin Brother“ na Midi d’Ossau v indickém Himálaji

2020
Silvia Vidal za sólo-prvovýstup „Sincronia Magica“ na Chileno Grande v Patagonii, Chile

2021
James Price za sólo-prvovýstupy na Passu East, Passu North a Maidon Sar v Karákóramu, Pákistán
.
.

__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.