KLEKÁNÍ

ZÁBAVA BEZ SMYČKY

Říká se, že když tam spad­neš, tak letíš do vzdu­chu. Že je to poho­da. Vlast­ně bez­peč­ný odlez… Jen­že, jak zacho­vat klid, pokud víš, že po smek­nu­tí by tě čekal let o výš­ce dese­ti­pa­t­ro­vé­ho pane­lá­ku?

„Když jsem zjis­til, že vrch­ní komí­nek nejde vylízt vnitř­kem, tak jsem to tam pros­tě morá­lo­vě nezvlád­nul,“ vzpo­mí­ná Jir­ka Laut­ner, kte­ré­ho z dlou­hé­ho odle­zu od posled­ní­ho kru­hu nako­nec zesho­ra zachra­ňo­val kama­rád. „Neměl jsem tam smyč­ku. Teď už tam prý je něja­ký vklí­ně­ný kámen, za kte­rý se dá zajis­tit,“ říká o svém zážit­ku v „Kle­ká­ní“ – význam­né stě­no­vé lin­ce Tep­lic­kých skal z 80. let.

Tahle ces­ta dlou­ho dráž­di­la také Mar­ti­na „Mag­nuska“ Klon­fa­ra z Tur­no­va: „Minu­le jsme při­šli poz­dě, tak­že když jsme dolez­li ke tře­tí­mu, tak už do toho zača­lo sví­tit a navíc se uká­za­lo, že máme asi krát­ký lano.“ Pou­čen nezda­rem si „Mag­nusek“ na dru­hý pokus při­vstal, vzal del­ší špa­gát a dál už se můžeš podí­vat na video.

Byl vlast­ně tenhle morá­lo­vý odlez při prvo­vý­stu­pu plá­no­va­ný? A jaký má význam název ces­ty? Dočteš se v sou­vi­se­jí­cím roz­ho­vo­ru s auto­rem ces­ty – udě­lal ji Jin­dřich „Hudy“ Hude­ček.

CHYTEJ NAVRTÁVÁK!

Roz­ho­vor s Jin­dři­chem „Hudym“ Hudeč­kem

Proč se tahle ces­ta vlast­ně jme­nu­je „Kle­ká­ní“?
Byli jsme v té stě­ně doce­la dlou­ho. Pama­tu­ji si, že když jsme vylez­li na vršek, tak už se smrá­ka­lo a mám pocit, že jsme přes kopec zaslech­li v dál­ce kos­tel. „Hele, oni zvo­něj kle­ká­ní,“ vši­ml si teh­dy Stan­da Šilhán. Pro­to jsme to takhle nazva­li. Drba­li jsme se tam celý den až do veče­ra.

Tu ces­tu jste tedy děla­li se Stan­dou Šilhá­nem ve dvou?
Ano, byli jsme tam spo­lu. Ješ­tě tam v tom pod­le fotek visel někdo s námi, ale bohu­žel už si to nepa­ma­tu­ji – prvo­vý­stup je z roku 1983, tak­že už to bude sko­ro 40 let. (V prů­vod­ci je u ces­ty napsán pou­ze Jin­dřich Hude­ček, pozn. aut.)

Mělo být „Kle­ká­ní“ původ­ně jen přes tři kru­hy, jak je to teď?
Chtě­li jsme tu ces­tu vést celou dobu po té levé hra­ně, ale tam to bylo těž­ké, tak nás to vyhna­lo dopra­va. (Hra­na se teď leze z dru­hé stra­ny jako „Tsuna­mi“ Xb, pozn. aut.) Když jsem byl zhru­ba čty­ři pět met­rů nad štan­dem, tak jsem se roz­ho­dl zavr­tat, ale zjis­til jsem, že nemám navr­tá­vák. Stan­da mi ho zku­sil hodit, ale nepo­ved­lo se. Navr­tá­vák spa­dl až dolů, tak jsem se vykaš­lal na dává­ní kru­hu a vyle­zl jsem naho­ru. Na tu dobu jsem se tam troš­ku vybál.

Dá se říct, že jsi měl kolem toho roku 1983 život­ní for­mu?
Ne, to urči­tě ne. Tou dobou jsem hod­ně jez­dil i do hor. Když jsem začí­nal lézt, tak žád­né skal­ka­ře­ní ješ­tě neby­lo. Ská­ly byly jenom tré­nin­ko­vá čin­nost pro leze­ní v horách. A i já jsem pri­már­ně chtěl být horo­le­zec. Před voj­nou jsme lez­li hod­ně na pís­ku, to jsem se cítil jako­by roz­le­ze­ný. Do roku 87 jsem lezl hlav­ně v horách a potom jsem se zase vrá­til na skal­ky a závo­dil jsem na svě­to­vém pohá­ru. Nicmé­ně, v době, kdy se děla­lo „Kle­ká­ní“, jsem asi for­mu měl. Pama­tu­ju si, že těs­ně před­tím jsem vyle­zl na OS ten­krát nej­těž­ší ces­tu od Tomá­še Čady „Gra­vi­tač­ní kom­plexy“ (Xa).

_

BYLO Z ČEHO VYBÍRAT

Jak to bylo v roce 1983 s maglaj­zem? Na fot­kách vidět není.
V té době jsme ješ­tě lez­li bez maglaj­zu, ale prá­vě se začí­nal roz­jíž­dět RP styl. O něm jsme si popr­vé pře­čet­li něco v roce 1982. Do té doby niko­ho nena­padlo nic jiné­ho, než sedět v kru­zích. A maglajz se začal pou­ží­vat až poz­dě­ji – v Čechách mys­lím kolem roku 1985. Chví­li se s ním lezlo i v Sas­ku, to jsme chyt­li tako­vou krát­kou dobu bez­vlá­dí – dokon­ce nás s tím nafo­ti­li i do něja­ké kníž­ky, kte­rá způ­so­bi­la pozdvi­že­ní v celém Němec­ku. Dovo­li­li jsme si to asi i díky tomu, že takhle těž­ké ces­ty tam tou dobou lezlo tře­ba něja­kých deset lidí. V tom Němec­ku tře­ba tři a v Čechách pět šest. Lezlo se tam s maglaj­zem pár Xb a Xc, tak­že si toho nikdo ani moc nevši­ml. Teď se v Sas­ku těž­ké ces­ty nele­zou a při­jde mi to tam z toho­to pohle­du mrt­vé. Na dru­hou stra­nu, když vidíš to, co se děje ve Fran­ke­n­ju­ře, to je také totál­ně zvrá­ce­né – kaž­dý chce vylézt těž­ké čís­lo za cenu toho, že si celou ces­tu našáh­lu­je a pak ji sto­krát nacvi­ču­je na top rope.

Co si ješ­tě pama­tu­ješ z prvo­vý­stu­pu „Kle­ká­ní“?
V té době to byla jed­na z nej­těž­ších cest. A ten směr tam byl jas­ný – obrov­ská stě­na, kte­rá tě praš­ti­la do očí, když jsi tam při­šel. Vle­vo od ces­ty „Notre Dame“ (IXc) byla spous­ta vol­né­ho mís­ta, kde chtěl udě­lat ces­tu kaž­dý. Byl tam vyle­ze­ný jen „Bume­rang“ s dvo­ji­tým sta­vě­ním z kru­hu (VIIIc) – tak­že vlast­ně nebyl moc vyle­ze­ný (vol­ně ho popr­vé pře­lez­li Mar­cel Toman a Tomáš Sed­lá­ček v roce 1994 za RP Xc, pozn. aut.). Chci říct to, že když jsme začí­na­li lézt, tak písek při­po­mí­nal Alpy v 50. letech nebo Himá­laj v 80. letech – měl jsi všech­ny nej­lep­ší laj­ny vol­né. Ten­krát šlo doslo­va pro­stou­pit panen­ský­mi stě­na­mi – to byl ten hlav­ní cíl. Nás by ani nena­padlo jít dělat Xb na něja­kou malou věž bez při­ro­ze­né linie, jako se to dělá dnes. To nemě­lo logi­ku.

Vez­mi si to tře­ba tady v Labá­ku – já jsem sedá­val u Huber­tu­su ve Žle­bu, když mi bylo 15 let, s těmi sta­rý­mi bor­ci. Oni kou­ka­li napro­ti na Růžo­vou věž, Trůn a Zrca­dlo: „Ty vole, támhle to zkou­še­li Wein­gartlov­ci, támhle Zabil­ka… Nikdo se tam vůbec nechy­tl. To nikdy nepů­jde vylízt!“ A já jsem se oci­tl zrov­na v době, kdy se zlep­ši­la výkon­nost, a tyhle stě­ny se mi poved­lo jako prv­ní­mu pro­stou­pit – „Bílá obla­ka“ (Xb), „Posled­ní relikvie“ (Xb) a „Svě­tel­ný rok“ (IXc/Xa). To byly prv­ní ces­ty těmi ohrom­ný­mi stě­na­mi – udě­lat je byla ta hlav­ní moti­va­ce. Kvů­li tomu se nám leze­ní líbi­lo. Tře­ba „Heckmai­ro­va ces­ta“ v sever­ní stě­ně Eige­ru bude také navždyc­ky ta prv­ní. Sice nej­leh­čí, ale její prů­stup měl urči­tě nej­vět­ší hod­no­tu.

S jakým prvo­vý­stu­pem se cítíš nej­víc osob­ně spo­je­ný?
Když při­jdeš na Levém pod Indi­án­ku, je tam ces­ta „Exis­tenč­ní vzpou­ra“ za VIIc. Tu jsem dělal v roce 1979 s „Fer­ry Ampé­rem“ (Fran­ti­šek Záběh­lík, pozn. aut.). To jsem lezl asi čty­ři měsí­ce a udě­lal jsem VIIc, což byla ten­krát nej­těž­ší kla­si­fi­ka­ce. Tak­že tohle je ces­ta, kte­rá ve mně vzbu­zu­je asi nej­vět­ší emo­ce… Teď si to vyba­vu­ji, jak v pat­nác­ti při­chá­zím ze základ­ní ško­ly, v bato­hu dvě smyč­ky, tři kara­bi­ny a „Fer­ry Ampér“ říká: „Jin­dro, tady máme roz­dě­la­nou ces­tu. Jed­no mís­to nemů­že­me vylízt – pojď to tam taky zku­sit jako mla­dej. Tře­ba pár kro­ků udě­láš.“ To je pro mě hod­ně výrazná vzpo­mín­ka.

BORHÁKY PRO LIDI

Těší tě, když lidi tvé ces­ty na pís­ku pře­lé­za­jí, nebo máš spíš radost, když se v nich trá­pí?
Takhle se to asi brát nedá. Za nás to bylo tak, že cílem bylo udě­lat ces­tu s těž­ký­mi kro­ky a ade­kvát­ně k tomu i psy­chic­ky nároč­nou. To byla jiná doba. Lez­ly se dlou­hé nebez­peč­né úse­ky, ale všich­ni na to byli zvyklí. Ale zase, podob­ná IXcéč­ka nebo desít­ky tu lezlo pár lidí. Ostat­ní čeka­li, až jim ces­tu někdo vyve­de, a dali si to na dru­hém. Nás ani nena­padlo dát kru­hy blíž, abychom moh­li udě­lat ces­tu s těž­ší­mi kro­ky. Když jsi v ces­tě měl těž­ký úsek a ke kru­hu jsi měl dale­ko, tak to byla pará­da – to byl ten záži­tek, kte­rý sis zapa­ma­to­val.

Proč jsi tedy nechal spous­tu svých cest dojis­tit? Tře­ba do „Svě­tel­né­ho roku“ se doda­lo něja­kých pět bor­há­ků.
Ten­krát mi při­šlo správ­né při­dat do svých cest bor­há­ky, ale dnes už o tom nejsem pře­svěd­če­ný. Teh­dy jsme si říka­li: „Je tu pár cest, nikdo je nele­ze, není co lézt.“ Tak jsme je tam navr­ta­li. Ale od té doby vznik­lo v Labá­ku tisíc krás­ných odjiš­tě­ných cest. Navíc teď už vidím, že lidi by si rádi vylez­li i tyhle odváž­něj­ší ces­ty – tře­ba ten „Svě­tel­ný rok“ na Zrca­dlo s původ­ní­mi kru­hy. Když cva­káš jenom kru­hy, tak ti nikde nehro­zí pád na zem, ale je to záži­tek. A pře­le­zu by sis váž­ně cenil. Asi by tu ces­tu chtě­lo lézt dale­ko víc lidí, ale dale­ko méně by jich to vylezlo.

Kdy jste vlast­ně ty bor­há­ky do Zrca­dla dodá­va­li?
Mys­lím někdy na začát­ku deva­de­sá­tých let. Když to asi pět let nemě­lo žád­ný pře­lez, tak jsem řekl klu­kům, ať tam dají háky. Pak se to zača­lo lézt. Ale všech­na slá­va pol­ní trá­va. Je to asi cel­kem jed­no. Na dru­hou stra­nu, když máš pár cest jako tře­ba „Smys­lů zba­ve­ni“ (IXc), tak si je pros­tě chceš vylézt.

Minu­le jsem tě potkal ve ska­lách s tvým syn­kem Jin­d­rou, se kte­rým teď hod­ně leze­te. Kdy bude ta správ­ná chví­le poslat ho tře­ba do „Kle­ká­ní“?
Leze­ní ho posled­ní dobou baví, tak mys­lím, že tře­ba za tři roky si to může zku­sit. Kdy­by tam spa­dl, tak letí tře­ba 30 met­rů, ale tam to je pěk­ně do vzdu­chu. Dneska už ta lana mají pří­jem­nou záchyt­nou sílu. Za nás to bylo peklo, a navíc jsme se teh­dy jis­ti­li pří­mo z kru­hu do kru­hu. Víš, co by to bylo za ránu? Ten­krát jsme pou­ží­va­li lana o prů­mě­ru 11 mili­me­t­rů. Pada­lo se málo. I čtyř­me­t­ro­vý pád totiž hod­ně bolel.

VZPOMÍNKA ADAMA ONDRY

Je to vel­ká legen­da, krás­ná linie a krás­né leze­ní, kde psy­chic­ké obtí­že nao­pak při­dá­va­jí na krá­se. Úžas­né totiž na vrch­ním odle­zu je, že ač se pros­tě zaru­če­ně budeš bát v jem­ných raj­ba­so­vých vln­kách, prav­dě­po­dob­ně jsi v bez­pe­čí, ač mož­ný až 25metrový pád tě v kli­du jis­tě nene­chá.

________________________________________

Text a video o „Kle­ká­ní” pat­ří mezi naše „Pří­běhy cest“. Ten­to díl pod­po­řil inter­ne­to­vý obchod ECs­to­re, „spe­ci­a­lis­ta napří­klad na horo­le­zec­ké hel­my nebo pra­cov­ní lana.“

Pokud chceš při­spět na chod eMon­ta­ny, při­pra­vi­li jsme nové samo­lep­ky z našich posled­ních Pří­bě­hů cest. Vít­ka Lachma­na v „Prs­tomlej­nu“, Anču Šebes­tí­ko­vou ve „Slu­no­vra­tu“ a „Mag­nuska“ lezou­cí­ho „Kle­ká­ní“. Napiš, jaká se ti líbí.