PETR DVOŘÁK
„Prvovýstup v Ádru? Zájezdy za komančů do Meteory? A jak mu Bělina poblil lano?“ Chystám se na rozhovor a lezci z okolí mi natěšeně sypou otázky, co prý musí v tomto článku zaznít. Jedna z nich je, jestli se jihočeský Petr Dvořák diví, že to všechno vůbec přežil.
Poprvé nastoupil do lezecké cesty před více než půl stoletím. Od té doby se začal psát jeho příběh, který čítá na dvě stě padesát prvovýstupů na Českobudějovicku, na písku i ve vysokých horách. Petr Dvořák, 71letý čerstvý dědeček, je legendou nás všech, kteří jsme se narodili blíž k Alpám než k Labáku. A cenné lezecké zkušenosti nám předává ze škály různých oblastí, naprosto odevšud.
Zkus se ho zeptat na cestu z Hrubice nebo Wilder Kaiseru a do detailu se zápalem jemu vlastním ti ji rád popíše. Jak je dlouhá, kde tě čeká nejtěžší místo, nebo jaké jištění kam založíš… Ještě donedávna, před nástupem do důchodu, nám rady zdarma přibaloval k matroši, který jsme u něj kupovali v outdoorovém obchodě Kamzík.
Scházím se s Petrem a kamarádem Bednym (Honza Bednář), zakladatelem čerstvého HO Vltavín, na lezecké stěně Lanovka v Českých Budějovicích. Říkám, že si na pohodu sedneme u piva, mimoděk nechám na stole ležet zapnutý diktafon a navozuju atmosféru ve stylu „zkrátka si jen tak popovídáme“. Přesvědčit skromného Petra k rozhovoru totiž dalo pár měsíců zabrat.
LEZCI = BOHOVÉ
Před pár lety mi od tebe přistála v rukách kronika HO Slovan České Budějovice, která datuje, jak tady v roce 1954 parta nadšenců založila horolezecký oddíl. Patřili k nim Jiří Ebenhöh, Honza Beran, později Karel Volena a následně dlouholetý předseda oddílu Ruda Vaclík. Kdo se ujal tebe?
Když jsem přišel já v sedmdesátém čtvrtém do oddílu, byl Ruda předsedou už léta. Byl takovej hlavní organizátor. Nezištně vychovával adepty. Když tam někdo novej přišel, tak ho všechno učil, bral ho na ty lehký cesty, i do hor, do Tater hlavně a dělal to celý zadarmo. To není jak dnešní guidi.
Pocházíš z Kralup nad Vltavou… Co tě dovedlo do Českých Budějovic?
V Roudnici jsem vystudoval konzervatoř, ze které se rekrutovali vojenští hudebníci. Za totality tě pak přidělili, kam potřebovali… Do Budějovic nikdo nechtěl, protože tam se dělala hudba zaměřená na „vojenskou buzeraci“. Já jsem tam taky nechtěl. (směje se) Ale nakonec to nějak vyšlo a jsem tu spokojenej.
Už tehdy jsem chodil po horách jako turista. A když se to na vojně rozkřiklo, poslali mě do horolezeckého oddílu. Scházeli jsme se v Železné panně (bývalá klubovna v jedné z nejstarších věží městského opevnění Českých Budějovic, pozn. aut.), nahoře v té věži. To byla naše klubovna, kterou nám po revoluci sebrali. Domluvilo se tam, kam se pojede. Nebyly mobily, takže to všechno platilo.
Kde jste lezli?
Tady se lezlo nejvíc v Domoradicích, na Kleti a na Babě. Lezci z oddílu mě protáhli lokálními skalami a já jsem taky zatoužil vyvádět cesty. Největší nadšenci jako Karel Volena jezdili na otočku od rána do večera do Karlových Varů na Svatošky. Byl to tajnej výlet, doma manželce to neřekl. Já jsem je považoval úplně za bohy. Chytlo mě to hned a řekl jsem si, že takhle to budu taky dělat.
Předpokládám, že mluvíme o období statických lan a nulového vybavení…
Lana nebyly testovaný a nevydržely by ani jeden pád. Průtah byl nula, a když se člověk bál, lezl radši na dvojitým. A tím pádem už jsi byl úplně bez průtahu. Vystačilo nám pár smyček a hasičských karabin. Třeba v Domoradicích na Sedmém Špici (název skály se 34 cestami, pozn. red.) bylo jen pár skob. Nejty, jako jsou tam teď, tehdy nebyly. Když vezmu třeba Jemnou 7‑, tak dole, kde je kruh, byla jen pofidérní skobička, u druhýho kruhu byla skobička s kroužkem, místo třetího borháku byla strašná skoba, taková brutálně vohlá, nedržela vůbec, a první pořádné jištění bylo až v té spáře. Do těch skob jsi nemohl spadnout – věděl jsi, že se to vytrhne. Když jsem si cesty natrénoval s horním jištěním, lezl jsem je pak čistě. Nechápu, že se tam tehdy nikdo nezabil. Do Jemné se vracím do dneška.
JEN SE TROCHU PROLETÍŠ
Jak jste přišli na to, že i do žuly se dají tlouct kruhy?
Zhruba jsme z toho pískovce věděli, jak to vypadá. Čili jsme si nechali udělat deseticentimetrový pořádný kruhy. Vysekali jsme ručně díru, která trvala zhruba tak čtyři hodiny, a protože nás to tak dlouho nebavilo dělat, je tam těch kruhů tak málo. Kdyby se cesty dělaly jako teď s horním jištěním, asi by vypadaly jinak. Kruh jsme dali tam, kde měl opravdu být, a až do devadesátek se cesty dělaly striktně odspoda. Třeba v Ikarovi 7 se nikdo nezabije, ale maximálně jen pěkně proletí. I já už jsem dneska posera a smějou se mi, že používám šáhlo do svých vlastních cest.
Na písek jste začali jezdit v sedmdesátých letech hlavně s bráchou. Jak jste si poradili s metodikou?
Bráchovi bylo patnáct a mně tou dobou dvacet. Myslel jsem si, že mi patří svět. Měli jsme jednu lanovici a pár karabin, expresky tou dobou ještě nebyly. Já jsem ani nevěděl, jak se dostaneme dolů z věže. Slaňovat jsem uměl, ale zjistili jsme, že lano nevyjde. Lezli jsme na Kapelníka, hodili jsme dolů čtyřicetimetrový lano, přejel jsem horní kruh a ke spodnímu už jsem musel slézt. Na Kapelníkovi jsem byl od té doby už asi desetkrát a vždycky se na to s pobavením dívám. To čtyřicetimetrový lano se navazovalo v podpaží, už to ti sebralo čtyři metry minimálně.
Ve Staré cestě VIIb na Taktovku mě brácha jistil u druhého kruhu, já neviděl čtvrtý kruh a on hlásil konec lana. Kruh byl nakonec vpravo ode mě, ale neměl jsem dost lana, tak jsem zařval na bráchu: „Zruš!“ On se chytil kruhu a nadlezl nad něj. Já jsem si do úvazku cvakl smyčku s karabinou, napružil jsem lano co nejvíc, cvakl jsem ten kruh smyčkou a zařval: „Pojď!“ To byly moje začátky na písku… A bylo to hodně drsný.
Řekneš nám historku o svém pádu?
To bylo na Kokořínsku, kde je měkkej písek, někde jak jsou Blíževedly. Cvaknul jsem kruh, měl jsem takový oválný karabiny, hasičský, jejich nosnost byla okolo tuny, což by bylo dost, ale karabina, co jsem tam dal, tak nedovírala. Odlezl jsem od kruhu asi pět metrů na polici, kde měly být hodinky na provázání. Tak jsem tam chodil po polici, našel nějaký hodinky, jenže se mi rozdrolily v ruce. Ztratil jsem rovnováhu, takže jsem padal dolů asi osmnáct metrů… A byl jsem najednou na zemi. Doma jsem zjistil, že se lano ještě naseklo o zámek té karabiny.
Našla jsem jednu fotku z bivaku v Sasku obsazeného jihočeskou skvadrou…
To byl známej bivak. Měl úžasnou akustiku. Když hráč na kytaru seděl v určitém místě, tak se zvuk odrážel a bylo to jako v kostele. Všichni to nábožně poslouchali a bylo to úžasný. Vždycky se domluvil sraz u hotelu Elbe v Bad Schandau. Ráno jsme si tam dali snídani za tři marky a hurá do skal.
DO KOPAČEK „ŠÁLU“
Co jste měli za vybavení?
Vypalovanou osmu z hliníkovýho plátu, odsedku z pofidérního popruhu s karabinou o nosnosti tři sta kilo, statický lana. Ta karabina byla hroznej průšvih. Neměla vůbec žádný zámek, jako bys vzal kus tenkýho hliníku, čili nosnost nula. Dávali jsme ji aspoň do odsedky. Po čtrnácti dnech ji stáhli z prodeje.
Kde udělali soudruzi z NDR chybu?
Zrovna tohle byla česká výroba. Němci měli všechno kvalitní, byli zkrátka trochu dál než my.
Úvazek ti šila žena?
Tou dobou jsem ještě ženu asi neměl. (směje se) První sedáky a smyčky jsme si dělali z vyřazených popruhů na chytání stíhaček z vojenského letiště. Dávali jsme to k sedláři, aby to prošil pořádnou nití. V tom jsme lezli a do toho už jsme i padali. Provazovali jsme to s prsákem, který jsme dělali z lana. Kamarád Berta z Krumlova na něm leze furt. Na slaňování jsme měli takovou sedačku z hasičské hadice, udělali jsme do ní díry, do toho dali smyčku a mohli v ní pohodlně sedět. Když dolezeš ke kruhu, tak paráda, sedneš. Hadici jsme si pak dávali přes krk, abychom si ho při slanění nespálili. To bylo nejhorší: lézt s vidinou, že to dolů bude pak na krku strašně pálit.
Lézt naboso bolelo, protože jsme si rychle prolezli kůži. Něco šlo, něco bylo ostrý. Rajbasy šly. Do kopaček jsme lepili gumu, říkali jsme jí „šála“. Ta guma byla z kola náklaďáku. Jednou jsme vyrazili do Meteory a Karel Bělina si jinou obuv než ty kopačky nevzal. Takže v nich lezl po skalách a chodil v nich i po městě. Důchodcovské bačkory se nepodlepovaly, ale oplácaly chemoprenem, aby se hned neroztrhaly.
Vzpomeneš si na tvoje první lezečky?
S kapelou Budvarka jsme za totality jezdili ven, kde jsem pořídil za ušetřený peníze první cajky. Všichni si kupovali rádia, televize a takový ptákoviny. Já jsem si koupil lezečky a přišly mě na několik platů. (směje se) Okamžitě jsme začali lézt o stupeň těžší cesty! Tou dobou jsem dělal u železničního stavitelství, živil jsem se taky výškovkama a kapelu měl jako přivýdělek. Hrály se plesy a hlavně se jezdilo ven.
„Všichni si na Západě kupovali rádia, televize a takový ptákoviny. Já jsem si koupil lezečky a přišly mě na několik platů.“
A taky se jezdilo do Bulharska…
To byl oddílový zájezd Jihočechů do Bulharska s oficiálním výjezdem na dva dny do Řecka. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsme byli dva dny v Bulharsku a zbytek na skalách v Meteoře. Tam bohužel jeden z účastníků špatně svázal lana při slanění a zabil se. Od té doby, vždycky když svazuju lana, tak si na něj vzpomenu a svážu je dobře.
Na jeden zájezd do Meteory se nachomýtl i Karel Bělina. A mám k tomu poznámku, že s k němu váže nějaká storka. (směje se)
Všichni ho samozřejmě už v té době znali. Šel jsem lézt na Pixary – taková velká věž a vidím, že už tam někdo leze. Tak jsme nalezli do cesty a dolezli jsme jednu dvojku, co visela nad námi. Byl to Bělina s nějakou holkou, kterou prý den předtím pokousal pes a majitel ho zastřelil. To byla asi třetí dýlka. Bělinovi bylo nějak nevolno a trochu to, slušně řečeno, odneslo moje lano. Pak nalezl do takového otevřeného komína a bojoval. Strašně nadával na autora cesty, že tam nedal žádný jištění. Vždycky se posunul kousek a každej metr nadával. Když dolezl na štand, dobral tu holku a já si říkal: ‚Co tam budu dělat, když Bělina je takovej pískař?‘
No, a jak ti to tedy šlo?
Nalezl jsem do toho obráceně a asi po metru a půl jsem cvakal nejty. (směje se)
Dělal jsi na písku i přeskoky?
Jeden těžkej přeskok si pamatuju na Konšela. To víš, že se ti nechce, ale musel jsem…
Co prvovýstupy?
Jednu dobu jsme hodně jezdili do Ádru. Dělali jsme tam dvě cesty. Nejdřív jsme vylezli na Feferonku, taková malinká věž vedle Papriky… Byla tam volná spára. Klasifikace III. Asi po dvaceti letech jsem to lezl a nahoře jsem si utíral studenej pot. Mimochodem, svůj první prvovýstup dělal na Feferonku i Špek. A z Feferonky jsme viděli, že je volná linie na Papriku a taky strom, ze kterého bychom mohli slanit. Neměli jsme nic, jen smyčky. Tak jsme se zajistili nahoře na Feferonce a přepadli do Papriky. Teď už tam teda přidali kruh, protože ten přepad je hroznej. Je tam traverz dlouhým žlábkem a otevřeným járkem jsme dolezli ke stromu, kde bylo jištění. Když jsme se dobírali ke kruhu, tak to viděl nějakej místňák a zespoda volal: „Jak jste se tam dostali?“ Říkám mu: „Tady, tudy.“ A ukázal jsem pod sebe. Pod náma totiž byla asi týden stará cesta Gravitační komplexy IXc, nejtěžší na Broumovsku v tý době. (směje se)
Pamatuješ na nejtěžší cesty, co jsi lezl?
Nejtěžší cesty na písku jsme lezli v Německu. Dvakrát jsem lezl hranu Stirnkante za IXa a na Rauschenstein. Nejdřív s Mírou Mikešem tady z Brloha a za měsíc s Jindrou Zachariášů. On to chtěl dát, tak jsem musel znova. Bivakovalo se na náměstíčkách v parku v Bielatalu. To bylo plný. Ted už to nejde.
A tvoje oblíbené oblasti?
Nejvíc se mně líbí Skalák. Lezecky už teď teda ne, ale věže jsou tam hezký. Tam jsme jezdili nejvíc. Před Německem jsme měli obrovský respekt. To pro nás bylo úplně šílený. Nejdřív se hodně jezdilo do Ostrova, pak ten Bieletal, následně jsme začali jezdit na ty velký věže.
V BIVAKU SMRTI ČEKÁŠ… NA VRTULNÍK
Co hory?
Po otevření hranic zase bylo období Kajzru (Wilder Kaiser, pozn. red.). Každý den jsme chodili dvě hodiny do kopce. Tam mám pěkný pytel – na Pumprisse (7 UIAA, 285 m). To byla nejstarší sedma v Alpách.
Jinak se jezdily hlavně Tatry, dvakrát jsme byli ve Fankách (Fanské hory, pozn. aut.), tam jsme lezli bigwally, na Badchana jsme zkoušeli neúspěšný prvovýstup. Počasí bylo fantastický, všichni jsme byli v laufu. Sedmový lezení, skoro pořád, vyloženě těžký, a když jsme měli ty největší obtíže za sebou, museli jsme slanit – nešlo se dostat dál přes převisy. Tam nás to nepustilo, ač jsme moc chtěli.
Ale jiný prváč se přece jen povedl…
Podařil se nám tam pěkný prvovýstup na Parandas, 4522 m n. m. Taková stěna, asi osm set metrů vysoká, bylo to hezký. Mělo to hned opakování. Když jsme se vraceli, potkali jsme Brňáky, kterým jsme dali nákres, a oni nám napsali krásný dopis, že to bylo úžasný. V té době to bylo 7‑, A4. Ta kombinace písmena A a čísla 4 znamená, že jde o lezení v převise v nic nedržících hrůzách. Ve stěně jsme byli dva dny.
Na co nejvíc vzpomínáš?
Nezapomutelný zážitek byl z posledního kroku, kdy jsi naplej, cítíš adrenalin, kdy ti hrozí, že spadneš, kluci pode mnou se modlili, a najednou dáš poslední krok. Sedíš na polici, vedle sebe máš absolutně tutový nevytržitelný místo na jištění a pod sebou ty převisy, tu šluchtu. Zapadá Slunce a ty se podíváš nahoru a vidíš, že už je to jen čtyřkový lezení, že je to lehký a je to za váma. To byla nádhera.
Co tě motivovalo vylézt ke skoro-padesátinám severku Eigeru? A ještě k tomu sólo?
Nějak mě napadlo, že se tam chci podívat. Říkal jsem si, že technicky by to neměl být problém. Manželka Vlaďka mi dala knížku Bílý pavouk, ale to už jsem věděl, že tam pojedu. Když pak lezeš a říkáš si, tady se zabil tenhle, a tady se zabil tenhle…
Jsi tam sám, těžká místa si musíš odjistit. Když to neuděláš, tak už trochu riskuješ. Chtěl jsem lézt na jistotu. Vrátit se tam mě nelákalo. Že by mě to zaujalo lezecky, to vůbec ne. Ale samozřejmě ta atmosféra, když tam jsi a koukáš kolem sebe v bivaku smrti a čekáš, až bude noc. To je hezký.
A pak čekáš na ten vrtulník, kterej přiletí druhej den ráno…
„Ráno ještě za tmy si to již vyšlapuji po cestičce k nástupu a hned začínám lézt. První metry nejsou vůbec náročné, trochu zpomalím u pamětních desek horolezců, kteří neměli to štěstí a stěna si na nich vybrala svou daň…
Mám za sebou 1200 výškových metrů, Rampa nalevo je krásně suchá, ale přes třetí sněhové pole k ní dnes nemohu projít. Co teď? Další bivak. To ano, ale třetí den to také pravděpodobně nestihnu na vrchol a s tím jsem nepočítal. Po třech bivacích bych čtvrtý den mohl udělat chybu! Jsem pomalý. Vyměkl jsem. Výmluv, proč bych neměl pokračovat, mám docela dost. A ještě ke všemu mám v kapse vynález 20. století. Rozhodnuto…
Volám nouzovou linku a uvádím, kde se nacházím, že mám problém a nemohu kvůli padajícím kamenům pokračovat…
Kolem 18. hodiny zaslechnu v údolí charakteristický zvuk. Mám sbaleno, vylézám ven, ale kameny stále, i když už v delších intervalech, padají. Záchranáři mě chvíli z uctivé vzdálenosti pozorují, pak se odletí podívat nahoru do Pavouka… A dál už pro hluk a moji velmi chabou němčinu nerozumím. Dostávám však nápad a diktuji telefon na manželku, učitelku, překladatelku a tlumočnici němčiny.
Té z ničeho nic zazvoní v Budějovicích telefon a z vrtulníku poletujícícho někde ve švýcarských alpách se kdosi ptá: „Víte o tom, že váš manžel je v severní stěně Eigeru?“ Vlaďka s humorem jí vlastním odpovídá: „No víte, on tam slaví své 48. narozeniny!“ Potom už slyší jen smích všech pěti záchranářů, umocněný rachotícím rotorem a jejich odpověď: „No, to je opravdu podivný způsob narozenin! V ‚Bivaku smrti‘.“
Jak jsem nevylezl Eiger, Petr Dvořák, z kroniky HO Slovan České Budějovice
Byla a je manželka tvůj hlavní parťák?
V podstatě jo. Seznámili jsme se tak, že manželka přišla do oddílu. Teď už si vycházíme vstříc, jsme už víc srovnaný. Já se dost bojím, takže co na prvním vytáhnu, ona za mnou vyleze. Už se nepouštím do žádných extrémů. Ve svý době taky vyváděla i v Alpách na prvním. A jako mladá vyváděla i na Sokolčí.
Je to lepší, když lezou v páru oba?
Jako když leze jen jeden, tak je to divný. Hodně divný.
Změnilo se něco, když se vám narodil Honza?
Vůbec nic. Dítě jsme tak, jako vy, odmalička tahali do skal. Ve Skaláku už byl v pěti šesti letech na věžích. Jistil mě jako malej, přes strom a poloviční lodní uzel, ale nesměl jsem padat. (směje se)
V šestnácti se na to vykašlal, měl jiný zájmy. A pak jsme ho s sebou znovu vzali do té Meteory asi v devatenácti a úplně si to zamiloval. Chtěl najednou všechno vyvádět sám, vůbec mě nepouštěl. Dneska už má rodinu, zařizuje barák, ale občas se ještě do skal urve.
NEMÍT AMBICE
Jezdil jsi na skály taky s Jírou Matuchou? (Další pojem jihočeského lezení, pozn. aut.)
S Matuchou jsme si udělali chlapskej zájezd na písek do Skaláku.
To muselo být divoký…
Hodně! Směje se. To jsme lezli všichni docela dobře, pouštěli jsme se do těžších cest. Matucha byl furt nesvůj, nevytíženej, chtěl do něčeho těžšího. Tak jsem mu ukázal Odkaz léta VIIIb na Ocún, tehdy nejtěžší cestu bez kruhu ve Skaláku, a on to vylezl. Visel do vzduchu z obrovských hodin, které si provázal. K té cestě se váže v průvodci popis: „Stěnou k místům, kde končí chyty, potom doprava na hranu a při ní na vrchol.“ (směje se)
Jak to děláš, že si pořád pamatuješ popisy cest a jednotlivé kroky?
Nepamatuju. Jenom pár cest. Hlavně na tom písku. Některé, když přelézáš, tak si do smrti zapamatuješ všechno. (směje se)
Vlastně, teď se jenom vracím do cest, které jsem už lezl, protože si do jiných netroufám. Nejlepší je, když manželka říká: „To je pěkná cesta,“ není tam jištění a lezu to s hrůzou. Ona si to na druhým vychutná.
Takže už jsi opatrnější. Měl jsi hodně lezeckých zranění?
S věkem se mi nechce riskovat, to si uvědomuju sakra dlouho. Zlomeniny už by nebyly dobrý. Nemám za sebou fatální zranění, většinou kotníky, nebo žebra, takovýhle ptákoviny. Teď naposledy jsem vypadl ve Wachau, brknul jsem nohou o skálu a ukázalo se, že mám zlomenou kůstku.
Jak jsi vnímal smrťáky?
Nejhorší byl kamarád v Meteoře. Jinak u dalších smrťáků jsem byl vlastně dvakrát. Vždycky to byli cizí lidi. Jednou jsme lezli v Tatrách s kámošem, vypadla tam nějaká Polka a zabila se. Lezla tam ještě jedna dvojice Budějičáků a tehdy nebyly telefony, tak jsme se domluvili, že jedna dvojka slaní k ní a já polezu nahoru a běžel jsem na Rysy pro Horskou. A jeden smrťák jsem zažil na písku. Ten den už nelezeš. Jdeš domů.
Byla někdy chvíle, kdy by tě napadlo, že s lezením skončíš?
Nikdy. To nepřipadá ani v úvahu. Nesmím si už klást cíle, to nejde. Kladu si za cíl vůbec ty skály najít. Na písku už si musím hodně vybírat. Naposledy jsem si užil, když mi něco vytáhli mladí, a já si to mohl dát na druháka.
Co by sis chtěl ještě vylézt nebo zkusit?
Hele, já už zkouším cesty, které jsem lezl stokrát. Jemná třeba. Stokrát už určitě jo. A já ji prostě nevylezu. A přitom vím, jak na to. Ale pořád mě to hrozně baví. Jenom je důležitý nemít ambice, že se budu zlepšovat. To je blbost. (směje se)
Máš tady u nás na jihu na dvě stě padesát prvovýstupů. Pamatuješ si na ty první?
Echt byly ty první, kdy se přišlo na Sokolčí. Karel Volenů říkal, že by tam něco šlo vylézt. Přijeli jsme, byla to panenská skála, ani jedna cesta. Představ si to… Dělali jsme Váhavou 5, Královskou 7- a další. To jsme měli první matice provrtaný smyčkou a dřevěný klíny. Do Váhavý jsem narval klín do spáry. Byl tam asi deset let a už tam hnil. Sokolčí nás posunulo hodně. Královská, Cynická 7‑, vše jsme dělali odpsoda. Samozřejmě ne volně – po cestě jsme odsedávali. Dodnes jsou to nejlezenější cesty.
Hodně lidí si tě spojuje s obchodem Kamzík na českobudějovickém náměstí, který jsi donedávna spoluvlastnil, než jsi odešel do penze. Jaký vývoj mělo těch třicet let prodeje outdoorových věcí?
V devadesátkách byl hroznej hlad po věcech. Přišly bundy a bylo to hned pryč. Teď už je takových firem spousta.
Začínali jsme HO Slovanem, končíme nedávno založeným HO Vltavínem, jehož jsi čestným členem. Co by sis přál, aby v tradici jihočeského lezení zůstalo?
Jsem rád, že tradice pokračuje. Přál bych si, aby se cesty zachovaly tak, jak jsou, a myslím, že by se neměly dojišťovat. Třeba na Sokolčí jsou takový tendence namlátit to tam. Já bych byl rád, aby se to nechalo v současném stavu. Aby se to nevypráskalo jako Nultej špic (skalní oblast s 15 cestami, pozn. red.). Toho bych se nechtěl dožít. Nastupující generace je bezpochyby zdravá. Vltavín je v dobrých rukou. (směje se)
„Myslím, že cesty by se neměly dojišťovat. (…) Nastupující generace je bezpochyby zdravá. Vltavín je v dobrých rukou.“
PETR OČIMA JIHOČESKÝCH LEZCŮ
Co se ti vybaví, když se řekne Petr Dvořák?
Vybaví se mi nadšení v jeho očích, když řeč přijde na jakýkoliv skalní objekt, i když by se mělo jednat o lezení lokálního významu v tom nejopravdovějším slova smyslu. Často začne popisovat nejen lezecké cesty, ale i konkrétní chyty, schované finty a zakládané jištění.
Top cesty od Petra?
Líbí se mi Petrovy cesty Předmonzunová 6- na Dívčáku, Podzimní procházka 7- na Osmém nebo Královská 7- na Sokolčí. To jsou všechno cesty, které lze komukoliv doporučit. Mezi méně známé klenoty za mě patří Budvarka 7 nebo Ikarus 7 na Kotku, ale ty ocení jen někteří.
Co se ti vybaví, když se řekne Petr Dvořák?
Velké množství prváčů nejen na Českobudějovicku, hlavně ale Kotek, kde jsem začínala lézt! Potom určitě sport Kamzík, kde jsem trávila hodiny posloucháním Petrových příhod a tipů na cesty.
Top cesty od Petra?
„Poněšická Separátka” – správně se to jmenuje Obří převis/Separate Reality 8+. Tahle stropová spára nad vodou je boží! Dlouho jsme se o tom s Petrem bavili, jištění za dřevěné klíny… Celá cesta má svoje kouzlo. Dál Ikarus 7 na zmíněném Kotku, jedna z těch opravdu oblíbených cest. A na závěr ještě cesta Tři kuřecí křidýlka 8- v kruté severní stěně Slepice v Novohradských horách.
Co se ti vybaví, když se řekne Petr Dvořák?
Českobudějovická lezecká legenda. Kamzík. Vzor vitality a důkaz, že se i v pokročilém věku dá lézt s velkým nadšením!
Top cesty od Petra?
Královská 7‑, dále cesta se jménem A rh+ 7- na Sokolčí a Cesta hladových poštolek 6+ na Kotku.
Co se ti vybaví, když se řekne Petr Dvořák?
Že je živoucím naplněním fráze, která by se mohla zdát jako klišé, a to, že Petr je opravdu doslova „Horolezec tělem i duší“. Vždy měl blízko ke skalkám i horám, k žule, vápnu i písku. Nevyhýbal se cestám, které byly spoře zajištěné, ale neohrnoval nos ani nad cestami zajištěnými víc než dobře. Krása cesty, linie, scenerie i příběh, který je skrytý za každým prvovýstupem, jsou pro něj stejně důležité jako sportovní výkon a číslo obtížnosti. A tím se, dle mého soudu, odlišují HOROLEZCI od lezců sportovců.
Osud a společné podnikání nás svedlo na řadu let velmi blízko. Vídali jsme se mnoho let téměř denně a velmi dobře se znají i naše rodiny. Mluvím o tom proto, že jsme spolu vedli možná i tisíce rozhovorů a nikdy o ničem Petr nediskutoval s takovou vášní a zaujetím jako o lezení. Máme spolu mnoho lezeckých zážitků, ale v Jižních čechách není snad lezec, který by si nikdy nic nevylezl s „Dvořákem“.
Top cesty od Petra?
Z Petrových cest jsem vždycky měl rád a budily u mě respekt ty klasiky na Sokolčí: Královská 7‑, Cynická 7‑, Rytířský chodník 5+, Canyon 6+, A rh+ 7- a Varinata noci 7-.
Co se ti vybaví, když se řekne Petr Dvořák?
Bezbřehý lezecký entusiasmus. Naplno s tebou prožije tvojí první vytaženou čtyřku na skalkách za barákem i osmu v Sasku. A v obojím bude znát všechny kroky. (směje se) Dnes také inspirativní důkaz, že věk je skutečně jen číslo.
Top cesty od Petra?
Cesty od Petra lezu moc rád, protože jsou to logické linie a fixní jištění je přesně tam, kde je potřeba. Někdy jich je v cestě pět kusů a někdy žádné. Konkrétně třeba Uloupený sokolík 8- (Sokolčí), Gynekologická 7 (skrytý spárový klenot Jižních Čech, Hraniční kámen), Budvarka 7 (Dívčák).
Bylo by chybou se domnívat, že v Jižních Čechách lezeme jen po kůře stromů. Dokonce je toho tolik, že pro tentokrát výběr zúžíme jen na Českobudějovicko a Českokrumlovsko, které Petr zmiňuje v rozhovoru.
Za kolébku jihočeského lezení se dá považovat kaňon řeky Vltavy, kde je zároveň i nejvíce skalních terénů. Mezi Českým Krumlovem a Českými Budějovicemi se nachází více než deset samostatných skal, takže vodácko-lezecká výprava vůbec není špatný nápad. Z vody je dobře patrná Barevka (taktéž Papouščí skála), Havranka, Sedmý špic a ještě níže po proudu Kotek (Maškovec). Za významné pak lze považovat i skály naproti zřícenině hradu Dívčí kámen, kde se nachází skalní masiv s více než padesáti cestami. Cesty na zmíněných skalách mají kolem 25–30 metrů, drtivá většina jich je mezi 5. a 7. stupněm UIAA a s výjimkou Barevky, Havranky a Nultého špicu se obvykle počítá s vlastním dojištěním.
Komu jsou sedmy málo, udělá nejlépe, když se vydá na Sokolčí, které se nejednomu lezci umí pořádně zažrat pod kůži. A to doslova. Hrubozrnná žula v klasické podobě – krystaly, obliny, spáry. Z více než padesáti cest si vybere každý: od čtyřek po desítku. I tady to chce vlastní hejblátka, nebo hodně morálu, nebo taky obojí. Dík jižní orientaci vhodné zejména do chladnějších období. Na youtube je ke shlédnutí legendární video zachycující jak vlastní lezení, tak atmosféru tradičních srazů.
Jemnější zrno a mírnější klasifikaci má nedaleká Besednická hora. Tady čekají desítky hezkých kratších cest (odjištěných i „povl“) s vysokou koncentrací čtyřko-pětek (ovšem až do obligátních sedmiček). Leze se kolem dokola polověže, takže místo lze doporučit k návštěvám během celého roku. Výhled z vrcholu je vskutku jedinečný – Jižní Čechy jako na dlani.
Bohužel zatím neexistuje knižní průvodce, ale jednotliví správci se snaží udržovat aktuální seznamy a popisy cest v databázi skal ČHS. U řady oblastí jsou k dispozici i topa. Ucelený jihočeský průvodce je také na thecrag.com.
__________
