CHONGO CHUCK

POHLÍDAT KOČKU

Do Yosemitů jsem jela v květnu s mou blízkou kamarádkou a lezeckou parťačkou Alenou hlídat kočku. Byla to samozřejmě jen výmluva, jak bydlet měsíc blízko Údolí. Dopoledne pokud možno pracovat a zbytek dne trávit až do noci na žulových stěnách. Cameron, místní fotograf, spisovatel a začínající highliner, mi napsal někdy v lednu, že chtějí jet s přítelkyní na dovču do Utahu a potřebují, aby někdo dohlídl na dům a nakrmil Tulip. Kočka a Yosemity? Dlouho mě přemlouvat nemusel a já zase nemusela dlouho přemlouvat svoji kamarádku Alenu.

Náš první den v Yosemitech jsme strávily fenomenálně, a to lezením na Half Domu. Proč to čekání protahovat? Později bude všude v Údolí více lezců i turistů. Stihly jsme to ještě před sezónou, což mělo jen jednu větší nevýhodu, a to stížený sestup. Místo relativně pohodlných a bezpečných provizorních dřevěných schodů na nás čekaly jen dvě těžká ocelová lana, po kterých jsme se dolů raději jistily prusíkem – po 15 hodinách na nohou jsme už nenechávaly nic náhodě. Jen týden po nás na 2696 m vysokém ikonickém vrcholu stanul i Alex Honnold, který ukazoval yosemitské údolí své čerstvě narozené dceři June.

„Myslíš, že se potkáme s Alexem?“ ptá se mě Alena, když už asi po stopadesáté ten měsíc odpovídáme náhodnému místnímu v obchodě na otázku „A viděly jste ten film Free Solo? Jak se ten týpek jmenoval? Alec Donald?“ Nic proti Alexovi, setkání s ním by bylo dle zkušeností některých našich známých určitě parádní. Shodujeme se však, že bychom raději osobně poznaly nějakou z yosemitských legend, třeba rovnou tu největší, opředenou tolika mýty, že už asi ani on sám neví, co se vlastně stalo a co lezecký folklór dobarvil. Ale jak sám rád říká: „Všechno je relativní,“ takže na tom, co je nebo není pravda, až tak nesejde. Řeč není o nikom jiném než o Chongo Chuckovi.

LEGENDA CHONGO CHUCK

Celým jménem Charles Victor Tucker III., Chongo strávil kus života v Yosemitech, kde dlouhá léta platil za místního slacklinového a lezeckého guru. Tommy Caldwell ho přirovnal k velmistru Yodovi z Hvězdných válek, což přesně vystihuje Chongovu roli v místní komunitě. Pyšní se tím, že vychoval většinu světoznámých průkopníků slackliningu, kteří by se k lajnám dost možná jinak nedostali. Většinu svého života prožil venku – lesy a jeskyně yosemitského údolí se staly jeho domovem. Chongo prohlašuje s velkou hrdostí, že je celý svůj dospělý život „bezdomovcem“ (zvládl to ostatně zakomponovat i do titulů některých ze svých mnoha knih, poz. aut.). Chongo ale není bez domova, je pouze bez domu, což je velký rozdíl. Příroda je jeho domovem, a jak sám říká, „když jsi lezec, tak jsi stejnak bezdomovec, neustále se přesouvající z jedné oblasti do druhé, abys mohl kempovat co nejblíže místu, kde chceš zrovna lézt – tomu se dá, myslím, říkat bezdomovectví.“

Kmotr slackliningu, Otec lezení velkých stěn a především spirituální vůdce. Chongo se sice nikdy nevyrovnal horolezeckým velikánům v obtížnosti volného lezení, nicméně jeho techniky pohybu po velkých stěnách byly revoluční. Vymyslel komplexní vybavení, které mu umožnilo prakticky vystoupat celou stěnu El Capitána až na samotný vrchol: „Měl různé systémy, které mu umožnily vytáhnout masivní náklady pomocí různých vícekladkových systémů, které si sám vymyslel … aby mohl žít ve stěně, jak dlouho chtěl,“ popisuje Chongovu vynalézavost lezkyně Steph Davis v článku Michaela Bricka. Jednou třeba Chongo na El Capovi strávil přes dva týdny, během kterých se na tři dny úplně zastavil, aby se pokusil rozluštit nějakou polozapomenutou existenciální hádanku. Své unikátní vynálezy, tipy a zkušenosti Chongo sepsal v knize The Complete Book of Big Wall Climbing, která je se svými 576 stranami nejobšírnějším manuálem k lezení velkých stěn.

Chongo, Opičí muž, získal svou přezdívku podle lepkavých podrážek, které si kdysi na lezení vyrobil z mexické gumy. Lezcům v Yosemitech Chongo opravoval lezečky a jako vše ostatní to dělal pořádně, takže jeho práce byla velmi ceněna. S horolezectvím začal jako samouk v pubertě v Kalifornii. Podle jeho vlastních slov se narodil na americké vojenské základně v Japonsku a pamatuje si prý strach, který cítil během svého porodu (dle našich propočtů se psal rok 1951, pozn. red.). Jeho otec byl stavební inženýř a Chongo byl nejstarší ze sedmi dětí. Střední absolvoval v Los Angeles a poté strávil rok vysokoškolským studiem matematiky na arizonské univerzitě.

Chongovy životní příběhy by lehce zaplnily kdejaký akční hollywoodský biják. Během svého života se živil jako počítačový programátor, spisovatel a žurnalista. Kromě opravování bot si navrhl a šil vlastní značku oblečení. Byl tak úspěšný, že ho v roce 1995 začali rangeři v Yosemitech perzekuovat za to, že ve svém stanu v kempu Hidden Valley provozuje nelegální textilní business.

Mluví plynule španělsky, protože žil osm let v Mexiku. Usadil se v jedné z vůbec nejnebezpečnějších částí hlavního města, v colonii, které se i samotní Mexičané vyhýbají obloukem. Místní narcos k němu prý vzhlíželi podobně jako lezci v Yosemitech. Když pak ale pašoval trávu přes hranice, tak ho v USA postřelili a na pár let zavřeli do vězení. To ho pochopitelně poznamenalo a jeho důvěra v systém nadobro zmizela.

„Když pašoval trávu přes hranice, tak ho v USA postřelili a na pár let zavřeli do vězení. To ho pochopitelně poznamenalo a jeho důvěra v systém nadobro zmizela.“

Chongo ale nejraději ze všeho píše, což dokáže naštěstí odkudkoli. Publikoval neuvěřitelnou škálu knih – od praktických průvodců k lezení velkých stěn, přes filozofické traktáty a jednu fiktivní novelu až po odborné fyzikální studie. (Seznam knih najdeš na jeho stylovém webu, pozn. red.) Je to právě kvantová mechanika, která mu přinesla nejvíce čirého potěšení ve chvíli, kdy jí porozuměl. Pomohla mu prý „zodpovědět všechny otázky o přírodě a to naprosto nádherným způsobem“. Chonga pak naprosto pohltilo hlubší studium fyziky a zahájil spolupráci i s předním profesorem ze Stanfordské univerzity…

Chuck „Chongo“ Tucker jednohlasně vítězí v našich nevýznamných volbách. Chceme ho potkat, protože tenhle člověk toho má opravdu hodně k vyprávění. Žije ale vůbec ještě? Zjišťujeme, že vlastně netušíme, co se s Chongem stalo po tom, co ho yosemitští rangeři vystěhovali z Údolí, kde žil v kuse deset, možná i dvacet let. Yosemitské autority se tehdy rozhodli, že Chongo už v národním parku pobýval příliš dlouho. Nikdo ovšem neznal yosemitské lesy lépe než Chongo a rangeři ho nedokázali vystopovat. Po roce neúspěšného pátrání na něj vydali zatykač. Lezci zaplnili soudní síň, aby Chonga podpořili, ale verdikt zvrátit nedokázali. Chongo musel v roce 2005 opustit Yosemity. Odešel do šedého Sacramenta – místo v zelených lesích začal spát pod mostem. Od té doby už uběhlo téměř 17 let. Kde je dnes Chongovi konec?

ŽIJE VŮBEC JEŠTĚ?

Ještě ten den googlím Chongovo jméno. Hned první stránka mě odkazuje na Mountain Project. Je zde živé fórum, kde se lezci snaží rozluštit hádanku, která je patrná už z názvu fóra: „Je Chongo Chuck stále naživu?“ Z diskuze bohužel nezjistím, kde se Chongo v současnosti nachází, vypadá to ale, že naživu by být snad měl. Po vystěhování z Yosemite Chongo psal pro bezdomovecké noviny v Sacramentu. Přespával venku a celé dny potom trávil psaním v městské knihovně. Poslední zprávy ve fóru jsou z listopadu předchozího roku, kdy se Chongo podle diskutujících objevil na svém oblíbeném místě v kempu Hidden Valley v Joshua Tree. Prodával tam své knihy (třeba včetně titulu Homeless Interpretation of Quantum Mechanics, pozn. red.) a bavil lezce příběhy, stejně jako pár měsíců předtím ve Smith Rock v Oregonu. No výborně, tam se taky chystáme, tak třeba se nám přání přece jen splní. Smiřujeme se s tím, že šance je mizivá a Chonga už dál opět zmiňujeme jen v souvislosti s mou téměř každodenní rutinou – slackline, kde jeden ze způsobů vstávání nese mistrovo jméno. (Viz video, pozn. red.)

Část mě si přeje udělat si výlet do Joshua Tree. Co kdyby tam Chongo přeci jen byl? Třeba bych s ním potom prožila něco podobného jako Dean Potter, kterému Chongo v roce 1993 otevřel dveře do slacklinového světa. Dean popisuje své první setkání s Chongem velmi barvitě. Zahlédl ho, kde jinde než na lajně, obklopeného hippísáckými lezci a pouštními povaleči, kteří ho hlasitě povzbuzovali. Energie z něj sršela široko daleko a poušť se najednou zdála být plná života. Dean si tehdy rozmyslel svůj plánovaný odjezd. Další den nabral odvahu a sedl si vedle Chonga, který mu předchozí den učaroval. Ten mu skrz už tehdy částečně bezzubý úsměv nadšeně řekl: „Zkus to, je to bitchin’!” A tak odstartovala Deanova slacklinová kariéra. Stejně jako další lajneři své doby za ni vděčí Chongovi.

(Slovo bitchin‘ nelze přesně přeložit ani přesně definovat. V glosáři na konci své knihy Chongo vysvětluje: „Bitchin‘ je jedno z těch vzácných výrazů – možná dokonce jediné slovo – které může být definováno pouze samo sebou, protože neexistuje žádný přesný ekvivalent.“ Spokojme se tedy s odvozením významu slova z kontextu, ve kterém ho samotný Chongo používá. „Bitchin’” není jen tak někdo a být tak nazvaný by mělo být bráno jako nejvyšší pocta. Chongo dokonce napsal knihu How to Be Bitchin, pozn. aut.)

Scott Balcom, slackliner, který se zapsal do historie přechodem vůbec první highline na Lost Arrow Spire v červenci 1985, poznal Chonga stejně jako Dean v Joshua Tree. Bylo to na začátku 80. let a Chongovi bylo 29 let. Scott k němu už tehdy vzhlížel jako k ostřílenému dobrodruhovi, který ho a Darrina Cartera přivedl k lezení. Jezdili potom spolu pravidelně na skály do Joshua Tree. Scott Chonga vyzvedával v Hollywoodu, kde přespával u kamaráda, protože pracoval dočasně v LA jako programátor. Nedivila bych se, kdyby tím kamarádem byl třeba Clint Eastwood. Když pak jeli jednou do Yosemite, Chongo zasvětil Scotta do chůze po řetězech na parkovišti, což byla v té době standardní aktivita mezi místní lezeckou komunitou, ze které se zrodil moderní slackline.

Scottův parťák Darrin Carter přešel highline na Lost Arrow Spire jako druhý a deset let po Scottově historickém prvním přechodu ji v červnu 1995 jako první highliner v historii přešel free solo, úplně bez jištění. V týmu na věži samozřejmě nechyběl ani Chongo, který byl Darrinovou mentální oporou, ale jeho úloha byla v tomto případě pasivní. Darrinův nejosvědčenější způsob, jak se pořádně nahecovat, totiž spočíval v tom, že Chonga zahltil nadávkami. Křičel na něj: „Jsi kus hovna!“ a to podle všeho zabralo. „Ti, kdo na sobě makali, se stali skutečnými mistry. Přírodní talenti se málokdy naučili zkoušet věci znovu a znovu,“ tvrdí slacklinový guru.

„Ti, kdo na sobě makali, se stali skutečnými mistry. Přírodní talenti se málokdy naučili zkoušet věci znovu a znovu.“

Chongo ten den udělal svůj druhý přechod Lost Arrow Spire (poprvé tuto historickou lajnu přešel v roce 1994, pozn. aut.). Chtěl jít oběma směry, ale než se k tomu odhodlal, tak byl už příliš opilý z tequilly, kterou pil moc velkými doušky na kuráž.

Chongo byl vždy známý pro svůj unikátní styl chůze po lajně. Tančí po ní, až s „přehnanou smyslností a s boky vlajícími způsobem, který se u mužů obvykle nevidí.“ Jeho styl chůze sice nikdo nepřevzal, za to jeho způsob vstávání z lajny dnes praktikuje téměř každý slackliner na světě. Takzvaný „Chongo Mount“ ale vznikl jako z nouze ctnost, kdy prý Chongo tolik přibral, že nebyl schopný vstát ze sedu (tzv. Sit Mountu). Dle jeho slov to bylo proto, že mu v yosemitské kafetérii dali 75% zaměstnaneckou slevu za to, že jim pomohl nasadit špici na vánoční strom. Trávil v té kafetérii tolik času, že vlastně mohl být za zaměstnance skoro považován. A profit jí dozajisté o něco zvýšil, protože u „Chongova stolu“ se dodnes schází skupinky lezců z celého světa s nadějí, že zde potkají nějakou yosemitskou legendu nebo alespoň načerpají nějakou tu auru z dob minulých.

SETKÁNÍ S T‑BAGEM

Ke konci měsíce za námi do Yosemitů přijíždí ze Seattlu náš kamarád Jamie. Bereme ho na Manure Pile Buttress (v překladu. „Hromada hnoje“, pozn. aut.), necelých 200 metrů vysoký skalní útvar, který zaniká vedle majestátního El Capitána. Proto nese takové nelichotivé jméno, ačkoli jde o pěknou skálu s ještě hezčím lezením. Chceme si vylézt nějakou klasiku, na které trénovali a dodnes trénují lezci připravující se na velké stěny. Často to lezou free solo. Na to se my necítíme, ale s naší strohou výbavou si trochu nazí připadáme. Stejný pocit má i hippísácky vyhlížející padesátník s dlouhými vlasy, velkým slamákem a jointem v puse, který nás zvědavě pozoruje už od chvíle, co vedle nás zaparkuje.

Pod nástupem cesty nás konečně osloví: „Do čeho se chystáte nalízt?“ – „Přemýšleli jsme nad „After Six“ nebo „Nutcrackerem“, ale nevíme, jestli na to máme dost frendů.“ Nemáme. Potřebovaly bychom aspoň jednu sadu Aliens a k tomu tak dvě sady frendů všech velikostí. Na internetu ale píšou, že se to dá zvládnout i s jednou sadou a na Half Domu jsme použily sotva tři frendy a taky jsme to zvládly.. Odhodlaně se navazujeme. Zkušeně vypadající lezec nás zastaví: „Ty jo, vy to fakt polezete, co?“. Z jeho hlasu ale zazní spíše obdiv než kritika nebo výsměch. Zaujaly jsme ho naším odhodláním nebo pošetilostí? Nabídne nám svou výbavu a do cesty se nakonec vydáváme ověšeni více, než je potřeba. Zakládáme do každé spárky, protože můžeme, a lehké lezení si nadmíru užijeme.

Z našeho nového známého se vyklube moc zajímavý člověk. Představí se jako T‑Bag, vlastním jménem Mark Garbarini. Patří ke známým yosemitským lezcům, kteří si říkají Rock Monkeys. T‑Bag nám hned vysvětluje, že populární film Valley Uprising o historii yosemitského lezení je nesprávně reprezentoval jako Stone Monkeys, to ale není termín, který samotní členové této neoficiální skupiny používají. Mark se rozpovídá o lezení velkých stěn a také dobách, kdy lezl a trávil čas v Campu 4 se Stonemasters. Padají jména jako Lynn Hill nebo Dean Potter. My ale nejvíce zbystříme, když zazní jméno Chongo Chuck.

„Chongo? Znáš se s Chongem?“ – „No jasně, to je jeden z mých nejbližších parťáků. Zrovna spolu plánujeme velkej projekt na Washington Column. Budeme se snažit o rekord, protože tam polezeme s mým sedmiletým synem. Mohl by být nejmladším člověkem, který vylezl velkou stěnu. Stejnej cíl má ale ještě jeden tým z Colorada, jenže ti mají i sponzory a mediální pozornost.“ Posloucháme ho v němém úžasu. Takže nejenže je Chongo naživu, ale chystá se nalízt do velké stěny. A to ve svých 70 letech. T‑Bagovi se líbí ta číselná symbolika – začínající sedmiletý lezec s ostříleným 70letým veteránem. Svěřujeme se T‑Bagovi, že sníme o setkání s Chongem. „To nebude problém, Chongo by měl v týdnu přijet do Yosemitů a hrozně rád poznává lajnery. Má k nim velký respekt.“ S T‑Bagem ten den ještě jdeme natáhnout slacklinu na louku před El Capa, odkud nás vyžene až tma a komáři.

NOVÉ CESTY V ÚDOLÍ

S T‑Bagem se opět sejdeme za pár dní, kde jinde než u Chongova stolu. T‑Bag nám vysvětluje, že vždy parkuje na stejném místě, tzv. Středobodě vesmíru, tradičním potkávacím místě yosemitských lezců. Parkoviště není od pohledu ničím zvláštní, ale je opředené historií, kterou tu i přes davy turistů cítíme. Nebo si to možná jen namlouváme. T‑Bag nám říká, že yosemitského lezce poznáme kdekoli na světě podle toho, jestli zná Středobod vesmíru. Máme pocit, že jsme prošli jakýmsi iniciačním rituálem, protože hned poté nás T‑Bag zve do oblasti, kde vyvíjí nové jednodélkové cesty. „Mám tam pár prvovýstupů, který nechci lízt sám. Radši bych se o ně podělil s komunitou. Nechtělo by se vám do toho?“

Taková nabídka se samo sebou neodmítá, i když se nám těžko věří, že v Yosemitech jsou ještě nějaká nelezená místa. „No a co ten Chongo? Kdy dojede?“ ptáme se T‑Baga po cestě k Washington Column, kam kráčíme i s T‑Bagovým synem. T‑Bag ho tam pravidelně bere, aby se psychicky srovnal s monumentální velikostí stěny, na kterou se chystá lézt. „Chongo dojede dnes odpoledne,“ dozvídáme se záhy. Hned se mi trochu rozbuší srdce. Na co se ho chci hlavně zeptat? Nemám připravené žádné otázky, ale nechci tuhle příležitost promrhat.

Asi po půlhodince chůze od parkoviště docházíme k místu v lese, kde T‑Bag už pár měsíců vymýšlí a čistí nové směry. Vidím hned čtyři krásné spárové linky, které ve mně budí nadšení. Nejraději bych do nich hned nalezla, ale T‑Bag nás nejprve prosí o vylezení cesty, která vypadá o poznání lehčí, a kam by pak poslal na rozlez synka. Stříháme si a padlo to na Alenu. Většina cesty je choďák, ale na závěr přichází i pěkné lehčí lezení, takže tak 5.8 (5b fr., pozn. red.) by to být mohla. Možná i 5.9. Jenže klasa v Yosemitech je fakt tvrdá, takže to asi nakonec ještě shodíme. Alena v choďáku naráží na mraveniště, a cesta proto dostává jméno „Ant Queen“. Lezeme ve stěně, kde již existující cesty nesou názvy superhrdinů, a chceme proto tématicky ctít naše předchůdce.

Nakonec se svého prváče dočkal i kamarád Jamie, pojmenoval ho „Granite Gambit“ 5.10a (6a), a na mě vyšla asi 20metrová prstová spárka, kterou zapisujeme jako „Czechmate“, rovněž za 5.10a. T‑Bag nás nechá, abychom cestě ještě přidali druhý a třetí výstup a odchází se synem zpět na parkoviště, kde je signál. Doufá, že se tam spojí s Chongem a zjistí, jestli už dorazil do Yosemitů.

HIGHLINE NA TAFT POINT

Večeře s Chongem se odkládá. T‑Bag nám na parkovišti sděluje, že Chongo nedorazil, protože se rozhodl ještě pár dní odpočívat u kamaráda v Santa Cruz. Je po operaci močového měchýře a v jeho věku potřebuje delší rekonvalescenci. Že musí na operaci v nemocnici zjistili náhodou, když tam Chongo přišel se zlomenými žebry po pádu ze schodů. Bylo to takové štěstí v neštěstí. T‑Bag ještě ten den odjíždí k Lake Tahoe, kde bydlí, ale dává nám na Chonga telefonní číslo. Chongo o nás ví a do Údolí chce přijet, aby se s námi setkal. Nemůže si prý nechat ujít setkání se slacklinerkou a ještě k tomu z Česka. Náš čas v Yosemitech se ale velmi rychle krátí. Původně jsme už měli být pryč a lézt v Red Rocks v Nevadě. Na konci května by ale byla hloupost odjíždět do rozehřáté pouště, rozhodli jsme se proto zůstat ve snesitelném počasí Yosemit.

Na další dva dny odkládáme lezecké vybavení a chystáme se na tahání highline. Rozhodla jsem se natáhnout ikonickou 50 metrů dlouhou highlinu na Taft Pointu (2286 m n. m.), přímo naproti El Capitanovi. Alena se těší, až bude ráno pozorovat východ Slunce na Dawn Wall. Ona ani Jamie highlineři nejsou, ale s upřímným nadšením oba souhlasili, když jsem svoje přání vyslovila nahlas.

Highlinu zvládám s asistencí sama natáhnout ještě to odpoledne a před západem Slunce už sedím nad kilometrovou propastí a koukám se z 2,5 cm širokého popruhu naproti na El Capa, který z téhle výšky vypadá nějaký menší. Poprvé v životě na highlině však cítím strach. Na exponovaných i vysokých highlinách jsem už chodila, ale nikdy jsem si je netahala sama. Nemůžu se navíc zbavit představy, že kdybych padala, tak možná poletím opravdu dlouho, a jestli bych nezemřela po cestě šokem na zástavu srdce, tak si stihnu uvědomit, že brzy zemřu. Ta představa mě řádně děsí. Zkontroluji si ještě jednou uzel na odsedce a už se déle netrápím a poprvé vstávám. Učím se pracovat s neznámými emocemi a donutím se párkrát spadnout. Lajna drží, chodí se pěkně, ale ten večer se nedokážu pořádně uvolnit. I tak si užívám ten nádherný pohled, jak z lajny, tak na lajnu, která spolu s krajinou vytváří dočasné umělecké dílo. V noci ještě pozorujeme zatmění Měsíce a já už se nemohu dočkat rána.

Sotva první paprsky ranního Slunce dopadnou na Dawn Wall, na nic nečekám a ještě před snídaní jdu na lajnu. Chodím s podstatně větší lehkostí než včera. Lajnu konečně přejdu bez pádu – vidím úlevu v očích Aleny a Jamieho. Prožívali to snad víc než já. Ještě než vše sbalíme, Alena posílá zprávu Chongovi s čerstvou fotkou, na které dělám Chongo Mount. Na odpověď nečekáme dlouho, protože nám obratem volá. Je velmi sdílný a člověk má pocit, že se baví se starým známým. Jen ten slabý signál to trochu kazí. Pochytili jsme ale to zásadní – Chongo se konečně chystá opustit Santa Cruz a za úsvitu dalšího dne přijet do Yosemit.

„JEŠTĚ JSEM NEVYJEL“

Další den netrpělivě čekáme na zprávy od Chonga. Nevydržíme to a při snídani mu píšeme textovku. K našemu zklamání – ale už ne překvapení – nám sděluje: „Ještě jsem nevyjel.“ Balení ho unavilo více, než čekal, a vidina čtyřhodinové cesty do Údolí ho odradila. Zítra ráno ale už určitě přijede a v poledne se s námi setká. Už je to trochu jako čekání na Gandalfa, ale ten se za úsvitu opravdu objevil. U Chonga už tomu přestáváme věřit. Vypadá to bohužel spíš jako čekání na Godota. I přesto odkládáme odjezd ještě o jeden den, ale smiřujeme se s tím, že Chonga nejspíš osobně nepotkáme.

Údolí už začíná být nepříjemně prohřáté a zaplněné turisty. Pravý čas odjet na sever do Smith Rock. Před pár dny jsme píchli pneumatiku a jezdíme jen na takové té malé rezervní, které v Americe říkají „kobliha“. V Curry Village aspoň dofoukneme všechna kola a vymýšlíme, co dělat s načatým dnem. Lízt se nám v tom vedru moc nechce a jsme navíc ještě dost rozlámaní z tůry na Taft Point. V tom nám opět volá Chongo: „Hele, a nechcete za mnou dojet do Santa Cruz? Bydlím tady sám v letním sídle kamaráda, je to světoznámý profesor fyziky ze Stanfordu. Je tu pěkně a jsem hned u pláže. Můžete zůstat, jak dlouho budete chtít.“ A proč vlastně ne? Stejně potřebujeme rest day a Santa Cruz není ani tak daleko – na americké poměry. S Údolím se loučíme piknikem na oblíbené louce a koukáme se na El Capa. Je mi smutno, ale už teď vím, že se chci dříve či později vrátit. Sny mám velké.

„Bydlím tady sám v letním sídle kamaráda, je to světoznámý profesor fyziky ze Stanfordu. Je tu pěkně a jsem hned u pláže. Můžete zůstat, jak dlouho budete chtít.“

Po cestě do Santa Cruz se stavíme v Merced pro novou pneumatiku. Je tady ukrutné vedro a při příjezdu k oceánu oceňujeme chladný vánek a mírné klima. Večeříme při západu Slunce na pláži, jen pár minut od místa, kde Chongo pobývá. Na parkovišti řešíme poslední zádrhel na cestě za tímto vydřeným setkáním, když nám upadá část karosérie na Priusu. S provizorní opravou nám pomůže zkouřený postarší hippík ve starém Volkswagenu, ve kterém převáží snad všechno, co mu kdy přišlo do cesty. Včetně hippísácké dámy, které jsme si mezi tím vším haraburdím skoro nevšimli.

Dřív než spatříme Chonga, vidíme jeho zaparkovaný šedý Prius – jezdí totiž stejným autem jako my. První téma konverzace je tak už dopředu jasné. Chongo nás uvítal v rozverné náladě, s mírným úsměvem na rtech. Po cestě do apartmánu si nás po očku prohlíží, ale do zdvořilostní konverzace se mu moc nechce. „Tak kdo z vás je slackliner?“ zeptá se hned, co se posadíme. Samozřejmě na zem, i když apartmán je plný gaučů a křesel. Chongo nevyužívá ani pohodlnou manželskou postel v ložnici: „Neumím spát jinde než na zemi.“ Chongo v naší společnosti brzy pookřeje a po pár hodinách nás už nepustí ke slovu. To nevadí, přijeli jsme stejně poslouchat my jeho.

VEČÍREK NA ZEMI

Bavíme se hlavně o politice a fyzice. Chongův vztah k lezení se během života totiž poměrně změnil. Po padesátce, kdy sám s lezením pomalu přestával, se zamýšlel nad smyslem a užitkem tohoto životního stylu: „Poskytl jsem spoustě lidí velkou inspiraci k jejich narcistické činnosti a teď přemýšlím, jestli jsem udělal dobře.“ Během večera pak zopakuje něco podobného, ale v lezení vidí i pozitivní přínos pro společnost – v případě, že lezci do ní zpět přenesou hodnoty, které jejich životní styl vyznává. 

„Poskytl jsem spoustě lidí velkou inspiraci k jejich narcistické činnosti a teď přemýšlím, jestli jsem udělal dobře.“

Chvíli konverzujeme i ve španělštině a Chongo povídá o svém životě v Mexiku. Žila jsem tam taky, ale i když jsem lezla, tak můj pobyt tam se nedá v porovnání s tím Chongovým ani zdaleka nazvat dobrodružným. Každý jsme v Mexiku vedli úplně jiný život, ale i tak najdeme společnou řeč. Během večera se nám ještě párkrát podaří stočit konverzaci k lezení a slackline a v těchto chvílích visíme Chongovi na rtech. Dozvídáme se o dvou rozbratřených lezeckých táborech. Ne všichni lezci si zasloužili místo v „Teamu Chongo“, ale naprosto pochopitelně. Chongo se rozvášní hlavně, když nám vypráví o sexuálním násilí v Údolí, kterého se měl dopustit jeden z místních lezců. Vzalo mu to iluze o lezecké komunitě, kterou pak přestal paušalizovat.

O slacklinerech ale mluví Chongo s obrovským respektem a trvá si i dále na svém: „Na světě neexistuje jedinej špatnej highliner.“ Nejde to prý ruku v ruce s tím, co musí mít highliner v nitru, aby uspěl ve výškách. Vzpomíná na časy, kdy chodil s ostatními průkopníky slackline na Lost Arrow Spire, kde se pokoušeli o vůbec první přechody highline. Ačkoli má vylezené velké stěny, na highline se Chongo vždy bál, a zůstal proto raději u chození těsně nad zemí. V surfování a bouncování na lajně je mistr. Vzhlíží ale k highlinerům, kteří se strachem dokáží pracovat. Je hrdý na to, že mnoho z nich k jejich nejlepším výkonům namotivoval právě on. Chongo mě poprosí, jestli bych mu neposlala svoji fotku na Taft Pointu a Alena mi zašeptá do ucha: „Myslí si, že jsi bitchin’”. Podle mě je bitchin’ ta fotka, co vyfotila.

NAKRMIT SPISOVATELE

Během večera si máme možnost prolistovat většinu Chongových knih. Chongo si je vydává sám a prodává je buď online přes své webovky „Chongo Nation“ anebo osobně v lezeckých oblastech. Pracuje ale i s editory, kteří mu sami nabízejí své služby. Nejdéle držím v ruce několikasetstránkovou knihu plnou technických rad k lezení velkých stěn a Chongo si mě zvědavě prohlíží: „Každý, kdo trochu leze, má na to vylézt El Capitana. Brání jim v tom jen neznalost správného managementu vybavení potřebného na lezení velkých stěn,“ míní Chongo a podává mi další obšírný manuál s podrobnými nákresy správného štandování. Tuhle velkou lezeckou Bibli si s sebou z praktických důvodů sice neodvezu, ale koupím si aspoň menší příručku o lezeckých partnerech, ve které je i stará fotka T‑Baga. Na památku. Chongo mě motivuje k lezení velkých stěn a ve mně ten večer pomalu začíná rašit semínko, které zasel už T‑Bag v Yosemitech. No, třeba budu brzy Chongovi o ten manuál stejně psát.

Chongo srší životem hlavně, když mluví o fyzice. Pracuje momentálně na knize o relativitě. Dlouhý večer završujeme u fyzikálních přednášek jeho významného kamaráda-fyzika, které ale zvládám vnímat jen částečně. Spát jdeme na prázdnou postel a Chonga necháváme ještě chvíli psát svou knihu. Ráno je jako první vzhůru a zase píše – samozřejmě s jointem v puse. Už začínám rozumět tomu množství knih, které napsal; tenhle člověk má ukázkovou sebedisciplínu a pracovní morálku. Anebo ho to spíš baví natolik, že psaní za práci nikdy nepovažoval. Dokáže u něj vydržet i 10 hodin denně.

Přeci jen se ale ještě na chvíli od počítače odtrhne, aby se nás zeptal na věci, které se mu přes noc rozležely v hlavě. Zajímá ho třeba, jestli se Alena naučila česky, když žila v Praze, anebo jestli Danny Menšík pořád chodí po lajnách. Alespoň tedy myslím, že se ptá na Dannyho; jeho jméno si už nepamatuje, ale jinak si jasně vybavuje toho bitchin’ highlinera z Čech, se kterým si v Yosemitech povídal.

T‑Bag nám ještě před naším odjezdem napsal: „Nakrmte Chonga něčím zdravým.“ Ovesnou kaši na snídani s díky odmítl, tak jsme mu v kuchyni nechali aspoň krabici plnou třešní. Pochybuju, že je snědl. Podle mě jíst ani nepotřebuje, protože ho v životě pohání jeho neutuchající nadšení z pouhého žití a fascinace okolním světem. Ne, Chongo rozhodně není spirituální ezoterická osoba v moderním slova smyslu. Dokáže se pořádně rozčílit hlavně na současný politický systém, rasisty, šovinisty, republikány, křesťany a obecně na lidskou hloupost. Jeho životní styl je především protestem proti systému, který privileguje určité vrstvy obyvatelstva a diskriminuje jiné.

Jistou hořkost v sobě nezapře, ale v životě si váží všech maličkostí. Chongo Chuck sice proslul jako král všech dirtbagů, je ale především intelektuálem. Intelektuálem, který našel způsob, jak prožít svůj život naplno i přes všechny překážky, které se mu postavily do cesty. Jak se mu to povedlo? Je prostě bitchin’.

EXTERNÍ ZDROJE

Brick, Michael. „For Rock-Climbing Guru, the Sky Is His Roof.“ The NYT, 2008.
Mortimer, Peter, Rosen, Nick, and Lowell, Josh. Valley Uprising (2014).
Ogilvy. „Create or Else: Chongo“. Youtube, 2010.
Potter, Dean. „The Space Between.“ The Alpinist, 8 Nov. 2013.
Chongovy osobní stránky Chongo Nation.

__________