ANČA A ELLA

STEJNÝ SPORT, JINÝ ŽIVOT

Udělat společný rozhovor s tak výraznými holkami českého lezení znělo dobře. Na jedné straně stolu česká reprezentantka v závodním lezení, sportovní lezkyně s odškrtnutým 8c+/9a Eliška Adamovská, na druhé neohrožená milovnice spár, širočin a první česká lezkyně s vylezeným 8a po vlastním jištění Anča Šebestíková. Na chvilku jsem se nechala ukolébat představou, že se holky ve spoustě životních milníků potkají. Po prvních minutách jsem však měla jasno – každá lezecká disciplína s sebou nese odlišný životní styl i pohled na svět.

Obě spojuje láska k lezení, skalám a přírodě. Jen to pro každou znamená něco trochu jiného. Eliška s lezením začala brzy v dětství a postupně se ze skal přesunula do světa barevných chytů a závodního drilu. Anička se k lezení dostala v pubertě a zkusila opačný postup. Nakonec zahnala závodní choutky a vyrazila s partou kámošů na písky. Od těch dob holky ulezly poctivý kus ze svého lezeckého života.

Sladit naše harmonogramy tak, abychom se všechny tři potkaly, nebylo snadné. Anča žije v Praze, já s Eliškou v Brně, a k tomu jsme se potřebovaly trefit do jednoho dne, kdy ani jedna z nás nebude v zahraničí. Poprvé jsme si o rozhovoru napsaly na začátku ledna. Na konkrétní datum jsme se domlouvaly v únoru a sešly jsme se v březnu. Anička tehdy cestovala z Nového Jičína do Prahy, a tak si udělala zastávku v půlce cesty. Sešly jsme se v zapadlé kavárně poblíž Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kam za námi Eliška přiběhla v rychlé pauze mezi svými tréninky.

„Holky, znáte se vůbec?“
„No, ani ne… Asi jsme se někdy někde zahlídly.“
Na větší seznamování jsme neměly čas – šly jsme rovnou na věc.

BÝT DOBŘE VYLEZENÁ

Začnu u tebe, Ančí. Většina lezců si tě spojí s neohroženým lezením spár, do nichž by se kdejaký chlap nepustil. Jak to máš se strachem při lezení?
Anča: Bojím se nějak furt, ale ne ve spárách. Spáry jsou jednoduchý v tom, že se naučíš škálu pohybů a pak už ty pohyby jenom aplikuješ. Na rozdíl od stěnovýho lezení, kde se to pořád mění. Když věříš, že ti nějaká část těla drží ve spáře, tak z ní nevypadneš. Což v těch stěnách moc aplikovatelný není – je tam spousta vnějších vlivů.

Jak to máš s lezením na písku ty, Eliško?
Eliška: Lezla jsem na písku párkrát v Tisý. Hrozně obdivuju lidi, co tam lezou. Mívala jsem problém s kůží, a kvůli tomu jsme tam nejezdili. Tak moc se mi potily ruce, že se s nima nedalo lézt skoro ani na vápně, natož na písku. A když pak moje lezení přešlo do závodního, tak už nebyl čas dostat se na písky. Asi blbá výmluva. Taky si moc v pískovcovém lezení nevěřím. Přijde mi, že ten životní styl je diametrálně odlišnej od toho našeho. Víc svobodnej. Možná by mě až zabolelo, kdybych to blíž poznala, protože tak momentálně žít nemůžu.

Eliška: „Poznat život skalních lezců by mě možná zabolelo, protože tak momentálně žít nemůžu.”

Zmiňuješ rozdílné životní styly. To mi připomnělo, že kdysi závodila i Anča.
A: Závodila jsem asi rok.

Proč jsi od téhle disciplíny upustila?
A: Bylo tam víc důvodů. Při každých závodech jsem hrozně bojovala s hlavou a lezení na obtížnost mi fakt nešlo. Padala jsem, a to mě hodně frustrovalo. Neměla jsem moc motivace ke zlepšení, protože jsem lezla relativně chvíli a neměla jsem k tomu sportu zatím vztah. V tu samou dobu jsem začala potkávat lidi, kteří mě brali ven na písek. Takže jsem se nakonec chytla toho. Druhý důvod byl zánět v rukou. Před závoděním jsem snad poprvé a naposledy v životě půl roku cíleně trénovala. Neměla jsem žádný know how – jenom pár vypsaných informací o tréninku. A tak jsem se několikrát denně ničila na stěně v Rakousku, asi jsem neměla co jinýho dělat. (směje se) A z toho ty ruce nebyly úplně v pohodě.

Když říkáš, že jsi bojovala s hlavou, o co šlo?
A: Nějak mi to na těch závodech nelezlo. Na jediném mistrovství světa jsem spadla z druhýho chytu.
E: Ono je to těžký. Mně se reálně podařilo zalézt na maximum při závodech třeba třikrát v životě. Děláš pro výkon všechno, ale nakonec tě rozhodí nějaká blbost v izolaci. Přijde mi, že čím jsem starší, tím víc se stresuju. Mám nalezenou miliardu kilometrů. V cestě na skalách bych chybu neudělala. Ale ve stresu na závodech se mi stane, že špatně přečtu cestu a tu chybu udělám. Jde o mindset. Proto musíš mít natrénováno mnohem víc, než co pak lezeš během ostrého pokusu. 

STRUKTUROVANÝ TRÉNINK I ŽIVOT

Jak vypadá tvůj letošní rok, Eliško?
E: Jedu podle tréninkového plánu a sezóna mi právě začala (článek vznikal letos v březnu, pozn. red.). Teďka byly nějaký nomináky, který jsem nemusela absolvovat, protože jsem měla automatickou nominaci. Původně jsem se chtěla zúčastnit, ale nakonec jsme to s trenérem přehodnotili. Společně jsme rozhodli pro účast na jednom nominačním závodě, kde bude dohromady bouldering i lezení na obtížnost. Do letošní sezóny chceme zařadit maximálně dvanáct závodů, ne dvacet jako loni. To bylo strašně moc. Hlavní letošní prioritou je příprava na olympiádu a školní povinnosti.

Můžeš popsat svůj trénink?
E: Zrovna teď mám regenerační týden, tak toho mám málo. Většinou trénuju třikrát denně, ale každý den je odlišný. Základ obsahuje jedno lezení, jeden kampus a jedno cvičení. Někdy mám místo jednoho cvičení dva lezecké tréninky – trochu se to mění.

Jak to dáváš dohromady se školou?
E: Moc ne, protože tam mám ještě další sporty, které musím absolvovat. To je trochu nepříjemný, i když teď ve třeťáku už jich nemám tolik. Teoretický předměty mě dost bavily. Každopádně tenhle obor není směr, kterým bych se chtěla ubírat. Když bych měla trénovat lidi, tak bych radši vycházela z vlastní zkušenosti a z informací, které se dají získat přímo v lezení.

Jak bys popsala svůj současný životní styl?
E: Je víc strukturovaný. I kdybych nelezla, tak bych se přes den musela zničit něčím jiným. Potřebuju se úplně vyčerpat, abych se sebou byla spokojená. Nedokážu odpočívat. To, co dělám, mě mega baví, ale někdy si říkám, jestli by mě víc nebavilo lézt si jenom tak na Kotelně (bouldrovka v Brně, pozn. aut.). Ještě dalších pár let chci dát závodění maximum. A zároveň cítím, že mě to ničí, asi jako všechny okolo. I když se o tom moc nemluví, je to tak.

PŘÍPRAVA NA PÁKISTÁN

Jak to máš letos ty, Aničko?
A: Letos to mám docela volný. Loni jsem totiž strávila jeden semestr na Erasmu a splnila si potom na jaře dopředu všechny předměty. Takže teď mám půl roku volno jen na bakalářku. Snažím se být co nejvíc pryč. Jinak mám za sebou trochu náročnější období. Loni jsem byla v tý škole hlavně kvůli zničenýmu kolenu. Pak jsem se z toho snažila dostat. A teď se snažím své lezení uzpůsobovat srpnovému výjezdu Sokolíků (tým mladých alpinistů ČHS, pozn. aut.) do Pákistánu.

Mohla bys ten výjezd trochu přiblížit?
A: Momentálně dáváme dohromady plán. Shodli jsme se, že pojedeme do Nangma Valley, kde je nejznámější monumentální stěna Amin Brakku a nad ní je nespočet zasněžených kopců. Ráda bych tam provozovala trochu alpinismu a podívala se na nějakej středně velkej kopec a zároveň si i vylezla něco skalního z base campu na Zang Brakk – to je menší stěna, zhruba 500 metrů. Vypadá celkem reálně.
E: Jenom pět set… (směje se)
A: Tak ten Amin Brakk má patnáct set metrů ve stylu El Capa. Tam by si z nás troufl vyrazit jen Franta Bulička. Shání spolulezce.

Takže teď máš za cíl zpevnit koleno, aby vydrželo plánovanou expedici. Máš kvůli tomu specifický trénink?
A: Bavila jsem se o tréninku s nějakými kamarády. Třeba i se Šímou, co má spoustu zkušeností z orienťáku. Nakonec ze společnýho vymýšlení vyšlo, že by bylo nejlepší trénovat lezecky a při tom sbírat objem. Ještě pořád musím brát ohled na zraněné koleno, jednu nohu mám pořád o dost menší než druhou. Na fyzioterapii mi doporučili, ať nejdřív vyřeším koleno a až poté začnu s tréninkem. Takže žádný speciální trénink zatím nemám.
E: To fyzio je důležitý…
A: Ale leze to do peněz… (směje se) Když se vrátím k těm cílům – myslím, že na ty svoje vlastně stačí být fakt dobře vylezená venku.

OBLIČEJ NA PRODEJ?

Dá se živit lezením?
E: Já se tím teďka živím.
A: Já si myslím, že určitě nejsem na úrovni, kdy by dávalo smysl se lezením živit. V České republice se mimo závodní lezení nemáš šanci živit tímto sportem.
E: Leda prostě dělat ze sebe…
A: …leda bejt Mára Holeček.
E: Můžeš na Instagramu nebo na Facebooku dělat různý reklamy. To by šlo, ale mně je to taky proti srsti.

Na to jsem se vás právě chtěla zeptat. Co si myslíte o zařizování propagačních materiálů, shánění sponzorů a focení se, abyste se díky tomu mohly věnovat svému sportu?
E: Buď to musíš překousnout a dělat ze sebe chodící reklamu, nebo ty peníze prostě nemáš. Protože pracovat a trénovat zároveň se nedá.
A: Momentálně se snažím najít nějakou střední cestu. Třeba materiál do hor je hodně drahý. Je mi to otravný, ale vím, že ty věci potřebuju. Snažím se se značkami domluvit takové podmínky, které oběma stranám vyhovujou. Každopádně si neumím představit, že bych se takhle v budoucnu živila.

Kdybys plánovala vlastní expedici, dokázala bys na ni sehnat finance? Nebo se dá sehnat pouze vybavení?
A: Zatím jsem ve fázi vybavení. S těma prachama by to bylo spíš o spolupráci s nějakýma „nelezeckýma“ firmama. Občas se stane náhoda – přijde sponzor a dá ti peníze, protože je mu tvůj záměr sympatickej.
E: Nebo někoho přímo oslovuješ, ale to je nepříjemný.
A: No právě.
E: Nechceš to dělat. Reálně je spousta firem, co by tě podpořila. Když bych chtěla, tak bych dokázala sehnat hodně peněz. Ale musela bych dávat třeba každej den příspěvek o věci, kterou nechci. Opravdu nechceš být spojována s kde čím. Mně osobně není příjemný prodávat vlastní obličej.

To se po tobě ve sportovním lezení ani nechce, ne?
E: Mám velké štěstí, že jsem zaměstnanec Olympu. Kdybych byla finančně závislá na nějaké značce, musela bych toho dělat mnohem víc. Takhle mám jen pár drobných spoluprací – třeba s kavárnou, kterou mám hodně ráda.

VÝMĚNNÝ POBYT

Jakou cestu ze své lezecké disciplíny byste si navzájem doporučily?
E: Já bych ti doporučila v Rodellaru veškeré cesty třeba do obtížnosti 8b. Tam jsou opravdu krásné. Kolenuješ tam, je to tam boží. Úplně jiný vibe. Dá se tam lézt asi ve třiceti sektorech směřujících na všechny světové strany. Tam by se ti líbilo.

Napadá tě i konkrétní cesta?
E: Doporučila bych ti cestu „Mal del Amores”. Pěkný 8a+, skoro čtyřicetimetrový. Vede kousek od toho známýho skalního okna, co vypadá jako delfín. Ten delfín taky stojí za vylezení, to je nějaké 7c+. Vidíš přes něj na celý kaňon a hezky tam profukuje. To bys hnedka vylezla.

Eli, zkoušela jsi někdy vícedélky?
E: Zkoušela jsem jednou nebo dvakrát v životě vícedélku, ale celkově se s tímto typem lezení musím rozloučit. Trpím Raynaudovým syndromem a neokysličují se mi prsty na nohou. Lezení ve Špáňu v extrémnějších podmínkách, jako jsou mínus dva stupně, není pro mě. Nezvládám lézt v zimě ani na Kotelně. Máme tam dvanáct stupňů a musím si neustále vyzouvat lezečky a dávat si prsty na topení. Když se mi ty nohy odkrví, začnou se mi vytvářet puchýře, ani lezečky si nedokážu nazout. Takže si to pořád hlídám a dost mě to omezuje. Znamená to taky, že když budu chtít vylézt nějakou těžší cestu, tak ji nezvládnu v podmínce. Musím být silnější, abych ji zvládla vylézt i v teplém počasí. Takže hory pro mě asi nejsou, pokud nechci mít omrzliny.

Jakou cestu bys doporučila Elišce, Ani?
E: Nějakou spáru! Ty vůbec neumím lézt. Víš, jak lezu spáry?
A: Na gynekologa, ne? To je nejlepší. (směje se) Doporučila bych ti spíš nějaký cesty na Dvorský v Ádru, tam je to parádní. Třeba „Nekonečný příběh“ IXb. Ten bude pro tebe lehoučký, ale je to krásný a dobře odjištěný lezení. Dál třeba „Evženovu Ameriku“ Xa od Prcase v Tisý. Přelejzáš tam z hrany do stěny. Taková vytrvalostní krásná cesta.

V KŮŽI TAZATELE

Na závěr si vyměníme role. Teď jste každá novinářka a můžete si navzájem pokládat otázky. Co by vás zajímalo?

E: Mě by zajímalo, jestli cítíš pocit svobody, když jsi v nějaké velké stěně, s partou, když nejseš vyhrocená ze závodů. Je to tvoje lezení svobodnější?

A: Samozřejmě je to proces, musím tomu dát víc času. Když lezu krátkou cestu na sportovkách, dám pokus a můžu ji pustit z hlavy. Ale když jdu na něco většího, tak je to úplně jiný kafe. Už během nástupu ke stěně celou dobu koukám na linku před sebou. Hledám, kudy polezu. Hlava nemá čas přemýšlet o ničem jiným.

Anička: „Během nástupu ke stěně koukám na linku před sebou. Nemám čas přemýšlet o ničem jiným.”

E: Takže tě to odpojuje od reality?

A: Do jistý míry jo. Je to příjemný neřešit nic jinýho. Dole v údolí jsem pořád online, pořád po mně někdo něco chce. V tý stěně ne.

E: S tím asi souvisí celý zážitek z výjezdu, ne? Musí to být super, určitě to víc prožíváš s lidma. Asi to není takové, jako když jedeš na tři týdny do Špáňa na sportovky a každý si tam jedete svoje projekty. Máš sice radost, že někdo vyleze ten svůj projekt, ale furt si tam sobecky řešíš sebe. Bez té kolektivní radosti.

A: Mám to asi podobně i v tom Špáňu. Většinou tam nejedeme za projektama, jedeme se rozlízt a tak nějak to neřešíme. Ale asi jo, asi je to lepší. Nevím přesně, jak to popsat. Moje lezení je prostě jiný. Mě to baví tím, že jsem delší dobu pryč.

Co tebe zajímá o Elle, Aničko?

A: Jak to zvládáš ve škole? Máš kapacitu na to se tam s někým bavit, řešit něco se spolužáky?

E: S teoretickými předměty problém nemám, ráda se učím. Trochu komplikací většinou řeším, když dojde na sporty, kterých mám v rámci svého programu (kondiční trenér, pozn. aut.) opravdu hodně. Ty jsou pro mě těžko slučitelné s tréninkem a náročné, protože jsem zjistila, že jsem kromě lezení na sport extrémně netalentovaná. Mimo svůj okruh přátel jsem dost samotářská a vzhledem k tomu, že ve škole zas tak moc času netrávím, nemám úplně potřebu se tam s někým bavit, takže jsem tam většinu času sama, což mi dost vyhovuje.

A: Ještě mě napadá jedna otázka. Olympiáda je úžasný cíl, obzvlášť když na to máš… Ale co tě na té účasti tolik láká?

E: Vlastně jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlela. Intuitivně mi to asi dává smysl, jakožto nějaký pomyslný milník v kariéře, možná sen každého sportovce. Momentálně je to pro mě velká výzva, hlavně z hlediska boulderingu. Mám prostě sen, který je dle mého těžký, ale dosažitelný. A ten sen je nominovat se tam.

_______________________________