Slunovrat

„Nej­vět­ší oba­vy jsem měla z tra­ver­zu ze spá­ry ke dru­hé­mu kru­hu a záro­veň jsem nemě­la nejmen­ší zdá­ní, jak je hlav­ní spá­ra ve sku­teč­nos­ti širo­ká.“ Anča Šebes­tí­ko­vá se roz­hod­la vlézt do odváž­né adr­špaš­ské kla­si­ky a my jsme byli u toho. Mrk­ni na původ­ní video.

TEXTFOTO: STANDA „SANY“ MITÁČ
PŮVODNÍ VIDEO: JAKUB FREIWALD, STANDA MITÁČ
| DUBEN 2020

200 SLUNOVRATŮ

Tahle ces­ta vypa­dá jako tobo­gán. A už dáv­no láká lez­ce, aby se jím pro­je­li smě­rem naho­ru. Vede asi nej­lo­gič­těj­ší linií na vrchol Sta­ros­ty v Ádru – domi­nan­ty, kte­rou z turis­tic­kých zná­mek zna­jí i nelez­ci.

Zřej­mě pro­to, že vede na tuto věž, ces­ta impo­no­va­la pio­ný­rům už od počát­ků leze­ní na Brou­mov­sku. Popr­vé se o pře­le­ze­ní dlou­hé spá­ry poku­sil na začát­ku dva­cá­tých let lezec Erich Nau­mann, teh­dy nej­lep­ší sas­ký spe­ci­a­lis­ta na pukli­ny všech roz­mě­rů. Spo­lu s W. Fiehlem nastou­pi­li do ces­ty, ale poda­ři­lo se jim osa­dit pou­ze prv­ní kruh: „Sta­ros­ta je pod­le sas­kých pra­vi­del nele­zi­tel­ná věž,“ pro­hlá­si­li a sje­li dolů.

Pod­le Bohu­mi­la Sýko­ry (auto­ra Pís­ka­řů, odkud člá­nek čer­pá, pozn. red.) byl Nau­man­nův kruh krát­ký, pro­to­že ho sas­ký pio­nýr natlou­kl jenom ze zou­fal­ství. V roce 1928 se nako­nec uká­za­lo, že na vrchol věže se dá dostat snad­ně­ji, z náhor­ní stra­ny věže, a tím vznik­la „Sta­rá ces­ta“ VIIa (VIIc bez sta­vě­ní).

O linii „Slu­no­vra­tu“ tak na tři­cet let pře­stal být zájem. V šede­sá­tých letech ale v Ádru začal půso­bit „lovec linií“ Her­bert Rich­ter: „Bohu­mil se na mě podí­val a zeptal se: ‘Co mys­líš?’ A já jsem si mys­lel, že to teda vyzkou­ší­me. Odle­zl jsem od prv­ní­ho a nad ním to pořád nějak šlo a ješ­tě kou­sek a ješ­tě dál, a teď je mezi kru­hy dlou­há štre­ka,“ vzpo­mí­nal na prvo­vý­stup ve vel­kém roz­ho­vo­ru. Díky své odva­ze a šikov­nos­ti tak vytvo­řil dal­ší ces­tu do adr­špaš­ské sbír­ky kle­no­tů.

Fot­ka z prvo­vý­stu­pu „Slu­no­vra­tu“. 21. červ­na 1962 (f: archiv Her­ber­ta Rich­te­ra)


No, a po sto letech (dvě stě slu­no­vra­tech), kte­ré uběh­ly od prv­ních poku­sů, se pod nástu­pem obje­vi­la Anča Šebes­tí­ko­vá z Čes­kých Budě­jo­vic. Do ces­ty nalez­la spo­leč­ně se spo­lu­lez­ky­ní Majdou Štan­gle­ro­vou.

Jak to hol­kám šlo? Mrk­ni na naše nové původ­ní video a přečti si také krát­ký vzpo­mín­ko­vý text od Anči.

Jaký je „SLUNOVRAT“?

– Leze a poví­dá Anča Šebes­tí­ko­vá –

DÁMY, CO SE NEBÁLY

Jak je to vlast­ně s žen­ský­mi pře­le­zy „Slu­no­vra­tu“? Víme jen o třech. Ješ­tě v obdo­bí tota­li­ty si ho vytáh­la Míla Svě­ce­ná, kte­rá kdy­si mezi žena­mi v Ádru vyční­va­la. „Lez­la jsem to na prv­ním, ale už si to vůbec nepa­ma­tu­ju. Je to moc roků zpát­ky,“ říka­la nedáv­no do tele­fo­nu.

Dále se ces­ta dočka­la pře­le­zu od Anči Šebes­tí­ko­vé a nako­nec ješ­tě od Pavlí­ny Bin­ko­vé: „Při­šlo mi to tro­chu těž­ší, než jsem čeka­la. Ale mož­ná to bylo tím, že jsem lez­la čtvr­tý den vku­se. Nej­hor­ší se mi to zdá­lo asi od prv­ní­ho kru­hu dál, než dáš prv­ní smyč­ku. Pak mě taky dost potrá­pil ten vrch­ní raj­bas – raj­ba­sy mi loni nějak nešly,“ vzpo­mí­ná Pavlí­na, kte­rá štan­do­va­la v obou kru­zích.

Na otáz­ku, zda by jí neva­di­lo padat nad prv­ním kru­hem pří­mo na jis­ti­če, odpo­vě­dě­la: „Já asi neplá­nu­ju padat. (smě­je se) Ale prav­da, že takhle jsem jed­nou sle­tě­la do kama­rád­ky v Tep­li­cích. Troš­ku jí to při­pláclo do stě­ny a dopadla hůř než já.“

TOPO „Slu­no­vra­tu“ – není tře­ba kres­lit do fot­ky. Na konec spá­ry, tra­verz dole­va ke dru­hé­mu kru­hu a poté stě­nou poblíž hra­ny na vrchol.

UKONČETE VÝSTUP. DVEŘE SE ZAVÍRAJÍ

Napsa­la Anča Šebes­tí­ko­vá

„Slu­no­vrat“ je lin­ka, kte­rá kaž­dé­ho, kdo pro­jde po okru­hu kolem Sta­ros­ty, praští do očí. Pří­má spá­ra, táh­nou­cí se téměř přes celou věž, utkvě­la v pamě­ti i mně ode dne, kdy jsem ji spat­ři­la popr­vé. Kdy­si jsem nelez­la na pís­ku a nechtě­lo se mi věřit, že někdy str­čím ruce do spá­ry.

Časem jsem vypo­zo­ro­va­la, že prá­vě spá­ry býva­jí ty nej­krás­něj­ší a nej­zře­tel­něj­ší smě­ry, kte­rý­mi se člo­věk může dostat naho­ru. Zača­la jsem usi­lov­ně pra­co­vat na tom, abych si všech­ny tyto impo­zant­ní linie moh­la vylézt. A je jas­né: „Chceš-li se nau­čit lézt v Čechách spá­ry, vydej se do Ádru!“ Vyda­la jsem se pro­to sbí­rat zku­še­nos­ti prá­vě tam.

Po něja­ké době jsem zjis­ti­la, že mě nej­víc baví širo­či­ny. Chce to tro­chu fyzič­ky, ale hlav­ně vypi­lo­va­nou tech­ni­ku. Když jsem se loni dozvě­dě­la, že bychom moh­li v Ádru nato­čit Pří­běh ces­ty, zpr­vu jsem nevě­dě­la jakou ces­tu zvo­lit, ale vzhle­dem k tomu, že bylo 20. červ­na, po pora­dě jsem vybra­la prá­vě „Slu­no­vrat“.

Pří­pra­va na akci. (f: S. Mitáč)


Ces­tu jsem už vidě­la ze všech mož­ných úhlů, stu­do­va­la jsem ji zdo­la i sho­ra, ale nikdy jsem neby­la pev­ně pře­svěd­če­na o tom, že bych ji moh­la vylézt. Nej­vět­ší oba­vy jsem měla z tra­ver­zu ze spá­ry ke dru­hé­mu kru­hu, záro­veň jsem nemě­la nejmen­ší zdá­ní, jak je hlav­ní spá­ra ve sku­teč­nos­ti širo­ká. Vyslech­la jsem si kama­rá­dy, kte­ří mě uklid­ni­li. Vršek spá­ry jde zajis­tit tuto­vou smyč­kou a pod prv­ním kru­hem jde též spous­ta smyc. Obtí­že tkví spí­še ve vytr­va­los­ti, samot­né kro­ky ve spá­ře nejsou pří­liš těž­ké, oko­lo spá­ry je spous­ta chy­tí­ků a odšla­pů. Ke dru­hé­mu kru­hu se nako­nec také dole­ze poměr­ně snad­no po chy­tech. U dru­hé­ho kru­hu se štan­du­je a je tře­ba se vydat do morá­lo­věj­ší­ho výle­zo­vé­ho raj­bás­ku. Ani zde ale není žád­ná zra­da – jen zatnout zuby a věřit tuto­vým nohám.

Spo­lu­lez­ky­ní pro ten­to výstup mi byla nako­nec Majda Štan­gle­ro­vá. Neby­lo to však jis­té, ráno měla zkouš­ku v Pra­ze, kte­rá se poně­kud pro­táh­la. Po dva­nác­té mi volá: „Mám hoto­vo a běžím na met­ro, na Čer­ňá­ku mám minu­tu na pře­stup.“ Jed­na­lo se o posled­ní bus, kte­rým stih­la dora­zit, abychom měli na natá­če­ní svět­lo. Zvlád­la to, a tak se spo­lu dvě blon­dý­ny moh­ly vydat vstříc spá­ro­vé­mu dob­ro­druž­ství. Hned po pře­le­zu násle­do­val návrat do Pra­hy, tak­že spo­lu­lez­ky­ni moc­krát děku­ji za pod­po­ru. Věř nebo ne, ale sehnat spo­lu­lez­ce něž­né­ho pohla­ví na širo­či­ny může být oří­šek.

Akce! (f: S. Mitáč)




VZPOMÍNKA DAVIDA „BAMBIHO“ NOVOTNÉHO

Prv­ní léto v Adr­špa­chu, pole neo­ra­né…
Vybí­rám si tohle korejt­ko, že to půjdu zku­sit.
Ule­vu­je se mi, když cva­kám zhru­ba pátou shni­lou erár­ku. Funím si to vzhů­ru jako loko­mo­ti­va. Sem tam ňáký stup na hra­ně spá­ry dovo­lí krát­kej odpo­či­nek i morál­ní vzpru­že­ní. Pro­dlu­žu­ju všech­ny kru­hy, ať to můžu zku­sit erpé, za kaž­dej jinej styl z toho ply­ne na lezec­kým žeb­říč­ku jenom jeden bod. U dru­hý­ho tra­ver­zí­ček. Posled­ní smyč­ka a hurá na vršek. Naho­ře je mi nějak vzduš­no, ale i tak patič­ku­ju hra­nu, co sem odkou­kal na svě­to­vým pohá­ru v boul­de­rin­gu. Na vrš­ku mě vítá legen­dár­ní Kája Nováč­ků. Večer v hos­po­dě mě i Pete oce­ňu­je
supr­trič­kem za kusov­ku – tak asi dob­rý…

Od tý doby už jen slý­chám děsi­vý pohád­ky
o týhle pec­ce jmé­nem „Slu­no­vrat“!
Óó, slad­ká nevě­do­most… (smě­je se)



________________________________________

Text a video o „Slu­no­vra­tu” pat­ří mezi naše „Pří­běhy cest“. Ten­to díl pod­po­řil inter­ne­to­vý obchod ECs­to­re, spe­ci­a­lis­ta na horo­le­zec­ká lanavyba­ve­ní pro výš­ko­vé prá­ce.

Standa Mitáč

Hlav­ní edi­tor

„Leze­ní není o čís­lech a život není o peně­zích.“ Nej­ra­dě­ji píše o lidech, kte­ří vědí, že štěs­tí si nikde nekou­píš. Je závis­lý na sta­vech, kdy neře­ší čas a datum – v horách nebo doma upro­střed Labských pís­kov­ců. Nelé­čí se.

Jakub Freiwald

Edi­tor

Před mno­ha lety pro­pa­dl ces­to­vá­ní a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zby­tek roku rád kámo­še udr­žu­je v nejis­to­tě, ve kte­rém časo­vém pás­mu se zrov­na nachá­zí. I když milu­je hory, posled­ní dobou dává před­nost spíš tro­pic­kým oce­á­nům a sur­fo­vá­ní.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu