KLEKÁNÍ

Odskočit si na umělce do předposlední expresky? Určitě super nápad, jak se zbavit zbytečného strachu. V Teplických skalách existuje cesta, kde se můžeš proletět výškou dvou umělek nad sebou… Taky možnost.

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ FOTO: KAREL VLČEK, STANDA MITÁČ, PATRIK POMPE
PŮVODNÍ VIDEO: JAKUB FREIWALD, STANDA MITÁČ
| ČERVENEC 2020

ZÁBAVA BEZ SMYČKY

Říká se, že když tam spadneš, tak letíš do vzduchu. Že je to pohoda. Vlastně bezpečný odlez… Jenže, jak zachovat klid, pokud víš, že po smeknutí by tě čekal let o výšce desetipatrového paneláku?

„Když jsem zjistil, že vrchní komínek nejde vylízt vnitřkem, tak jsem to tam prostě morálově nezvládnul,“ vzpomíná Jirka Lautner, kterého z dlouhého odlezu od posledního kruhu nakonec zeshora zachraňoval kamarád. „Neměl jsem tam smyčku. Teď už tam prý je nějaký vklíněný kámen, za který se dá zajistit,“ říká o svém zážitku v „Klekání“ – významné stěnové lince Teplických skal z 80. let.

Tahle cesta dlouho dráždila také Martina „Magnuska“ Klonfara z Turnova: „Minule jsme přišli pozdě, takže když jsme dolezli ke třetímu, tak už do toho začalo svítit a navíc se ukázalo, že máme asi krátký lano.“ Poučen nezdarem si „Magnusek“ na druhý pokus přivstal, vzal delší špagát a dál už se můžeš podívat na video.

Byl vlastně tenhle morálový odlez při prvovýstupu plánovaný? A jaký má význam název cesty? Dočteš se v souvisejícím rozhovoru s autorem cesty – udělal ji Jindřich „Hudy“ Hudeček.

Jaké je „KLEKÁNÍ“?

– Leze a mluví Martin „Magnusek“ Klonfar –

CHYTEJ NAVRTÁVÁK!

Rozhovor s Jindřichem „Hudym“ Hudečkem

Proč se tahle cesta vlastně jmenuje „Klekání“?
Byli jsme v té stěně docela dlouho. Pamatuji si, že když jsme vylezli na vršek, tak už se smrákalo a mám pocit, že jsme přes kopec zaslechli v dálce kostel. „Hele, oni zvoněj klekání,“ všiml si tehdy Standa Šilhán. Proto jsme to takhle nazvali. Drbali jsme se tam celý den až do večera.

Tu cestu jste tedy dělali se Standou Šilhánem ve dvou?
Ano, byli jsme tam spolu. Ještě tam v tom podle fotek visel někdo s námi, ale bohužel už si to nepamatuji – prvovýstup je z roku 1983, takže už to bude skoro 40 let. (V průvodci je u cesty napsán pouze Jindřich Hudeček, pozn. aut.)

Mělo být „Klekání“ původně jen přes tři kruhy, jak je to teď?
Chtěli jsme tu cestu vést celou dobu po té levé hraně, ale tam to bylo těžké, tak nás to vyhnalo doprava. (Hrana se teď leze z druhé strany jako „Tsunami“ Xb, pozn. aut.) Když jsem byl zhruba čtyři pět metrů nad štandem, tak jsem se rozhodl zavrtat, ale zjistil jsem, že nemám navrtávák. Standa mi ho zkusil hodit, ale nepovedlo se. Navrtávák spadl až dolů, tak jsem se vykašlal na dávání kruhu a vylezl jsem nahoru. Na tu dobu jsem se tam trošku vybál.

Dá se říct, že jsi měl kolem toho roku 1983 životní formu?
Ne, to určitě ne. Tou dobou jsem hodně jezdil i do hor. Když jsem začínal lézt, tak žádné skalkaření ještě nebylo. Skály byly jenom tréninková činnost pro lezení v horách. A i já jsem primárně chtěl být horolezec. Před vojnou jsme lezli hodně na písku, to jsem se cítil jakoby rozlezený. Do roku 87 jsem lezl hlavně v horách a potom jsem se zase vrátil na skalky a závodil jsem na světovém poháru. Nicméně, v době, kdy se dělalo „Klekání“, jsem asi formu měl. Pamatuju si, že těsně předtím jsem vylezl na OS tenkrát nejtěžší cestu od Tomáše Čady „Gravitační komplexy“ (Xa).

– JINDŘICH HUDEČEK BĚHEM PRVOVÝSTUPU. ZÁŘÍ 1983 (f: Karel Vlček) –
Chrámové stěny, když se dělalo „Klekání“ (foto: Karel Vlček)

_

BYLO Z ČEHO VYBÍRAT

Jak to bylo v roce 1983 s maglajzem? Na fotkách vidět není.
V té době jsme ještě lezli bez maglajzu, ale právě se začínal rozjíždět RP styl. O něm jsme si poprvé přečetli něco v roce 1982. Do té doby nikoho nenapadlo nic jiného, než sedět v kruzích. A maglajz se začal používat až později – v Čechách myslím kolem roku 1985. Chvíli se s ním lezlo i v Sasku, to jsme chytli takovou krátkou dobu bezvládí – dokonce nás s tím nafotili i do nějaké knížky, která způsobila pozdvižení v celém Německu. Dovolili jsme si to asi i díky tomu, že takhle těžké cesty tam tou dobou lezlo třeba nějakých deset lidí. V tom Německu třeba tři a v Čechách pět šest. Lezlo se tam s maglajzem pár Xb a Xc, takže si toho nikdo ani moc nevšiml. Teď se v Sasku těžké cesty nelezou a přijde mi to tam z tohoto pohledu mrtvé. Na druhou stranu, když vidíš to, co se děje ve Frankenjuře, to je také totálně zvrácené – každý chce vylézt těžké číslo za cenu toho, že si celou cestu našáhluje a pak ji stokrát nacvičuje na top rope.

Co si ještě pamatuješ z prvovýstupu „Klekání“?
V té době to byla jedna z nejtěžších cest. A ten směr tam byl jasný – obrovská stěna, která tě praštila do očí, když jsi tam přišel. Vlevo od cesty „Notre Dame“ (IXc) byla spousta volného místa, kde chtěl udělat cestu každý. Byl tam vylezený jen „Bumerang“ s dvojitým stavěním z kruhu (VIIIc) – takže vlastně nebyl moc vylezený (volně ho poprvé přelezli Marcel Toman a Tomáš Sedláček v roce 1994 za RP Xc, pozn. aut.). Chci říct to, že když jsme začínali lézt, tak písek připomínal Alpy v 50. letech nebo Himálaj v 80. letech – měl jsi všechny nejlepší lajny volné. Tenkrát šlo doslova prostoupit panenskými stěnami – to byl ten hlavní cíl. Nás by ani nenapadlo jít dělat Xb na nějakou malou věž bez přirozené linie, jako se to dělá dnes. To nemělo logiku.

Vezmi si to třeba tady v Labáku – já jsem sedával u Hubertusu ve Žlebu, když mi bylo 15 let, s těmi starými borci. Oni koukali naproti na Růžovou věž, Trůn a Zrcadlo: „Ty vole, támhle to zkoušeli Weingartlovci, támhle Zabilka… Nikdo se tam vůbec nechytl. To nikdy nepůjde vylízt!“ A já jsem se ocitl zrovna v době, kdy se zlepšila výkonnost, a tyhle stěny se mi povedlo jako prvnímu prostoupit – „Bílá oblaka“ (Xb), „Poslední relikvie“ (Xb) a „Světelný rok“ (IXc/Xa). To byly první cesty těmi ohromnými stěnami – udělat je byla ta hlavní motivace. Kvůli tomu se nám lezení líbilo. Třeba „Heckmairova cesta“ v severní stěně Eigeru bude také navždycky ta první. Sice nejlehčí, ale její průstup měl určitě největší hodnotu.

S jakým prvovýstupem se cítíš nejvíc osobně spojený?
Když přijdeš na Levém pod Indiánku, je tam cesta „Existenční vzpoura“ za VIIc. Tu jsem dělal v roce 1979 s „Ferry Ampérem“ (František Záběhlík, pozn. aut.). To jsem lezl asi čtyři měsíce a udělal jsem VIIc, což byla tenkrát nejtěžší klasifikace. Takže tohle je cesta, která ve mně vzbuzuje asi největší emoce… Teď si to vybavuji, jak v patnácti přicházím ze základní školy, v batohu dvě smyčky, tři karabiny a „Ferry Ampér“ říká: „Jindro, tady máme rozdělanou cestu. Jedno místo nemůžeme vylízt – pojď to tam taky zkusit jako mladej. Třeba pár kroků uděláš.“ To je pro mě hodně výrazná vzpomínka.

Jindřich „Hudy“ Hudeček (f: archiv JH)


BORHÁKY PRO LIDI

Těší tě, když lidi tvé cesty na písku přelézají, nebo máš spíš radost, když se v nich trápí?
Takhle se to asi brát nedá. Za nás to bylo tak, že cílem bylo udělat cestu s těžkými kroky a adekvátně k tomu i psychicky náročnou. To byla jiná doba. Lezly se dlouhé nebezpečné úseky, ale všichni na to byli zvyklí. Ale zase, podobná IXcéčka nebo desítky tu lezlo pár lidí. Ostatní čekali, až jim cestu někdo vyvede, a dali si to na druhém. Nás ani nenapadlo dát kruhy blíž, abychom mohli udělat cestu s těžšími kroky. Když jsi v cestě měl těžký úsek a ke kruhu jsi měl daleko, tak to byla paráda – to byl ten zážitek, který sis zapamatoval.

Proč jsi tedy nechal spoustu svých cest dojistit? Třeba do „Světelného roku“ se dodalo nějakých pět borháků.
Tenkrát mi přišlo správné přidat do svých cest borháky, ale dnes už o tom nejsem přesvědčený. Tehdy jsme si říkali: „Je tu pár cest, nikdo je neleze, není co lézt.“ Tak jsme je tam navrtali. Ale od té doby vzniklo v Labáku tisíc krásných odjištěných cest. Navíc teď už vidím, že lidi by si rádi vylezli i tyhle odvážnější cesty – třeba ten „Světelný rok“ na Zrcadlo s původními kruhy. Když cvakáš jenom kruhy, tak ti nikde nehrozí pád na zem, ale je to zážitek. A přelezu by sis vážně cenil. Asi by tu cestu chtělo lézt daleko víc lidí, ale daleko méně by jich to vylezlo.

Pohled na Zrcadlo z Levého břehu. Lezec v „Tatarské lajně“ IXb od Špeka a Prcase, jejíž nejtěžší odlezy zůstaly bez dojištění.

„Tenkrát mi přišlo správné přidat do svých cest borháky. Dnes už o tom nejsem přesvědčený.“ Jindřich Hudeček

Kdy jste vlastně ty borháky do Zrcadla dodávali?
Myslím někdy na začátku devadesátých let. Když to asi pět let nemělo žádný přelez, tak jsem řekl klukům, ať tam dají háky. Pak se to začalo lézt. Ale všechna sláva polní tráva. Je to asi celkem jedno. Na druhou stranu, když máš pár cest jako třeba „Smyslů zbaveni“ (IXc), tak si je prostě chceš vylézt.

Minule jsem tě potkal ve skalách s tvým synkem Jindrou, se kterým teď hodně lezete. Kdy bude ta správná chvíle poslat ho třeba do „Klekání“?
Lezení ho poslední dobou baví, tak myslím, že třeba za tři roky si to může zkusit. Kdyby tam spadl, tak letí třeba 30 metrů, ale tam to je pěkně do vzduchu. Dneska už ta lana mají příjemnou záchytnou sílu. Za nás to bylo peklo, a navíc jsme se tehdy jistili přímo z kruhu do kruhu. Víš, co by to bylo za ránu? Tenkrát jsme používali lana o průměru 11 milimetrů. Padalo se málo. I čtyřmetrový pád totiž hodně bolel.

Topo cesty „Klekání“
– „MAGNUSEK“ NA ZAČÁTKU ODLEZU OD 3. K (f: Standa Mitáč) –
– ADAM ONDRA LEZE „KLEKÁNÍ“ Xa (f: Patrik Pompe) –


VZPOMÍNKA ADAMA ONDRY

Je to velká legenda, krásná linie a krásné lezení, kde psychické obtíže naopak přidávají na kráse. Úžasné totiž na vrchním odlezu je, že ač se prostě zaručeně budeš bát v jemných rajbasových vlnkách, pravděpodobně jsi v bezpečí, ač možný až 25metrový pád tě v klidu jistě nenechá.


Adam odpočívá před závěrečným komínkem. Smyčku si dal. (f: Patrik Pompe)



________________________________________

Text a video o „Klekání” patří mezi naše „Příběhy cest“. Tento díl podpořil internetový obchod ECstore, „specialista například na horolezecké helmy nebo pracovní lana.“

– BRZY PŮJDOU DO TISKU –

Pokud chceš přispět na chod eMontany, připravili jsme nové samolepky z našich posledních Příběhů cest. Vítka Lachmana v „Prstomlejnu“, Anču Šebestíkovou ve „Slunovratu“ a „Magnuska“ lezoucího „Klekání“. Napiš, jaká se ti líbí.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.