ŽIVOT V RYTMU RAK'N'ROCKS
„Kašli na to, pojď do lesa, do skal,“ říkal jí, „tam jsou rozumný lidi a nikdo se tě na nic vyptávat nebude.“ A tak šla. Vzala život do svých rukou – zpomalila a začala být vděčná za každý den… Nic jiného člověku v tuhle chvíli stejně nezbyde. Tou dobou objevila lezení.
SPLNĚNO PŘED ČTYŘICÍTKOU
Vždycky jsem snila o tom, že bych chtěla mít děti, rodinu, manžela, bydlení na venkově, psa a práci, kde bych mohla mluvit několika jazyky, co nejdéle se věnovat volejbalu a také cestovat.
Objektivně mohu říci, že jsem si tyto své sny s výjimkou cestování splnila před čtyřicítkou. V roce 2019 jsme se přestěhovali do domku na venkově s velkou zahradou u lesa. V prostorné kuchyni jsem mohla vařit a péct, což miluji. Měla jsem manžela Čecha a dvě úžasné děti. Nečekaně brzy se přidal i pes. Pracovala jsem v české firmě, kde jsem denně mluvila několika jazyky. Hrála jsem volejbal. Co víc si přát? Klidný a předvídatelný život v cizí zemi jsem si oblíbila.
Ale jestli jsem byla šťastná? Bohužel ne. Proto jsem začala hledat, proč ne… Co mi chybělo? Rok 2022 byl zlomový. Opustila jsem manžela, protože po třech letech krize jsme nebyli schopni náš vztah udržet. Bylo to pro mě nejtěžší a nejbolestivější rozhodnutí v životě. Ale cítila jsem, že je správné to udělat. Ulevilo se mi, protože jsem poprvé v životě šla sama za tím, co jsem opravdu chtěla. Předtím jsem vždy plnila přání druhých. Byli to jiní, kteří byli důležitější než já: děti, manžel, rodina, sousedé, přátelé, kamarádi, kolegové. Vždy jsem ustupovala, přizpůsobovala se. Tímto způsobem jsem se vyhýbala konfliktům, aby se nikdo nenaštval, aby mě měl rád, aby mě přijal. Vždycky pro mě bylo důležitější, co si kdo bude myslet. Z naprostých maličkostí jsem si vytvářela problémy a úplně zbytečně se stresovala.
V témže roce do mého života nečekaně vstoupilo lezení. V březnu 2022 jsem vylezla na svou první skálu, pískovcovou Smrtku na Obrvégrech. A bezděky jsem se zamilovala. Postupně jsem se skvělým trenérem-kamarádem dělala pokroky a poznávala svět lezení: atmosféru, outdoor, děravé a zničené oblečení, poraněné prsty, cestování po různých zemích a hlavně šťastné a pohodové lidi. Fascinovalo mě to a chtěla jsem víc.
Po několika měsících, když jsem se začala cítit šťastnější a svobodnější, přišla rána. Na konci roku jsem plánovala každoroční vyšetření prsou ultrazvukem. Měla jsem cysty, a tak jsem už několik let po sobě velmi zodpovědně chodila na roční prohlídky. Přestože jsem žádanku dostala už v září, na vyšetření jsem šla až v prosinci. V tomto období jsem měla v práci obrovský stres. Na oddělení, kde mělo pracovat pět lidí plus šéf, jsem najednou zůstala sama. Proto jsem toto vyšetření odkládala na pozdější dobu. Přišel prosinec, mamografické vyšetření a okamžité rozhodnutí – čeká mě biopsie (zákrok, při kterém se odebírá vzorek tkáně za účelem jeho mikroskopického vyšetření, pozn. red.). Termín stanovili na 4. ledna 2023 a stále jsem si myslela, že to není nic špatného, že nádor nebude zhoubný.
Ve čtvrtek 12. ledna kolem půl druhé odpoledne jsem však uslyšela: „Přišla jste příliš pozdě.“ Verdikt vynesl jeden z doktorů liberecké nemocnice… Svět, který jsem pro sebe a své děti začala budovat teprve nedávno, po odchodu od manžela a krátce po změně zaměstnání, se náhle zhroutil. Objevila se neidentifikovatelná lavina myšlenek. Vyděšená, ztracená a v obrovském šoku jsem vyšla z ordinace lékaře.
„Objevila se neidentifikovatelná lavina myšlenek. Vyděšená, ztracená a v obrovském šoku jsem vyšla z ordinace lékaře.“
Najednou bylo na chodbě prázdno. Zmizely davy nervózních lidí. „Mladá žena, nádor typu XYZ – velmi agresivní, v pokročilém stádiu, s metastázemi, prosím o okamžité přijetí k léčbě.“ Tato věta paní doktorky mi neustále zněla v hlavě, když volala na onkologické oddělení.
‚No, ale jak? Teď? Vždyť za týden letím lézt do Siurany. Za dva měsíce do Maroka. Letenky už dávno koupené. Teď ne!!! Co budu dělat???‘
Na onkologickém oddělení jsem se měla objevit druhý den hned ráno, možná už na první chemoterapii. Paní doktorce onkoložce jsem v šoku zamumlala: „Chemoterapie ještě ne, ale až za tři týdny, kdy se vrátím…“
Když jsem se dozvěděla o nemoci, neměla jsem tušení, jak se s tím vypořádám. Znělo to jako rozsudek smrti, a v mém případě navíc s nejhorší konstelací parametrů. S hrůzou jsem si myslela, že je to konec.
(f: Monika Matonóg-Pospíšilová)
NOVÁ FORMA TERAPIE
Pak jsem ale více pronikla do něčeho, co se ukázalo být mojí spásou – lezení… Sama jsem se divila, proč zrovna teď, v tomto věku??? Vždyť pro ženy „těsně“ před čtyřicítkou existují jiné zajímavější sportovní aktivity než „nudné sápání se nahoru a sjíždění po laně dolů“. A k tomu věčně poraněné ruce. Mám přece svůj volejbal, kterému se věnuji už tucet let.
Z lezení se nečekaně vyklubala moje nová vášeň. Pohltilo mě. Milovala jsem trávit čas venku a za nejrůznějších povětrnostních podmínek po celý rok, objevovat další skalní vrcholy a překonávat své vlastní hranice. Zpočátku jsem si myslela, že se musím vzdát všech aktivit včetně lezení, které jsem pro sebe právě objevila. Brzy jsem si však uvědomila, že lezení může být pro mě nejen způsobem relaxace nebo útěkem od této nemocné reality, ale především formou terapie.
Během intenzivní léčby se čas ve skalách stal mou nejdůležitější formou neinvazivní terapie. Lezení ode mě vyžadovalo naprosté soustředění a koncentraci, což mi umožňovalo na chvíli se odpoutat od myšlenek na nemoc. Fyzická námaha mi navíc pomáhala posílit tělo a mysl, což bylo klíčové v boji s rakovinou. Pobyt v přírodě, kde nebyly davy lidí, kteří by mi kladli neustálé otázky: „Jak se cítíš? Jak ti je?“ Nemusela jsem nikomu vyprávět o nemoci a léčbě, což působilo jako balzám pro mé tělo a duši. Zvlášť když jsem se dočasně musela vzdát volejbalu.
Lezení mi také dalo pocit kontroly nad svým životem. V době, kdy se vše zdálo být nejisté a chaotické, dodávalo mi sebevědomí a motivaci k boji. Překonávání obtíží na převislých stěnách mi připomínalo, že jsem silná a schopná překonat jakoukoli překážku. Někdy jsem padala, někdy jsem musela udělat krok nebo dva zpátky, někdy jsem žádala o pomoc a seděla v laně, abych popadla dech, někdy mě vytáhli lehce nahoru, někdy jsem jen jistila, někdy jsem jen seděla pod skálou, někdy jsem ustoupila z těžké cesty a někdy jsem prostě zůstala v posteli. Ale nevzdávala jsem se, nestěžovala si, nehledala jsem výmluvy. Samozřejmě byly chvíle pochybností, velké bolesti a utrpení. Na začátku jsem se však rozhodla vzít svůj život do svých rukou a začít skutečně žít. Začít si plnit své sny. ‚Protože kdy, když ne teď? To později už tu nemusí být,‘ říkala jsem si.
Myslím, že mi hodně pomohl můj přístup, kdy jsem se neptala, proč já, nefňukala, nestěžovala si, nesoustředila se na vedlejší účinky a nehrála si na oběť. A především jsem si vůbec nemyslela, že jsem nemocná. Jde jen o to, že teď musím podstoupit takovou a takovou léčbu. Spřátelila jsem se s bolestí, která mě provázela každým okamžikem. Akceptovala jsem tento stav.
Na druhou stranu mou obrannou reakcí bylo utéct. Útěk před většinou lidí, před jejich neustálými otázkami, lítostí, ale i obavami a strachem o mě. Útěk před neustálým: „Všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Jak může někdo vědět, že všechno bude v pořádku? Vždyť se jedná o nejagresivnější typ rakoviny. Najednou se o mě zajímalo tolik lidí, ptali se na můj zdravotní stav, na léčbu. Abych se chránila před mluvením a přemýšlením o nemoci, nezvedala jsem telefony, přerušovala hovory, neodpovídala na zprávy. Bylo to sobecké? Ano, bylo. Ale pomáhalo mi to. Nejdůležitější jsem teď byla já, moje zdraví a moje děti – aby mou nemoc pociťovaly co nejméně.
V této fázi nemoci mi nejvíce pomohl jeden z mých kamarádů. Bral mě jednoduše a co nejčastěji na skály. Nová skupina spolulezců mě přijala v šátku, bez vlasů, slabší, hubenější… A bez zbytečných otázek. Moc jsem si toho vážila.
Rychle jsem si uvědomila, že lezení se stalo také mým učitelem života. Díky němu jsem objevila, jak opravdu žít. Člověk by se zeptal: „Ale jak?“ Velmi jednoduše: KROK ZA KROKEM.
„Lezení se stalo mým učitelem života. Díky němu jsem objevila, jak opravdu žít. Velmi jednoduše: KROK ZA KROKEM.“
Při lezení se soustředíme pouze na jeden jediný krok, který máme udělat. Se soustředěním a správnou technikou se snažíme tento krok udělat, jak nejlépe umíme. Analyzujeme samozřejmě situaci, podmínku, své schopnosti a možnosti, svou sílu, strach, nebo dokonce to, jaké lezečky zrovna máme, kdo nás jistí, zda můžeme riskovat a skočit, nebo je lepší udělat dva menší mezikroky. Nestaráme se o kroky, které přijdou o několik metrů výše, ani o to, jestli je zvládneme, nebo co bude dál. Prostě se soustředíme na momentální situaci a daný pohyb. Pak přecházíme k dalšímu. Bojujeme s vlastními omezeními, slabostmi, se svým strachem a obavami. Někdy se pokusy o krok nezdaří, někdy spadneme, někdy se nečekaně stane, že odpadneme s kusem skály v ruce, někdy se musíme vrátit a ten krok udělat jinak. Jindy se snažíme udělat jeden krok opakovaně a dlouho trénujeme obtížnou sekvenci. Ale nevzdáváme se, lezeme stále výš a výš. Klademe si stále větší výzvy a bojujeme o každý centimetr.
Tímto stejným způsobem jsem prošla celým balíkem dostupné léčby (chemoterapie, mastektomie, radioterapie, biologická léčba, hormonoterapie), která byla tak invazivní, že její účinky budu nejspíš cítit do konce života. Přesto jsem se soustředila na jednotlivé kroky a snažila se příliš nepředbíhat do budoucnosti. Krok za krokem jsem prošla celým plánem léčby: přijímala bolest, utrpení a omezení, ale dělala si své a neztrácela cíl z dohledu.
Cíl lezení je kdesi tam, na vrcholu, v dálce… Určuje směr. Není však tím nejdůležitějším. Nejdůležitější je cesta a náš boj, naše úsilí. Na vrcholu, po cvaknutí, přichází čas na úlevný dech, radost a štěstí. Nastává čas podívat se na překonanou cestu z úplně jiné perspektivy a říct si v duchu: ‚Páni, jak vysoko jsem vylezla, dokázala jsem to! Jak je to tady krásné. Jak svět z této výšky vypadá nádherně, jinak. A já jsem tak maličká.‘ Ta spokojenost, kterou tam nahoře cítíme, je jedinečná. Tak výjimečná. Nelze ji popsat několika slovy. Je třeba to prostě pocítit a zažít.
Lezení nás navíc učí trpělivosti, odhodlání a vytrvalosti. Každý krok na stěně vyžaduje soustředění, preciznost a důvěru ve vlastní síly a schopnosti. Zároveň je také lekcí pokory, protože i ti nejzkušenější lezci by měli respektovat přírodu a uvědomovat si svou maličkost tváří v tvář její síle.
ŽIVOT 2.0
Lezení je také umění vypořádat se s nejistotou a rizikem. Každé rozhodnutí může mít následky, a proto je důležité umět vyhodnotit situaci, správně se rozhodnout a přijmout následky svých činů.
Závěrem chci říci, že díky lezení jsem nejen přežila dlouhou léčbu rakoviny, ale také jsem se stala silnější a sebevědomější. Získala jsem nový pohled na život a na svůj boj s nemocí. Uvědomila jsem si, že jsem silnější, než jsem si kdy dřív myslela, a že mohu překonat jakoukoli překážku, pokud budu bojovat a nevzdám se. Konečně jsem si začala plnit své sny o cestování. Lezení mi to umožnilo.
Zjistila jsem, že „nemožné neexistuje“. Po mastektomii panovalo velké riziko, že už nikdy nebudu moci provozovat sporty jako je volejbal nebo lezení (právě o těchto dvou sportech se zmínil chirurg těsně před operací, aniž by věděl, že jsou to mé hlavní aktivity, pozn. aut.). Naštěstí neměl pravdu. Vrátila jsem se k lezení a k volejbalu a stala se lepší. Krok za krokem buduji svůj život od nuly, úplně od základů. Jelikož se všechno rozpadlo: manželství, práce, dům, rodina… Znovu se rodím, mám více energie a především jsem šťastnější a více si uvědomuji každý okamžik. Nemarním čas.
PROŽÍT DEN
Po léčbě je tělo kondičně mnohem slabší. Rychleji se unavím. Chůze do kopce je velkou výzvou. Potřebuji hodně spánku. Moje pravá ruka a paže jsou trochu omezené v pohybu – někdy cítím bolest. Chemoterapie mi hodně poškodila nervový systém. Neuropatie, zpomalené reakce, špatné soustředění, závratě a tak dále. Dalších pět let musím chodit na časté kontroly, protože existuje vysoké riziko návratu nemoci. Nebudu lhát: každá další návštěva nemocnice je pro mě obrovské trauma a stres. Ale vím, že je to velmi důležité.
Jsem zdravá – mohu to vykřičet, ale zatím tak nesměle a s pokorou. Lékaři to neradi říkají, že je člověk zdravý. Spíše, „že nemoc je v remisi“. Ale já jsem po dvou a půl letech zdravá a šťastná!
Díky rakovině a lezení jsem se naučila, že pokud si věříš a bojuješ za své sny, můžeš v životě dosáhnout mnoha věcí. Přestala jsem se starat o blbosti, vytvářet si z maličkostí domněnky a problémy, starat se o to, kdo si co o mně pomyslí a řekne… Řídím se svým srdcem a intuicí, hledím na to, co je pro mě a mé děti důležité. Mým cílem je prožít tento den, jak nejlépe dovedu, vytesat ho tak, aby mě činil šťastnou, dělat věci, které mám ráda, a potkávat lidi, kteří mě inspirují, moudře podporují a povznášejí, a být vděčná za všechno. I za maličkosti, které jsou pro většinu samozřejmé, ale pro mě už ne. Jsem vděčná za rakovinu, protože mi dala druhou šanci žít lepší, uvědomělejší a šťastnější život. Rozhoduji se sama, a to je krásné.
Moje lezecké plány? Být ve skalách tak často, jak to jen jde. Tahat těžší a těžší cesty na vápenci. Sním o 7a, ale zatím jsem na 6a+, takže mám před sebou ještě dlouhou cestu. Nejlépe se cítím na písku. Ale mám z něj velký respekt. Mnohem víc si vážím svého života, zvažuji rizika a nerada bych svými ambicemi zbytečně riskovala. Proto bych na písku chtěla sice zkusit nějaké klasické cesty, ale spíše hodně lehké. Těžké bych si vybírala jen ty s dobrým jištěním. Momentálně na písku lezu na druhém konci lana, ale to mi nevadí. Moje hlava ještě nefunguje úplně dobře.
Také jsem se zamilovala do Alp a vyšších hor. Pár vrcholů do 2400 m n. m. jsem už vylezla. Dokonce i jeden v zimních podmínkách. Ráda bych se vydala do Himálaje a vylezla do 5000 metrů. Nebo až do 6000 metrů? Uvidíme. Chtěla bych se zdálky podívat také na královnu hor, Mount Everest.
OČIMA SPOLULEZCŮ
Zrovna nedávno na oslavě oddílových narozenin na Turnovské chatě jsem Monču požádal o vtipné přání pro oslavence. Představil jsem ji jako delegátku polského horosvazu Moniku Kukuczkovou. Hned se toho chytla a popřála zúčastněným v Polštině. Někteří na to skočili a opravdu si mysleli, že je z rodiny slavného polského horolezce Jerzyho Kukuczky. „A fakt, jo?“ říká Matěj. „No jasně, vždyť ti to povídám, voe, je z Polska, tak je přece příbuzná!“ Jéje, to jsme se nasmáli!
Monika? Obyčejná holka s velkým nadšením pro lezení, legraci a kamarády.
Holka, co si plní své sny. Bojuje v životě, jak se dá.
Móňa je bojovník, o tom žádná… Pořád jsem jí tvrdil: „Ty bolesti, to nic nebude, neboj.“ Když jsem se dozvěděl, že má rakovinu, byl to pro mě šok. Myslel jsem si, že ta přeposlaná esemeska z nemocnice je špatný vtip… Najednou bylo všechno špatně…
Postupně se ale pustila do léčby a já jsem cítil, že můj úkol je udržet ji stranou od všech zvědavých lidí… „Kašli na to, pojď do lesa, do skal,“ říkal jsem jí, „tam jsou rozumný lidi a nikdo se tě na nic vyptávat nebude.“ Trochu zpomalila, začala si užívat života, být pozitivní, vděčná za všechno… Nic jiného člověku v tuhle chvíli stejně nezbyde. A začali jsme více lézt.
Nějaké holky sice ve skalách kvůli jejímu šátku poznaly, že něco není v pořádku… Ale byly empatické, uměly se do ní vcítit a pomohly jí. U chlapů to fungovalo jinak: třeba s Prcasem Slavíkem jsme se stýkali, když měla Monča ještě dlouhé blonďaté vlasy. Pak jezdila do Žlebu půl roku v šátku bez vlasů a obočí… Když už jí začínaly vlasy zase růst, říkám: „Už šátek zahoď a choď takhle na ježka, je to v pohodě. My chlapi na to stejně moc nekoukáme,“ radil jsem jí. A doopravdy, v ten samý den přišel Prcas se svým stylem, vysmátý: „Jé, čau Mončo, ahoj! Tyjo, tys byla u kadeřníka, co? Tobě to sluší, jak jsi ostříhaná!“ A vůbec nic mu nedošlo.
A ještě si vzpomínám na jednu věc, co mi občas říkala o víkendech. „Půjdeme lízt?“ ptám se jí. „Tak jo, já si jen dopoledne skočím na aperolek a odpoledne můžeme do skal.“ Aperolek? Nejdřív jsem si myslel, že chodí někam pařit, ale pak mi to došlo. Ta chemoterapie, co do ní lili, měla prý úplně stejnou barvu jako aperol spritz. Monča je prostě drsňák. „Trochu se mi motá hlava, ale bude to dobrý,“ říkala, když nastupovala do auta. A bylo to dobrý. Paní doktorka jí cesty za lezením schvalovala: „Jasně, užívejte si, protože co s tím? Sedět doma a brečet je asi nejhorší varianta.“
Monču jsem prvně poznal přibližně rok před tím, než jí zjistili rakovinu. V té době jsem spíše obdivoval její češtinu a další asi čtyři jazyky, které ovládá. Né, že bych to už nyní neobdivoval, jen to přebil jiný dojem – neutuchající bojovnost a zarputilost. Popravdě nevím, jestli tuhle vlastnost Monča měla už před nemocí, ale myslím si, že kdyby to bývala rakovina věděla, tak si to rozmyslí a vyhne se Monče obloukem.
Během let jsem s Mončou lezl všude možně – od Labáčku, Rakouska, Arca, Sardinie po Španělsko. A bylo jedno, po kolika chemoškách je, vždy tomu dala vše, co zrovna mohla.
Nejednou jsem si tak ležel v hamace, koukám na Monču, jak má za sebou třicet metrů lezení na hraně, kdy už z toho pětkrát vypadla, takže s průtahem lana reálně ulezených spíš padesát metrů a jede dál, co to jde.
Monča umí parádně česky, ale občas se najde nějaký malý detail, který je však ve výsledku super osobitý. Takže, když je člověk v cestě a slyší povzbuzení: „Dýhej!“ Je to takový příjemný kolorit. Nebo když se vždy se smíchem diví a říká: „Jak je možné, že vy Češi vždy skončíte jakoukoli debatu u hoven?“ Ostatně na ní také obdivuji, jakým způsobem si dokázala udržovat dobrou náladu a smysl pro humor… Kdo z nás by to dokázal? Já asi ne.
_________________________
„RAK ’N’ ROCKS“ – takto jsem pojmenovala tuto nejdůležitější kapitolu svého života – je nejen příběhem mého boje s rakovinou prsu, ale také příběhem o tom, jak nám vášeň a odhodlání mohou pomoci překonat i ty největší obtíže. Lezení je pro mě nejen způsobem fyzické aktivity, ale také formou terapie a podpory v těžkých chvílích. Proto povzbuzuji všechny, kteří čelí podobným výzvám, aby si hledali svou „vlastní skálu“. Něco, co jim dodá sílu a motivaci bojovat. Protože někdy právě na těch nejméně očekávaných místech najdeme největší podporu.
(Pozn. red: Monika po první chemoterapii odletěla do Siurany, kde jí začaly padat vlasy. Maroko raději zrušili kvůli tamním podmínkám zdravotní péče. Místo toho však několikrát lezla na Sardinii, na Sicílii, v Rakousku, v Německu, na Korsice, v Jordánsku nebo v Itálii. Všechny výjezdy konzultovala s paní doktorkou na onkologii, která ji velmi podporovala.
Monika, původem z polského Krakova, nyní žije v německé Žitavě v hraničním Trojmezí. Dle svých slov do skal vyráží pouze s lidmi z Česka, a tak se chtěla o své zkušenosti podělit i s českou lezeckou komunitou.
Do jednoho z mailů, co jsme si během přípravy článku vyměňovali, napsala: „Mám cíl. Jestli můj příběh může pomoct aspoň jedné osobě, tak budu moc šťastná.”)
______________
