ALEŠ „FASOL“ FIALA

DÁT TOMU ČAS

1969, PRVÁK NA GYMPLU: „Byli jsme ve třídě dva Alešové, tak aby se to nepletlo, mně dali přezdívku Fazol a tomu druhému Hrbol. No, a já jsem si pak řekl, že přece nebudu jen tak obyčejný Fazol se ‘z’, ale Fasol se ‘s’. Dnes už mě spousta lidí jinak ani nezná.“

1999, PRVNÍ DEVÍTKA. Brunhilda na Súľově. Je mu 48 let.

2004, UMĚLKA SAREZA, OSTRAVA. Vzpomíná Tomáš „Chemik“ Vitásek… Fasol na něj: „Jak jsi na tom s volnem?“ Chemik: „Mám dvanáctky šichty, takže celkem hodně volna.“ Fasol: „Budeme se vídat častěji.“ A tak to přesně bylo. Začali dvakrát týdně jezdit do Krasu z Ostravy na otočku. „Vyučil nás. Neuměli jsme s Gospou (Martin Gospoš) nacvičovat cesty – vůbec nás nenapadlo sednout si a zkusit kroky… S Fasolem jsem vylezl svoji první sedmičku, osmičku i svoje maximum 9-.“

2006, PRVNÍ 8a. Aleš ve Špáňu posílá své první [očo á] ve věku 53 let.

2008, DOMA V OSTRAVĚ. Fasol se právě vrátil z prodlouženého víkendu v Ospu, kde zkoušel Oktoberfest 8a. Vybaluje věci, uklízí matroš do skříně… Manželka Bohdana: „Jaký to bylo?“ Fasol: „Dobrý. Musím tam příští týden znovu.“

2015, PRVNÍ 8a+. Opět Súľov, rychlá sendáž a posun osobní laťky. Je mu 61 let…

2018, CHULILLA. „Protože to je starší pán, vstává dřív. To znamená, že připraví kávičku a snídani. To ti hned udělá lepší den, představ si to,“ popisuje Mauglí (Zdeněk Novák) společný trip, během kterého Fasol seslal cestu Nueva Zetta 8a+. To mu bylo 64 let. „Když to vylezl, dokázal projevit obrovské naplnění a radost. Že se mu povedlo něco, co se zdálo zpočátku hodně vzdálený. Věděl, že ten boj bude na delší dobu, ale měl tu píli dát tomu čas. Řekl bych to takhle: Nebojí se pokusovat.“

2024, LABÁK. Fasol sedí s autorem článku ve své obytce, kterou sotva uvezl přívoz ve Žlebu. Bylo nutno zatahat lanem. Po prolezeném dni na Levém břehu se dávají do řeči. Občas projede vlak, občas si Aleš skočí do ledničky pro něco k jídlu. Žádný spěch, vínko, pohodlné otočné sedačky, stoleček… Jak shrnout současnost? Reklama na důchod.

VŠECHNO BYLO JINAK

V červnu jsi oslavil sedmdesátku. Kolik z toho bylo lezeckých let?
Začal jsem pozdě – až po vojně, v nějakých 24 letech…

Takže ne jako dnes, jako třeba Pepa Šindel, Eliáš Stříbrný a další mlaďoši…
To ne. Za nás to bylo jinak. Vlastně nic nebylo. U Ostravy nejsou ani žádné skály. Jezdili jsme na Štramberk, Kružberk nebo Rabštejn. Ještě si vzpomínám na Čertovky u Lidečka, to je hrubozrnný moravský písek.

Tam někde jsi lezl poprvé?
Ne, vůbec poprvé jsem se navázal na lano v zimních Tatrách, když jsme lezli Rameno Kriváně II-III. Napůl choďák, napůl lezení. Vzal nás tam kámoš, co už v horách trochu lezl. Tenkrát, koncem sedmdesátých let, byly Tatry to hlavní. Hltali jsme knížky o zimních výstupech, bivacích… Jezdili jsme tam v zimě každý druhý víkend. Po práci v pátek vlakem – v deset večer do Lomnice, šli spát pod nástup, ráno do stěny s bivakem, v neděli dolů, večer do Ostravy a pak hned do práce. (směje se)

Bivaky sis užíval?
Když byl plánovaný, bylo to dobré. Přihodilo se i pár neplánovaných, třeba na Galerii Ganku… Mysleli jsme, že to s Jarkem Jursou stíháme vylézt za den a že slaníme. Už jsme byli na okraji galerie, ale týpek z jiného družstva spadl. Hodili jsme jim tedy lano, všechno se strašně protáhlo a všichni čtyři jsme tam zatměli. Vykopali jsme si záhrab ve sněhu a nějak jsme to překlepali.

Myslíš si, že vrcholem tvojí alpinistické fáze mohla být expedice Matča 1989?
Dalo by se říct, že jo.

Prý to byla první a poslední expedice, co jsi sám organizoval.
(směje se) Ono něco organizovat je časově náročné a trochu nevděčné. Jelo nás tam deset, takže z toho plynula spousta vyřizování, papírování… Hlavní cíl byl Pik Skalistý (nejvyšší vrchol Pamíro-Alaje, 5621 m n. m., dnešní Kyrgyzstán, viz mapa, pozn. aut).

Novou cestou, nebo jste něco opakovali?
Vlastně nakonec svojí. K tomu kopci existovalo strašně málo záznamů… Věděli jsme jen, že tam kdysi někdo vylezl z jihu přes nějaký ledovec… Ten se nám ale nelíbil, tak jsme si řekli: „To přeci musí jít i ze severu.“ Zvolili jsme tedy severní údolí, měli jsme bivak pod severním vrcholem a na ten vylezli, což byla docela těžká hřebenovka. Ze severního vrcholu jsme pak slanili do sedla a čekal nás ještě hřeben na hlavní vrchol. Ten už nebyl technicky náročný, ale po cestě jsme zatměli. Na hlavní vrchol jsme dolezli asi hodinu před půlnocí.

Takže další bivak?
Ano, po cestě zpátky hned pod vrcholem v záhrabu. Zase jsme s tím nepočítali, tak jsme nic neměli. (směje se) A pak jsme měli vymyšlenou alternativní sestupovou cestu. Nezklamala nás a povedlo se sejít dolů, takže to bylo dobré. Můj hlavní parťák tehdy byl Péťa Nováček.

Jinak, byli jsme tam dohromady měsíc a vylezli těch pětitisícovek asi osm… Už si to přesně nepamatuji. Šmatlali jsme po ledovcích a sněhu… Ale na tom Piku Skalistém bylo i trochu lezení…

MT BLANC NEPŘIJÍMÁ

Dnes tě vnímám jako lezce sporťáka – kdy začal ten přerod?
Právě to chcu říct. Matča byl rok 1989, přišla sametová revoluce a najednou se otevřel svět. Takže my jsme hned v únoru 1990 vyrazili do Francie a chtěli vylézt na Mt Blanc. Před Vánoci 1989 jsme si ještě vyřizovali víza. Takže Francouzi nám dali víza, a než jsme odjeli, tak je zrušili. A začal bezvízový styk. S Péťou Jursou a Pavlem Trefilem jsme přijeli do Chamonix – bylo strašně hnusně, tak jsme jeli do Buoux. (směje se) „Počkáme na podmínku,“ řekli jsme si, „a pak se vrátíme.“ V Buoux jsem viděl svoje první zahraniční skalky…

…a pak jsi raději po zbytek života „čekal na podmínku“.
(směje se) Čekání na podmínku v Buoux se nám zalíbilo. Akorát jediný z těch lidí, kdo měl lezečky, jsem byl já. Bohdana mi totiž naštěstí před odjezdem během balení řekla: „A máš lezečky?“ „Na co, vždyť jedeme na Mt Blanc?“ „Ale, vezmi si je. Co kdyby náhodou?“ (směje se) A bylo to.

Sportovky tě okamžitě oslovily?
No, podívej… Bylo to tak, že ještě v tom roce 90 jsme pořád řešili hlavně hory. Kámoši organizovali expedici na Pamír. Říkal jsem: „Super, připojím se. Ale už nebudu nic organizovat, jenom zaplatím peníze a řeknete mi, co mám vzít, a kdy nasednu do letadla.“ A to tenkrát vyšlo. Byli jsme na Štítu Korženěvské (7 105 m n. m.), šli jsme normálkou…

Jenže tou dobou byla už Bohdana těhotná. Vzali jsme se 14. července 1990 a já jsem za čtrnáct dnů odjel na Pamír… Vylezli jsme tedy na tu Korženěvskou a Pavel Trefil mi říká: „Tak co, zvládli jsme to rychle, máme ještě čas… Tak půjdem na Pik Komummunizma, jo?“ (Dnes se více používá název „Pik Ismoili Somoni“, 7 495 m n. m., pozn. aut.) „Já nejdu,“ odpověděl jsem mu. Měl jsem strach, víš…

Chápu, je to objektivně nebezpečná hora.
Byli jsme tam v srpnu, začalo se ochlazovat, nahoře napadlo spoustu sněhu, někdo ze skupiny začínal mít zdravotní problémy a já už jeden vrchol měl… Žena doma těhotná… Nakonec jsme si změnili letenky a vrátili se z expedice dříve.

„‘Já nejdu,’ odpověděl jsem mu. Měl jsem strach, víš.“

Pocit zodpovědnosti za rodinu v tobě trochu zůstal?
Spíš jsem ty hory začal vidět tak, že jsou strašně objektivně nebezpečné… Vyrazili jsme pak ještě párkrát do Alp, lezli třeba Bonnatiho pilíř na Petit Dru, který už dnes neexistuje (kvůli masivnímu řícení v roce 2003 a 2005, pozn. aut.). V té cestě bylo dost lidí, my lezli pomalu… Bivakovali jsme za nejtěžším místem… To bylo sice zase neplánované, ale krásné. Seděli jsme na polici, klimbali nohama do vzduchu, pod námi nasvícené Chamonix… Ale chci říct to, že slanění zpátky byl děs. Strašně rozbitá skála – tam padalo tolik kamenů! Jeden trefil člověka poblíž, letěl tam pro něj vrtulník… Hrozně nebezpečné.

Takže tady se to v tobě zlomilo? Spočítal sis, že když to budeš dělat moc často…
…tak jednou si tě ten kámen najde. Tak nějak to ve mně pomalu uzrávalo. Pořád jsem se snažil to trochu držet. A říkal jsem si: „Tak aspoň jednou za rok pojedu v zimě do Tater a něco si vylezeme.“ Jednou jsme to tak udělali s Péťou Jursou – jeli jsme zase na Galérku kolem roku 1992, dali si Stanislawského (V+, 300 m). Pěkné, ale byly to myslím poslední Tatry.

Pak jsem ještě strašně toužil po skalních big wallech. Na Grand Capucina jsme s Danem Šimonem lezli Ó Sole Mio (6b), lezli jsme to v srpnu 2008, střídali jsme se a všechny délky jsme lezli na OS. V tomto svém „bigwallovém období“ jsem byl ještě také dvakrát v Rätikonu. To byla úplná pecka. Šedé vápno, nádhera. Jednou s Mirkem Mikušem a druhý rok jsem tam byl se synem Adamem. S ním jsme lezli Schatilu za 9 (7c) na Schweizereck, bylo to v červenci 2015. Při prvním průstupu jsme se ještě jakž takž střídali a Adam si tu nejtěžší délku nazkoušel. Napodruhé to pak celé vylezl na RP a já jsem to šel celé na druhém.

ZÁJEZDY NA 6b

Odkdy jsi začal cíleně trénovat?
To přicházelo mezitím, že. V Buoux jsme poprvé dostali na frak – vylezli jsme myslím jedno 6béčko. (směje se) Po svatbě jsme spolu s Bohdanou začali jezdit a brát malého Adámka, který byl strašně hodné děcko. (Dnes má vylezené 8c, pozn. aut.) Líbila se nám Francie a právě Buoux – koupil jsem tehdy Forda Sierru a jezdili jsme tam. A poprvé jsme tam byli ještě škodovkou 110.

Čím ses tou dobou živil?
Hned po revoluci jsem šel na volnou nohu. Jsem statik. Teď už si mohu brát práci také s sebou na cesty.

Jak probíhaly vaše první zájezdy na skalky?
Když měl Adámek dva a půl roku, strávili jsme v Buoux měsíc. Jel tam s námi Pen Šindel – vzali jsme ho tehdy jako devatenáctiletého kluka. Byli jsme čtyři – dva lezli a jeden hlídal. Bylo to super a na zpáteční cestě jsme se stavili v Juře. Skvělý zájezd, celé září jsme lezli…

Pak jsem si Buoux úplně zamiloval a některé roky tam třeba jezdil i třikrát. Březen, květen a pak znovu na podzim… Dnes se ta oblast bere jako oldschool lezení, ale tenkrát to bylo strašně v kurzu. Také se jezdilo do Finále – tam jsem si v roce 1990 koupil svoje první opravdické lezečky.

Jak jsme byli na té Matče, vyměnili jste tam cokoliv za ruské šrouby do ledu. Měl jsem třeba svoje ušité kalhoty z pevné šusťákoviny, které jsem si sám šil. Ti Rusáci po tom byli úplně lační. Nebo přilbu – tu velkou, co už se dnes nenosí. Za to jsme dostali šrouby, které jsme pak v Itálii prodali za docela slušný peníz a já jsem si za to koupil ve Finále ty lezečky. Mimochodem, jak jsme tam jeli tou škodovkou, tak vzadu za sedadly jsme si vezli čtyři dvacetilitrové plechové kanystry benzínu. (směje se)

V jaké životní fázi jsi měl nejvíce času na lezení?
To mám asi teď. (spokojený úsměv)

A kdy jsi cítil největší fazónu?
První 8a jsem vylezl, když jsem měl 53 let. Byla to Primera Linea v Terradets, ale už je to shozené na 7c+.

A první devítku (7c)?
První devítku, když jsem měl 48. A to byla Brunhilda na Súľově.

Jakým způsobem jsi na těžší věci zesílil?
Campus mi nikdy nešel, ale postavil jsem si doma v garáži bouldrovku – tam si myslím, že jsem hodně natrénoval. Pomohla mi dost. To hlavní jsem pořád viděl na umělé stěně a tréninku vytrvalosti. Ale v Ostravě je to strašná bída. I teď. Když chceš lézt s lanem, pořád tam je jen stěna na Hlubině.

Tenkrát to byla taková doba, že jsem trénoval i dvoufázově. Dopoledne jsem lezl na bouldrovce a večer šel s kamarády na stěnu. A tohle jsem dělal zhruba třikrát za týden.

Pak se o tobě také ví, že jsi cesty dokázal „uchodit“. Třeba tady nad námi Skuruťák (Xb)… Čtyřicet pokusů…
Ten jsem uchodil, no, to je fakt. Jezdil jsem na to celý rok. A víš, jaké to je – jezdit celý rok do Labáku na jednu cestu z Ostravy?

To nevím. (směje se)
Pořád jsem to zkoušel, ale vždycky jsem padal nahoře na konci bouldrové části. Tenkrát ještě docela lezl Dalibor „Lepra“ Jančar a říká mi: „No, já to lezu tak, že tam vlevo chytnu dírku, pak kostku, něco, něco a dobrá police…“ Já to pořád zkoušel po svém a nedařilo se. Jednou jsem to pak zkusil, jak to říkal on, a najednou to nějak šlo. Jakmile jsem změnil software, tak se to zlepšilo a brzy jsem to vylezl.

Co máš tedy nejtěžšího na laně?
Deset mínusku, neboli 8a+. Jednu mám na Súľově – Nový Opus, je to hned vedle legendární cesty Opus dei 8a, kterou jsem vylezl těsně před svými šedesátinami (přelezové video, pozn. red.). Potom mi kamarád říká: „Hele, rád bych tam zkusil tu Hranu 1624 (9 UIAA, 7c). Jezdil bys tam na to se mnou?“ Říkám: „Tak dobrý, aspoň si vedle můžu zkusit Nový Opus.“ To je narovnání legendárního Opusu. Vrátil jsem se tedy po roce do celého Opusu a přidal k němu ještě pasáž nahoře. To už mi bylo 61 let.

Kolikrát jste na tom byli?
Ani né mockrát. Tu cestu jsem znal. Nebylo to strašně dlouhé, povedlo se to celkem rychle.

A to ti sedí nejvíc – technika v kolmém nebo mírně převislém?
Asi jo. Ten Súľov, to je trošku pískařina. Převisy a silové věci nejsou moje parketa.

NOVÁ ÉRA

Jak to bylo s tvým druhým 8a+?
Pak začala éra, kdy jsme začali jezdit do Španělska a objevili Chulillu. Poprvé jsem tam byl, tuším, v roce 2015. A od té doby vlastně dvakrát ročně. (směje se) Tam jsem těch 8áček vylezl hodně. Celkově jich mám asi 16.

Syn Adam pak odjel do Kanady a v roce 2017 jsme vyrazili za ním. „Tady to je úplně super, dokonalé!“ říkal jsem si. Bydlel v Canmore a lezli tam v sektoru Lookout, kde poslal krásné 8b+, byl tam i Adam Ondra, lezli zrovna spolu… „Příští rok sem jedu na dva měsíce,“ hned jsem se rozhodl. (směje se) A tak se stalo. První měsíc jsem lezl s kámošem Jerrym (Pavel Mynář) a druhý měsíc přiletěla Bohdana s naší nejmladší dcerou Verunkou.

Na tom Lookoutu jsem byl třeba 15krát, a to ti je trénink! Převažuje tam silové lezení a vytrvalost. Ještě k tomu jdeš pokaždé 600 m převýšení do výšky kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Tam tě čeká úplně boží, sportovně zajištěné vápno.

Takže tě to nakoplo?
Když jsem se vrátil do Evropy, byl jsem na tom silověji lépe… Hned během dalšího podzimu (2018) jsem pak odjel do Chulilly a povedlo se mi tam vylézt své druhé 8a+, cestu Nueva Zetta. A další dvě 8a za ten samý zájezd.

Není to někdy trochu demotivující pro tvoje spolulezce, kteří jsou o 20 let mladší? Když to tam pošleš a jim to nejde?
Máš pravdu, třeba tenhle zájezd jsem lezl s Mauglím (Zdeněk Novák). Zkoušel tu cestu se mnou, ale nešlo mu to a nedal to. Mně se to tehdy povedlo a byla to úplná euforie. Mělo to velký ohlas, sešlo se mi dost gratulací…

Tělo tě tedy v šedesáti poslouchalo víc, než když ti bylo třicet?
To se nedá vůbec srovnat. Já jsem, dejme tomu, od 30 do 45 nebyl sportovec. Vůbec! Často jsem zapařil a tak… Byla úplně jiná doba. Pak jsem začal hledět na trénink, stravu a celkově jsem se proměnil. Dost jsem i zhubl.

A měl na všechno víc času?
Co se týče tréninku, přípravy a lezení, tak jsem byl vždy trochu sobec a šel jsem si za svým. (směje se) Moje žena mi ráda připomíná: „Dívej se, ty jsi 14 dní po svatbě odjel na Pamír. A když se v roce 1998 narodila Verunka, tak si za měsíc odjel do Yosemit.“ (směje se) Má mi co připomínat, ale spíš mě tak hecuje.

ODSKOK DO YOSEMIT

Jo, z tvých Yosemit jsem také slyšel jednu historku z cesty the Nose… Že už jste to chtěli zabalit, ale zachránily vás Japonky nebo co…
To bylo husté. Poprvé jsem byl v Yosemitech v roce 1998 s Martinem Krejsou – spíše na tripu, objeli jsme asi 22 lezeckých oblastí, šest týdnů, dokonalé. K tomu nějaké národní parky… Chtěli jsme zkusit Nos, ale byli jsme úplně naivní. Dali jsme čtyři délky a slanili dolů. Nechápali jsme nic. Začali jsme tahat svini hned v tom šikmém a položeném začátku…

V roce 2007 už jsme věděli, že svini si musíš vytáhnout na polici Sickle Ledge a pak si k ní teprve dolézt. Lehce podvod, ale dělají to všichni. Tehdy jsme byli čtyři týdny jenom v Yosemitech. Lezl jsem s Jerrym. A to se dostáváme k té historce… Dohnali jsme dvě Japonky v nejhorším bivaku v celé stěně – ležely tam na polici, kde bylo místo jen pro dva lidi. Takže jsme tu noc museli spát „ve stojo“, tak nějak jsme tam klimbali… „Zítra vás předhoníme,“ dohodli jsme se s nimi. Ráno jsme se nemohli dočkat pohybu a už někdy ve čtyři jsme začali hákovat Great Roof. A mysleli jsme si, že tu cestu ten samý den dolezeme. Všechno šlo, ale pak přišla délka Changing Corner.

Zjistili jsme, že je to těžké nejenom čistě, ale že je to sakra těžké i vyhákovat! Nešlo mi to a celý den do toho smažilo… Už jsem byl hotový, jelikož jsem celou dobu tahal… Třetí den už jsem byl na dně. Nespali jsme ani minutu, Slunce, námaha… Přišla na mě krize. „Jedeme dolů, kašlu na to,“ říkám Jerrymu. O on: „Cože? Za žádnou cenu nebudu slaňovat.“ (směje se)

To je třeba ve čtyřech pětinách stěny?
Jo, to je nahoře. Tam ti chybí šest délek z těch 34. Bylo to odpoledne… Voda docházela. Camp VI, celkem slušná police, dali jsme si tam oraz a já usnul… Spal jsem minimálně hodinu. Pak už konečně přišel stín, trochu jsem se vzpamatoval a začali jsme vymýšlet, co dál. „Ty vole, u těch Japonek jsem viděl malé stoppery,“ měly totiž malé vklíněnce, které byly kónické z obou stran. Perfektně by sedly do těch vytlučených spárek. Ony nás mezitím dolezly a zůstaly na večer o polici níže. Jerry slanil za Japonkami, půjčil stoppery a já jsem to vylezl tak, jak jsem to vymyslel… Na dvou lanech, abych tím levým lanem nevytahoval stoppery ven z koutu… Pak už to nebylo těžké. Japonkám jsme tam cvakli fix, nechali viset stoppery a ony si to vyjümarovaly. Pět zbývajících délek už jsme vyběhli snadno.

SLADKÁ SOUČASNOST

Máš ještě nějaké vícedélkové cíle?
Na vícedélku to moc nevidím. (směje se) Asi už ne.

Znám pár lezců, kteří to zabalili, když se přestali zlepšovat… Jak to máš ty?
No, podívej. Já měl ten dobrý rok 2018 a pak ještě 2019. To mi ještě zbývalo jedno pěkný těžký 8a v Chulille, La Boca de La Voz. To se také docela cení – říká se, že je to opravdické 8a. Jinak panuje názor, že Chulilla je celkem měkká. Ta cesta mi docela seděla. „Ještě tohle bych chtěl vylízt,“ říkám si. Tak jsem na to schválně na podzim 2019 vyrazil. Strávil jsem v cestě týden, už jsem to málem vylezl, byl za nejtěžším místem… A v jednom kroku si natáhl záda a spadl. Týden jsem se dával dohromady. Doléčil jsem to, vrátil se na místo a vylezl to. Takže mi to zabralo tři týdny, ale byla to euforie.

Pak jsme se vrátili na jaře 2020, ale to už 8áčka začala odolávat. Od té doby už jsem žádné nevylezl. Chvíli se přestalo jezdit ven, koupili jsme domek ve Zdoňově, tam jsem to začal opravovat… Ale občas se povedly nějaké desítky v Teplicích. Jedna docela těžká: Krvavý román na Podzimní a potom Xa na Bachyni – Divoký Bill. (Po udělání rozhovoru si v září 2024 střihl ještě novinku Ján Aladin Xa na Kubíčka, v sedmdesáti letech! pozn. aut.)

To, že už se nezlepšuji, beru jako součást života. Ve skalách mě to baví pořád stejně, třeba dneska to byl super den. Dobře jsme si zalezli, tady v Labáku je to nádhera. Lezení úplně zbožňuju. Navíc teď poprvé za celý život bydlím u skal! Vždyť my jsme jezdívali na Súľov třikrát týdně, což bylo skoro pět hodin v autě na jednu návštěvu.

Kde by ses chtěl narodit v příštím životě?
Asi ten Ádr. To je tak strašně rozsáhlá oblast, když k tomu vezmeš i Teplice, Ostaš, Broumovky…

Co ti lezení dává?
No, dívej. To je věc, která tě motivuje se držet ve formě a mít nějakou životní náplň. Já už bych nemusel ani pracovat, ani lézt. Ale co bych dělal? Asi bych ležel na gauči a díval se na televizi, nebo co jako? Nebo chodil do hospody… Nadával na politiku…

Mně se ten lezecký způsob života zdá úžasný. Strašně nerad bych o něj přišel. Vyžaduje to, aby sis držel životosprávu, ale o tom to je. A další věc jsou lidi, které díky tomu potkáš. Jak jsme byli v tom Španělsku těch pět týdnů… Sešlo se nás tam asi deset – super partička. Dokonalé.

Díky lezení znám strašně moc lidí. A většina je o minimálně dvacet let mladší než já. V podstatě se nestýkám s nikým, kdo je stejně starý jako já. Navíc, moje žena je o 15 let mladší, takže to je další věc, co mě udržuje. Vlastně jen jednou za pět let máme sraz s gymplem…

A jak to probíhá?
Za ten večer si trochu pokecáme, ale nevím, jestli bych s těmi lidmi jel na čtrnáctidenní zájezd. To asi ne. (směje se)

__________