„RETRO PÍSEK 2026“

PŘEKVAPENÍ Z TEMNÉ KOMORY

„Na svitkový film 6x6 centimetrů se mělo vejít dvanáct obrázků, ale někdy i šestnáct a více! Systém aparátu s výměnnými objektivy byl výborný, východoněmecká optika Zeiss skvělá, ale kvůli mizerným kolečkům v posuvu filmu často docházelo k překrývání částí obrázků. V lepším případě jsem ze čtvercových okének mohl použít aspoň středový obdélník. Na to se však přišlo až po vyvolání filmu…“ vzpomíná Chroust Procházka mladší (*1948).

Do toho ještě během focení (s těžkými přístroji) viset v laně (různé kvality), s čímž u nás začínal hlavně Karel Vlček (*1945). K práci chlapů, co dokumentovali pískovcové lezení v minulém století, chováme velký respekt. I proto jsme se poprvé rozhodli neumístit kalendárium do spodní části snímků. Nechali jsme fotky úplně čisté, takže budeš mít možnost vyříznout si své oblíbené kousky a dopřát jim třeba časem i paspartu a zarámování…

Vědomě jsme se zřekli „AI úprav fotografií“. Nějaké z vybraných by určitě šly dopočítat, vylepšit, uhladit a tak dále. Víme, že třeba fotka z Papouška není technicky dokonalá. Ale to nevadí – právě v nedokonalosti vidíme krásu. A historickou hodnotu. A že třeba záběr z Taktovky s Petrem Prachtelem trochu šumí? Nebereme to jako vadu, ale vlastnost fotografie: stylové klasické zrno.

Během přípravy kalendáře jsme se setkali s neobyčejnou ochotou všech autorů, správců archivů nebo pozůstalých. Děkujeme – budeme si vás a vaše lezení díky kalendáři připomínat během celého roku 2026. Pro jistotu jsme tentokrát nechali udělat kontrolní nátisky. Dopadly skvěle, tak doufáme, že výsledný hlavní tisk rovněž nezklame. Tentokrát vážně chceme, aby to vypadalo pěkně.

Jako obvykle – nad závěrečným výběrem spolupracovala celá naše redakce. Snad se tedy naše černobílé dílko bude líbit. Kdo rád čte/sleduje eMontanu, může si koupit dražší verzi kalendáře, čímž podpoří náš tým v roce 2026. Ceny jsme se rozhodli nechat stejné jako jsou od roku 2022.
.

HODÍ SE VĚDĚT

1) PRO SNADNÉ ODBAVENÍ
Kalendář prosím objednávej pomocí formuláře níže nebo přes email: [email protected]. Pokud nemáš žádná speciální přání a máš přesně spočítáno, kolik zaplatíš, můžeš po odeslání formuláře peníze rovnou poslat (ideálně s tvým jménem v poznámce) na účet: 670100–2212654881/6210. Ušetříš nám tím trochu práce.

2) LIMITOVANÁ EDICE
Náš kalendář zůstává limitovanou edicí, takže kdo dřív přijde, ten dřív bere. Každý rok (většinou v druhé půlce prosince) už bývá vyprodáno. Kdo shání dárky pod stromeček na poslední chvíli, ať zbystří.

3) DO ZAHRANIČÍ POSÍLÁME TAKÉ
Třeba pro Slovensko počítej cca s deseti eury navíc. To samé platí pro Německo a okolní státy. (Už jsme kalendáře posílali i do Kanady nebo na Nový Zéland – tam se za poštovné platilo více než za kalendář, ale příjemce byl spokojen.)

CO TO STOJÍ?

Cenu si u nás můžeš vybrat:
1. Když zaplatíš 600 Kč, podpoříš tím zároveň chod redakce na rok 2026 (dostaneš novou „dálničku“ a tvoje jméno uvedeme mezi přispěvateli). Díky za podporu!
2. Zlevněných 400 Kč, pokud šetříš a eMontanu nečteš. Cena je myšlena zejména pro studenty nebo živitele více krků.

Kalendář má tato VÝDEJNÍ MÍSTA:

Praha, Levý břeh – obchůdek Smíchoffky (Křížová 6), pár kusů volný prodej
Praha, Pravý břeh – stěna BigWall (Ocelářská 891/16)
Praha, Sherpafest 29. 11. 2025 – kino Aero na Žižkově, pouze volný prodej
Brno – prodejna Hanibal, pozor: vyzvednutí do 31. 12. 2025 (Orlí ulice 612/20)
Liberec – stěna Šutr (Hrazená 470)
Děčín – stěna Bělá (Tělocvičná 192/9, po/st/pá od 18 do 20 h, tel. 774111993)
Trutnov – sport Mates (Svatojánské náměstí 47)
Adršpach – hospoda U Tošováka (Dolní Ádr 68)

PROSBA: Zkus prosím vymyslet osobní odběr – pokud nemůžeš sám/sama, zkus třeba o vyzvednutí poprosit kamaráda. Ulehčíš nám tím trochu času. Pokud jsi však z konce světa, třeba z Velkých Karlovic, nedá se nic dělat. Kalendář pošleme Zásilkovnou. (Pro více kalendářů se platí jedno poštovné.)

Kdy bude?
K dostání na výdejních místech bude cca v první půlce listopadu (o zahájení výdeje tě budeme informovat mailem) a počká na tebe do konce ledna 2025.

Jaký je po technické stránce?
Kalendář má rozměr A3 plus, konkrétně 31,5 cm x 44,5 cm. Tiskneme ho na křídový papír 200g/m² v matné variantě. Na zadní straně pak najdeš příběhy k fotografiím. Tisk tradičně svěřujeme brněnské tiskárně Point.

.

____________________

SEZNAM SE S FOTKAMI

ZAČÁTKY NA SAMOSPOUŠŤ

Jedna z mých vůbec prvních fotek. Koupil jsem si v NDR harmoniku (Voigtlander Bessa 6x9 cm, v přepočtu za 200 Kčs), k tomu stativ a vyrazil jsem do skal. Na věži Garotta jsem si vyhlédl záběr, dal jsem foťák na stativ, natáhl jsem časovač, a když jsme byli ve správné pozici, Petr Schnabl přístroj zamáčkl, rozběhlo se to a za nějakých 20 vteřin to udělalo fotku. Samozřejmě jsme celou zimu jezdili na Suché skály. Ale hore zdary se dělaly co nejdříve, tohle byl tuším ještě březen, proto ještě na věži ležel sníh. Cesta je od starého „Chrousta“ (Procházky), „Fifana“ (Vodháněla) a Josky Smítky.

Standa „Cikán“ Lukavský na prvním, jistí Karel „Šedej“ Vlček, JZ stěna (VI) na Garottu, Příhrazy, 1969 (text: Karel Vlček, foto: Petr Schnabl, archiv Karla Vlčka)

JISTIČ A MOST

Na fotce lezu přes Karla Luxíka – tenhle výstup proběhl proti pravidlům čistého stavění, to jsme dělali jen kvůli focení na žádost Karla Vlčka. Když se ta cesta dělala, tak tam chlapi postavili čistě podle saského způsobu (nikdo nebyl zavěšený v laně – Zdeněk Kropáček, J. Přibyl, F. Ledvinka, 28. 8. 1966, pozn. red.). Ve dvou se to čistě udělat nedá… Na svoje období v Labských pískovcích rád vzpomínám – pracoval jsem v 70. letech v nemocnici v České Kamenici, takže jsme to měli do skal blízko. Ať už do Žlebu nebo do Saska.

Jarda „Piskoř“ Houser a nesportovní přepad na Labskou pannu, Levý břeh Labáku, 1971 (text: Jarda Houser, foto: Karel Vlček)

BERND OKEM FRANKA

Na téhle fotce se mi povedlo zachytit Bernda Arnolda při jednom z jeho prvovýstupů nad Schmilkou: Über den Wolken (IXc). Bernd při lezení vyzařoval neuvěřitelnou sebejistotu a klid, takže se o něj člověk málokdy musel bát. Nikdy jsem ho neviděl riskovat. Snad jen jednou jsem se o něj bál – když dělal Alaunstraße (Xa) na Rauschengrundkegel, omotal smyčku kolem malého hrůtku a pak si do ní sedl (levou bosou nohou v jamce, pravou nohou v lezečce na tření), aby mohl zavrtat. Všichni jsme zadrželi dech, zda smyčka vydrží. Vydržela. To byla pro mě asi nejvíce vzrušující situace.

Bernd Arnold během prvovýstupu cesty Über den Wolken (IXc) na Vorderer Versteckter Turm, Sasko, 1986 (text a foto: Frank Richter)

RAJBAS KOLMO

Že mají lezci smysl pro humor, se dá poznat už na fotce z roku 1912. Jako aprílová v kalendáři nesměla chybět. Předpokládali jsme, že jde o Američana Olivera Perryho-Smithe, jednoho z průkopníků pískovcového lezení, a tak jsme sháněli mail na jeho syna do Kanady. „Bohužel, jeho syn umřel v roce 2022 ve věku 98 let,“ napsal nám Helmut Schulze, který s ním byl v kontaktu. Pane jo, ten čas letí… Fotografii jsme po dalším pátrání nakonec koupili z Deutsche Fotothek v Drážďanech. A zjistili, že na ní není Oliver, ale Max Matthäus.

Max Matthäus napodobuje vtip Olivera Perryho-Smithe, který prý na kole vyjel po Staré cestě (IV) na Spannagelturm, aby ukázal, jak snadné je na ni vylézt. 1912 (text: Standa Mitáč, foto: Walter Hahn, archiv Deutsche Fotothek)

CHROUST A RAK NA KOBYLE

Tohle jsem fotil na Nikkormat v roce 1971. První délku vytáhl Joska Rakoncaj, pak se kluci vystřídali a od druhého kruhu pokračoval Honza „Chroustík“ Procházka. Tehdy to byli jedni z nejlepších pískařů. Hlavně Chroust, který v té době lezl spoustu věcí bez špagátu. Zažil jsem ho třeba na Jeschkeho (VII) Káplu, kde to oblézal dokola a slézal Normálkou (VII) zase dolů. Byl to naprosto skvělý a chytrý kluk. Když bylo výročí jeden rok od šedesátého osmého, šel protestovat a komunisti ho pak vyhodili ze školy, a tak se vyučil zedníkem. Tu práci si užíval, byl rád za všechno. Neustále myslel pozitivně.


Honza „Chroust“ Procházka leze Novou českou cestu VIIc (VIIIa) až na vrchol. Jistí ho Josef Rakoncaj. Kobyla, Příhrazy, 1971 (text a foto: Karel Vlček)

PŘEKVAPENÍ PO 13 LETECH

Když jsem se nachomýtl k Poslednímu zvonění na Dračí věž, našel jsem si pohodlné místo na polici věže Úzká neznámá. Ideální. Odtud jsme se Standou „Vaňousem“ Vaňkem vedle sebe radostně cvakali a přehazovali si objektivy. On nejspíš už v té chvíli věděl, že Petr „Bobuláč“ Čermák a Míla Staněk se právě pokouší o první čistý výstup této cesty. (Udělali ji Josef Nežerka, Josef Rybička a Josef Rakoncaj v roce 1980, pozn. red.). Já to zjistil až při práci na průvodci Hruboskalsko 1. díl v roce 1996, na jehož přední stranu jsme použili jinou fotku (celek širokáčem) z této série.

Petr „Bobuláč“ Čermák a Míla Staněk (u kruhu) v cestě Poslední zvonění (IX) na Dračí věž, Skalák, 1983 (text a foto: Vladimír „Chroust“ Procházka II.)

ARTISTA A DÍVČÍ DUO

Bylo to v neděli sedmého června 1970. Zorka Prachtelová vytáhla Normálku (VIIb) na Taktovku a vzala s sebou kamarádku Lidunku Bednářovou. Petr Prachtel si to nenechal ujít, a tak se vedle nich po chvíli objevil stylem free sólo. Vrchol měl krásné divadelní osvětlení, a když dolezl, zavolal: „Vladimíre, to by chtělo nějakou atrakci, ne?“ a hned udělal stojku na hlavě. Nikdo z nich na tom malém plácku nahoře nebyl zajištěn, až jsem se vyděsil! Pak Petr přidal stojku na rukou – to už ho děvčata jistila. To jsem také cvaknul a v Signálu se obrázek objevil na atraktivní zadní straně, čímž se tahle fotka stala mojí první publikovanou v časopise.

Petr Prachtel v akci, přihlížejí jeho žena Zorka a schovanka Lidunka. Taktovka, Skalák, 1970 (text a foto: Vladimír „Chroust“ Procházka II.)

SPARTAKIÁDA NAD FICHTLÍ

Zkoušel jsem Papouška (na fotce má vidět zobák, pozn. red.) vylézt bez stavění a sletěl jsem dolů. Zastavil mě těžký rajbas, který vyžadoval velké čištění drátěným kartáčem. Rozhodl jsem se dát tam fichtli (skobu). Bohumil Sýkora na mě zespoda volal: „Herbert, du bist dumm, du hast kein Kopf, machst du kein Spartakiade am Fichtl!“ („Moc tam neblbni!“) Jištění jsem zatěžoval ve všech směrech a Bohouš se bál, že ho vytrhnu. Fichtli jsem použil proto, abych mohl co nejvíce vyčistit skálu nahoře. Byla opravdu velmi porostlá a ostrý chyt těsně před vrcholem, který tam teď je, ucpávala hlína z malé borovice.

Herbert Richter a Peter Jacob během prvního opakování Papouščí spáry (VIIc) na Papouška, Adršpach, 1962 (text: Herbert Richter, foto: Karel Šmíd, archiv Herberta Richtera)

MAŘKA V KOPAČKÁCH

Za touhle fotkou si pamatuju, že jsem nešel daleko. „Mám pro tebe nádhernej záběr,“ řekl mi jeden z lezců. Tak jsem ho v tom nafotil, jedné holčině se to líbilo a chtěla také. Vyrazil jsem tam s ní tedy ještě zhruba po půl roce. Její jméno jsem mezitím zapomněl, tak jsem fotku vystavil na internetu, ať mi lidi laskavě napíšou, jestli ji někdo pozná. A povedlo se – poznali, že je to Mařka Havalová a leze Krajkovou cestu na Křížového krále. Fotil jsem to Praktisixem 6x6 cm, tak to muselo být v roce 1971. Lezla to v kopačkách. Uřezávali jsme jim špunty a pak jsme je podráželi – alkaprénem jsme tam nalepili mechovku.

Mařka Havalová pózuje pro fotografa na tehdy zřejmě nexistující cestě. Vyhlídková placka, Křížák, 1971 (text a foto: Karel Vlček)

ZDENĚK, PAVEL A VOJTĚCH

Weingartlovci spolu měli docela málo fotek – s nima to bylo jinak, do skal foťák nebrali, jenom lezli. Na fotce od Vládi Pelce je nahoře vidět Zdeněk a dole Pavel Weingartl. Abys udělal tenhle záběr, musíš vylízt na takový blbý skalky pod Skříní. Je to sice jenom jednička dvojka, ale dost mechovatý terén. Pak se ti otevře výhled na Vojtěcha, vzadu máš Krkavce, Trůn… Ta Stará cesta (VI) na Vojtěcha je už teď bohužel zelenější než dřív. Buď se to neleze, nebo jak přestaly kyselé deště, tak se mechu daří víc. Cestu jsem lezl snad dvacetkrát, byla moje oblíbená.

Zdeněk a Pavel Weingartlovi ve Staré cestě (VI) na Vojtěcha, Pravý břeh Labáku, 80. léta (text: Jarda Uher, foto: Vláďa Pelc, archiv Jardy Uhra)

SRAZ NA BALKÓNU

Na velkém balkónu Údolní cesty (VI) na Mnicha sedí Dáša Kropáčková a vedle stojí její táta Zdeněk. Zespoda k nim někdo přilézá Novou údolní cestou (VII) od Heinze Weigela, ale lezce nepoznám. Jistič dole sedí a zírá do údolí, těžko říct, kdo to je. Jinak Nová údolní cesta mi přišla docela těžká a lezla se málo. Teď už se neleze vůbec. Právě v tom sokolíku tě čeká těžký úsek – nesmíš se zastavit, musíš pořád valit dál a nedá se to vůbec zajistit. Na fotce je vidět, že prvolezec má smyčku až dole v římse. Šel jsem to jen jednou na druhém.

Lezci na Mnichovi – Nová údolní cesta (VII) a balkón Údolní cesty (VI), Pravý břeh Labáku, 80. léta (text: Jarda Uher, foto: Vláďa Pelc, archiv Jardy Uhra)

JEDNA KRÁSNÁ NEDĚLE

Se skalními atlety Petrem a Zorkou Prachtelovými a několika mlaďochy jsme se na jaře roku 1970 „etablovali“ jako APK 1970 (Anti Psychedelický Klub – název narážel na jednu starší skupinu „hoši z KZP“, Klika Zdivočelých Psychedeliků). Jako den vzniku NAŠÍ „značky APK“ je v deníku Petra Prachtela uvedena krásná neděle 17. 5. 1970. To nám ostatním Zorka s Petrem ve Skaláku předváděli svůj um, já měl fotosafari. Výsledkem byla třeba tahle fotka, na které bosonohá Zorka právě slézá ze Sfingy Normálkou (IV) po tom, co bez lana protancovala dvoukruhovou Plátkovu stěnu (VII).   

Zorka Prachtelová slézá ze Sfingy Normálkou (IV), Skalák, 1970. (text a foto: Vladimír „Chroust“ Procházka II.)

____________________