12x FREE SOLO

SVĚŘIT ŽIVOT PÍSKU

Odškrtnout si 12 Meisterwegů za den. To samotné už by stačilo na téma velkého článku. Za dob DDR to fungovalo tak, že kdo jich vylezl 12 za celý rok, obdržel „mistrovskou třídu“ v horolezeckém sportu. Nasbírat je za pouhý den, to je něco.

Anton Schröter jich vylezl dvanáct během předposledního květnového dne roku 2023. Akorát s jedním rozdílem, který tenhle výkon posouvá ještě do jiné úrovně: dal je bez lana… Je to vůbec možné? (Kdo si potřebuje doplnit kontext, tak Alešákův článek na téma Meisterwegy najde tady, pozn. red.) Jednou větou – v 70. letech vznikl seznam tehdy nejtěžších saských pískovcových cest, převážně těch velkolepých, které kombinovaly fyzické a psychické obtíže. Mimochodem, Anton si pro svůj projekt nevybral zrovna ty nejlehčí z nich…

„Er hat etwa 12 Routen geklettert. Solo.“ Když tuhle zprávu zachytil autor článku jako šeptandu ve skalách, ještě pár dní ji bral s rezervou. Nedošlo k jazykovému nedorozumění? Někdo si občas plete termíny „free climbing“ a „free soloing“. Také mohlo jít o „sólolezení s lanem“… Jenomže pak se spojil s Antonem a uviděl fotky. Lano tam fakt chybí, což je masakr.

Co k tomu říct? Z hlediska klasického lezení na písku je to zřejmě nejšílenější free sólo počin vůbec. A je to výkon, který obstojí i v celosvětovém kontextu…

Srovnání s Alexem Honnoldem a jeho sólem „Freeridera“ (7c+, 880 m) je sice odvážnější, ale není úplně mimo. Anton za den nasbíral také k 800 metrům lezení. K tomu si musel poradit s dalším mentálním aspektem – zapínáním a vypínáním své koncentrace. Z věží slaňoval s podpůrným týmem kamarádů, kecali spolu, společně se přesouvali, svačili… Během toho se musel několikrát znovu zapnout do módu stoprocentní koncentrace. Bylo to jiné, než lézt jednu cestu a být na ni neustále plně koncentrovaný. Třináct cest znamená také třináct klíčových míst. Jasně, největší obtíže dosahovaly „jen“ francouzského 7a, ale hlavní rozdíly jsou v tom, že písek není betonová yosemitská žula – občas se tu něco nečekaně udrolí nebo usolí.

Dále, v Sasku se leze bez maglajzu, což samo o sobě situaci sólistovi hodně komplikuje. V suchých podmínkách, které Anton vychytal, ani tolik nešlo o pocení rukou, ale spíše o fakt, že lezec si nemůže v klíčových místech načárkovat chyty a stupy. Tady se pořád leze „jednou nohou v onsightu“. Jak i Anton v rozhovoru přiznává, musel často improvizovat… A ne všude působil jako strojová mašina Alex Honnold. Udělal chybu na „Ostrisse“ (VIIIc), kde se chytil erárky. Cestu si kvůli tomu nepočítal, a tak vylezl, už za tmy, jednu navíc.

Ještě na seznámení – Antonovi je 24 let a studuje čtvrtý ročník medicíny v Drážďanech, kam se před rokem a půl přestěhoval. Jak se dá skloubit medicína a lezení na písku? „Když jezdíš lézt do Saska vlakem, můžeš se učit ve vlaku,“ směje se. V posledních dnech navštívil kamarády ve městě Jena, kde své studium zahájil. Proběhly nějaké večírky a zhruba týden už nelezl. „Po tak velkém dni jsem si potřeboval chvíli odpočinout… Ale začínám se do Saska znovu těšit – tak třeba příští týden to vyjde, až přestane pršet. Déšť je pro přírodu dobrý, ale pro severní stěny je to horší,“ říká blonďák, kterého brali rodiče do skal od malička. Na druhý konec lana ho táta poprvé navázal v pěti letech.

V minulých týdnech bylo takové sucho, že se dalo lézt v podstatě všude… Čekal jsi na tuhle podmínku dlouho?
Ano, víceméně dva roky. Tehdy jsem poprvé vylezl 12 Meisterwegů za jeden den – společně se svým kamarádem Martinem Trieberem. Normálně s lanem a všechny cesty jsme nasbírali na Schrammsteinech. Byl to skvělý pocit. Po celém dni lezení mě neopouštěla energie a hned ten večer mě napadlo, že by to možná šlo zvládnout i bez lana. Nechat méně prostoru pro chybu… Během minulých dvou let jsem lezl trochu sólo, vylezl bez lana i nějaké Meisterwegy… A v posledních dvou měsících mi běžela hlavou myšlenka: „Hej, určitě je možné to zvládnout.“ Potřeboval jsem si však vyzkoušet ještě asi sedm cest… Po tom, co jsem vylezl každou z nich sólo, už jsem věděl, že v příštích týdnech mě to čeká… Cítil jsem se dobře. V posledních dvou měsících jsem se také potýkal se zraněním prstu, takže jsem nemohl lézt skutečně těžké věci – desítky a tak podobně. Místo toho jsem se tedy mohl soustředit více na tyhle „mentální hry“. Bylo to dobré načasování – pro moje prsty znamenalo odpočinek a pro moji mysl dobré cvičení.

Tvůj velký den připadl na 30. května…
Ano, v pondělí 29. května byl v Německu svátek, takže ve skalách bylo hodně lidí. Nedokážu si představit, že bych něco podobného zkoušel během svátku. (směje se) Úterý bylo super – sice poměrně teplo, ale hlavně všechno bylo krásně suché. V minulých letech jsem občas lezl cesty, které ještě nebyly úplně proschlé, a zhruba třikrát jsem něco nečekaně ušlápl nebo udrolil. I když je pískovec vyschlý na povrchu, může být uvnitř pořád trochu vlhký. Na podobný sólovací den je tedy potřeba mít všechno perfektně proschlé.

Proč sis vybral zrovna těchto 12 cest?
Měl jsem k tomu spoustu různých důvodů. Za prvé: Potřeboval jsem kombinaci východních, severních a západních stěn, abych vždy mohl lézt ve stínu. Začal jsem lézt v šest hodin ráno ve východní stěně Teufelsturmu, kdy ještě Slunce nemělo velkou sílu. Pak jsem se přesunul na Ostervorturm a tak dále.

Za druhé: Chtěl jsem hezké cesty, na které se pěkně dívá a které tě inspirují… Jako třeba „Talseite“ (IXa) na Schwagera, jakákoliv cesta na Teufelsturm, nebo „Direkte Westkante“ (VIIIb) na Falkenstein: sedmdesát metrů přímo vzhůru – neskutečné. Spousta vzduchu přímo pod zadkem… Miluju estetické cesty a všechny z výběru to splňovaly…

Za třetí: Vím, že na sólování jsou nejlepší spáry, kdežto kroky na tření mohou působit dost nejistě. Jeden z nich je třeba paradoxně v „Ostrisse – Untere Variante“ (VIIIc) pod druhým kruhem. Ten jsem si dost nacvičil, abych v něm získal jistotu.

Za čtvrté: Potřeboval jsem, aby cesty byly u sebe a dalo se mezi nimi chodit během jediného dne.

Za páté: Chtěl jsem samozřejmě, aby všechny z nich byly na seznamu Meisterwegů. Byla to pěkná výzva splnit „mistrovskou výkonnostní třídu“ během jednoho dne.

Zaslechl jsem o tvé chybě na „Ostrisse“ (VIIIc) na Dreifingerturm. Co se stalo?
Lezl jsem ji kolem jedenácté hodiny, takže Slunce už bylo pryč, ale stěna byla pořád horká. Potily se mi konečky prstů. Už v klíči u druhého kruhu (Anton lezl těžší „Untere Variante“ s jedním kruhem navíc oproti originálu, pozn. aut.) jsem si říkal: „Uf, to bude práce. Tohle nebude easy peasy.“ A potom, zhruba uprostřed té vrchní převislé části, jsem vložil žábu asi deset centimetrů pod místo, kam ji dávám normálně. Kvůli tomu jsem nedokázal dosáhnout levačkou dál.

Řekl jsem si: „OK, potřebuji to nějak opravit.“ Chtěl jsem slézt dolů, ale levá noha se mi dostala ze spáry, kde mi zůstala jen pravá ruka a pravá noha. Začal jsem dostávat dveře, a tak jsem se rychle levačkou chytil erární smyčku dříve, než se něco mohlo stát. Asi bych to bez ní ustál, ale pomohla mi. „Uf, tak tohle nebylo v plánu,“ řekl jsem si v tu chvíli. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pokračoval dál přes „Obere Variante“ do toho velkého chytu, který tě čeká na hraně vrcholu.

Z jaké cesty jsi měl největší respekt?
Z „Talseite“ (IXa) na Schwagera, určitě. Nástupová prstová spárka mi vždy připadala docela nejistá. Přestože bys padal poměrně z malé výšky, zřejmě by ses rozlámal o nástupové bloky nebo by se stalo něco horšího… Úvodní část tedy není úplně jistá, nicméně na sólování to ještě ujde. Ale ne ve stylu: „Tohle miluju, to si rád vylezu.“

Kolikrát jsi ji předtím lezl?
Jednou tréninkově free solo a několikrát s lanem. Během toho přelezového dne jsem se v té prstovce však cítil dobře. Byla to moje devátá cesta… Ale při výlezu ze druhé střechy jsem to nějak popletl – možná jsem dal žábu o pár centimetrů jinak a nedokázal jsem dosáhnout do další dobré žáby… Cítil jsem se divně, a tak jsem slezl pár metrů dolů. Restoval jsem pod tou střechou a musel to rozdýchat. Na druhý pokus se mi to povedlo perfektně vylézt. Udělal jsem nějaké chyby, ale dokázal jsem je vždy opravit.

TĚŽKÉ CESTY NELEZU

Nahoře na věžích jsi měl kamarády, kteří ti tam přitáhli sedák a lano na slanění?
Ano, protože to byl tak dlouhý den, tak se sestupy z věží mi pomáhali kamarádi. Tři z nich se mnou byli hned od startu ve čtyři ráno, kdy jsme vyrazili ze Schmilky, a ke konci dne nás bylo asi devět. Z Dreifingerturmu jsem ale zrovna slezl sólově normálkou (III). Většinu věží jsem slanil.

Víš i o nějakých dalších free solo přelezech těchto cest? Osobně jsem věděl jen o Berndovi Arnoldovi, který dal bez lana „Ostrisse“ (VIIIc) a Uwe Horstovi, který zase „Talseite“ (IXa) na Schwagera… Co třeba „Lineal“ (IXa)?
To nevím přesně. Bernd Arnold toho asi bude mít více a v jednom průvodci jsem se dočetl, že několik lidí vylezlo sólově cesty až do XIa.

Vážně?
Píšou tam, že třeba Michael Scholz vylezl „Victorii“ (Xa) na Trautmannfels v Bielatalu (podle komentářů spíše lehčí, tříkroková cesta, pozn. aut.) a jedenáctku „Outbreak“ na Wildensteinwandu prý vysóloval Thomas Willenberg (kontroverzní postava saského lezení, pozn. aut.). Lidi tady lezli hodně těžkých cest na sólo. Ale tohle lezení co nejvíce cest za den je, myslím, spíš moderní styl.

Co máš vlastně v Sasku vylezeného s lanem? Jaké je tvoje maximum?
Popravdě, v Sasku nic moc. Mám jednu desítku stylem AF, a to „Eiszeit“ na Dreifingerturm. Devět céčka mám asi dvě, nebo jenom jedno. Nejtěžší RP mám „Universum“ (IXc) na Doppelturm. Takže sóluju do devítek, ale devět béček a těžších moc s lanem nemám. Na druhou stranu, lezu velké množství osm béček, osm céček a devět áček – to je můj terén. Těžší cesty příliš často nelezu, a tak s nimi nemám moc zkušeností.

A co sportovnější cesty?
Ve Žlebu mám vylezený „Bestseller“ Xa a „Bezzubého Yuchena“ Xa. Na ty jsem docela pyšný – jsou na mém RP limitu. V Siuraně ve Španělsku jsem během zimy dal už nějaká francouzská 8áčka. To samé ve Wadi Rumu, kde mi přišla celkem mírná klasa. Třeba klíčová délka cesty „Rock Empire“ (8a) za mě odpovídala spíš saskému IXb v mírně položeném.

Existuje nějaký lezec, co tě inspiruje?
Nejsem žádný fanouškovský typ, ale hodně respektuji Bernda Arnolda. Byl o tolik napřed oproti svým vrstevníkům… Lezl moc dobře a dělal skvělé cesty, které bych popsal jako „kontrolovaně strašidelné“. To skutečně obdivuji a on je pravděpodobně mojí největší inspirací. Potom také můj táta, který hodně lezl, ale ne tak těžké cesty. Hlavně od něj jsem získal lásku k lezení…

Otázku na rodiče mám samozřejmě připravenou… Co na to tvůj táta říkal?
Týden před tím dnem jsme spolu lezli v Bielatalu. Nic jsem mu neřekl, ale on už něco tušil, jelikož se to dalo vykoukat z vrcholových knížek, kde jsem se často zapisoval během minulých let – sám bez spolulezců. Lidi se začali ptát: „Co máš za lubem? Jaký máš vlastně cíl?“ Pár lidí to zjistilo a od nich se to dozvěděl i táta… Týden před tím dnem proběhla konverzace ve stylu: „Plánuješ to vážně podstoupit?“

Řekl jsem mu, že ano. Nebyl z toho nadšený. Jeho pohled samozřejmě chápu, protože sám ztratil v horách několik lidí, které miloval. Každopádně, táta pochopil, že jsem mladý a že si za tím půjdu. I přes to, že to není logické a nemá to vlastně žádný smysl… Řekl mi: „Udělej, co musíš. Jsi mladý a svobodný. Ale slib mi, že do toho půjdeš s velkou opatrností. Dávej na sebe pozor.“ Docela se mi po tom ulevilo, jelikož jsem získal jakési jeho „požehnání“. Moje maminka o tom nevěděla, ta by se hodně bála. Teď po akci už o tom ví…

KDY S TÍM PŘESTAT?

Sice jsi o generaci mladší, ale dovolím si jedno srovnání. Když Alex Honnold vylezl „Freeridera“, přišlo mi, že má „splněno“ a že už se rád začne věnovat bezpečnějším věcem, posouvání svojí hranice na laně nebo lehčímu sólování… Máš to také tak – začínáš si být vědom toho, že se sólování nedá stupňovat do nekonečna?
To je přesně otázka, kterou v posledních dnech řeším. Teď jsem ve stavech, které prožíváš vždy, když máš po skončení nějakého, třeba horského, dobrodružství. Dosáhneš cíle a pak zpátky ve městě tak trochu bloumáš bez dalšího cíle. Říkám si tedy: „Co bude můj další cíl?“ Zároveň jsem si ale vědom, že během toho dne jsem zažil pár citlivějších momentů, kdy ne všechno šlo podle představ. Chycení erárky, couvání ve spáře a tak dále… Sám si tedy říkám: „Jak daleko to ještě mohu posouvat?“

Sólování miluju – je krásné stoupat jednou cestou za druhou a vylézt nějakých 700 metrů za den… Ale mám rád také život, pochopitelně. Potřebuji to teď pořádně promyslet. Možná najdu nějaké kompromisní řešení, kdy třeba budu lézt spoustu cest za den, ale už to bude s lanem – budu jen cvakat kruhy a nebudu brát smyčky… Dobrá výzva by také mohla být vylézt všech 92 Meisterwegů za jeden týden, ale nevím, zda je to vůbec možné. Některé jsou skutečně nebezpečné a o některých se říká, že vydrží už jen pár přelezů, protože se na nich postupně lámou klíčové chyty.

Těžší cesty s lanem tě nelákají?
Ano, rád bych se i zlepšil a vylezl nějaké desítky nebo jedenácku. Ale to není projekt, do kterého bych byl zapálený svým srdcem. Potřebuji plánovat, zkoušet, taktizovat a zažívat dlouhé dny. Tak jako třeba v horách se svým tátou na „Walkerově pilíři“ v severce Grandes Jorasses nebo v „American Directe“ na Petit Dru. V červenci bych rád podnikl přechod Eiger–Mnich–Jungfrau bez použití lanovek a chat…

Mimochodem, podle čeho jsi na ten sólovací den vybíral svůj oděv?
(směje se) Bral jsem to jako slavnostní den, a tak jsem se podle toho oblékl. Mám rád bílou, protože je pěkně čistá a vypadá dobře z dálky. Během sólování lezeš, jako kdybys tancoval. Jsi elegantní a zapojuješ do toho spoustu kontroly a smyslů. K tomu mi nejlépe sedla konopná košile. Perfektně seděla, ač byla na konci dne trochu špinavá a krvavá ze spáry na Schwagera. Kvůli všem těm spárám pak samozřejmě dlouhé kalhoty. (A bílé Adidas ponožky v lezkách, pozn. aut.)

„Fakt ucti­vě sme­kám. Vylézt 12 takových cest v jednom dni sólo, to je teda psychokláda. Uměl bych si představit jednu, dvě, možná tři (ne že bych já… ale zkrátka to mi moje představivost dává). Ale dvanáct, respektive třináct?
Navíc všechno to jsou pořádné, dlouhé, exponované cesty, většinou poctivé. Nevím, jestli je tam nějaká pod padesát metrů, ale pod 40 asi žádná. Některé mají víc než 60 metrů. To už se v součtu blíží nějaké Marmoládě skoro.“ (smě­je se)

Jirka „Piškot“ Chocholoušek

OTISK ŠTĚSTÍ

Musel jsi během lezení často improvizovat, nebo jsi většinu klíčových sekvencí znal nazpaměť?
Potřeboval jsem hodně improvizovat, obzvlášť ve druhé půlce dne, kdy už jsem začínal být unavenější. Třeba v „Talweg“ (VIIIa) na Rokokoturm jsem klíčové místo vyřešil úplně jinak než kdy dřív. Také „Direkte Westkante“ (VIIIb) na Falkenstein jsem lezl jinak. Jak postupoval den, začínal jsem kvůli úbytku síly vymýšlet jiná řešení.

Jaký máš vztah ke spárám?
Vyrostl jsem v Brandenbursku, takže na písku jsme moc nelezli. Maximálně pár víkendů ročně. Spáry mi tedy dlouho vůbec nešly, ale naučil jsem se je v Indian Creeku a od té doby je miluju. Užívám si je víc a víc – před dvěma týdny jsem byl poprvé v Adršpachu. Rád bych zkusil „Bílou růži“ (IXa), ale ta je zatím zavřená kvůli hnízdění, a další klasiky.

Prostě cesty, ze kterých si odneseš velké zážitky…
Ano, tohle miluju na pískovcovém lezení. Nikdy nejde jen o tvé projekty jako na sportovkách, ale ty zážitky vždycky sdílíš i s kamarády – dobíráš je nahoru na věž a tak dále. Podobně jsem to cítil během toho sólovacího dne – vytvořila se tam pěkná atmosféra a všichni jsme se pak setkali na vrcholku Wilder Kopfu, na poslední věži. Dolézal jsem za svými kamarády s čelovkou… Když jsem se objevil nahoře, všichni měli obrovskou radost, začali spontánně křičet a já se k nim přidal. Vytáhli šampaňské: „Kámo, během tohohle dne jsme zažívali daleko větší stres než ty,“ ulevovali si a asi měli pravdu. Ti, co filmovali, aspoň měli něco na práci, tak to měli lepší. Ti, co nefilmovali, a jen se na to koukali, byli úplně v háji. Celé to bylo hodně emotivní a ten den všechny mentálně rozstřelil.

Zároveň to byl den, na který budu celý život vzpomínat. Ještě víc mě těší, že se uskutečnil v mé domácí oblasti, která pro mě znamená nejvíc. Myslím si, že se mi tady povedlo zanechat jakýsi „otisk“ sama sebe. Jsem z toho šťastný.

„Je to zatím zcela nesrovnatelný horolezecký výkon na hranici současné fyzické a psychické odolnosti. Rozhodně si zaslouží gratulaci!
I když v lezení je vše dobrovolné, doufejme, že následovníků nebude příliš mnoho!“

Bernd Arnold

__________