fbpx Bernd Arnold. Cesta nahoru je zároveň cestou do vlastního nitra | eMontana.cz

BERND ARNOLD

„Všichni žijeme pod jedním nebem, ale ne všichni máme stejný horizont.“ Berndův zápis z roku 1973 ve vrcholové knize věže Radnice v Adršpachu.

TEXT: ALEŠ „ALEŠÁK“ PROCHÁZKA FOTO: ARCHIV B. ARNOLDA, STANDA „SANY“ MITÁČ
| LISTOPAD 2019

PROTI PROUDU

Když se v listopadu 1988 objevil na bavorsko-saské hranici prorezlý Wartburg, ve kterém polehával na zadních sedačkách mezi kanystry od benzínu Bernd Arnold, transportovaný po vážném úrazu z Trango Towers z mnichovské nemocnice do rodného Hohnsteinu, nevěřili východoněmečtí celníci svým očím. Všichni se přeci snažili z totalitního DDR utéct a tady se jeden dobrovolně vrací! Ještě chvíli po protnutí hraniční čáry bylo ve zpětném zrcátku vidět, jak si jeden ťuká na čelo a druhý nevěřícně kroutí hlavou. Jenže Bernd nikdy neměl v úmyslu emigrovat. Jednak kvůli pevnému vztahu se svými rodiči a samozřejmě kvůli zdejším pískovcovým skalám, díky kterým si i uprostřed složité doby vytvořil svůj ostrov štěstí.

Bernd se narodil v Hohnsteinu v Sasku v roce 1947 – necelé dva roky po konci druhé světové války. Ve svých 17 letech měl přelezené nejtěžší stávající cesty, což lze zpětně hodnotit jen jako malou předehru toho, co přišlo později. Celá sedmdesátá léta a půlku osmdesátých naprosto dominoval saskému pískovcovému lezení. Pětkrát otevřel nový stupeň obtížnosti, do Xa dokázal tančit naboso, se smyčkami čaroval jak Houdini. Bernd vytvářel v srdci Východního Německa cesty světového formátu – úsměvné přitom je, že o tom pořádně nevěděl ani on sám, ani zbytek světa. Reinhold Messner ho později popsal jako lezeckého génia a ve své době nejlepšího lezce světa, zejména díky počtu a obtížnosti svých prvovýstupů.

Po převratu se otevřely hranice a Bernd si začal ve velkém odškrtávat své nesplněné lezecko-cestovatelské sny. Wadi Rum, Madagaskar, Sahara, Karákóram, čtrnáctkrát Patagonie. Ačkoli i tady všude zanechal svou stopu v podobě významných prvovýstupů, budeme se ve článku věnovat především jeho působení na písku.

Bernd Arnold tluče druhý kruh cesty „Schwarz und Weiss“ IXb na Teufelsturm, Sasko 1978


INSPIRACE

„Nejprve nutno říct, že jsem měl obrovské štěstí – narodil jsem se na tomto místě a také do určité doby. Ta byla pro lezecký sport mimořádně napínavá a já byl v ní…

Odmalička jsme létali někde venku a to mnohem častěji než dnešní děti. Jednou jsem ve skalách zahlédl starší horolezce a hned jsme si na ně tady na skále na kraji lesa začali hrát. Rád tam chodím dodnes se svými vnoučaty, jim se to líbí úplně stejně, jako se to tehdy líbilo mně.

To mi bylo pět, ale nenazýval bych to, že jsem byl lezec. Jsem toho názoru, že člověk může mluvit o začátku, až když na to má připravenou hlavu. Dnes se lidi chlubí, že jejich děcko začalo lézt už ve třech letech, což je hloupost. Jasně, i takto malé děti třeba lezou, ale dělají to instinktivně.

V tělovýchovné jednotě Bergfreunde Hohnstein pak vytvořili pro školní děti turistickou skupinu a ve třídě se nás zeptali, kdo by s nimi rád chodil do přírody. Cílem tohoto oddílu bylo, že se vedle turistiky bude jednou třeba i lézt po skalách. A tak to nakonec dopadlo, přihlásil jsem se a ve dvanácti (v roce 1959) jsem si vylezl své první cesty s lanem. To bylo samozřejmě parádní, úplně mě to uchvátilo! Hned druhý den jsem se do skal vrátil a všechny cesty, co jsme lezli s lanem, jsem si šel vylézt sám.

„Další den jsem na to vyrazil sám…“ Bernd s vedoucím v roce 1959


A od tohoto okamžiku jsem pak už lezl pořád, víceméně každý den. Hned jsem si též uvědomil, že jsem nebyl kdovíjaký fotbalista, ani jiné školní sporty mně moc nešly. Třeba box – to jsem prostě jen zvedl ruce a nic nedělal. Naproti tomu lezení mi šlo mimořádně dobře. A u dětí to funguje tak, že co ti jde, to děláš také rád. Ze začátku jsem s sebou bral pár dalších nadšenců ze školy, to jsme se třeba jistili prádelní šňůrou, což taky nebylo bezpečné, ale člověk alespoň nebyl sám. Pak jsem postupně poznával další lezce a začalo se to rozvíjet a nabalovat jako sněhová koule.“

Měl jsi nějaký vzor, třeba starší lezce, které jsi potkal ve skalách?
První, ke komu jsem vzhlížel, byl vedoucí zmíněné turistické skupiny. Pořád jsem se motal před jeho dveřmi a škemral, že chci jít znovu do skal. On pracoval jako elektrikář a míval čas už odpoledne, takže bylo možné vyrazit hned po obědě. První dva roky mě nejvíc formoval právě on. Pak už to byli jiní…

TŘI FÁZE

„Život horolezce má tři fáze. Ta první je mladická. Mladý, nezkušený, lezecký bojovník. Často dělá opravdu šílené věci, ale pokud je přežije, následuje fáze druhá – zralá. Řekněme od dvaceti, pětadvaceti do padesáti pěti. Ta je nejdelší a člověk dosáhne vrcholu svých sil a vlastních možností. Poslední fáze je uvadající. Jako odkvetlá květina, která tu stále je, jen už nemá takovou sílu jako dříve.

Když jsi uprostřed své fáze, můžeš se ohlédnout a reflektovat minulost. A pokud dokážeš všechna období prožít naplno, získáš potřebný nadhled. Když pak odchází síly, zůstává pouze duch, kterého jsi ovšem předtím musel vytvořit. A opečovávat…

Ne vždy odpovídá fáze v hlavě té tělesné. Ideál je, když je to synchronní, ale to je individuální věc. Jsou tací, kteří už tělesně uvadají, ale v hlavě se zasekli u mladého bojovníka. To je pak zajímavé pozorovat…“


BERND V MLADICKÉ FÁZI

Říká se, že tvůj první těžký prvovýstup byla „Route Zehn“ VIIIc na Meurerturm.
Můj první opravdový prváč bylo „Westverschneidung“ na Berken-von-Duba-Wacht. Sice VIIa, ale velkolepá cesta, ve které jsem se přiblížil své tehdejší hranici. To se psal rok 1961. (Berndovi bylo 14 let, pozn. aut.) V roce 1963 přišla „Ameisenweg“ VIIc na Panoramafels – i přesto, že jsme tam stavěli, byla poměrně náročná. „Grüne Kante“ VIIIb na Steinbruchturm, ta je obtížná též, ale technicky, to bylo nějak kolem roku 1965, ale těžká je vždy poblíž kruhu („poblíž“ neznamená vždy „nad“, což platí i u této cesty, pozn. aut.). „Route Zehn“ VIIIc z roku 1966 je holt na slavnou Meurerturm a je spektakulární.

„Route Zehn“ VIIIc na Meurerturn, fotka z prvovýstupu 1966

Jak vypadal Bernd ve svých dvaceti? Byl silný? Statečný? Když si někdo vyleze tvoji cestu z té doby, s čím asi tak může počítat?
Hmm, ve dvaceti už jsem byl docela hezky silný. To už jsem dokázal vysólovat opravdový a vydatný cesty. Třeba Wilde Zinne – „Gemeinschaftsweg“ VIIIb.

TRÉNINK

Šušká se, že jsi byl první pískař, který cílevědomě a systematicky trénoval.
Jestli jsem byl úplně první, o tom bych asi pochyboval. Domnívám se, že se už ve dvacátých či třicátých letech 20. století trénovalo, akorát se tomu tak neříkalo. Ale podle tehdejších znalostí se též cvičilo s cílem zvýšit sílu prstů a podobně.

Já jsem lezl od dvanácti let a chodil každý den do skal – to byl také do jisté míry trénink, i když jsem to bral spíš jako dobrodružství. Ovšem ve čtrnácti jsem měl poměrně jasno, co chci, a začal jsem sám podle svých tehdejších představ systematicky trénovat. Mé sny nebyly zprvu žádné prvovýstupy, jako spíš touha vylézt vůbec někam nahoru.

Zajímal jsem se o nauku o tréninku, studoval dostupné knihy, ve kterých byly spíše obecné věci a pravidla, která jsem aplikoval na lezení. Zpočátku jsem jistě udělal spoustu tréninkových chyb a tělu kolikrát i ublížil. Když to bolelo, tak to bylo přesně to správné, či alespoň to jsem si tehdá myslel (smích). Zatnul jsem se a ještě přidal, aby to bolelo ještě víc, což byla přirozeně hloupost. Postupně jsem byl i v tomto ohledu moudřejší.

Úvodní část dokumentuje trénink za doby kamenné, dále Bernd předvádí ladnost pohybu v cestě „Spinne“ RP IXb (6,30), zkouší projekt – pozdější cestu „Bambule“ Xb (16,10) nebo třeba vede vnitřní monolog v „Talwegu“ VIIIa na Hõllenhunda (21,10). (video: archiv BA)

Hodně brzy jsem se též začal věnovat analýze lezeckého pohybu a tyto pohybové vzory jsem potom donekonečna opakoval. Tisíce opakování. Jsem přesvědčený, že tohle mě hodně posunulo. To všechno se odehrávalo na menších pískovcových stěnkách a bouldrech za domem (v oblasti Brand poblíž Hohnsteinu, pozn. autora). Měl jsem tu vymyšlená kolečka po malých lištách, jednoprstových dírkách, hladký kout, rajbas, strop jeskyně… Když jsem pak začal dělat prvovýstupy, věnoval jsem se vždy cíleně tomu, s čím jsem měl problém, co bylo v aktuálním rozlezeném projektu potřeba. Přece nebudu trénovat rajbák, když se nemůžu pohnout někde v převise.

Vedle toho jsem se věnoval i „obecnému” tréninku, třeba běh byl vždy součástí tréninku. Během trénink začínal a během končil. Gymnastika je velmi důležitý faktor a před mými bouldrovacími kolečky měla své pevné místo.

Tréninková deska u Bernda doma (f: SM)

A v zimě?
Chodil jsem do tělocvičny a vymýšlel si tam kruhové tréninky. Pak jsem měl doma lištu, která se kónicky rozšiřovala z úplný hnidy až po relativně dobrý chyt a na ní jsem kombinoval shyby a statické visy. To se bavíme stále o zimě, v létě přece nebudu cvičit někde v tělocvičně, když mám venku skály (smích).

Když se ohlédnu, musím konstatovat, že jsem trénoval opravdu velmi intenzivně. A trénovat lezením na skalách je stejně ta nejlepší možná forma.

ŽIVOTOSPRÁVA

Jaký jsi měl režim? Upravoval sis jídelníček? Máš něco osvědčeného?
Určitě je nutný dostatek spánku. Ve stravování jsem vyzkoušel opravdu každou blbost, která se ke mně donesla. Nejprve vegetariánství, pak jsem měl zase období, kdy jsem jedl jen syrové maso. Jindy jsem zase shodil pod šedesát kilo, ale ani to mě nikam neposunulo, poněvadž už jsem pak vůbec neměl sílu lézt. Snídat ovesné vločky s drcenými lněnými semínky mi ovšem vydrželo celý život.

Na konci sám poznáš, co ti dělá dobře. Samozřejmě se musíš stravovat uvědoměle, ale myslím, že nejrozumnější je jíst všechno, teda mimo fast foodů, ale s mírou. Řídit se apetitem. Jo a pivo, to se může pít taky (smích).

5x PROLOMIL KLASU NA PÍSKU:


IXb__1970 Schwager, „Nordwand“

IXc__1972 Rauschenstein, „Lange Westwand“

Xa__1983 Amselspitze, „Schallmauer“

Xb__1983 Schwedenturm, „Sechster Versuch“

Xc__1986 Heringstein, „Barometer für Stimmungen“

PRVOVÝSTUPY

„Občas se mě lidé ptají na mé nejtěžší cesty. Já nevím, já na tuhle otázku vůbec neumím odpovědět. Nešlo mi totiž o to, udělat nějaký nejtěžší krok, otevřít nový stupeň, či vylézt o číslo těžší cestu, než předtím. To je blbost. Chtěl jsem především vylézt danou linii a těmto liniím, těmto snům jsem všechno podřídil. A když tam byly nějaké těžké kroky, či pasáže, tak to tak holt bylo.“

– LINIÍM JSEM PODŘÍDIL VŠE –


RUKOPIS

Každý prvovýstupce má jiný rukopis. Jak bys popsal ten svůj? Psychická náročnost, maximální využití smyček?
Ano. A k tomu zpravidla pěkná linie. Už předtím, než nastoupíš, máš nějaký plán a taktiku. Kudy, jak, kam dát kruhy – aby to všechno bylo v jakési harmonii. A tuhle taktiku se snažíš i dodržet. Občas se musíš od plánu odchýlit, třeba když nejde zatlouct kruh tam, kde bys chtěl, ale jinak je taktický plán určitě hodně důležitý. Bez dobré taktiky neexistuje dobré lezení.

Stalo se ti, že během dělání prváče nezbyla jiná možnost, než útěk nahoru?
Občas jo, ale to si člověk neplánuje dopředu. Někdy to holt nešlo jinak, ale útěk nahoru byla spíše výjimka, nikoli pravidlo. Dříve jsem moc nepřemýšlel o případné katastrofě, když by se třeba spadlo ze špatného místa na zem, prostě jsem dělal věci, aniž bych myslel na následky. Dnes je to jinak, což souvisí i s věkem. Čím je člověk starší, tím víc se vyhýbá zraněním. Je si mnohem více vědom toho, co to znamená, když se teď rozbije.

Takže máš taky cesty, kde jsi bojoval o holej?
No jasně. Ale když bych ti nějaké vyjmenoval, tak by tě asi právě proto nenechaly spát a přitahovaly by tě.

Kolik máš na písku prvovýstupů?
Ech, to nevím, já to nepočítám, nejsem člověk čísel. Ale někdo to sečetl a tuším, že jich bylo něco málo pod 1000.

Nechával jsi některé své projekty léta zrát?
Většina cest se nepodařila vylézt během jednoho dne. Projekty jsem nosil v hlavě dlouho. To nebylo tak, že by ses probudil a šel si něco vylézt rovnou až nahoru. Jasně, občas jsem měl štěstí a cestu za den vylezl, ale většinou byl pravý opak pravdou. A když jsem nějaký projekt intenzivně zkoušel, řekněme tři týdny, a nedosáhl jsem markantního pokroku, nechal jsem cestu uležet, uzrát a vrátil jsem se později. Už jen ten stejný přístup ke skále mi hýbal žlučí a bylo potřeba změnu.

Když se v nějakém kroku nemůžeš pohnout, začneš se ptát: „Je to opravdu tak těžké, nebo se jenom neumím hýbat?” Takže jsem si poblíž vylezl stovky metrů ve starších cestách, abych zase získal pohybovou ladnost a efektivitu a pak jsem se do projektu vrátil.

Musíš mít i chuť ten projekt lézt, ne se tam vracet jen proto, že cítíš, že by to bylo potřeba. A tahle chuť přichází z tvého nitra. Takže některé rozdělané projekty jsem prostě nechal uležet do doby, než se chuť dostavila.

„1000-Mark-Wand“ IXc, RP Xa na Südliche Pfaffenschluchtspitze se táhla opravdu celé roky. První pokusy byly úplně marné. Hlava se mi zasekla, že to nepůjde. Pak jsem charakteru obtíží přizpůsobil svůj trénink a teprve poté, co se mi v hlavě zrodila představa, že by to šlo vylézt, se nakonec všechno spojilo a projekt jsem dokončil.

Nebo „Sechster Versuch“ Xb, RP XIa na Schwedenturm. Tam to taky trvalo, ale vždy jsem někam dolezl a viděl, že to dál bude mít řešení. Horší ovšem je, když řešení nevidíš. To se ti tam znovu ani nechce. „Milimetersache“ Xa na Rokokoturm je dalším příkladem. Tam to též trvalo celou věčnost.

Málokterou cestu jsem stihl dodělat za den. „Nordkante“ IXb na Grosser Wehlturn


STRACH

Měl jsi?
No jasně. To vím docela přesně. Strach není nic špatného. Přichází z břicha a je normální, protože je to zároveň i ochrana. A strach vzniká při situacích, kdy máš pocit, že jsi té výzvě, či úkolu, ještě nedozrál. Když nejsi připravený.

Ale, pokud se té konkrétní situaci cíleně vystavuješ, dokažeš strach ovlivnit – je kontrolovatelný. Strach můžeš odsunout. Tím, že zvyšuješ svoji výkonnost, a teď nemyslím jen tu tělesnou, nýbrž i psychickou, zvyšuješ si i důvěru ve vlastní schopnosti.

No ale v Sasku ses určitě párkrát ocitnul někde vysoko nad kruhem v nehostinném terénu. To ses přece musel šíleně vybát?
Jak jsem říkal, strach souvisí s důvěrou ve vlastní schopnosti, a když máš takovou sebedůvěru, že nepřipustíš, že bys mohl spadnout, nemáš strach. A že jsi v lámavém a máš to na zem? Na to nemyslíš. Jsou dny, kdy jsi hodně silný, a opět se nebavím jen o těle, ale i o hlavě, a pak jsou dny slabší.

Psychická náročnost – to je jiný rozměr lezení, který se mi vždy líbil. A líbí se mi dodnes. Ale sportovnější lezení se mi líbí též, všechno má svůj čas. Nemůžu říct, že jedno je dobré a druhé špatné, všechno má svůj význam a je dobře, že existuje obojí.

Tohle vymezování strachu jsi nějak cíleně trénoval? Nebo jsi prostě jen lezl cesty, které byly?
Lezl jsem hodně sólo, čímž jsem se dostával do přesně takových situací, které bylo potřeba vyřešit. Při lezení sólo jsem vždy vedl monolog a kladl si otázky. A když jsem nevěděl odpověď, nelezl jsem dál. Zůstal jsem stát. Nesmíš udělat další krok bez znalosti odpovědi.

Strach je ale jinak pěkná věc. Občas jsem dokonce volal maminku, i když bylo jasné, že tady žádná není. Třeba pod plánovaným druhým kruhem při prvovýstupu cesty „Westpfeiler“ VIIIc na Vorderer Torstein, nebo i v horách (smích).


SÓLOVÁNÍ (NEJIŠTĚNÉ)

„Lézt sólo je hezká věc, nádherná rozprava se sebou samým. Může to být považováno za nejvyšší formu lezení. Všechno to jsou lezecké pohyby, které člověk standardně dělá, stačí je jen přivést do harmonie, aby na sebe plynule navazovaly. Sólovat se nedá pořád, ale když jsi na to připravený a máš uvnitř dobrý pocit, tak tě to dokáže velmi obšťastnit.“

Co strach při sólování?
Ten jsem nikdy neměl, vždy jsem měl všechno pod kontrolou. Ani jednou jedinkrát jsem neměl pocit, že něco nezvládnu, nebo že by to teď mohlo dopadnout katastrofálně. Hodně cest jsem lezl sólo a nemusí jít jen o velké spektakulární cesty typu „Gemeinschaftsweg“ VIIIb a „Direkte Westkante“ VIIIb na Wilder Kopf, „Violette Verschneidung“ VIIIa na Höllenhunda, atd., můžeš si vylézt i něco lehčího, třeba šestku, sedmu. Asi nejvíc na mě zapůsobil sólo přelez „Ostrisse“ VIIIc s „Obere Variante“ na Dreifingerturm.

Mimoto jsem romantik. Romantismus znamená, že prostřednictvím přírody nacházíš cestu do sama sebe, do vlastního nitra. Sólolezení též směřuje k romantismu, opět hledáš cestu do vlastního nitra, je to tedy stejný duševní pochod.

Sólolezení směřuje k romantismu – opět hledáš cestu do vlastního nitra, je to tedy stejný duševní pochod.

BERND VE ZRALÉ FÁZI

A čtyřicetiletý Bernd?
Ten se moc nelišil. Samozřejmě jsem přidával na tréninkové intenzitě. Zatímco ze začátku to bylo spíše takové hravé, tady jsem trénoval tři hodiny denně, a když jsem to jednou nemohl odcvičit, měl jsem hned špatnou náladu.

Tvoje novější cesty, řekněme z 80. let, už často nebývají takové ultramorálovky jako některé starší. Co se změnilo?
Nejnáročnější cesty jsem dělal začátkem sedmdesátých let – myslím psychicky nejnáročnější. To souviselo jednak se způsobem uvažování a také s vývojem lezeckého sportu jako takového. Začátkem sedmdesátých a pak celá sedmdesátá léta byla odvaha významnou součástí dané cesty. Morálové cesty jsi dělal kvůli sobě. Sám jsi to od sebe vyžadoval, sám jsi chtěl být odvážný. Tehdá tak bylo chápáno horolezectví.

Morálové cesty jsi dělal kvůli sobě, sám jsi chtěl být odvážný. Bernd během prváče „Himmelfahrt“ na Vexierturm IXa, RP IXb, Sasko 1982


A pak v osmdesátých se to začalo měnit. Do hry se dostalo sportovní lezení a s tím se změnila i povaha náročnosti. Lezecký pohyb a především jeho estetika tak získávaly stále větší roli, mnohem větší než dříve.

U sportovního lezení tvoří „atletika” řekněme 70 procent a zbylých 30 procent je psyché. Dříve to bylo zhruba padesát na padesát, někdy dokonce převažovala odvaha. A s tou estetikou se začaly cesty i lépe jistit, protože estetičnost pohybu vyžaduje jiný základ. Tento vývoj, který se děl, jsem samozřejmě vnímal i na sobě – člověk přeci nežije někde ve vakuu.

Opakoval jsi cesty po sobě, zkoušel jsi je RP?
Ale jo, některé jsem si rád zopakoval, když tam byly třeba zajímavé pohyby. S tím RP to je trochu složitější…

ROTPUNKT

„Když k nám přišel Rotpunkt, byl jsem z něho unešený, Rotpunkt je vysoký stupeň sportovnosti. Zároveň mám ale pocit, že se kvůli němu ztrácí přátelství na laně. Jeden dole prostě stojí a jistí a druhý leze. Naproti tomu, když se někde ve stěně zaštanduje, to je pak hned mnohem hezčí – všichni z toho mají o něco víc.

Někteří navíc špatně pochopili význam stylu Rotpunkt. Pokud si někde můžu sednout na skálu, tak tam samozřejmě můžu i v klidu zaštandovat a dobrat. Nemusím lézt v jednom kuse s ultradlouhým lanem odspodu až na vrchol. To je nedorozumění.“

„Mám pocit, že se kvůli RP ztrácí přátelství na laně.“

MANAŽER SVÉHO ČASU

Kde jsi bral volno na lezení?
Nejprve jsem musel pracovat, to za mě nikdo neudělal. Od roku 1971 jsem měl tiskárnu se šesti zaměstnanci, kterou jsem vedl velmi organizovaně a disciplinovaně, abych měl i každý den nějaký volný čas – když jsem měl parťáka, šlo se lézt, když jsem byl sám, tvrdě jsem trénoval.

Vedení tiskárny byl také jeden z důvodů, proč jsem lezl tolik sólo – zlepšoval jsem si tím svoje sebevědomí, které jsem potřeboval do běžného života. Byl jsem třeba v práci, přišli zákazníci, mně bylo 24, podívali se na mě a zeptali se: „Kde máte šéfa?“ To se mi nelíbilo.

Jak to bylo s obchodem Bergsport Arnold?
Otevřela ho Christine (Arnoldova žena, pozn. aut.) v roce 1990, hned po převratu v Hohnsteinu. Jeden krámek by nás nejspíš neuživil, takže jsme o rok později otevřeli druhý v Bad Schandau. S tím se dá vyžít tak akorát, máš „svoji svobodu“ a tak to je.

Do toho organizujeme nějaké kurzy. Už je nedělám pro začátečníky jako dříve, spíše už jen nabízíme lezecké týdny s tématem „Klasické cesty“ anebo „Jeden lezecký den s Berndem Arnoldem“, což je oblíbený narozeninový dárek. A ti lidé se z toho radují (smích). Jiné věci už nedělám, dříve jsme měli i kurzy pro děti, ale to by mě dnes už akorát nervovalo. Všechno má svůj čas.

„Hned po převratu jsme otevřeli první krámek.“ Bergsport Arnold v Hohnsteinu (f: SM)


BERND V UVADAJÍCÍ FÁZI

A šedesátiletý Bernd?
Teď je mi přes sedmdesát. Před deseti lety mi bylo určitě líp, ale samozřejmě jsem už dělal mnohem méně prvovýstupů. Ne proto, že by člověk nemohl, ale holt se mu už mění životní priority. Samozřejmě, když objevím nějakou skvělou linii, tak ji ještě chci vylézt, ale už nemusím prostupovat cokoli, jen abych měl další čárku. To nemám zapotřebí.

STŘÍDÁNÍ GENERACÍ

Byl jsi ve své době jeden z nejlepších lezců. A pak někdy v druhé polovině 80. let přišla nová, mladší generace, která tu starší přelezla. Jak jsi to tenkrát bral?
Pokud by se člověk zabýval historií, dostal by se k docela jinému závěru. Každá generace, od počátku až po současnost, přinesla to, co bylo v jejích možnostech. Jsou tu sociální a společenské podmínky, které hrají zásadní roli a nelze srovnávat výkony různých generací navzájem.

Ale stejně někdo bere tuhle generační výměnu těžce.
To záleží na charakteru člověka. Já jsem s tím neměl problém, prostě to tak je a to není nic špatného. Každá generace se odráží od toho, co ta předchozí vybudovala, kam to dotáhla.

Zároveň bych chtěl dodat, že vývoj nepůjde donekonečna posouvat dál podle motta „rychleji, výše, dále“. Ačkoli jsem se osobně vždy mimořádně radoval, když jsem přelezl nějakou stěnu či skalní formaci, kterou jsem předtím považoval za nelezitelnou, přesto existuje nějaký konec. A to je hezké. Nemusí jít úplně všechno. Musí existovat a zůstat i něco, co zkrátka vylézt nepůjde.

Zrovna se zabývám osobou Paula Preusse, který ve své době odmítal k postupu skoby a háky. Jasně, taky měl nějaké v baťohu (smích), ale razil myšlenku, že co člověk vyleze, to i sleze a namísto hákování hlásal filosofii volného lezení. Skobování a technické lezení tehdy dosáhlo nějaké hranice a bylo patrné, že dál cesta nevede. A tak nastal návrat ke kořenům, tedy k lezení po skále jen vlastní silou, rukama a nohama.

A tady je to stejné. Ten neustálý pokrok, na který jsme si tak nějak zvykli, jednou dojde do konce. A pak nezbyde nic jiného, než se opět vrátit ke kořenům, ke zcela jednoduché formě. Třeba s méně jištěním, či zcela bez něj. Ale to člověk nemůže rozkázat masám, to je spíš záležitost elity. A ti, kteří chtějí víc a dál, ti budou muset pracovat s rizikem.

Jednou se ten pokrok zastaví a budeme si klást otázky. Bernd ve své pracovně. (f: SM)


KONKURENCE

„I srovnávání se s vrstevníky v rámci generace vede vždy do slepé uličky, ačkoli to mnozí činí relativně rádi. Jasně, že to v první mladické fázi bojovníka děláme všichni, nejinak to bylo ze začátku u mě, ale pak jsem se od toho rychle oprostil. Pak jsou tu ovšem i starší lezci, kteří se toho nezbavili a jsou stále akorát nespokojeni. Někoho takového pak vidíš a říkáš si: „No do háje.“

S ostatními jsem nesoutěžil, spíše jsem se staral sám o sebe. Ta síla, která člověka žene dopředu a nahoru, nevychází z porovnávání se s lezeckou konkurencí, nýbrž z vlastního nitra. Rivalita nevede k upřímné radosti z vlastního výkonu a nakonec se jí člověk otráví. Každý by měl jít důsledně svou vlastní cestou.“

– HLAVNÍ SÍLA NEVYCHÁZÍ Z POROVNÁVÁNÍ S KONKURENCÍ („Dauerbrenner“ Xa, RP Xb, Wilder Kopf, Sasko)


PARŤÁCI

Kdo byli tví nejčastější parťáci?
Na prvním místě bych jmenoval nejvěrnějšího Günthera Lamma (jistí na fotce nahoře, pozn. red.). Hned potom Gisberta Ludewiga. Dále to jsou Gottfried Müller, Hans Schlesinger, Jürgen Cruse. A pak nová generace mladých lezců, kteří u mě začali lézt, třeba Roger (Jörg Gerschel). To jsou ti nejčastější. Někteří z nich bohužel už umřeli a s těmi ostatními lezu stále.

Gisbert Ludewig a Bernd Arnold, 2017 (f: SM)

Občas jsi lezl i s Wolfgangem Güllichem.
S Wolfgangem jsme toho podnikli hodně, máme spolu i nějaké cesty. Wolfgang byl hodně koncentrovaný sám na sebe. Primárně to nebyl horolezec, nýbrž sportovní skalní lezec a on tomu taky vše podřídil. Jeho životní výkon bylo „Action Directe“ 9a. On nebyl kdovíjaký on-sightér, ale měl především mimořádně silné prsty. To pořád štvalo Kurta Alberta, protože ačkoli trénovali spolu a stejně, byl Wolfgang stále o něco silnější.

Wolfgang říkal: „Káva nepatří k lezení. Káva je jeho nedílnou součástí.“
Ano, Wolfgang na kávě ujížděl, nepil pivo, nýbrž kávu a občas červené víno. Rád posedával po kavárnách.

Východ volá Západ. Bernd Arnold s Wolfgangem Güllichem


Jak to bylo s cestou „Affentanz/Werner’s Projekt“ Xc na Affenhorn?
Cestu „Werner’s Projekt“ vylezl Wolfgang během jedné ze svých návštěv v Sasku. Nebyla uznána, protože se jistil vklíněncemi a lezl s magnéziem. A pak mě naštvalo, jaké divadlo a opičárna se kolem toho strhla, přičemž se jedná o takový záprdek, ta cesta má sotva 15 m.

Takže když jsem pak o dva roky později cestu znovu vylezl, nazval jsem to „Affentanz“ (volně přeloženo jako „Opičárna“), ale do vrcholovky jsem nenapsal, že jsem udělal prvovýstup. My jsme o tomto směru též věděli, chodili jsme kolem a říkali si: „Tohle snad není zapotřebí (vylézt).“

Kurt Albert?
On byl můj nejlepší přítel. To neříkám proto, že je po smrti, tvrdil jsem to i předtím. Měli jsme se opravdu rádi. Kurt byl též člověk, který s lezením začal poměrně záhy a pak se vyvíjel – jak lezecky, tak lidsky. A skrze naše vlastní vývoje jsme se hodně sblížili. A vážili jsme si jeden druhého. No a navíc jsme se párkrát ocitli v prekérní situaci, na hranici mezi životem a smrtí, což taky spojuje.

Češi v osmdesátých? Weingartlovci, Hudy?
Weingartly jsem poznal přostřednictvím Williho Häntschela, u kterého byli na návštěvě. A z tohoto setkání se vyvinulo též něco, co bych popsal jako přátelství. Hodně jsem s nimi lezl v Labáku, kde mi ukazovali svoje cesty, a pak i oni lezli tady.

Byli výborní lezci, hodně jsem si jich cenil. Přelézali těžké náročné cesty, navíc v dobrém stylu. Nebyli silní pouze tělesně, nýbrž i v hlavě. Do jejich cest aby si člověk přibalil padák.

Třeba na Dreifingerturm, ta varianta („Tetschener Variante“ Xb), to byl jejich rozdělaný projekt. Nebo i „Bug“ IXb na Westlicher Schrammturm, to si též našli oni. Oboje jsem pak vylezl, když už tu nežili.

Hudy – ten začínal lézt s Weingartlovci. Byl výborný lezec a pořád jím je. U něj jsem měl ale dojem, že si vybudovával konkurenční vztah s ostatními lezci, což se mi zas tak moc nelíbilo. Kvůli tomu jsme si asi ani nebyli tak blízcí.

LEZENÍ JAKO UMĚNÍ

Kdysi jsi mi říkal, že jsi vždy chtěl, aby tvé prvovýstupy působily dojmem uměleckého díla. Jak toho docílit? Jak udělat z prváče umění?
To lze vidět dvěma způsoby. První je, že člověk vidí cestu přirozeně tak, jak ji vytvořila příroda. A druhý, že tyto danosti, tyto přirozené linie skály při prvovýstupu také respektuje. A pokud dosáhne harmonie, pak hovořím o umění. Když vytvoříš linii uměle tím, že tam každé dva metra bouchneš hák, tak to samozřejmě žádné umění není. Tuhle harmonii ovlivňuješ i umístěním kruhů, jde o celkovou kompozici. A kruh natlučený do špatného místa ruší kompozici i harmonii.

Bernd na vernisáži výstavy fotek ze svých prvovýstupů, Königstein 2017 (f: SM)


Závisí také, jak vysoko umístíš pomyslnou psychickou laťku. Buďto vysoko, když zajistíš nějakou cestu řekněme třemi kruhy, anebo níže, když do té samé linie dáš kruhů pět. V prvním případě bude mít taková cesta třeba deset přelezů za dvacet let, ale může být geniální. Ve druhém případě bude mít přelezů sto, ale harmonie bude porušena. Rozhodující je, jaký má člověk přístup k lezení, co člověk od cesty vyžaduje a to je velmi individuální otázka.

A druhá forma umění je samotné lezení. Ne jen dolézt nějak na vrchol, ale lézt esteticky. Stylově. Dosáhnout toho, že i těžké lezení vypadá elegantně. Lézt těžké cesty s lehkostí. Ne vždy to jde, ale měli bychom o to usilovat. Estetika při lezení je velmi důležitá a generuje spoustu radosti. A člověk, kterému tato lehkost chybí, ten by se nad tím neměl vztekat, ale měl by se v tomto ohledu trochu kultivovat.

– UMĚNÍ? TO ZNAMENÁ TAKÉ LÉZT TĚŽKÉ CESTY S LEHKOSTÍ –


Když odhlédneme od výkonů a čísel, mohl bys mi vyjmenovat pár cest, které patří do muzea umění? Zázraky přírody, kde se navíc ještě podařilo zachovat kompozici a harmonii?
Tak těch je hodně.

Dobře. A cesty, které byly tak spektakulární, že na ně i po desítkách let vzpomínáš?
Tady jde samozřejmě o emoce, které jsem prožíval, když jsem dolezl danou cestou na vrchol. Ale napadá mě třeba „Direkte NO-Wand“ IXa na Heringstein. Do této stěny není z žádné strany pořádně vidět a já si říkal, že když je celá severovýchodní stěna Heringsteinu tak široká, určitě bude mít nějakou slabinu, kterou půjde prostoupit. A já tu slabinu našel, což bylo skvělé!

Pak třeba „Talseite“ IXc na Teufelsspitze – velkolepá přírodní kompozice, kde do sebe všechno zapadá. Z té mám i dramatický zážitek. Když jsem tloukl poslední kruh, tak jsem tam napral rourák hodně vysoko. No a určitě to znáš, že když člověk chvíli stojí na místě, začne se zmenšovat. Udělal jsem tam pořádné divadlo, ale nespadnul jsem. Tam když smekneš, tak trefíš dole ten rajbas a neskončíš dobře.

Kkdyž smekneš, tak trefíš ten rajbas a neskončíš dobře. Bernd v „Talseite“ IXc na Teufelsspitze

„Nordkante“ IXb na Grosser Wehlturm považuji též za velkolepou, co se týká přírodní linie. Anebo i „Direkte Superlative“ IXc, ale tu „Nordkante“ bych přeci jen upřednostnil jako krásnou, jasnou linii.

Teufelsturm – tady je jasně vidět rozdíl mezi možným a ideálním řešením. To první byla třeba „Westwand“ IXa, kdy šlo o to nějak se provlnit a prokličkovat stěnou. Ideální řešení pak přišlo o roky později („Fern von Eden“ Xa, RP Xc), což souviselo i s tréninkovou intenzitou.

Radost jsem měl i ze Zvonice (Adršpach, cesta „Z myší díry“ VIIIa) a Holoubka (Teplice, cesta „Vyjasnění“ VIIIc), kde se jednalo o první cesty na doposud panenské vrcholy a ten pocit vylézt někam, kde ještě nikdo nikdy nestál, je mimořádný. Nejvíc se mi obecně uložily cesty z mladického odvážného období, kdy byly zážitky mnohem více emocionální.

Čí cesty bys dále doporučil jako zajímavé? Bez ohledu na generaci.
Otto Dietrich, Arymund Fehrmann, Herbert Richter, Manfred Vogel. Pak třeba Eberhard Renger, Emanuel Strubich. Mám pocit, že spousta lidí nedělá cesty, aby vyřešili hezkou linii, nýbrž aby se objevili v průvodci.

JMÉNA CEST


Uměleckého ducha a představivost nelze Berndovi upřít ještě v jedné věci a tou je pojmenovávání nových cest. Zde se často nechával vést svým smyslem pro obraznost, dokumentuje v nich vlastní duševní procesy či názory na aktuální společensko-politické události.

„Gleichgewicht der Seele“ IXc (Rovnováha duše)
„Když ji nemáš, nikdy nedolezeš tím hladkým převislým koutem ke druhému kruhu. Ten den byl skvělý, měl takovou klidnou atmosféru, věděl jsem, že to zvládnu.“

„1000-Mark-Wand“ IXc, RP Xa (Tisícimarková stěna)
První pokusy v hladké stěně této pfaffensteinské krásky byly vysloveně marné. Willy Häntschel, lezec starší generace, který Berndovým prvovýstupům často přihlížel, prohlásil stěnu za nelezitelnou. A dodal, že tomu, kdo to vyleze, vyplatí tisíc východoneměckých Marek. Když Bernd o několik let později cestu dokončil, nazval ji „Tisícimarková stěna“. Peníze si ovšem nevzal.

„Buntschillernde Seifenblase“ IXb, RP Xa (Barevná mýdlová bublina)
Na začátku 80. let přišlo Berndovi oficiální pozvání do Ameriky. Když plánovaný lezecký výlet ztroskotal na zamítnutí východoněmeckých úředníků, bylo to jako nádherná mýdlová bublina, třpytící se všemi barvami, která znenadání praskne.

„Schwarz und Weiss“ IXb, RP IXc (Černá a bílá)
V pravé části východní stěny věže Teufelsturm je vidět výrazná bílá mapa obklopená černým pískovcem. Berndova cesta vede přesně na rozhraní černé a bílé.

„Schwarz und Weiss“ IXb, Teufelsturm, Sasko 1978


„Über den Drachenrücken“ VIIIc, RP IXa (Přes dračí záda)
Tahle devítka na Falkenstein se klidně mohla jmenovat „Superdirekte Westkante“. Bernd ale viděl ve zvlnění a strukturách západní hrany „Dračí záda“.

„Allgemeine Verunsicherung“ Xa (Všeobecné znejistění)
Cesta ze sklonku totalitního režimu, kdy nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. Atmosféru nejistoty dokreslovala i mimořádná lámavost rathenského pískovce.

„Deutsch-Deutsche Vereinnahmung“ IXa, RP IXb (Zabavení Německa Německem)
Zrcadlí smíšené pocity po opětovném spojení se silným Západním Německem.

„Comeback“ VIIIc (Návrat)
Byla první vylezenou cestou po vážném zranění na Trango Towers.

„Kleinkanada“ IXa, RP IXb (Malá Kanada)
Krajina s hustým jehličnatým lesem a  rozházenými skalními bloky vzbuzuje pocit, že jsi v Kanadě, proto „Malá Kanada”.

„Leben in kleinen Felsen“ VIIIc, RP IXa (Život v malých skalách)
Začínající frustrace nad nemožností vycestovat z DDR do zahraničí.

„Wiesse Taube“ IXc, RP Xa (Bílá holubice)
Fotogenická hrana udělaná s Wolfgangem Güllichem během vrcholu studené války, „Bílá holubice” coby symbol míru.

Fotka z prvovýstupu „Weisse Taube“ IXc, RP Xa, Domspitze, Sasko 1985


Dále například „Fisch“ IXc (Ryba) – pilíř věže Domkanzel, kterým cesta vede, vypadá při pohledu zboku jako kapr vystrkující hlavu z vody, „Spinne“ IXb (Pavouk), kterého připomíná systém trhlin pod druhým kruhem, „Mondlandschaft“ IXb, RP IXc (Měsíční krajina) v náhorce věže Siegfried, „Wand im Morgenlicht“ IXc, (Stěna s ranním sluncem), ve které se ohřeješ opravdu jenom v časných dopoledních hodinách a která byla později pro svou velkolepost přejmenována na „Superlative“, „Gesicht“ Xa (Obličej) v jihozápadní stěně věže Mittlerer Torstein, který tam skutečně uvidíš…

Jaký máš vztah k umění?
Velmi dobrý. K různým umělcům a různým formám umění. Umění se mně líbí, inspiruje mě, učím se díky němu zase nové věci.

SMYČKOVÁNÍ

„Jo, tak to je taky umění (smích).“

Jsi považován za prvního lezce, který smyčkování dovedl k dokonalosti.
Byl jsem především první, kdo začal používat šťárátko. Lezl jsem „Bruchholzkante” VIIb na Spannagelturm. Psal se rok 1963 a pro mne to byl tehdá docela velký výkon. Viděl jsem ostatní lézt tu cestu a věděl jsem, že tam nahoře jsou hodiny, které se ovšem tehdejšími smyčkami strašně špatně provazovaly. A tak jsem si nechal poslat větvičku z borovice, kterou to šlo. A řekl jsem si, že si přece takovou věc nemusím nechávat posílat po laně nahoru, vždyť ji přeci mohu mít u sebe!

V Pirně jsem si pak koupil dřevěná držátka na psací pera, rovnou 10 kusů a ta jsem začal používat. Když jsem si pak někdy šťárátko zapomněl, bylo to, jako by mi chyběla jedna ruka. Později mi pak Willy Häntschel vyrobil pár opravdových, z jasanového dřeva, a ty jsem si připevnil na gumičku.

S uměním smyčkovat se to začalo vyvíjet od roku 1965, kdy bylo povoleno osadit kruh ze smyčky.

Bernd osazuje kruh ze smyček. „Hohlspiegel“ IXc, RP Xa, Polentztalwächter, Sasko 1982


Tu změnu jsi inicioval ty?
Ne. Souviselo to opět s výměnou generací. Ale obecně lze říct, že když už k nějaké změně v pravidlech došlo, tak už se to stejně předtím nějakou dobu praktikovalo. Tak je to vždy – pravidla se musela nejprve překročit, aby se pak změnila. A s touto změnou jsem začal přemýšlet, jak a kam lze vůbec smyčky založit. Uzlíky do dírek, protisměrné boční smyčky, tenoučké plošárny na jednoducho do vlasových trhlinek, prostě techniku smyčkování bylo potřeba opravdu hodně vyladit a dovést k dokonalosti. To jsi kolikrát založil tkaničku do boku, do které jsi si sednul a sám jsi žasnul, jakým způsobem tam drží.

Toto ovšem vyžaduje cit pro strukturu skály, plus je to vlastně forma aplikované fyziky. Musíš přesně vědět, kde zatáhnout, jakým směrem a co se bude dít. Je velký rozdíl, jestli uděláš uzel do jednoho či druhého směru a zda pak smyčku založíš uzlem dovnitř či ven. Směr zatížení – to jsou ty nejmenší detaily, které ovšem hrají roli. V jednom případě se uzel zatáhne dovnitř do hnízda, ve druhém se bude páčit ven.

A někdy se u toho hodně modlíš. Prvovýstup „Alaunstrasse“ Xa na Rauschengrundkegel, Sasko 1986


Kde jsi sháněl materiál na smyčky?
Snažili jsme se něco obstarat ze Západu. Ale třeba ty nejtenčí smyčky jsem měl z lavinové šňůrky. Tehdy nebyly žádné elektronické vyhledávače, v horách jsi táhnul třicetimetrovou tenkou šňůrku, a když tě zasypala lavina, našli tě právě podle ní. Prodávali ji v Drážďanech ve sportovním obchodě, ona měla jenom asi tři milimetry, ale já jsem si ji otestoval – uvázal jsem ji kolem sušáku na prádlo a celou vahou se do ní pověsil. Když jsem viděl, že drží, dala se použít na osazování kruhů.

LEZENÍ NABOSO

„To jsem samozřejmě nevymyslel já, to se tak dělalo odpradávna. Lézt na boso je jednoduše příjemný pocit. Nemáš tam žádnou gumovou podrážku, takže všechno vnímáš mnohem intenzivněji a přesněji. Vjem z nohou, členitost a jemnost pískovce, jde v původním rozlišení přímo do mozku, čímž máš také větší jistotu.“

Dokud nespadneš.
To je ten problém, ovšem dříve ani to nevadilo. Než se začaly používat sedáky, tak jsi byl navázaný kolem hrudníku a spadnul jsi vždy pěkně natažený a nohama jsi se skály téměř nedotknul. Se sedákem se celá trajektorie pádu trochu změnila a když kopneš nohama do skály, není to tak skvělý. Já jsem lezl naboso každý den řekněme desítky let. Tím se ti vypracují svaly nohy zcela jinak, než když máš nohu obutou.

Lezením naboso ale dosáhneš nějaké hranice, kterou pak lezečkami dokážeš posunout. Začal jsem je používat s příchodem prvních sedáků, což bylo kolem 1975–1977. Rád si ale naboso zalezu i dnes. Když sóluji, tak zásadně naboso.

Říká se, že jsi měl na zahradě pařez s vyvrtanými otvory, kde jsi trénoval sílu palců u nohou do jednoprstových dírek. Je to pravda?
Není, nic takového jsem neměl (smích). Na tenhle nápad jsem tehdá nepřišel. Ale asi bych šel raději do skal a vylezl si desetkrát či dvacetkrát něco naboso.

A nohy tím netrpěly?
Co se týká kloubů a prstů nohy, měl jsem pouze jedno zranění. Jeden prst nohy jsem si zlomil v jednoprstové dírce, když jsem ho nestačil dostatečně rychle vyndat.

Říká se, že první cesta, kterou jsi udělal s lezkama, byla „Zwischenspiel” na Panoramafels. A že ti díky lepičce přišel ten poctivý dolez docela snadný, proto jsi to dal jen za IXa.
To je hloupost. Určitě to nebyla první cesta, do které jsem si lezečky vzal.

ÚRAZY

„Jo, občas blbě spadneš a zlomíš si ruku. Největší pád jsem zažil při lezení v Sahaře (oblast Hoggar v Alžírsku), tam jsem hodil třicítku a zlomil si obratel.

A samozřejmě můj úplně nejhorší úraz byl ten z Trango Towers, tím trpím doteď. To bylo na konci expedice. Dolezlo se a všechno jsme uklízeli, takže se chodilo s materiálem přes visutý ledovec asi desetkrát tam a zase zpátky. Já byl pak poslední a nahoře zůstala ještě hromada materiálu, který by tam ostatní už nechali ležet. Jenže já jsem se chtěl vrátit zpátky do DDR a taky jsem si chtěl vzít všechno s sebou, protože v DDR byl horolezecký materiál a vybavení těžce nedostatkové zboží. Nahoře zůstalo ještě asi 10 lan – přeci je tam nenechám?

Tak jsem vše naložil do toho největšího možného batohu, v ruce jsem pak ještě táhnul přeplněný lodní pytel a štrádoval jsem si to zcela přetížený tím strmým ledovcem. Bylo to odpoledne, sníh už byl trochu natátý, lepil se a já byl trochu nedbalý, co se týká jeho oklepávání z maček.

Nakonec jsem samozřejmě uklouznul, což jsem nepovažoval za nějaký problém, jenže jednu ruku jsem měl zamotanou do loďáku a druhou se mi to nepodařilo ubrzdit. Najednou to bylo jasné – buďto spadnu do téměř bezedné ledovcové trhliny pode mnou, anebo přelétnu její hranu a budu pokračovat dalších 500 výškových metrů do údolí. Moje duše už byla na cestě pryč – viděl jsem z nadhledu svoje tělo, jak padá a došlo mi, že tohle je konec. No, nakonec to vyšlo na první variantu – bezedná trhlina.

Naštěstí byl v ní asi 25 metrů hluboko zaklíněný ledový blok, který též nebyl kdovíjak široký a přesně na něj to vyšlo. Tenhle kus ledu měl v sobě ještě trhlinu a do ní jsem spadnul rovnou po nohách. Celého mě to tam pomačkalo a šíleně jsem se rozlámal. Pánev byla na kousky, zlomila se mi žebra, která mi propíchla jednu plíci, měl jsem rozsáhlé krvácení, následovalo akutní selhání ledvin, prostě to bylo celé pěkně na hovno.

Ale když je člověk takhle blízko smrti, o to víc se pak raduje ze života a intenzivněji žije. Po náročné záchranné akci jsem všechno přežil, ale pak, když jsem to rozlezl, jsem následky téhle záležitosti trochu podcenil. Myslel jsem si, že se tělo přizpůsobí a zvládne to, což se také stalo, ale v negativním smyslu – celé tělo mám trochu nakřivo, ramena a kyčle jsou v háji. A tak co už…

Jinak jsem neměl žádná zranění, ale to asi souvisí i s tím, že jsem se od začátku postupně a systematicky vypracoval. Nedělal jsem žádné velké výkonnostní skoky.“

„Když se člověk dostane takhle blízko smrti, o to víc se pak raduje ze života a intenzivněji žije.“

PÍSKOVCOVÁ PRAVIDLA

Má smysl zachovat specifická pískovcová pravidla?
Určitě ano. Zároveň bychom se měli zamyslet, jak to dělat v budoucnu. Osobně bych považoval za nejrozumnější, když se to stávající zachová. Ale opravdu zachová – jednou by se prostě řeklo, že se už nebudou dodávat kruhy do starších cest, samozřejmě pokud někde neupadne strom či se nevylomí hodiny, to je jiný příběh. To je jedna strana.

Ovšem ta druhá je, že ti, co chtějí lézt sportovky, též potřebují mít svůj prostor, místo, kde se mohou realizovat. Dávej pozor, Böhm, co dělá mapy, si dal tu práci to zmapovat a ze všech skal (včetně masivů, na které tu není lezení povoleno, pozn. aut.), které jsou v Saském Švýcarsku, se leze na pouhých dvou procentech. To není moc. Navíc si některé cesty můžeš z průvodčíka rovnou vyškrtnout, protože buď zezelenaly, nebo se vylámaly.

Tak proč by se k tomu nemohla část masivů, třeba další dvě procenta povolit? I tak by zůstalo 96 procent skal, na které by se nelezlo, to je přeci víc než dost. A  na těch nových dvou procentech by mohly být zastoupeny i ty ostatní lezecké disciplíny, teď myslím zrovna sportovní lezení. Proč by se tu nemohly provozovat všechny druhy lezení? Určitě ale jsem proti přizpůsobování starších cest trendům dnešního sportovního lezení.

Pískovcová pravidla občas bolí, ale dávají smysl. Bernd dělá cestu „Fisch“ IXc na Domkanzel


A když někdo argumentuje, že jste byli egoisti, kteří si dělali cesty jen pro sebe?
Tak to je totální hloupost. To by se pak musel celý svět postavit na hlavu. Je to tak, jak to je. A když to někdo neumí ve stávající podobě vylézt, tak si to buď hodí shora, nebo to nepoleze. Ovšem nacvičováním shora sám sebe zbytečně šidí. Sice vylezl cestu, ale ve skutečnosti ne zas tak docela. Je dobře, že tu máme rozmanitost cest – sportovnějších i starých morálovek. Taky bys nechtěl chodit do hospody, kde budou mít jenom gulášovou polévku.

Je dobře, že tu máme rozmanitost cest. Taky bys nechtěl chodit do hospody, kde budou mít jenom gulášovou polévku.


Mám pocit, že ve sportovním lezení relativně rychle dosáhneš nějaké vlastní hranice. A pak lezeš víc a víc, ale chybí tomu taková ta jemná příchuť. A tu tam zakomponuješ pouze prostřednictvím dobrodružství. Když vylezeš deset sportovek, sotva si na nějakou z nich vzpomeneš. Ale jedna dobrodružná ti v hlavě zůstane celý život. Tak to je.

A to, co je opravdu cenné, to jsou prožitá dobrodružství. Proto je důležité, aby ty cesty, které tu jsou a mají dobrodružný charakter, aby zůstaly nezměněny. Jinak bude všechno pryč. Já nemůžu nikomu zakazovat, aby si kruhy cvaknul nějakým klackem, mně je to jedno, on to může udělat, ale ať si pak nemyslí, že tu cestu vylezl.

Mágo v Sasku?
Sám jsem ho chvíli používal. Nebylo to ani povolené, ani zakázané, prostě se tu mágo objevilo a pravidla s ním nepočítala. I když jsem principielně proti příkazům a zákazům, musím říct, že bych používání magnézia nepovolil. Z estetických důvodů.

Dělání cest odspodu?
To považuju za dobré. To souvisí s přirozeným procesem lezení odspodu nahoru. A když to takto nejde vylézt, tak to taky není žádná katastrofa. Já se raduju i z některých stěn, které zůstanou neprostoupeny. To se mi taky líbí.

Nacvičování cesty s lanem shora?
To si musí srovnat každý sám se sebou, zda tímto způsobem a proč vůbec.


RODINA A NELEZECKÉ PONDĚLÍ

Co tě baví vedle lezení?
Je dobré mít i jiné záliby, člověk aspoň nevyhoří, když přijde lezecká pauza, způsobená třeba zraněním. Baví mě lyžování. Běžky pro tělo, sjezdovky pro zábavu. S lukostřelbou jsem začal v 80. letech a dělám ji dodnes – to je pro mě spíš mentální aktivita.

Vždy jsem rád běhal. Každý trénink začínal a končil během. Běh má v sobě i něco sportovního. Tělo se rozhýbe, oběh se aktivuje… Běhal jsem buď na čas – tak rychle, jak to jenom šlo. Anebo jsem běhal i jen pro radost z pohybu a krajiny. Měl jsem svůj okruh pro chrty a pak kochací vyhlídkový, pro tzv. mentální běh – člověk sice běží, ale má prostor k přemýšlení, čištění hlavy. A pak je ti doma dobře.

Běžky pro tělo, sjezdovky pro zábavu


Tvoje žena Christine též leze?
To byla podmínka. Než jsme se poznali, lezla jednou. Potkal jsem ji v městečku Lohmen, šla tam po ulici. Začalo to pohledy a to, co následovalo, než jsme se dali dohromady, bych popsal jako dlouhou cestu.

Dcera Heike?
Tu jsem už v kočárku tahal do skal.

Heike i závodila?
Ano, byla juniorskou mistryní Německa, v roce 1992 nebo 1993. Pak se účastnila i Svěťáku, v Basileji byla šestá. Byla velmi talentovaná, hodně jsme spolu trénovali a při závodech se dokázala soustředit. Tehdá jsme se štrachali na závody po celém Německu a mělo to takovou hezkou rodinnou atmosféru, těšili jsem se, jak se tam všichni opět potkáme.

Pak do toho začal zasahovat Alpenverein, přišla izolace, samá pravidla a restrikce a ta atmosféra se úplně otrávila. Místo zábavy se tam lidi spolu ani nebavili a Heike řekla, že tohle nemá zapotřebí. Ale lezení jí moc jde doteď. Vždy, když ji vidím lézt, mám ohromnou radost. Jsem na ní opravdu hrdý.

Na Heike jsem pyšný. Na titulce Rock and Ice


Tvoje životní motto? Hádám, že to nebylo: „Bydlet v dodávce a celý rok lézt.“
Měl jsem docela jiné představy. Chtěl jsem lézt celý život. Od začátku mi ale bylo jasné, že k tomu potřebuji nějakou pevnou, solidní bázi. A co jsem viděl, zažil, či se doslechl – ti, kteří se pár let věnovali pouze lezení a nic jiného nedělali, nedosáhli svého štěstí. Sice se zpočátku zlepšili, ale to bylo všechno, dál je to ani nebavilo a na to je mi tahle věc moc cenná. To znamená, že jsem potřeboval práci, okruh přátel, jistý příjem financí…

Jasně, nemůžeš pak lézt úplně pořád, ale stejně zbývá dostatek volného času, který můžeš trávit ve skalách. A k lezení patří i odpočinek. Sám jsem to zažil – pořád jsem jen lezl a lezl a navzdory očekávání jsem se nezlepšoval tak, kolik úsilí jsem do toho investoval. A pak jsem si dal lezeckou pauzu, třeba jsem se věnoval jen gymnastice, a další den to šlo hned lépe.

Než se nám narodila dcera, měl jsem s Christine vždy jeden společný nelezecký den – pondělí. V ponděli se netrénovalo a dělali jsme něco spolu. Třeba za kulturou. Blbé bylo, že spousta muzeí mívá právě v pondělí zavřeno, no ale vždy jsme něco vymysleli.

Když se narodila Heike, tak pondělí byl vždy „Heiketag“ (den s Heike) – staral jsem se o ní, a když pak už uměla chodit, bral jsem jí s sebou do skal a trochu trénoval i v pondělí. Spíš jsme ale byli v přírodě a moc jsem nechrtil.

Já jsem lezení miloval a mám ho rád i nyní, i když už třeba nelezu tak dobře. Raduji se také z lehčích cest. Ale kdybych si nebudoval tu zmíněnou pevnou bázi, byl bych dnes třeba někde v domově důchodců, či kdoví kde. To je sebekultivace a láska ke sportu. Jestli tě bude bavit lezení, když bydlíš po cikánsku v dodávce, třeba po dvaceti letech? Také tam potřebuješ občas nějaký nelezecký den, jinak to hlava nezvládne. A myslím, že i tak člověk časem stejně vyhoří.

– RODINA JE SOUČÁST BÁZE, NA KTERÉ VŠECHNO STOJÍ (vpravo Bernd s Christine) –

V co věříš?
Věřím v sílu přírody.

Z čeho máš strach?
Že se lidi začnou zabíjet. Z války. To je ta největší pitomost a nesmyslnost, ale z historie víme, že to jinak stejně asi nejde.

Klimatické změny?
Ne. Sice je to taky aktuální téma, ale z toho člověk nemusí mít strach. Změna klimatu probíhá přes dlouhodobá období a ve mně to paniku nevyvolává.

Čím začíná tvůj den?
Začínám docela jednoduchými cvičeními, hlavně teda i cviky na moje záda.

Každý den?
Skoro každý. Někdy začnu těmito cviky, jindy si dám nejprve dýmku (smích). Pak káva a vločky s drcenými lněnými semínky. To povařím ve vodě a přidám tam trochu tmavého lesního medu.

To jsou exkrementy mšic, že jo?
Přesně tak (smích). Těmi začnu a pak záleží, jaké úlohy na mne čekají. Buď tady sedím a něco vyřizuji, anebo si jdu třeba zalézt.

Nedávno jsem tě potkal na Rauschensteinu a všiml si, že máš nehty na jedné noze obarvené na zeleno a na druhé noze na červeno. Tehdá jsi mi říkal, že máš problémy se stranovou orientací a tohle ti pomáhá.
Dělal jsem si srandu. Původ je prozaický. Měl jsem kdysi nehtovou mykózu a můj dermatolog mi předepsal protředek, který vypadal jako lak na nehty. A mně se to docela líbilo, tak jsem si začal barvit jednu stranu zeleně a druhou červeně. Lidi pak oblbuju, že mám slabost na rozpoznávání stran.

A která je červená?
Levá, jako v politice.

Co bys doporučil dnešní lezecké generaci?
Mezi mnou a dnešními mladými lezci jsou už téměř dvě generace odstup. Myslím si, a potvrzují to i moje zkušenosti, že lezení má co dočinění s pomalostí. To neznamená, že by sis k lezení měl brát prášky na spaní, naopak, často je potřeba dělat blesková rozhodnutí. Ale člověk by se měl pomalu a postupně vyvíjet. Nemusíš hned dosáhnout na hvězdy.

Když máš dobrou a širokou základnu, kterou sis pomalu vytvořil, ta už ti zůstane a můžeš na ní stavět. Spousta mladých chce mít všechno hned a to je chyba. Dřív jsem taky trénoval mladé lezce a makalo se naplno, až člověk potil krev, ale vše se budovalo velmi postupně – vývoj se neuspěchal, nepřeskakovaly se mezistupně.

Tenhle pomalý postupný vývoj je mnohem lepší, hodnotnější, přínosnější a udržitelnější, než když během půl roku začneš zkoušet nějaké desítky či jiné hlouposti. A orientovat se jenom podle čísel také nepovažuji za dobrou věc, jenže celá dnešní společnost je trochu posedlá výkony a čísly. Když pominu svou mladickou fázi, tak jsem čísla nikdy neřešil.

GALERIE VYBRANÉHO UMĚNÍ

1965
1966
1968
1969
1970
1971
1972
1973
1974
1975
1976
1977
1978
1979
1980
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1991
1992
1994
1996
2001
2003
2005
2006
2007

Grosser Halben, „Direkte N-Wand” VIIIb
Steinbruchturm, „Grüne Kante” VIIIb

Höllenhund, „Herrenpartie” VIIIb
Hauptwiesenstein, „Grosser Überhang” VIIIc
Meurerturm, „Route Zehn” VIIIc

Brückenturm, „NO-Kante” VIIIc

Förster, „NO-Wand” VIIIb
Rohnspitze, „SO-Ecke” VIIIc
Förster, „W-Pfeiler” VIIIc

Wolfsturm, „Talseite” VIIIc
Rokokoturm, „Siebziger Weg” IXa
Heringstein, „Direkte NO-Wand” IXa
Schwager, „Nordwand” IXb
Meurerturm, „Lineal” IXa

Zwillinge, „SO-Verschneidung” VIIIb
Vorderer Torstein, „Nordwand” VIIIc
Falkenstein, „AV – NW-Kante” IXb
Teufelsspitze, „Talseite” IXb

Schwarzes Horn, „SW-Pfeiler” VIIIc
Freienstein, „Freudiges Ereignis” VIIIc
Raaber Turm, „NO-Wand” IXa
Höllenhund, „Zentrale SW-Wand” IXa
Jäckefels, „Klammweg” VIIIc

Märchenturm, „S-Wand” VIIIb
Grosse Hunskirche, „NW-Kante” VIIIc
Grosse Hunskirche, „NW-Wand” IXa
Falkenstein, „Zentrale S-Wand” IXa
Freier Turm, „Feuerwand” IXb
Teplice, Holoubek, „Vyjasnění” VIIIc
Adršpach, Zvonice, „Z myší díry” VIIIa

Nordturm, „Selekta” VIIIc
Falkenstein, „Rechte S-Wand” IXa
Bärfangwarte, „Talweg” IXa
Hoher Torstein, „SW-Pfeiler” IXa
Ö. Schrammturm, „SO-Wand” IXb
Mittlerer Torstein, „Nonplusultra” IXb
Hoher Torstein, „W-Kante” IXb

Zyklopenmauer, „S-Pfeiler” VIIIc
Friensteinwarte, „NW-Risse” VIIIc
Sommerwand, „Aussenseiter” VIIIc
Goldstein, „Kürzester Aufstieg” IXa
Kanstein-Vorgipfel, „NW-Wand” IXa
Lärmchenturm, „Spinne” IXa

Hoher Torstein, „NO-Kante” VIIIc
Nonnengärtner, „Wand der Abendröte” IXb
Siegfried, „NW-Kante” IXb
Sommerwand, „Nummer Sechs”, IXb

Teufelsturm, „Sonnenuhr” IXa
Teufelsturm, „W-Wand” IXa
Eule, „S-Pfeiler” IXa
Schwarzes Horn, „Gedenkweg 67” IXa
Trautmannsfels, „SO-Kante” IXa
Grosser Wehlturm, „Wand im Morgenlicht (Superlative)” IXc
České Švýcarsko, Tetřeví výspa, „the Nose” VIIIc

Falkenstein, „Über den Drachenrücken” VIIIc
Zwillinge, „O-Pfeiler” VIIIc
Lärmchenturm, „Westwand” VIIIc
Rohnspitze, „Über die Dolchspitze” VIIIc
Rauschenstein, „Stirnkante” IXa
Nordturm, „N-Pfeiler” IXa
Grosser Wehlturm, „N-Kante” IXb
Teufelsturm, „Schwarz und Weiss” IXb
Nonnengärtner, „Direkte Wand der Abendröte” IXc

Brosinnadel, „Talweg” IXa
Domerker, „Herbstwind” IXb
Grosser Wehlturm, „Direkte Wand im Morgenlicht (Direkte Superlative)” IXc
Südl. Pfaffenschluchtspitze, „1000-Mark-Wand” IXc
Adršpach, Pilíř, „Něžnost” IXb
Teplice, Skalní koruna, „Údolní hrana” VIIIc

Kleiner Lorenzstein, „Kleinkanada” IXa
Nordturm, „Unvollendete Sinfonie” IXc
Nonnengärtner, „Kühler Kopf” IXb
Mittlerer Torstein, „Zauberwand” IXb
Teplice, Žezlo, „Nad pohádkovou loukou” VIIIc
Labák, Prezident, „Big Wall” VIIIc

Südl. Schrammturm, „Augenweg” IXa
Siegfried, „Mondlandschaft” IXa
Falkenstein, „Buntschillernde Seifenblase” IXb
Gansriff, „Zirkus” IXb
Jortanshorn, „Brennpunkt” IXc
Rauschenstein, „Lange NW-Wand” IXc
Jäckefels, „Lohn der Angst” IXc

Zyklopenmauer, „Magische Linie” VIIIc
Freie Wand, „Kalte Wand” IXb
Falkenstein, „Liebe und Frieden” IXc
Falkenstein, „W-Pfeiler” IXc
Polenztalwächter, „Hohlspiegel” IXc
Orgelpfeifenwand, „Hoher Ton” IXc
Bärfangkegel, „Bärefang” IXc
Kleiner Halben, „Bunter Drachen” IXc
Amselspitze, „Schallmauer” Xa
Friensteinwarte, „Ausflug ins Nirvana” Xa
Rokokoturm, „Millimetersache” Xa
Eule, „Dir. S-Pfeiler” IXc

Rauschenstein, „Walpurgisnacht” Xa
Schwedenturm, „Sechster Versuch” Xb
Falkenstein, „Vakuum” Xb
Lokomotive-Esse, „Milder Winter” IXc
Viermännerturm, „Überm Tiefen Grund” IXc
Vord. Verbogener Turm, „Herbstfreunden” IXc
Grosser Halben, „Weisse Wolke” IXc
Hoher Torstein, „Zerbrochener Spiegel” IXc
Schinderkopf, „Gleichgewicht der Seele” IXc
Adršpach, Královna, „Royal Arches” IXb

Brosinnadel, „Westweg” IXc
Rauschenstein, „Hexentanz” Xa
Teufelsturm, „Zwichen Himmel und Hölle” Xb
Teufelsturm, „Teufelei” Xb

Elfiturm, „Peripherie” IXc
Drohne, „Spirale” IXc
Viermännerturm, „Dir. N-Wand” IXc
Sonnenwendkegel, „Sonnenwendfeier” IXc
Domspitze, „Weisse Taube” IXc
Lilienstein, „Im Uhrzeigersinn” IXc
Dreifingerturm, „Eiszeit” Xb
Elfiturm, „Lustgarten” Xb
Domspitze, „Im Grossen Dom” IXc
Westlicher Rauschenturm, „Alltag im Westen” IXc
Schrammsteinkegel, „Vielseitigkeit” IXc

Doppelturm, „Engelflügel” IXb
Vorderer Versteckter Turm, „Űber den Wolken” IXc
Rauschengrundkegel, „Alaunstrasse” Xa
Freie Wand, „Sibirisches Sommer” Xb
Heringstein, „Traum und Wirklichkeit” Xb
Heringstein, „Barometer für Stimmungen” Xc
České Švýcarsko, Tetřeví výspa, „Tokáňská spára” IXc

Grosser Lorenzstein, „Weisser Tag” Xa
Teufelsturm, „Fern von Eden” Xa
Rauschenspitze, „Marathon” Xa
Mittlerer Torstein, „Gesicht” Xa
Rokokoturm, „Garten Eden” Xc
Wetterhaube, „Windglider” Xc

Begangsteigriff, „Romantik Spezial” IXc
Zyklopenmauer, „Zyklopenwand” Xb

Heringsgrundnadel, „Comeback” VIIIc

Glatter Turm, „Deutsch-Deutsche Vereinnahmung” IXa
Steinschleuder, „Deutsches Herbstmärchen” IXb
Polenztalwächter, „Navigation” Xb
Adršpach, Sup, „Arnoldova” IXb

Grosser Halben, „Fahrstuhl“ IXb
Bergfreundeturm, „Für Kurze Tage“ IXc

Liliensten, „Für Christine” IXc
Domwächter, „Waffenlos” Xb

Riesenechse, „Pfeilerwand” IXc
Amselspitze, „Echo” Xa
Falkenstein, „Happy Day Station” Xa
Raaber Wand, „Ziel erkannt” Xb

Höllenhund, „No Mobbing” IXb

Dresdner Turm, „Dresdner Gespräch” IXb

Gansturm, „Jungborn” IXb

Rokokoturm, „Jugendstill” Xb

Labák, Robinson, „Scharfes Eck” IXb

Labák, Robinson, „Robinsonade” IXa

Bernd Arnold

Narodil se 28. února 1947 v Hohnsteinu (Sasko).

Živil se jako vedoucí tiskárny, později otevřel dva obchody s lezeckým vybavením.

Od sedmdesátých let do poloviny osmdesátých určoval dění v pískovcích Saského Švýcarska – pětkrát prolomil klasifikační stupnici až do Xc. Jako jeden ze dvou lidí vylezl všechny Meisterwegy.

Prvovýstupy si nepočítá (má jich bezmála 1000) a čísla moc neřeší. „Chtěl bych, aby moje cesty fungovaly jako zprávy pro mladší generaci a budu rád, když je lezci budou chápat jako výzvy,“ často říká.

Více než pískovcových si váží svých cest v horách. Čtrnáctkrát navštívil Patagonii, kde zanechal cestu, která dodnes trápí nejlepší alpinisty světa: Royal Flush“ 950 m 7b A0 (Kurt Albert, Bernd Arnold, Jörg Gerschel a Lutz Richter)

Hohnsteinu zůstal věrný a žije v něm dodnes se svojí ženou Christine. Mají spolu dceru Heike.

Pokud si chceš brzy poslechnout Berndovo povídání naživo,
budeš mít možnost 5. prosince v pražském kině Aero.





__________

Alešák Procházka

Autor

Zbožňuje tep velkoměsta. Mlčky žasne nad technickým pokrokem, moderními trendy, hltá poslední výkřiky módy. Nenechá si ujít žádnou společenskou akci či kulturní událost. Denně čte noviny, sleduje burzu. (haha)

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Tenhle rozhovor vznikal tři roky a stál mnoho sil. Tvůj příspěvek nás potěší