Slunovrat

„Největší obavy jsem měla z traverzu ze spáry ke druhému kruhu a zároveň jsem neměla nejmenší zdání, jak je hlavní spára ve skutečnosti široká.“ Anča Šebestíková se rozhodla vlézt do odvážné adršpašské klasiky a my jsme byli u toho. Mrkni na původní video.

TEXT A FOTO: STANDA „SANY“ MITÁČ
PŮVODNÍ VIDEO: JAKUB FREIWALD, STANDA MITÁČ
| DUBEN 2020

200 SLUNOVRATŮ

Tahle cesta vypadá jako tobogán. A už dávno láká lezce, aby se jím projeli směrem nahoru. Vede asi nejlogičtější linií na vrchol Starosty v Ádru – dominanty, kterou z turistických známek znají i nelezci.

Zřejmě proto, že vede na tuto věž, cesta imponovala pionýrům už od počátků lezení na Broumovsku. Poprvé se o přelezení dlouhé spáry pokusil na začátku dvacátých let lezec Erich Naumann, tehdy nejlepší saský specialista na pukliny všech rozměrů. Spolu s W. Fiehlem nastoupili do cesty, ale podařilo se jim osadit pouze první kruh: „Starosta je podle saských pravidel nelezitelná věž,“ prohlásili a sjeli dolů.

Podle Bohumila Sýkory (autora Pískařů, odkud článek čerpá, pozn. red.) byl Naumannův kruh krátký, protože ho saský pionýr natloukl jenom ze zoufalství. V roce 1928 se nakonec ukázalo, že na vrchol věže se dá dostat snadněji, z náhorní strany věže, a tím vznikla „Stará cesta“ VIIa (VIIc bez stavění).

O linii „Slunovratu“ tak na třicet let přestal být zájem. V šedesátých letech ale v Ádru začal působit „lovec linií“ Herbert Richter: „Bohumil se na mě podíval a zeptal se: ‘Co myslíš?’ A já jsem si myslel, že to teda vyzkoušíme. Odlezl jsem od prvního a nad ním to pořád nějak šlo a ještě kousek a ještě dál, a teď je mezi kruhy dlouhá štreka,“ vzpomínal na prvovýstup ve velkém rozhovoru. Díky své odvaze a šikovnosti tak vytvořil další cestu do adršpašské sbírky klenotů.

Fotka z prvovýstupu „Slunovratu“. 21. června 1962 (f: archiv Herberta Richtera)


No, a po sto letech (dvě stě slunovratech), které uběhly od prvních pokusů, se pod nástupem objevila Anča Šebestíková z Českých Budějovic. Do cesty nalezla společně se spolulezkyní Majdou Štanglerovou.

Jak to holkám šlo? Mrkni na naše nové původní video a přečti si také krátký vzpomínkový text od Anči.

Jaký je „SLUNOVRAT“?

– Leze a povídá Anča Šebestíková –

DÁMY, CO SE NEBÁLY

Jak je to vlastně s ženskými přelezy „Slunovratu“? Víme jen o třech. Ještě v období totality si ho vytáhla Míla Svěcená, která kdysi mezi ženami v Ádru vyčnívala. „Lezla jsem to na prvním, ale už si to vůbec nepamatuju. Je to moc roků zpátky,“ říkala nedávno do telefonu.

Dále se cesta dočkala přelezu od Anči Šebestíkové a nakonec ještě od Pavlíny Binkové: „Přišlo mi to trochu těžší, než jsem čekala. Ale možná to bylo tím, že jsem lezla čtvrtý den vkuse. Nejhorší se mi to zdálo asi od prvního kruhu dál, než dáš první smyčku. Pak mě taky dost potrápil ten vrchní rajbas – rajbasy mi loni nějak nešly,“ vzpomíná Pavlína, která štandovala v obou kruzích.

Na otázku, zda by jí nevadilo padat nad prvním kruhem přímo na jističe, odpověděla: „Já asi neplánuju padat. (směje se) Ale pravda, že takhle jsem jednou sletěla do kamarádky v Teplicích. Trošku jí to připláclo do stěny a dopadla hůř než já.“

TOPO „Slunovratu“ – není třeba kreslit do fotky. Na konec spáry, traverz doleva ke druhému kruhu a poté stěnou poblíž hrany na vrchol.

UKONČETE VÝSTUP. DVEŘE SE ZAVÍRAJÍ

Napsala Anča Šebestíková

„Slunovrat“ je linka, která každého, kdo projde po okruhu kolem Starosty, praští do očí. Přímá spára, táhnoucí se téměř přes celou věž, utkvěla v paměti i mně ode dne, kdy jsem ji spatřila poprvé. Kdysi jsem nelezla na písku a nechtělo se mi věřit, že někdy strčím ruce do spáry.

Časem jsem vypozorovala, že právě spáry bývají ty nejkrásnější a nejzřetelnější směry, kterými se člověk může dostat nahoru. Začala jsem usilovně pracovat na tom, abych si všechny tyto impozantní linie mohla vylézt. A je jasné: „Chceš-li se naučit lézt v Čechách spáry, vydej se do Ádru!“ Vydala jsem se proto sbírat zkušenosti právě tam.

Po nějaké době jsem zjistila, že mě nejvíc baví širočiny. Chce to trochu fyzičky, ale hlavně vypilovanou techniku. Když jsem se loni dozvěděla, že bychom mohli v Ádru natočit Příběh cesty, zprvu jsem nevěděla jakou cestu zvolit, ale vzhledem k tomu, že bylo 20. června, po poradě jsem vybrala právě „Slunovrat“.

Příprava na akci. (f: S. Mitáč)


Cestu jsem už viděla ze všech možných úhlů, studovala jsem ji zdola i shora, ale nikdy jsem nebyla pevně přesvědčena o tom, že bych ji mohla vylézt. Největší obavy jsem měla z traverzu ze spáry ke druhému kruhu, zároveň jsem neměla nejmenší zdání, jak je hlavní spára ve skutečnosti široká. Vyslechla jsem si kamarády, kteří mě uklidnili. Vršek spáry jde zajistit tutovou smyčkou a pod prvním kruhem jde též spousta smyc. Obtíže tkví spíše ve vytrvalosti, samotné kroky ve spáře nejsou příliš těžké, okolo spáry je spousta chytíků a odšlapů. Ke druhému kruhu se nakonec také doleze poměrně snadno po chytech. U druhého kruhu se štanduje a je třeba se vydat do morálovějšího výlezového rajbásku. Ani zde ale není žádná zrada – jen zatnout zuby a věřit tutovým nohám.

Spolulezkyní pro tento výstup mi byla nakonec Majda Štanglerová. Nebylo to však jisté, ráno měla zkoušku v Praze, která se poněkud protáhla. Po dvanácté mi volá: „Mám hotovo a běžím na metro, na Čerňáku mám minutu na přestup.“ Jednalo se o poslední bus, kterým stihla dorazit, abychom měli na natáčení světlo. Zvládla to, a tak se spolu dvě blondýny mohly vydat vstříc spárovému dobrodružství. Hned po přelezu následoval návrat do Prahy, takže spolulezkyni mockrát děkuji za podporu. Věř nebo ne, ale sehnat spolulezce něžného pohlaví na širočiny může být oříšek.

Akce! (f: S. Mitáč)




VZPOMÍNKA DAVIDA „BAMBIHO“ NOVOTNÉHO

První léto v Adršpachu, pole neorané…
Vybírám si tohle korejtko, že to půjdu zkusit.
Ulevuje se mi, když cvakám zhruba pátou shnilou erárku. Funím si to vzhůru jako lokomotiva. Sem tam ňáký stup na hraně spáry dovolí krátkej odpočinek i morální vzpružení. Prodlužuju všechny kruhy, ať to můžu zkusit erpé, za každej jinej styl z toho plyne na lezeckým žebříčku jenom jeden bod. U druhýho traverzíček. Poslední smyčka a hurá na vršek. Nahoře je mi nějak vzdušno, ale i tak patičkuju hranu, co sem odkoukal na světovým poháru v boulderingu. Na vršku mě vítá legendární Kája Nováčků. Večer v hospodě mě i Pete oceňuje
suprtričkem za kusovku – tak asi dobrý…

Od tý doby už jen slýchám děsivý pohádky
o týhle pecce jménem „Slunovrat“!
Óó, sladká nevědomost… (směje se)



________________________________________

Text a video o „Slunovratu” patří mezi naše „Příběhy cest“. Tento díl podpořil internetový obchod ECstore, specialista na horolezecká lanavybavení pro výškové práce.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.