THOMASINA PIDGEON

„Nemusím dělat práci, kterou nemám ráda, abych zaplatila brutálně vysoký nájem.“ Svého času nejsilnější kanadská bouldristka popisuje více než dvacet let života v autě. Vychovala v něm i dceru Cedar, se kterou procestovala kus Kanady a Evropy.

TEXT: TERKA ŠEVEČKOVÁ FOTO: RENEE ROBYN, JOHN VALLEJO, ARCHIV THOMASINY PIDGEON
| ČERVEN 2024

MÁMA NA KOLECH

Nejsilnější kanadská bouldristka z přelomu tisíciletí, kanadská reprezentantka v letech 2012–2015. Drobná žena se zvučným názorem. Psala pro lezecký časopis The Gripped a v současnosti dokončuje magisterské studium. Společně s vynikajícím švýcarským spárařem Didierem Berthodem (rozhovor tady, pozn. red.) mají dceru Cedar, kterou ale Thomasina většinu života vychovávala sama. V autě. 

„Když se Cedar narodila, odstěhovala jsem se zpátky k rodičům. Stála jsem před těžkým rozhodnutím. Mohla jsem si koupit menší domek a zůstat v Newfoundlandu. Nebo se vrátit zpátky k lezení a zkusit to spojit s rolí mámy. Když Cedar oslavila první narozeniny, vyrazily jsme na náš první roadtrip,“ a tam začal jejich kočovný život plný lezení a velkých výzev. Hlavní basecamp měly ve Squamishi v Britské Kolumbii, ale spoustu času trávily v Bishopu a Huecu (bouldrové oblasti v Kalifornii a Texasu, pozn. red.). „Kam jsem se pohnula, tam jsem měla komunitu, která mi pomáhala s výchovou. Pak jsme se na čas přestěhovaly do Evropy a žily v Německu v dodávce. Potřebovala jsem změnu, tak jsem začala závodit.“

Před prvním setkáním s Thomasinou jsem byla nervózní. Domlouvaly jsme se spolu přes Jirku Hanzala, našeho společného známého. Do poslední chvilky mi nebylo úplně jasné, jestli z našeho setkání vůbec něco bude. Chtěla jsem být dobře připravená – četla jsem její blog a sledovala příspěvky na instagramu. Večer před naším prvním setkáním jsem si napsala poznámku: „Ve své tvorbě působí dost nekompromisně a radikálně. Je mi to trochu proti srsti, a zároveň se od těch textů nemůžu odtrhnout. Tak čtu dál, zjišťuju víc.“ Druhý den ráno nás Jirka seznámil v posilovně, kterou Thomasina ve Squamishi vede. Na přivítanou ho srdečně objala, mně trochu rezervovaně potřásla rukou. O pár minut později nás tam Jirka nechal samotné.

„Půjdem ke mně do karavanu. Tady je to moc hlučné,“ rozpačitě se usmála. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že nás čekají dvě hodiny nadšeného vyprávění a filozofování o světě.

„Náš domov.” Thomasina Pidgeon (f: Tobias Leipnitz)


NOVÁ DYNAMIKA

Jak vypadá tvůj současný život?
Právě dokončuju magisterské studium geografie. Čeká mě obhajoba návrhu mojí závěrečné práce. A když to dobře dopadne, začnu s výzkumem. Takže zrovna teď se cítím trochu… vyhořele.

Máš vůbec čas na lezení?
Během semestru na to nebyl prostor. Teď se ho snažím najít a konečně znova zesílit. 

Před dvěma lety se Didier vrátil zpátky do Squamishe… Jaké bylo vaše setkání?
Před čtyřmi lety jsem o něm nechtěla ani slyšet. Když přijel do Squamishe, byla jsem tak rozohněná, že bych ho nejradši praštila. Ale když jsme se po těch letech uviděli, přešlo mě to. Znova se vrátila láska. Bylo to zvláštní. Nikdy v minulosti jsem si nedokázala představit, že by se tahle situace mohla stát. Po tolika letech společného života máme s Cedar vybudované velmi silné rodinné pouto. Začátky po Didierově návratu byly náročné. Ale nakonec jsme si všichni našli svoje místo v nové rodinné dynamice. Rozrostli jsme se jako rodina a jsem ráda, že do ní teď patří i Didier.

Opět spolu. Didier, Cedar a Thomasina (f: archiv TP)


Takže teď žijete všichni spolu v tomto karavanu?
Tak napůl. Všichni žijeme a spíme v karavanu, ale Didier má ještě vlastní dodávku. Tím jsme získali víc místa i soukromí.

Lezete spolu?
Didier se do Kanady vrátil v době, kdy jsem dokončovala studium politologie. V té době na lezení nezbýval čas. Týden po dokončení studia mi diagnostikovali rakovinu děložního čípku, což pro mě byla pořádná facka. A další opravdu nečekané překvapení. Všechny ty potíže kolem zdraví mi ale přinesly novou perspektivu. Teď se snažím víc soustředit sama na sebe a zkombinovat čas na práci, školu a zase se vrátit k lezení. Poslední týdny jsme strávili ve skalách s kamarády ze Států. A právě ten čas se starými přáteli mi připomněl lásku k lezení. Znova jsem cítila vnitřní plamen a získala chuť lézt. Musím tomu jenom věřit. Někdy mám totiž pocit, že jsem z lezení vypadla až moc – to se pak těžce znovu začíná. 

V květnu Didier přelezl cestu Cobra Crack (5.14b, francouzské 8c, pozn. red.), o kterou se pokoušel už před nějakými dvaceti lety (viz film First Ascent, pozn. red.). Jaký byl jeho návrat k této cestě? Prožívali jste to společně?
To je otázka na Didiera. Má s Cobrou velmi specifický vztah. Téměř před dvaceti lety byl tou cestou posedlý. Řekla bych, že to nebyl úplně zdravý vztah, rozhodně významně ovlivnil můj život a život naší dcery. Ale z dnešního pohledu si myslím, že ho ta cesta hodně naučila. A jsem ráda, že ji nakonec přelezl. Bohužel jsme tam s ním v ten velký den nebyly fyzicky, protože měla Cedar závody. Ale celou dobu jsme na něho myslely.  

Máš v současnosti nějaký lezecký cíl?
Neměla jsem žádný lezecký projekt od doby, co jsem si před osmi lety zranila rameno. Ani teď nemám konkrétní projekt, ale určitě bych chtěla zesílit. Moje ego dostává zabrat – bývala jsem opravdu silná a teď se trápím v cestách, které bych dřív lehce vylezla. Někdy jsem dost netrpělivá sama se sebou. To si pak musím připomínat, že dělám spoustu dalších věcí. Je to těžké. Chceš lézt stejné věci jako v minulosti, ale už nemáš stejné tělo, ani ten čas, co dřív. Jsem starší, regeneruju pomaleji. Tak se snažím s každým dalším rokem trénovat chytřeji. A když mám konečně pocit, že jsem přišla na správný trénink, tak se v mém těle zase něco změní, a musím znova hledat cestu, jak trénovat.

SKLÁDÁNÍ PUZZLE

Vraťme se k tvým lezeckým začátkům… Začala jsi lézt ve 24 letech a o pár let později jsi přelézala bouldery obtížnosti V10 až V12 (francouzské 7C+ až 8A+, pozn. red.). Tehdy jsi byla braná za nejsilnější kanadskou bouldristku. Co pro tebe taková pověst znamenala?
Vzbuzovala ve mně zvláštní pocity. Na jednu stranu se mi líbila, protože dokazovala, že ostatní lidé oceňují tvrdé úsilí, které jsem do lezení vkládala. Na druhou stranu ale vytvářela velký tlak na můj další výkon. Nepřišlo mi, že by se kolem mě mělo dělat velké haló. Část té pozornosti se mi zdála povrchní. Jakoby se lidi víc soustředili na samotný lezecký výkon než na člověka za tím výkonem. 

To bylo brzy po roce 2000. Co považuješ za svůj největší lezecký úspěch?
Asi moji houževnatost a tvrdohlavost. Je to zároveň prokletí. Mám tendenci nevzdávat se a nebát se zranění. Takové lezení „na hraně“ mě baví. Jsem dost malá, měřím 155 centimetrů. Kvůli tomu většinou nemůžu lézt standardní betu. Takže je pro mě každý boulder problém hlavně o vymýšlení mojí vlastní bety. Je to jako skládat puzzle. I proto mě bouldering baví. Někdy mi trvá několik dní, než ten hlavolam vyřeším. A když se mi to povede, přijde obrovský pocit uspokojení. Nikdy jsem se nedívala na youtube, jak některou cestu vylézt. To je bohužel přístup, na který dneska ve skalách narážím čím dál častěji.

Který boulder ti utkvěl v paměti?
Asi Encore Enfois (V11, Squamish, pozn. red.). Několikrát jsem seděla pod nástupem. První krok byl pro mě hodně daleko. Vypadalo to, že na další chyt nikdy nedosáhnu. Ale zamilovala jsem si pokusování té cesty. Navíc je v krásné a tiché části lesa, ráda jsem tam seděla a vymýšlela betu. Nakonec jsem to přelezla přes patu s použitím značné síly.

„Nikdy jsem se nedívala na youtube, jak některou cestu vylézt.“

Jak se změnil tvůj život po narození Cedar?
Nebyla jsem si moc jistá, co mám se svým životem dělat, když se Cedar narodila. Byla jsem na ni sama a na čas jsem se odstěhovala zpátky k rodičům. Snažila jsem se vyřešit své vnitřní dilema. „Můžu zůstat v Newfoundlandu a koupit si menší domek,“ říkala jsem si. V té době byly levné pozemky. „Nebo se můžu vrátit zpátky k lezení a zkusit to spojit s rolí mámy.“ 

Co ti tehdy pomohlo s rozhodováním?
V té době mi bylo 31. Dívala jsem se na lidi kolem sebe a všímala si, že spousta z nich s přibývajícími lety přestává lézt kvůli nejrůznějším zdravotním problémům. „Radši polezu teď a další věci nechám na budoucnost,“ rozhodla jsem se. Myslím, že mi celé to rozhodování zabralo rok. Nijak jsem na sebe tehdy netlačila. Když Cedar oslavila první narozeniny, vyrazily jsme spolu na první roadtrip. 

Moc si to neumím představit. Jak šlo cestování s malou holčičkou?
Máme na to přísloví: „Na výchovu dítěte potřebuješ celou vesnici.“ A já jsem jednu takovou vesnici měla tady ve Squamishi, další v Bishopu a taky v Huecu. Kam jsem se pohnula, tam jsem měla komunitu, která mi pomáhala s výchovou. Nebyl to typický rodinný model. Ani bych tomu neříkala lezecká rodina, protože to všechno mnohonásobně přesahovalo lezení. Zároveň všichni byli lezci. A pak jsme se s Cedar na čas přestěhovaly do Evropy a žily v Německu v dodávce. Byla jsem v té době trochu unavená ze svého lezení. Potřebovala jsem změnu, tak jsem začala závodit.

Kolik bylo Cedar roků, když ses pustila do závodění?
Mně bylo 35 nebo 36. Takže jí bylo asi pět. 

Páni!
Do té doby jsem lezla hlavně ve skalách. Musela jsem se naučit lézt na plastových chytech, brala jsem to jako takové nové dobrodružství. Umělé chyty rozhodně nejsou můj styl. A závodění mi taky není moc blízké. Bylo to dost náročné, ale zároveň velká výzva. To mě bavilo.

Šlo o tvoji první zkušenost se závoděním?
To ne. Každý rok jsem se nějakých závodů zúčastnila. Ale tentokrát jsem se poprvé odhodlala trénovat na Světový pohár.

Světový pohár v Coloradu, 2015 (f: archiv TP)


Šlo ti to?
Byl to pro mě úplně nový zážitek, který jsem při skalním lezení nikdy nezažila. Kolem závodního lezení je spousta tlaků – časový tlak, tlak lidí kolem tebe a taky tlak, že se na tebe tolik lidí dívá. Všichni ode mě čekali dobré výsledky, když jsem venku lezla těžké bouldery. Jenže mně ty umělé chyty dělaly problém, špatně jsem se na nich orientovala. Neúspěch ti vždycky vadí. O to víc veřejný neúspěch. 

Kdo tě trénoval?
Nikdo, nikdy jsem neměla trenéra. V té době jsem měla jenom sponzoring od Arcteryxu a La Sportivy. Jenže mi ho nakonec zrušili. Na Svěťáku v boulderingu jsem skončila 29. mezi dalšími 85 lezci. Za mě to byl dobrý výsledek, navíc když vezmu v úvahu, že jsem venku pořád lezla bouldery obtížnosti V12. Ale jim to nestačilo. Ukončili se mnou spolupráci a zdůvodnili to jako: „Vaše dovednosti v oblasti sociálních médií nejsou dostatečně na úrovni.“

Jak jsi prožívala ztrátu sponzorů?
Vlastně mě překvapuje, jak moc mě to ovlivnilo. Nikdy jsem o tom moc nemluvila, ale od té doby u mě sponzoring jako takový ztratil kus respektu. V té době jsem o závodění hodně psala. Snažila jsem se poukázat na to, jak moc je závodní lezení náročné na psychiku. Ale lidi si radši přečtou seznam těžkých přelezů a na kolik pokusů jsi to vylezla, než jaký proces tomu předcházel. A já jsem psala právě o tom procesu. Úspěch jako takový je nakonec jenom velmi prchavý okamžik. V jeden moment zazáříš a ve druhém tě vystřídá někdo jiný. Celé to vnímám jako takovou hru. A já jsem se rozhodla ji s nimi nehrát. Radši žiju podle vlastní pravdy, než abych hrála hru na doprošování se sponzorů.

Raději žiju podle vlastní pravdy. (f: archiv TP)


Takže jsi se závoděním skončila. Byly v tom i další důvody?
Jeden z důvodů byl, že jsem si to prostě neužívala. Nikdy jsem úplně nezapadla mezi závodní lezce a přišlo mi, že tam nepatřím. Chtěla jsem zažít závody, při kterých budu uvolněná. Postupem času jsem si našla způsoby, jak se víc uvolnit před výkonem, ale nikdy se mi to pořádně nepovedlo. Ale opravdový důvod byl jiný. Přetrhla jsem si sval v rameni.

To se ti stalo během závodu?
Ne, přetrénovala jsem se. Nikdy jsem se nedokázala naplno věnovat jenom trénování na závody. Pracovala jsem v té době jako stavěč na stěně v Mnichově, což bylo samo o sobě fyzicky náročné. Do toho jsem pořád lezla venku. Bavilo mě to víc a nechtěla jsem přestat kvůli závodům. Bylo mi v té době kolem čtyřicítky a prostě toho na mě bylo příliš. Tak moc jsem se soustředila na lezení, že jsem zapomněla poslouchat vlastní tělo. 

Dneska jde ve tvých závodních stopách Cedar. Jak jí to jde?
Rozhodně líp než mně. Zažívá uspokojení z úspěchu a taky mám pocit, že se dost naučila z mých chyb. Baví mě ji sledovat, opravdu nedělá spoustu chyb, které jsem dělala. Taky je mladá, je jí teď 17. Takže je pořád dost tvárná a přijde mi, že na ni závodní prostředí nepůsobí tak destruktivně jako tehdy na mě. 

ZLATÉ ČASY

Říká se, že se Squamish za poslední roky hodně změnil. Čekala jsem podobně semknutou lezeckou komunitu jako znám z Česka. Ale tu už tady nenajdeš.
Dřív byla lezecká komunita mnohem menší. Pořád je tu spousta lezení. Najdeš tady obrovskou spoustu boulderů a pořád vznikají nové lezecké oblasti. Jenom už jsou dál od města. Jezdí sem hodně lidí odjinud, takže se komunita rozrůstá. Potkat místňáky je čím dál těžší. Stejně tak jako najít spolulezce. Častěji sem na léto jezdí lezci v menších skupinkách a lezou spolu. Rozhodně jsme tu kolem roku 2000 zažili zlatou éru. 

Jaký byl Squamish tehdy?
Měli jsem jako lezci vlastní místo – říkali jsme mu The River. Malý kemp u řeky Mamquam. Bývalo to podobné místo, jako když jsi popisovala vaše lezecké hospody. Večer se hrálo na kytary, u snídaně sis domlouvala parťáka, který s tebou půjde ten den lézt. Vždycky jsme tam trávili celé léto. Přes den jsme museli pracovat, ale po práci jsme se potkali v kempu a vymysleli lezecké plány na odpoledne. Kemp nám hodně pomáhal tvořit místní komunitu. 

Proč je to dneska jinak?
Dramatická změna přišla po olympiádě ve Vancouveru v roce 2010. Squamish začal být slavný a přilákal spoustu lidí. Dřív tady bydleli hlavně dřevorubci a malá komunita lezců. Vždycky jsem měla pocit, že nás ti dřevorubci nemají rádi. Po olympiádě se začalo měnit složení obyvatel. Přistěhovali se bohatí lidé a s nimi raketově vzrostly ceny nájmů. Kdysi cool město se změnilo do dnešní turistické podoby. Zlatá éra skončila, to je jeden z dopadů kapitalismu. Za mě kapitalismus není udržitelný. Potřebovala bych jiný ekonomický systém. 

„Po olympiádě se do Vancouveru přistěhovali bohatí lidé a s nimi raketově vzrostly ceny nájmů. Kdysi cool město se změnilo do dnešní turistické podoby.“


Dají se zlaté časy podobných míst udržet? 
Podle mě potřebujeme celkově jako lidstvo zpomalit. Svět se neustále zrychluje. A my se tak moc soustředíme na neustálý růst a vydělávání peněz, že přicházíme o spoustu kouzelných momentů. A já si myslím, že právě ty kouzelné momenty jsou udržitelné. Můžeme je mít kdykoliv, jenom se musíme naučit, jak zpomalit. Ve všech aspektech – od potřeby zdolávat další a další lezecké projekty, až po hon za rychlými penězi. Všude kolem nás je teď spousta chamtivosti. Říká ti něco pojem „kolektivní amnézie“?

Kolektivní amnézie?
Znamená to, že znáš život v nějaké konkrétní podobě, ale on se pak změní. Jen hrstka lidí si ho tak pamatuje. Potom přijde nová generace, která celou situaci vnímá zase ze svého pohledu. Pro tebe může být Squamish pořád svobodným místem, ale já už si tady tak volně nepřipadám. Pořád si pamatuju, jaké to bývalo dřív, když jsem například neusínala v autě se strachem, že mi během noci přijdou ťukat policajti na okýnko, abych přeparkovala. 

– „POTŘEBUJEME ZPOMALIT. TAK MOC SE SOUSTŘEDÍME NA RŮST, ŽE PŘICHÁZÍME O KOUZELNÉ MOMENTY. “ (foto: Renee Robyn) –

STÁT SI ZA SVÝM

Celou tu dobu, o které mi teď vykládáš, žiješ s Cedar v autě. Je to dohromady víc než dvacet let. Přijde mi to neuvěřitelné…
Víš, my jsme dřív nebydlely v tomhle karavanu. Cedar vyrostla v menší dodávce. Do velkého jsme se přestěhovaly asi před dvěma lety. Ten karavan mi přijde tak obrovský! Nejsem zvyklá na tolik místa. Občas se tu dokonce cítím trochu zmateně. (směje se) 

Jak jste zvládly bydlet na tak malém prostoru?
Bylo to fajn. Zimy bývaly náročné. Ale zároveň jsme ten malý prostor rychle zadýchaly. Velkou výzvou bylo třeba převlíkání se. Oblíkáš si tričko a musíš si dávat pozor, ať při tom tu druhou nepraštíš. Jste si v autě opravdu velmi blízko a myslím si, že spousta lidí takovou blízkost nezvládne. Určitě tak nedokážeš žít s každým. Bylo to něco jiného, když je Cedar moje dcera. Ale čím je starší, tím je to složitější. Samozřejmě teď potřebuje mnohem víc vlastního prostoru než dřív. Pořád se to snažíme balancovat. Někdy to jde líp, jindy hůř. 

Není vůbec jednoduché vzdát se luxusu bydlení ve vlastním bytě nebo domě. Co je pro tebe nejtěžší na životě v autě?
Určitě ti chybí i ta materiální stránka – třeba vidíš v Trift Storu (místním sekáči, kde za hubičku koupíš kromě oblečení i vybavení do bytu, pozn. red.) něco opravdu hezkého a napadne tě: „Kéž bych to měla kam dát.“ V takových chvílích bys chtěla mít místo na něco pěkného, milého. Ale nakonec ti dojde, že hromadění věcí vlastně tak důležité není. A zároveň materiální věci život zjednodušují a někdy ti dělají radost… Promiň, na co ses ptala?

Co jsou pro tebe největší těžkosti při životě v autě.
Teď když žijeme v karavanu, tak je to dost jiné. Ale v osobním autě jsem strávila jsem skoro dvacet let. Najednou jsou drobné každodenní úkoly opravdu velké – každé ráno se vzbudíš a musíš vymyslet, kam půjdeš na záchod (Kanada je na podobné situace připravená lépe než Česko. Najdeš tady veřejné záchody v lezeckých sektorech, na turistických stezkách i uprostřed města, pozn. red.).

Taky tě neustále ovlivňuje počasí. V zimě se potřebuješ zahřát. Velikou výzvou jsou deštivé dny. Když pořádně zmokneš, musíš vymyslet, kde to oblečení usušíš. Taky máme v poslední době problém s policií. Už tě nenechají spát kdekoliv ve Squamishi, jako to bylo dřív. Když spíš tam, kde nemáš, přijdou ti zaklepat na okno uprostřed noci. Taky už nenechávám otevřené dveře do našeho karavanu. Dřív jsem to měla ráda, ale teď mám pocit, že mě lidi soudí, když mě vidí uvnitř. Myslím si, že bychom se neměli stydět za to, že žijeme v autech…

„Tady jsem žila skoro 20 let.“ (f: archiv TP)


Proč je situace tak vyostřená?
Ten problém není jenom mezi lezci v autech a policií, je mnohem širší. Podle mě souvisí právě s kapitalismem. Obyvatelé Squamishe se mění – na ulicích potkáváš investory v oblecích, kteří si prohlíží zajímavé parcely. A pak je jim Toyota RV z roku 1985, která parkuje u cesty, trnem v oku. Společnost ve Squamishi se změnila. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale čím dál častěji se setkávám s názorem: „Nepřestěhoval jsem se sem, abych žil obklopený lidma v dodávkách, kteří nechávají na ulici odpadky.“ Narážíme na stigma, že všechen nepořádek okolo je způsobený lidma z dodávek. Ale tak to není. Dřív jsme nikomu nevadili, ale od roku 2019 začal být život v autě reálným problémem. 

Zároveň sem jezdí hodně lidí v autech, kteří nevidí do místní politiky. Často si neuvědomují, že svým chováním ovlivňují celou komunitu lidí žijících v autě. Před pár lety jsem jela kolem jedné lezecké oblasti a viděla jsem partu lezců, jak mají kolem svých aut natažené prádelní šňůry a sedí v kempingových židličkách.

Zastavila jsem tehdy u nich a vysvětlila jim rychle situaci: „Ahoj, mohli byste být při tom kempování trochu víc diskrétní? Protože podobné situace nám způsobují problémy.“

„Jasně, vůbec nám to nedošlo.“ 

Ti byli fajn. Ale setkávám se i s lidmi, kteří si nenechají kecat do života. Kdysi jsem viděla týpka kempovat na parkovišti ve městě. Ráno vstal a šel čurat do kanálu. Když jsem ho upozornila na to, že jsou všude kolem bytovky a kanceláře, tak mě poslal někam. Podobné případy nám dělají hodně zlé jméno.

Dá se tomu předcházet?
Určitě edukací. Je potřeba mluvit o tom a vysvětlovat situaci ostatním lezcům. Jako komunita bychom se měli zajímat o život na místech, která navštěvujeme, a respektovat místní zvyklosti. Někteří lidi v dodávkách nepřemýšlejí – třeba nechávají odpadky pod auty. To tady kvůli medvědům opravdu dělat nesmíme. Zároveň vnímám silné pokrytectví ze strany vlády a investorů. Obviňují nás za rozhazování odpadků, přitom ničí zelené plochy, aby mohli vydělat víc peněz… Napáchají obrovské množství škod, přitom tvrdí, že problémem jsme my. Je to nesmysl. 

„Jako komunita bychom se měli zajímat o život na místech, která navštěvujeme, a respektovat místní zvyklosti.“


Takže je to o komunikaci a zájmu. Ty jsi hodně aktivní ve veřejném dění. Účastníš se demonstrací, píšeš své názory velmi otevřeně na sociálních sítích, kvůli otázce života v autě jsi dokonce vystudovala politologii… Co se dá ještě dělat, abychom našli společnou řeč mezi lezci v dodávkách a „městskými lidmi“?
Měli bychom se víc zapojovat a zajímat o naše okolí. Jestli mě něco doopravdy frustruje, tak je to apatie lidí. Často jsme zhýčkaní a pasivně přijímáme, co nám politici svými nařízeními diktují. Bojím se, že s takovým přístupem můžeme jednou čelit mnohem větším problémům. Měli bychom umět obětovat trochu z vlastního pohodlí a postavit se za vlastní názor. Vládá říká, že lezci v dodávkách jsou součástí problému. Pokud tomu tak je, měli by být lidé žijící v dodávkách taky součástí jeho řešení. Občas by člověk měl být ochotný obětovat den ve skalách pro budoucnost života v naší komunitě. A jít třeba na demonstraci.

Život v autě není vždycky jednoduchý. Proč sis ho vybrala, co máš na něm ráda?
Určitě fyzickou svobodu. Baví mě být neustále v pohybu. Každou noc můžu usínat na jiném místě. Můžu vzít svůj domov kamkoliv s sebou. Žiju každodenní dobrodružství, neustále jsem obklopená přírodními živly. To je něco, co člověk v teple svého domu nemůže zažít. Ráda usínám u otevřeného okna, kdy se večer tak ochladí, že můžeš cítit vlastní dech. Při podobných momentech se cítím skutečně naživu. A taky mám ráda tu finanční svobodu. Nemusím dělat práci, co nesnáším, abych z vydělaných peněz mohla zaplatit brutálně vysoký nájem. Radši ty peníze dám za kvalitní jídlo. Být schopná vymanit se ze systému, který mi připadá zvrácený, je pro mě obrovskou odměnou. 

Myslíš, že se jednoho dne s Didierem přestěhujete do bytu?
Pokud se to někdy stane, tak jedině proto, že budeme oba chtít. Určitě se nebudeme stěhovat jenom ze strachu před úřady. Uvidíme, co nás čeká dál. Cedar bude brzo maturovat a pak už bude dospělá. Bude to pro mě obrovská a náročná změna. Ale snad s námi aspoň někdy zajede na lezecký roadtrip…

„Snad s námi někdy zajede na lezecký roadtrip…“ Cedar, Thomasina a Didier. (f: archiv TP)


__________

Terka Ševečková

Autorka

Nevydrží na místě a pořád má hlavu v oblacích. To jsou důvody, proč leze a proč ji baví psaní o lezení a cestování. Pokud zrovna nepíše, ani neleze nějakou skvělou cestu, tak si povídá s lidmi a brnká si na kytaru – s hudbou je na světě veselo. 

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu