Z PLZNĚ NA BLANC KOLMO

MODUL Z NASAvrk

Na počátku bylo několik věcí. A to určitě bratři Schmidové, Herman Buhl a další… Spojení alpinismu s cyklistikou má zkrátka tradici! Pak Cvrček. To je mé kolo, se kterým jsme opravdoví kamarádi a zažíváme spolu různá dobrodružství. Svou roli sehrál dále Ota Pavel – mívám období, ve kterých „vytěžím” autora, situaci, anebo historickou epochu.

Po jistou dobu jsem daného tak pln, že se snažím tomu všelijak přibližovat. V tomto případě to bylo znovuobjevení rybařiny, která mě za jaro stála málem horolezectví. Skrze fantastické povídky Oty Pavla jsem však také poznal cyklistiku. A to žádných vyvoněných, elastických pumpičkářů s vosím zadkem a ručičkama jak špejle. Honzík Kubrů nebo Christian Battaglia, to jsou jména, které se Cvrčkem (a s Ratlíkem, pozn. aut.) doslova žereme.

A v závorce zmíněný Ratlík (Kuba Kácha), no… Mnozí asi vědí, o koho jde a jaké to s ním je. Když se pro něco nadchne, tak i pouhý návrh z jeho strany znamená téměř jistě: „Ano, to budeme dělat.” A ta energie, nadšení, plánování…

Jedu v klidu z Nasavrk do Tábora, což je asi šest kilometrů. Cvrček zná cestu dobře, takže si mohu přečíst zprávu na Whatsappu. Něco jako: „Jak jsme se bavili v Tisý, tak jsem udělal seznam, jo.” A čtu dále: „Lano 50 m 2x, ponožky 2x, nářadí na kolo bejzik, rozpustný kafe, cukr…” A jéje, to snad ne. „A mohl bych od 16. května.” Aniž bych nějak stoprocentně vyjádřil souhlas, 25. května zapřahám. Co zapřahám? Oni jeli snad na voze taženým koňmi?

Nikoli. Zapřahám za Cvrčka přívěsný cyklovozík, jednokolový, z Decathlonu, za 5500 Kč a pekelně těžký. Je v něm snad všechno. Komplet lezecké cajky léto/zima, próza, poezie. Z plzeňského nádraží k Ratlíkovi domů to není příliš daleko, ale je to jízda plná nervů a sebezpytování. „Vydrž Cvrčku, už jen kousek a řekneme mu, že nikam nejedeme.” V cykloservisu, kam si jdu pro požehnání zapytlení: „Myslíte, že to ta karbonová sedlovka vydrží? Asi ne, co?” „ Jo, to by v pohodě měla. Nějaká větší akce bude, jo?” Na odpověď se nezmůžu. Jen už skřípání celého mého cirkusu věnuji o něco menší pozornost.

Jehněčí kotletky, červené víno, kávičky… Nezačíná to vůbec špatně. U Ratlíka doma se mně líbí. Když vykročíme ze dveří, tak zrovna prší. Jdeme tedy po schodech zpátky do obýváku, já si čtu a Ratlík dopíjí červené. Někdy po třetí hodině odpolední už ale neprší a my opravdu vyrážíme.

Další řádky, to jsou jen takové fragmenty. Avšak krásně odrážejí cyklickou cyklistickou aktivitu, ve které se většina dějů beznadějně slévá a mizí. Já si toho fakt moc nepamatuju! A navíc, za okny je nyní úplně jiný svět. Jiný, než ten provoněný májovou bouřkou kdesi za Plzní, na dohled zemské hranice. A taky prosycený jistými obavami. Cvrček a já se srovnáváme s realitou taženého povozu, který křtíme na vozovou hradbu. „Myslíš, že bych vyjel na spanilou jízdu bez ochrany? K Bavorům?” Každý večer důsledně opevňuji tábor a o hradbu se příjemně opírám. V klidu si pak předčítáme z povídkové sbírky Výstup na Eiger.

Čteme: „Kolo má tu výhodu, že se do něj nic neháže ani nelije, jen se šlape.” No. Celé dny opravdu jen šlapeme. Ale… S Ratlíkem máme rádi bufety všech možných kategorií. A nejen bufety, ale jakoukoli možnost se najíst. A v cyklorealitě pro tuto vlastnost, jindy označovanou za nenažranost, není jiné pojmenování, než-li nutnost. Každé dvě hodiny. Aspoň.

Takže: „Jen se šlape a pořád se do sebe něco háže.” První den je to hostinec pod hradem Přimda. Kaťáček s bramboráčky! Opravdu chceme vzápětí opustit takovou zemi? Pojišťujeme se na hraniční benzínce, pak vjíždíme do ciziny. A jedeme — benzínky, supermarkety, kavárny, restaurace, fastfoody. Z nich zejména McDonald. „Když je při cestě Mckenzí, tak je to jasný.” Ratlík třeba tolik nechtěl, ale já jsem v nich našel vyložené zalíbení a šest týdnů se v nich stravoval naprosto pravidelně. Vždycky: čtyři hamburgery, colu a zmrzlinu. V Chamonix jsem pak zkusil i MC Fish, ale kapr je kapr.

Taky si ale samozřejmě vaříme. Ve velkém. Nejčastěji rybičky s těstovinami. Ve Francii pak bezkonkurenčně vede makrela v hořčičné omáčce. „A nedáme dneska rajčatovou?” „Myslíš, jo?”

Jinak ke kolu. Ratlík má samozřejmě zase o něco lepší formu a asi by klidně za den ujel více kilometrů. Shodli jsme se na 100–150 za den, což s tím vším haraburdím je tak akorát. „Ta stovka by to být ale měla…” znělo při každodenním plánování.

Jako prevenci před fyziologickými potížemi jsme si před odjezdem s Cvrčkem zajeli na tzv. bikefitting. Tento exotický pojem, ve kterém někteří lidi větří něco sprostého, skrývá jednoduchou možnost, jak se zbavit zhruba čtyř tisíc korun za něco, co není ani vidět.

To „něco“ však radikálně zpříjemní a v ohledu zranění zabezpečí další jízdu. I tak je třeba ale být opatrný: „Měli bychom cestou cvičit, abychom vykompenzovali ten jednotvárný pohyb. Nemyslím jako nějakou jógu, ale občas z toho kola aspoň slízt…” To jsme opravdu dodrželi a já osobně se za celou dobu protahoval asi jen čtyřikrát.

Občas je tělu ublíženo i jinak, než o milimetr špatně zvednutým sedlem. Uvedu příklad.

Je po dešti, Ratlík vidí u krajnice podivnou dopravní značku: cyklista v rozevlátém pádu a k tomu vykřičník. Zpomalí a následně vyloženě debilní železniční přejezd v zatáčce jakžtakž projíždí. Pak jedu já a v předklonu šteluji magnetek tachometru, protože mi špatně ukazuje. Nevidím značku a skoro ani ty koleje. Se ztrátou rovnováhy je ustojím, ale jsem poslán mezi podivný plastový čudl a drsnou břidlicovou zídku. „Ty jo, dobrý,” říkám si. Se zpožděním však zabral vozík a už jsme byli oba v břidlici…

Cvrček utrpěl poměrně milosrdnou frakturu pravé brzdové páky a několik oděrek na řídítkách. Taktéž já. Nejhůř však dopadl ten zpropadený vozík, kterému se nárazem porouchalo kolečko. „Když se ti zlámalo, dej ho spravit, nauč se, synečku, hospodařit… Á když se ti zlámalóó…” A pořád dokola, ale je to k ničemu. Defekt je takový, že ani technik Ratlík, který na kole rozumí úplně všemu, (na rozdíl ode mne – ‚dokud to jezdí, tak se nestarej, proč to jezdí‘), si neví rady. Ve vzduchu visí cykloservis. Jelikož se celá tato lapálie odehrála ve Švýcarsku, nemám z toho vůbec radost.

Ač se s Cvrčkem snažíme o sto šest, je nám vždy dáno jen zhruba deset metrů. Pak následuje brzdný cuk a rozjíždíme se na novo. Výjezd do průsmyku je opravdu náročný. Horší je už jenom následný sjezd do města Saanen, kdy rozpadající se přívěs ďábelsky řinčí, vibruje a lítá na všechny strany. „Jestli tohle my, Cvrčku, přežijeme…” V servisu se nás ujme echt Švýcar. Dává si opravdu práci a je s námi dlouho přes zavíračku. Je už hotovo, když tu se mu ještě nezdá blatníček. Vyžádá si ještě chvíli strpení, všechno znovu rozebere a dotahuje dva šroubky. Až teď je spokojený. „Now it’s Swiss perfect!”

Servisák všechno znovu rozebere a dotahuje dva šroubky. Až teď je spokojený. „Now it’s Swiss perfect!”

ALPY NA DOHLED

Stanovil jsem si několik mezi cílů: Kostnici, Eiger a Chamonix. Jsme zároveň sbaleni způsobem, aby případný rozpad týmu nikoho neomezoval.

V Kostnici to bylo super! Ratlík si kvůli mně zajel asi 60 km, abych mohl shlédnout místa spojená s posledními dny Mistra Jana Husa. Jedeme napřed k památnému kameni, který označuje místo jeho upálení. Místní obyvatel nám hned cpe letáky lákající na prohlídku jeho domu, na to však není čas. Spokojím se s kostnickou katedrálou, kde Hus stanul před koncilem s cílem obhájit své učení. Trvám na jistých detailech a průvodci si se mnou nevědí moc rady… Ratlík mezitím testuje místní kavárnu.

Další cíl: severní stěna Eigeru, následoval hned druhý, nebo třetí den. Asi takový hlavní cíl. A dost jsme se kvůli němu natrápili. Sice bylo jasné, že konec května není ideální, ale počasí dávalo stále šanci na jakousi „podmínku”. A teď přes hladinu Thunersee jen toužebně zíráme. Severka v celé své kráse. Vidíme, možná spíše tušíme v ní i bílé hádky, ve kterých si představujeme křupající firn. Bouřkové nestabilní počasí reprezentované značným dusnem a neustále skákající předpovědí nás však nutí odvrátit pohledy a vyjet směr Chamonix. „Když nic jiného, tak tam máme kamarády.”

Po sedmi dnech, co jsme opustili rodnou hroudu, sjíždíme serpentiny do Chamonix. Podvečerní vůně ledovců, skal a slavného údolí. Euforický dojezd je umocněn setkáním se Sokolíky, kteří se balí na metodický pobyt na chatě Torino. Nám dojíždí pocit dobře vykonané práce umocněn trochou červeného. ‚Došli jsme až sem, pane Frodo.‘

KOLMO A POLOŽENO

„Ty jo, já to úplně necítím,” shrnuje situaci za oba Ratlík. Pozorujeme mokrým sněhem zapadané Frendo Spur (5c, D+, 1200 m) v severce Aiguille de Midi, které jsme si zvolili jako první cestu. Po tom, co jsme dosáhli stanice Le Plan de l’Aiguille, začlo lehce mrholit a do nás se dala zima. Aklimatizace není jen o krvinkách. Cítíme to oba. I když akutní cykloúnava by měla být pryč, tak přehození na jinou aktivitu a prostředí není zadarmo. Okolní hory nás zatím moc nechtějí. Anebo nechceme my je?

Netřeba velkých slov, prostě se nám nechce, navíc proměnlivé počasí nebudí moc důvěry. První lezení se tak odehrává na věži Aiguille de Peine. Chceme lézt Normálku (4b, 600 m), ale nakonec se to zvrhne v naprosto volný styl. Nahoru a dolů, mokrým sněhem, sutí, sem tam, místy i po hezké skále. Aklimatizace jak se patří, pohybová, krvinková i pocitová. To jsme potřebovali! „Hele, je teprve poledne a tady ten žlab vypadá jako ten z topa. Nezkusíme to ještě jím?” Zkusíme, a tak si aspoň můžeme odškrtnout normálku s 6b+ variantou. V těžkých botách jsme si zalezli požehnaně! Odpoledne zase mokneme a trochu nám protéká i bivak „Pod sviští skálou”. Ratlíkovi se tu však tak líbí, že zůstává i přes další mlhavý den, sežere záložní jídlo a vyplácá celou powerbanku, neboť se dívá na lezecký světák. Jsme připraveni!

Další týden lezeme v okolí chaty Envers. Zažijeme zde největší alpinismus, kdy jedním cepínem vykopu téměř komfortní plácek na stan – je opravdu dost sněhu. Zdá se jen těžko uvěřitelné, kolik ho během týdne zmizí. Neustále nad tím žasnu. To tempo, ty mizející masy, ten poměr kolapsu a obnovy…, jak to hory všechno skrze věky zvládají a po jakém stádiu tady a teď zrovna šlapeme, to mě nepřestane udivovat a fascinovat. Radost nad tím neskrývají určitě svišti. Mají pohodičku a užívají pěkného počasí na oschlých kamenech.

Přichází Terka (Sukačová) a starý známý, nyní místňák, Goša (Zhuravlev). Z lezeckého působení stojí za zmínku například Ambience de Eigerwand (6c+, 550 m) na Aiguille de Roc s Ratlíkem, Terra Incognita (dir. varianta 7a, 420 m) na P. 3038 de Trélaporte s Terkou a République Bananiére (6c+, 750 m) na Aiguille de la République, na kterou vyrazil Goša s Ratlíkem. My se na ně dívali z vedlejšího kopce, mávali a křičeli, ale nevšimli si nás.

No jo, skalkaření a šamonický společenský život dobrý. Ale co nějaká Hora? Netáhli jsme se přeci takovou dálku, abychom cvakali nýty na vyhřáté a suché skále. Navíc jsme zatím neporušili „čistotu”: jsme zde stále vlastní silou bez aut a lanovek… Oba chceme lézt Centrální pilíř Freney (7a+, 900 m) na Blanc. Tak se i stalo. Podrobnosti jsem popsal už jinde, takže jen řeknu, že to byl naprosto spektakulární výstup (a sestup), který krásně završil a naplnil ideu našeho výletu. Detailnější slovo utrousil Ratlík.

EPILOG

Nic však nekončí. Často jsem si kladl myšlenku, zda toho už bylo dost, anebo pořád málo. Odpověď neznám. Namísto dalšího líčení konkrétních lezeckých dobrodružství bych ale chtěl nyní shrnout, proč je zkomplikování lezeckého zájezdu jízdním kolem tak skvělé.

KONDICE. Týden na kole je už prostě cítit. Chceš zažít pocit beztíže? Naplnit odvěký sen člověka o létání? Jeď týden na kole s těžkým vozíkem, pak čtyři týdny běhej po alpských čtyřkách, týden opět šlapej, dej si pár piv, vypřáhni vozík a vydej se po dobře známé silnici. Těžko věřit, že se pneumatiky stále dotýkají asfaltu.

POMALOST. Pokud nejsi Dan Polman, nebo někdo podobný, tak ti to prostě bude trvat. Což pro mne jako člověka, který nesnáší odjezdy, je naprosto ideální: odjedu, časem si zvyknu a nemusím se zase hned rmoutit nad tím, že jedu pro změnu domů. Jedná se však o jiný typ než zevlení na expedici pod jedním kopcem. Je to velmi pestré! Šlápneš do pedálů a večer jsi v diametrálně odlišné krajině.

ZAJÍMAVOSTI. Ač se ti většinou nechce slézat kvůli každé atrakci (přírodní, historické, kulturní…) na trase, těch „pár” zastávek dá člověku také slušný vhled do krajin, kterými se obvykle jen bez zájmu prožene po dálnici.

„ZAJÍMAVOST”. Je to jasný, když někomu řekneš, že jsi přijel do Chamonix na kole, tak to zní dobře. „A i se všema věcma, jo?” „No jasně.” Je to dobrý i pro psaní následných článků, neboť ty naše 6céčka, no, jak to říct… A jo, je to prostě zajímavý, už bez uvozovek. Je to dobrý pocit, že „něco děláš”.

Na druhou stranu, i když se to všechno může jevit růžově, ani na chvíli se mi nepřestalo chtít jet domů. A tak jsem jednoho dne prostě odjel. Nebudu šířit sluníčkové řeči o volnosti, či pocitovém rozhodování, neboť termíny, přátelé na trase, počasí a fyzické možnosti… To je těžká kombinatorika. A taky věčná pokušení: „My tě svezeme domů, kolo se vejde do kufru.” Nicméně po asi třech týdnech v Chamonix šlapu domů. Ratlík, jak se dalo čekat, zůstává a přijede až asi za další měsíc. Ještě že jsme se na to připravili a sbalili se tak, aby odjezd jednoho nečinil žádné potíže druhému. S Cvrčkem si to ještě užijeme, lezeme na různé kopce, potkáváme drahé přátele a z Furkapassu jedeme bez vozíku (super!)… Ale to je už jiný příběh.

Jo, a Ratlíkovo kolo se jmenuje Káčátko.

__________