ANČA A ELLA

STEJNÝ SPORT, JINÝ ŽIVOT

Udě­lat spo­leč­ný roz­ho­vor s tak výraz­ný­mi hol­ka­mi čes­ké­ho leze­ní zně­lo dob­ře. Na jed­né stra­ně sto­lu čes­ká repre­zen­tant­ka v závod­ním leze­ní, spor­tov­ní lez­ky­ně s odškrt­nu­tým 8c+/9a Eliš­ka Ada­mov­ská, na dru­hé neo­hro­že­ná milov­ni­ce spár, širo­čin a prv­ní čes­ká lez­ky­ně s vyle­ze­ným 8a po vlast­ním jiš­tě­ní Anča Šebes­tí­ko­vá. Na chvil­ku jsem se necha­la uko­lé­bat před­sta­vou, že se hol­ky ve spous­tě život­ních mil­ní­ků pot­ka­jí. Po prv­ních minu­tách jsem však měla jas­no – kaž­dá lezec­ká dis­ci­plí­na s sebou nese odliš­ný život­ní styl i pohled na svět.

Obě spo­ju­je lás­ka k leze­ní, ska­lám a pří­ro­dě. Jen to pro kaž­dou zna­me­ná něco tro­chu jiné­ho. Eliš­ka s leze­ním zača­la brzy v dět­ství a postup­ně se ze skal pře­su­nu­la do svě­ta barev­ných chy­tů a závod­ní­ho dri­lu. Anič­ka se k leze­ní dosta­la v puber­tě a zku­si­la opač­ný postup. Nako­nec zahna­la závod­ní chout­ky a vyra­zi­la s par­tou kámo­šů na pís­ky. Od těch dob hol­ky ulez­ly pocti­vý kus ze své­ho lezec­ké­ho živo­ta.

Sla­dit naše har­mo­no­gra­my tak, abychom se všech­ny tři potka­ly, neby­lo snad­né. Anča žije v Pra­ze, já s Eliš­kou v Brně, a k tomu jsme se potře­bo­va­ly tre­fit do jed­no­ho dne, kdy ani jed­na z nás nebu­de v zahra­ni­čí. Popr­vé jsme si o roz­ho­vo­ru napsa­ly na začát­ku led­na. Na kon­krét­ní datum jsme se domlou­va­ly v úno­ru a sešly jsme se v břez­nu. Anič­ka teh­dy ces­to­va­la z Nové­ho Jičí­na do Pra­hy, a tak si udě­la­la zastáv­ku v půl­ce ces­ty. Sešly jsme se v zapad­lé kavár­ně poblíž Filo­zo­fic­ké fakul­ty Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty, kam za námi Eliš­ka při­běh­la v rych­lé pau­ze mezi svý­mi tré­nin­ky.

„Hol­ky, zná­te se vůbec?“
„No, ani ne… Asi jsme se někdy někde zahlíd­ly.“
Na vět­ší sezna­mo­vá­ní jsme nemě­ly čas – šly jsme rov­nou na věc.

BÝT DOBŘE VYLEZENÁ

Začnu u tebe, Ančí. Vět­ši­na lez­ců si tě spo­jí s neo­hro­že­ným leze­ním spár, do nichž by se kdeja­ký chlap nepus­til. Jak to máš se stra­chem při leze­ní?
Anča: Bojím se nějak furt, ale ne ve spá­rách. Spá­ry jsou jed­no­du­chý v tom, že se nau­číš šká­lu pohy­bů a pak už ty pohy­by jenom apli­ku­ješ. Na roz­díl od stě­no­vý­ho leze­ní, kde se to pořád mění. Když věříš, že ti něja­ká část těla drží ve spá­ře, tak z ní nevy­pad­neš. Což v těch stě­nách moc apli­ko­va­tel­ný není – je tam spous­ta vněj­ších vli­vů.

Jak to máš s leze­ním na pís­ku ty, Eliš­ko?
Eliš­ka: Lez­la jsem na pís­ku pár­krát v Tisý. Hroz­ně obdi­vu­ju lidi, co tam lezou. Míva­la jsem pro­blém s kůží, a kvů­li tomu jsme tam nejez­di­li. Tak moc se mi poti­ly ruce, že se s nima neda­lo lézt sko­ro ani na váp­ně, natož na pís­ku. A když pak moje leze­ní pře­šlo do závod­ní­ho, tak už nebyl čas dostat se na pís­ky. Asi blbá výmlu­va. Taky si moc v pís­kov­co­vém leze­ní nevě­řím. Při­jde mi, že ten život­ní styl je dia­me­t­rál­ně odliš­nej od toho naše­ho. Víc svo­bod­nej. Mož­ná by mě až zabo­le­lo, kdy­bych to blíž pozna­la, pro­to­že tak momen­tál­ně žít nemůžu.

Eliš­ka: „Poznat život skal­ních lez­ců by mě mož­ná zabo­le­lo, pro­to­že tak momen­tál­ně žít nemůžu.”

Zmi­ňu­ješ roz­díl­né život­ní sty­ly. To mi při­po­mně­lo, že kdy­si závo­di­la i Anča.
A: Závo­di­la jsem asi rok.

Proč jsi od téhle dis­ci­plí­ny upus­ti­la?
A: Bylo tam víc důvo­dů. Při kaž­dých závo­dech jsem hroz­ně bojo­va­la s hla­vou a leze­ní na obtíž­nost mi fakt nešlo. Pada­la jsem, a to mě hod­ně frustro­va­lo. Nemě­la jsem moc moti­va­ce ke zlep­še­ní, pro­to­že jsem lez­la rela­tiv­ně chví­li a nemě­la jsem k tomu spor­tu zatím vztah. V tu samou dobu jsem zača­la potká­vat lidi, kte­ří mě bra­li ven na písek. Tak­že jsem se nako­nec chyt­la toho. Dru­hý důvod byl zánět v rukou. Před závo­dě­ním jsem snad popr­vé a napo­sle­dy v živo­tě půl roku cíle­ně tré­no­va­la. Nemě­la jsem žád­ný know how – jenom pár vypsa­ných infor­ma­cí o tré­nin­ku. A tak jsem se něko­li­krát den­ně niči­la na stě­ně v Rakous­ku, asi jsem nemě­la co jiný­ho dělat. (smě­je se) A z toho ty ruce neby­ly úpl­ně v poho­dě.

Když říkáš, že jsi bojo­va­la s hla­vou, o co šlo?
A: Nějak mi to na těch závo­dech nelezlo. Na jedi­ném mis­trov­ství svě­ta jsem spadla z dru­hý­ho chy­tu.
E: Ono je to těž­ký. Mně se reál­ně poda­ři­lo zalézt na maxi­mum při závo­dech tře­ba tři­krát v živo­tě. Děláš pro výkon všech­no, ale nako­nec tě roz­ho­dí něja­ká blbost v izo­la­ci. Při­jde mi, že čím jsem star­ší, tím víc se stre­su­ju. Mám nale­ze­nou mili­ar­du kilo­me­t­rů. V ces­tě na ska­lách bych chy­bu neu­dě­la­la. Ale ve stre­su na závo­dech se mi sta­ne, že špat­ně pře­čtu ces­tu a tu chy­bu udě­lám. Jde o mind­set. Pro­to musíš mít natré­no­vá­no mno­hem víc, než co pak lezeš během ost­ré­ho poku­su. 

STRUKTUROVANÝ TRÉNINK I ŽIVOT

Jak vypa­dá tvůj letoš­ní rok, Eliš­ko?
E: Jedu pod­le tré­nin­ko­vé­ho plá­nu a sezó­na mi prá­vě zača­la (člá­nek vzni­kal letos v břez­nu, pozn. red.). Teď­ka byly něja­ký nomi­ná­ky, kte­rý jsem nemu­se­la absol­vo­vat, pro­to­že jsem měla auto­ma­tic­kou nomi­na­ci. Původ­ně jsem se chtě­la zúčast­nit, ale nako­nec jsme to s tre­né­rem pře­hod­no­ti­li. Spo­leč­ně jsme roz­hod­li pro účast na jed­nom nomi­nač­ním závo­dě, kde bude dohro­ma­dy boul­de­ring i leze­ní na obtíž­nost. Do letoš­ní sezó­ny chce­me zařa­dit maxi­mál­ně dva­náct závo­dů, ne dva­cet jako loni. To bylo straš­ně moc. Hlav­ní letoš­ní pri­o­ri­tou je pří­pra­va na olym­pi­á­du a škol­ní povin­nos­ti.

Můžeš popsat svůj tré­nink?
E: Zrov­na teď mám rege­ne­rač­ní týden, tak toho mám málo. Vět­ši­nou tré­nu­ju tři­krát den­ně, ale kaž­dý den je odliš­ný. Základ obsa­hu­je jed­no leze­ní, jeden kam­pus a jed­no cvi­če­ní. Někdy mám mís­to jed­no­ho cvi­če­ní dva lezec­ké tré­nin­ky – tro­chu se to mění.

Jak to dáváš dohro­ma­dy se ško­lou?
E: Moc ne, pro­to­že tam mám ješ­tě dal­ší spor­ty, kte­ré musím absol­vo­vat. To je tro­chu nepří­jem­ný, i když teď ve tře­ťá­ku už jich nemám tolik. Teo­re­tic­ký před­mě­ty mě dost bavi­ly. Kaž­do­pád­ně tenhle obor není směr, kte­rým bych se chtě­la ubí­rat. Když bych měla tré­no­vat lidi, tak bych rad­ši vychá­ze­la z vlast­ní zku­še­nos­ti a z infor­ma­cí, kte­ré se dají zís­kat pří­mo v leze­ní.

Jak bys popsa­la svůj sou­čas­ný život­ní styl?
E: Je víc struk­tu­ro­va­ný. I kdy­bych nelez­la, tak bych se přes den muse­la zni­čit něčím jiným. Potře­bu­ju se úpl­ně vyčer­pat, abych se sebou byla spo­ko­je­ná. Nedo­ká­žu odpo­čí­vat. To, co dělám, mě mega baví, ale někdy si říkám, jest­li by mě víc neba­vi­lo lézt si jenom tak na Kotel­ně (boul­drov­ka v Brně, pozn. aut.). Ješ­tě dal­ších pár let chci dát závo­dě­ní maxi­mum. A záro­veň cítím, že mě to ničí, asi jako všech­ny oko­lo. I když se o tom moc nemlu­ví, je to tak.

PŘÍPRAVA NA PÁKISTÁN

Jak to máš letos ty, Anič­ko?
A: Letos to mám doce­la vol­ný. Loni jsem totiž strá­vi­la jeden semestr na Eras­mu a spl­ni­la si potom na jaře dopře­du všech­ny před­mě­ty. Tak­že teď mám půl roku vol­no jen na baka­lář­ku. Sna­žím se být co nej­víc pryč. Jinak mám za sebou tro­chu nároč­něj­ší obdo­bí. Loni jsem byla v tý ško­le hlav­ně kvů­li zni­če­ný­mu kole­nu. Pak jsem se z toho sna­ži­la dostat. A teď se sna­žím své leze­ní uzpů­so­bo­vat srp­no­vé­mu výjez­du Soko­lí­ků (tým mla­dých alpi­nis­tů ČHS, pozn. aut.) do Pákistá­nu.

Moh­la bys ten výjezd tro­chu při­blí­žit?
A: Momen­tál­ně dává­me dohro­ma­dy plán. Shod­li jsme se, že poje­de­me do Nang­ma Valley, kde je nej­zná­měj­ší monu­men­tál­ní stě­na Amin Brak­ku a nad ní je nespo­čet zasně­že­ných kop­ců. Ráda bych tam pro­vo­zo­va­la tro­chu alpi­nis­mu a podí­va­la se na něja­kej střed­ně vel­kej kopec a záro­veň si i vylez­la něco skal­ní­ho z base cam­pu na Zang Brakk – to je men­ší stě­na, zhru­ba 500 met­rů. Vypa­dá cel­kem reál­ně.
E: Jenom pět set… (smě­je se)
A: Tak ten Amin Brakk má pat­náct set met­rů ve sty­lu El Capa. Tam by si z nás troufl vyra­zit jen Fran­ta Bulič­ka. Shá­ní spo­lu­lez­ce.

Tak­že teď máš za cíl zpev­nit kole­no, aby vydr­že­lo plá­no­va­nou expe­di­ci. Máš kvů­li tomu spe­ci­fic­ký tré­nink?
A: Bavi­la jsem se o tré­nin­ku s něja­ký­mi kama­rá­dy. Tře­ba i se Šímou, co má spous­tu zku­še­nos­tí z ori­e­n­ťá­ku. Nako­nec ze spo­leč­ný­ho vymýš­le­ní vyšlo, že by bylo nej­lep­ší tré­no­vat lezec­ky a při tom sbí­rat objem. Ješ­tě pořád musím brát ohled na zra­ně­né kole­no, jed­nu nohu mám pořád o dost men­ší než dru­hou. Na fyzi­o­te­ra­pii mi dopo­ru­či­li, ať nejdřív vyře­ším kole­no a až poté začnu s tré­nin­kem. Tak­že žád­ný spe­ci­ál­ní tré­nink zatím nemám.
E: To fyzio je důle­ži­tý…
A: Ale leze to do peněz… (smě­je se) Když se vrá­tím k těm cílům – mys­lím, že na ty svo­je vlast­ně sta­čí být fakt dob­ře vyle­ze­ná ven­ku.

OBLIČEJ NA PRODEJ?

Dá se živit leze­ním?
E: Já se tím teď­ka živím.
A: Já si mys­lím, že urči­tě nejsem na úrov­ni, kdy by dáva­lo smy­sl se leze­ním živit. V Čes­ké repub­li­ce se mimo závod­ní leze­ní nemáš šan­ci živit tím­to spor­tem.
E: Leda pros­tě dělat ze sebe…
A: …leda bejt Mára Hole­ček.
E: Můžeš na Instagra­mu nebo na Face­boo­ku dělat růz­ný rekla­my. To by šlo, ale mně je to taky pro­ti srs­ti.

Na to jsem se vás prá­vě chtě­la zeptat. Co si mys­lí­te o zaři­zo­vá­ní pro­pa­gač­ních mate­ri­á­lů, shá­ně­ní spon­zo­rů a foce­ní se, abys­te se díky tomu moh­ly věno­vat své­mu spor­tu?
E: Buď to musíš pře­kous­nout a dělat ze sebe cho­dí­cí rekla­mu, nebo ty pení­ze pros­tě nemáš. Pro­to­že pra­co­vat a tré­no­vat záro­veň se nedá.
A: Momen­tál­ně se sna­žím najít něja­kou střed­ní ces­tu. Tře­ba mate­ri­ál do hor je hod­ně dra­hý. Je mi to otrav­ný, ale vím, že ty věci potře­bu­ju. Sna­žím se se znač­ka­mi domlu­vit tako­vé pod­mín­ky, kte­ré obě­ma stra­nám vyho­vu­jou. Kaž­do­pád­ně si neu­mím před­sta­vit, že bych se takhle v budouc­nu živi­la.

Kdy­bys plá­no­va­la vlast­ní expe­di­ci, doká­za­la bys na ni sehnat finan­ce? Nebo se dá sehnat pou­ze vyba­ve­ní?
A: Zatím jsem ve fázi vyba­ve­ní. S těma pra­cha­ma by to bylo spíš o spo­lu­prá­ci s něja­ký­ma „nele­zec­ký­ma“ fir­ma­ma. Občas se sta­ne náho­da – při­jde spon­zor a dá ti pení­ze, pro­to­že je mu tvůj záměr sym­pa­tic­kej.
E: Nebo něko­ho pří­mo oslo­vu­ješ, ale to je nepří­jem­ný.
A: No prá­vě.
E: Nechceš to dělat. Reál­ně je spous­ta firem, co by tě pod­po­ři­la. Když bych chtě­la, tak bych doká­za­la sehnat hod­ně peněz. Ale muse­la bych dávat tře­ba kaž­dej den pří­spě­vek o věci, kte­rou nechci. Oprav­du nechceš být spo­jo­vá­na s kde čím. Mně osob­ně není pří­jem­ný pro­dá­vat vlast­ní obli­čej.

To se po tobě ve spor­tov­ním leze­ní ani nechce, ne?
E: Mám vel­ké štěs­tí, že jsem zaměst­na­nec Olym­pu. Kdy­bych byla finanč­ně závis­lá na něja­ké znač­ce, muse­la bych toho dělat mno­hem víc. Takhle mám jen pár drob­ných spo­lu­pra­cí – tře­ba s kavár­nou, kte­rou mám hod­ně ráda.

VÝMĚNNÝ POBYT

Jakou ces­tu ze své lezec­ké dis­ci­plí­ny bys­te si navzá­jem dopo­ru­či­ly?
E: Já bych ti dopo­ru­či­la v Rodella­ru veš­ke­ré ces­ty tře­ba do obtíž­nos­ti 8b. Tam jsou oprav­du krás­né. Kole­nu­ješ tam, je to tam boží. Úpl­ně jiný vibe. Dá se tam lézt asi ve tři­ce­ti sek­to­rech smě­řu­jí­cích na všech­ny svě­to­vé stra­ny. Tam by se ti líbi­lo.

Napa­dá tě i kon­krét­ní ces­ta?
E: Dopo­ru­či­la bych ti ces­tu „Mal del Amo­res”. Pěk­ný 8a+, sko­ro čty­ři­ce­ti­me­t­ro­vý. Vede kou­sek od toho zná­mý­ho skal­ní­ho okna, co vypa­dá jako del­fín. Ten del­fín taky sto­jí za vyle­ze­ní, to je něja­ké 7c+. Vidíš přes něj na celý kaňon a hez­ky tam pro­fu­ku­je. To bys hned­ka vylez­la.

Eli, zkou­še­la jsi někdy více­dél­ky?
E: Zkou­še­la jsem jed­nou nebo dva­krát v živo­tě více­dél­ku, ale cel­ko­vě se s tím­to typem leze­ní musím roz­lou­čit. Trpím Ray­nau­do­vým syn­dro­mem a neo­kys­li­ču­jí se mi prs­ty na nohou. Leze­ní ve Špáňu v extrém­něj­ších pod­mín­kách, jako jsou mínus dva stup­ně, není pro mě. Nezvlá­dám lézt v zimě ani na Kotel­ně. Máme tam dva­náct stup­ňů a musím si neu­stá­le vyzou­vat lezeč­ky a dávat si prs­ty na tope­ní. Když se mi ty nohy odkr­ví, začnou se mi vytvá­řet puchý­ře, ani lezeč­ky si nedo­ká­žu nazout. Tak­že si to pořád hlí­dám a dost mě to ome­zu­je. Zna­me­ná to taky, že když budu chtít vylézt něja­kou těž­ší ces­tu, tak ji nezvlád­nu v pod­mín­ce. Musím být sil­něj­ší, abych ji zvlád­la vylézt i v tep­lém poča­sí. Tak­že hory pro mě asi nejsou, pokud nechci mít omrz­li­ny.

Jakou ces­tu bys dopo­ru­či­la Eliš­ce, Ani?
E: Něja­kou spá­ru! Ty vůbec neu­mím lézt. Víš, jak lezu spá­ry?
A: Na gyne­ko­lo­ga, ne? To je nej­lep­ší. (smě­je se) Dopo­ru­či­la bych ti spíš něja­ký ces­ty na Dvor­ský v Ádru, tam je to parád­ní. Tře­ba „Neko­neč­ný pří­běh“ IXb. Ten bude pro tebe lehouč­ký, ale je to krás­ný a dob­ře odjiš­tě­ný leze­ní. Dál tře­ba „Evže­no­vu Ame­ri­ku“ Xa od Prca­se v Tisý. Pře­lej­záš tam z hra­ny do stě­ny. Tako­vá vytr­va­lost­ní krás­ná ces­ta.

V KŮŽI TAZATELE

Na závěr si vymě­ní­me role. Teď jste kaž­dá novi­nář­ka a může­te si navzá­jem poklá­dat otáz­ky. Co by vás zají­ma­lo?

E: Mě by zají­ma­lo, jest­li cítíš pocit svo­bo­dy, když jsi v něja­ké vel­ké stě­ně, s par­tou, když nej­seš vyhro­ce­ná ze závo­dů. Je to tvo­je leze­ní svo­bod­něj­ší?

A: Samo­zřej­mě je to pro­ces, musím tomu dát víc času. Když lezu krát­kou ces­tu na spor­tov­kách, dám pokus a můžu ji pus­tit z hla­vy. Ale když jdu na něco vět­ší­ho, tak je to úpl­ně jiný kafe. Už během nástu­pu ke stě­ně celou dobu kou­kám na lin­ku před sebou. Hle­dám, kudy pole­zu. Hla­va nemá čas pře­mýš­let o ničem jiným.

Anič­ka: „Během nástu­pu ke stě­ně kou­kám na lin­ku před sebou. Nemám čas pře­mýš­let o ničem jiným.”

E: Tak­že tě to odpo­ju­je od rea­li­ty?

A: Do jis­tý míry jo. Je to pří­jem­ný neře­šit nic jiný­ho. Dole v údo­lí jsem pořád onli­ne, pořád po mně někdo něco chce. V tý stě­ně ne.

E: S tím asi sou­vi­sí celý záži­tek z výjez­du, ne? Musí to být super, urči­tě to víc pro­ží­váš s lid­ma. Asi to není tako­vé, jako když jedeš na tři týd­ny do Špáňa na spor­tov­ky a kaž­dý si tam jede­te svo­je pro­jek­ty. Máš sice radost, že někdo vyle­ze ten svůj pro­jekt, ale furt si tam sobec­ky řešíš sebe. Bez té kolek­tiv­ní rados­ti.

A: Mám to asi podob­ně i v tom Špáňu. Vět­ši­nou tam neje­de­me za pro­jek­ta­ma, jede­me se roz­lízt a tak nějak to neře­ší­me. Ale asi jo, asi je to lep­ší. Nevím přes­ně, jak to popsat. Moje leze­ní je pros­tě jiný. Mě to baví tím, že jsem del­ší dobu pryč.

Co tebe zají­má o Elle, Anič­ko?

A: Jak to zvlá­dáš ve ško­le? Máš kapa­ci­tu na to se tam s někým bavit, řešit něco se spo­lu­žá­ky?

E: S teo­re­tic­ký­mi před­mě­ty pro­blém nemám, ráda se učím. Tro­chu kom­pli­ka­cí vět­ši­nou řeším, když dojde na spor­ty, kte­rých mám v rám­ci své­ho pro­gra­mu (kon­dič­ní tre­nér, pozn. aut.) oprav­du hod­ně. Ty jsou pro mě těž­ko slu­či­tel­né s tré­nin­kem a nároč­né, pro­to­že jsem zjis­ti­la, že jsem kro­mě leze­ní na sport extrém­ně neta­len­to­va­ná. Mimo svůj okruh přá­tel jsem dost samo­tář­ská a vzhle­dem k tomu, že ve ško­le zas tak moc času netrá­vím, nemám úpl­ně potře­bu se tam s někým bavit, tak­že jsem tam vět­ši­nu času sama, což mi dost vyho­vu­je.

A: Ješ­tě mě napa­dá jed­na otáz­ka. Olym­pi­á­da je úžas­ný cíl, obzvlášť když na to máš… Ale co tě na té účas­ti tolik láká?

E: Vlast­ně jsem o tom nikdy takhle nepře­mýš­le­la. Intu­i­tiv­ně mi to asi dává smy­sl, jakož­to něja­ký pomy­sl­ný mil­ník v kari­é­ře, mož­ná sen kaž­dé­ho spor­tov­ce. Momen­tál­ně je to pro mě vel­ká výzva, hlav­ně z hle­dis­ka boul­de­rin­gu. Mám pros­tě sen, kte­rý je dle mého těž­ký, ale dosa­ži­tel­ný. A ten sen je nomi­no­vat se tam.

_______________________________