ONDRA BENEŠ NA PÍSKU

S Ondrou Benešem se známe už léta. Taková léta, že beru za samozřejmost jeho onsighty Xbéček a 8béček. Na bouldrech přelezy 8A, A+, B. Ve vícedélkách odškrtlé velké výzvy jako je třeba Alpská trilogie, na El Capovi: „El Niño“, „El Corazón“, „Freerider“ a hodnotné prvovýstupy doma i v různých koutech světa s partou kamarádů.

Ale protože nic není samozřejmost a je třeba si vážit výjimečnosti, talentu, píle a cílevědomosti, rozhodla jsem se zase po letech oprášit s Ondrou „chat“ čistě na téma písek – asi i proto, že tam je doma, ten miluje a ten ho vychoval k té samozřejmosti ve všech skalních disciplínách.

Rozhovor vznikl během zimního boulderingu, který Ondra už léta bere jako nejlepší silovou přípravu na jarní lanové projekty a je jasné, že chatovat o jeho lezeckém životě bychom mohli nekonečně dlouho a pořád by bylo o čem… Ale kdo někdy bouldroval v ‑3 stupních, tak chápe. (směje se)

POEZIE NA TÉMA PÍSEK

Lezecky tě vychoval písek, měnil bys?
Ne, určitě ne. Písek je pro mě srdcová záležitost, nejkouzelnější a nejvariabilnější lezení, co znám. Dá ti vytrvalost, sílu, odvahu a udělá z tebe komplexního lezce, který dokáže zalézt všude. Podobně to asi má i lezení na žule.

Takže ti nikdy nebylo líto, že jsi nevyrostl na vápně a neměl až zas takovou silovou převahu?
Lezení na písku z tebe neudělá super vytrvalostního lezce pro typ lezení jako je třeba v Rodellaru a na silovou převahu tě taky úplně nepřipraví, ale zase na druhou stranu dokážeš přečíst technický pasáže mnohem rychleji. Někdy jsem si říkal, že by bylo fajn střídat písek, vápno… Ale nemůžeš mít všechno a naše pískovcové oblasti jsou naprostá pecka. Takže ne, nebylo mi to líto.

Co jsi musel rychle pochopit o lezení na písku, aby ses zlepšoval, někam posunul?
Postupem času jsem zjistil, že mě zimní bouldering dokáže perfektně připravit na jarní přelezy těžkých cest. Víc než lezení na umělé stěně. Venku řešíš těžký kroky, stojíš na malých stupech, držíš malý chyty a jsi vybavený takovou tou agresivní bouldristickou silou, která je do cest na písku potřeba. A vlastně až díky boulderingu jsem začal lézt cesty v jedenáctém stupni.

Když jsme nakousli bouldering, pak mi je jasný, proč jsi autorem nemálo bouldrových oblastí v Labských pískovcích. Hledali jste cíleně těžký směry?
To ani ne. Tenkrát to byl takový zvláštní boom. Rosťa Štefánek, Martin Čermák a kluci z Jílového začali objevovat někdy okolo roku 2004 nová místa k boulderingu… Začalo nás to všechny hrozně bavit. Bylo to pro nás najednou jiný – nový. Neřešili jsme strach a řešili jsme jen těžké kroky.

Takže nejtěžší cesty jsi vždy vylezl zjara?
Přesně tak. Na podzim jsem byl sice vždy rozlezenější, ale už ne nejsilnější. Když lezení na písku „neprokládáš“ umělou stěnou nebo vápnem, tak na něm na těžší cesty slábneš. I když i tady záleží, kde na písku lezeš a co zkoušíš. V Ádru jsou cesty víc technické, v Labáku silovější. Na stěnu už teď nemám čas a ani chuť. Jediné, co mě baví, asi i proto, že mi to zabere maximálně hodinku a cítím tam na rozdíl od stěny rychlý progres, je visení na lištách. Přes zimu je pak venkovní bouldering jasná volba.

Trénoval jsi někdy shyb na jedný ruce? (smích)
K čemu? (směje se)

LÁSKA JMÉNEM LABÁK A TISÁ

Tisá, Ostrov, Labák, to byly tvé začátky? Pamatuješ si na svou první přeleznou cestu a na svou první přelezenou devítku, desítku…?
Moje první vylezená cesta byla v Tisé v Malých stěnách: „Údolní cesta“ V na Medusu s jedním kruhem. Měli jsme tenkrát s sebou i jeden vklíněnec, protože jsme si mysleli, že to můžeme používat. (směje se) Neměli jsme tušení o tom, že spolulezec se dobírá na vršku. Jako prvolezec jsem slezl komínem a druholezec udělal to samé. (směje se) Naštěstí se tam objevil Jarda Ježek, který nám všechno osvětlil, protože měl „know how“ od staršího bráchy. První devítku si nepamatuju, ale po roce lezení jsem vylezl na onsight cestu „Půlnoční běžci“ IXb na Stolici v Tisé, čehož jsem si hrozně vážil.

Vaším lezeckým „guru“ se stal Jarda Ježek?
Jo, byl to Ježour. S ním jsem jel poprvé do Labáku do bivaku pod Vojtěcha, kde jsme lezli první osmičky – čistokrevný klasiky. Postupem času jsem se seznámil s pražskou partičkou a začal jezdit i na Levý břeh, kde bylo ještě hodně málo cest. Do první desítky „Bezzubého Yuchena“ na Sicilskou stěnu jsme nalezli s Ježourem někdy v 16 letech. Tenkrát jsme to jen tak prohákovali a náhodou šel okolo Hudy (Jindra Hudeček), který byl nadšený, že cestu zkoušíme.

Měl jsi nějaký lezecký vzor v období svých začátků?
Hodně mi předal ústecký Cigán (Jiří Novák), Červajz (Martin Červenka), Prcas (Jirka Slavík). Brali mě do saských bivaků, na Ostaš, naučili mě lízt a nejen to – naučili mě, jak mít lezení na písku rád, jak ho vnímat, jak k němu přistupovat. Výjezdy do bivaků, celodenní lezení, pak posezení u ohně… Byla to čistá radost a plnohodnotně strávený den bez nějakých lezeckých ambicí. Spadneš v VII… No a co, nic se neděje. Bylo to takový to ryzí lezecký poznávání, dobrodružství a objevování. Teď to už mám jinak – spím v autě (směje se), nacvičuju cesty a jsem nespokojený, když se nedaří (i když i nad to už se dokážu povznést), ale to asi patří k vývoji, když se chceš zlepšovat.

HUDEBNÍ VSUVKA

K bivakům patří muzika, kytara… Ty jsi taky zdatný muzikant. Na co hraješ?
Od dětství díky dědečkovi hraju na dechové nástroje. Začalo to zobcovou flétnou, klarinetem, alt saxofonem a nakonec jsem skončil u tenor saxofonu. Během života jsem měl i delší pauzy, kdy jsem skoro nehrál, ale teď díky baráčku v Tisé a tiské kapele Gorily v Mlze jsem začal opět pravidelněji hrát.

NA CIVILCE

Vynikající pískařskou lekci jsi získal na civilní službě v Labském údolí. Jak se tohle přihodilo, že místo na vojnu jsi byl odvelen do Labáku?
Odmaturoval jsem v roce 2002 a hned mi přišel povolávák. Je jasný, že na vojnu jsem nechtěl, a tak jsem si vybral civilní služby. Od Českého horolezeckého svazu nám bylo nabídnuto, že bychom civilku mohli odsloužit právě v Labáku. Celé to zaštítil HUDY sport, a to především díky Ríšovi (Litochlebovi) a Hudymu. Původně tam měl být se mnou Honza Horáček, ale ten z nějakého důvodu vypadl a uvolnilo se místo pro Tomajdu (Tomáš Sobotka), který kvůli vojně předstíral vysokoškolského studenta a přesně v té době ho vyhmátli. (směje se)

Jaká byla vaše náplň práce?
Naše náplň práce byla něco jako nyní dělají správci skal. Starali jsme se o zpevňování svahů, vyměňovali jsme slaňáky, kruhy a ve volným čase jsme začali vrtat cesty.

Během civilky jste měli s Tomajdou pracovní úraz. Co se přihodilo?
To se stalo, když jsme dodávali slaňák do „Božích muk“. Při spouštění Toma mi projel konec lana osmou a bylo to. Tom zmizel za balkonem a já v šoku čapl lano, co se odmotávalo, jak se kutálel svahem, a letěl jsem za ním. Tomovi operovali patu a mně rameno. Jedna z mých největších chyb při lezení. Takže lidi, vždy mějte uzel na konci lana, i když lezete desetimetrovou stěnku!

Byl to tvůj jediný lezecký úraz?
Ano, jediný takto velký.

Troufáš si říct, že díky civilce znáš Labák dokonale?
Určitě jsem během civilky Labák poznal hodně dobře, ale i teď často přijdu pod stěnu, kterou jsem nikdy neviděl a dokáže mě i lezecky dost překvapit. Je pravda, že v Labáku dochází jasný, dlouhý linky v nejznámějších sektorech, ale pak jsou místa, jako je například Hřensko, kde možnosti pořád jsou. Jen člověk musí víc hledat a užívat si cesty bouldrovějšího charakteru.

Které části Labáku – masivy, věže máš nejraději?
Těžko přesně říct. Každé místo má své jiné kouzlo a jiné cesty. Vlastně se to i časem mění. Někdy to mám raději tam a jindy zase jinde. (směje se)

Řekl bys, že Labák je světová oblast?
Určitě jo a to z toho důvodu, že například když jsem jezdil každé léto do Ceüse, tak jsem tam vylezl za dvě tři sezóny na onsight všechno, co šlo, a pak už jsem jen „workoval“ těžký cesty. V Labáku po dvaceti letech lezení pořád lezu onsighty. Jasně, v těch hlavních sektorech to mám přebraný, ale je spousty míst, kde ne. Navíc lezení v Labáku je hravý – takový bouldering v kolmým. Ale i z Labáku je třeba pravidelně vyjíždět za změnou, třeba do Ádru, kde zase jinak stojíš, jinak se držíš, jinak ti to psychicky nakládá…

OS-BEZMOZEK

Co odpovíš cizincům na to, že je u nás lezení jen o strachu?
To si nemyslím, ale mám na to asi pohled člověka, který tady leze celý život. U nás nejsou cesty na zabití, jsou jenom vzdušnější. Vždy záleží, odkud lezci pochází. Pokud z dobře zajištěných oblastí, tak věřím, že jsou u nás permanentně vybátí. Pokud lezou v horách a vícedélky, jako třeba moji kamarádi Harald Berger a Quido, kteří mě navštívili, tak ti byli nadšení. Při lezení se vybáli tak akorát a ještě se jim líbil lezecký styl cest. Pořád si zde ale může každý vybrat.

Holky o strachu na písku mluví víc, kluci málo. (směje se) Máš nějakou svou pomůcku, jak s ním pracovat?
Zjara se taky vždycky víc bojím, ale pak si někdy přijdu jak bezmozek a je mi to jedno. Jde to asi ruku v ruce s momentálním nastavením, vylezeností… Nepatřím mezi střelce, který jde do všeho bezhlavě, a když se necítím, tak do cesty prostě nejdu a počkám si. V Tisé mám třeba takové „přisolené Špekoviny“, u kterých na správné nastavení vyčkávám. Jenom v onsight přelezech se dokážu dostat do „flow“, jak se teď říká, a strach mi najednou zmizí.

Jsou na písku nějaké cesty, které by tě třeba lákaly, ale raději do nich kvůli jištění nenastoupíš?
Těch je spousta, hlavně v Ádru, kde nejsem tak vylezený, a tak se v nich cítím dost nejistý. Hlavně nějaké klasické spáry.

Lákají tě i saské cesty – třeba ty od Roberta Leistnera?
Hrozně, ale já to bez toho štuku nedám. Mám na to svou filozofii a asi to tady nemá cenu rozebírat. Jednou za rok tam zajedu vylézt si jen lehčí věci.

Je něco, co tě ve skalách dokáže naštvat?
Jo, když mi pes sežere svačinu, protože dřív mi stačila sušenka, ale dnes už potřebuju k lezení celou svačinku! A pak když dělají lidi ve skalách bordel a chovají se tam jak na stěně.

LABÁCKÝ BOOM

Nejaktivnější jako prvovýstupce jsi byl během civilky a vaše „Dolní Žleb Company“ vyrobila kolem roku 2003 nespočet cest. Víš kolik?
Ne, musel bych se podívat do své kouzelné tabulky a spočítat si to. Věřím, že Tomajda bude mít lepší přehled. Nikdy jsem se k tomu nevracel.

Kdo vás učil ty správné „prvovýstupecké“ postupy?
Úplně můj první učitel byl Ježour a pak Tomajda, který měl už zkušenosti z Drábek a z dalších oblastí. Navíc studoval na stavárně, takže přicházel s novými vychytávkami.

S Tomajdou jste se museli skvěle doplňovat. Oba vynikající lezci, chuť a zápal vám nechyběl. Měli jste nějaké pravidlo: střídali jste se v cestách, nebo lezli, jak to pustilo? Co šlo víc tobě a co Tomajdovi?
Jo, vždy jsme se nějak střídali. Tomajda je neskutečný lezec v kolmým po nechytech a já byl zase víc ten silově založený, co to vždy silově urval.

Už jsi zmínil, že v Labáku v dobách tvých začátků moc cest nebylo. Mezi aktivní provýstupce tehdy patřili (a stále patří) Ríša, Pavouk (Pavel Černý), Pítrs (Petr Laštovička), Červajz nebo Hudy. Takže kam jste se podívali, tam byl volný směr?
Měli jsme tu výhodu, že na jednom masivu byla většinou jen jedna nebo dvě cesty a všechny volný směry byly „jasný loženky“, co jsou doteď hitovky oblasti. Po práci na civilce jsme vrtali každé odpoledne. Často za námi došel Hudy a hned chtěl nové cesty zkoušet na onsight nebo se s námi štengroval, kdo to vyleze jako první na kusovku. Tak to třeba bylo u „Amores Perros“ Xc… Sázeli jsme jeden pokus za druhým a nakonec cestu vylezl jako první na závěr dne Hudy. To samé bylo v cestě „Nejslabší máte padáka“ XIa. V jeden den to vylezl Hudy, Tomajda a já jako poslední. To bylo psycho. (směje se)

DALŠÍ VÝZVY

Můžeš některé vaše hitovky jmenovat?
„Vodní svět“ Xb, „THC“ XIb, „La Bomba“ Xb, „Huly sport“ Xb, „Nejslabší, máte padáka“ XIa…

Napadají tě nějaké nedodělané směry – hozené rukavice, které jste opustili?
Většinu věcí jsme dodělali. Jediný, co mě teď napadá, je směr, který minulý rok dolezl Adam Ondra – „Zpřítomnění“ AF XIa.

Je to pro tebe hozená rukavice?
Ani ne. Odrazuje mě, že k nejtěžšímu místu se musíš dohrabat cca 40 metrů a pak taky na takové projekty je problém vždy sehnat jističe, který navíc umí dobře chytat dlouhé pády do kolmičky…

Sypeš si písek na hlavu za nějaké prvovýstupy?
Ne, za všema si stojím.

Dělání cest na písku je dost těžká robota a zabere spoustu času. Jak to vidíš teď, kdy času na lezení už je méně a povinností více?
To jde asi vidět, že poslední dobou, na rozdíl od roků předešlých, udělám jednotky cest za rok. Mám jednak málo času, a když už se do skal dostanu, tak mám chuť na řešení těžkých kroků a hlavně mě poslední tři roky baví onsighty. Stavba baráku se ale chýlí ke konci a brzy začnu zase vyrážet i do Ádru, kde za posledních pět let vznikají neskutečné nové směry… Labák je co se týče dlouhých, jasných linek lehce přebraný a dění se teď přesunulo do Ádru, kde se dají najít jasné nádherné linky. Těším se na ně.

TROCHA FILOSOFIE

V dnešní době se hodně mluví o pískařích modernistech a klasicích. Tebe vůbec nevím, kam zařadit, ty jsi pro mě „moderne klasik“ – když chceš, lezeš všechno. Jak vnímáš tohle dělení a současnou náladu a přístup pískařů?
Nemám s tím problém a cítím se někde mezi. Lezu sportovky i klasiky, ale necpu se do nějakých vykřičníkových cest. Je pravda, že když se vyskytuješ v tradičnějších oblastech, tak se řeší: Ufo ano či ne, mágo ano či ne… Mně je to popravdě jedno. Od tý doby, co jsem začal jezdit do Yosemit, mě začaly bavit spáry a jezdím za nimi do Ádru. Ufo si do spár zakládám, protože mě jako jisticí pomůcka hodně baví. Ale samozřejmě obdivuju všechny, kteří lezou bez toho. Každý to má po svým, mě to baví takhle. Tradice nechci posírat, ani přejišťovat nebo dojišťovat cesty. Ale jsme tu chviličku, tak ať si to užijeme.

Co bys nikdy nechtěl, aby se z pískovcových cest vytratilo?
Asi to dobrodružství. Považuji se víc za sportovního lezce než za tradičního, ale mám v cestách to dobrodružství moc rád. Musí to být ale dobrodružství, které tě neohrozí na životě. Mám taky rád ve skalách tu svou pohodičku, ne moc lidí… A čím jsou cesty více zajištěné, tím je víc lidí. (směje se)

„Každý to má po svým, mě to baví takhle. Tradice nechci posírat, ani přejišťovat nebo dojišťovat cesty. Ale jsme tu chviličku, tak ať si to užijeme.“

(V přehledu níže bychom rádi vyzdvihli Ondrovy PP přelezy na písku… Dá se to říci i jinak: Co si udělal, to si skoro vždy přelezl, a u spousty prvovýstupů šlo o první kusovku. Některé Ondrovy cesty zatím opakování ani nemají, pozn. red.)

DIKTOVAT KROKY

Jaké další cesty tě v Labáku nebo v Ádru a Teplických hodně oslovily a nebo i hodně potrápily? Kterých si vážíš a proč?
Tehdá určitě „Akumulátor“ XIb nebo „Vysoké Napětí“ XIa v Teplicích. Potom „Zrzaví slimáci“ XIb na Ostaši, ti naštěstí šli celkem rychle do pěti pokusů, ale to je už více jak 15 let. (směje se) Dnes je to spíš o tom, jaký čas ve skalách strávím, ale v posledních pár letech mě potěšila třeba „Garfieldova varianta“ XIa na Korzára na Pravém nebo „To tu ještě zbylo“ XIa na Levém a „Estivace“ XIa v Klokočkách.

Na každý přelez ses dokázal dost systematicky připravit. Vždy sám nebo ti někdo radil?
Postupně jsem se to naučil sám. Někde jsem se taky dočetl, že je dobré si na bouldrovce udělat repliky kroků. Poprvé jsem si takto připravil na bouldrovce kroky v „Betomu“. Na „Černou perlu“ jsem zase dělal krok za futra tak, abych posílil pravý bok a naučil se být v tom kroku co nejpomalejší kvůli správnému vyhmátnutí. Bylo vždy těžký shánět spolulezce na jištění, tak jsem razil cestu – nejprve se připravit a až pak vyrazit.

Cit pro pohyb ti určitě nechybí. Dělal jsi předtím nějaký jiný sport?
Hodně sportů, ale žádnou gymnastiku, spíš fotbal, pinčes… Vždycky mě hrozně bavilo o lezení a krocích přemýšlet. Spousta lidí mi říká, že je zvláštní, když jim po onsightu nebo flash přelezu dokážu do detailu diktovat kroky. Pamatuju si je většinou úplně přesně včetně mechaniky pohybu. Nikdy jsem nebyl extrémní silák a vždycky jsem hledal nejjednodušší provedení kroku. Na to je písek geniální.

Máš hezkou vlastnost víry v přelez a taky dokážeš v přelezech i další lidi hodně podpořit a vyřvat až ke slaňáku. To jsi „koupil“ kde?
Jsem hodně cílevědomý člověk. Někdy si jdu za vším až moc, nejen při lezení, ale i v práci nebo teď při stavbě baráku. Teď a pořádně.

KRÁLOVSKÁ DISCIPLÍNA: OS

Onsight disciplíně se věnuje čím dál míň lezců. Pro tebe to byl ale vždycky top – nepletu-li se?
Ano, to je pravda, především poslední dva roky, kdy jsem stavěl dům. Cítil jsem, že nemám výraznou sílu na těžký cesty, ale při onsight přelezech jsem byl překvapený, že tím dlouholetým lezením to v člověku zůstává. Za léto jsem vylezl tři Xb na onsight a měl jsem z toho hroznou radost. Snad i větší, než kdybych nacvičil jedenáctku. Onsight mi přijde jako jeden z nejintenzivnějších lezeckých zážitků, kdy musíš umět všechno rychle přečíst a nebát se.

„Onsight mi přijde jako jeden z nejintenzivnější lezeckých zážitků, kdy musíš umět všechno rychle přečíst a nebát se.“

Jaký je tvůj nejlepší onsight v Labáku nebo v Ádru? Zatáhni nás do atmosféry přelezu.
Mám asi patnáct Xb na OS v různých oblastech. Jeden si ale tak nějak pamatuji víc. Byl jsem s Jírou (Jirka Lautner) a Fidem (Filip Martínek) na Drábkách. Kluci se večer trochu víc upravili, takže ráno jsem sháněl parťáka. Naštěstí Honza Šimánek šel se mnou do Klokočí a ukázal mi Zelený Důl. Bez rozlezu jsem si šel prolézt „Boží mlejn“ Xb a ono to vyšlo. Taková ta levitace, kdy někam v pádu sáhneš, nepadáš a lezeš dál… Rychle improvizuješ, točíš se tam a najednou koukáš na slaňák. Toto zažívám asi pokaždé – to je to kouzlo neznáma.

Tento přelez byl sice na flash, ale stejně klobouček – „Nejistá sezóna“ XIa na Prachově. Vyčkáváš, taktizuješ, než se do něčeho takového napoprvé pustíš?
„Nejistá sezóna“ je za mě třeba Xc, ale je to zase otázka čísel. Jo, to byl silný zážitek, protože jsem nebyl rozlezený a lezl jsem to hrozně dlouho. Kroky mi radil Ondra Tůma, který je skoro dvoumetrový, takže to byl pro mě spíš onsight, (směje se) hledal jsem furt mezi chyty. Od posledního kruhu jsem měl úplně mrtvý ruce a nějak jsem to vždy ustál. Parádní boj a velké emoce. Ten den jsem ale dolezl. (směje se)

Říkáš otázka čísel… Před časem jsi zmizel z veřejného deníčku. Nechtěl jsi už řešit tyhle debaty o číslech?
To ani ne. Co za kolik je, by se řešit mělo. Pak se může klasifikace cest lépe usadit. Deníček na Lezci jsem si zrušil, jelikož se mi nelíbilo, jak se výstupy bodují a pak se řadíš do žebříčku. Nemělo to na mě dobrý vliv. Chci lézt cesty, protože mě lákají a ne proto, abych za ně dostal body.

Zmizel jsi taky ze sociálních sítí. Možná škoda – lidi si rádi přečtou, co lezeš. Motivuje je to…
Raději se teď distancuji. Myslím, že by to měl každý občas udělat. Nehejtuji sociální sítě, ale myslím si, že to není nic dobrého.

Jistě máš další plány na písku, v horách, vícedélkách, na bouldrech, ale budu trochu rýpavá – s věkem se plány mění… U tebe, jak se zdá, ale nadšení a zápal zůstává?
Nic konkrétního momentálně neplánuji. Věřím, že díky tomu, že jsem dobudoval, tak bude zase víc času na skály. Nějaké cesty v merku mám, ale o tom se nemluví. Mladá a silná generace se neptá, jdou si za vším jak buldoci, ale já byl a jsem stále stejný. (směje se)

__________