KOKŠA

Ádrem letí sen­zač­ní zprá­va. Her­bert Rich­ter z DDR prá­vě dokon­čil prvo­vý­stup „Seve­ro­vý­chod­ní stě­ny“ na Jitřen­ku. „Rich­ter před­bě­hl dobu! Tuhle ces­tu 15 let nikdo nevy­le­ze,“ pro­hla­šu­je Karel Šmíd, kte­rý v roce 1967 udě­lal prv­ní­ho prů­vod­ce po Ádru a oko­lí.

„Za pár dní jsem šel do skal a Kok­ša už seděl u prv­ní­ho kru­hu – sám. Hulá­ká: ‘Pojď! Nemám niko­ho, kdo by se mnou lezl.’ Dole se válel vol­ný konec lana, tak jsem se navá­zal, vylez­li jsme spo­lu na Jitřen­ku a ces­tu zopa­ko­va­li,“ vzpo­mí­ná jeden z jeho teh­dej­ších spo­lu­lez­ců, náchod­ský Jen­ny Far­kaš.

„Lépe řeče­no – Kok­ša to zopa­ko­val a mě tam vytá­hl. Teh­dy byl o tří­du výš než my všich­ni. Kama­rá­dy pou­ží­val spíš na jiš­tě­ní,“ říká Jen­ny. Když se Kok­ša do leze­ní zakou­sl, ve ska­lách více­mé­ně začal byd­let. Stej­ně jako před­tím judo, i leze­ní bral váž­ně. Kole­gům klem­pí­řům v Hro­no­vě prý kupo­val rum, aby za něj pra­co­va­li, a veš­ke­rý mož­ný čas věno­val panen­ským stě­nám a spá­rám, kte­rý­mi Ádr oplý­val.

Kdo Kok­šu zná jen z prů­vod­ců, mož­ná ho pře­kva­pí, že všech­ny ty legen­dár­ní ces­ty sta­čil udě­lat za pou­hých šest let, co se věno­val leze­ní. „Dva trha­ni, kte­ří nedě­la­jí nic jiné­ho, než sed­my,“ pře­zdí­va­lo se teh­dy dvo­ji­ci Kok­ša a Jar­da Krecbach, co se posta­ra­la o nej­těž­ší prás­ky, tře­ba odváž­nou a těž­kou „Hou­bař­skou“. Ta vede na Zub, majestát­ní věž pří­mo u turis­tic­ké ces­ty, jejíž vrcho­lov­ku dodnes ote­vřel málo­kdo.

ŠEST LET, ŠEST ŽIVOTŮ

Kok­ša však prahl i po jiných dob­ro­druž­stvích, kte­rá mu jeho doba nabí­ze­la… A tak se v roce 1965 roz­lou­čil s kama­rá­dy na býva­lé Náchod­ské cha­tě a začal se zaku­so­vat do dal­ších věcí.

Nej­pr­ve sti­hl vylézt jed­ny z nej­těž­ších hor­ských výstu­pů své doby a pak už mu, jak sám říká, „zača­lo stra­šit na majá­ku“. Posta­vil si 15metrovou pla­chet­ni­ci – „cha­loup­ku od sli­má­ka“, na kte­ré něko­li­krát obe­plul svět. Postu­pem času se tak z něj stal lod­ní archi­tekt a kapi­tán se 40letou zku­še­nos­tí. Ve Fran­couz­ské Guya­ně pomá­hal sta­vět odpa­lo­va­cí ram­pu pro rake­to­plán, kama­rá­do­vi v Poly­nésii dělal tesa­ři­nu na jeho domu s bam­bu­so­vou stře­chou, začal krás­ně malo­vat, nau­čil se mlu­vit čtyř­mi jazy­ky, uměl se na nádech potá­pět do tři­ce­ti met­rů a lovit ryby pro svo­ji rodi­nu…

Záro­veň měl vždy úctu před pří­ro­dou, sta­rý­mi horo­lez­ci, nebo námoř­ní­ky. S poko­rou dospěl do sta­vu, že umí v pod­sta­tě to samé jako oni.

Jeho živo­tem se záro­veň pro­plé­tá pří­běh vel­ké lás­ky. „Za man­žel­ku si vzal Libu­nu, nej­lep­ší hol­ku z celé lezec­ké par­ty, vese­lou a kama­rád­skou, kte­rou jsme mu závi­dě­li,“ píše Vác­lav Hor­nych v kni­ze Pís­ka­ři. Kde to šlo, byli Kok­ša a Libu spo­lu. Na lodi pak vycho­vá­va­li také svo­je děti.

Po více než 50 svě­to­vých letech se s Libu vrá­ti­li na důchod do Čes­ka. Kok­šu však není úpl­ně jed­no­du­ché zařa­dit do sys­té­mu: „Mám němec­ký ces­tov­ní pas, fran­couz­ské zdra­vot­ní pojiš­tě­ní a trva­lé byd­liš­tě v Mar­ti­ni­ku,“ říkal na nové adre­se neda­le­ko Nácho­da, když jsme se potka­li. Do kolon­ky občan­ství by se u něj spí­še hodi­lo napsat: „POZEMŠŤAN“.

(Někte­ré Kok­šo­vy slov­ní obra­ty v roz­ho­vo­ru byly pro auten­tič­nost pone­chá­ny v nespi­sov­né for­mě, pozn. aut.)

TAJNÉ CESTY

Kdy ses popr­vé navá­zal na lano?
Člo­vě­če, nejdřív to bylo něja­ké cpa­ní se někam do komí­nů naho­ru. Bez lana. Ani jsem tomu nechtěl věřit, kde jsem se občas obje­vil… Tak to zača­lo. Pak mě vyhe­co­val Ven­ca Hor­nychů v Tep­li­cích: „Chceš lízt? Tak se ukaž!“ Navá­za­li mě pod spá­ru na Skal­ní koru­nu. A já vyle­zl k dru­hý­mu kru­hu. (To bylo v roce 1959, „Sta­rá ces­ta“ VIIc, pozn. aut.) Nikdy před­tím jsem u kru­hu nebyl, tak jsem vůbec nevě­děl, co to je a co se tam má dělat. (smě­je se) „Tak klu­ci, kdo jde naho­ru, abychom moh­li lízt dál?“ volám na ně. Jen­že všich­ni měli plný kalho­ty stra­chu a niko­mu se za mnou nechtě­lo. Teď si to před­stav – sedíš tam u kru­hu a nikdy jsi nesla­ňo­val. Tak se musíš vyba­lit ze smyč­ky, omo­tat si to a popr­vé si do toho sed­nout. Hoho­hó! (O sla­ňo­vá­ní bez sedá­ku jsme psa­li tady, pozn. aut.)

Co tvo­je prv­ní pořád­ná věž?
Týden na to jsme byli v Ádru a vylez­li Sta­ros­to­vou. To se mně tak straš­ně líbi­lo, že už jsem potom byl do leze­ní úpl­ně blá­zen. No, a se skvě­lou zprá­vou při­šel můj kama­rád Jir­ka Nejezchle­ba: „Mám lano!“ Byl to něja­ký model na při­vá­zá­ní kozy. Kara­bi­ny jsme pou­ží­va­li hasič­ský… V Adr­špa­chu byl kšeft, kde pro­dá­va­li ple­te­ný kozin­ky – z toho jsme si děla­li smyč­ky. Nejezchle­bo­vi bylo asi tři­náct a sla­ňo­va­li jsme v Ádru z věží na tomhle mate­ri­á­lu. Kdy­bys býval tro­chu víc zatá­hl, tak by se to pře­trh­lo. (smě­je se)

Prv­ní prvo­vý­stup?
Jeden z prv­ních, kte­rý si pama­tu­ju, byl na Kata. Já jsem tomu nikdy nic nepři­su­zo­val, ale nedáv­no jsem se díval, že to je doce­la těž­ká ces­ta. („Krva­vá“ VIIc, 1960 s Vaš­kem Bruckne­rem, pozn. aut.) Potom jsem hod­ně lezl s kluka­ma Boha­dlo­vý­ma. Udě­la­li jsme spo­lu tako­vý mechár­ny někde v ústra­ní. Měli jsme vel­ký respekt před sta­rý­ma horo­lez­ce­ma – my jsme si totiž mys­le­li, že to dělat nesmí­me! Že se to vlast­ně nesmí, takhle lézt. Tak jsme vyrá­že­li do skal pota­jí.

To už do Ádru jez­di­li Saso­vé?
Ti zača­li jez­dit tro­chu poz­dě­ji. Pama­tu­ju si Her­ber­ta Rich­te­ra, ten byl jako kole­ga. Vždyc­ky, když jsem udě­lal něja­ký prvo­vý­stup, kde se sta­vě­lo, tak on tam hned šel oku­ko­vat a zkou­šel to pře­lézt čis­tě. Já jsem zase pře­lé­zal věci po něm. Tře­ba na Jitřen­ku jsem prv­ní pře­le­ze­ní asi udě­lal já. Ale potom jsem se dozvě­děl, že on tam po ces­tě naho­ru natlou­kl ficht­li (prvo­vý­stu­pec­ká sko­ba, kte­rou Her­bert poté vyn­dal, pozn. aut.). A to samé na Papouš­ko­vi! Já jsem to pře­le­zl bez ficht­le. „Papouš­čí spá­ra“ byl taky tako­vej prásk – všich­ni z toho byli vyku­le­ní. Kama­rá­di sedě­li kolem na těch okra­jov­kách a čumě­li, to víš… Dédéerrá­ci udě­la­li ces­tu a potom jim to tady klu­ci z Ádru pře­lez­li.

Jak jste tedy vní­ma­li sas­ké lez­ce ve ska­lách – jako kon­ku­ren­ty, nebo kama­rá­dy?
Kama­rá­dy, urči­tě. Sezná­mil jsem se s jed­ním Günt­ne­rem. Věděl jsem, že na Kří­žá­ku je mož­nost udě­lat jed­nu ces­tu – „Kraj­ko­vou“ (VIIIa). Vlez­li jsme do toho a jako ges­to jsem ho nechal vylézt na vršek, tak­že to je vlast­ně jeho ces­ta.

CHRASTÍ POD NÁSTUPEM

Na jaké své ces­ty rád vzpo­mí­náš?
Gilo­ti­na, „Letec­ká“…

„Letec­kou“ jste zvlád­li za den?
To už si přes­ně nepa­ma­tu­ju. Ale byla to, člo­vě­če, dři­na – natlouct tam ty kru­hy. Jeden trval urči­tě hodi­nu, ale o to nešlo. Čas­to jsi tlou­kl kruh někde tam, kde jsi byl na spad­nu­tí… Když jsi tam ten vrták měl aspoň cen­ti­me­tr, tak už jsi na něj dal smyč­ku a jis­til ses za tohle­to nic.

Na co se také pama­tu­ju, je „Čarov­ná stě­na“ (VIIIa). Kon­krét­ně na situ­a­ci, jak vylé­záš tam z toho komí­na, kdy máš na jed­né stra­ně ruce a na dru­hé nohy… Tam by se ješ­tě vrá­tit šlo, ale jak pře­pad­neš do toho soko­lí­ka – tam není návrat! Teď já lezu soko­lí­kem naho­ru, naho­ru a soko­lík najed­nou kon­čí. Nic tam neby­lo. Ani mís­to na sko­bu… To jsem si málem udě­lal do kalhot, když jsem dával kruh v tom mís­tě. Odtud jsem pak sla­nil, necha­li jsme viset lano a dodě­la­li jsme to příš­tě. Potom jsem to vyle­zl až naho­ru: „Tady si kaž­dej roz­bi­je hubu,“ říkal jsem si, „co tady ti lidi po mně budou lízt?“ Tak jsem s Láďou Meie­rem při­dal naho­ru ješ­tě jeden kruh, aby se dal jis­tit spo­lu­le­zec v tra­ver­zu.

Pak si ješ­tě vzpo­mí­nám na jed­nu pořád­ně dobrou ces­tu ved­le Kober­ců. Když jsem lezl ten vrcho­lo­vý raj­bas, tak se mi honí hla­vou: „Tohle po mě nikdo nepře­le­ze. Budou si mys­let, že jsme to šuli­li.“ A dnes by to vyle­zl kaž­dý jako prd. V těch botič­kách… (Ces­tou zřej­mě mys­lel „Min­d­rák“ VIIIa na Har­fu. Kok­ša lezl vět­ši­nou bos nebo jen v hádin­kách, pozn. aut.)

Co „Decháč“ VIIIb na Krá­le?
To jsme děla­li s Jar­dou Krecba­cho­vým. Všech­no čis­tě, to byla nád­her­ná ces­ta.

„Hra­na pádů“ VIIIb na Gilo­ti­nu?
Tam je spous­ta kru­hů, že? Na ces­tě jsem dělal s Kar­lem Phil­li­pem, ten vršek – ten byl těž­kej. Měli jsme to roky roz­dě­la­né. Dva­krát jsme tam sta­vě­li – i naho­ře do mís­ta, kde stej­ně musíš udě­lat ten nepří­jem­ný krok na vrchol. A Karel byl spíš tako­vý skří­tek, já jsem tam po něm chudá­ko­vi dupal (smě­je se). („Ty jsi taky nebyl tak mohut­nej jako dneska,“ komen­tu­je Kok­šo­va man­žel­ka Libu, kte­rá se k roz­ho­vo­ru občas při­po­jí, pozn. aut.) Dnes už se to prý leze čis­tě.

Co dál?
Pod Milen­ce­ma je dlou­há spá­ra a jme­nu­je se „Padák“ (VIIc). Kruh naho­ře by tam ani nemu­sel být… Nicmé­ně, tam jsem vylít­nul a letěl jsem snad dva­cet met­rů. To už jsme naštěs­tí měli to dédée­rác­ký gumo­vý lano – bylo to něco jako ten jum­ping (bun­gee, pozn. aut.). Vypá­li­lo tě to naho­ru. Také si pama­tu­ju, že dole pod ská­lou stál kuchař z hote­lu. Jak jsem letěl dolů, tak si nadě­lal do kalhot. Musel to být pro něj šok. (smě­je se) Pama­tu­ju si, že jsem letěl skrz smrk… Zůsta­neš viset. Žiješ. Já hned­kon naho­ru, naštva­nej, že jsem tam slít­nul… Tak jsem tam ten kruh nacpal. Veli­ce dob­ře si pama­tu­ju, jak jsme vylez­li na vršek a obje­vi­li ve ská­le vyte­sa­ný něja­ký emblém. Před náma tam byli asi Něm­ci z Dráž­ďan.

Ješ­tě je v mých vzpo­mín­kách „Dlou­hý kout“ (VIIc) na Milen­ce a jed­na ces­ta na Vévo­du. Není to těž­ké, ale je to tak krás­né, dlou­hé a expo­no­va­né! („Údol­ní ces­ta“ VIIb, pozn. aut.)

Úpl­ně posled­ní byla „Ces­ta moř­ských vlků“ (VIIb) – tou dobou už mně stra­ši­lo na majá­ku, četl jsem Jacka Lon­do­na, snil o již­ních mořích a před­sta­vo­val si hol­ky na Tahi­ti, jak tan­cu­jou…

Sou­hla­síš s názo­rem, že tvo­je nej­těž­ší je „Hou­bař­ská stez­ka“ VIIIb na Zub?(foto­ga­le­rie dole, pozn. aut.)
Nevím. Kaž­do­pád­ně ta věž mi straš­ně impo­no­va­la. Začá­tek je pěk­ně těž­ký – dal jsem dolů smyč­ku. Nano­si­li jsme pod nástup takhle vyso­ko chras­tí (uka­zu­je rukou po prsa, pozn. aut.), jako když se teď­kom padá do těch mat­ra­cí. Nevím, koli­krát jsem tam spad­nul, než jsem pře­le­zl ten pře­vis. Vždyc­ky jsem žuch­nul do té smyč­ky… Potom jsme tam jed­nou s Járou Krecba­cho­vým zase při­šli a smyč­ka byla pryč. Mla­dí klu­ci z Adr­špa­chu ji chtě­li zís­kat, tak to kolem ní vyte­sa­li něja­kým kla­di­vem a už tam žád­ná nešla… Potom jsme dali kruh, od něj děláš tra­verz a musíš se dostat úpl­ně dole­va do tako­vé dlou­hé spá­ry. Na jejím kon­ci byla boro­vič­ka a vel­ký kus mechu. Jak to pře­lézt? Nacpal jsem do spá­ry klín a ten strom s mechem jsem vyčis­til. No jo, ale pod­le pra­vi­del „kde je klín, tam musí při­jít jiš­tě­ní,“ jsem dal kruh. Jinak by spá­ra byla bez kru­hu. Prý z ní ale někdo v jejím závě­ru vypad­nul, tak­že kdy­by tam ten kruh nebyl, tak ten člo­věk je asi mrt­vý. Pak jsem ješ­tě spad­nul naho­ře – vylít­nul jsem z dru­hé spá­ry. Tak jsem tam dal kruh a už jsem to pře­le­zl. (smě­je se)

Dá se říci, na co ze své­ho adr­špaš­ské­ho obdo­bí vzpo­mí­náš nej­ra­dě­ji?
Tady na Libu­nu. (smě­je se) Děla­li jsme spo­lu i prvo­vý­stu­py. Jed­nu mechár­nu naho­ře u Hra­du jsme pojme­no­va­li „Dago­vy uši“ pod­le naše­ho psa, byli jsme tam na borův­kách. (V prů­vod­ci jako „Dago­va“ VI na Vel­ko­po­říč­skou, pozn. aut.)

Libu s tebou muse­la, nebo chtě­la lézt?
Jez­di­la do skal už před­tím, než jsme se pozna­li. Měla asi 40 kilo. Kdy­by mě jis­ti­la u něja­ké­ho pádu, tak bych ji pro­táh­nul kru­hem. Všu­de jsem ji nosil, tak mi říka­li, že jsem „plav­ka“ (archaic­ký výraz pro krá­vu, pozn. aut.), jak na mě jez­di­la. (smě­je se)

Jak vzpo­mí­náš na lidi oko­lo leze­ní?
Byla to malá komu­ni­ta. Všich­ni se zna­li. Měli jsme vel­ký respekt před těmi sta­rý­mi horo­lez­ci. („Ty ses ale nikdy niko­mu nepod­ři­zo­val, pro­to jsi neměl žád­né­ho stá­lé­ho part­ne­ra,“ nará­ží Libu.) To máš jako na bará­ku – kdy­bych se pod­ři­zo­val tobě, tak by dře­vo ješ­tě neby­lo naře­za­ný. (smě­je se)

Měl jsi v Ádru něja­ký směr, kte­rý jsi nesti­hl udě­lat?
Když jsem odjíž­děl do Němec­ka, tak jsem pře­dal něja­ké nápa­dy na ces­ty dál. Jed­na se mys­lím jme­nu­je „Skal­ní mod­lit­ba“ („Mys­líš ‘Klenbu’ na Zámek?“ ptá se Libu.). Jo, tu jsem klu­kům dopo­ru­čil a udě­lal ji pak Jar­da Krecbach s bra­t­ry Meie­ry. Dal­ší směr, kte­rý oku­po­val moji mysl, byla dlou­há údol­ní stě­na na Eliš­ku. (Zřej­mě „Líbán­ky“ IXa, udě­la­né L. Bene­šem a F. Čepel­kou v roce 1982, pozn. aut.) Nád­her­ná stě­na. Dřív bys o něčem tako­vém vůbec neu­va­žo­val. Nebo také na Žel­vu, tam jsem dal do jed­né spá­ry kruh a dál jsem nepo­ří­dil. Někdo to potom pře­le­zl.

Vrá­til ses někdy do Ádru?
Pár­krát. Tře­ba hned zkra­je, když mě Libu uhna­la a na rad­ni­ci v Nácho­dě mi řek­la: „Jo“. („Musím říct, že tvůj táta se mi taky líbil,“ smě­je se Libu.) Po svat­bě jsme si vylez­li „Moř­ský vlky“, pro­to­že to je pros­tě nád­her­ný leze­ní.

POKOJSKÁ V TATRÁCH

Udě­lal jsi hod­ně cest i v Tatrách. Jak to pro­bí­ha­lo?
Při­šel jsi, viděl jsi pěk­nou stě­nu, tak vssst naho­ru. Ale ani jsem to nehlá­sil, o to mi vůbec nešlo. Výjim­ka bylo leze­ní se Zdeň­kem Stud­nič­kou, ten byl u repre man­čaf­tu a musel pro­ka­zo­vat výko­ny. Já jsem se nemu­sel ospra­vedl­ňo­vat u niko­ho. Lezl jsem, co se mi líbi­lo. Tře­ba to byly i prás­ky, ale neo­hla­šo­val jsem je za úče­lem, aby se obje­vi­ly v prů­vod­ci.

Do Tater jsi jez­dil o víken­dech?
Jed­nu dobu jsem tam byl dlou­ho­do­bě – byl jsem totiž na Štrb­ském ple­se pokoj­ská. (smě­je se) Pře­vlí­kal poste­le a dělal služ­ku. Za to jsme tam měli naho­ře pod­kro­ví, kde jsme moh­li spát. Nád­he­ra – vyto­pe­ný bivak. Ráno jsme vyra­zi­li dolů do kuchy­ně, nabra­li jsme si sní­da­ni a šli jsme lízt.

Co se ti z tvých tatran­ských cest líbi­lo nej­víc?
Tako­vá zná­má ces­ta snad je ta „Stud­nič­ko­va“ (V, září 1960, 5 h) na Gale­rii Gan­ku, kte­rou jsme udě­la­li s mým kama­rá­dem Študá­kem. (O prvo­vý­stu­pu píše Vác­lav Hor­nych v kni­ze Pís­ka­ři: „Bylo to zají­ma­vé – napros­tý nová­ček v horách vyle­ze jako prvo­vý­stup teh­dy nej­těž­ší ces­tu v Tatrách, kte­rá je pova­žo­vá­na za zrod moder­ních tatran­ských výstu­pů.“ pozn. aut.) Pak mě napa­dá tře­ba Malý Kež­ma­rák – tam jsme udě­la­li tako­vou „Diret­tis­si­mu“, lez­li jsme to asi 20 hodin. (11 délek na Nemec­ký rebrík, VI, A2, spo­lu­lez­ci: J. Ďura­na, P. Pochy­lý – Pavouk, J. Unger-Zrust, září 1963)

TANEC VE WALLISU

Proč jsi vlast­ně v šede­sá­tých letech opus­til rod­ný kraj?
Táh­lo mě to na Západ za leze­ním. Alpy a tak dále… S Něm­cem Pete­rem Haagem jsme za sezó­nu vylez­li doce­la dob­rý věci – tře­ba sever­ní stě­nu Mat­ter­hor­nu. To bylo ako­rát sto let po prvo­vý­stu­pu na tuhle jejich posvát­nou horu, tak z toho byla vel­ká slá­va. Ve stě­ně byli ješ­tě dva Japon­ci a ty jsme z toho vytáh­li. Jinak by tam zkej­sli. Ten­krát neby­ly tele­fo­ny, tak jsi tam byl abso­lut­ně na sebe.

Jak ses s Pete­rem sezná­mil?
Začnu postup­ně. Při­jel jsem do Němec­ka, do měs­ta Reu­t­lin­gen, kde byd­le­la moje teta… Kolem se lezlo na vápen­ci v oblas­ti Schwä­bische Alb. Pěk­né ces­ty tam jsou, to jsem čuměl. Dřív neby­ly infor­ma­ce. Dneska se pink­neš na inter­ne­tu a víš všech­no. Teh­dy jsem tam při­jel jako vystě­ho­va­lec – měl jsem tako­vý sta­tus…

V tom měs­tě mi ale spadla bra­da: byl tam obchod s lana­ma, sedá­ka­ma, do toho růz­ný kara­bin­ky… To byl sen. Tak jsem do toho kšef­tu vle­zl a ptal jsem se: „Jak bych se mohl dostat na něko­ho, kdo tady leze?“ „Napro­ti je hos­po­da Stern a tam mají horo­lez­ci schrán­ku.“ Tak jsem šel dovnitř a ptal jsem se maji­te­le co a jak… Říkal jsem mu, („že jseš nadr­že­nej a že bys chtěl jít lízt!“ vstu­pu­je do roz­ho­vo­ru Libu,) že chci dělat něja­ký turis­mus a poznat Alpy. Poslal mě na jed­nu adre­su, tak jsem tam došel pěš­ky a šel doza­du do dvor­ka. Tam byl kluk a ští­pe dří­ví. Nevím, jest­li mě chtěl vyzkou­šet, nebo u kte­rý­ho ďasa: „Jest­li chceš lízt, tak mně pomož ští­pat dří­ví a potom poje­dem.“ Po spo­leč­né prá­ci jsme sed­li do Volkswage­nu a jeli jsme odpo­led­ne na ská­ly. Oni lez­li v něja­kých křus­kách, kdež­to já nabo­so, což je při­vá­dě­lo k údi­vu. Lez­li jsme tam něja­kou pět­ku. Jeho sestře to moc nešlo, tak jsem ji str­kal za zadek na vršek. (smě­je se) Tak jsme se sezná­mi­li s Pete­rem a potom jsme spo­lu pro­lé­za­li celé oko­lí a poznal jsem díky němu celou tu horo­le­zec­kou ban­du.

Poz­dě­ji jsi zamí­řil do hor?
Tak to bylo. S Pete­rem jsme potom v Mni­cho­vě kou­pi­li mate­ri­ál – cepí­ny, mač­ky… A vyra­zi­li jsme spo­lu sto­pem do Švý­car­ska. Tam jsme lez­li tře­ba SV stě­nu na Lenz­spi­t­ze (4 294 m n. m.). Měl jsem tam vel­ké pro­blémy s akli­ma­ti­za­cí, byl jsem úpl­ně v prči­cích. Pak se to spra­vi­lo.

Ze Saas Fee jsme pak jeli do Zer­mat­tu na ten Mat­ter­horn (4 478 m n. m.). „Když už tam poje­dem, udě­lej­me novou ces­tu,“ byly moje hecy na Pete­ra. Ale bylo mizer­né poča­sí, tak jsme dlou­ho čeka­li a vylez­li jen tu kla­si­ku. Kama­rá­de, to je úpl­ně ces­ta na prd. To je šro­ťas! To vůbec nemu­síš jis­tit – nemáš vlast­ně, kde se jis­tit. A je to těž­ký.

V Zer­mat­tu pro nás potom při­jel kočár a dovez­li nás do hote­lu Zer­matt Hof.(Kokša prdí pusou, pozn. aut.) Samé hono­ra­ce. Tan­co­val jsem tam s kom­te­sou kan­to­nu Wal­lis. (smě­je se) Potom jsme jeli do Cha­mo­nix a ve třech jsme lez­li ze seve­ru na Aigiulles du Midi (3 842 m n. m.). Stou­pa­li jsme tako­vým kuloá­rem a líta­ly tam kame­ny – to byla střel­ba kulo­met­ná. Kluk, co s náma šel, dostal šutrem do kole­na. Váž­ná věc. Muse­li jsme sla­nit a dotáh­li jsme ho na biva­ko­va­cí mís­to ke kama­rá­dům. Jeli­kož jsme byli bláz­ni, šli jsme to s Pete­rem hned dru­hý den dolézt a udě­la­li jsme to v úžas­ně rych­lém čase, asi za 11 hodin. (prav­dě­po­dob­ně ces­ta „Fren­do Spur“, 1200 m, III, leze­ná vět­ši­nou 1–2 dny, pozn. aut.)

Kaž­do­pád­ně, to krupo­bi­tí ve mně zane­cha­lo vel­kou sto­pu. Říkal jsem si: „Do p*dele, tady jenom čekáš, kdy tě to tre­fí.“ A začal jsem pře­hod­no­co­vat svůj pří­stup k horám. Nějak to ve mně zača­lo pra­co­vat…

Příští plán bylo udě­lat „Diret­tis­si­mu“ na Eiger. Nako­nec se na to naba­li­la spous­ta lidí, kte­ří to chtě­li dělat s námi. Vyro­ji­ly se i kon­ku­renč­ní sku­pi­ny. Jed­ni do toho vlez­li v zimě a v té stě­ně se zasek­li na tři nedě­le. Tou dobou jsme si s Libu, kte­rá byla ješ­tě v Čechách, psa­li dopi­sy: „Mám tam jet? Nemám?“ Váhal jsem. Kaž­do­pád­ně, já nemám rád hej­na lidí a takhle ty teh­dej­ší expe­di­ce přes­ně vypa­da­ly. Mate­ri­ál naho­ru a dolů, biva­ky vyte­sa­ný v ledu, lanov­ky… Tele­fo­no­val jsem si s kluka­ma – no, bylo mi to asi i tro­chu líto, ale nako­nec jsem se roz­ho­dl do toho nejít.

Jak expe­di­ce dopadla?
Jeden kama­rád z toho vyvá­zl s omrz­lý­ma prsta­ma, kte­ré mu muse­li uříz­nout… A ten Ame­ri­čan – John Har­lin, ten tam spad­nul (1966, pozn. aut.). Jak se to sta­lo? Pada­ly kame­ny a jeden mu pře­se­kl lano, na kte­rém juma­ro­val. Tak­že tak jsem skon­čil s leze­ním – ani jsem na ten Eiger nevy­ra­zil a jen jsem tele­fo­no­val kama­rá­dům z domo­va.

Od té doby jsi nele­zl?
Nele­zl. Nemů­žeš dělat dvě věci najed­nou – tou dobou už jsem začal řešit lodě. Ješ­tě jsem pak byl pár­krát na skal­kách, ale když se obje­vi­lo mís­to, kde jsi musel mít švunk (dyna­mi­ku, pozn. aut.), už jsem na to neměl. „Pomož mi tro­chu,“ kři­čel jsem na jis­ti­če v mís­tě, kte­ré bych dří­ve pře­le­zl s rukou v kap­se… Jak jsem říkal, to už mi stra­ši­lo na majá­ku a začal jsem se zají­mat hlav­ně o vodu.

ZAPOMENOUT SE V MOŘI

Libu říká, že jsi byl jeden z nej­lep­ších potá­pě­čů na nádech. Jak dlou­ho jsi doká­zal vydr­žet pod vodou?
Posled­ní dobou už moc dlou­ho ne. Rekor­dy jsem si nikdy nepo­čí­tal. Ale úpl­ně jsem se někdy divil, když se pod vodou zapo­me­neš… Dřív jsme jed­li to, co jsme v moři našli. Je tam straš­ně moc věcí, ale musíš se vyznat – za 40 let na moři se z tebe sta­ne bio­log. Potá­pě­ní byla odjak­ži­va moje vášeň. Bavi­lo mě už tady v Čechách, kdy jsme to zkou­še­li na Žabá­ku.

Jak tako­vý rybo­lov na nádech pro­bí­há?
Když lovíš tře­ba v Karib­ském moři, kolem ost­ro­vů je tako­vé pla­tó – při­bliž­ně 25 met­rů hlu­bo­ko. Dopla­veš na dno, kouk­neš se, kde je něja­ký kámen, kte­ré­ho se podr­žíš… Máš samo­zřej­mě záva­ží, já jsem potře­bo­val 11 kilo, abych se dostal někam ke tři­ce­ti met­rům. A čekáš… Ryba je zvě­da­vá, tak se na tebe při­plu­je podí­vat. Ale ne moc blíz­ko, má svůj rozum. Pak za ní poma­lu pla­veš, žád­né zvu­ky nic – jsi jako lovec. Sto­pu­ješ ji dál a dál a říkáš si: „Do háje, já se pře­ce musím taky vyno­řit naho­ru.“ (smě­je se)

Jak ji ulo­víš?
Har­pu­nou. Musíš mít dob­rý mate­ri­ál, žád­ný šrot. V Mar­ti­ni­ku jsem měl dobrou prá­ci, tak jsem se v míst­ním Inter­spor­tu pořád kou­kal po jed­né dob­ré har­pu­ně… Jed­no­ho dne jsem si pak za 500 euro udě­lal radost a kou­pil ji. Dal jsem si ji v kaju­tě na zeď a nevím, kolik let jsem ji tam měl, ale nikdy jsem ji nepo­u­žil. Jen jsem se na ni díval. Teď ji má syn.

Šet­řil sis ji?
Ano, měl jsem jinou, respek­ti­ve měl jsem tam har­pun něko­lik. S růz­ný­mi dél­ka­mi šípů, růz­nou silou, malé har­pu­ny na lan­gusty, cho­bot­ni­ce… My jsme si hle­da­li jen ryby, kte­ré jsme měli rádi. Zejmé­na ty dra­vé.

Jaké je tvo­je nej­ob­lí­be­něj­ší jíd­lo?
Nej­ra­dě­ji mám zelí. Pak mi také moc chut­na­lo v Poly­nésii – tam hod­ně vaří s koko­so­vým mlé­kem. Při­ne­sl jsem ryby a Libu nastrou­ha­la kokos na stru­ha­dle jako u nás bram­bo­ry. Potom to vez­meš do ubrousku, zaba­líš, vymač­káš to a teče z toho sme­ta­na… To je dob­ro­ta. Ale já to nesmím. Takhle to tam cho­di­lo dřív. Teď už se tam domo­rod­ci stra­vu­jí jako my, tak­že jsou tlus­tí jako pra­sa­ta.

„Ryba je zvě­da­vá, tak se na tebe při­plu­je podí­vat. Ale ne moc blíz­ko, má svůj rozum.“

Na lodi jste byli od začát­ku s Libu?
Bylo to slo­ži­těj­ší. Ofi­ci­ál­ně jsme se vza­li v Čechách, aby Libu moh­la za mnou do Němec­ka. Ale komu­nis­ti jí nedo­vo­li­li vyjet do zahra­ni­čí po dobu jed­no­ho roku od svat­by! Libuni­na mat­ka se naštva­la, napsa­la dokon­ce na pre­zi­den­ta a hro­zi­la těm míst­ním komu­nis­tům nato­lik, že nám nako­nec dali povo­le­ní tro­chu dřív.

Jaká byla tvo­je prv­ní loď?
Prv­ní loď jsem kou­pil mys­lím v roce 1966. To byla malá – sed­mi­me­t­ro­vá. Díky tomu jsme se sezná­mi­li s úpl­ně jiným svě­tem. Jed­no­ho dne při­šel kapi­tán z veli­ký úpl­ně fan­tas­tic­ký lodě: „Chtě­li bys­te u nás dělat posád­ku?“ Potře­bo­va­li lidi, tak jsme šli. Bylo to v Can­nes, marí­na Port Pierre Can­to.

Jak dlou­ho jste byli ve Fran­cii?
Asi dvě sezo­ny. Potom jsme potka­li jed­no­ho chla­pí­ka, kte­rý nám nabí­dl mís­to skip­pe­ra (nájem­ní kapi­tán, pozn. aut.) na jeho dva­ce­ti­me­t­ro­vé lodi. Chtěl, aby loď plu­la do Daka­ru lovit žra­lo­čí ploutve. Nabí­dl nám i lep­ší pení­ze než za prá­ci řeme­sl­ní­ka v Němec­ku. Něja­kou dobu na to jsme se sezná­mi­li se dvě­ma bra­t­ry Něm­ci, co si posta­vi­li pěk­nou loď sami. „Když to zvlád­nou oni, tak my taky,“ řekl jsem si. Začal jsem tedy kres­lit svo­ji novou loď – pole­pil jsem celou zeď papí­ry… A pak ji poma­lu začal sta­vět na zahra­dě, když jsme byli zase na čas z vody v Němec­ku. Pojme­no­va­li jsme ji Rosi­nan­te pod­le koně Dona Qui­jo­ta (také bojo­val pro­ti větr­ným mlýnům, pozn. aut.)

BEZDOMOVCI

To už jsi tušil, že se domů nebu­deš chtít dlou­ho vrá­tit?
Mně už toho sem moc netáh­lo.

Jak jste komu­ni­ko­va­li se zbyt­kem rodi­ny v Čechách?
To byl úpl­ně jina­čí svět – těž­ko si ho teď mla­dí doká­žou před­sta­vit. My jsme byli tři nedě­le na ces­tě a nikdo nic nevě­děl. Při­jel jsi na to mís­to a vůbec ses nesta­ral, abys něko­mu tele­fo­no­val. Když jsi chtěl tele­fo­no­vat, tak jsi musel přes poš­tu. Tady na bará­ku byl pak prv­ní tele­fon v uli­ci. Libu s někým tele­fo­no­va­la a paní pošťač­ka to poslou­cha­la, komen­to­va­la to a děla­la jakousi „cen­zu­ru“.

Měli jsme trva­lé byd­liš­tě v Němec­ku a potom jsme se odhlá­si­li a byli nezvěst­ní. Sta­li se z nás bez­do­mov­ci. Posled­ní pasy jsme měli vysta­ve­né v Tri­ni­da­du. Když se Němec­ko spo­ji­lo, tak jsme si děla­li pasy v Pana­mě a tam nám odpo­ro­va­li: „Trva­lé byd­liš­tě na lodi vám napsat nemů­že­me.“ Tak nám tam dali: „Ohne fes­ten Wohn­si­tz.“ (bez trva­lé­ho byd­liš­tě, pozn. aut.) To jsme měli asi deset let. On to stej­ně nikdo nečte. Poz­dě­ji v Guya­ně, kde jsme byli tři roky, už po nás adre­su vyža­do­va­li, aby nám moh­li pře­vá­dět pení­ze za prá­ci.

Můžeš popsat teh­dej­ší navi­ga­ci na lodi?
Navi­ga­ce byla pro­blém. Pou­ží­val jsi sextant a kom­pas. Nebyl žád­ný tele­fon a GPS. Před navi­go­vá­ním jsme měli vel­kou úctu. Musel ses to nejdřív nau­čit… Plu­lo se hlav­ně pod­le polo­hy Slun­ce.

Jak došlo k vaší prv­ní plav­bě přes Atlan­tik?
To jsme byli jed­nou s děti­ma a s Libu v Bar­celó­ně a sezná­mil jsem se tam s jed­ním klu­kem, kte­rý měl nád­her­nou sta­rou loď. Do toho se obje­vi­li něja­cí Fran­cou­zi, kte­ří při­je­li do Bar­ce­lo­ny a jejich loď byla v úpl­né kata­stro­fě: „Jede­me do Kari­bi­ku,“ pro­hla­šo­va­li a já jsem zíral. „Oni jedou s tako­vou­hle lodí do Kari­bi­ku? Tak to zvlád­ne­me taky!“ Ale nasta­la otáz­ka, s kte­rou lodí vyra­zí­me. S tou sta­rou kama­rá­do­vou? Nebo s Rosi­nan­te? Nako­nec kama­rád říká: „Ta moje je tako­vý old-timer, že si zaslou­ží, abychom s ní pod­nik­li tako­vou­hle ces­tu.“ Tak jsme vyra­zi­li s ním.

S DĚTMI PŘES ATLANTIK

Jak to bylo dál?
Sba­li­li jsme s Libu všech našich 800 marek, k tomu něja­ké kon­zer­vy a vyplu­lo se. Přes Kanár­ské ost­ro­vy a pak pří­mo. Dá se to v poho­dě udě­lat – tou dobou už jsem se asi tro­chu zlep­šil v navi­ga­ci se sextan­tem. Musíš na to mít přes­ný chro­no­me­tr. Když se sek­neš o vte­ři­nu, tak jsi šede­sát maj­lí špat­ně. V sedm­de­sá­tých letech zača­ly elek­tro­nic­ké hodiny/tempomaty – ty šly dost přes­ně, tak už to bylo leh­čí.

Poz­dě­ji jsme dokon­ce s Libu pře­vá­že­li lodě pro lidi, kte­rý měli strach jet zpát­ky do Evro­py. Do Kari­bi­ku doje­deš na vra­tech nebo v sudu. Zpát­ky to je těž­ší – pro­ti prou­du. „Dove­ze­te nám loď na Mallor­cu?“ pta­li se čas­to lidé, co nemě­li tolik zku­še­nos­tí. Tak se Libu sta­la admi­rá­lem a já jsem byl kapi­tán.

Tyhle dlou­hé plav­by už absol­vo­va­li děti s vámi?
Ano. Jeli jsme spo­leč­ně něko­li­krát přes Atlan­tik. Karin se naro­di­la v roce 1970 a o něco poz­dě­ji pak syn Kája.

Jak se vlast­ně dětem stu­do­va­lo, když jste byli pořád na moři?
Dob­ře. Uči­li jsme je na lodi, psa­li s nimi slo­hy, ale moc jsme to nepře­há­ně­li. Karin bylo ako­rát osm­náct, když jsme byli v Bra­zí­lii. Chtě­la zpát­ky do ško­ly, tak jsme jí kou­pi­li leten­ku z Fran­couz­ské Guya­ny. Kája dělal ško­lu dál­ko­vě a neměl nikdy pro­blémy. Ve svých 18 letech sám pře­plul Atlan­tik. Oba dva se nau­či­li moc dob­ře fran­couz­sky a špa­něl­sky.

DVA TÝDNY V ULITĚ

Zažil jsi někdy během plav­by pocit jako v tom soko­lí­ku „Čarov­né ces­ty“ – že už není ces­ty zpět? Že nejsi pánem situ­a­ce?
Na lodi jsi mys­lím ve vět­ším bez­pe­čí – je to tako­vá cha­loup­ka od sli­má­ka. Když je oprav­du hnus­ně, tak ven­ku nemů­žeš stej­ně nic dělat. To je tak sil­ný vítr, že neo­vliv­níš nic. Pokud tě zasáh­ne orkán, stáh­neš všech­ny plach­ty dolů, při­vá­žeš kor­mi­dlo a zale­zeš čekat do cha­loup­ky. Musíš mys­let dopře­du, ne až ve chví­li, kdy to při­jde. A ta loď je doo­prav­dy fan­tas­tic­ká, ta to zvlád­ne. Pokud vítr nepře­stá­vá, tak je neu­stá­le naklo­ně­ná 45 stup­ňů. Pořád. To se nena­rov­ná. Když si dole nepři­pev­níš tele­vi­zi, tak ti spad­ne jako se to sta­lo nám. Zaži­li jsme pět pořád­ných huri­ká­nů.

Kdy ses bál?
To bylo v Indic­kém oce­á­nu. Jeli jsme za hod­ně špat­né­ho poča­sí z ost­ro­va Cocos Kee­ling a chtě­li jsme na Cha­gos, což je kou­sek dál na západ. Na rádiu jsme ale sly­še­li, že tam mají hod­ně špat­ný poča­sí. „Tak se na to vykaš­le­me,“ roz­hod­li jsme a změ­ni­li jsme kurz smě­rem na Mau­ri­cius, kam plu­li kama­rá­di.. Po ces­tě jsme dosta­li mno­ho vět­ru a hroz­ně vel­ké vlny. A asi čtr­náct dní jsme měli tako­vý­hle šru­mec – jen malič­ký plach­ty a ani jsme nevy­lez­li ven. Teď nám ješ­tě pře­stal prou­dit proud do hlav­ní­ho stěž­ně a zhas­lo nám svět­lo. Libu dáva­la přes rádio naší pozi­ci, aby do nás nena­ra­zi­la něja­ká jiná loď… Pak se udě­la­lo po dvou týd­nech tro­chu lépe, tak jsme vylez­li na palu­bu. Sedí­me, kou­ká­me, kecá­me. Najed­nou to udě­la­lo: „Bubu­bu­bum!“ A teď ta veli­kán­ská plou­tev, rána do lodi a v tom oka­mži­ku se za zádí obje­vi­lo veli­kán­ský pole krve. Nara­zi­la do nás zespo­du velry­ba a nej­spíš jsme ji zra­ni­li naším kýlem. Pak jsme ho ale pro­hlí­že­li a byl úpl­ně v pořád­ku. Zvlášt­ní.

Co dal­ší vel­cí moř­ští tvo­ro­vé – tře­ba kosat­ky?
Ty jedou s tebou… Potá­pě­jí se pod lodí. Obra­cí se a vidíš to bílé bři­cho… Jsou pří­pa­dy, že poto­pi­ly loď. I ty man­ty, to jsou hova­da – řekl bych veli­ký jako tahle svět­ni­ce. Ty občas vylít­nou z vody a udě­la­jí loping. Mož­ná se tak čis­tí od para­zi­tů. To je pak řacha, když spad­nou na vodu!

Bylo vět­ší dob­ro­druž­ství Rosi­nan­te posta­vit, nebo pak kor­mi­d­lo­vat?
Vždyc­ky jsem byl pře­kva­pe­ný, jaké kva­li­ty ta loď má. Je roz­díl, jest­li máš loď na rega­tu (závod­ní typ, pozn. aut.) nebo na byd­le­ní. Těm moder­ním lodím říká­me, že to jsou „kelím­ky od jogur­tu“. Lehce ťuk­neš o měl­či­nu a hned máš díru. Nebo někde škrt­neš, vylo­mí se ti kýl a poto­píš se. Když jsme tou naší lodí naje­li na velry­bu, byl to pořád­nej rachot! Moder­ní loď by se asi poto­pi­la, my jsme to zvlád­li… A když říkám, že všech­no jsme udě­la­li sami, tak mys­lím všech­no. I plach­ty jsme si šili sami.

Jak se dělá ta obrov­ská plo­cha plach­ty? Asi by měla mít mini­mum švů…
Prá­vě pro­to musíš sehnat vel­kou plo­chu, kde to dělat, a širo­ké pásy. Pak musíš vědět, jak dát ty pásy dohro­ma­dy, aby se tam utvo­řil pro­fil podob­ný kří­dlu u leta­dla. Takhle jsme si to sami pře­ší­va­li. Nesmíš taky pod­ce­nit zpev­ně­ní na kon­cích, pro­to­že když se pak dosta­neš do mra­ku, můžou tam být pořád­ný síly…

Jsou něja­ké doved­nos­ti, co ses nau­čil při leze­ní, kte­ré jsi pak pou­žil na moři?
No, tak tam taky pořád machi­nu­ješ s lana­ma. To máš jako když sta­víš leše­ní, to můžeš taky pou­žít. Pojď se podí­vat. (smě­je se a jde uká­zat ven­kov­ní tera­su, kte­rou prá­vě opra­vu­je, pozn. aut.)

Ve Fran­couz­ské Guya­ně ses nacho­mý­tl ke kos­mo­nau­tům – co jsi tam dělal?
Prá­ci tech­ni­ka. Tako­vé vše­li­ja­ké rou­ry a industri­ál­ní insta­la­ce. Pomá­hal jsem sta­vět star­to­va­cí ram­pu (pro Euro­pe­an Spa­ce Agen­cy, pozn. aut.). Pro­to jsme se tam zasek­li na tako­vou dobu. Kdy­bychom zůsta­li na pen­zi v Guya­ně, tak bychom nemu­se­li řešit tolik věcí jako tady.

ČESKO. KDE SE TADY BERETE?

Co vás tedy nej­víc při­lá­ka­lo zpát­ky do Čes­ka?
Za prvé už nejsme nejmlad­ší a za dru­hé jsme s tím celá léta počí­ta­li, a říka­li si, že „jed­nou při­jde doba a vrá­tí­me se domů“. Mož­ná jsme to tro­chu uspě­cha­li.

Ty jsi ale nikdy neměl čes­ké občan­ství, nebo se ple­tu?
Nebyl jsem Čech. Při­šel jsem sem s rodi­či, když mi bylo asi pět roků a musel jsem se čes­ky nau­čit. Měl jsem prů­kaz „pro oso­by bez stát­ní pří­sluš­nos­ti“. Tako­vý zele­ný kus papí­ru. Kaž­dý rok jsem musel při­jít na míst­ní poli­cii, hlá­sit se tam a musel jsem zapla­tit za pobyt. To bylo asi 100 korun měsíč­ně, tedy 1200 korun za rok, což byla ten­krát měsíč­ní mzda. Nikdy jsem od těch poli­caj­tů nedo­stal žád­né potvr­ze­ní nebo účet. Ani mě to nena­padlo si o něj poprosit – byli jsme tak blbí! Nein­for­mo­va­ní, jaká jsou lid­ská prá­va…

Něko­li­krát jsem požá­dal o ces­tu do zahra­ni­čí: „Chtěl bych se vystě­ho­vat,“ řekl jsem jim. To už ale stá­lo stej­ně jako pro jaké­ho­ko­liv čes­ké­ho obča­na, tedy 650 korun. To bylo teh­dy hod­ně peněz. A pokaž­dé mi to zamít­li. I když jsem pla­til za pobyt! Pro­blém byl, že do DDR jsem nechtěl – to by mě posla­li rov­nou k voj­sku. V Čes­ku jsem na voj­nu nemu­sel. Klu­ci, co byli na voj­ně, hod­ně pro­meš­ka­li. Já jsem v té době udě­lal pořád­ně prvo­vý­stu­pů. (smě­je se)

Jak pro­bí­ha­lo vaše při­hlá­še­ní na úřa­dech po tako­vé době?
Šli jsme do Trut­no­va na cizi­nec­ké oddě­le­ní, kam musí člo­věk kvů­li fron­tám už v pět ráno. Pta­li se nás: „Odkud se jako bere­te?“ (smě­je se) Tak jim říkám: „No jo, my jsme byli teď­kon léta na lodi. Já jsem kapi­tán a tady Libu je kon­tra admi­rál.“ Libu je totiž dru­há Češ­ka, kte­rá obje­la svět na pla­chet­ni­ci. Oni hned­ka sym­pa­ti­zo­va­li. To víš, byla to pro ně novo­ta. Rádi by nám pomoh­li, ale neu­mě­li to, tak nás posla­li na jiný úřad.

Jak to pro­bí­ha­lo tam?
Tam úřed­ní­ci zjis­ti­li, že Libu se jim ztra­ti­la ze sys­té­mu během digi­ta­li­za­ce dat: „Nemá­me vás nikde regis­tro­va­nou.“ A to se sta­lo i přes­to, že čes­ké občan­ství nikdy nezru­ši­la ani nepo­zby­la. Pořád vysvět­lo­va­li, proč jí nemo­hou dát občan­ku. Nesta­čil jim ani rod­ný list, sta­rý čes­ký pas a foto­ko­pie ozná­me­ní o naby­té němec­ké stát­ní pří­sluš­nos­ti. Ori­gi­nál potvr­ze­ní o němec­kém občan­ství jí kdy­si na jed­nom vel­vy­sla­nec­tví nevrá­ti­li, což byl pro­blém.

Kdy­by sis měl vybrat něja­kou trva­lou adre­su mimo Čes­ko, kde by to bylo?
Jas­ně v těch tro­pech. Tam je per­ma­nent­ně 28 stup­ňů.

Dochá­zí i tam k něja­kým pozo­ro­va­tel­ným změ­nám?
Celá situ­a­ce ohled­ně jach­ta­ře­ní se totál­ně změ­ni­la. Je to jako s leze­ním – zdá se mi, že při­bý­vá lidí, kte­ří už nejsou, co býva­li. Tady se kupí dal­ší a dal­ší lodě. Ros­tou počty spo­leč­nos­tí, kte­ré je pro­na­jí­ma­jí. Svět toho­hle plach­ta­ře­ní byl v 70. letech úpl­ně jiný. Za prvé, život pod hla­di­nou, to byl úpl­ný ráj, dnes najdeš pár plas­to­vých talí­řů. A hlav­ně všich­ni lidi tam při­plu­li po vlast­ní ose. Dnes při­le­tí leta­dlem a až na mís­tě si pro­najmou loď s kapi­tá­nem. Dří­ve jsi tam potká­val úpl­ně jiný typ člo­vě­ka – to byli dob­ro­dru­zi. Když jsi při­jel na jaké­ko­liv kotviš­tě, zvy­kem bylo oka­mži­tě zajet k sou­se­dům a před­sta­vit se. Mezi těmi lid­mi byl osob­ní kon­takt. Kdy­bys za někým takhle při­jel dnes? Nul zájem. Teď tam vlast­ně lidi léta­jí na své osob­ní lodě kem­po­vat. Námoř­ní­ci to nejsou – kdy­ko­liv se něco sta­ne, tak mohou volat o pomoc, jeli­kož kaž­dý má iri­di­um (sate­lit­ní tele­fon, pozn. aut.).

Jak se to v tvých očích za ta léta změ­ni­lo v Čes­ku?
V kaž­dým pří­pa­dě k lep­ší­mu. („To se musíš ptát mě, Kok­ša nikam moc necho­dí,“ rea­gu­je Libu.) Dneska si můžeš kou­pit, co chceš – tře­ba jíd­lo kaž­dý den v týd­nu. Nebo když potře­bu­ješ pytel cemen­tu, zaje­deš dolů do měs­ta a všech­no je ti hned k dis­po­zi­ci. Tak mě tak napa­dá, pojď se podí­vat ven na to dří­ví, co mi kama­rá­di z Ádru pomoh­li naští­pat…

__________