DUOTO

„Průvodce do skal neberu. Akorát tě natěší nebo zastraší a pak je to stejně naopak. Pěknou lajnu poznáš od země,“ říká Otík. Ani jeden z dvojice na názvy a čísla není. „Nás baví lezení – a to je ten problém.“

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ FOTO: ARCHIV O. SROVNALŮ, S. MITÁČ, L. HORKA, Z. ČESENEK, J. RAKONCAJ, J. MAREK PODĚKOVÁNÍ: N. MARKOVÁ, N. MARYNČÁKOVÁ
| ZÁŘÍ 2020

ZROZENI K ZÁPŘAHU

Že by je člověk ve skalách nepotkal spolu? To už musí být. Ale výjimečně se tak stane. Například když Oťák starší (letos oslaví 78 let, pozn. aut.) vyrazí na běžecký maraton do Broumovek, který si nemůže odpustit. Nebo zajede na setkání účastníků krkonošské expedice na severní Manáslu, co probíhá každý rok. To si pak mladý Oťas musí najít jiného spolulezce.

Jinak je to ale jasně nalajnované – víkend co víkend. Tohle pokrevně spojené duo, „Duoto“, jak si rádi říkají, okupuje naše skály už 99 let. Ota starší leze 56 let a Ota mladší 43 let. Podobnou dvojici by člověk v Česku těžko hledal. A kdyby se podíval i na výkony, tak by ani nenašel.

Tak třeba:

Oťák (Ota starší, *1942 – v rozhovoru „mluví černou barvou písma“)
se v osmdesátých letech účastnil výpravy na jednu z nejtěžších a nejposvátnějších hor světa – Nandu Déví, vysokou 7816 m n. m. Vrcholovou stěnu oklasifikovali VI+ A3, což bylo tehdejší maximum a tímhle výstupem udělalo československé horolezectví první velkou díru do světa. Oťák nechyběl v prvním vrcholovém týmu. Aklimatizace a fyzička mu problém nedělala – na osmitisícovku vylezl ještě, když mu bylo 53 let. Dodnes běhá Jizerskou padesátku, tu minulou dal za tři a půl hodiny. Oproti svému času z roku 1972 se zlepšil o hodinu a dvacet minut.

Otík (Ota mladší, *1972 – v rozhovoru „mluví modrou barvou písma“)
je lezecký pacient, jehož závislost rok od roku vzrůstá. Šlape hlavně do skalního lezení. Začal kvůli tomu vynechávat i běžecké závody, na které teď jezdí jeho táta sám. Dělá prvovýstupy (nejčastěji pod odborným dozorem táty) na písku v desátém stupni obtížnosti a čtyřikrát byl v Yosemitech. Během minulé návštěvy vylezl třeba cestu „Lurking Fear“ na El Capitana (5.9, 5c, A2, 600 m). Táta zůstal doma v Zábřehu na Moravě, tak si ji dal stylem jištěného sóla.

Rozhovor s Oťáky byl dlouhodobě v plánu po Frantovi Jarošovi jako další do sbírky broumovských srdcařů. Avšak táta i syn jsou skromné a plaché bytosti, co sami sebe odmítají jakkoliv prezentovat, a tak tenhle článek roky existoval pouze ve stádiu vize. Jeho vzniku nakonec pomohla obyčejná/neobyčejná náhoda, když se autorovi článku poštěstilo potkat dvojku v Ádru letos v červenci a společně si zalézt.

Povídání tedy vzniklo neplánovaně a bez přípravy, ale zato v domácím prostředí obou dříčů – pod věží Krokodýl na Milenecké hoře. (Proto je přepsáno do hovorovější češtiny, než je ve velkých článcích obvyklé, pozn. aut.) „Je tu krásně. Jen ty stěny jsou víc převislý a chyty se zmenšujou. No jo, člověk si posmutní, ale nestěžuju si,“ říká Oťák, když překonává zábradlí turistického chodníku. Oťák mladší rozhazuje na zem svoje tlusté lano, „které dvakrát přežilo El Capitana“, připravuje se na rozlezovou cestu a nasazuje helmu.

„S přilbou jsem začal lézt teprve nedávno. Visel jsem v háčku a viděl jsem, že je jenom na krajíčku. Nad prvním kruhem. Teď jsem tam tekl – po měsíci na písku… Seděl jsem v tom háčku a říkám si: ‘Až to uletí a jebne mě to do čela, tak se z toho po*eru.’ Buďto budu mít díru v obličeji nebo v temeni. Pak jsem ještě lezl jednu novou cestu na Vladimírka – blbý cvakání kruhu nad komínem, kde za zádama máš věžičku. Tam bych pád možná přežil, ale bez té přilby asi ne… Tak říkám: ‘Ne, končím – odteď lezu s přilbou.’ Když si sednu na kolo a vezmu si přilbu, tak mi to taky přijde normální…“ Vysvětluje svoji názorovou změnu, ke které po letech dospěl. Pak se koukne nahoru: „A mimochodem, tuhle spáru vpravo od cesty „Kolo nebo lezení“ si někdy dej, to je úplná yosemitská lahůdka.“

MORAVSKÉ TRÍČKY NA EL CAPU

Ty jsi v Yosemitech byl několikrát, že? Co jsi tam lezl?
Otík: Třeba dvě hákovačky. S Jirkou Šrůtkem jsme lezli „Mescalito“ (5.7, 5a, A3, 820 m. Z velké části shodná cesta se známou „Dawn Wall“ od Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona, pozn. aut.), tam jsme strávili osm nocí ve stěně. Loni jsem sólo lezl „Lurking Fear“, to je úplně vlevo na El Capovi a znamená to „číhající strach“. Byly tam úseky A2, což už je pěkný hákování. Občas tam byly takový fligny, kde jsi to musel vymyslet.

Fligny?
Fligna, to je z brněnského hantecu – slovo pro trik, tríček. Takže tam jsi to musel nějak vyšpekulovat. Často lezeš nahorů pomocí
copperheadů (speciální druh vklíněnce, pozn. aut.). Jenže copperhaedům se při hákování olamují lanka a zkorodují, ale je problém je vytlouct. Někdy jsou místo nich nýty. Tuhle cestu jsem lezl na čtyři bivaky ve stěně ve vlastnoručně samo-domo zhotovené závěsné posteli.

Jaké pomůcky při sólolezení používáš? Padáš občas?

Zatím jsem neměl žádný větší pád. Tu metodiku jsem kdysi studoval v IAMESáku a pak jsem něco četl v jedné brožurce, co vydávali ve Státech v roce 1990 o lezení big wallů. Měl jsem půjčeného i soloista, ale ten je moc velký a neosvědčil se mi. Jako blokant jsem tak začal používat normální kyblík – ATC Guide, protože má nejlepší pozici toho třetího oka. A můžeš na něm lézt i se dvěma lany. Pod sedákem potřebuješ mít volnou smyčku lana, takže mám u pasu tiblocka a vždycky si připravím pár metrů, abych nemusel nabírat smyčky a cvakat si je do karabiny. Člověk si časem zjistí, co mu vyhovuje.

Jak to řešíš třeba v traverzech, když jsi sám?
Nesmíš moc spěchat, slaňuješ, různě se přitahuješ… Mám takovou vychytávku – z fifiháčku udělanou „vytrhávací odsedku“. Představ si to jako, když máš dlouhou smyčku v ruce, někde se zahákneš do stálice mimo karabinu, vybereš matroš, vytrhneš se a jdeš do lana. To jsou takový věci, co si v big wallu vymyslíš.

Co tě na tomhle lezení, respektive Yosemitech nejvíc baví?
Tehdy jsem na Fesťáku viděl film Camp 4 a říkám: „Tak téhle skály bych se chtěl chytnout.“ Kluci tam jezdili už tou dobou. To mě to ještě neoslovovalo. Ale když jsem viděl ten film, tak jsem změnil názor. A realita mě nezklamala. Když jsem tam byl poprvé, tak jsme lezli „Freeridera“, kam mě vytáhl Magnusek. Díky němu jsem si poprvé vyzkoušel dvakrát bivakovat ve stěně. Naučil mě spoustu věcí, za což jsem mu vděčen. Spali jsme na policích, na El Cap Spire a v Srdci. Tam jsem zjistil, že čím jsem ve stěně dýl a čím jsem výš, tak tím je mně líp. (směje se) Je to takový test osobnosti. Super pocit. Když tam jdeš znovu, tak máš obavy: „Jaký to bude? Co tam budu dělat?“ Nejhorší jsou první dva dny a pak už si to užíváš. Bolí to, je to velká únava, ale časem ti narostou křídla a jsi ohromně spokojenej. Nevím proč, ale funguje mi to tak.

Mimochodem, dokážeš si představit, že tu cestu někdo leze bez lana?
Chápu, že to jde vylízt, ale já se na ten film (Free Solo, pozn. aut.) nemůžu dívat. Tím, že tu cestu zažiješ a jseš v těch místech, tak to nejde. Já jsem si tam třeba občas musel pomoct nějakým přidržením frendu nebo stálice, abych se dostal do míst, kde jsem byl schopen lízt volně. Hluboce smekám, ale jak říkám – nemůžu to vidět. (směje se) Je to super světovej výkon. Jak mentální, tak fyzickej.

– „ČÍM JSEM VE STĚNĚ VÝŠ, TÍM JE MNĚ LÍP.“ CESTA „MESCALITO“ (f: J. ŠRŮTEK) –

HLAVNĚ TO SMAHNOUT

Co ti udělá největší radost na písku?
Teď jsem si třeba udělal radost, když jsem udělal dva prvovýstupy u Tyroláků. Jednu z těch cest jsem si pak dal na RP a skvěle jsem si zalezl. V té druhé jsem se u kruhu nehnul, ale pak jsem přišel po nějaké době a povedlo se mi to dodělat. Nevím, jestli to vylezu vkuse, je to na hranici IXa/b. Ale nádherný! Jedna cesta se poleze a druhá se moc nepoleze. (směje se) Baví mě, když se povede přelézt místo, které na prvních pár pokusů vypadá pro mě nelezitelně.

Jakých cest/přelezů si na písku nejvíc vážíš?
Nejtěžší v onsightu? To bude IXc, „Vyhaslý plamínek“ na Aladina. Jinak AFko, to se nepočítá, ale probojoval jsem vedle „Ztraceného snu“ (RP Xb) narovnání „Těžké karty – Černý Petr“ (RP XIa). To jsou cesty do Pískařů, do toho seznamu (sbírání cest, jejichž fotka se objevila v knize Pískaři, pozn. aut.). Jasně, že jsem tam padal, ale vybojoval jsem to čistě. Ale pak už jsem se do toho nikdy nepodíval. Na takový cesty nemám.

Co tvoje nejtěžší prváče?
Na úrovni desítek – Xa, IXc jsem dělal pár cest… Ale čeho si vážím nejvíc, to bude asi jedna cesta v Teplicích. Dělali jsme ji úplně na panenskou věž, tak pět let zpátky… Má skoro 40 metrů a v jedné části lezeš panelákovou hranou – třeba čtyři metry, takže tam to Xa asi je. Tu cestu jsem udělal na podzim a měl jsem tam prvovýstupový nýty. Zůstala tam a příští rok jsem to musel zalepit. Po tři čtvrtě roce jsem se tam objevil a povedlo se mi ji vylízt v RPéčku. Vůbec jsem nevěděl, že bych toho mohl být schopen, ale prostě jsem to dal. (směje se)

Jak se to jmenuje?

Já ti nevím, jestli si vůbec vzpomenu. Věž jsme nazvali Domina… Cesta nevím.

Nebude to na pískařích?
To já nevím, já to tam neposílám… Věž je teda Domina a cesta se jmenuje… Teď mě to úplně vypadlo. Nevím. (směje se) Kdybych si vzpomněl, tak ti napíšu. To není podstatný. Důležitý bylo, že jsem to smahnul a bylo to tam. (směje se) (Oťas později napsal, cesta se jmenuje „Padoucnice“, pozn. aut.)

Otík během prváče na Krokodýla. Červenec 2020
(f: S. Mitáč)

Pak ještě rád vzpomínám na jeden rekord. Smluvili jsme se s Jonym, že prozkoumáme jednu část Teplic u Vstupní rokle. To bylo v pátek o Fesťáku, asi šest let nazpátek, a za ten den jsme udělali devět prvovýstupů. Jeden prvovýstup, „Hrubý Abdul“ (na počest Zdeňka Hrubého, pozn. aut.), byl s kruhama a jinak to byly spáry po smyčkách od nějaké pětky po sedmičky. Jony tam vylezl jednu úplně totální kónickou širočinu a vůbec tam nezakládal. Já jsem to lezl za ním a to byl můj největší zážitek – širočiny moc neumím a nikdy jsem neuměl. Tahle byla ještě k tomu převislá a člověk v ní musí bojovat ve vodorovné poloze, drží se tam za koleno… Já to za ním na druhém stěží dolezl, dohrabal se na vršek a teď ho vidím na té věži v 25 metrech – seděl tam na zadku a dobíral mě přes osmu. (směje se) „To není možný!“ říkal jsem. Od té doby jsem vlastně s Jonym na písku nelezl. (směje se)

Takže sis do toho neodsedl?
Naštěstí ne. Ale on by to asi udržel. Říkal: „Já jsem zvyklej, jistil jsem Hanse z Police.“ Prostě jsem nespadl. Byli jsme v nějakém společném nastavení, střídali jsme se, na pád nemysleli. Nakonec to byl skvělej zážitek a ty cesty jsou nádherný. Ještě jsem tam pak dělal jednu dodatečně s tátou – tvrdá hrana s fantastickým lezením. Zbytek je zatím zakonzervovaný pro příští generace. (směje se)

Na Krokodýlovi se zatím schyluje k menší akční scéně. Alešák, kterého Otík jistí, ze shora volá: „Dávej bacha! Asi si odskočím.“
„Radši se tomu odskakování vyhni,“ podporuje Otík ze země.
Alešák šponuje kruh nad tenkou spárku. „Tyhle kroky se tam nikomu nebudou chtít dělat. Hrozí ti pád do hrany. To je špatně, velmi nebezpečné,“ komentuje postup Otík. „Teď se vrátí jenom pádem a už to nikdo nepoleze. Tím pádem je škoda, že se to nepoleze. Vznikne eliťárna. Ale to je můj názor.“

Alešák zase razí svůj pohled a snaží se, aby vznikla „cesta s duší.“ Nadlezl tenké smyčky ve spáře a vypadá to, že má problémy se zavrtáním posledního kruhu. „Ještě tam sekni, sedni do háčku a máš vyřešeno. Háčku věř!“ volá Otík, který má s tímhle stylem osazování hodně zkušeností:

OTÍKOVY RADY VZHŮRU


„Tohohle [stresu při jištění] jsem si užil kolikrát,“ vzpomíná Oťák…

Od kolika jsi vlastně začal brát kluka do skal?
Oťák: Hodně brzo, asi od pěti. Začali jsme tam u nás a pak mně říkal: „Vždyť já jsem si chtěl tak hrát dole pod skalama…“ Ale nenutil jsem ho, to vůbec.
Otík: Měl jsem na výběr, ale chtěl jsem lézt sám. A lezu furt, což to je ten hlavní problém.

Když říkáš „tam u nás“, tak myslíš kde?
Na Rabštejně, tam to máme ze Zábřehu nejblíž a tam jsme jezdili na kolách, pěšky, autobusem…

Kolik vám trvá cesta do Ádru?
Českem skoro tři hoďky – to je samá padesátka a velký provoz. Tak jezdíme přes Polsko, tahle cesta je asi o půl hodiny rychlejší. Tam to jede plynule a mají pěkný vozovky.

Kolik víkendů tady ročně strávíte, když je sezóna?
Asi většinu. Už to postupně omezuju, ale moc to nejde. Jen když je vlhko, teplo a špatná předpověď, tak zůstáváme doma.

Bývali jsme tady často. Ale spíš jen na ty víkendy. V létě jsme hodně jezdili do hor – občas ve skupině, ale většinou jenom spolu ve dvou.

Ty máš děti, Otíku?
Nemám ženu, nemám děti… Jde to se mnou od desíti k pěti…

A nikdy jsi nechtěl?
Nebyli lidi. A teď, když jsem dal pokus, tak jsem zjistil, že už vlastně nechci. Že už jsem starej.

Dal jsi pokus s nějakou paní?
Ona to je bývalá paní, ale jaksi jsem zjistil, že to lezení je tak nějak lepší… (směje se) Na rychlejch motorkách a s holkama se musí začít brzo, jinak je to rizikové. Já na motorkách nejezdím a už asi nebudu.

PÍSKOVCOVÉ UMĚNÍ

Kam se podle tebe ubírá lezení Broumovsku?
Dřív se lezci snažili cestu vyšponovat. Aby měla nějaký grády. Jenže dneska, když to kluci nedaj na OS, tak je móda si ji pohodlně připravit. Třeba si prodlužovat dlouhýma expreskama kruhy, aby se líp cvakaly, nebo přidávat smyčky. Teď se tady nacvičuje jako v Krase. Někdo na to má – lézt vždycky odspodu, ale většinou to lidi nacvičí.

Lidi aspoň dávají ten probojovávací pokus odspodu, nebo ne?
To sice jo, ale teď si vem, že maj cvakátka, cvakací tyče… Třeba v Teplicích se nějaký boj vůbec neřeší. Dneska už není problém vylízt cestu. Na to jsou technologie.

Tak co je podle tebe dneska největší umění?
Já uznávám čisté lezení. Neřeším, jestli někdo leze s maglajzem nebo s lepičkou… Prostě by to mělo být čistě. Ale trochu v jiném smyslu, než se to používá dnes. Dnes všichni lezou „čistě/volným lezením“, ale ti nejlepší jsou schopni přijít a vylézt cestu stylem onsight – to je pro mě to nejhodnotnější.

Měl jsi někdy období, kdy jsi nacvičoval cesty?
Tady na to není čas. Cesty, co lezu u nás v Jeseníkách na tvrdém, lezu často a ty nacvičuju… Ale na Broumovsku? To ne. Kvůli tomu jsem ale asi nikdy nevylezl nic těžkého – protože jsem to nenacvičoval. Když cestu lidi zkouší pořád dokola, tak skála dostane obrovskej záhul. Ošlapou se stupy, omlátí chyty… Není to o maglajzu, je to o lepičce a o množství pokusů. V Ádru to není tak markantní, tady jde jen o pár cest za pískovnou a v Himálaji. Tam se ty desítky nacvičujou, protože je to hladký a brutálně bouldrovací. Jenomže vezmi si, že cesta vydrží třeba 50 pokusů, ale při tom 80. už je to ošláplý, jinaký… Když člověk udělá nějakou těžší cestu po drobnějších strukturách a vrhne se mu na ni deset přelezců, tak je to ok. Ale pokud v ní dá každý ještě deset pokusů, tak je to v háji.

„Ctím OS přelezy. Pokud by dal každý deset pokusů, tak je cesta v háji.“



Myslíš si, že tohle je lokální specifikum? Třeba v Labáku mi přijde, že cesty víc vydrží.
To je jasný, v Labáku je úplně jiný materiál.

Co se ti ještě nelíbí na nacvičování?
Na to nacvičování musíš mít čas, který nemám nebo se mi té cestě nechce věnovat. Proč? Protože tady je tak moc pěkných cest. Přece nebudu nacvičovat desítku, když vedle nevylezu spárovou šestku. To je trapný. V tom případě bych měl zapracovat na té šestce, kde je potřeba jiná technika. Jenže v tu chvíli ztrácím sílu i čas nacvičovat desítku… Je to o tvém pojetí lezení – jak se to rozhodneš dělat.

Jak se tady vyvíjí dělání prvovýstupů?
Jak je doba rychlá, tak i ta vrtačka je rychlá. Před časem neměl vrtačku nikdo a cesty mohli dělat jen kluci, co měli dobrý vybavení od kováře. Teď si to v podstatě koupíš, nic nepotřebuješ. Nějaké know-how zjistíš, ale jak je rychlá vrtačka, tak těch cest se udělá hodně a zbyde málo pro další generace. Pěkné směry mizí i tady.

„Přece nebudu nacvičovat desítku, když vedle nevylezu spárovou šestku. To je trapný.“

Kolik jsi ty, Oto, osadil kruhů ručně?
Já né. Já cesty nedělal – až pak s klukem. Ještě postaru rourákama.
Já kdybych kruhy dodneška tloukl rukou, tak mi odejdou lokty a můžu to zabalit.

Máte spolu nějaké prvovýstupy i v horách?
Nic těžkého, spíš něco normálního. Třeba na Galerku Ganku jsme dělali cestu, ale já to nikde nezapisuju. Něco jsem posílal, ale to spíš zimní věci s klukama. S tátou jsme toho zas tak moc netvořili.

Co Alpy?
Tam jsme dlouho nebyli. S tím, jak jsem začal jezdit do Yosemit, tak jsme to nějak přerušili. Když si vezmeš měsíc dovolený na Yosemity, tak už ti zbývá jen Ádr na víkendy a máš posekáno. Do hor jsme jezdili společně spíš tak před deseti lety a dál. Táta hodně těch oblastí znal…

Bergell – Piz Badile – tam jsme lezli „Cassina“, pak něco na Cengalo, pak „Žehličku“ na Pizzo Gemelli. Hodně jsme jezdili směr Dolomity, Tatry…

Jak to máte ze Zábřehu daleko do Tater?
Aktuálně čtyři až pět hodin se vším všudy. Tatry jsme si užili hlavně ve vlacích –cigánských expresech. Dřív byly hodně narvaný, do Popradu jsme jezdili na chodbičce. Většinou tam bylo plno opilých pracovníků, co jeli na Slovensko. My jsme jezdili v pátek navečer tam a potom jsme v pondělí v ranních hodinách přijížděli rovnou do práce. Tehdy byly Tatry ještě jiné než dneska – chodili jsme do bivaků, nebo jsme se někde zašívali ve stanech.

HIMÁLAJSKÁ POHÁDKA

Na jaké horské expedice nejraději vzpomínáš?
V sedmdesátém osmém jsme byli na Nandá Déví (nejvyšší hora Indie s nadmořskou výškou 7816 m. Od roku 1982 je součástí rezervace „Nanda-Devi Sanctuary“ a od té doby se na ni nesmí lézt, pozn. aut.), ale to se nám povedlo vylézt jen na vrchol pilíře v pravé části SV stěny (6895 m n. m.). Mezitím bylo severní Manáslu s Krkonošákama v roce 1979. Nandu Déví jsme pak dolezli v roce 1981. Pak se to pokazilo. Kluci chystali něco dalšího, ale to nám nepovolili. Už jsme se dostali jenom na Pamír.

Nandá Déví se asi člověku zaryje hodně do paměti…
Jo, to je těžkej kopec. Hodně lezení. (Sedmičkové kroky ve vrcholové bariéře, která se nachází nad hranici 7000 m n. m., pozn. aut.) Pěknou knížku o té expedici napsal Leoš Horka. (Dá se sehnat tady, pozn. aut.)

Pamatuješ si výstupové dny?
Joska Rakoncaj a Polda Sul’ovský byli nahoře s „Bobem“ Mrozkem, ale tomu se udělalo špatně – měl bolesti hlavy a byl na tom zle, tak ho doprovodili dolů. Pak se o vrchol pokusila další skupina, ve které jsem byl i já. Další den jsme to společně vylezli ve čtyřech na vršek. Rákoska tam s Poldou vystoupili myslím další dva dny po nás.

To byla tehdy expedice národního týmu?
Ne, to byla ostravská expedice. Už to bude 40 let… To už není ani pravda. (Více o expedicích HO Vítkovice najdeš v diplomce Natálie Marynčákové, pozn. aut.)

Ostraváci se chystají na odjezd. 1978 (f: Leoš Horka)


Každopádně, vrchol Nandy Déví jste stihli na poslední chvíli. Pak ji zavřeli.
To je pravda, krátce po nás to zavřeli úplně celý. Tak jsme možná byli jedni z posledních, kdo tam byl. (A zároveň jedni z prvních – 10. úspěšný výstup, pozn. aut.) Na tu druhou výpravu se k nám přidal kamarád Tomáš Gros, který je tady odsud z Police nad Metují. Povedlo se mu v 70. letech emigrovat do Švýcarska, odkud pak odcestoval do Indie. Tam jsme se potkali a zajímavý bylo, že Tomáš si tehdy u Nandá Déví usmyslel, že v tom Sanctuary přežije zimu. Tak jsme mu tam nechali nějaký věci a zásoby – nabral si od nás třeba mouku. Pak si ještě něco nechal dovézt a postavil si tam takový malý přístřešek. Co jsme se nakonec dozvěděli, tak tam na něj přišli i policajti. Až nahoru k ledovcům: „Tady nemůžete takhle bydlet.“ (Podle knížky Nandá Déví se pokus Tomášovi povedl: „Jeho dopis jsme skutečně obdrželi asi půl roku po našem návratu. Oznamoval svůj úspěch, který doložil novinovým výstřižkem.“ Pozn. aut.)

My jsme mezitím odjeli na letiště Avií, kterou jsme si tam nechali poslat lodí. Zpátky domů jsme se dostali letecky.

Měl jsi na Nandě momenty, kde ses hodně bál?
Vezmi si, že jsme ten kopec lezli nějakých 53 dní. Dva měsíce jsme tedy strávili někde mezi base campem a vrcholem… To už tak bereš – že tam jsi jako kdyby na furt. Ve spodku to byl šrot, hodně jsme toho museli fixovat, lítaly tam kameny… Části cesty pak vedly po sněhovým hřebenu, který ale neměl takovou formu, co znáš třeba z Alp. Vypadal jako šlehačka a špatně se to jistilo.

Trochu lepší skála byla až ve výšce nad 7000 metrů. Tam byl skalní pás, kde jsme se střídali. Klasická expediční věc… A ano, můžu říct, že tam byly momenty, kdy jsme se báli.

– „BYLY TAM MOMENTY, KDY JSME SE BÁLI.“ VRCHOLOVÉ PARTIE NANDÁ DÉVÍ (foto: J. Rakoncaj) –


Co další expedice?
Pak proběhl ještě Ťan Šan, Pamír… Chtěli jsme se pokusit o Pik Pobědy s Olomoučákama, ale nevylezli jsme tam. Nebyla možná dostatečná vůle… Byli jsme na Západním vrcholu, ale pak je tam desetikilometrovej hřeben, co nás zastavil.

Trávíš raději čas v horách, nebo ve skalách?
(chvíli přemýšlí) V přírodě. (směje se) Dřív to bylo jinak. Když jsme lezli ve skalách, tak jsme mysleli na to, že všechno, co tam člověk dělá, je příprava na hory. Tak jsem to cítil. I když jsme šli na lyže, tak všechno byla „příprava“ na to, až se člověk „někdy někam“ dostane.

Jak na tebe působila výška?
Aklimatizovali jsme se vždy postupně. Mně se stala taková příhoda na první Nandě: Děláš plošiny pro stan a vypadne ti z ruky cepín… Tak tě někdo vystřídá… Sedneš si na zadek a koukáš na kluky, jak kopou plošinu pro stan. A nejsi schopný pomoct. Jsi úplně bez šťávy. Jen bliješ. A o tisíc metrů níž už ti je líp. Touhle příhodou se mi to ale povedlo nějak prolomit a od té doby už jsem nevěděl, co je to aklimatizace. Na Manáslu i na druhé Nandě už to bylo v pořádku. Sice jsem víc dýchal, ale už jsem nikdy s výškou problém neměl.

„Pak už mi výška problémy nedělala.“ Oťák v BC pod Nandou 1981

RODINA, PRÁCE A LANČŮV SRP

Na tyhle těžké expedice už jsi jezdil v době, když jsi měl kluka?
Ano.

A jaké to bylo?

Omezovalo mě to, samozřejmě. Manželka to hodně prožívala, ale problémy mi nedělala, té vděčím za hrozně moc. Člověk ji nechal doma s dětma… Ona pak už po jejich narození ani moc nelezla: „Aspoň jeden musí zůstat živej,“ říkala. Kolikrát jsme měli problém i s penězma, jelikož jsem byl normálně zaměstnaný a bral si na expedice neplacený volno.

Z práce tě pouštěli bez řečí?
Lehké to úplně nebylo. Musím říct, že jsem nikdy nebyl ve straně. Byl jsem spíš rozvratnější živel. Často jsem si pouštěl hubu na špacír… Ale práci jsem chtěl vždycky odvést dobrou. (Oťák pracoval jako stavbyvedoucí na dopravních stavbách v Šumperku, pozn. aut.) Ve firmě mi ohledně dovolený vždycky vyšli vstříc. Nějakou korunu jsem dostal, šéfové mi problémy nedělali a já jsem za to vděčnej. Výjezdní doložku ti muselo potvrdit několik organizací a pak jsi přijel a musel jsi něco napsat. Naštěstí jsem měl štěstí na lidi. Radili mi: „Napište, že jste se venku s nikým nesetkal a s nikým jste nemluvil. A tady to podepište.“ Sami mi nechtěli dělat zle.

Někdy na mě byli dělníci naštvaní, že jezdím po světě, tak jsem se občas bránil nějakou poznámkou. To se pak řešilo na okresním výboru KSČ. „Otakare, drž už příště tu tlamu, protože já za tebe tahat kaštany z ohně nebudu,“ povídal šéf. Tahle doba už je naštěstí za náma.

Někteří záviděli. Oťák na severním vrcholu Nandy
Déví (6895 m n. m.), vlevo v brýlích Josef Kulhavý.
Expedice 1978 (f: Leoš Horka)


Měl jsi na expedicích i nějaké nepříjemné zážitky?
Pár smutnějších bylo – s lidma z Olomouce jsme vyrazili na Broad Peak v roce 1994. Tam mně v základním táboře zemřel spolulezec Sláva Bílek na horskou nemoc. Dělali jsme všechno možný – přitom to byl sportovec, běhal maratony, jezdil skvěle na lyžích, na kole… Stavěli jsme zrovna základní tábor někde pod pěti tisíci metry. Začal kašlat a postupně plivat růžový hleny… Nabídli nám tam dekompresní vak, tak jsme mu udržovali tlak o 1000 metrů níž. Moc to nepomohlo. Ani kyslík nepomohl. Nakonec jsme ho odnesli na Konkordii a domluvili mu helikoptéru. Bylo ale špatné počasí, tak nepřiletěla. Já už jsem pak v expedici nepokračoval a odletěl jsem s ním a Dinou Štěrbovou dolů. Kluci zůstali v táboře… Jeden z nich šel kolem poledne zkontrolovat ukotvení stanu a sesunul se s ním celý svah. Všechno špatně. Na místě zemřel.

Expedice? „S tím se nesmí přestat!“


Takže to byla tvoje poslední expedice?
S tím se nesmí přestat. (směje se) V roce 1995 jsem byl ještě na Čo Oyu (8201 m n. m.), to se podařilo – skoro všichni jsme byli na vrcholu. To už mi bylo 53 let. Je to ale výstup bez technických obtíží. Jen těžká fyzická práce. S aklimatizací jsem opět problém neměl.

Ještě si pamatuju na jeden zájezd do Nepálu v 90. letech, organizoval to Joska Rybička a šlo hlavně o trekování. Byli jsme se podívat na Kala Patar – vyhlídkové místo na Everest. Pak jsme šli na Gokyo pass. Mezitím jsem tam měl jeden den prostoj, tak jsem si vylezl na Lobuche (6119 m n. m.). Bez nějakýho povolení. Vybral jsem si štreku, kudy bych šel, a po cestě nahoru jsem si dělal značky, abych se směrem dolů neztratil. Nejdřív to šlo dvojkovým trojkovým skalním terénem. Pak přišlo sněhové pole… Míra „Lančmíd“ mi kdysi dal jednu vychytávku z Ruska – takovou špici, co vypadá jako srp. „Oťas, vezmi si to, já s tím už nelezu.“ Je to perfektní věc, protože ji jednoduše schováš do batohu a v Nepálu nepoznají, že jsi horolezec. Na Lobuche se mi to hodilo.

OTEC A SYN NA LANĚ

Na jaký váš synovský výstup rád vzpomínáš?
Nevím, jestli rád, ale na Západní Čimu – „Hranu veverek“ (7a, 500 m, pozn.). To jsme teda až nahoru nedali. Lezl jsem, překonal jsem nějaký místo a vypadl jsem. Zůstal jsem viset ve vzduchu a chtěl jsem se nějak rozkolíbat zpět ke skále. A Oťas na mě volá: „Nehejbej se, prosím tě!“ Teď vidím, že jedno lano bylo úplně přeřezaný o takové ty vykapané vápencové pilky a z druhého lana zůstaly tak tři čtyři prameny… „Nehejbej se!“ Pak mě kousek spustil a slanili jsme na zbytku lan. Tehdy tam s náma byla i manželka s doprovodnou skupinou, tak jsme jí to ani neříkali a raději jsme další dny lezli dál, jako kdyby se nic nestalo.

„Některé zážitky jsme ženským nevyprávěli.“ Duoto 2020 (f: S. Mitáč)


Když lezeš v horách se svým synem, tak ho skvěle znáš, víš co od něj můžeš čekat… Na druhou stranu je to tvůj syn…
Chápu, jak to myslíš – strachu jsem si užil mnoho. To platí. Tou dobou už jsme začínali jezdívat i sem do Ádru. Nejdřím vlakem, potom autem. Teď jsme hlavně tady. Když ho tady v něčem pozoruji a jistím, tak občas ani nedejchám.

Měl tu nějaký pád?
Tomu zas nikdo skoro neuvěří. Lezli jsme Páleníčkovu cestu na Svini („Deštivé léto“ ! VIIc, pozn. aut.) a Oťas založil smyčku v tenší spáře na začátku. Dolezl ke kruhu, cvakl ho a čekala ho širočina – částečně převislá. On z ní vyjel, tehdy to byla ještě určitá nezkušenost. Čekám, že škubne kruh, ale vidím ho letět dolů! Ten kruh se roztrhl. Byl svařený z nějaké pětky drátu. Od té doby, jak vidí takhle slabej kruh, tak obvazuje dřík. Já jsem spadl dozadu a skutálel jsem se ze svahu. Kluk spadl hluboko pode mě. Vyběhl jsem za ním a on seděl s vyraženým dechem. Spadl do ďolíku mezi mladý smrčky – na záda. Naštěstí tam nebyl vůbec žádnej kámen nebo nic takovýho. Měl štěstí. Nic se mu nestalo – spadl na zem tak ze 14 metrů. Čekal jsem, že ho zastavím, ale lano jenom brnklo a on byl na zemi…

OŤÁK O UTRŽENÉM KRUHU

Mimochodem, s těma obtížnostma je to tady pořád stejný. Když jsem tu s klukama začal lízt v roce 64, tak mi říkali: „Lez sedmičky, to je bezvadný lezení! Nelez pětky a šestky, ty jsou nezajištěný.“ To platí furt. Ti místní kluci to uměli a morál jim nechyběl, tak ty lehčí cesty nejistili. A tak vznikly i nějaký pomníčky.

Co tvoje nejoblíbenější cesty v Ádru?
Já mám rád ty pěkný, normální cesty. Béčka jsem tady ještě táhl, některý VIIc se povedly. Pak už jsem se držel druhého konce lana. Mám to rád za pískovnou – cesty na Vévodu, nebo něco na Ramónu… Názvy si moc nepamatuju. Já se často nahoře ani nezapíšu – když mě třeba Oťas někde podrží.

Podívej se na mojí ruku, já už ji ani nedostanu do žáby. (Oťák ukazuje jeden trvale zatuhlý prst, který nedokáže natáhnout, pozn. aut.) Vypadá jako nějaký hák. Nedám to rovně. Je to srostlé, takže ruku už víc neroztáhnu. Rozcvičoval jsem to, mazal… Nic nepomohlo. Nabízeli mi operaci, což by znamenalo, že bych byl sedm neděl mimo hru. To nejde! Já musím pořád něco dělat. I v zimě – to musím jezdit na lyžích. Běžkuju hlavně s manželkou. Dokud neřeknu, že se vracíme, tak ona by tam vydržela do tmy.

Otíci u Tošováka, Adršpach (f: Z. Česenek)

__________

POD ČAROU
CO SE O OTÍCÍCH DOZVÍŠ V HOSPODĚ

SPOLEČNĚ DO CÍLE. JOSKA RAKONCAJ

S Oťákem starším jsem se poprvé setkal na expedici Nandá Déví. Byl jsem na ní v podstatě s „Bobem“ Mrozkem a Poldou Sul’ovským dodaný z repre mančaftu, jinak to byla expedice Ostraváků. Na Oťáka moc rád vzpomínám, je to bezproblémový člověk s velkými zkušenostmi. Teď už je starší, jako jsme všichni, (směje se) ale v posledních letech ještě lezl skvěle na písku.

Asi dvakrát v životě jsme se setkali během hlavního závodu Jizerské 50 a dojeli jsme do cíle vedle sebe. Ve skalách jsme spolu bohužel nikdy nelezli. To už muselo být, abych já jel do Ádru. (směje se)


.

UKÁZAL MI HORY. ROMAN KAMLER

Se starým Oťákem jsme něco poskákali. On byl člověk, který mě přivedl k lezení. Jezdil jsem s ním do Tater. Vylezli jsme spolu třeba „Diretku“ v severce Kežmaráku – byla zima a mně ještě nebylo ani osmnáct. To si budu asi pamatovat do smrti.

Inspiruje mě v tom, jaký je to rovný, poctivý chlap. Když mu podám ruku, tak to prostě platí. Vezmi si jen to, co všechno dokázal – v životě, v práci a na horách. Kam byl schopen to dotáhnout za bolševika, za situace, kdy to moc jednoduché nebylo.

V lezení mě naučil strašně moc, dal mi první zkušenosti, jak se chovat v horách v zimě – jezdil jsem tam s jeho domovským zábřežským oddílem… V podstatě mě nasměroval na moji cestu. Pro mě to byla naprosto fantastická škola, kterou mu nikdy nezapomenu.


.

DRUHEJ ŠPEK. ZBYŠEK ČESENEK

Můžeš jít na Broumovky, na Bišík, na Supky, na Ostaš… „Tohle bude hore zdar,“ říkáš si tam a pak v knížce vidíš: Ota Srovnal, Ota Srovnal.. Všude byli.

Ještě k tomu je potkávám i v zimě. Mladý Oťák teď leze ještě víc tvrději, tak lyžařské laufy tolik nestíhá. Ale starý Oťák už tam na mě vždycky v první vlně s úsměvem mává. Má vždycky dobře namazané lyže a s tím úsměvem i dojede. Když někde, nedejbože, promažeš, tak tě klidně může dojet.

Oba jsou ze staré školy nejlepšího ražení – tak, jak to má být. Bez kompromisů. Pořád v dobré náladě a s nadhledem… Žádná velká slova, ale vždycky rubou od rána, spí někde ve stanu u auta, dají si panáčka, uvaří snídani a jdou do skal. Zpátky se vrací až večer. A takhle to dělají pořád. To se dneska už moc nevidí. Tihle dva pořád drží lajnu.

Jak je počasí, tak jsou v Ádru… Hodně často. Výjimeční lidé. Mladej je zažranej do lezení – už mi přijde trochu jako druhej Špek. Dřív víc běhal a lyžoval, ale dnes už na to kvůli lezení nemá moc čas. Každopádně lyžuje pořád skvěle. Má fyzičku a objemy.

Když je potřeba, oba ti vždycky pomůžou, poraděj, jsou ochotný, usměvavý… Vždycky je rád vidíš a zvednou ti náladu.


.

__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa