„200 slov“

Mentální boj s „Papouščí spárou“. UFOny si do ní nevezmu

21. 12. 2016, Vašek Krejčí

Tohle znáš: „Jó, to je pěkný. To si vylez. Určitě se ti to bude líbit. Jsou tam trochu odlezy, ale nic zrádnýho. Ruka drží pěkně a ňáký smyčky tam taky jdou.“ Mně něco v tomhle smyslu řekla moje profesorka ádrovského lezení Jarmila o „Papouščí spáře“ na Papouška.

Pokračovala: „To je mýtus, že Richterova „Papouščí spára“ je těžká. Ve skutečnosti je to jen klasika, kterých je v Ádru spousta. Lezly jsme to v sedmaosumdesátým s kamarádkou Zdenou. V práci jsme vyfasovaly pracovní rukavice, ořezaly prsty a oblepily si zápěstí kobercovkou. Já jsem vyvedla úsek ke kruhu. Je to docela štreka. Zkoušela jsem založit nějaké uzlíky do sokolíka, ale moc to nešlo. Pak na mě kdosi zespodu zavolal: „Vyser se na to a val nahoru.“ Hmm… Tak jsem šla a za chvíli jsem byla u kruhu. Zdena pak vyvedla rajbas bez komplikací.“

Mně letos docela narostlo sebevědomí. Dal jsem pár zajímavých cest, které třeba Jarmila za mlada ani nelezla. Například takové „Prásknutí bičem“. Krásný, dlouhý spárový sokolík se slušným jištěním, který pokračuje krátkou střechovitou spárou se sklonem tak 50 stupňů. Sice jsem se v tom strašně bál (i přes dvě tutová UFA), ale přesvědčil jsem svůj ID, že to dobře dopadne a zase jsem měl pravdu. Na vrcholu mě zalil totální pocit euforie.

Po rozhovoru s Jarmilou jsem se rozhodl „Papouška“ obhlídnout. „Je to jen bídný VIIc a já už jsem velký pískař,“ pomyslel jsem si. Byl konec prázdnin a já na písku vylezl několik spár za VIII. Sice smyčkuju mizerně a svým uzlíkům věřím ještě méně, ale Jarmila na „Papouščí spáře“ nic nezaložila, tak je to stejně jedno. A UFOuni? Ani nápad. Jarmila to dala bez nich, tak já musím taky. To by byla potupa! Fajn. Mrknu na to…

Spára je to teda pěkná, to jo, ale kde je kurnik ten kruh? Aha… Támhle. Rozhodně minimálně dvacet, možná dvacet pět metrů nad zemí a přímo pod kruhem ještě menší převísek s jeskyňkou. Určitě to není nic těžkýho, ale honnolding mi ubírá tak tři stupně obtížnosti, takže bych možná ani nedokázal zařadit zpátečku. Kdybych zpanikařil, asi bych se tam musel udržet (jak se říkalo u Peňáka) do příjezdu hasičů. Co s tím? S UFOunama ne – v tom mám jasno, ale bez nich??? Asi pět minut na spáru koukám a při představě, že se vykláním z výklenku a se smrtí v očích se snažím nesmyslně předčasně cvaknout kruh, se mi prudce rozbuší srdce a projíždí horko celým tělem. Dnes ne. Mám z toho fakt špatný pocit. Tohle nepolezu!

Se začátkem semestru a blížícími se státnicemi, mě divoké pískařské představy opustily. Nastal definitivní konec sezóny. Teď následuje půl roku tréningu na překližce.

Noc před jednou zkouškou jsem nemohl spát. Zdál se mně pěkně blbej sen. Strašně mě v něm žralo, že jsem ještě nevylezl „Papouščí spáru“. Rozhodl jsem se do Ní jít. Vzal jsem UFOuny na sedák a vyrazil jsem. Dost jsem se bál, ale před obávaným výklenkem jsem založil dva celkem pěkný UFOuny. Kruh jsem cvakl bez problémů. Bylo to docela lehký. Vlastně spíš banální. Zalil mě totální pocit hořkosti a studu. Probudil jsem se. Tuhle noc už asi po padesátý. Ach jo. Tahle cesta mně doslova nedá spát. Asi do ní budu muset příští rok jít. Při té myšlence zase začíná pracovat adrenalin. Psychosomatika v praxi…

Je to vlastně docela legrační. Dvě obyčejný holky, jakých v Ádru bylo tehdá možná desítky, před nějakýma třiceti rokama daly Richterovu „Papouščí spáru“ a jeden ješitnej kluk, rychlokvaška z překližky, má kvůli tomu brouka v hlavě na celou zimu. Nebo i na příští léto? Uvidíme. Třeba zase vyhraje víra, že to dobře dopadne. To je důvod, proč lezeme.

Pete Whittaker na cestě k prvnímu kruhu “Papouška”, který je na konci spáry. Klik pro zvětšení. (f: Jan Šimánek)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu