MAJSTŘI LABÁKU

LABÁK ZA TOTÁČE

Kruh? Ano, v těchto cestách ho občas najdeš. Ale často na tebe nečeká v klíčovém místě, kde by ho člověk chtěl, nýbrž tam, kde se prvovýstupce mohl pustit rukama, aby zavrtal z čisté pozice. Tehdy, zhruba do druhé půlky 80. let, se to tak v Labáku muselo. „Děčíňáci nás špízovali dalekohledem, jestli dáváme kruhy čistě,“ vzpomíná na tuhle dobu Mirek Štross, jeden z tehdejších prvovýstupců.

Pravidla sice dovolovala odpočinout si ve smyčce (lezec ji mohl mít poblíž a vracet se do ní během zdlouhavého sekání díry pro kruh, pozn. aut.), ale během osazování jištění bylo dovoleno držet se jenom skály. „Sranda při tom moc nebyla, to byly vážný věci – vážný výstupy. A tu dobu jsem neprožíval moc dobře, protože to bylo za hlubokýho totáče,“ říká další z tehdejších lezců Vašek Širl, „drželo nás nad vodou, že starej Zabilka byl oficír u pohraniční stráže, a tak jsme mohli lízt v pásmu i kolem Hřenska, ač jsme nesměli.“

Mladý Ruda Zabilka pak byl ten, který zase „držel nad vodou“ labské lezení na české straně v 60. letech. Pořádal pískařské srazy v bivacích a jeho cesty se obtížností vyrovnaly těm na saské straně hranice. „Byl to profesor matematiky a fyziky – uměl nad lezením ukrutně dobře přemejšlet. A ještě to byl takovej hubeňour – něco jako Špek. Taková dobrá postava. Byl fyzicky zdatnej a měl hlavu,“ popisuje ho Prcas Slavík.

V sedmdesátkách se pak Labákem začali na motorce prohánět „Kakani“ – bratři Pavel a Zdeněk Weingartlové, kteří tu do roku 1983 posunuli lezení zase do další úrovně. Podobně jako Zabilkovi jim nechyběla odvaha, začali se pouštět do čistých velkých stěn a skvěle se doplňovali – Pavel byl výborný bouldrista kolem kruhů a starší Zdeněk, vůdčí osobnost dvojice, byl také zdatný a k tomu měl ještě obrovskou odvahu. Tito bráchové po sobě v Labáku zanechali smělé osmičky a devítky, které často přivítají návštěvu tak jednou za volební období. A do kategorie „návštěva“ se počítá i pytel.

Jednoduše řečeno, tenhle článek je o cestách, o kterých se asi více mluví, než aby se lezly. Ve většině číhá nějaké nebezpečí… Když už se do nich člověk pustí, ne vždy si to užívá v moment samotného lezení. Zejména, když se staré sedm céčko zvrtne v bitku o dolezení nahoru bez pádu, aby se nemusela testovat kvalita smyček.

Přesto však existují lezci, kteří přesně tento druh cest berou jako své sportovní a morálové výzvy. „Každý zboží má svýho kupce.“ A pocity po vyvedení některé z těchto klasik se často podobají momentům, kdy člověk vyleze na sněhový kopec v Himálaji – udýchání, euforie, štěstí. Název cesty určitě nezapomeneš a budeš mít doma o čem vyprávět. I když, o tomhle je asi lepší doma nevyprávět.

„Ve druhý dýlce jsem si nedal smyčku nad dírou – neměl jsem šťáradlo, tak jsem se bál jít dál. V lese na to čuměla spousta lidí.“ Vláďa Sochor o pokusu v „IQ 150“ VIIIb

SEZNAM KANDIDÁTŮ

Abychom vybrali ty nejlepší a nejvýraznější cesty doby, kterou jsme pracovně ohraničili roky 1958–1988, napadlo nás dát dohromady jejich seznam. Ano, inspirovali jsme se sousedními Meisterwegy (více viz náš starší článek, pozn. aut.), to se nestydíme přiznat.

Rozdíly však budou následující: Tentokrát nepůjde o žádný oficiální list, který by uchazeči zajistil čestný titul „mistra sportu“ po vylezení určitého počtu cest, jako to bylo v DDR. Ambice nemáme velké. Kdo hledá dobrodružství v Labských pískovcích, může mu posloužit jako inspirace.

Myšlenka na jeho sepsání visela ve vzduchu asi pět let. Trochu nás pošťouchl i Hanibal, když ve svém článku o Meisterwegách napsal, že „v Česku nikdy žádná takováhle šílenost nevznikla“. Pokud autor článku myslel seznam, tak má nejspíš pravdu, pokud cesty, tak se nemohl více mýlit. České klasiky se těm saským v pohodě vyrovnají. Některé jsou i těžší a morálovější než ty německé.

Které cesty to tedy jsou? O pár odstavců níže předkládáme pracovní seznam kandidátů na „Majstry Labáku“ – jedná se tedy pouze o Labské údolí od Děčína do Hřenska. Okolní oblasti se třeba zmapují v budoucnu.

Nominační seznam jsme tvořili na základě rozhovorů a korespondencí s lezci, kteří se v Labáku ve zmíněné době pohybovali (Mirek Štross, Jirka Janiš, Piskoř Houser, Prcas Slavík, Vláďa Sochor, Heinz Skopec, Vašek Širl, Milan Krauskopf, Pavel Krupka, Igor Koller a další), ptali jsme se na názory i mladších lezců (Piškot Chocholoušek, Ondra Beneš, Ondra Tůma, Viktor Pařízek, Jarda Cach, Lukáš Trojovský…)

Průnikem názorů jsme během letošního roku posbírali cca 130 cest, které nyní vypouštíme do světa k další diskusi (vykřičníky jsme zatím do seznamu nepřidávali, pozn. aut.). Kdo se cítí kompetentní a chtěl by se účastnit fáze hlasování, nebo by chtěl nějakou cestu doplnit, ať se nám do 30. 6. 2024 ozve na [email protected]. Výsledný seznam, cca 80 cest (?), bychom chtěli zveřejnit v druhé půlce příštího roku.

„Každou vteřinu padám, prakticky v pádu vrtám díru. Když mám asi centimetr, tak už opravdu nemohu. Nohy mi podjedou a visím na rouráku. Za padákovou šňůru.“ Ruda Zabilka o „Kočičí stěně“ VIIc (z deníku)

TOHLE JE MAJSTR

LINIE
Přijdeš pod nástup a chvíli jen potichu zíráš nahoru – jsou to velkolepé logické linie slabinou stěny, které vzbuzují respekt. I tím, že nejsou obílené mágem. Průkopnické výstupy velkými stěnami, které byly v době svého vzniku často panenské… Nemusí však jít o úplně přímé linky, viz třeba diagonální „Rovnováha štěstí“ na Hřebenovou jehlu nebo kličkující „Zuby nehty“ na Duhovku. Ale když je člověk leze, vedení cesty dává smysl – pokračuješ tudy, kudy to pustí…

POCITY POD NÁSTUPEM
Oproti běžné cestě se vyplatí trpělivě počkat (klidně pár let) na ten správný den a nebrat pokus na lehkou váhu: Nepovede se ti dát dobrou smyčku? Nemáš u sebe tu správnou velikost? Možná bude bezpečnější tentokrát slézt kus dolů, zapytlit u posledního dobrého jištění a vrátit se v lepší konstelaci. Třeba přijde, třeba ne.

Účelem seznamu není vybrat nejvíce nejištěné cesty, ale ty velkolepé, těžké a vážné. Nicméně „vážnost výstupu“ se s rizikem chtě nechtě pojí. Takže když cesta splní kritérium velkoleposti, může to být klidně zabijárna – například „Smyslů zbaveni“ na Prezidenta. V saském seznamu Meisterwegů se také skrývá pár děsivých cest, kde jde vážně o hubu.

Na druhou stranu, kdo je smyčkovací mistr, tak si z některých dokáže udělat francouzskou sportovku. („Divoký Romsdal“ na Karlovu stěnu nebo „Sedm větrů“ na Vezíra. Druhá jmenovaná už je trochu „vyšší dívčí“, pozn. aut.) Moc takových jich ale v seznamu není.

„Znáš Tyršovky? ‘Sonáta nevolníka’ VIIc – to je věc! Tam jsem jednou v životě viděl Hubku zezelenat.“ Piskoř

NEVDĚČNÁ KLASA
Další poznávací znamení je následující: Spousta dřiny a strachu za malé číslo… Nejde tolik o eleganci pohybu. Spíš o dobrodružství, překonání vlastního strachu a už zmíněnou dovednost smyčkovat…

Přestože se často jedná o sedmy nebo osmy, dost si v nich zalezeš, i co se týče obtížnosti kroků. Třeba „Šlapací mlýn“ VIIIb od Míry Michlíka a Ládi Černého – kdyby cesta vznikla dnes jako devítka s osmi borháky, nikdo by se nedivil.… A až se budeš chlubit, že máš vylezené „Sedření kůže“ VIIc, nezapomeň zahraničnímu kamarádovi říct, že je to podle srovnávací tabulky 5c+/6a. Haha.

BEZ PRÁŠKU
Labák do konce 80. let platil za jednu z nejpřísnějších skalních oblastí u nás. Jak vyprávěl Prcas: „V osmdesátkách už jsem s maglajzem lezl třeba v Tisý. Ale když jsem dělal prvovýstup ve Žlebu, tak jsem si to nelajsnul. V Labáku se začalo projíždět s maglajzem až od 90. let.“

Přesné vedení cesty si tedy budeš muset najít, stejně jako ty nejlepší chyty. Možná si chvílemi budeš připadat jako prvovýstupce. Cesty tohoto období vznikly bez maglajzu a stále kolem nich existuje komunita lezců, pro které lezení „bez“ hodně znamená.

ODPOČINEK OD „RP DIKTÁTU“
Aspoň nějaká úleva – na RPéčka se tady zas tak nehraje. Prvovýstupci také seděli u každého kruhu… A první opakující rovněž. AF je na klasikách také styl a znamená úspěšný přelez. RP nemá moc smysl řešit, protože u kruhu se často můžeš pustit rukama.

Samozřejmě, člověk má lepší pocit, když se cesta povede vylézt bez odsedu/pádu, ale i AF je tady dobrý úspěch, který se počítá a na který budeš možná dlouho vzpomínat. Jsou to zároveň perfektní cesty pro vytvoření nebo utužení kamarádství – dole si dát „kámen, nůžky, papír“ a pak se u kruhů vystřídat.

SETKÁNÍ S PRVOVÝSTUPCI
Tou dobou v Ádru vládl Herbert Richter, Karel „Kokša“ Hauschke a Jarda Krecbach – Labák měl taky své krále, Rudu Zabilku a později bratry Weingartly. A nejenom je – v seznamu má cesty třeba i Standa Šilhán, Bernd Arnold, Jarda „Piskoř“ Houser, Karel Krombholz a další velká jména. Chceš se seznámit nejen s jejich tehdejší fyzičkou, ale i mentální odolností? V seznamu máš doporučenky.

„Jediný kruh nahoře jsem dal spíš k dobírání. Taky jsem viděl, že se spára ztrácí, a bál jsem se těžkého místa.“ Bernd Arnold o „Big Wallu“ VIIIc

OTÁZKY A ÚVAHY

Na závěr vyvstalo pár otázek, které si ještě potřebujeme v klidu zpracovat, probrat, uvážit… Budeme případně rádi i za názory.

1. ZMĚNY JIŠTĚNÍ
Jak naložit s cestami, které kvůli přidávání jištění během let přišly o svoji morálovou závažnost? Tady rozlišujeme dva druhy případů:

ZAHUŠTĚNÍ OKOLO
Tyhle cesty už kvůli situaci okolo ve stěně nejsou to, co bývaly. Kvůli mladším cestám, které vznikly v jejich bezprostředním okolí, už nepůsobí tak dominantně a jsou jimi více nebo méně poškozené. Tím pádem má lezec často nadosah jištění ze sousední cesty, které si může přicvaknout. Například „Genesis“, „Corrida“, „Aladinova lampa“ a další. U tohoto případu samozřejmě hranice není ostrá a každý ji vnímá trochu jinak. Třeba „Motolici“ někdo označuje za zkaženou vedlejšími cestami, někomu to naopak nevadí a nemá tendenci k vedlejším kruhům zdrhat.

DOJIŠTĚNÉ CESTY
Tady je situace jasnější, protože se jedná o vyloženě dojištěné cesty, kde přibyly kruhy nebo borháky. Například „Pravý výlom“, „Antická hrana“, „Přímá hrana bouří“ nebo „Světelný rok.“ To jsou cesty jednoznačně změněné…

Dávat tyto případy přesto do seznamu? Vyškrtnout/obětovat? Zhodnotit každou cestu jednotlivě? Nepoužívat nové jištění? Málokdo je takový magor, aby lezl vedle dodaného kruhu a necvakl si ho…

Zmíněné jsme zatím do seznamu kandidátů zařadili. S výjimkou projektu bratří Weingartlů na Zrcadlo, který dodělal Jindra Hudeček v roce 1986 – už zmíněný „Světelný rok“. Do této cesty nechal Hudy po pěti letech dodat borháky ze slanění a současně lezená varianta jich má šest navíc, což úplně změnilo charakter téhle linie. Pokud by cesta zůstala na původních kruzích, patřila by mezi absolutní špičku tohoto období, jelikož kruhy se na Zrcadle tloukly z čisté pozice. (Více v rozhovoru s Hudym, kde mimo jiné říká: „Tenkrát mi přišlo správné přidat do svých cest borháky, ale dnes už o tom nejsem přesvědčený.“ Pozn. aut.)

„Chodil jsem kvůli ní běhat, abych zhubnul. Teprve pak se to povedlo vylízt v tomhle stylu – celou stěnu jen s jedním kruhem.“ Milan Krauskopf o „Pomníku“ VIIIc

2. JE VIIb MAJSTR?
Máme do seznamu dávat i sedm béčka? Stupeň VIIb by asi neměl být Majstr, protože maximum tehdejší uzavřené stupnice bylo VIIc, na druhou stranu, třeba „Cesta námořní pěchoty“ nebo „Apollo“ je zřejmě těžší než některé saské osmičkové Meisterwegy „Säbel“, „Krümmelkante“ nebo „Talseite“ na Teufelsturm. I ve starých sedm béčkách si v Labáku docela zalezeš.

3. VYMEZENÍ OBDOBÍ
Kdy přesně stanovit časový konec „sledovaného období“? Uzavřít to cestou „Smyslů zbaveni“ na Prezidenta (1984) jakožto mistrovským dílem a zlatým hřebem klasických cest Labáku? Nebo počkat až na zásadní změnu pravidel kolem roku 1988, která umožnila dělání cest z háčků? Zatím jsme však na sto procent nezjistili, kdy k této „revoluci“ přesně došlo.

POZNÁMKA NA KONEC

Dočítáš článek o jedné epoše lezení v Labáku. Koncem 80. let se ukázalo, že možnosti „čistých prvovýstupů“ byly vyčerpány. Lezení se tak posunulo dalším směrem a jištění ze začalo osazovat z háčků, za což už od začátku osmdesátek bojoval zejména Prcas Slavík.

Objevily se první moderněji laděné vlaštovky typu „Země žen“ (1989), „Pivo na hrad“ (1990) a další. Háčky umožnily lezcům pustit se do těžších desítkových stěn. Také se začalo lézt s maglajzem a od 90. let vznikly v Labáku top moderní stěnovky, které obdivují lezci z celého světa. Nádherné RP lajny po tehdejším vzoru Kurta Alberta, Wolfganga Güllicha nebo Françoise Legranda, přesto však stále udělané odspodu. Ale to už je ta známější tvář Labáku, o které zase třeba někdy příště.

____________________