ONDRA BENEŠ NA PÍSKU

S Ond­rou Bene­šem se zná­me už léta. Tako­vá léta, že beru za samo­zřej­most jeho onsi­gh­ty Xbé­ček a 8béček. Na boul­d­rech pře­le­zy 8A, A+, B. Ve více­dél­kách odškrt­lé vel­ké výzvy jako je tře­ba Alp­ská tri­lo­gie, na El Capo­vi: „El Niño“, „El Cora­zón“, „Free­ri­der“ a hod­not­né prvo­vý­stu­py doma i v růz­ných kou­tech svě­ta s par­tou kama­rá­dů.

Ale pro­to­že nic není samo­zřej­most a je tře­ba si vážit výji­meč­nos­ti, talen­tu, píle a cíle­vě­do­mos­ti, roz­hod­la jsem se zase po letech oprášit s Ond­rou „chat“ čis­tě na téma písek – asi i pro­to, že tam je doma, ten milu­je a ten ho vycho­val k té samo­zřej­mos­ti ve všech skal­ních dis­ci­plí­nách.

Roz­ho­vor vzni­kl během zim­ní­ho boul­de­rin­gu, kte­rý Ond­ra už léta bere jako nej­lep­ší silo­vou pří­pra­vu na jar­ní lano­vé pro­jek­ty a je jas­né, že cha­to­vat o jeho lezec­kém živo­tě bychom moh­li neko­neč­ně dlou­ho a pořád by bylo o čem… Ale kdo někdy boul­dro­val v ‑3 stup­ních, tak chá­pe. (smě­je se)

POEZIE NA TÉMA PÍSEK

Lezec­ky tě vycho­val písek, měnil bys?
Ne, urči­tě ne. Písek je pro mě srd­co­vá zále­ži­tost, nej­kou­zel­něj­ší a nej­va­ri­a­bil­něj­ší leze­ní, co znám. Dá ti vytr­va­lost, sílu, odva­hu a udě­lá z tebe kom­plex­ní­ho lez­ce, kte­rý doká­že zalézt všu­de. Podob­ně to asi má i leze­ní na žule.

Tak­že ti nikdy neby­lo líto, že jsi nevy­ros­tl na váp­ně a neměl až zas tako­vou silo­vou pře­va­hu?
Leze­ní na pís­ku z tebe neu­dě­lá super vytr­va­lost­ní­ho lez­ce pro typ leze­ní jako je tře­ba v Rodella­ru a na silo­vou pře­va­hu tě taky úpl­ně nepři­pra­ví, ale zase na dru­hou stra­nu doká­žeš pře­číst tech­nic­ký pasá­že mno­hem rych­le­ji. Někdy jsem si říkal, že by bylo fajn stří­dat písek, váp­no… Ale nemů­žeš mít všech­no a naše pís­kov­co­vé oblas­ti jsou napros­tá pec­ka. Tak­že ne, neby­lo mi to líto.

Co jsi musel rych­le pocho­pit o leze­ní na pís­ku, aby ses zlep­šo­val, někam posu­nul?
Postu­pem času jsem zjis­til, že mě zim­ní boul­de­ring doká­že per­fekt­ně při­pra­vit na jar­ní pře­le­zy těž­kých cest. Víc než leze­ní na umě­lé stě­ně. Ven­ku řešíš těž­ký kro­ky, sto­jíš na malých stu­pech, držíš malý chy­ty a jsi vyba­ve­ný tako­vou tou agre­siv­ní boul­dris­tic­kou silou, kte­rá je do cest na pís­ku potře­ba. A vlast­ně až díky boul­de­rin­gu jsem začal lézt ces­ty v jede­nác­tém stup­ni.

Když jsme nakous­li boul­de­ring, pak mi je jas­ný, proč jsi auto­rem nemá­lo boul­d­ro­vých oblas­tí v Labských pís­kov­cích. Hle­da­li jste cíle­ně těž­ký smě­ry?
To ani ne. Ten­krát to byl tako­vý zvlášt­ní boom. Ros­ťa Šte­fá­nek, Mar­tin Čer­mák a klu­ci z Jílo­vé­ho zača­li obje­vo­vat někdy oko­lo roku 2004 nová mís­ta k boul­de­rin­gu… Zača­lo nás to všech­ny hroz­ně bavit. Bylo to pro nás najed­nou jiný – nový. Neře­ši­li jsme strach a řeši­li jsme jen těž­ké kro­ky.

Tak­že nej­těž­ší ces­ty jsi vždy vyle­zl zja­ra?
Přes­ně tak. Na pod­zim jsem byl sice vždy roz­le­ze­něj­ší, ale už ne nej­sil­něj­ší. Když leze­ní na pís­ku „nepro­klá­dáš“ umě­lou stě­nou nebo váp­nem, tak na něm na těž­ší ces­ty sláb­neš. I když i tady zále­ží, kde na pís­ku lezeš a co zkou­šíš. V Ádru jsou ces­ty víc tech­nic­ké, v Labá­ku silo­věj­ší. Na stě­nu už teď nemám čas a ani chuť. Jedi­né, co mě baví, asi i pro­to, že mi to zabe­re maxi­mál­ně hodin­ku a cítím tam na roz­díl od stě­ny rych­lý pro­gres, je vise­ní na lištách. Přes zimu je pak ven­kov­ní boul­de­ring jas­ná vol­ba.

Tré­no­val jsi někdy shyb na jed­ný ruce? (smích)
K čemu? (smě­je se)

LÁSKA JMÉNEM LABÁK A TISÁ

Tisá, Ost­rov, Labák, to byly tvé začát­ky? Pama­tu­ješ si na svou prv­ní pře­lez­nou ces­tu a na svou prv­ní pře­le­ze­nou devít­ku, desít­ku…?
Moje prv­ní vyle­ze­ná ces­ta byla v Tisé v Malých stě­nách: „Údol­ní ces­ta“ V na Medu­su s jed­ním kru­hem. Měli jsme ten­krát s sebou i jeden vklí­ně­nec, pro­to­že jsme si mys­le­li, že to může­me pou­ží­vat. (smě­je se) Nemě­li jsme tuše­ní o tom, že spo­lu­le­zec se dobí­rá na vrš­ku. Jako prvo­le­zec jsem sle­zl komí­nem a dru­ho­le­zec udě­lal to samé. (smě­je se) Naštěs­tí se tam obje­vil Jar­da Ježek, kte­rý nám všech­no osvět­lil, pro­to­že měl „know how“ od star­ší­ho brá­chy. Prv­ní devít­ku si nepa­ma­tu­ju, ale po roce leze­ní jsem vyle­zl na onsi­ght ces­tu „Půl­noč­ní běž­ci“ IXb na Sto­li­ci v Tisé, čehož jsem si hroz­ně vážil.

Vaším lezec­kým „guru“ se stal Jar­da Ježek?
Jo, byl to Ježour. S ním jsem jel popr­vé do Labá­ku do biva­ku pod Voj­tě­cha, kde jsme lez­li prv­ní osmič­ky – čis­to­krev­ný kla­si­ky. Postu­pem času jsem se sezná­mil s praž­skou par­tič­kou a začal jez­dit i na Levý břeh, kde bylo ješ­tě hod­ně málo cest. Do prv­ní desít­ky „Bez­zubé­ho Yuche­na“ na Sicil­skou stě­nu jsme nalez­li s Ježou­rem někdy v 16 letech. Ten­krát jsme to jen tak pro­há­ko­va­li a náho­dou šel oko­lo Hudy (Jin­d­ra Hude­ček), kte­rý byl nad­še­ný, že ces­tu zkou­ší­me.

Měl jsi něja­ký lezec­ký vzor v obdo­bí svých začát­ků?
Hod­ně mi pře­dal ústec­ký Cigán (Jiří Novák), Čer­vajz (Mar­tin Čer­ven­ka), Prcas (Jir­ka Sla­vík). Bra­li mě do sas­kých biva­ků, na Ostaš, nau­či­li mě lízt a nejen to – nau­či­li mě, jak mít leze­ní na pís­ku rád, jak ho vní­mat, jak k němu při­stu­po­vat. Výjezdy do biva­ků, celo­den­ní leze­ní, pak pose­ze­ní u ohně… Byla to čis­tá radost a plno­hod­not­ně strá­ve­ný den bez něja­kých lezec­kých ambi­cí. Spad­neš v VII… No a co, nic se nedě­je. Bylo to tako­vý to ryzí lezec­ký pozná­vá­ní, dob­ro­druž­ství a obje­vo­vá­ní. Teď to už mám jinak – spím v autě (smě­je se), nacvi­ču­ju ces­ty a jsem nespo­ko­je­ný, když se neda­ří (i když i nad to už se doká­žu povznést), ale to asi pat­ří k vývo­ji, když se chceš zlep­šo­vat.

HUDEBNÍ VSUVKA

K biva­kům pat­ří muzi­ka, kyta­ra… Ty jsi taky zdat­ný muzi­kant. Na co hra­ješ?
Od dět­ství díky dědeč­ko­vi hra­ju na decho­vé nástro­je. Zača­lo to zob­co­vou flét­nou, kla­ri­ne­tem, alt saxo­fo­nem a nako­nec jsem skon­čil u tenor saxo­fo­nu. Během živo­ta jsem měl i del­ší pau­zy, kdy jsem sko­ro nehrál, ale teď díky baráč­ku v Tisé a tiské kape­le Gori­ly v Mlze jsem začal opět pra­vi­del­ně­ji hrát.

NA CIVILCE

Vyni­ka­jí­cí pís­kař­skou lek­ci jsi zís­kal na civil­ní služ­bě v Labském údo­lí. Jak se tohle při­ho­di­lo, že mís­to na voj­nu jsi byl odve­len do Labá­ku?
Odma­tu­ro­val jsem v roce 2002 a hned mi při­šel povo­lá­vák. Je jas­ný, že na voj­nu jsem nechtěl, a tak jsem si vybral civil­ní služ­by. Od Čes­ké­ho horo­le­zec­ké­ho sva­zu nám bylo nabíd­nu­to, že bychom civil­ku moh­li odslou­žit prá­vě v Labá­ku. Celé to zaští­til HUDY sport, a to pře­de­vším díky Ríšo­vi (Litochle­bo­vi) a Hudy­mu. Původ­ně tam měl být se mnou Hon­za Horá­ček, ale ten z něja­ké­ho důvo­du vypa­dl a uvol­ni­lo se mís­to pro Tomajdu (Tomáš Sobot­ka), kte­rý kvů­li voj­ně před­stí­ral vyso­ko­škol­ské­ho stu­den­ta a přes­ně v té době ho vyhmát­li. (smě­je se)

Jaká byla vaše náplň prá­ce?
Naše náplň prá­ce byla něco jako nyní děla­jí správ­ci skal. Sta­ra­li jsme se o zpev­ňo­vá­ní sva­hů, vymě­ňo­va­li jsme slaňá­ky, kru­hy a ve vol­ným čase jsme zača­li vrtat ces­ty.

Během civil­ky jste měli s Tomajdou pra­cov­ní úraz. Co se při­ho­di­lo?
To se sta­lo, když jsme dodá­va­li slaňák do „Božích muk“. Při spouš­tě­ní Toma mi pro­jel konec lana osmou a bylo to. Tom zmi­zel za bal­ko­nem a já v šoku čapl lano, co se odmo­tá­va­lo, jak se kutá­lel sva­hem, a letěl jsem za ním. Tomo­vi ope­ro­va­li patu a mně rame­no. Jed­na z mých nej­vět­ších chyb při leze­ní. Tak­že lidi, vždy měj­te uzel na kon­ci lana, i když leze­te dese­ti­me­t­ro­vou stěn­ku!

Byl to tvůj jedi­ný lezec­ký úraz?
Ano, jedi­ný tak­to vel­ký.

Trou­fáš si říct, že díky civil­ce znáš Labák doko­na­le?
Urči­tě jsem během civil­ky Labák poznal hod­ně dob­ře, ale i teď čas­to při­jdu pod stě­nu, kte­rou jsem nikdy nevi­děl a doká­že mě i lezec­ky dost pře­kva­pit. Je prav­da, že v Labá­ku dochá­zí jas­ný, dlou­hý lin­ky v nej­zná­měj­ších sek­to­rech, ale pak jsou mís­ta, jako je napří­klad Hřen­sko, kde mož­nos­ti pořád jsou. Jen člo­věk musí víc hle­dat a uží­vat si ces­ty boul­dro­věj­ší­ho cha­rak­te­ru.

Kte­ré čás­ti Labá­ku – masi­vy, věže máš nej­ra­dě­ji?
Těž­ko přes­ně říct. Kaž­dé mís­to má své jiné kouz­lo a jiné ces­ty. Vlast­ně se to i časem mění. Někdy to mám radě­ji tam a jin­dy zase jin­de. (smě­je se)

Řekl bys, že Labák je svě­to­vá oblast?
Urči­tě jo a to z toho důvo­du, že napří­klad když jsem jez­dil kaž­dé léto do Ceü­se, tak jsem tam vyle­zl za dvě tři sezó­ny na onsi­ght všech­no, co šlo, a pak už jsem jen „wor­ko­val“ těž­ký ces­ty. V Labá­ku po dva­ce­ti letech leze­ní pořád lezu onsi­gh­ty. Jas­ně, v těch hlav­ních sek­to­rech to mám pře­bra­ný, ale je spous­ty míst, kde ne. Navíc leze­ní v Labá­ku je hra­vý – tako­vý boul­de­ring v kol­mým. Ale i z Labá­ku je tře­ba pra­vi­del­ně vyjíž­dět za změ­nou, tře­ba do Ádru, kde zase jinak sto­jíš, jinak se držíš, jinak ti to psy­chic­ky naklá­dá…

OS-BEZMOZEK

Co odpo­víš cizin­cům na to, že je u nás leze­ní jen o stra­chu?
To si nemys­lím, ale mám na to asi pohled člo­vě­ka, kte­rý tady leze celý život. U nás nejsou ces­ty na zabi­tí, jsou jenom vzduš­něj­ší. Vždy zále­ží, odkud lez­ci pochá­zí. Pokud z dob­ře zajiš­tě­ných oblas­tí, tak věřím, že jsou u nás per­ma­nent­ně vybá­tí. Pokud lezou v horách a více­dél­ky, jako tře­ba moji kama­rá­di Harald Ber­ger a Qui­do, kte­ří mě navští­vi­li, tak ti byli nad­še­ní. Při leze­ní se vybá­li tak ako­rát a ješ­tě se jim líbil lezec­ký styl cest. Pořád si zde ale může kaž­dý vybrat.

Hol­ky o stra­chu na pís­ku mlu­ví víc, klu­ci málo. (smě­je se) Máš něja­kou svou pomůc­ku, jak s ním pra­co­vat?
Zja­ra se taky vždyc­ky víc bojím, ale pak si někdy při­jdu jak bez­mo­zek a je mi to jed­no. Jde to asi ruku v ruce s momen­tál­ním nasta­ve­ním, vyle­ze­nos­tí… Nepa­t­řím mezi střel­ce, kte­rý jde do vše­ho bez­hla­vě, a když se necí­tím, tak do ces­ty pros­tě nejdu a počkám si. V Tisé mám tře­ba tako­vé „při­so­le­né Špe­ko­vi­ny“, u kte­rých na správ­né nasta­ve­ní vyčká­vám. Jenom v onsi­ght pře­le­zech se doká­žu dostat do „flow“, jak se teď říká, a strach mi najed­nou zmi­zí.

Jsou na pís­ku něja­ké ces­ty, kte­ré by tě tře­ba láka­ly, ale radě­ji do nich kvů­li jiš­tě­ní nena­stou­píš?
Těch je spous­ta, hlav­ně v Ádru, kde nejsem tak vyle­ze­ný, a tak se v nich cítím dost nejis­tý. Hlav­ně něja­ké kla­sic­ké spá­ry.

Láka­jí tě i sas­ké ces­ty – tře­ba ty od Rober­ta Leist­ne­ra?
Hroz­ně, ale já to bez toho štu­ku nedám. Mám na to svou filo­zo­fii a asi to tady nemá cenu roze­bí­rat. Jed­nou za rok tam zaje­du vylézt si jen leh­čí věci.

Je něco, co tě ve ska­lách doká­že naštvat?
Jo, když mi pes seže­re sva­či­nu, pro­to­že dřív mi sta­či­la sušen­ka, ale dnes už potře­bu­ju k leze­ní celou sva­čin­ku! A pak když děla­jí lidi ve ska­lách bor­del a cho­va­jí se tam jak na stě­ně.

LABÁCKÝ BOOM

Nej­ak­tiv­něj­ší jako prvo­vý­stup­ce jsi byl během civil­ky a vaše „Dol­ní Žleb Com­pa­ny“ vyro­bi­la kolem roku 2003 nespo­čet cest. Víš kolik?
Ne, musel bych se podí­vat do své kou­zel­né tabul­ky a spo­čí­tat si to. Věřím, že Tomajda bude mít lep­ší pře­hled. Nikdy jsem se k tomu nevra­cel.

Kdo vás učil ty správ­né „prvo­vý­stu­pec­ké“ postu­py?
Úpl­ně můj prv­ní uči­tel byl Ježour a pak Tomajda, kte­rý měl už zku­še­nos­ti z Drá­bek a z dal­ších oblas­tí. Navíc stu­do­val na sta­vár­ně, tak­že při­chá­zel s nový­mi vychy­táv­ka­mi.

S Tomajdou jste se muse­li skvě­le dopl­ňo­vat. Oba vyni­ka­jí­cí lez­ci, chuť a zápal vám nechy­běl. Měli jste něja­ké pra­vi­dlo: stří­da­li jste se v cestách, nebo lez­li, jak to pus­ti­lo? Co šlo víc tobě a co Tomajdo­vi?
Jo, vždy jsme se nějak stří­da­li. Tomajda je nesku­teč­ný lezec v kol­mým po nechy­tech a já byl zase víc ten silo­vě zalo­že­ný, co to vždy silo­vě urval.

Už jsi zmí­nil, že v Labá­ku v dobách tvých začát­ků moc cest neby­lo. Mezi aktiv­ní pro­vý­stup­ce teh­dy pat­ři­li (a stá­le pat­ří) Ríša, Pavouk (Pavel Čer­ný), Pítrs (Petr Laš­to­vič­ka), Čer­vajz nebo Hudy. Tak­že kam jste se podí­va­li, tam byl vol­ný směr?
Měli jsme tu výho­du, že na jed­nom masi­vu byla vět­ši­nou jen jed­na nebo dvě ces­ty a všech­ny vol­ný smě­ry byly „jas­ný ložen­ky“, co jsou doteď hitov­ky oblas­ti. Po prá­ci na civil­ce jsme vrta­li kaž­dé odpo­led­ne. Čas­to za námi došel Hudy a hned chtěl nové ces­ty zkou­šet na onsi­ght nebo se s námi štengro­val, kdo to vyle­ze jako prv­ní na kusov­ku. Tak to tře­ba bylo u „Amo­res Perros“ Xc… Sáze­li jsme jeden pokus za dru­hým a nako­nec ces­tu vyle­zl jako prv­ní na závěr dne Hudy. To samé bylo v ces­tě „Nej­slab­ší máte padá­ka“ XIa. V jeden den to vyle­zl Hudy, Tomajda a já jako posled­ní. To bylo psy­cho. (smě­je se)

DALŠÍ VÝZVY

Můžeš někte­ré vaše hitov­ky jme­no­vat?
„Vod­ní svět“ Xb, „THC“ XIb, „La Bom­ba“ Xb, „Huly sport“ Xb, „Nej­slab­ší, máte padá­ka“ XIa…

Napa­da­jí tě něja­ké nedo­dě­la­né smě­ry – hoze­né ruka­vi­ce, kte­ré jste opus­ti­li?
Vět­ši­nu věcí jsme dodě­la­li. Jedi­ný, co mě teď napa­dá, je směr, kte­rý minu­lý rok dole­zl Adam Ond­ra – „Zpří­tomně­ní“ AF XIa.

Je to pro tebe hoze­ná ruka­vi­ce?
Ani ne. Odra­zu­je mě, že k nej­těž­ší­mu mís­tu se musíš dohra­bat cca 40 met­rů a pak taky na tako­vé pro­jek­ty je pro­blém vždy sehnat jis­ti­če, kte­rý navíc umí dob­ře chy­tat dlou­hé pády do kol­mič­ky…

Sypeš si písek na hla­vu za něja­ké prvo­vý­stu­py?
Ne, za vše­ma si sto­jím.

Dělá­ní cest na pís­ku je dost těž­ká robo­ta a zabe­re spous­tu času. Jak to vidíš teď, kdy času na leze­ní už je méně a povin­nos­tí více?
To jde asi vidět, že posled­ní dobou, na roz­díl od roků pře­de­šlých, udě­lám jed­not­ky cest za rok. Mám jed­nak málo času, a když už se do skal dosta­nu, tak mám chuť na řeše­ní těž­kých kro­ků a hlav­ně mě posled­ní tři roky baví onsi­gh­ty. Stav­ba bará­ku se ale chý­lí ke kon­ci a brzy začnu zase vyrá­žet i do Ádru, kde za posled­ních pět let vzni­ka­jí nesku­teč­né nové smě­ry… Labák je co se týče dlou­hých, jas­ných linek lehce pře­bra­ný a dění se teď pře­su­nu­lo do Ádru, kde se dají najít jas­né nád­her­né lin­ky. Těším se na ně.

TROCHA FILOSOFIE

V dneš­ní době se hod­ně mlu­ví o pís­ka­řích moder­nis­tech a kla­si­cích. Tebe vůbec nevím, kam zařa­dit, ty jsi pro mě „moder­ne kla­sik“ – když chceš, lezeš všech­no. Jak vní­máš tohle děle­ní a sou­čas­nou nála­du a pří­stup pís­ka­řů?
Nemám s tím pro­blém a cítím se někde mezi. Lezu spor­tov­ky i kla­si­ky, ale necpu se do něja­kých vykřič­ní­ko­vých cest. Je prav­da, že když se vysky­tu­ješ v tra­dič­něj­ších oblas­tech, tak se řeší: Ufo ano či ne, mágo ano či ne… Mně je to poprav­dě jed­no. Od tý doby, co jsem začal jez­dit do Yose­mit, mě zača­ly bavit spá­ry a jez­dím za nimi do Ádru. Ufo si do spár zaklá­dám, pro­to­že mě jako jis­ti­cí pomůc­ka hod­ně baví. Ale samo­zřej­mě obdi­vu­ju všech­ny, kte­ří lezou bez toho. Kaž­dý to má po svým, mě to baví takhle. Tra­di­ce nechci posí­rat, ani pře­jiš­ťo­vat nebo dojiš­ťo­vat ces­ty. Ale jsme tu chvi­lič­ku, tak ať si to uži­je­me.

Co bys nikdy nechtěl, aby se z pís­kov­co­vých cest vytra­ti­lo?
Asi to dob­ro­druž­ství. Pova­žu­ji se víc za spor­tov­ní­ho lez­ce než za tra­dič­ní­ho, ale mám v cestách to dob­ro­druž­ství moc rád. Musí to být ale dob­ro­druž­ství, kte­ré tě neo­hro­zí na živo­tě. Mám taky rád ve ska­lách tu svou poho­dič­ku, ne moc lidí… A čím jsou ces­ty více zajiš­tě­né, tím je víc lidí. (smě­je se)

„Kaž­dý to má po svým, mě to baví takhle. Tra­di­ce nechci posí­rat, ani pře­jiš­ťo­vat nebo dojiš­ťo­vat ces­ty. Ale jsme tu chvi­lič­ku, tak ať si to uži­je­me.“

(V pře­hle­du níže bychom rádi vyzdvih­li Ondro­vy PP pře­le­zy na pís­ku… Dá se to říci i jinak: Co si udě­lal, to si sko­ro vždy pře­le­zl, a u spous­ty prvo­vý­stu­pů šlo o prv­ní kusov­ku. Někte­ré Ondro­vy ces­ty zatím opa­ko­vá­ní ani nema­jí, pozn. red.)

DIKTOVAT KROKY

Jaké dal­ší ces­ty tě v Labá­ku nebo v Ádru a Tep­lic­kých hod­ně oslo­vi­ly a nebo i hod­ně potrá­pi­ly? Kte­rých si vážíš a proč?
Teh­dá urči­tě „Aku­mu­lá­tor“ XIb nebo „Vyso­ké Napě­tí“ XIa v Tep­li­cích. Potom „Zrza­ví sli­má­ci“ XIb na Osta­ši, ti naštěs­tí šli cel­kem rych­le do pěti poku­sů, ale to je už více jak 15 let. (smě­je se) Dnes je to spíš o tom, jaký čas ve ska­lách strá­vím, ale v posled­ních pár letech mě potě­ši­la tře­ba „Gar­fiel­do­va vari­an­ta“ XIa na Kor­zá­ra na Pra­vém nebo „To tu ješ­tě zby­lo“ XIa na Levém a „Esti­va­ce“ XIa v Klo­koč­kách.

Na kaž­dý pře­lez ses doká­zal dost sys­te­ma­tic­ky při­pra­vit. Vždy sám nebo ti někdo radil?
Postup­ně jsem se to nau­čil sám. Někde jsem se taky doče­tl, že je dob­ré si na boul­drov­ce udě­lat repli­ky kro­ků. Popr­vé jsem si tak­to při­pra­vil na boul­drov­ce kro­ky v „Beto­mu“. Na „Čer­nou per­lu“ jsem zase dělal krok za fut­ra tak, abych posí­lil pra­vý bok a nau­čil se být v tom kro­ku co nej­po­ma­lej­ší kvů­li správ­né­mu vyhmát­nu­tí. Bylo vždy těž­ký shá­nět spo­lu­lez­ce na jiš­tě­ní, tak jsem razil ces­tu – nej­pr­ve se při­pra­vit a až pak vyra­zit.

Cit pro pohyb ti urči­tě nechy­bí. Dělal jsi před­tím něja­ký jiný sport?
Hod­ně spor­tů, ale žád­nou gym­nasti­ku, spíš fot­bal, pin­čes… Vždyc­ky mě hroz­ně bavi­lo o leze­ní a kro­cích pře­mýš­let. Spous­ta lidí mi říká, že je zvlášt­ní, když jim po onsi­gh­tu nebo fla­sh pře­le­zu doká­žu do detai­lu dik­to­vat kro­ky. Pama­tu­ju si je vět­ši­nou úpl­ně přes­ně včet­ně mecha­ni­ky pohy­bu. Nikdy jsem nebyl extrém­ní silák a vždyc­ky jsem hle­dal nej­jed­no­duš­ší pro­ve­de­ní kro­ku. Na to je písek geni­ál­ní.

Máš hezkou vlast­nost víry v pře­lez a taky doká­žeš v pře­le­zech i dal­ší lidi hod­ně pod­po­řit a vyřvat až ke slaňá­ku. To jsi „kou­pil“ kde?
Jsem hod­ně cíle­vě­do­mý člo­věk. Někdy si jdu za vším až moc, nejen při leze­ní, ale i v prá­ci nebo teď při stav­bě bará­ku. Teď a pořád­ně.

KRÁLOVSKÁ DISCIPLÍNA: OS

Onsi­ght dis­ci­plí­ně se věnu­je čím dál míň lez­ců. Pro tebe to byl ale vždyc­ky top – neple­tu-li se?
Ano, to je prav­da, pře­de­vším posled­ní dva roky, kdy jsem sta­věl dům. Cítil jsem, že nemám výraz­nou sílu na těž­ký ces­ty, ale při onsi­ght pře­le­zech jsem byl pře­kva­pe­ný, že tím dlou­ho­le­tým leze­ním to v člo­vě­ku zůstá­vá. Za léto jsem vyle­zl tři Xb na onsi­ght a měl jsem z toho hroz­nou radost. Snad i vět­ší, než kdy­bych nacvi­čil jede­náct­ku. Onsi­ght mi při­jde jako jeden z nej­in­ten­ziv­něj­ších lezec­kých zážit­ků, kdy musíš umět všech­no rych­le pře­číst a nebát se.

„Onsi­ght mi při­jde jako jeden z nej­in­ten­ziv­něj­ší lezec­kých zážit­ků, kdy musíš umět všech­no rych­le pře­číst a nebát se.“

Jaký je tvůj nej­lep­ší onsi­ght v Labá­ku nebo v Ádru? Zatáh­ni nás do atmo­sfé­ry pře­le­zu.
Mám asi pat­náct Xb na OS v růz­ných oblas­tech. Jeden si ale tak nějak pama­tu­ji víc. Byl jsem s Jírou (Jir­ka Laut­ner) a Fidem (Filip Martí­nek) na Dráb­kách. Klu­ci se večer tro­chu víc upra­vi­li, tak­že ráno jsem shá­něl par­ťá­ka. Naštěs­tí Hon­za Šimá­nek šel se mnou do Klo­ko­čí a uká­zal mi Zele­ný Důl. Bez roz­le­zu jsem si šel pro­lézt „Boží mlejn“ Xb a ono to vyšlo. Tako­vá ta levi­ta­ce, kdy někam v pádu sáh­neš, nepa­dáš a lezeš dál… Rych­le impro­vi­zu­ješ, točíš se tam a najed­nou kou­káš na slaňák. Toto zaží­vám asi pokaž­dé – to je to kouz­lo nezná­ma.

Ten­to pře­lez byl sice na fla­sh, ale stej­ně klo­bou­ček – „Nejis­tá sezó­na“ XIa na Pra­cho­vě. Vyčká­váš, tak­ti­zu­ješ, než se do něče­ho tako­vé­ho napo­pr­vé pus­tíš?
„Nejis­tá sezó­na“ je za mě tře­ba Xc, ale je to zase otáz­ka čísel. Jo, to byl sil­ný záži­tek, pro­to­že jsem nebyl roz­le­ze­ný a lezl jsem to hroz­ně dlou­ho. Kro­ky mi radil Ond­ra Tůma, kte­rý je sko­ro dvou­me­t­ro­vý, tak­že to byl pro mě spíš onsi­ght, (smě­je se) hle­dal jsem furt mezi chy­ty. Od posled­ní­ho kru­hu jsem měl úpl­ně mrt­vý ruce a nějak jsem to vždy ustál. Parád­ní boj a vel­ké emo­ce. Ten den jsem ale dole­zl. (smě­je se)

Říkáš otáz­ka čísel… Před časem jsi zmi­zel z veřej­né­ho deníč­ku. Nechtěl jsi už řešit tyhle deba­ty o čís­lech?
To ani ne. Co za kolik je, by se řešit mělo. Pak se může kla­si­fi­ka­ce cest lépe usa­dit. Dení­ček na Lez­ci jsem si zru­šil, jeli­kož se mi nelí­bi­lo, jak se výstu­py bodu­jí a pak se řadíš do žeb­říč­ku. Nemě­lo to na mě dob­rý vliv. Chci lézt ces­ty, pro­to­že mě láka­jí a ne pro­to, abych za ně dostal body.

Zmi­zel jsi taky ze soci­ál­ních sítí. Mož­ná ško­da – lidi si rádi pře­čtou, co lezeš. Moti­vu­je je to…
Radě­ji se teď distan­cu­ji. Mys­lím, že by to měl kaž­dý občas udě­lat. Nehej­tu­ji soci­ál­ní sítě, ale mys­lím si, že to není nic dob­ré­ho.

Jis­tě máš dal­ší plá­ny na pís­ku, v horách, více­dél­kách, na boul­d­rech, ale budu tro­chu rýpa­vá – s věkem se plá­ny mění… U tebe, jak se zdá, ale nad­še­ní a zápal zůstá­vá?
Nic kon­krét­ní­ho momen­tál­ně neplá­nu­ji. Věřím, že díky tomu, že jsem dobu­do­val, tak bude zase víc času na ská­ly. Něja­ké ces­ty v mer­ku mám, ale o tom se nemlu­ví. Mla­dá a sil­ná gene­ra­ce se neptá, jdou si za vším jak bul­do­ci, ale já byl a jsem stá­le stej­ný. (smě­je se)

__________