JARDA „PISKOŘ“ HOUSER

Lezení na druhým? „Tam já se vždycky nějak zaprásknu a nemůžu dál…“ Pro Jardu znamená ostrý konec lana (a málo kruhů) životní filosofii. Neměl se dožít třicítky, takže nebylo co ztratit. Jeho cesty to dokládají.

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ FOTO: ARCHIV JARDY HOUSERA, KAREL VLČEK, ZDENĚK HUBKA, STANDA MITÁČ, JINDRA SKOPEC VĚNOVÁNÍ: JENDA ŠOLC
| ŘÍJEN 2022

MIZEJÍCÍ MUŽ V BÍLÉM

Ádr, 70. léta – pokus o noční výstup „Leteckou cestou“ na Milence: „Vlezl jsem nad poslední kruh, ruce jsem držel na vršku a najednou cítím zespoda pevný lano. ‚Co je? Povol mě, ne?‘ říkám. A Polda Páleníček na mě zespoda zařval: ‚Ty vole, musíš dolů!‘ ‚Proč, vždyť mám ruce na vršku.‘ ‚Protože už to není noční výstup – rozednívá se!‘ Normálně mě stáhl dolů,“ směje se Piskoř. „Ve skalách byla vždycky sranda, to je důležitý.“

Jarda „Piskoř“ Houser v tom za minulého režimu uměl chodit. Pracoval jako laborant na rentgenu – v náchodské nemocnici řekl: „Zítra mám služebku v Broumově.“ a do Broumova zavolal: „Dnes nemůžu přijet, jedu do Náchoda.“ A tak coural po Broumovských stěnách a dělal nové cesty. „A nikdy se na to nepřišlo. Perfektní,“ chválí si dnes jeden z nejvšestrannějších pískařů, co kdy lezl a tvořil v našich skalách.

Piskoř uměl výborně spáry i stěny – můžeš se o tom přesvědčit, až budeš zkoušet jeho výrazné cesty, které najdeš jak na Jardově domácím Broumovsku, tak v Labských pískovcích, kde také jednu životní etapu působil. Pracoval v nemocnici v České Kamenici a scénáře se odehrávaly podobně: „Před špitál přijel Polda – vo službě mě normálně v bílým naložil do auta, vylezli jsme si to údolní béčko na Českolipskou věž a hned mě hodil zpátky. Byli jsme ve špitále dřív, než si stačili všimnout…“ Vzhledem k tomu, že jeho manželka Helenka pracovala jako chirurg a brala dvakrát větší plat, tak Jarda byl také průkopníkem i v jiné oblasti – stal se jedním z prvních chlapů na mateřské (rozuměj „lezecké“, pozn. aut.) v historii ČSSR.

Na písku byl rozlezený jako málokdo: „Tehdy jsem kruhy moc neřešil – měl jsem dobrej morál… Taky jsme chtěli, aby po nás zůstalo co nejméně stop, takže když šlo jištění smyčkami, tak proč tam dávat kruhy?“ To byla jeho filosofie. Náš písek zná nazpaměť – přesně si vybavuje názvy cest a věží, a to nejen na české straně, ale i v Sasku. Doma na počítači má sbírku tisíců záběrů na stěny z různých úhlů. Tyhle fotky mu mimo jiné pomohly překonat těžké období, které strávil na vozíku. Studoval stěny na monitoru a představoval si, kudy ještě půjde udělat cesty.

A poslední věc na úvod – málokdo z našich velkých pískařů dokázal udělat takové hard core cesty po tom, co oslavil šedesátku. Třeba „Divadlo na provázku“ (VIIIa) na Majálesovou na Supkách snad ještě dodnes nemá přelez. Uvedenou obtížností se nenech zmást. Piskoř málokdy dal své cestě víc jak VIIc.

„JEN TA CESTA DO SKAL UŽ JE HORŠÍ – ČLOVĚK SI MUSÍ OBČAS ODSEDNOUT.“ (foto: Standa Mitáč) –

NARAFIČIT NOHU

S kým teď nejraději lezeš?
V poslední době už převážně s mladýma. Se starýma dědkama to za moc nestojí. Už nezažiješ takovou srandu – je to celý takový vážný. S mladýma je legrace. Poslední dobou lezu hodně s Jarmilou Havlovou – za mlada s námi lezla v Ádru a třeba i ve Hřensku. Pak jsem ji asi po 30 letech znovu potkal na Broumovsku a zase jsme to dali do kupy. Pořád dobře leze a hlavně mně často pomůže s báglem, což je pro churavého starce velká pomoc. Je to zlatá holka a hodně mně pomáhá při mých návratech do skal po třech infarktech.

Prvovýstupy ještě děláš?
Teď už jsem musel couvnout a dělám jen krátký cesty, aby mi nedošly síly. Neudělám dřep, neudržím se na hrazdě, nic. Musím pořád chodit, abych nezrezivěl, ale je to docela dobrý. Ve stěně se občas musím dívat, jestli mám na stupu nohu. (směje se) Musím si ji tam správně narafičit – chytnu si nohu rukou a přesunu ji. S tím zdravím je to trochu boj. Ale v Teplicích jsme teď objevili snad 100 novejch věží. Čistejch. Tak to ještě nemůžu zhebnout.

V roce 2002 jsi strávil půl roku na vozíku…
Ochrnuly mi obě nohy. „Musí se to do 48 hodin odoperovat, jinak o ně přijdete,“ dozvěděl jsem se. Na vyšetření mi řekli, že mám rakovinu prostaty a že se ve mně šťourat nemůžou. To bylo na mašli. Příšerný.

„Být na vozíku a nemoct lízt – to bylo na mašli.“ (ilustrační foto: J. Skopec)


Co tě během toho období drželo při životě?
Co mě drželo při životě? Mám nafoceno hodně skal a možností na prvovýstupy, tak jsem si to na počítači prohlížel a představoval si, co všechno by šlo udělat. Do toho samozřejmě přicházely ty myšlenky na mašli. Když celý život strávíš ve skalách, tak je příšerný nemít funkční nohy. To bych nikomu nepřál.

Ale dopadlo to dobře, že?
Operovali mi to po půl roce, když zjistili, že rakovinu prostaty nemám. Druhý den po operaci jsem dal nohy z postele a docela fungovaly. Tak jsem došel na balkón na cígo. Když jsem viděl, jak si u bufíku dávaj kafe, tak jsem vyrazil. Když jsem dával kafe, přijela tam holka na kole, tak jí říkám: „Trochu bych se svezl.“ Jezdil jsem po špitále na kole a bylo to super. Pak mě při tom načapaly sestry: „Pane, vy nedostanete prášek ani na bolest ani na spaní!“ (směje se) No, a za dva týdny už jsem byl ve skalách.

Mimochodem, jaký jsi ročník?
49. Za chvíli mi bude 100. Jen nevím, v jakém budu skupenství.

B 144 = KOTEL

Tvoje manželka Helenka také leze?
Mamka lezla hodně dobře, byla výbornej technik. Když jsme spolu pracovali v Český Kamenici ve špitálu, tak jsme hodně jezdili do Saska. Poprvé lezla v Bielatalu. To se tenkrát ještě navazovalo přímo na lano. Lezli jsme jednu údolku VIIa a navázali jí na lano. Když se dostala metr nad zem, začala řvát jak tygr: „Vy mě chcete uškrtit! Dolů!“ Tak jsme ji museli spustit. „Tak tohle nepůjde,“ vzdorovala. Se Zdeňkem Hubkou, kterého jsem na Děčínsku našel jako spolehlivého parťáka, a pak s ním lezl přes 40 let, jsme teda na tu věž vylezli sami.

Pak přišel velký šok. Když jsme seděli na vršku a dávali vrcholové cigáro, tak Helena vystrčila hlavu na vršek. „Takhle to je lepší,“ prohlásila klidně. Dala si údolku za VIIa, free solo. Takže to byl šok. Pak ji dostat dolů byl taky dost problém. Čekalo ji první spouštění – na začátku 70. let ještě nebyly ani osmy, takže pěkně přes rameno dolů. (Viz článek o Dülferově sedu, pozn. aut.) Trochu jí trvalo, než si na lano zvykla.

Nedávno (v roce 2020, pozn. aut.) jsme s mamkou udělali cestu… Jmenuje se to „B 144“ na věž Šaloun. Mně bylo 71 a jí 73 let. Takže „B 144“ znamená boulder a součet našeho věku v rok prvovýstupu. Klasu jsem nevěděl, jakou dát. Cesty po mně vždycky přelézaj mladí a řeknou mi, za kolik to je… Ti první to nevylezli: „Ten kus, než jsme to oprasili, byl nejmíň za VIIc,“ říkali. Takže to je dobrý v tomhle věku… Ještě se nevzdávám.

Jinak Helenka už teď těžší cesty neleze. Levé koleno si blbě rozlámala na lyžích, místo pravého kolena má endoprotézu a pravé rameno si zmrzačila při pádu ze schodů, takže nezvedne pravou ruku. Levou ruku, jako poslední zdravou končetinu, si letos v srpnu v oblasti lokte rozlámala na deset kusů, takže tam má hodně šroubů a částečnou protézu. Ale věřím, že poleze dál.

Co nějaké další cesty mladšího data?
V roce 2007 jsem udělal „Hladkou hranu“ (VIIIb) přes dva kruhy na Ministranta. „Ty vole, co to je? To je nejmíň IXa,“ přišli za mnou Jirka Šrůtek a Zbyšek Česenek. Tyhle těžší prvovýstupy mám teď tak, že prostě chodím okolo a zkouším. Říkám tomu „špeky“. To mi říkali i staří dědci v Jizerkách: „My kolem toho pořád chodíme, zkoušíme, zkoušíme, až to jednou vylezeme.“ A tak já kolem tý „Hladký hrany“ několik roků chodil a k tomu průserovýmu místu už jsem to měl nacvičený nazpaměť. Žádný problém.

A to „B144“ na Šalouna to samý. Kolem toho jsem taky chodil několik roků. Když už jsem cítil, že to půjde, tak jsem tam šel s mamkou a dal jsem šroub. Mám teď takovej fígl, co mi poradil Vláďa Nehasil – nosím si jen takovouhle malou kabelku (ukazuje v kufru auta, pozn. aut.). Mám tam pevnostní desítku šroub jako kruh a přes něj dělám cesty. Když je to hotový, tak vezmu velkou vrtačku a dám tam ze slanění pořádnej kruh. Na to, abych chodil po skalách s velkou kovárnou, už nemám.

Mezi fígle na prvovýstupy patří taky vitamín K (kafe) a T (tabák). „To mě drží při životě.“ (foto: archiv JH)


LEZECKÉ VÝZVY 60. A 70. LET

Ty jsi začínal v Ádru, nebo se pletu?
Od třetí třídy jsem závodně lyžoval a v patnácti letech jsem strávil dost dlouhou dobu na interně. Po propuštění mně řekli, že kvůli srdci můžu jen na hodinovou pomalou procházku. S tím se nedalo smířit. Když jsem vzal lyže a vyrazil na závody, tak mě nepustili na start: „Nemáš zdravotní prohlídku.“ Při kontrole na klinice mně potom doktor řekl: „Když budeš dodržovat klid, tak se můžeš dožít i třiceti let.“ Tak jsem se s tím smířil, ale věděl jsem, že něco dělat musím a že už nemám co ztratit. Když jsem to probíral s matkou a řekl jsem jí o zážitku z jednoho školního výletu do Českého ráje, kde jsem viděl lezce ve stěnách, řekla mi: „Kousek od nás je Adršpach, tak se tam jeď podívat.“

A bylo to. Lézt jsem mohl i bez prohlídky. Když jsem ji později potřeboval (soustředění českého mančaftu, cvičiteláky apod.), už jsem dělal ve špitálu a na interně jsem si papír orazítkoval. První rok jsem lezl sám a pak mě odchytli Náchoďáci vedení Milošem Kopeckým. Ten první rok jsem nevěděl, co je to jištění, slaňování a tak dále. Měl jsem jen asi šest metrů tenkého konopáku z tátova náklaďáku. Dal jsem ho do slaňáku nebo za stromek, sručkoval jsem po něm a zbytek slezl. Po tom roce sólování (i na větší věže) mi to pak s jištěním všechno připadalo snadné.

Doktor mi řekl: „Když budeš dodržovat klid, tak se můžeš dožít i třiceti let.“


Co jsi během svých silných dní vnímal jako největší lezecké výzvy?
Když jsem se přestěhoval na Děčínsko, tam dominovaly cesty od Rudy Zabilky, co čekaly na první opakování. Další výzvou byly Meisterwegy v Sasku a cesty, co neměly opakování. Třeba „Balistická“ (VIIIa) na Jánošíka na Levém břehu, pod kterou jsme přišli s Hubkou. Říkám: „Jdeme na to, vylezeme si to.“ Tak jsme nastoupili a vylezli to.

Když jsme to zmákli, volal na nás zdola Günther Schneider s převozníkem Jindrou Štraussem a říkali: „Hoši, tak to máte pěknej průser. Děčíňáci na to dělaj příští víkend velkou výpravu jako na poslední nepřelezenou cestu od Zabilky.“ Tak jsem ke druhýmu kruhu do římsy přichystal papírek, kde stálo: „Blahopřeju k třetímu výstupu.“ Oni tam o víkendu doopravdy šli. Zdeněk Weingartl vylezl k tomu lístku a všichni se tam pohádali. On chtěl hned slanit, protože už nemají první opakování a několik roků se pak se mnou vůbec nebavil. Než jsem se přestěhoval zpátky na Broumovsko, tak jsem na podzim rozdělal cestu na Ústeckou věž – „Velkou rošádu“ (VIIIa). Na jaře jsem tam přišel, že to dodělám, a koukám, že už je to hotový. „Zdeňku, proč jsi mi to dodělal? Vždyť to tam bylo jen půl roku,“ ptal jsem se. On mi na to řekl: „Ty už tady nebydlíš, ty už tady nemáš co dělat prvovýstupy.“

V Ádru to byly cesty po Herbertovi (Richterovi, pozn. aut.) a po Kokšovi (Karel Hauschke, pozn. aut.). Některé jejich věci tou dobou ještě neměly opakování. Tehdy jsem třeba lezl „Papouščí spáru“ (VIIc) na Papouška. Tam jsem udělal vlastně první čistý přelez bez skoby, co měl nahoře v rajbasu Herbert. Velkou výzvou byl třeba i Zub v Ádru a některé cesty v Teplicích. Potom třeba „Hrana pádů“ (VIIIb) na Gilotinu, tu jsem přelezl čistě už v roce 1967. Předtím ji vylezl Jarda Krecbach, ale s horním jištěním. Pak třeba první přelez „Převislého sokolíka“ na Starostovu dceru bez schwebe (přicvaklého kruhu ze „Staré cesty“ na Velrybu, pozn. aut.). Dobrá akce byla taky „Údolní“ (VIIIb) na Hlásku v Teplicích. Zapomněl jsem si boty, tak jsem ji vylezl bos.

Co dál v Ádru?
Třeba „Slunovrat“ (VIIc) na Starostu, to taky nemělo čistý přelez. Jediný, kdo to před námi lezl, byl Jarda Krecbach, ale od druhýho kruhu vytraverzoval doleva za roh a dolezl to „Starou cestou“. My jsme to lezli tak, jak to měl napsaný Herbert: „Od druhého kruhu rovně nahoru.“ Těch cest bylo víc – třeba Meissnerova cesta na Chrámovou věž, kde byl přirezlej kruh ke skále, že nešel procvaknout, (v průvodci jako „Saská“ VIIIa, pozn. red.) nebo Kokšova na Žezlo (dnes se jmenuje „Údolní“ za VIIIa, pozn. aut.). Těch výzev bylo hodně.

Co jsi měl za boty?
Na začátku to byly kecky. Pak jsme objevovali různé boty, jako důchodky, bačkůrky nebo „nesmeky“ – říkali jsme tak plátěným polobotkám s mechovkou. Nejvíc se ale lezlo bosky. Vrcholem pak byly šedé saské lezečky s mechovkou. Ty mně sháněl Gisbert Ludewig (stále aktivní saský lezec narozený v roce 1930, dlouholetý parťák Bernda Arnolda, pozn. aut.). V Sasku byly na pořadník, tak mně jednou za dva až tři roky jedny dodal. Stejně to bylo i s duralovými karabinami. Když jsem měl dobré boty, často jsem je nosil na smyčce přes rameno a používal jsem je jen na těžší úseky cest. Musely se šetřit. V podlepovaných a záplatovaných už to nebylo ono.

ŽÁBA MEZI HLAVU A SKÁLU

Panovala v Ádru ohledně prvních opakování rivalita?
Tady to byla jedna rodina. Ráno jsme se vždycky v sedm sešli u bufíku a nadhodili jsme nápady na cesty. „Jó, to bych chtěl lízt!“ ozvali se někteří lezci a týmy se sestavily na místě. Když se šlo na něco většího, třeba na Papouška, tak bylo naproti ve stráni spoustu lidí: „My se půjdeme aspoň podívat.“ Ta atmosféra byla úžasná. Takže ani ne rivalita, ale spíš zvědavost a vzájemná podpora.

Pamatuju si, jak jsem na začátku 80. let poprvé vyrazil zkusit „Muší spáru“ VIIIb na Lahvičky inkoustu… Všichni o té cestě vyprávěli hrozné story. Jak si tam Šolcka (spárař Láďa Šolc, pozn. aut.) dával žábu mezi hlavu a skálu a tak podobně… Že tam není žádný jištění… Říkám: „Jdeme se na to podívat.“ Trošku těžký se mi to zdálo mezi kruhama, ale ta spára na vrchol už byla trojka. Asi v polovině jsem založil tutovej lanovej uzel… Pak jsme seděli v Orlíku a vyprávěli. „To bych chtěl taky,“ ozývali se lezci. „Tak pojď.“ A tu cestu jsem pak lezl ještě několikrát. (směje se) Je to krásná spára, kde fáma překonala obtížnost.

Podle čeho jsi vlastně dával obtížnost svých cest?
Klasifikace, to je věc, které jsem nikdy nerozuměl a nerozumím dodnes. Na Pískařích pořád lidi nadávaj, že znají lehčí béčka (sedm béčka, pozn. aut), než jsou nějaký pětky. Podle mě, když to běháš bez lana a je to krátký, tak je to pětka. Když už jsme tomu dali třeba dva kruhy a Hubka říkal: „To už je sedma,“ tak jsme to dali za holých sedm. Bez písmenek. Pak se tu začalo trochu víc lízt, přišel Jirka Šrůtků a další, tak mi to trochu pomohli rozlišit. Když jsme třeba na začátku sedmdesátých let vydávali toho šedýho průvodce na Ádr, tak jsem rozdal papírový seznam cest, aby se každý mohl vyjádřit ke stupni obtížnosti.

Jak to dopadlo?
Vyplněných papírů se sešlo hodně, ale u mnoha cest se objevily takový rozdíly, že bys nevěřil. Od pětky do VIIb. To bylo úplně nepoužitelný. Tak jsem to rozdal znovu a řekl jsem: „Teď vyplníte jen cesty, které jste lezli!“ Odevzdalo to, trochu vyplněný, asi jen pět lidí. Předtím to lidi hodnotili podle pohledu ze země a informací z hospody. (směje se)

– „MUŠÍ SPÁRA“ VIIIb NA LÁHVIČKY INKOUSTU, TEPLICE (foto: Karel Vlček) –

DRUH RYBY

Ty jsi nikdy své cestě nedal víc než osm, nebo se pletu?
Já jsem nejvíc dal sedm, protože tomu fakt nerozumím. Zamlada jsem ještě trochu poznal, jestli jsem lezl VIIIc nebo tak podobně. Ale po padesátce už ta rozlišovací schopnost začala mizet a po tý šedesátce už vůbec nevidíš rozdíl. Prostě to buď vylezeš nebo nevylezeš. Vezmi si, kolik je těch stupňů! Obdivuju lidi, jako je Jirka Šrůtek, který to dokáže přesně rozlišit. Do toho jsem nikdy neviděl.

Mimochodem, pilo se tehdy víc než dneska?
Když se přelezla nebo udělala pěkná cesta, nebo měl někdo narozky, tak se slavilo. To je normální. Tehdy se všichni sešli u Krecbacha, u Špeka na baráku, v Hotelu, Na Zátiší nebo u Tošováka a jinde. Kromě toho byly velké masové akce jako Horolezecké jaro, nebo Poslední slanění, kterých se účastnilo mnoho lidí z celé republiky a z ciziny. Byly to pařby mnohdy až do rána. Když se vylezl Papoušek, ježiš, to byla oslava! Nebo poslední Herbertova nepřelezená cesta – ta byla na Starostovu dceru („Převislý sokolík“, VIIIb, pozn. aut.). Vylezli jsme ke druhýmu a slanili jsme, že to dolezeme ráno.

Pařili jsme na Špekhausu a ráno jsme šli kolem bufíku, že jdeme na to. Dali jsme si pivko, abychom se probrali, a šli jsme tam. Petr Rada mě zastavil a říká: „Od druhýho kruhu to je spára na pravou ruku, tak nepotřebuješ levej rukáv a levou nohavici.“ Tak mi to urval. Došli jsme tam a Láďa Šolců s Tondou Umlaufovým už seděli u druhýho kruhu. „Nemůžu to vylízt, jdete pozdě!“ říkal Láďa. Tak mě dobrali ke druhýmu, vylezl jsem na vršek a bylo to. To byla poslední nepřelezená cesta Herberta v Ádru a následovala další velká oslava u Špeka.

„PŘEVISLÝ SOKOLÍK“ NA STAROSTOVU DCERU


Myslíš u táty Špeka (Petra Slaniny, pozn. aut.)?
Jó, u starýho Špeka. Mimochodem, když zemřel starý Špek, udělal jsem krásnou novou jehlu (Pomníček, pozn. aut.). Cesta se jmenuje „Vzpomínka na Špeka“ (VIIIc) – pár lidí se mě pak ptalo: „On se někde zabil Špek?“ Starýho Špeka už totiž málokdo pamatuje.

Mimochodem, jak vlastně vznikla tvoje přezdívka „Piskoř“?
Během 60. let v Ádru měl každej nějakou přezdívku. A já ne. Jednou přišel k Tošovákovi Pavel Voňků a říká: „Ty budeš Piskoř!“ Takhle to vzniklo. Piskoř je druh ryby – asi se mu to slovo líbilo.

Piskoř pruhovaný (foto: Wiki commons)



LABSKÁ ETAPA

Četli jste tehdy nějaké západní lezecké časopisy?
Dietrich Hasse mi hodně posílal lezecké časopisy – Alpenverein, Bergsteiger a knihy. Já jsem to potom skalama ze Hřenska pašoval do Saska pro Gisberta a Arnolda…

Proč jim to Dietrich Hasse nemohl poslat rovnou?
Posílat ze Západního Německa do Východního se nesmělo. Takže já jsem to přenesl ve Hřensku přes hranici, která už v 70. letech byla otevřená. Nedávno jsem viděl francouzský dokument o DDR a tam jsem se dověděl, že za to bylo 10 let natvrdo.

Když už jsme v Sasku, tak mě napadá, jestli máš nějakou cestu společně s Berndem…
S Arnoldem bohužel nic nemáme. Párkrát chtěl, abych s ním udělal cestu, ale nešlo to dohromady. Oba jsme měli svůj konec lana vepředu a svoje plány. Kdybych šel lézt s ním, měl bych asi tak páté místo na druhém konci lana, což mně nedávalo smysl. Jednou jsem s ním však domluvený byl, ale nakonec jsem byl marod, tak jsem lezení odpískal. Tak jsem tam s nimi šel a jenom jsem fotil, jak dělá nějaký prvovýstup. Docela dobrý cesty jsem udělal s Gisbertem, ale v části z nich už jsou dnes kruhy, takže už to „nejsou moje cesty“…

Bavilo tě dávat málo kruhů?
My jsme jezdili do skal, protože tam byl klid a mohli jsme být v přírodě. Chtěli jsme, aby po nás zůstalo co nejméně stop, takže když šlo jištění smyčkami, tak proč tam dávat kruhy? My jsme byli vedeni k tomu, že kruhy se dávaj, až když dojdou možnosti přírodního jištění. Já jsem tehdy kruhy moc neřešil – měl jsem dobrej morál. Ve Hřensku jsem dával kruh, až když Hubka zahlásil: „Končí lano!“ To jsem měl dobrý pocit.

Viděl jsi třeba tu hranu na Koráb za Velkým Pravčounem (Velkým Pravčickým kuželem, pozn. aut.)? Jmenuje se to „Vlnořez“ (VIIb) vypadá to jako příď lodi a má to jeden kruh. Vedle toho teďka dělal cestu Piškot (Jirka Chocholoušek, pozn. aut.) a psal mi: „Na tu tvoji cestu jsem se jenom koukal – ve výšce tvého prvního kruhu jsem dal čtvrtý.“ Pak se mi tam povedla ještě jedna dobrá cesta na Měsíční stěnu („Pressfoto“ VIIc, pozn. red.), celý lano ke kruhu a potom asi 20 metru jemnější stěny od kruhu na vrchol. Piškot mi o tom napsal, že to od kruhu vzdal. (Dolezl ke kruhu, který byl poničený přírodními vlivy a později ho vyměnil, pozn. aut.) Asi pět metrů nad kruhem jsem měl tenkou smyčku, pak následoval ten 20metrový technický odlez a spárou přes převis na vrchol. Tam mezi těmi velkými stěnami ti to ani nepřijde na morál tak náročné.

Co tvůj prváč na Matzseidelově stěně?
To je krásná věc. Jeden kruh nad zemí a pak celý lano nahoru. To je dálka! Perfektní – to se mi moc líbilo. („Bílá stěna“ VIIb, pozn. aut.) Nebo ten „Dlouhý kout“ (VIIa) na Tetřeví výspu – celá ta dlouhá cesta na jeden kruh. Vedle je taky na Stříbrňák cesta „Vídeňský valčík“ (VIIb). Tam vylezeš celou tu stěnu zespoda, dostaneš se na balkón, nad tebou hroznej převis a po jeho hraně traverzuješ nad údolí. Připadáš si tam jako v letadle. Jeden kruh na 50 metrů. Tam jsou krásný cesty.

Úderné duo Labských pískovců v 70. letech – Piskoř a vpravo Zdeněk Hubka (foto: archiv ZH)

MÉNĚ KRUHŮ, VÍCE ZÁŽITKŮ

Dělal jsi odvážné cesty kvůli sobě, nebo ti to prostě tehdy tak nepřišlo?
Skoro nikdy jsem nelezl cestu, kterou jsem neměl zajištěnou. Teď mi do toho všude – od Saska až po Ádr, dotloukají kruhy. Ale já jsem si dával smyčky. „Mladý chtěj chodit jen s expreskama,“ říkal mi nedávno Hubka. Když jsme nedávno v Teplicích dělali cestu, šla kolem nějaká parta kluků: „Kde jsou tady nějaký cesty na lezení?“ ptali se. To ještě nebyl nejnovější průvodce. „Tady všude,“ říkám. „Tady ale nikde nejsou kruhy.“ „No, ale jdou tam smyčky.“ „Smyčky? Ty nemáme.“ „Jak dlouho lezete?“ ptáme se s Hubkou. „Pět roků.“ „A kde?“ „V Brně na stěně.“ „Tak chcete někdo jít s náma, ať vidíte, jak se tady leze?“ nabídli jsme. Jeden z nich, jmenoval se Petr, se uvolil a navázal se s námi na lano. Hubka ho dobral ke kruhu a řekl mu: „Dej si sichra.“ A ten kluk se začal odvazovat. I takhle někteří chodí do skal.

Tak ne všichni. Co popisuješ, zní jako extrém…
Jasně, ale už jsem potkal víc lidí, co vyrazili do skal jenom s expreskama. Tak se můžou aspoň vyřádit na těch cestách na Chrámovkách a u turistický cesty, kde se dneska ti borci předvádí. Tam se můžou vyblbnout. Tenhle přístup se mi nikdy nelíbil. Když jsem dal někde kruhy blízko sebe, tak si to vyčítám do dneška. Jako třeba v Labáku na Východním rohu, tam je cesta „Corrida“ (!VIIIa). Cvakneš první, pak je docela kus k druhýmu a pak byl kruh nahoře od „Hokejky“ (VIIb)… Já jsem se nad tím svým druhým po*ral v takový jemný stěnce. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem zavrtal. Tím pádem jsou tam dneska kruhy asi čtyři metry od sebe, což si vyčítám. Ten úsek jsem měl vylézt a bylo by to pěkně na dva kruhy plus jeden od „Hokejky“. Takže moc kruhů? To nemám rád.

Piskoř s rádiovkou v Rathenu 1972, jistí Zdeněk Hubka. Pozná někdo cestu? (foto: Karel Vlček)


Padal jsi často do smyček?
Jo, já jsem padal dost. To víš, že jo. Někde se ti ulomí chyt a jdeš. Naposledy jsem dvakrát spadl předloni, když jsem zavrtával. Šel jsem na záda asi z pěti metrů. To byla pecka do jehličí, akorát tam byl šutr a ten jsem trefil kotníkem. Pak jsem měl nohu jako konev. Teď jsem chtěl taky vrtat kruh – Jarmila mě jistila. Dal jsem tutovou třetí smyčku, slezl zpátky na zem a ty horší dvě neprocvakl. Jenže, jak jsem slejzal, tak jsem tu třetí nějak vyviklal dopředu a zase z toho byl pád až na zem. Hlavou na kládu mezi dva suky. Kdybych trefil jeden z nich, tak to mám v půli hlavy… Jarmila mě tam křísila, to bylo perfektní.

Když ti někdo chce dojistit cestu, ozve se ti s žádostí? Jakou máš zkušenost?
V 70. letech jsem třeba v Sasku na Affensteinech udělal „Adršpašskou spáru“ („Adersbacher Riß“ VIIb na Zerborstene Scheibe, pozn. aut.). Byl jsem tam dost nasladko a říkám: „Gisberte, tady by to chtělo kruh!“ A on mi říká: „Dobře, ale musíš ho navrtat čistě!“ „Tak to nenavrtám!“ A upaloval jsem raději na vršek – spára měla kulatý hrany, spíš na klíč… Furt mírně převislý… Pro mě bylo vítězství, že oproti Ádru tam občas najdeš nějaký chýtky, kde si odpočineš…

Když byla cesta hotová, tak do toho Němci chtěli hned slanit, „že tam musí být kruh“. Říkám: „Slanit do toho a dát kruh seshora umí každej blbec. Dejte ho tam čistě, stejně jak jste to chtěli po mně.“ Ani hovno, tak z toho sešlo. Pak vyšel průvodce a už tam vidím dodanej kruh. Tak jsme se dohodli, že tam nebude, „když je to adršpašská spára“. Nakonec tam přeci jenom je. Pak mi kolikrát psali, že chtějí dát do jedné cesty v Bielatalu kruh, že tam není jištění. „Kruhů je ve skalách už tolik, že každý si pro sebe může vybrat cestu,“ odepsal jsem. Když jsem nedávno přijel na Gisbertovy devadesátiny, tak to do mě zase vandrovali. „Tak si ho tam dejte, prosím vás.“ Už jsem na to trochu rezignoval.

ÁDR-SPÁRA V SASKU


V Labáku na Otce jsem udělal cestu bez lana – „Detektivní variantu“, dali jsme ji tehdy za pět. Někdo tam dal kruh, ač mu přihlížející řekli, že tam vede cesta. Tak jsem napsal Jeníkovi Pletichovi (tehdejší správce oblasti, pozn. aut.), že ten kruh musí ven a poslal jsem mu fotku z prvovýstupu. „Tady aby si člověk najal detektiva, kterej by našel chyty,“ prohlásil tehdy Hubka, když jsme to lezli. Proto „Detektivní varianta“ (dnes VIIb, pozn. aut.). Tuhle cestu se podařilo ubránit.

Kolik jsi udělal za život cest? Třeba tisíc?
To bude víc, ale spočítaný to nemám. Spíš to bude přes dva. (Jen v databázi jich Piskoř má 958, pozn. aut.) Na písku je to od Saska až po Ádr, něco v Polsku, dost jich mám na Slovensku včetně Tater, pak jednu v Julkách a několik pěkných věží jsem si udělal v Americe. Má to ovšem svůj háček. Prvovýstupy přibývají, ale také ubývají. Udělal jsem třeba pěknou cestu na Mezenskou věž ve Hřensku – říkalo se jí Pálka, jelikož vypadala jako pingpongová pálka. Cesta vedla po hraně té Pálky. Spodek převislá, pak kolmá a položená. Dnes už z té věže zbyla jen hromádka kamení v údolíčku… Pak tu jsou zmíněné cesty, které jsou předělány dodáním kruhů, těch je dost od Saska až po Ádr. To už nejsou moje prvovýstupy. Za největší zvěrstvo považuji, když někdo přes hotovou cestu udělá novou a dojistí tu stávající – to už se vymyká všem pravidlům a logice. V posledních dnech mně ale udělalo docela radost, že se ve Vrcholové komisi konečně našlo dost lidí, kteří se snaží krotit dodávání kruhů.

„Za největší zvěrstvo považuji, když někdo přes hotovou cestu udělá novou a dojistí tu stávající – to už se vymyká všem pravidlům a logice.“

FANTOM LABÁKU

Na Pravém břehu Labáku máš dokonce masiv pojmenovaný po sobě – Piskořův pilíř. Jak člověk přijde k pilíři?
To nevím, to asi pojmenoval Karel Bělina.

Nějaké oblíbené cesty na Pravém břehu?
Znáš Tyršovky? „Sonáta nevolníka“ (VIIc, pozn. aut.) – to je věc! Tam jsem jednou v životě viděl Hubku zezelenat. Představ si, že jsem tam dolezl a měli jsme u sebe jenom stabilní kruh – neměli jsme prvovýstupák. Z kovomatu jsem dotáhl metrovej rourák. A já jsem tam z čistý pozice takhle vrtal kruh. Palicí jsem se nedostal nad ten rourák, tak jsem vrtal jenom ručně tím rourákem. A asi po třech hodinách už jsem toho měl dost, tak jsem do tý mělký díry zatloukl kruh. Asi pět centimetrů bylo ve skále a dvacet čumělo ven. Říkám: „Hubko, polez, mám tam kruh.“ Smyčku jsem obhodil kolem dříku a k tomu jsem ho dobral. V tý vejšce!!!

Když se ještě muselo čistě zavrtat, tak každej prvovýstup byla výzva – to mě bavilo! V Sasku už se mohlo ze smyčky, ale v Labáku se ještě nesmělo. Třeba na „Komickém traverzu“ (VIIc) na Strážci Jílovýho dolu jsem to dělal tak, že jsem si na předloktí přivázal smyčkou rourák, držel jsem se chytu v převislým sokolíku a tloukl jsem. To bylo perfektní. Ale mělo to jedno úskalí – dal jsi většinou dvě rány do rouráku a jednu do předloktí. Po zavrtání jsem měl levou ruku od lokte dolů modrou. V Labáku je škoda jediný věci. To byl nejčistší skalák, a to se mně líbilo. Byl jsem tam naposled někdy před deseti lety. Krásná skála, ale na všem nakydáno maglajzu. A když ten maglajz nemáš, tak to klouže jak svině. Tak jsem si říkal: „Už do Labáku nejedu.“

– PISKOŘ PŘEPADÁVÁ NA LABSKOU PANNU, LABÁK (foto: Karel Vlček) –

Z přepadu na Labskou pannu existuje fotka od Karla Vlčka. Jak na tu akci vzpomínáš?
Tam lezu přes Karla Luxíka – to bylo proti pravidlům, to jsme dělali jen kvůli focení na žádost Karla. Když se ta cesta dělala, tak tam postavili čistě (nikdo nebyl zavěšený v laně – Zdeněk Kropáček, J. Přibyl, F. Ledvinka, 28. 8. 1966, pozn. aut.). Ve dvou se to čistě udělat nedá.

Karel Vlček mi o tobě říkal, že jsi byl nejlepší příklad rčení: „Jak chlastáš, tak lezeš.“
Zejména v Labáku to s tím chlastáním nebylo tak divý. Ve Hřensku a ve Žlebu jsme chodili spát do skal do bivaků – třeba k Želvě nebo pod Ústeckou a Východní roh… Takže jsme nevysedávali v hospodě… Později v mým životě to byl dobrej tah, že jsem se na ten alkohol vykašlal. To i ušetří spoustu peněz a kocovin.

Cigára taky sežerou spoustu peněz, nebo ne?
Sežerou, ale říkali mi, že nemám přestávat se vším. Že bych pak začal zase všechno. A člověče, já jak chvíli nekouřím, tak nemůžu dejchat. Prostě si musím zapálit. Ráno si udělám kafe, někdy druhý, k tomu vykouřím pár cigaret a pak se konečně nastartuju… Tohle starý rezatý tělo rozhejbat, to je hrozný.

Tvoje cesta je taky „Slunovrat“ (VIIc) na Klárku (nahoře se do něj napojuje moderní cesta „Murphyho zákon“ IXb, pozn. aut.) na Pravém břehu…
Ano, „Slunovrat“ jsme dělali s Jirkou Šléglovým. U toho byl dobrej zážitek – svolávali na nás záchrannou výpravu. Přišla bouřka jako svině, to se skály všechny klepaly. My jsme byli na Klárce a nemohli jsme se dostat dolů – tehdy se to slejzalo tím komínem. Jenže přišel takovej liják až do noci, že to nešlo slízt. To byly šňůry deště. Museli jsme počkat, až se ty lijáky uklidní a do Děčína jsme se dostali pěšky někdy po půlnoci. Máma už obvolávala Kropáčka. Ten ji prý vystrašil: „No, Helenko, teď se nedá nic dělat, ráno se po nich půjdeme podívat.“ To ještě nebyly mobily, nic.

CESTY POD PALCEM

Jednu z prvních cest jsi udělal v Roklici u České Lípy. Jmenuje se „Zelená opona“ (VII z roku 1973)…
To je hodně starý, to se tam tehdy začínalo lízt… Tehdy tam byly římsy jen na konce prstů a nohy tam nešlo jak dát, proto jsem to dal za VII a dva kruhy. Potom jsem tam přijel po několika letech a našel jsem tam vyšlapaný šuplata na nohy, na ruce… Jako na Hrubici. Takže z toho byla čtyřka a říkal jsem: „Na takovýhle skály seru.“ Ta cesta je z doby po roce 1971, kdy jsem se přestěhoval na Děčínsko. Přihlásil jsem se do oddílu Slavoj Litoměřice, protože jsem začínal lézt s Hubkou. Jediný další, koho jsem tam znal, byl Karel Bělina, ale s tím to nešlo.

Proč to nešlo?
Poprvé jsem za ním přijel do Žlebu a lezli jsme do večera… Druhý den ráno mě Karel vzbudil: „Hele, já udělám snídani. Běžte zatím támhle vylízt tu spáru „Polední žár“, tu jsem udělal minulej tejden!“ Dal to za VIIc se dvěma kruhama, tak jsme to vylezli a přišli do bivaku pod Želvou a snídali jsme… „Karle, kolik je hodin?“ „Šest.“ Já na něj: „Tak tohle jsi mně udělal naposledy. Příště budeš čekat, až vylezu ze spacáku.“ (směje se) Ale to by ještě tolik nevadilo… Pak mu začalo hrozně hrabat v hlavě.

První cestu, kterou jsem dělal v Ostrově, lezl Karel za mnou na druhým. Uprostřed lezení zastavil a říká: „Dej mně tam sichra.“ Vytáhl kovárnu, začal tlouct kruh a řve na mě nahoru: „Tohle si dělej v Ádru, tady my dáváme kruhy!“ Prostě do mojí délky začal tlouct kruh. Když se podívám do průvodce, tak je teď ta cesta napsaná jenom na něj. To samé se stalo na Komorníkovi nad Císařem – tam jsem udělal cestu, lezl ji za mnou Karel i Fróna (Karlova žena, pozn. aut.) a v průvodci se uvádí, že vznikla o deset roků později a že ji dělal jen on s Frónou. Přitom jemu se odevzdávaly všechny prvovýstupy a měl to pod palcem. Pak ještě pravá hrana na Tureckou stěnu, tu jsme lezli s Hubkou taky v 70. letech a taky to má napsané na sebe. Takže si takhle přivlastňoval hotový cesty, nejen moje, ale to už je jedno… Každopádně od Karla jsme se trhli – měli jsme při lezení radši klid a pohodu.

V Sasku máš nějaké prvovýstupy?
Tam bylo k lezení tolik krásných cest, že na nové nebylo dost času. Ale nějaké také byly. Dobrá cesta třeba byla „Direkte Ostriss“ (dnes RP VIIIb, pozn. red.) na Frienstein. Naskočíš do stropu jeskyně Idagrotte, a z toho stropu vylézáš převislou spárou. Když už jsem byl z převisu venku, dal jsem smyčku a opřel jsem se do ní. „Teď už musíš dát kruh!“ volali na mě Němci. To byla škoda, mohlo to být celý bez kruhu, ale i kdyby, Němci by ho tam stejně dodali, takže je to jedno. Tenkrát té cestě říkali „Střecha Saska“. Němci byli vůbec přísní. Lezl jsem jeden Meisterweg, a když jsem dobral Gisberta, tak řekl, že musíme slanit. Nechápal jsem, a on mi řekl, že jsem se chytil kruhu. Já jsem přitom stál na polici, levou rukou jsem nadzvedl kruh a pravou jsem cvakl karabinu, takže jsem se levou rukou chytil kruhu. Slanili jsme, i když na vrchol bylo pár metrů lehkého terénu.

Vzpomínám si ještě na jeden zážitek. Zrovna jsme dělali cestu na Rauschenstein („Leitmeritzer Variante“ VIIb, pozn. aut.) a po lezení jsme dole zašli do hospody ve Schmilce. Přisedli jsme si k jednomu dědovi a on říká: „Tak kde jste byli lízt?“ tak jsme mu to vyprávěli a on říká: „Jedu do Příhraz, ještě si chci jednou vylízt Kobylu.“ A pak z něj vylezlo, že je to prvovýstupce Kapelníka Carl Rau („Stará cesta“ VII je z roku 1920, pozn. red.). A když jel na tu Kobylu, tak mu bylo 85 let. Pěkný co? Z takových setkání má člověk vždycky radost. Nebo teď nedávno na devadesátinách Gisberta Ludewiga. Arnold už je taky dědeček. A s tou fajfkou mu to fakt sluší. Nikdy jsme spolu nelezli, ale byli jsme dobrý kámoši.

– PISKOŘ V CESTĚ „ZUBY NEHTY“ VIIIb, DUHOVÁ VĚŽ, LABÁK (foto: Karel Vlček) –

ÁDR S VYKŘIČNÍKEM

Ještě mě zajímá pár věcí z Ádru. V jakých svých prvovýstupech sis zažil krušné chvíle?
Měl bych respekt třeba z Hladomorny, co jsme dělali s Láďou Šolcovým – to je bomba. (Cesta na Hladomornu se jmenuje „Lámání údů“ VIIc, čistě VIIIa, pozn. aut.) Někdo tam hodil tlamu asi 30 metrů – dočetl jsem se na Pískařích. To je dlouhá spára. Pak jsem jednou vzal do Ádru Bělinu a udělali jsme tady třeba „Boží soud“ (!VIIIb na Radnici, pozn. aut.), o tom i Jony (Petr John, pozn. aut.) napsal, že se mu to zdálo těžký… Nebo „Bílé myšky“ (!VIIIa na Pegase, pozn. aut.), to je od kruhu dýlka na celý lano.

Další prváče v Ádru, kterých si ceníš?
Třeba „Zpěvy nové Číny“ (VIIIa) a „Pánská jízda“ (VIIc). (Obě cesty vedou na věž Efendi, pozn. red.) Nebo „Lovy beze zbraní“ (VIIIb) na Lesníka – o ní Jony napsal, že to je jedna z TOP cest v Ádru. Tam je všechno – spára, stěna, dlouhý strmý žlábek na vrchol, kde se deset metrů nechytneš… Ale já jsem v Ádru roky nelezl. Když jsem se pak z Děčínska vrátil zpátky, tak jsem začal objevovat Broumovské stěny, Teplice a okolí Bišíku. Tam se tenkrát hodně kácelo – všude zbyla jen tráva a krásně odhalené skály. Na to jsem měl dost kliku. Když tam zajdu teď, tak hodně hezkých terénů zmizelo v houštinách.

Co „Sen čumilů“ (!IXa) na Cherubína společně s Cikánem (Standou Lukavským, pozn. aut.)?
To mně nepřišlo těžký – žádnej zázrak. Cikán tam měl kruh, já jsem vylezl k němu a on dolezl na vršek. Cestu pak hodně zveličil Špek, když napsal komentář, že je to jedna z největších šíleností, co kdy lezl. Spíš fáma jako Láhvičky v Teplicích.

„Postřižiny“ IXa na Přísahu?
Je to hodně na očích… Chodili jsme dlouho kolem toho, než jsme do toho šli. V roce 1981 jsem se po deseti letech vrátil z Děčínska, takže jsem lezl hlavně stěny. Šlo to hladce, takže žádný problém a žádný zážitek. První kruh dával myslím Cikán, druhý Mocan (Petr Mocek, pozn. aut.) a třetí já. Jediný můj zážitek byl, že jsem chtěl dolézt až ke spáře, ale nebylo tam jištění. Proto jsem dal třetí kruh. Kdyby tam byla dobrá smyčka a byl zajištěný dolez ke spáře, tak bych to už dolezl až na vrchol, což by byla dobrá délka. Ale to je jen „kdyby“. Navíc Cikán by byl naštvanej, protože to bylo v plánu jako jeho délka.

Jak se ti vlastně lezlo s Cikánem?
Je trochu starší a přesídlil se na Broumovsko z Českého ráje. Ze začátku jsem mu tahal spáry, ale on se to hodně rychle naučil a začal se na ně specializovat. Ale ve stěně je taky dobrej. Lezli jsme spolu hodně – byl spolehlivej. Co se domluvilo, to platilo. Akorát mě štval vždycky na konci, když jsme to balili… Já to vždycky naházel do báglu a spěchal jsem na pivo. Kdežto on vždycky smyčky spočítal, seřadil… Karabiny počítal… Teď mu jedna chyběla, čtvrt hodiny ji hledal… „Tak máš o karabinu míň, tak na to kašli, ne?“ A za chvíli ji našel cvaklou na báglu. To jsem rostl. (směje se) Jinak byl vždycky bezvadnej.

„Vždycky jsem po lezení rychle sbalil batoh a mazal na pivo.“ (foto: Standa Mitáč)

Mimochodem, co si myslíš o ufonech?
Já jsem to nikdy neměl – stejně jako maglajz, a už to nikdy používat nebudu, takže si o tom ani nechci nic myslet. Vezmi si, že my jsme prostě přišli ke skále, navázali jsme se přímo na lano a lezli jsme. Teď máš sedáky, boty, výběr smyček a všechny možný pomůcky. A ty lana. Když jsem spadl na Zubu („Hubařská stezka“ VIIIa, čistě IXa, pozn. aut.) od předposledního kruhu až pod druhej kruh, dost jsem se pomlátil. To bylo v roce 1967. Byla tam stará Kokšova smyčka – taková zelená pokrytá žabincem, zhruba v polovině spáry. Lezli jsme navázaní na dvě lana, přímo na tělo. Cvakl jsem lana do smyčky, ale nějak debilně, že Štěně (Ivan Vojtek, pozn. red.) na mě volal: „Takhle to nepůjde, vrať se a oprav si to!“ Nedbal jsem jeho rady. Když jsem chtěl cvaknout kruh, tak mi nešlo nabrat ani jedno lano. „Povol!“ Prostě to nešlo. Rval jsem lana k sobě, což ještě trochu popotáhlo tu Kokšovu smyčku nahoru… Pak jsem spadl a dost dlouho jsem nemohl lízt. Měl jsem modřiny od lana, že jsem nemohl připažit.

Ale kdyby tě smyčka nechytila, tak bys byl asi mrtvej…
No, to možná jo. Už jsem se toho kruhu dotýkal, ale nedokázal jsem ho cvaknout. To jsme ještě měli těžký železný karabiny a zvednout zarezlý kruh, aby ses mohl cvaknout, byl mnohdy problém. Těch pádů bylo hodně, a hodně jich bylo i horších než na Zubu.

Pak jsi tu cestu dolezl?
Jó, pak jsme se tam vrátili s Gisbertem a Štěnětem. Štěně šel od země k prvnímu a od posledního kruhu. Já jsem šel od prvního k poslednímu. Zvládli jsme to celý čistě a dobrý. Na Zub se tenkrát moc nelezlo. Takže to byly ty největší výzvy, jak ses ptal…

JAK HO VIDÍ?

KAREL VLČEK
JIRKA „PIŠKOT“ CHOCHOLOUŠEK
ZDENĚK HUBKA
HONZA SMEJKAL
JARMILA HAVLOVÁ
ZBYŠEK ČESENEK
Na Piskoře jsem narazil koncem šedesátých lét při cestách do NDR a Labáku spolu se Schnablem a Cikánem. Začínal jsem fotografovat a fotka Piskoře s radiovkou na hlavě, pod níž měl ukryté cigarety, byla v časopise Der Tourist mojí první uveřejněnou lezeckou fotkou.

V sedmdesátých letech jako jeden z mála už lezl výhradně v helmě. Jednou v Ádru jsme si na druhý den domluvili focení, a když jsem ráno přišel na Náchodskou chatu, tak Piskoř nebyl schopen chůze bez pomoci. Ale jakmile začal jako první lézt, tak se pohyboval na skále naprosto suverénně. Něco takového jsem viděl poprvé i naposled v životě.

(V helmě jsem nelezl, jen krátce v kožené cyklistické, kterou jsem našel na jednom vršku v Bielatalu – v Sasku se v ní lezlo hodně. Ty fotky s bílou helmou vznikly spíš na přání Karla Vlčka. Baret byl super a v Děčíně v bazaru stál 1,- Kčs, pozn. Piskoř)

Mám k němu velikou úctu jako k prvovýstupci. Pár fantastických cest jsem od něj samozřejmě lezl (okamžitě naskočí „Corrida“ na Východním rohu, ale třeba také „Malá rošáda“ na Ústecké, která je teď bohužel trochu převálcovaná novějšími cestami), do některých si nejspíš nikdy netroufnu (třeba některé cesty v Hřensku, eufemicky řečeno v poněkud nespolehlivé skále a s minimem kruhů, v podstatě jen na dobrání).

Mistr s velkým citem pro skálu a navíc zřejmě také s trochu potlačeným pudem sebezáchovy. Jestli to teda nějak nesouviselo s tím divokým životem, o kterém se povídá. I když možná není tak známý jako třeba Lukavský, Mocek nebo Bělina, tak určitě mezi tahle velká jména pískovcového lezení patří.

Vzpomínám si na historku z Tyršovek (Pravý břeh Labáku, pozn. aut.), když se dělala cesta „Sonáta nevolníka“. Zapomněli jsme s sebou vzít malé vrtání… Piskoř dolezl do místa na kruh, měl tam nějakou malou smyčku. Sednout do ní nesměl (v Labáku se tehdy vrtalo z čisté pozice, pozn. red.), tak asi hodinu dloubal díru velkým vrtákem… Pak se ozvalo: „Dobrý, pojď!“

Když jsem dolezl k němu, málem mě ranila mrtvice. Kruh čouhal 20 centimetrů ven ze skály a byl omotaný smyčkou. „Dobrý, trochu jsem ho utáhl olovem,“ říká. Než dolezl na vršek, tak jsem hulil jedno cigáro za druhým. Jak byl nahoře, tak mně udělal fix, ať kruh osadím pořádně. Sedl jsem si do fixu, že ho vytáhnu. A kruh málem vypadl z díry sám. To byla šílená doba. Při prvovýstupu jsi seděl v pidi kroužku a po dolezení jsi ho musel vyměnit za stabilák.

Jinak jsme vozili do Labáku tranzistorák, tahali jsme ho sebou při prvovýstupech do stěny. O dalších věcech mimo lezení raději pomlčím. To bylo v té době, když Jarda ještě chlastal. Hlavně v Ráthenu.

Jarda je pro mě pan Lezec, mistr skal a ikona lezecké historie na pískách. Ale co víc, je to prostě můj kamarád…

Co mě baví je, že Jarda je prostě šoumen a srandista, až člověk občas neví, jestli si zrovna dělá legraci nebo ne. Když jsme chodili na Pravčickou, občas jsme se na turistické cestě s někým dali do řeči. Jednou Jarda za Dlouhým dolem přesvědčil turistu, že to k Pravčické bráně je ještě 21 kilometrů. Ale o to víc měl asi pán pak radost, když pod ní za půl hodinky stál. (směje se)

Taky jsme spali jednou někde u skal a Jarda vyšmátral z batohu malej tranzistorák (viz foto dole). Tak ho prostě zapnul, něco naladil, dal na skalní římsu a celej večer jsme prokecali u vysílání nějaké nedůležité stanice. Přišlo mi to tehdy jako hovadina – v přírodě rádio poslouchat nechceš, ale vlastně to bylo tak jiný a fajn, že na to hrozně rád vzpomínám.

Dělali jsme nějaké cesty na Křížovku a Václavku a přes poledne jsme si chodili vorazit na Sokolí hnízdo. Dali jsme si tam většinou kafe, „pivo přes sejtko“ a občas třeba klobásu, nebo palačinky. Jednou si Jarda objednal obojí a říká slečně: „Namíchejte mi to na jeden talíř.“ Chvilku zírala, ale pak to donesla a Jarda si, s tím svým klidem, ty palačinky se šlehačkou pokydal kečupem a pustil se do toho. (směje se)

(Jelikož už Piskoř nepije alkohol, přesvědčil číšnice na Sokolím hnízdě, že když přelijí pivo přes kovové sítko, alkohol se ztratí a vznikne pito. Chytlo se to a na přání „pivo přes sítko“ mu nosily „pito“, pozn. aut.)

Když se člověk vydá s mistrem P. do Supek, i jinam, jako by se najednou ocitl v jeho hájemství. Všude, kam oko dohlédne (nebo i nedohlédne, mistr P. totiž dokáže barvitými slovy popsat i odvrácené stěny skal), vedou (skoro) jen samé jeho cesty. A kde zatím nevedou, jednou jistě povedou. Některé dosud neprostoupené směry totiž ze země dokáže vidět jenom on.

A každému, kdo se s ním vydá – ať už dělat cestu, nebo si jen zalézt –, dá vždy možnost vyvést něco na prvním konci, třebas jen poslední metry na vrchol. Taková je totiž jeho zásada: o vrchol mají právo zasloužit se všichni zúčastnění, podle svých možností.

Piskoř byl vždycky muž mnoha tváří! Pamatuji si ho v náchodském špitále, kde se pohyboval celý v bílém s doktorskou noblesou. Později mi vždy ochotně potvrzoval omluvenky do školy – jen se pak třídní divil, proč stále chodím celé dny na rentgen a mám odřené ruce…

Nezapomenu taky na jeden oddílový zájezd v Rathenu. Ke konci úspěšného víkendu s přelezeným „Superlativem“ se mi na nějaké lehké cestě na Mnicha ulomil chyt při cvakání prvního kruhu a spadl jsem nešťastně na podlahu. Piskoř hrál celý víkend u sudu piva na Ali Hütte karty, samozřejmě v zelené operatérské blůze a čepičce – do skal se snad tenkrát ani nedostal. Přivedli ho ke mně ještě před odjezdem do nemocnice jako znalce z oboru a zkušeně mě „zrentgenoval“ očima přímo na místě po přerušení mariáše. „Zlomený to není. Zítra zase polezeš!“

Moc se mi to nezdálo a v nemocnici na opravdovém rentgenu potvrdili natřikrát zlomený kotník. Hned jsme volali kamaráda – náchodského ortopéda, který měl v pondělí operační den. Probudil jsem se pak po zákroku na rentgenovém stole vedle Piskoře, který právě nastoupil do služby po víkendu v Rathenu a vypadal podobně jako já po narkóze…

Lezení s Piskořem byl pokaždé obrovský zážitek a dobrodružství, často bizarní a těžko uvěřitelné. A věřím, že třeba na Supkách ještě něco společně vylezeme!

JAROSLAV „PISKOŘ“ HOUSER

Narodil se 2. září 1949 v Trutnově.

Vystudoval obor radiologický asistent, v letech 1971–1981 pracoval v Obvodním ústavu národního zdraví v Děčíně, po roce 1981 (až do důchodu) potom v náchodské nemocnici.

Ze své úderné doby Piskoř vzpomíná například na prvovýstupy v Ádru: „Lámání údů“ VIIIa na Hladomornu, „Boží soud“ !VIIIb na Radnici nebo „Bílé myšky“ !VIIIa na Pegase. V Labských pískovcích jeho styl reprezentuje třeba „Corrida“ !VIIIa na Východní roh, „Sonáta nevolníka“ VIIc na Tyršovky (oboje Labák), „Pressfoto“ VIIc na Měsíční stěnu (Hřensko) nebo „Direkte Ostriss“ na Frienstein (Sasko).

Těžké cesty dělal i po šedestáce (zejména na Supích skalách) a spousta mladých lezců si na nich vylámala zuby. Například: „Hladká hrana“ VIIIb na Ministranta, „B 144“ VIIc na Šauloun nebo „Divadlo na provázku“ VIIIa na Majálesovou.

S dáváním kruhů šetřil: „Chtěli jsme po sobě ve skalách zanechat co nejméně stop.“

Dnes žije v Hronově se svou manželkou Helenou, se kterou má dvě děti – staršího Tomáše a mladší Helenku.





__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.