DINA ŠTĚRBOVÁ

Na svo­ji prv­ní osmi­ti­sí­cov­ku Čo Oju vylez­la ve 44 letech – jako do té doby nej­star­ší žena. I přes nevo­li vlád­nou­cí stra­ny si vždy šla tvr­dě za svým. „Všich­ni jsme byli rukojmí komu­nis­mu a tohle byla moje vnitř­ní emi­gra­ce, říká dva­a­osm­de­sá­ti­le­tá Dina Štěr­bo­vá.

TEXT: JAKUB FREIWALD FOTO: ARCHIV DINY ŠTĚRBOVÉ, JAKUB FREIWALD
| PROSINEC 2022

MUŽŮM I SYSTÉMU NAVZDORY

Islámá­bád, hlav­ní měs­to Pákistá­nu. Pří­hod­něj­ší mís­to pro roz­ho­vor s tou­to vitál­ní dámou, mimo­cho­dem prů­kop­ni­cí čes­ko­slo­ven­ské­ho žen­ské­ho horo­le­zec­tví, bych nej­spíš hle­dal mar­ně. Sedí­me na zahra­dě rezi­den­ce čes­ké­ho vel­vy­slan­ce a naše poví­dá­ní čas od času pod­bar­ví hlas mue­zí­na z neda­le­ké meši­ty. Dina se letos do Pákistá­nu vypra­vi­la už po jeden­a­dva­cá­té a s islám­skou repub­li­kou, kte­rá ve svě­tě nemá úpl­ně nej­lep­ší jmé­no, spo­ji­la vel­kou část své­ho živo­ta.

Popr­vé sem vyces­to­va­la už v roce 1970. Její man­žel Otakar v roce 1968 začal při­pra­vo­vat s Jaro­mí­rem Ště­ti­nou výpra­vu do Hara­mó­še, a i když v mezi­ča­se Čes­ko­slo­ven­sko zača­la oku­po­vat sovět­ská voj­ska, výpra­vě se o dva roky poz­dě­ji pře­ce jenom poda­ři­lo do Pákistá­nu odces­to­vat. „To bylo něco úžas­né­ho, co mě defi­ni­tiv­ně uchvá­ti­lo. Pocho­pi­la jsem, že ohled­ně žen­ských fyzi­o­lo­gic­kých indis­po­zi­cí to jsou jenom řeči. Neby­la jsem na tom o nic hůř než chla­pi,“ vzpo­mí­ná Dina.

Prá­vě vlád­nou­cí komu­nis­tic­ká stra­na, stej­ně jako do té doby prak­tic­ky výluč­ně muž­ské pro­stře­dí horo­le­zec­ké­ho spor­tu, tvo­ři­ly nej­vět­ší pře­káž­ky v její kari­é­ře. Režim ji zaška­tul­ko­val do kádro­vé sku­pi­ny „pomý­le­ných“ a od kole­gů horo­lez­ců si vyslech­la mno­hé. „My muži ani neví­me, proč vás ženy na našich výpra­vách nechce­me, ale pod­stat­né je, že vás tam nechce­me,“ dozvě­dě­la se napří­klad od jed­no­ho z funk­ci­o­ná­řů.

Se vším se však zvlád­la popa­so­vat. Šla si totiž tvr­dě za svým a vždy se našel někdo, kdo jí v jejím sna­že­ní pomohl. Moh­la se tak zúčast­nit mno­ha horo­le­zec­kých expe­dic a v roce 1984 sta­nu­la spo­leč­ně s Věrou Komár­ko­vou jako prv­ní žena v his­to­rii na osmi­ti­sí­cov­ce Čo Oju. „Mys­lím, že když člo­věk něco fakt chce, tak má vel­kou šan­ci to usku­teč­nit. Nehle­dě na jaký­ko­liv sys­tém a pře­káž­ky,“ říká Dina roz­hod­ně.

Když pak poz­dě­ji s horo­le­zec­tvím defi­ni­tiv­ně skon­či­la, zača­la se v Pákistá­nu věno­vat huma­ni­tár­ním pro­jek­tům. Své úsi­lí a ener­gii od roku 2006 sou­stře­ďu­je hlav­ně do odleh­lé hor­ské ves­ni­ce Aran­do, leží­cí v samém srd­ci Kará­kó­ra­mu. Prá­vě tam jsme spo­leč­ně strá­vi­li posled­ní tři týd­ny.

Dina Štěr­bo­vá (f: Jakub Fre­iwald)


„JENOM VYLÉZT NA KOPEC“

Na co dnes, po 38 letech, vzpo­mí­náš z 13. květ­na 1985, kdy jsi sta­nu­la na vrcho­lu Čo Oju?
Pama­tu­ju si úpl­ně všech­no a v bar­vách. Vzpo­mí­nám si hlav­ně na to, jak mi naho­ře došel kys­lík. Fun­go­val mi jenom asi deset minut. Najed­nou jako bych byla o 2000 met­rů níž a bylo mi na omdle­ní. Všech­no čer­ný, vůbec nevíš, co se děje. Nejdřív jsem se roz­bre­če­la. Pak jsem se pro­bra­la, pře­su­nu­la se opět o 2000 met­rů výš a nějak to došla. Bere se to jako výstup s kys­lí­kem, ale já mys­lím, že to nako­nec bylo dale­ko hor­ší.

Jak ses tam naho­ře cíti­la? Byla jsi prv­ní ženou, kte­rá se kdy na vrchol Čo Oju podí­va­la…
V tu chví­li na nic nemys­líš a víš, že musíš jít zase dolů. Navíc jsem bra­la anti­bi­o­ti­ka a neby­lo mi moc dob­ře.

Když jsi pak slez­la zpát­ky do tábo­ra, pus­ti­la sis do slu­chá­tek Bacho­vu Mši h moll. Proč?
To pro měl byl ten nej­hez­čí záži­tek. Jsem z hudeb­ní rodi­ny, všich­ni mí před­ko­vé hrá­li na hudeb­ní nástro­je a vyrůs­ta­la jsem v tom odma­lič­ka. Když jsem si po sestu­pu z Čo Oju pus­ti­la Bacho­vu mši, bylo to nád­her­né a úpl­ně mě to bouch­lo do hla­vy. Ješ­tě v tom pro­stře­dí a s vědo­mím, že už nic nemu­sím. Mož­ná to bude znít směš­ně a někdo se mi bude smát, ale pro mě to byl vět­ší záži­tek než samot­ný vrchol. Bach byl úžas­ný skla­da­tel, a kdy­by hud­ba skon­či­la Bachem, tak už by to sko­ro sta­či­lo. (smě­je se)

Cíti­la jsi potom něja­ký pocit zados­tiu­či­ně­ní, že se to poved­lo?
Ten při­šel až o hod­ně poz­dě­ji. Ale zka­zi­li mi ho komu­nis­ti po návra­tu do Čech. Zača­li mi vyhro­žo­vat, že už se nikdy nikam nepo­dí­vám. V roce 1984 se kona­la olym­pi­á­da v Los Ange­les, kte­rou celý „soci­a­lis­tic­ký svět“ igno­ro­val a já do Nepá­lu odje­la na pozvá­ní Ame­ri­ča­nů, tak­že to neby­lo vůbec jed­no­du­ché. Potom jsem si ale řek­la, že na to musím kaš­lat. Vždyc­ky jsem byla pře­svěd­če­ná, že jsem na všech mís­tech napo­sle­dy, a tak jsem to i bra­la. Když jsem vylez­la na Čo Oju, bylo mi 44 let a byla jsem nej­star­ší ženou na svě­tě, kte­rá do té doby vylez­la na osmi­ti­sí­cov­ku. Nikdy jsem nechtě­la být nej­lep­ší, jenom jsem chtě­la vylézt na ten kopec. Nikdo by si na nás s Věrou (Komár­ko­vou, pozn. aut.) teh­dy nevsa­dil, a stej­ně jsme to opro­ti všem před­po­kla­dům vylez­ly, pro­to­že jsme nemě­ly jinou mož­nost. (smě­je se)



Jak ses vlast­ně sezná­mi­la se svo­jí spo­lu­lez­ky­ní Ame­ri­čan­kou Věrou Komár­ko­vou?
Už před Čo Oju jsem v roce 1980 orga­ni­zo­va­la výpra­vu na Maná­slu a v Káthmán­dú jsem se s ní poté potka­la během tzv. debre­e­fin­gu na minis­ter­stvu turis­ti­ky.

Úpl­ně náho­dou?
Ano. Vědě­ly jsme o sobě, ale nikdy před­tím jsme se nepo­tka­ly. Byla podob­ně sta­rá jako já a její prv­ní man­žel Komá­rek stu­do­val s mým man­že­lem. Teh­dy v Káthmán­dú řek­la, že zor­ga­ni­zu­je dal­ší výpra­vu a že mě na ni zve. Pama­tu­ju si, že jsem navrh­la Čo Oju. Souzně­la jsem s Her­ber­tem Tichym, kte­rý ji v roce 1954 vyle­zl jako prv­ní a záro­veň jsme chtě­ly vymys­let kopec, na kte­rém ješ­tě ženy neby­ly. V 80. letech se mlu­vi­lo o tom, že ženy mají skluz. Výpra­va Fran­cou­zek v roce 1959 na Čo Oju zahy­nu­la a prv­ní osmi­ti­sí­cov­ky byly žena­mi vyle­ze­ny až v sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých letech.

Čo Oju tě tedy láka­la hlav­ně pro­to, že neby­la žena­mi do té doby vyle­ze­ná?
To hrá­lo vel­kou roli, ale i samot­ný pří­běh fran­couz­ské výpra­vy Clau­de Koga­no­vé. Kdy­by je teh­dy při poku­su o výstup na vrchol nestrh­la lavi­na, tak tam Fran­couz­ky vylez­ly. Ten pří­běh je hroz­ný a záro­veň to zabi­lo žen­ské horo­le­zec­tví na dal­ších dva­cet let. Muži váž­ně tvr­di­li, že ženy na horo­le­zec­tví nema­jí vhod­ný orga­nis­mus, že mají men­ší kapa­ci­tu plic a méně hemo­glo­bi­nu. To při­tom vůbec není prav­da.

– „NIKDO BY SI NA NÁS NEVSADIL, A STEJNĚ JSME TO VYLEZLY.“ DINA NA ČO OJU, 7000 M N. M. –

SAMY DVĚ PROTI VŠEM

Celá ana­bá­ze kolem expe­di­ce na Čo Oju byla od začát­ku dost slo­ži­tá. Co všech­no se kolem ní dělo?
Ta expe­di­ce byla sko­ro až pro­kle­tá. Věra byla bota­nič­ka a po mno­ha letech dosta­la šan­ci navští­vit Antark­ti­du, Ame­ri­ča­ni tam mají základ­nu Pal­mer Stati­on. Neo­do­la­la a v prů­bě­hu orga­ni­za­ce výpra­vy, kdy měla sedět doma, tak v té nej­hor­ší době tam odje­la. Mělo jít o vel­kou výpra­vu ame­ric­ké­ho Alpi­ne Clu­bu, od kte­ré­ho jsem měla ofi­ci­ál­ní pozvá­ní, nemě­ly jsme být jenom samy dvě. V době, kdy byla Věra pryč, do toho ale vstou­pi­la extra­va­gant­ní mili­o­nářka Marqui­ta May­tag. Když Věra vylez­la na Anna­pur­nu, byla vel­vy­slan­ky­ní v Nepá­lu. Uja­la se vede­ní a celou výpra­vu roz­há­da­la. Když se pak Věra vrá­ti­la, ozná­mi­la mi, že se to celé roz­sy­pa­lo a zepta­la se, jest­li poje­de­me samy dvě. Samo­zřej­mě jsem řek­la, že ano. Zmí­ně­ná dáma také v Ame­ri­ce nakou­pi­la spous­tu expe­dič­ní­ho mate­ri­á­lu, kte­rý poté při­vez­la do Nepá­lu a měla u sebe i všech­ny naše pení­ze, kte­ré Věra sehna­la. Cel­kem asi 10 000 dola­rů. My dvě jsme nemě­ly sko­ro nic.

V Káthmán­dú pak prý mili­o­nářka obchá­ze­la horo­lez­ce a pta­la se jich, jest­li máte ve dvou vůbec šan­ci uspět. Je to prav­da?
Je. Pta­la se tře­ba Reinhol­da Messne­ra, kte­rý tam byl před rokem, a nevím přes­ně, co jí řekl, ale ona usou­di­la, že nemá­me žád­ný nárok. Způ­so­bi­la svým cho­vá­ním šíle­né zmat­ky. My jsme potom při­le­tě­ly a chtě­ly jsme naše pení­ze, ale ona nás nepři­ja­la. Věra jí psa­la dopi­sy a sna­ži­la se ji pře­mlu­vit. Nese­tka­la se s námi, ale aspoň necha­la zby­lé pení­ze na vrát­ni­ci. Do té doby v Nepá­lu nikdy neby­la tak malá žen­ská výpra­va, tak­že nás všich­ni, včet­ně ní, bra­li jako cvo­ky.



Vy s Věrou jste se tak necí­ti­ly?
Ne. Urči­tě znáš kníž­ku Sta­řec a moře: „Musíš udě­lat všech­no, a když to nevy­jde, tak to musíš pocho­pit.“ To je poko­ra. My jsme se nevzdá­va­ly, ale vůbec jsme nemě­ly jis­to­tu, že se někam dosta­ne­me. Jely jsme v něja­kých kole­jích a kaž­dý dal­ší pro­blém, co se obje­vil, jsme se sna­ži­ly nějak odvrá­tit. Na minis­ter­stvu turis­mu tře­ba nemě­li ani pořád­né mapy oblas­ti. Vrchol Čo Oju tvo­ří hra­ni­ci s Čínou a vybí­há z něj hře­ben sed­mi­ti­sí­co­vek. Úřed­ník nám pro­to pořád říkal: „Tady nesmí­te jít, to už je hra­ni­ce s Čínou. A přes ty kop­ce tady taky nemů­že­te jít, pro­to­že ty nejsou na sezna­mu povo­le­ných vrcho­lů.“ On vůbec nechá­pal naši plá­no­va­nou tra­su.

Výstup urči­tě nebyl těž­ký jenom po byro­kra­tic­ké strán­ce, ale i fyzic­ky…
Základ­ní tábor jsme měli se šer­py tři­cet kilo­me­t­rů od hory, tak­že jsme tři dny s Věrou jenom nosi­ly věci pod úpa­tí hory. Ale zase to byla dob­rá akli­ma­ti­za­ce, byly jsme úžas­ně roz­cho­ze­né. (smě­je se)

Linie výstu­pu na Čo Oju, pohled z ABC ve výš­ce 6000 m n. m.



Jak pro­bí­hal pokus o vrchol?
Napo­pr­vé jsme se tam nějak zasek­ly, tak jsme rad­ši sestou­pi­ly dolů. Z něja­kých 7600 met­rů, z mís­ta, kde to teh­dy smet­lo Fran­couz­ky.

Co se ti v tu chví­li honi­lo hla­vou, sestu­po­vat 700 met­rů pod vrcho­lem?
Víš, že bys tam tře­ba zatměl, tak­že nemů­žeš dělat blbos­ti. Musíš uva­žo­vat raci­o­nál­ně, pro­to­že by to nej­spíš nedo­padlo dob­ře. My jsme potom s Věrou sedě­ly pět dní dole v tábo­ře a čeka­ly, až se vrá­tí naši šer­po­vé ze základ­ní­ho tábo­ra s dal­ší­mi záso­ba­mi.

Neztrá­ce­ly jste tro­chu nadě­ji, když se dlou­ho nevra­ce­li?
Ne. Sedě­ly jsme tam a kou­ka­ly na krkav­ce. (smě­je se) Věra stá­le říka­la, že musí­me udě­lat to nej­lep­ší. Ona byla budd­hist­ka, tak­že to bra­la dost osu­do­vě. Pak, když se šer­po­vé vrá­ti­li, tak jsme to na jeden zátah vyšly až na vrchol.

Popr­vé ses tak dosta­la do výš­ky nad osm tisíc met­rů. Jak ses tam cíti­la?
Dob­ře. Šly jsme straš­ně poma­lu, ale ty si nikdy nesmíš sed­nout. Musíš jít a chyt­nout ryt­mus, že jdeš rov­no­měr­ně a nedu­síš se. Když jdeš takhle, tak to pros­tě šlo. Až potom mě vyko­le­jil ten kys­lík – vůbec jsem si ho nemě­la brát.

RUKOJMÍ KOMUNISMU

Jak se ti vlast­ně daři­lo orga­ni­zo­vat zahra­nič­ní výjezdy během tuhé­ho komu­nis­mu?
Po rus­ké oku­pa­ci v roce 1968 všech­no ovlád­li kola­bo­ran­ti. Byli v úpl­ně kaž­dém obo­ru a nevy­hnu­lo se to ani horo­le­zec­tví. Bylo to vlast­ně sko­ro bez­na­děj­né, ale pořád jsem věři­la, že se to musí poda­řit.

V tvé kníž­ce jsem se doče­tl, že ti jeden horo­le­zec­ký funk­ci­o­nář kdy­si řekl: „My muži ani neví­me, proč vás ženy na našich výpra­vách nechce­me, ale pod­stat­né je, že vás tam nechce­me…“
To bylo straš­né, přes­ně takhle mi to ten funk­ci­o­nář v Ost­ra­vě teh­dy řekl. Nejsem spla­cho­va­cí, trvá mi vždyc­ky straš­ně dlou­ho se nad to pový­šit. Měla jsem v tu chví­li straš­ný pocit ztrá­ty důstoj­nos­ti. V komu­nis­mu jsi měl neu­stá­le pocit, že se cho­váš nedů­stoj­ně vůči sám sobě. To jsi kom­pen­zo­val tře­ba leze­ním, nebo já osob­ně mate­ma­ti­kou. Jinak bych se z toho zbláz­ni­la. Mate­ma­ti­ka má tu výho­du, že nejde zide­o­lo­gi­zo­vat, a hory také ne. To byla moje vnitř­ní emi­gra­ce. Nevě­ři­la jsem, že to někdy skon­čí. Byli jsme všich­ni vlast­ně rukojmí­mi komu­nis­mu.

„My muži ani neví­me, proč vás ženy na našich výpra­vách nechce­me, ale pod­stat­né je, že vás tam nechce­me.“

Jaké to bylo, fun­go­vat v sys­té­mu, kte­rý je pro­ti tobě, navíc v ryze muž­ském pro­stře­dí. V době, kdy všich­ni razi­li myš­len­ku, že „hory jsou jenom pro chla­py“?
Teh­dy se to pros­tě tak bra­lo. Expe­di­ce záro­veň trva­ly šíle­ně dlou­ho, neby­lo to jako teď. Na Hara­mó­ši v roce 1970 jsme byli čty­ři měsí­ce, ženy vět­ši­nou na tak dlou­ho odjet nemoh­ly.

Tys moh­la?
Já jsem měla bez­vad­né­ho muže, to tře­ba dal­ší ženy nemě­ly.

Dina s man­že­lem Otaka­rem pod Mani Pea­kem, Hara­móš, 1970



Jenom bez­vad­ný chlap pře­ce ale nezpů­so­bí, že zor­ga­ni­zu­ješ podob­né expe­di­ce a vyle­zeš na jed­ny z nej­vyš­ších hor svě­ta. Čím ses liši­la od ostat­ních horo­lez­kyň své doby?
Máš dítě, doma plno povin­nos­tí, a když ti do toho ješ­tě začne nadá­vat tvůj part­ner, tak to nezvlád­neš. Na Čo Oju se mnou tře­ba měla jet jed­na kama­rád­ka, její man­žel ale řekl, že když poje­de, roz­ve­de se s ní a vez­me jí dítě. Že prý pla­tí něja­ký zákon, když je mat­ka dva měsí­ce pryč, tak může být zba­ve­na dítě­te, tak­že ona kvů­li tomu neje­la.

His­to­rie prv­ních žen­ských výstu­pů na osmi­ti­sí­cov­ky jsou vlast­ně samé straš­ně smut­né pří­běhy. Buď ty ženy vůbec nevstu­po­va­ly do žád­ných dlou­ho­do­bých part­ner­ství a obě­to­va­ly horo­le­zec­tví úpl­ně všech­no, nebo nemě­ly děti. Jen výji­meč­ně fun­go­va­ly nor­mál­ně. Pro­blém byl taky v tom, že výpra­vy byly vede­né úpl­ně jinak. Měly auto­ri­ta­tiv­ní vedou­cí, kte­ří posu­no­va­li šacho­vé figur­ky, a i kdy­by mě býva­li byli někam vza­li, tak bych vždyc­ky muse­la zůstat na dru­hé kole­ji. Tak jsem si uvě­do­mi­la, že to za to nesto­jí a nemá to smy­sl. Těch bari­ér bylo mno­hem víc a trva­lo dlou­ho, než se postu­pem času odbou­ra­ly.

Byla vět­ší bari­é­ra v sys­té­mu nebo v nerov­nos­ti mezi pohla­ví­mi?
Sys­tém byl nej­hor­ší. Kdy­by nebyl ten sys­tém a moh­lo se nor­mál­ně ces­to­vat, tak bych si ty pení­ze nějak vydě­la­la. Tře­ba jsem šila spa­cá­ky a to byl můj plat, ale dale­ko hor­ší bylo zís­kat všech­ny sou­hla­sy a najít něko­ho, s kým můžeš odjet.



Pod­le toho, co říkáš, mi při­jde, že když je člo­věk dosta­teč­ně tvr­do­hla­vý, pro­ra­zí si hla­vu jaký­mi­ko­li pře­káž­ka­mi. Komu­nis­mus a auto­ri­ta­tiv­ní muže nevy­jí­ma­je.
To je pře­ce stej­né ve všem. Všech­no zále­ží na lidech a vždyc­ky najdeš lidi, kte­ří ti pomů­žou. Celou výpra­vu jsem si muse­la zapla­tit ze své­ho, nemě­la jsem při­tom žád­né valu­ty. Uši­la jsem pro­to do Nepá­lu dva­cet spa­cá­ků, kama­rá­di mi udě­la­li dead­ma­ny (kot­vy do sně­hu, pozn. red.) a v Bola­ti­cích mi dali lana za režij­ní cenu. Lidi mi rádi pomá­ha­li. Mys­lím, že když člo­věk něco fakt chce, tak má vel­kou šan­ci to usku­teč­nit. Nehle­dě na jaký­ko­liv sys­tém a pře­káž­ky.

ZRÁDCE SLOVENSKÉHO NÁRODA

Ve tvé kníž­ce Čo Oju, Tyr­ky­so­vá hora mě zau­ja­ly dvě věty: „Jedi­ně skr­ze utr­pe­ní je na vlast­ní uši mož­né sly­šet pod­sta­tu vesmí­ru“ a „hory jsou skvě­lým mís­tem sebe­po­zná­ní“. Co ses o sobě v horách dozvě­dě­la?
Exis­tu­je jed­na budd­his­tic­ká moud­rost, kte­rá říká: „Člo­věk musí vystou­pit hod­ně vyso­ko, aby dohlé­dl na dno své duše.“ A záro­veň pla­tí, že když něco zís­káš zadar­mo, tak to nemá vel­kou cenu. Aby to mělo cenu, tak do toho musíš vlo­žit mno­ho své­ho úsi­lí a náma­hy. Někdo to tak tře­ba nemá nebo měl vět­ší štěs­tí, ale já to tak mám. Zpět­ně musím říct, že jsme s Věrou měly vel­kou kli­ku v tom, že to bylo těs­ně před tím, než se na hory zača­lo cho­dit komerč­ně. V celé obrov­ské doli­ně jsme byli s naši­mi šer­py úpl­ně sami, to už dneska sko­ro nemáš šan­ci zažít. Potka­li jsme jen pár Tibe­ťa­nů. Na to vzpo­mí­nám dodneš­ka, to bylo něco nád­her­né­ho. I když já vlast­ně už moc na leze­ní po horách nevzpo­mí­nám – to je můj minu­lý život.

Proč minu­lý? Už se nepo­va­žu­ješ za horo­lez­ky­ni?
Ne.

Kdy se to změ­ni­lo?
Kvů­li tomu, že ces­to­vá­ní bylo vel­mi nároč­né, tak jsem začí­na­la až dost poz­dě. Po Čo Oju jsme ješ­tě chví­li cho­di­ly s Věrou, ona straš­ně chtě­la vylézt na Eve­rest. Tou dobou to ješ­tě mělo hod­no­tu, pro­to­že tam byly jenom tři nebo čty­ři ženy. Neby­lo to jako dneska. To ale neby­lo úpl­ně tak­tic­ké, pro­to­že výstup na Eve­rest je hod­ně nároč­ný. Býva­lo by bylo lep­ší sna­žit se o dal­ší men­ší osmi­ti­sí­cov­ky, ale ona to moc chtě­la. Potom se jí navíc naro­di­lo dru­hé dítě, tak­že tím pádem úpl­ně skon­či­la.

Měla dvě děti, byla bez man­že­la a bez stá­lé­ho pla­tu, ale ona byla bohém. Dřív vždyc­ky pra­co­va­la jenom skr­ze gran­ty. Dosta­la něja­ké pení­ze, z nich žila, ale nevě­dě­la, co bude dál. Já tomu teh­dy vůbec nero­zu­mě­la. Potom ale muse­la živit dvě děti, tak­že si našla stá­lou prá­ci, kde po ní chtě­li, aby pode­psa­la, že už pře­sta­ne jez­dit na hory. A já jsem se bez Věry už sko­ro nikam nedo­sta­la. V roce 1988 jsem se pta­la bra­trů Slo­vá­ků, jest­li bych s nimi moh­la jít na Eve­rest a oni mi řek­li: „Niko­mu ani neří­kej, že ses nás na to vůbec pta­la.“ Tam to vůbec nešlo. Ve stej­ný rok násle­do­va­la Košic­ká výpra­va na Gasher­brum, tam jsem taky neby­la víta­ná a bra­li mě jako zrád­ce slo­ven­ské­ho náro­da, ale nako­nec mě s sebou vza­li.



Zrád­ce slo­ven­ské­ho náro­da? Proč?
Pro­to­že jsem Slo­ven­ka, ale vza­la jsem si Čecha, a i když stá­le mlu­vím slo­ven­sky, úpl­ně jsem se před nimi bála pře­řek­nout. Vedou­cí výpra­vy byl syn vyso­ké­ho horo­le­zec­ké­ho funk­ci­o­ná­ře, napros­to nekom­pe­tent­ní blb. Bra­li mě vylo­že­ně jako vetřel­ce. Měli vše zapla­ce­né z košic­ké­ho klu­bu a já si všech­no pla­ti­la sama. Člen­kou expe­di­ce byla i Slo­ven­ka Lívie Klem­bá­ro­vá. Mě s sebou vza­li jenom pro­to, že Lívie muse­la mít něja­kou part­ner­ku a navíc jsem je nic nestá­la.

Jak výpra­va na Gasher­brum pro­bí­ha­la?
Měla jsem pení­ze z pro­dejů prv­ní kníž­ky, ale ne moc. Ces­to­va­la jsem pro­to šest dní přes Rus­ko do Taš­ken­tu, a jeli­kož v Afghá­nistá­nu zuři­la vál­ka, muse­la jsem si kou­pit leten­ku do Dillí. Odtud jsem potom jela do Pákistá­nu vla­kem přes Amrit­sar, ale jeli­kož v Pan­džá­bu Siko­vé bojo­va­li za nezá­vis­lost, tak ani tahle ces­ta neby­la úpl­ně jed­no­du­chá. Se zbyt­kem výpra­vy jsem se potom setka­la až na amba­sádě v Islámá­bá­du. Necha­li nás tam jed­nu noc přespat a potom nás vyhna­li a necha­li nás spát v tom šíle­ném hor­ku v kem­pu, kde byd­le­li jenom feťá­ci. Vede­ní výpra­vy spa­lo na amba­sádě a nás ostat­ní posla­li tam. Taky si mě zavo­la­li a řek­li mi, že se nemůžu podí­let na jejich pojist­ce a že když se zabi­ju, mé ostat­ky nebu­dou sne­se­ny dolů. To bylo straš­né.

Z Islámá­bá­du jsme potom jeli do Skar­du na kor­bě nákla­ďá­ku, to byl taky vel­ký záži­tek. Když jsme pak při­šli až do základ­ní­ho tábo­ra, zača­lo hus­tě sně­žit. Udě­la­li jsme jeden akli­ma­ti­zač­ní výstup do 6000 met­rů, pak tři týd­ny vku­se sně­ži­lo. Všu­de byly met­ry sně­hu, kolem pada­ly lavi­ny a všech­no usnu­lo. Když se poča­sí umoudři­lo, chtě­li jsme lézt na Gasher­brum I, vyra­zi­li jsme na prv­ní vynáš­ku původ­ní ame­ric­kou ces­tou, ale nara­zi­li jsme na vojá­ky, kte­ří nám to zaká­za­li kvů­li tomu, že se prý nachá­zí­me ve vojen­ském pro­sto­ru. Řek­li nám, že máme mís­to toho lézt „Zaplot­ni­ko­vu ces­tu“ – pěti­ki­lo­me­t­ro­vý hře­ben v sed­mi tisí­cích, kte­rý nebyl nikdy zopa­ko­va­ný. Tech­nic­ké leze­ní, na kte­ré by bylo potře­ba spous­tu lan. To nám řek­li jenom pro­to, aby se nás zba­vi­li.

„Když něco zís­káš zadar­mo, tak to nemá vel­kou cenu. Aby to mělo cenu, tak do toho musíš vlo­žit mno­ho své­ho úsi­lí a náma­hy.“


Ty jsi potom ale vylez­la na Gasher­brum II a kolem tvé­ho povo­le­ní k výstu­pu panu­jí jis­té kon­tro­ver­ze. Jak to celé bylo?
Slo­vá­ci měli povo­le­ní na oba vrcho­ly Gasher­brum. Nevím, co s ním udě­la­li, ale nej­spíš povo­le­ní na Gasher­brum II pro­da­li, pro­to­že chtě­li lézt jenom na Gasher­brum I a sjet ho na lyžích. Lívie byla naděj­ná slo­ven­ská horo­lez­ky­ně a já jsem jí řek­la, že když si nedup­ne­me, tak nikam nevy­le­ze­me, což bylo úpl­ně jas­né. Urči­tě jsem se nechtě­la nechat zavřít nebo být na něja­kém blac­klis­tu. Zapo­ji­ly jsme do toho pro­to naše­ho styč­né­ho důstoj­ní­ka, kte­rý byl per­fekt­ní a vel­mi inte­li­gent­ní. Tomu jsme celou situ­a­ci vysvět­li­ly: že ces­tu, kte­rou nám pře­de­psa­li, neo­pa­ko­va­ný tech­nic­ký výstup, nemá­me nárok vylézt. Důstoj­ník to rych­le pocho­pil a sám šel za styč­ným důstoj­ní­kem sou­sed­ní fran­couz­ské výpra­vy, dohod­li se mezi sebou a výstup nám povo­li­li. Za toho­to před­po­kla­du jsme šly za vedou­cím fran­couz­ské výpra­vy, kte­rý nás taky pod­po­řil a na jeho povo­le­ní nám dovo­lil na horu jít. Šly jsme i za naším vedou­cím a řek­ly mu, že máme k výstu­pu povo­le­ní a on nejdřív nepro­tes­to­val. Když jsme potom ale měly vyra­zit, tak najed­nou řekl: „Ne!“

Posled­ní týden se zlep­ši­lo poča­sí, Slo­vá­ci vylez­li na Gasher­brum I a my jsme měly jít po nich. Tvá­ři­ly jsme se s Lívií, že pole­ze­me zmí­ně­nou „Zaplot­ni­ko­vu ces­tu“, ale mís­to toho jsme se vyda­ly na Gasher­brum II. Komu­ni­ko­va­ly jsme se Slo­vá­ky přes vysí­lač­ku a tvá­ři­ly se, že se nic nedě­je. Pak jsme pros­tě za dva dny vylez­ly naho­ru. Oni ale byli straš­ně naštva­ní a mys­le­li si, že to asi nějak sho­dí jejich výstup. Při­tom měli být spíš rádi, pro­to­že oba kop­ce do té doby byly Čecho­slo­vá­ky nevy­le­ze­né, tak­že byla naše výpra­va vel­mi úspěš­ná. Mís­to toho ale byli šíle­ně vzteklí. Když nás vidě­li, jak sestu­pu­je­me zpát­ky do tábo­ra, po pás ve sně­hu, nejen že nám nepři­šli pomoct, ale neu­va­ři­li nám ani čaj. Hned na to mě vyho­di­li z výpra­vy, nadá­va­li mi a necha­li mě jít celou ces­tu zpát­ky samot­nou. Nene­cha­li mi tam žád­né jíd­lo a jed­la jsem jenom čapá­tí od nosi­čů, bylo to straš­né. Až potom v Asko­le mi ta šíle­ná křiv­da napl­no došla a roz­bre­če­la jsem se. Po návra­tu udě­la­li schůzi kádro­vé komi­se a řek­li mi, že mi vez­mou pas a necha­jí mě vyho­dit z prá­ce.

Dina na vrcho­lu Gasher­bru­mu II, 1988


V LEZENÍ JE SPRAVEDLNOST

Bála ses, že ti můžou zni­čit zby­tek živo­ta?
Samo­zřej­mě, že jsem se bála. Kádro­vě jsem to měla na uni­ver­zi­tě pole­pe­né, po 68. roce jsem byla ve sku­pi­ně „pomý­le­ných“. Buď tě vyho­di­li z prá­ce nebo tě dali do sku­pi­ny „pomý­le­ných“. Směl jsi učit, ale neměl jsi vizi něja­ké­ho kari­ér­ní­ho postu­pu. Já jsem si to ale nikdy nene­cha­la líbit a brá­ni­la jsem se. Horo­le­zec­tví pro mě záro­veň bylo svým způ­so­bem úni­kem od komu­nis­mu, tako­vá dušev­ní hygi­e­na. Vypad­li jsme do hor a tam jsme na všech­no zapo­mně­li. V leze­ní je spra­ve­dl­nost, pro­to­že když na to nemáš, tak to nevy­le­zeš.

Jak to, že se ti poda­ři­lo toli­krát vyces­to­vat a dostat výjezd­ní dolož­ku, když jsi měla tako­vý kád­ro­vý pro­fil?
Mno­ho­krát jsem měla namá­le. Před Čo Oju mi to nejdřív zaká­za­li, ale jiná komu­nist­ka při­šla za mým man­že­lem Otaka­rem a on šel den před Štěd­rým dnem do Ost­ra­vy na kraj­ský výbor stra­ny za něja­kým člo­vě­kem, kte­rý mi z něja­ké­ho důvo­du fan­dil. Vysvět­lil mu to a on ten zákaz odvo­lal. Jinak bych nikdy žád­nou výjezd­ní dolož­ku nedo­sta­la. Vždyc­ky jsem měla vel­ké štěs­tí. Bra­la jsem to sto­ic­ky a sna­ži­la se dělat, co bylo v mých silách. Jako ten Sta­řec. Pořád tahal rybu, ostat­ní ryby ji uží­ra­ly, ale on pořád tahal.

Nelep­ši­lo se to ani postu­pem času, když jsi sbí­ra­la dal­ší a dal­ší úspěš­né hor­ské výstu­py?
Nao­pak, bylo to hor­ší a hor­ší. Po Čo Oju jsem měla pro­blém, že jsem ji vylez­la s Ame­ri­čan­kou a všech­ny novi­ny dosta­ly výslov­ný zákaz o tom coko­li pub­li­ko­vat. Vždyc­ky ale byli lidi, kte­ří se mnou sym­pa­ti­zo­va­li, to nikdy nez­lik­vi­du­ješ.

„V leze­ní je spra­ve­dl­nost, pro­to­že když na to nemáš, tak to nevy­le­zeš.“



Jed­ním z lidí, kte­ří tě nej­víc pod­po­ro­va­li, byl urči­tě tvůj man­žel Otakar. Nemys­líš ale, že tře­ba i on mož­ná občas pochy­bo­val, jest­li to celé za to sto­jí?
Ne. On věděl, že bych jinak skon­či­la na psy­chi­atrii. Když se nemů­žeš rea­li­zo­vat, je to hroz­né. Kaž­dý člo­věk se pře­ce chce rea­li­zo­vat. V živo­tě jsem se nedo­sta­la nikam na stáž, a i když jsem se neu­stá­le hod­ně sna­ži­la, v mate­ma­ti­ce jsem žád­né­ho význam­něj­ší­ho kari­ér­ní­ho postu­pu dosáh­nout nemoh­la. Vědě­la jsem, že nikam nepro­ra­zím, tak jsem se v roce 1977 roz­hod­la, že musím aspoň zku­sit něja­ký vyso­ký kopec.

To už v tobě ale asi zrá­lo mno­hem del­ší dobu, ne? Kde se vza­la tvo­je fas­ci­na­ce vyso­ký­mi hora­mi?
V mlá­dí jsem byla s kama­rád­kou v Tatrách. Šli jsme na Ger­lach a vidě­ly jsme horo­lez­ce. To mě fas­ci­no­va­lo, dvě malé posta­vič­ky na vyso­ké ská­le. V puber­tě je člo­věk hod­ně vní­ma­vý.

Výstup na Čo Oju a dal­ší vyso­ké hory ale při­šel až za mno­ho let. Děla­la jsi pro to v prů­bě­hu let něco, při­pra­vo­va­la ses na vyso­ké hory?
V zimě i v létě jsem jez­di­la do Tater, kde mám vyle­ze­ných spous­tu cest. Pak Otakar v 1968 začal při­pra­vo­vat s Jaro­mí­rem Ště­ti­nou výpra­vu do Hara­mó­še. Mezi­tím sice při­šli Ruso­vé, ale před nor­ma­li­za­cí ješ­tě chví­li trva­lo, než všech­no ovlád­li. My jsme ješ­tě zázra­kem v sedm­de­sá­tém roce odje­li. To bylo něco úžas­né­ho, co mě defi­ni­tiv­ně uchvá­ti­lo. Pocho­pi­la jsem, že ohled­ně žen­ských fyzi­o­lo­gic­kých indis­po­zi­cí to jsou jenom řeči. Neby­la jsem na tom o nic hůř než chla­pi.

– „NEBYLA JSEM NA TOM O NIC HŮŘ NEŽ CHLAPI.“ DINA NAHOŘE VLEVO, OTAKAR UPROSTŘED, HARAMÓŠ, 1970 –

DOBÝVÁNÍ NESMYSLNA

Co jsou pod­le tebe hlav­ní před­po­kla­dy úspěš­ných horo­lez­ců? Fyzič­ka, gene­tic­ké dis­po­zi­ce, vůle… Co hra­je nej­vět­ší roli?
Všech­no je důle­ži­té. Můžeš být tré­no­va­ný jak chceš, ale stej­ně ti to může být k niče­mu, když nemáš pro horo­le­zec­tví dis­po­zi­ce. Pod Broad Pea­kem v roce 1994 nám zahy­nul kama­rád. Byl tré­no­va­ný, vyhrá­val běžec­ké závo­dy, jez­dil sto­ki­lo­me­t­ro­vé tra­sy na kole… a stej­ně dostal výš­ko­vou nemoc a nemoh­li jsme mu pomoct. I když jsme se sna­ži­li ze všech sil, tak když nám došel kys­lík, umřel mi v náru­čí. Drže­la jsem ho v rukou a bylo to straš­né. Dýchal, jako kdy­by běžel šíle­ný sprint a najed­nou zha­sl. Vyšla jsem potom ven ze sta­nu a spo­leč­ně s kama­rá­dem Jir­kou jsme zača­li bre­čet. V té chví­li, když toto zaži­ješ, začneš hory nená­vi­dět. Máš pocit, že jsou nepřá­tel­ské. Pak za pár dní jsou ale zase nád­her­né. Zasví­tí Slun­ce, vidíš jejich pro­měn­li­vost, mají straš­ně moc tvá­ří. Uvě­do­míš si, že jim nemů­žeš hro­zit pěs­tič­kou. Hory nejsou šité na míru člo­vě­ka, člo­vě­ka je tam malý pán.

Když nejsou šité na míru člo­vě­ka, co tě do nich vždyc­ky tak táh­lo?
Nikdy jsem o tom moc nepře­mýš­le­la. Čet­la jsem jed­nu zají­ma­vou kni­hu Sněž­ný levhart. Napsal ji Peter Matthies­sen, kte­ré­mu zemře­la žena na rako­vi­nu a on jel se svým kama­rá­dem do Dol­pa v západ­ní čás­ti Nepá­lu, aby se s její smr­tí smí­řil. V té kníž­ce citu­je Car­la Jun­ga: „Kaž­dý člo­věk má něja­kou ten­den­ci k něče­mu. I v tma­vé jes­ky­ni voda vždy padá dolů, a stej­né je to s lid­mi. Máš v sobě něja­kou vnitř­ní gra­vi­ta­ci, a kdy­bys šel pro­ti ní, pro­ti své­mu vnitř­ní­mu zalo­že­ní, tak nikdy nebu­deš šťast­ný.“ To si člo­věk musí uvě­do­mit a najít tu svo­ji. Záro­veň musíš při­jmout, že se při tom můžeš zabít. Nikdy nemáš jis­to­tu, takhle to musíš brát.

Jak to sná­šel tvůj syn Michal? Čas­to jsi byla i něko­lik měsí­ců pryč…
Já mys­lím, že se mu žád­ná tragé­die nedě­la… A potom už byl vel­ký. S Otaka­rem jsme se vět­ši­nou stří­da­li, spo­lu na expe­di­ce jsme jez­di­li jenom občas. Hará­moš trval čty­ři a půl měsí­ce a Micha­lo­vi už byli tři roky. Odjíž­dě­li jsme s Otaka­rem na začát­ku prázd­nin a mys­lím, že nestrá­dal. Byl u babič­ky v Brně a v Bra­ti­sla­vě a moje sest­ra se mu hod­ně věno­va­la. Hor­ší to ale asi bylo na Maná­slu. Tou dobou mu bylo tři­náct a asi o nás měl strach. Napsal nám dopis, kte­rý jsme si vyzved­li v Káthmán­dú, ve kte­rém psal: „Pozdra­vu­ju vás a dou­fám, že jste to vylez­li. A jest­li jste to nevy­lez­li, tak se hlav­ně vrať­te.“ To bylo zdr­cu­jí­cí a uvě­do­mi­la jsem si, že se asi bojí.

„Máš v sobě něja­kou vnitř­ní gra­vi­ta­ci, a kdy­bys šel pro­ti ní, pro­ti své­mu vnitř­ní­mu zalo­že­ní, tak nikdy nebu­deš šťast­ný.“



Ty jsi mate­ma­tič­ka, raci­o­nál­ní člo­věk. Řídi­la ses v horách spíš rozu­mem nebo intu­i­cí?
Byla jsem vždyc­ky straš­ně opa­tr­ná. Měla jsem doma syna a neby­lo mi to jed­no. Musíš najít tu správ­nou míru rizi­ka, co jsi ocho­ten pod­stou­pit, a co ne. Prak­tic­ky na kaž­dém kop­ci je něja­ké nebez­peč­né mís­to. Vysta­vu­ješ se rizi­ku, ale sna­žíš se ho mini­ma­li­zo­vat. Kaž­dý má jinou míru, já ale urči­tě nejsem člo­věk, kte­rý nějak moc ris­ku­je.

A věří i tak raci­o­nál­ní člo­věk jako ty na intu­i­ci?
Samo­zřej­mě. Intu­i­ce je pod­stat­ná slož­ka lid­ské­ho pozná­ní. Lidi vždyc­ky všech­no pozná­va­li intu­i­tiv­ně, až potom se tomu sna­ži­li dodat logic­ké potvr­ze­ní. Zákla­dem pro­ce­su pozná­ní je intu­i­ce, dru­há věc je násled­né pode­pře­ní logi­kou. Východ­ní způ­sob myš­le­ní je pri­már­ně zalo­že­ný na intu­i­ci. Budd­his­ti tomu říka­jí pro­zře­ní. Buddha říkal, že pro­zřel. On byl člo­věk, ne bůh. Pocho­pil základ­ní prav­du, že se nesmí lpět na ničem, pro­to­že to je zdroj neštěs­tí. To je vel­mi sym­pa­tic­ký základ budd­his­mu.

Na co jsi ty při­šla v horách?
To se těž­ko říká, ale při­rov­nám to ke stu­diu mate­ma­ti­ky. V mate­ma­ti­ce se vždyc­ky vyslo­ví něja­ké axi­o­my, ze kte­rých se vyvo­zu­je deduk­tiv­ní obal. Ale vol­ba těch­to axi­o­mů je otáz­kou intu­i­ce. Jak lidé vymys­le­li čís­la? Intu­i­tiv­ně vědě­li, že mají deset prs­tů a z toho poté dlou­hým pro­ce­sem vznik­la čís­la. Zákla­dem je vždyc­ky „pode­zře­ní“, jak by to moh­lo být, jenom to potom musíš doká­zat. Jsi jako uhra­nu­tý, musíš na to pořád mys­let a pak to najed­nou pocho­píš. Když něco nechá­peš a pře­mýš­líš nad tím, je to jako být v lese mezi stro­my. Nejdřív vidíš jenom ty stro­my, ale pak jako by ses vzne­sl nad stro­my a vidíš to sho­ra jako pták. To je úžas­ný pocit. Lidé to moc nechá­pou, pro­to­že nema­jí rádi mate­ma­ti­ku, ale tak to pros­tě je.

V horách je to podob­né?
Je to stej­né. Moje máma se o mě vždyc­ky straš­ně bála a říka­la: „Co tam pro­bo­ha hle­dáš? Vždyť tam nic není. Jenom ská­la, led, zima.“ A měla prav­du. (smě­je se) Ale pak zjis­tíš, že už nic nehle­dáš. Všech­no tam z tebe spad­ne, ten pocit, že někam musíš jít. Když se nad tím zamys­líš, je to úpl­ně nesmy­sl­né. Lio­nel Terray, skvě­lý horo­le­zec a člen prv­ní výpra­vy, kte­rá vylez­la na Anna­pur­nu, defi­no­val horo­le­zec­tví jako „dobý­vá­ní nesmy­sl­na“.



Jaký máš názor na sou­čas­né komerč­ní leze­ní ve vyso­kých horách?
Vel­mi roz­po­ru­pl­ný. Mys­lím si, že to je špat­ně. Stal se z toho byz­nys. Pro­dej dob­ro­druž­ství pro lidi, kte­ří tam nepat­ří. Úpl­ně se mění kri­té­ria, roz­vra­cí to hie­rar­chie a hod­no­ty. Dřív to nebyl tako­vý byz­nys, pro­to­že ješ­tě dozní­va­ly pio­nýr­ské doby. Tohle zača­lo až s asis­to­va­ný­mi výstu­py na Eve­rest. Vznik­ly spe­ci­a­li­zo­va­né ces­tov­ky a zjed­no­du­ši­ly se for­ma­li­ty. Dřív jsi na povo­le­ní čekal klid­ně i dva roky.

Dá se to pod­le tebe ješ­tě pova­žo­vat za horo­le­zec­tví?
Jak říkám, mys­lím, že je to v prin­ci­pu špat­ně. Ale mno­ho věcí na svě­tě je v prin­ci­pu špat­ně a záko­ni­tě k tomu ten svět dospěl. Lidé se ochu­zu­jí o to nej­krás­něj­ší. Done­sou si s sebou do BC síd­liš­tě a ta hod­no­ta výstu­pu je pod­le mě men­ší. Mys­lím, že to nemá cenu, ale pro ně to asi cenu má. Nemám prá­vo niko­ho sou­dit, ale mys­lím si to. Tro­chu jako lid­stvo upa­dá­me. My lidi máme něja­ké geny, a když jsme muse­li lovit mamu­ty, tak jsme na to byli vycvi­če­ni a ty geny jsme si pře­dá­va­li. Ale jak se lid­stvo civi­li­zo­va­lo, tak se říká, že dege­ne­ro­va­lo. Jsou tu ale něja­ké ten­den­ce pří­ro­dy ucho­vat si tyhle instink­ty skr­ze bláz­ni­vé jedin­ce, kdy­by se sta­lo něco špat­né­ho. Otakar to nazval pro­ce­sem pro­ti poli­cii zva­né civi­li­za­ce. To není napa­dá­ní lidí, ale Otakar byl bio­log a na všech­no se díval skr­ze pří­rod­ní pro­ce­sy.

DINA O DOBRODRUŽSTVÍ

O POMÁHÁNÍ LIDEM NEMUSÍŠ PŘEMÝŠLET

V Pákistá­nu jsi letos byla po jeden­a­dva­cá­té, jenom už nele­zeš po horách, ale pomá­háš míst­ním lidem. Kdy nastal tvůj pře­rod z horo­lez­ce na huma­ni­tár­ní pra­cov­ni­ci?
To neby­lo vědo­mé, takhle člo­věk nikdy neu­va­žu­je. Když v horách potká­váš míst­ní lidi a vidíš, jaký mají život, tak jim chceš pomoct. Neu­stá­le tě tu někdo pro­sí o léky a o ško­ly, cizin­ci jsou pro ně tako­vá záchra­na. Jeden z míst­ních mě v roce 2004 straš­ně pro­sil o vodo­vod na pas­t­vi­nách nad Asko­le a pořád za mnou cho­dil. Teh­dy jsem zdě­di­la něja­ké pení­ze, tak jsme sem o rok poz­dě­ji při­je­li a posta­vi­li nejen tenhle vodo­vod, ale i dva dal­ší.

V čem ti Pákistán­ci uča­ro­va­li, že ses roz­hod­la pomá­hat prá­vě tady?
Když jsem se teh­dy sama vra­ce­la pěš­ky do Asko­le po výstu­pu na Gasher­brum II, spous­ta míst­ních lidí mi pomoh­la. Cho­va­li se ke mně úžas­ně. Když vidíš, jak žijí, jak nic nema­jí a sly­šíš pří­běhy dětí, kte­ré v zimě umře­ly na úpl­ně banál­ní nemo­ci, tak to s tebou otře­se. K tomu si uvě­do­míš, jak jsme hroz­ní. Za malé pení­ze po nich chce­me, aby ris­ko­va­li život pro něko­ho jiné­ho. Najed­nou ti to všech­no dojde, cítíš se hroz­ně a nemu­síš o tom moc pře­mýš­let. Při­šlo mi to jako han­ba naší civi­li­za­ce, že je to vůbec mož­né jim nepo­má­hat. Že někdo nemá léky, aby zachrá­nil vlast­ní dítě, kte­ré má prů­jem. Pak jsme se s Otaka­rem dosta­li do ves­ni­ce Aran­do a on hned řekl: „Tady je potře­ba posta­vit nemoc­ni­ci.“

„Když v horách potká­váš míst­ní lidi a vidíš, jaký mají život, tak jim chceš pomoct.“ Dina s malým chlap­cem pod Nan­ga Par­bat, 1997



Prá­vě ve ves­ni­ci Aran­do jste potom spo­leč­ně s dal­ším Čechem Víťou Dokou­pi­lem posta­vi­li nemoc­ni­ci. Plá­no­va­li jste se tu anga­žo­vat dlou­ho­do­bě?
To byl dal­ší šok. Měli jsme ji jenom v roce 2006 při­vézt do hor a posta­vit. Potom jsme ji něko­mu plá­no­va­li pře­dat – čeští dár­ci po nás chtě­li potvr­ze­ní o pře­dá­ní. My ji ale nemě­li komu pře­dat. Seděl tam jenom jeden negra­mot­ný chla­pík, kte­rý se tomu smál. Báli jsme se jim ji dát, pro­to­že jsme nevě­dě­li, co by se s nemoc­ni­cí sta­lo. Tak jsme vytvo­ři­li ješ­tě přes jed­no­ho pro­střed­ní­ka smlou­vu a vět­ši­na lidí ve ves­ni­ci si nej­spíš dodnes mys­lí, že nemoc­ni­ce je naše. Tady se bez podob­ných kli­ček neo­be­jdeš.

Tím to pro tebe moh­lo skon­čit, ale neskon­či­lo…
Obě­ma s Víťou nám to bylo líto. Tolik prá­ce, náma­hy a ner­vů a najed­nou by to nemě­lo fun­go­vat? Roz­hod­li jsme se, že spo­leč­ně zalo­ží­me neziskov­ku a zača­li jsme shá­nět pení­ze na pro­voz nemoc­ni­ce. Vytvo­ři­li jsme webo­vé strán­ky, transpa­rent­ní účet, děla­li jsme pre­zen­ta­ce a shá­ně­li pro­střed­ky. Táh­li jsme za jeden pro­vaz a nechtě­li se na to vykaš­lat.



Když se na to celé teď zpět­ně po 15 letech podí­váš. Stá­lo to za to?
Mys­lím, že ano. Tako­vé pro­jek­ty by se měly dělat. Je to lev­né a všech­no si pohlí­dáš. My jsme neby­li žád­ní huma­ni­tár­ní pra­cov­ní­ci a řídi­li jsme se hlav­ně zdra­vým rozu­mem. Nejdřív jsme řeši­li léky. V nemoc­ni­ci byla záso­ba na půl roku a nevě­dě­li jsme, co bude dál. Vozit z Evro­py se neda­jí, tak jsme našli míst­ní dis­tri­bu­to­ry, od kte­rých jsme zača­li léky naku­po­vat. Jed­no z dru­hé­ho vyplý­va­lo. Dal­ší rok jsme vidě­li, co pijí za vodu. Měli vodo­vod, kte­rý se ale neu­stá­le ucpá­val. Víťa pro­to vymys­lel nový vodo­vod s jed­no­du­chou sedi­men­tač­ní nádr­ží, kte­rý tenhle pro­blém vyře­šil. Jez­di­li jsme sem kaž­dý rok zhru­ba na dva měsí­ce a na všech­no dohlí­že­li.

Jak se život ve ves­ni­ci změ­nil díky vaší prá­ci, ve srov­ná­ní s ostat­ní­mi ves­ni­ce­mi v oko­lí?
Extrém­ně, změ­nil se ve všem. Měli nemoc­ni­ci, zajiš­tě­né léky, sehna­li jsme dok­to­ra, kte­rý se o nemoc­ni­ci sta­rá. Když jsme sem při­šli, byla tu vyso­ká úmrt­nost. Kaž­dou zimu tu napří­klad umí­ra­lo 10–15 dětí na zápal plic. Prv­ní zimu, jakmi­le jsme sem při­vez­li anti­bi­o­ti­ka, neu­mře­lo jedi­né dítě. To byl dal­ší důvod, proč jsme vědě­li, že odsud nemů­že­me ode­jít. V nemoc­ni­ci na začát­ku neby­la ani elektři­na, kte­rá by napá­je­la všech­ny pří­stro­je, důle­ži­tý krok pro­to bylo vybu­do­vá­ní foto­vol­tai­ky na stře­še nemoc­ni­ce.

Taky jsme kou­pi­li trak­tor a mlá­tič­ku, to byl vel­ký zlom. Do té doby muse­li z pas­tvy přihnat jaky, kte­ří pak něko­lik dní cho­di­li na políč­kách a mlá­ti­li obi­lí. Lidé tu taky nejed­li prak­tic­ky vůbec žád­nou zele­ni­nu. To se za ty roky změ­ni­lo, jejich stra­va je dneska dale­ko pes­t­řej­ší. Všich­ni postup­ně pocho­pi­li, že je to správ­né a že to má smy­sl. Dneska už jsou ve vět­ši­ně ohle­dů samo­stat­ní, už nás sko­ro nepo­tře­bu­jí. To je ten sekun­dár­ní a vel­mi důle­ži­tý moment, že ti lidi pocho­pí, že ty věci mají smy­sl.

Dina s prv­ním zachrá­ně­ným dítě­tem, Aran­do, 2008



Jaký to je pocit, kouk­nout se teď na všech­no, co jste tu doká­za­li vybu­do­vat?
Mám z toho radost, ale taky se bojím, že to někdy zanik­ne. Bylo kolem toho tolik bojů, kom­pli­ka­cí a ner­vů. Prv­ní roky o tom moc nepře­mýš­líš a řešíš hlav­ně kon­krét­ní věci a úko­ly. Od urči­té­ho momen­tu pak ale začneš pře­mýš­let, jak to bude. Kdo bude kupo­vat léky, pro­to­že stát ani nikdo jiný ti nepo­mů­že. Nechceš, aby to zanik­lo, tak sem pořád jez­díš a rodi­na ti to občas vyčí­tá. Je to podob­né jako s horo­le­zec­tvím – spous­ta trá­pe­ní a jenom občas z toho máš radost.

Plá­nu­ješ se do Aran­do ješ­tě někdy vrá­tit?
Nevím, ráda bych. Ale už taky nemám tolik ener­gie a v mém věku mě lidi pova­žu­jí tro­chu za bláz­na. Moji vrs­tev­ní­ci jsou v domo­vech důchod­ců a já jez­dím do Pákistá­nu. (smě­je se) Musíš se ale tvá­řit, že smrt nee­xis­tu­je a pod­le toho se i cho­vat.

DINA ŠTĚRBOVÁ

Naro­di­la se 22. dub­na 1940 v Bra­ti­sla­vě. Vystu­do­va­la odbor­nou mate­ma­ti­ku se spe­ci­a­li­za­cí Pří­ro­do­vě­dec­ké fakul­tě Uni­ver­zi­ty Komen­ské­ho. V letech 1964 až 1992 ji poté vyu­čo­va­la na Pří­ro­do­vě­dec­ké fakul­tě Uni­ver­zi­ty Palac­ké­ho v Olo­mou­ci.

V roce 1984 spo­leč­ně s Věrou Komár­ko­vou usku­teč­ni­la prv­ní žen­ský výstup na Čo Oju (8201 m n. m.) a v roce 1988 s Lívií Klem­ba­ro­vou vylez­la na Gasher­brum II (8035 m n. m.). Pokou­še­la se také o výstu­py na Broad Peak, Mt. Eve­rest a Maná­slu.

Od roku 2006 se v Pákistá­nu spo­leč­ně s Víťou Dokou­pi­lem věnu­je huma­ni­tár­ním pro­jek­tům. Hlav­ním těžiš­těm jejich akti­vit je ves­ni­ce Aran­do v údo­lí řeky Shi­gar v sever­ním Pákistá­nu. Ve ves­ni­ci za 16 let půso­be­ní posta­vi­li nemoc­ni­ci, něko­lik vodo­vo­dů, poří­di­li dva záchran­né jee­py, opra­vi­li míst­ní ško­lu a mno­ho dal­ší­ho…

Více infor­ma­cí a návod, jak můžeš při­spět, najdeš na webu Czech Hospi­tal.

O živo­tě Diny Štěr­bo­vé a jejích huma­ni­tár­ních akti­vi­tách prá­vě vzni­ká celo­ve­čer­ní film reži­sér­ky Hany Pin­ka­vo­vé. Hoto­vý by měl být během příští­ho roku.

Dina Štěr­bo­vá, Aran­do, září 2022 (f: Jakub Fre­iwald)

__________

Jakub Freiwald

Edi­tor

Před mno­ha lety pro­pa­dl ces­to­vá­ní a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zby­tek roku rád kámo­še udr­žu­je v nejis­to­tě, ve kte­rém časo­vém pás­mu se zrov­na nachá­zí. I když milu­je hory, posled­ní dobou dává před­nost spíš tro­pic­kým oce­á­nům a sur­fo­vá­ní.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu