KOKŠA

Ádrem letí senzační zpráva. Herbert Richter z DDR právě dokončil prvovýstup „Severovýchodní stěny“ na Jitřenku. „Richter předběhl dobu! Tuhle cestu 15 let nikdo nevyleze,“ prohlašuje Karel Šmíd, který v roce 1967 udělal prvního průvodce po Ádru a okolí.

„Za pár dní jsem šel do skal a Kokša už seděl u prvního kruhu – sám. Huláká: ‘Pojď! Nemám nikoho, kdo by se mnou lezl.’ Dole se válel volný konec lana, tak jsem se navázal, vylezli jsme spolu na Jitřenku a cestu zopakovali,“ vzpomíná jeden z jeho tehdejších spolulezců, náchodský Jenny Farkaš.

„Lépe řečeno – Kokša to zopakoval a mě tam vytáhl. Tehdy byl o třídu výš než my všichni. Kamarády používal spíš na jištění,“ říká Jenny. Když se Kokša do lezení zakousl, ve skalách víceméně začal bydlet. Stejně jako předtím judo, i lezení bral vážně. Kolegům klempířům v Hronově prý kupoval rum, aby za něj pracovali, a veškerý možný čas věnoval panenským stěnám a spárám, kterými Ádr oplýval.

Kdo Kokšu zná jen z průvodců, možná ho překvapí, že všechny ty legendární cesty stačil udělat za pouhých šest let, co se věnoval lezení. „Dva trhani, kteří nedělají nic jiného, než sedmy,“ přezdívalo se tehdy dvojici Kokša a Jarda Krecbach, co se postarala o nejtěžší prásky, třeba odvážnou a těžkou „Houbařskou“. Ta vede na Zub, majestátní věž přímo u turistické cesty, jejíž vrcholovku dodnes otevřel málokdo.

ŠEST LET, ŠEST ŽIVOTŮ

Kokša však prahl i po jiných dobrodružstvích, která mu jeho doba nabízela… A tak se v roce 1965 rozloučil s kamarády na bývalé Náchodské chatě a začal se zakusovat do dalších věcí.

Nejprve stihl vylézt jedny z nejtěžších horských výstupů své doby a pak už mu, jak sám říká, „začalo strašit na majáku“. Postavil si 15metrovou plachetnici – „chaloupku od slimáka“, na které několikrát obeplul svět. Postupem času se tak z něj stal lodní architekt a kapitán se 40letou zkušeností. Ve Francouzské Guyaně pomáhal stavět odpalovací rampu pro raketoplán, kamarádovi v Polynésii dělal tesařinu na jeho domu s bambusovou střechou, začal krásně malovat, naučil se mluvit čtyřmi jazyky, uměl se na nádech potápět do třiceti metrů a lovit ryby pro svoji rodinu…

Zároveň měl vždy úctu před přírodou, starými horolezci, nebo námořníky. S pokorou dospěl do stavu, že umí v podstatě to samé jako oni.

Jeho životem se zároveň proplétá příběh velké lásky. „Za manželku si vzal Libunu, nejlepší holku z celé lezecké party, veselou a kamarádskou, kterou jsme mu záviděli,“ píše Václav Hornych v knize Pískaři. Kde to šlo, byli Kokša a Libu spolu. Na lodi pak vychovávali také svoje děti.

Po více než 50 světových letech se s Libu vrátili na důchod do Česka. Kokšu však není úplně jednoduché zařadit do systému: „Mám německý cestovní pas, francouzské zdravotní pojištění a trvalé bydliště v Martiniku,“ říkal na nové adrese nedaleko Náchoda, když jsme se potkali. Do kolonky občanství by se u něj spíše hodilo napsat: „POZEMŠŤAN“.

(Některé Kokšovy slovní obraty v rozhovoru byly pro autentičnost ponechány v nespisovné formě, pozn. aut.)

TAJNÉ CESTY

Kdy ses poprvé navázal na lano?
Člověče, nejdřív to bylo nějaké cpaní se někam do komínů nahoru. Bez lana. Ani jsem tomu nechtěl věřit, kde jsem se občas objevil… Tak to začalo. Pak mě vyhecoval Venca Hornychů v Teplicích: „Chceš lízt? Tak se ukaž!“ Navázali mě pod spáru na Skalní korunu. A já vylezl k druhýmu kruhu. (To bylo v roce 1959, „Stará cesta“ VIIc, pozn. aut.) Nikdy předtím jsem u kruhu nebyl, tak jsem vůbec nevěděl, co to je a co se tam má dělat. (směje se) „Tak kluci, kdo jde nahoru, abychom mohli lízt dál?“ volám na ně. Jenže všichni měli plný kalhoty strachu a nikomu se za mnou nechtělo. Teď si to představ – sedíš tam u kruhu a nikdy jsi neslaňoval. Tak se musíš vybalit ze smyčky, omotat si to a poprvé si do toho sednout. Hohohó! (O slaňování bez sedáku jsme psali tady, pozn. aut.)

Co tvoje první pořádná věž?
Týden na to jsme byli v Ádru a vylezli Starostovou. To se mně tak strašně líbilo, že už jsem potom byl do lezení úplně blázen. No, a se skvělou zprávou přišel můj kamarád Jirka Nejezchleba: „Mám lano!“ Byl to nějaký model na přivázání kozy. Karabiny jsme používali hasičský… V Adršpachu byl kšeft, kde prodávali pletený kozinky – z toho jsme si dělali smyčky. Nejezchlebovi bylo asi třináct a slaňovali jsme v Ádru z věží na tomhle materiálu. Kdybys býval trochu víc zatáhl, tak by se to přetrhlo. (směje se)

První prvovýstup?
Jeden z prvních, který si pamatuju, byl na Kata. Já jsem tomu nikdy nic nepřisuzoval, ale nedávno jsem se díval, že to je docela těžká cesta. („Krvavá“ VIIc, 1960 s Vaškem Brucknerem, pozn. aut.) Potom jsem hodně lezl s klukama Bohadlovýma. Udělali jsme spolu takový mechárny někde v ústraní. Měli jsme velký respekt před starýma horolezcema – my jsme si totiž mysleli, že to dělat nesmíme! Že se to vlastně nesmí, takhle lézt. Tak jsme vyráželi do skal potají.

To už do Ádru jezdili Sasové?
Ti začali jezdit trochu později. Pamatuju si Herberta Richtera, ten byl jako kolega. Vždycky, když jsem udělal nějaký prvovýstup, kde se stavělo, tak on tam hned šel okukovat a zkoušel to přelézt čistě. Já jsem zase přelézal věci po něm. Třeba na Jitřenku jsem první přelezení asi udělal já. Ale potom jsem se dozvěděl, že on tam po cestě nahoru natloukl fichtli (prvovýstupecká skoba, kterou Herbert poté vyndal, pozn. aut.). A to samé na Papouškovi! Já jsem to přelezl bez fichtle. „Papouščí spára“ byl taky takovej prásk – všichni z toho byli vykulení. Kamarádi seděli kolem na těch okrajovkách a čuměli, to víš… Dédéerráci udělali cestu a potom jim to tady kluci z Ádru přelezli.

Jak jste tedy vnímali saské lezce ve skalách – jako konkurenty, nebo kamarády?
Kamarády, určitě. Seznámil jsem se s jedním Güntnerem. Věděl jsem, že na Křížáku je možnost udělat jednu cestu – „Krajkovou“ (VIIIa). Vlezli jsme do toho a jako gesto jsem ho nechal vylézt na vršek, takže to je vlastně jeho cesta.

CHRASTÍ POD NÁSTUPEM

Na jaké své cesty rád vzpomínáš?
Gilotina, „Letecká“…

„Leteckou“ jste zvládli za den?
To už si přesně nepamatuju. Ale byla to, člověče, dřina – natlouct tam ty kruhy. Jeden trval určitě hodinu, ale o to nešlo. Často jsi tloukl kruh někde tam, kde jsi byl na spadnutí… Když jsi tam ten vrták měl aspoň centimetr, tak už jsi na něj dal smyčku a jistil ses za tohleto nic.

Na co se také pamatuju, je „Čarovná stěna“ (VIIIa). Konkrétně na situaci, jak vylézáš tam z toho komína, kdy máš na jedné straně ruce a na druhé nohy… Tam by se ještě vrátit šlo, ale jak přepadneš do toho sokolíka – tam není návrat! Teď já lezu sokolíkem nahoru, nahoru a sokolík najednou končí. Nic tam nebylo. Ani místo na skobu… To jsem si málem udělal do kalhot, když jsem dával kruh v tom místě. Odtud jsem pak slanil, nechali jsme viset lano a dodělali jsme to příště. Potom jsem to vylezl až nahoru: „Tady si každej rozbije hubu,“ říkal jsem si, „co tady ti lidi po mně budou lízt?“ Tak jsem s Láďou Meierem přidal nahoru ještě jeden kruh, aby se dal jistit spolulezec v traverzu.

Pak si ještě vzpomínám na jednu pořádně dobrou cestu vedle Koberců. Když jsem lezl ten vrcholový rajbas, tak se mi honí hlavou: „Tohle po mě nikdo nepřeleze. Budou si myslet, že jsme to šulili.“ A dnes by to vylezl každý jako prd. V těch botičkách… (Cestou zřejmě myslel „Mindrák“ VIIIa na Harfu. Kokša lezl většinou bos nebo jen v hádinkách, pozn. aut.)

Co „Decháč“ VIIIb na Krále?
To jsme dělali s Jardou Krecbachovým. Všechno čistě, to byla nádherná cesta.

„Hrana pádů“ VIIIb na Gilotinu?
Tam je spousta kruhů, že? Na cestě jsem dělal s Karlem Phillipem, ten vršek – ten byl těžkej. Měli jsme to roky rozdělané. Dvakrát jsme tam stavěli – i nahoře do místa, kde stejně musíš udělat ten nepříjemný krok na vrchol. A Karel byl spíš takový skřítek, já jsem tam po něm chudákovi dupal (směje se). („Ty jsi taky nebyl tak mohutnej jako dneska,“ komentuje Kokšova manželka Libu, která se k rozhovoru občas připojí, pozn. aut.) Dnes už se to prý leze čistě.

Co dál?
Pod Milencema je dlouhá spára a jmenuje se „Padák“ (VIIc). Kruh nahoře by tam ani nemusel být… Nicméně, tam jsem vylítnul a letěl jsem snad dvacet metrů. To už jsme naštěstí měli to dédéerácký gumový lano – bylo to něco jako ten jumping (bungee, pozn. aut.). Vypálilo tě to nahoru. Také si pamatuju, že dole pod skálou stál kuchař z hotelu. Jak jsem letěl dolů, tak si nadělal do kalhot. Musel to být pro něj šok. (směje se) Pamatuju si, že jsem letěl skrz smrk… Zůstaneš viset. Žiješ. Já hnedkon nahoru, naštvanej, že jsem tam slítnul… Tak jsem tam ten kruh nacpal. Velice dobře si pamatuju, jak jsme vylezli na vršek a objevili ve skále vytesaný nějaký emblém. Před náma tam byli asi Němci z Drážďan.

Ještě je v mých vzpomínkách „Dlouhý kout“ (VIIc) na Milence a jedna cesta na Vévodu. Není to těžké, ale je to tak krásné, dlouhé a exponované! („Údolní cesta“ VIIb, pozn. aut.)

Úplně poslední byla „Cesta mořských vlků“ (VIIb) – tou dobou už mně strašilo na majáku, četl jsem Jacka Londona, snil o jižních mořích a představoval si holky na Tahiti, jak tancujou…

Souhlasíš s názorem, že tvoje nejtěžší je „Houbařská stezka“ VIIIb na Zub?(fotogalerie dole, pozn. aut.)
Nevím. Každopádně ta věž mi strašně imponovala. Začátek je pěkně těžký – dal jsem dolů smyčku. Nanosili jsme pod nástup takhle vysoko chrastí (ukazuje rukou po prsa, pozn. aut.), jako když se teďkom padá do těch matrací. Nevím, kolikrát jsem tam spadnul, než jsem přelezl ten převis. Vždycky jsem žuchnul do té smyčky… Potom jsme tam jednou s Járou Krecbachovým zase přišli a smyčka byla pryč. Mladí kluci z Adršpachu ji chtěli získat, tak to kolem ní vytesali nějakým kladivem a už tam žádná nešla… Potom jsme dali kruh, od něj děláš traverz a musíš se dostat úplně doleva do takové dlouhé spáry. Na jejím konci byla borovička a velký kus mechu. Jak to přelézt? Nacpal jsem do spáry klín a ten strom s mechem jsem vyčistil. No jo, ale podle pravidel „kde je klín, tam musí přijít jištění,“ jsem dal kruh. Jinak by spára byla bez kruhu. Prý z ní ale někdo v jejím závěru vypadnul, takže kdyby tam ten kruh nebyl, tak ten člověk je asi mrtvý. Pak jsem ještě spadnul nahoře – vylítnul jsem z druhé spáry. Tak jsem tam dal kruh a už jsem to přelezl. (směje se)

Dá se říci, na co ze svého adršpašského období vzpomínáš nejraději?
Tady na Libunu. (směje se) Dělali jsme spolu i prvovýstupy. Jednu mechárnu nahoře u Hradu jsme pojmenovali „Dagovy uši“ podle našeho psa, byli jsme tam na borůvkách. (V průvodci jako „Dagova“ VI na Velkopoříčskou, pozn. aut.)

Libu s tebou musela, nebo chtěla lézt?
Jezdila do skal už předtím, než jsme se poznali. Měla asi 40 kilo. Kdyby mě jistila u nějakého pádu, tak bych ji protáhnul kruhem. Všude jsem ji nosil, tak mi říkali, že jsem „plavka“ (archaický výraz pro krávu, pozn. aut.), jak na mě jezdila. (směje se)

Jak vzpomínáš na lidi okolo lezení?
Byla to malá komunita. Všichni se znali. Měli jsme velký respekt před těmi starými horolezci. („Ty ses ale nikdy nikomu nepodřizoval, proto jsi neměl žádného stálého partnera,“ naráží Libu.) To máš jako na baráku – kdybych se podřizoval tobě, tak by dřevo ještě nebylo nařezaný. (směje se)

Měl jsi v Ádru nějaký směr, který jsi nestihl udělat?
Když jsem odjížděl do Německa, tak jsem předal nějaké nápady na cesty dál. Jedna se myslím jmenuje „Skalní modlitba“ („Myslíš ‘Klenbu’ na Zámek?“ ptá se Libu.). Jo, tu jsem klukům doporučil a udělal ji pak Jarda Krecbach s bratry Meiery. Další směr, který okupoval moji mysl, byla dlouhá údolní stěna na Elišku. (Zřejmě „Líbánky“ IXa, udělané L. Benešem a F. Čepelkou v roce 1982, pozn. aut.) Nádherná stěna. Dřív bys o něčem takovém vůbec neuvažoval. Nebo také na Želvu, tam jsem dal do jedné spáry kruh a dál jsem nepořídil. Někdo to potom přelezl.

Vrátil ses někdy do Ádru?
Párkrát. Třeba hned zkraje, když mě Libu uhnala a na radnici v Náchodě mi řekla: „Jo“. („Musím říct, že tvůj táta se mi taky líbil,“ směje se Libu.) Po svatbě jsme si vylezli „Mořský vlky“, protože to je prostě nádherný lezení.

POKOJSKÁ V TATRÁCH

Udělal jsi hodně cest i v Tatrách. Jak to probíhalo?
Přišel jsi, viděl jsi pěknou stěnu, tak vssst nahoru. Ale ani jsem to nehlásil, o to mi vůbec nešlo. Výjimka bylo lezení se Zdeňkem Studničkou, ten byl u repre mančaftu a musel prokazovat výkony. Já jsem se nemusel ospravedlňovat u nikoho. Lezl jsem, co se mi líbilo. Třeba to byly i prásky, ale neohlašoval jsem je za účelem, aby se objevily v průvodci.

Do Tater jsi jezdil o víkendech?
Jednu dobu jsem tam byl dlouhodobě – byl jsem totiž na Štrbském plese pokojská. (směje se) Převlíkal postele a dělal služku. Za to jsme tam měli nahoře podkroví, kde jsme mohli spát. Nádhera – vytopený bivak. Ráno jsme vyrazili dolů do kuchyně, nabrali jsme si snídani a šli jsme lízt.

Co se ti z tvých tatranských cest líbilo nejvíc?
Taková známá cesta snad je ta „Studničkova“ (V, září 1960, 5 h) na Galerii Ganku, kterou jsme udělali s mým kamarádem Študákem. (O prvovýstupu píše Václav Hornych v knize Pískaři: „Bylo to zajímavé – naprostý nováček v horách vyleze jako prvovýstup tehdy nejtěžší cestu v Tatrách, která je považována za zrod moderních tatranských výstupů.“ pozn. aut.) Pak mě napadá třeba Malý Kežmarák – tam jsme udělali takovou „Direttissimu“, lezli jsme to asi 20 hodin. (11 délek na Nemecký rebrík, VI, A2, spolulezci: J. Ďurana, P. Pochylý – Pavouk, J. Unger-Zrust, září 1963)

TANEC VE WALLISU

Proč jsi vlastně v šedesátých letech opustil rodný kraj?
Táhlo mě to na Západ za lezením. Alpy a tak dále… S Němcem Peterem Haagem jsme za sezónu vylezli docela dobrý věci – třeba severní stěnu Matterhornu. To bylo akorát sto let po prvovýstupu na tuhle jejich posvátnou horu, tak z toho byla velká sláva. Ve stěně byli ještě dva Japonci a ty jsme z toho vytáhli. Jinak by tam zkejsli. Tenkrát nebyly telefony, tak jsi tam byl absolutně na sebe.

Jak ses s Peterem seznámil?
Začnu postupně. Přijel jsem do Německa, do města Reutlingen, kde bydlela moje teta… Kolem se lezlo na vápenci v oblasti Schwäbische Alb. Pěkné cesty tam jsou, to jsem čuměl. Dřív nebyly informace. Dneska se pinkneš na internetu a víš všechno. Tehdy jsem tam přijel jako vystěhovalec – měl jsem takový status…

V tom městě mi ale spadla brada: byl tam obchod s lanama, sedákama, do toho různý karabinky… To byl sen. Tak jsem do toho kšeftu vlezl a ptal jsem se: „Jak bych se mohl dostat na někoho, kdo tady leze?“ „Naproti je hospoda Stern a tam mají horolezci schránku.“ Tak jsem šel dovnitř a ptal jsem se majitele co a jak… Říkal jsem mu, („že jseš nadrženej a že bys chtěl jít lízt!“ vstupuje do rozhovoru Libu,) že chci dělat nějaký turismus a poznat Alpy. Poslal mě na jednu adresu, tak jsem tam došel pěšky a šel dozadu do dvorka. Tam byl kluk a štípe dříví. Nevím, jestli mě chtěl vyzkoušet, nebo u kterýho ďasa: „Jestli chceš lízt, tak mně pomož štípat dříví a potom pojedem.“ Po společné práci jsme sedli do Volkswagenu a jeli jsme odpoledne na skály. Oni lezli v nějakých křuskách, kdežto já naboso, což je přivádělo k údivu. Lezli jsme tam nějakou pětku. Jeho sestře to moc nešlo, tak jsem ji strkal za zadek na vršek. (směje se) Tak jsme se seznámili s Peterem a potom jsme spolu prolézali celé okolí a poznal jsem díky němu celou tu horolezeckou bandu.

Později jsi zamířil do hor?
Tak to bylo. S Peterem jsme potom v Mnichově koupili materiál – cepíny, mačky… A vyrazili jsme spolu stopem do Švýcarska. Tam jsme lezli třeba SV stěnu na Lenzspitze (4 294 m n. m.). Měl jsem tam velké problémy s aklimatizací, byl jsem úplně v prčicích. Pak se to spravilo.

Ze Saas Fee jsme pak jeli do Zermattu na ten Matterhorn (4 478 m n. m.). „Když už tam pojedem, udělejme novou cestu,“ byly moje hecy na Petera. Ale bylo mizerné počasí, tak jsme dlouho čekali a vylezli jen tu klasiku. Kamaráde, to je úplně cesta na prd. To je šroťas! To vůbec nemusíš jistit – nemáš vlastně, kde se jistit. A je to těžký.

V Zermattu pro nás potom přijel kočár a dovezli nás do hotelu Zermatt Hof.(Kokša prdí pusou, pozn. aut.) Samé honorace. Tancoval jsem tam s komtesou kantonu Wallis. (směje se) Potom jsme jeli do Chamonix a ve třech jsme lezli ze severu na Aigiulles du Midi (3 842 m n. m.). Stoupali jsme takovým kuloárem a lítaly tam kameny – to byla střelba kulometná. Kluk, co s náma šel, dostal šutrem do kolena. Vážná věc. Museli jsme slanit a dotáhli jsme ho na bivakovací místo ke kamarádům. Jelikož jsme byli blázni, šli jsme to s Peterem hned druhý den dolézt a udělali jsme to v úžasně rychlém čase, asi za 11 hodin. (pravděpodobně cesta „Frendo Spur“, 1200 m, III, lezená většinou 1–2 dny, pozn. aut.)

Každopádně, to krupobití ve mně zanechalo velkou stopu. Říkal jsem si: „Do p*dele, tady jenom čekáš, kdy tě to trefí.“ A začal jsem přehodnocovat svůj přístup k horám. Nějak to ve mně začalo pracovat…

Příští plán bylo udělat „Direttissimu“ na Eiger. Nakonec se na to nabalila spousta lidí, kteří to chtěli dělat s námi. Vyrojily se i konkurenční skupiny. Jedni do toho vlezli v zimě a v té stěně se zasekli na tři neděle. Tou dobou jsme si s Libu, která byla ještě v Čechách, psali dopisy: „Mám tam jet? Nemám?“ Váhal jsem. Každopádně, já nemám rád hejna lidí a takhle ty tehdejší expedice přesně vypadaly. Materiál nahoru a dolů, bivaky vytesaný v ledu, lanovky… Telefonoval jsem si s klukama – no, bylo mi to asi i trochu líto, ale nakonec jsem se rozhodl do toho nejít.

Jak expedice dopadla?
Jeden kamarád z toho vyvázl s omrzlýma prstama, které mu museli uříznout… A ten Američan – John Harlin, ten tam spadnul (1966, pozn. aut.). Jak se to stalo? Padaly kameny a jeden mu přesekl lano, na kterém jumaroval. Takže tak jsem skončil s lezením – ani jsem na ten Eiger nevyrazil a jen jsem telefonoval kamarádům z domova.

Od té doby jsi nelezl?
Nelezl. Nemůžeš dělat dvě věci najednou – tou dobou už jsem začal řešit lodě. Ještě jsem pak byl párkrát na skalkách, ale když se objevilo místo, kde jsi musel mít švunk (dynamiku, pozn. aut.), už jsem na to neměl. „Pomož mi trochu,“ křičel jsem na jističe v místě, které bych dříve přelezl s rukou v kapse… Jak jsem říkal, to už mi strašilo na majáku a začal jsem se zajímat hlavně o vodu.

ZAPOMENOUT SE V MOŘI

Libu říká, že jsi byl jeden z nejlepších potápěčů na nádech. Jak dlouho jsi dokázal vydržet pod vodou?
Poslední dobou už moc dlouho ne. Rekordy jsem si nikdy nepočítal. Ale úplně jsem se někdy divil, když se pod vodou zapomeneš… Dřív jsme jedli to, co jsme v moři našli. Je tam strašně moc věcí, ale musíš se vyznat – za 40 let na moři se z tebe stane biolog. Potápění byla odjakživa moje vášeň. Bavilo mě už tady v Čechách, kdy jsme to zkoušeli na Žabáku.

Jak takový rybolov na nádech probíhá?
Když lovíš třeba v Karibském moři, kolem ostrovů je takové plató – přibližně 25 metrů hluboko. Doplaveš na dno, koukneš se, kde je nějaký kámen, kterého se podržíš… Máš samozřejmě závaží, já jsem potřeboval 11 kilo, abych se dostal někam ke třiceti metrům. A čekáš… Ryba je zvědavá, tak se na tebe připluje podívat. Ale ne moc blízko, má svůj rozum. Pak za ní pomalu plaveš, žádné zvuky nic – jsi jako lovec. Stopuješ ji dál a dál a říkáš si: „Do háje, já se přece musím taky vynořit nahoru.“ (směje se)

Jak ji ulovíš?
Harpunou. Musíš mít dobrý materiál, žádný šrot. V Martiniku jsem měl dobrou práci, tak jsem se v místním Intersportu pořád koukal po jedné dobré harpuně… Jednoho dne jsem si pak za 500 euro udělal radost a koupil ji. Dal jsem si ji v kajutě na zeď a nevím, kolik let jsem ji tam měl, ale nikdy jsem ji nepoužil. Jen jsem se na ni díval. Teď ji má syn.

Šetřil sis ji?
Ano, měl jsem jinou, respektive měl jsem tam harpun několik. S různými délkami šípů, různou silou, malé harpuny na langusty, chobotnice… My jsme si hledali jen ryby, které jsme měli rádi. Zejména ty dravé.

Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?
Nejraději mám zelí. Pak mi také moc chutnalo v Polynésii – tam hodně vaří s kokosovým mlékem. Přinesl jsem ryby a Libu nastrouhala kokos na struhadle jako u nás brambory. Potom to vezmeš do ubrousku, zabalíš, vymačkáš to a teče z toho smetana… To je dobrota. Ale já to nesmím. Takhle to tam chodilo dřív. Teď už se tam domorodci stravují jako my, takže jsou tlustí jako prasata.

„Ryba je zvědavá, tak se na tebe připluje podívat. Ale ne moc blízko, má svůj rozum.“

Na lodi jste byli od začátku s Libu?
Bylo to složitější. Oficiálně jsme se vzali v Čechách, aby Libu mohla za mnou do Německa. Ale komunisti jí nedovolili vyjet do zahraničí po dobu jednoho roku od svatby! Libunina matka se naštvala, napsala dokonce na prezidenta a hrozila těm místním komunistům natolik, že nám nakonec dali povolení trochu dřív.

Jaká byla tvoje první loď?
První loď jsem koupil myslím v roce 1966. To byla malá – sedmimetrová. Díky tomu jsme se seznámili s úplně jiným světem. Jednoho dne přišel kapitán z veliký úplně fantastický lodě: „Chtěli byste u nás dělat posádku?“ Potřebovali lidi, tak jsme šli. Bylo to v Cannes, marína Port Pierre Canto.

Jak dlouho jste byli ve Francii?
Asi dvě sezony. Potom jsme potkali jednoho chlapíka, který nám nabídl místo skippera (nájemní kapitán, pozn. aut.) na jeho dvacetimetrové lodi. Chtěl, aby loď plula do Dakaru lovit žraločí ploutve. Nabídl nám i lepší peníze než za práci řemeslníka v Německu. Nějakou dobu na to jsme se seznámili se dvěma bratry Němci, co si postavili pěknou loď sami. „Když to zvládnou oni, tak my taky,“ řekl jsem si. Začal jsem tedy kreslit svoji novou loď – polepil jsem celou zeď papíry… A pak ji pomalu začal stavět na zahradě, když jsme byli zase na čas z vody v Německu. Pojmenovali jsme ji Rosinante podle koně Dona Quijota (také bojoval proti větrným mlýnům, pozn. aut.)

BEZDOMOVCI

To už jsi tušil, že se domů nebudeš chtít dlouho vrátit?
Mně už toho sem moc netáhlo.

Jak jste komunikovali se zbytkem rodiny v Čechách?
To byl úplně jinačí svět – těžko si ho teď mladí dokážou představit. My jsme byli tři neděle na cestě a nikdo nic nevěděl. Přijel jsi na to místo a vůbec ses nestaral, abys někomu telefonoval. Když jsi chtěl telefonovat, tak jsi musel přes poštu. Tady na baráku byl pak první telefon v ulici. Libu s někým telefonovala a paní pošťačka to poslouchala, komentovala to a dělala jakousi „cenzuru“.

Měli jsme trvalé bydliště v Německu a potom jsme se odhlásili a byli nezvěstní. Stali se z nás bezdomovci. Poslední pasy jsme měli vystavené v Trinidadu. Když se Německo spojilo, tak jsme si dělali pasy v Panamě a tam nám odporovali: „Trvalé bydliště na lodi vám napsat nemůžeme.“ Tak nám tam dali: „Ohne festen Wohnsitz.“ (bez trvalého bydliště, pozn. aut.) To jsme měli asi deset let. On to stejně nikdo nečte. Později v Guyaně, kde jsme byli tři roky, už po nás adresu vyžadovali, aby nám mohli převádět peníze za práci.

Můžeš popsat tehdejší navigaci na lodi?
Navigace byla problém. Používal jsi sextant a kompas. Nebyl žádný telefon a GPS. Před navigováním jsme měli velkou úctu. Musel ses to nejdřív naučit… Plulo se hlavně podle polohy Slunce.

Jak došlo k vaší první plavbě přes Atlantik?
To jsme byli jednou s dětima a s Libu v Barcelóně a seznámil jsem se tam s jedním klukem, který měl nádhernou starou loď. Do toho se objevili nějací Francouzi, kteří přijeli do Barcelony a jejich loď byla v úplné katastrofě: „Jedeme do Karibiku,“ prohlašovali a já jsem zíral. „Oni jedou s takovouhle lodí do Karibiku? Tak to zvládneme taky!“ Ale nastala otázka, s kterou lodí vyrazíme. S tou starou kamarádovou? Nebo s Rosinante? Nakonec kamarád říká: „Ta moje je takový old-timer, že si zaslouží, abychom s ní podnikli takovouhle cestu.“ Tak jsme vyrazili s ním.

S DĚTMI PŘES ATLANTIK

Jak to bylo dál?
Sbalili jsme s Libu všech našich 800 marek, k tomu nějaké konzervy a vyplulo se. Přes Kanárské ostrovy a pak přímo. Dá se to v pohodě udělat – tou dobou už jsem se asi trochu zlepšil v navigaci se sextantem. Musíš na to mít přesný chronometr. Když se sekneš o vteřinu, tak jsi šedesát majlí špatně. V sedmdesátých letech začaly elektronické hodiny/tempomaty – ty šly dost přesně, tak už to bylo lehčí.

Později jsme dokonce s Libu převáželi lodě pro lidi, který měli strach jet zpátky do Evropy. Do Karibiku dojedeš na vratech nebo v sudu. Zpátky to je těžší – proti proudu. „Dovezete nám loď na Mallorcu?“ ptali se často lidé, co neměli tolik zkušeností. Tak se Libu stala admirálem a já jsem byl kapitán.

Tyhle dlouhé plavby už absolvovali děti s vámi?
Ano. Jeli jsme společně několikrát přes Atlantik. Karin se narodila v roce 1970 a o něco později pak syn Kája.

Jak se vlastně dětem studovalo, když jste byli pořád na moři?
Dobře. Učili jsme je na lodi, psali s nimi slohy, ale moc jsme to nepřeháněli. Karin bylo akorát osmnáct, když jsme byli v Brazílii. Chtěla zpátky do školy, tak jsme jí koupili letenku z Francouzské Guyany. Kája dělal školu dálkově a neměl nikdy problémy. Ve svých 18 letech sám přeplul Atlantik. Oba dva se naučili moc dobře francouzsky a španělsky.

DVA TÝDNY V ULITĚ

Zažil jsi někdy během plavby pocit jako v tom sokolíku „Čarovné cesty“ – že už není cesty zpět? Že nejsi pánem situace?
Na lodi jsi myslím ve větším bezpečí – je to taková chaloupka od slimáka. Když je opravdu hnusně, tak venku nemůžeš stejně nic dělat. To je tak silný vítr, že neovlivníš nic. Pokud tě zasáhne orkán, stáhneš všechny plachty dolů, přivážeš kormidlo a zalezeš čekat do chaloupky. Musíš myslet dopředu, ne až ve chvíli, kdy to přijde. A ta loď je doopravdy fantastická, ta to zvládne. Pokud vítr nepřestává, tak je neustále nakloněná 45 stupňů. Pořád. To se nenarovná. Když si dole nepřipevníš televizi, tak ti spadne jako se to stalo nám. Zažili jsme pět pořádných hurikánů.

Kdy ses bál?
To bylo v Indickém oceánu. Jeli jsme za hodně špatného počasí z ostrova Cocos Keeling a chtěli jsme na Chagos, což je kousek dál na západ. Na rádiu jsme ale slyšeli, že tam mají hodně špatný počasí. „Tak se na to vykašleme,“ rozhodli jsme a změnili jsme kurz směrem na Mauricius, kam pluli kamarádi.. Po cestě jsme dostali mnoho větru a hrozně velké vlny. A asi čtrnáct dní jsme měli takovýhle šrumec – jen maličký plachty a ani jsme nevylezli ven. Teď nám ještě přestal proudit proud do hlavního stěžně a zhaslo nám světlo. Libu dávala přes rádio naší pozici, aby do nás nenarazila nějaká jiná loď… Pak se udělalo po dvou týdnech trochu lépe, tak jsme vylezli na palubu. Sedíme, koukáme, kecáme. Najednou to udělalo: „Bubububum!“ A teď ta velikánská ploutev, rána do lodi a v tom okamžiku se za zádí objevilo velikánský pole krve. Narazila do nás zespodu velryba a nejspíš jsme ji zranili naším kýlem. Pak jsme ho ale prohlíželi a byl úplně v pořádku. Zvláštní.

Co další velcí mořští tvorové – třeba kosatky?
Ty jedou s tebou… Potápějí se pod lodí. Obrací se a vidíš to bílé břicho… Jsou případy, že potopily loď. I ty manty, to jsou hovada – řekl bych veliký jako tahle světnice. Ty občas vylítnou z vody a udělají loping. Možná se tak čistí od parazitů. To je pak řacha, když spadnou na vodu!

Bylo větší dobrodružství Rosinante postavit, nebo pak kormidlovat?
Vždycky jsem byl překvapený, jaké kvality ta loď má. Je rozdíl, jestli máš loď na regatu (závodní typ, pozn. aut.) nebo na bydlení. Těm moderním lodím říkáme, že to jsou „kelímky od jogurtu“. Lehce ťukneš o mělčinu a hned máš díru. Nebo někde škrtneš, vylomí se ti kýl a potopíš se. Když jsme tou naší lodí najeli na velrybu, byl to pořádnej rachot! Moderní loď by se asi potopila, my jsme to zvládli… A když říkám, že všechno jsme udělali sami, tak myslím všechno. I plachty jsme si šili sami.

Jak se dělá ta obrovská plocha plachty? Asi by měla mít minimum švů…
Právě proto musíš sehnat velkou plochu, kde to dělat, a široké pásy. Pak musíš vědět, jak dát ty pásy dohromady, aby se tam utvořil profil podobný křídlu u letadla. Takhle jsme si to sami přešívali. Nesmíš taky podcenit zpevnění na koncích, protože když se pak dostaneš do mraku, můžou tam být pořádný síly…

Jsou nějaké dovednosti, co ses naučil při lezení, které jsi pak použil na moři?
No, tak tam taky pořád machinuješ s lanama. To máš jako když stavíš lešení, to můžeš taky použít. Pojď se podívat. (směje se a jde ukázat venkovní terasu, kterou právě opravuje, pozn. aut.)

Ve Francouzské Guyaně ses nachomýtl ke kosmonautům – co jsi tam dělal?
Práci technika. Takové všelijaké roury a industriální instalace. Pomáhal jsem stavět startovací rampu (pro European Space Agency, pozn. aut.). Proto jsme se tam zasekli na takovou dobu. Kdybychom zůstali na penzi v Guyaně, tak bychom nemuseli řešit tolik věcí jako tady.

ČESKO. KDE SE TADY BERETE?

Co vás tedy nejvíc přilákalo zpátky do Česka?
Za prvé už nejsme nejmladší a za druhé jsme s tím celá léta počítali, a říkali si, že „jednou přijde doba a vrátíme se domů“. Možná jsme to trochu uspěchali.

Ty jsi ale nikdy neměl české občanství, nebo se pletu?
Nebyl jsem Čech. Přišel jsem sem s rodiči, když mi bylo asi pět roků a musel jsem se česky naučit. Měl jsem průkaz „pro osoby bez státní příslušnosti“. Takový zelený kus papíru. Každý rok jsem musel přijít na místní policii, hlásit se tam a musel jsem zaplatit za pobyt. To bylo asi 100 korun měsíčně, tedy 1200 korun za rok, což byla tenkrát měsíční mzda. Nikdy jsem od těch policajtů nedostal žádné potvrzení nebo účet. Ani mě to nenapadlo si o něj poprosit – byli jsme tak blbí! Neinformovaní, jaká jsou lidská práva…

Několikrát jsem požádal o cestu do zahraničí: „Chtěl bych se vystěhovat,“ řekl jsem jim. To už ale stálo stejně jako pro jakéhokoliv českého občana, tedy 650 korun. To bylo tehdy hodně peněz. A pokaždé mi to zamítli. I když jsem platil za pobyt! Problém byl, že do DDR jsem nechtěl – to by mě poslali rovnou k vojsku. V Česku jsem na vojnu nemusel. Kluci, co byli na vojně, hodně promeškali. Já jsem v té době udělal pořádně prvovýstupů. (směje se)

Jak probíhalo vaše přihlášení na úřadech po takové době?
Šli jsme do Trutnova na cizinecké oddělení, kam musí člověk kvůli frontám už v pět ráno. Ptali se nás: „Odkud se jako berete?“ (směje se) Tak jim říkám: „No jo, my jsme byli teďkon léta na lodi. Já jsem kapitán a tady Libu je kontra admirál.“ Libu je totiž druhá Češka, která objela svět na plachetnici. Oni hnedka sympatizovali. To víš, byla to pro ně novota. Rádi by nám pomohli, ale neuměli to, tak nás poslali na jiný úřad.

Jak to probíhalo tam?
Tam úředníci zjistili, že Libu se jim ztratila ze systému během digitalizace dat: „Nemáme vás nikde registrovanou.“ A to se stalo i přesto, že české občanství nikdy nezrušila ani nepozbyla. Pořád vysvětlovali, proč jí nemohou dát občanku. Nestačil jim ani rodný list, starý český pas a fotokopie oznámení o nabyté německé státní příslušnosti. Originál potvrzení o německém občanství jí kdysi na jednom velvyslanectví nevrátili, což byl problém.

Kdyby sis měl vybrat nějakou trvalou adresu mimo Česko, kde by to bylo?
Jasně v těch tropech. Tam je permanentně 28 stupňů.

Dochází i tam k nějakým pozorovatelným změnám?
Celá situace ohledně jachtaření se totálně změnila. Je to jako s lezením – zdá se mi, že přibývá lidí, kteří už nejsou, co bývali. Tady se kupí další a další lodě. Rostou počty společností, které je pronajímají. Svět tohohle plachtaření byl v 70. letech úplně jiný. Za prvé, život pod hladinou, to byl úplný ráj, dnes najdeš pár plastových talířů. A hlavně všichni lidi tam připluli po vlastní ose. Dnes přiletí letadlem a až na místě si pronajmou loď s kapitánem. Dříve jsi tam potkával úplně jiný typ člověka – to byli dobrodruzi. Když jsi přijel na jakékoliv kotviště, zvykem bylo okamžitě zajet k sousedům a představit se. Mezi těmi lidmi byl osobní kontakt. Kdybys za někým takhle přijel dnes? Nul zájem. Teď tam vlastně lidi létají na své osobní lodě kempovat. Námořníci to nejsou – kdykoliv se něco stane, tak mohou volat o pomoc, jelikož každý má iridium (satelitní telefon, pozn. aut.).

Jak se to v tvých očích za ta léta změnilo v Česku?
V každým případě k lepšímu. („To se musíš ptát mě, Kokša nikam moc nechodí,“ reaguje Libu.) Dneska si můžeš koupit, co chceš – třeba jídlo každý den v týdnu. Nebo když potřebuješ pytel cementu, zajedeš dolů do města a všechno je ti hned k dispozici. Tak mě tak napadá, pojď se podívat ven na to dříví, co mi kamarádi z Ádru pomohli naštípat…

__________