RADO ULLMANN

Ahoj Rado,

už tomu je 14 let, co jsi mě strašně naštval, když jsi do zdárného konce dotáhl svou dlouholetou sebedestrukci. Uvědomuješ si vůbec, že jsi nás připravil o lezce jedinečného svého druhu, který ovlivnil nemálo lezeckých individuí svým lezeckým umem i životním přístupem?

Tomáš „Houba“ Rinn onehdá poznamenal a měl pravdu: „Ten Rado se nám pěkně zadřel pod kůži.“ Pokaždé, když si pustím do sluchátek Filipa Topola (tak nějak se mi vždy zdálo, že vy dva se držíte stejných řidítek), zjevíš se mi zase ty, dejvický démon, který pohyb na skále proměnil v poezii, inspiraci, motivaci, vejbuch…

Hej Rado, měl jsi prostě talent. A to se ví! To se nezapomíná!

Mám černý sedlo
a bílý řídítka,
špatně skončíš,
říkala mi maminka.

Filip Topol (Černý sedlo)

„Jdu natírat,“ řekl jsem, ale Rado kontroval:
„Opatrně s tím, ty mraky jsou mooc černý, dáme ještě pivko.“
(…) Přes zahulený okno výčepu v Dejvickém nádraží
byly ty mraky vždycky černý…

Petr „Béca“ Balcar

Končím s výčitkami, abys neřekl, že jsem kráva, jak jsi mě s oblibou tituloval, když jsem tě na skále nebo jinde mile překvapila. Tolik něhy v jinak tak hrubém slovíčku jsem od té doby nikdy necítila. Bylo to stejné jako s tvým vzezřením. Pankáč, opilec, kvalitní „Rado komedie“, ale uvnitř? Netroufám si říct, že jsem dohlédla daleko, ale co jsem zahlédla, a zahlížela jsem od svých deseti let, kdy jsem za tebou odírala v cestách na Svojkově školkové bačkorky, později mechovkou podlepené kopačky, tak to byla, Rado, vřelá nádhera!

Tak ráda bych ti teď povyprávěla, co jsem lezla, vylezla… Poradil bys mi kroky v cestě – pamatoval sis všechny do detailu. Poděkovala bych ti, že jsi mi vymluvil diskotéky a poslal mě do skal s připomínkou: „Velká prdel je pro lezení k ničemu.“ Vylezla bych si s tebou jak tenkrát poprvé Starostu, odkud jsme přelanili na Starostovou. Oplatila bych ti tvé: „Nejistím a nedívám se na tebe,“ když jsi mě chtěl vybičovat k dalšímu kroku, protože ty jsi šel vždycky na max. Zavzpomínala bych na naše skokanské atrakce z vršku Střelnice ve Svojkově, kdy mě strach paralyzoval natolik, že jsem tě poprosila, ať mě tam hodíš. A hodil se slovy: „To je kráááva!“

Jsem tady, nevím jak dlouho
musím umřít, nevím kdy
putuji a nevím kam –
při tom všem je mi docela dobře,
i když sám nevím proč.

Filip Topol (Žiju)

A víš taky o tom, že jsem se nikdy nestyděla za to, že si lidi díky jen nepatrné odlišnosti v našem příjmení mysleli, že jsi můj bratr? Byl jsi někdy strašidelnej, to jo, ale jinak bych tě za bráchu fakt brala.

Doteď mi v hlavě při přelezech zní tvé pověstné: „Uáá,“ když tě těžký krok v cestě otevřel do vrat, ale tys byl mistr elegantních návratů. Takže tě pořád vyhlížím… A stýská se mi po té vaší lezecké subkultuře, opravdovém a posledním českém lezeckém punku, který odešel s dobou, s tebou, Filkem (Filip Šilhan, pozn. aut.) a když se Lautna (Jirka Lautner, pozn. aut.) oženil. Ale jen v dobrém – svědčí mu to.

Tak sbohem a řetěz, teď to máš, teď to vidíš, jak moc mi chybíš a pokračuj ve čtení, protože ani tví kámoši tě nemůžou dostat z hlavy, srdce, a duše… Maj na tebe hafo krásných vzpomínek.

Uvidíme se,
Sim

ZAČÁTKY LEZECKÉ POSEDLOSTI

Vzpomínky na Radka od Jirky „Jeťáka“ Vodrážky

KAPITOLA 1 – SLOUP, HORY A TAJEMNO

Radek trávil každé léto ve Sloupu v Čechách na chalupě s rodiči a byla jen otázka času, kdy se s kamarády z vesnice začne motat kolem skal a kdy je tam někdo objeví. Objevil je Pepa „Ryba“ Rybička, který je hned vzal na lano – na opravdové lezení a byli lapeni (více o Rybově horoškole tady, pozn. red.). Radkovi bylo v té době kolem třinácti let a po asi roce popolejzání, objevování a dobývání skal a věží u nás, usoudil Ryba, že nastal čas… Vzít je dál, výš a napnout křídla sokolíků. Do Tater. Tak jako on kdysi nás. Přišel za mnou se slovy: „Už se vyznaj.“ Prý jsou připraveni na oddílový zájezd. Tak se jelo.

Radek s Péťou a Lukym Dindovými. Kluci nadšený z cesty do hor, to bylo vono… To jsem ještě netušil, jak si celou dobu povedou. Radek se na všechno hned vyptával, co je tohle za kopec, kde je Gerlach, kdy budeme na Lomničáku a co s námi bude dělat nadmořská výška… Ale nedělala vůbec nic, běželi jak koníci vepředu, Slezák, Polský hřeben, odskok vedle na Vysokou, pak do Velký Studený, spaní jako v pohádce pod hvězdami, na chatu se samo sebou spát nešlo – to by nebylo ono, když jsou tady ty hvězdy tak velký a blízko. Mimochodem, to Rada zajímalo nejvíc a taky mu to zůstalo: tajemno, dimenze, vesmír…

Ráno parta zas do čelby, kletráky se jen tak tak na nich klimbaly, kluci byli tak malí, že měli bederáky někde u kolen zapnutý a utažený – to musí bejt, jsme přece v horách a dál přes další sedlo na Terynku a odskok vedle na nejbližší vrchol jen tak bez lana, hlídáme se přece navzájem, učíme se pohybu v horách, věříme svým rukám, žádnej šutrák se nesmí ani pohnout aby nesletěl… Všechno s nimi fungovalo parádně, radost kluky pozorovat, jak si štěbetali a radili navzájem.

Za chvíli jsme na chatě, sváča a jde se dál, „Jordánkou“ na Lomničák. Teď to začalo být zajímavý, protože v dálce mraky. Vydupali jsme do sedla pod řetězy, čas byl, tak se šlo přece ještě na jeden další hezkej kopec – Pyšný štít, to už bylo i lezení, ale kluci se už vyznali, opatrně, zodpovědně… Když teda to lano nemáme… Hlídal jsem je, ale zároveň pozoroval, jak si to všichni užívají a mají radost z toho bejt na svým dosaženým vrcholu hory. A finále začalo: mlha, mraky, zpátky k báglům a k řetězům, v dálce dunění hromů. „Tak hoši, tohle jsou hory. Rychle pryč.“

To znamená nahoru na Lomničák, tam je Honza z observatoře a ví o nás. Kroupy, ledovej vítr, ledový řetězy, bouřka za rohem… Tihle malí caparti jsou naprosto v klidu, jeden druhého hlídaj, dodávaj si odvahu, pěkně si to užívaj na kramlích a řetězech… A už jsme všichni u zábradlí. „To vás pěkně zocelilo,“ jsem si tak říkal pro sebe… A asi to tak i bylo. Honza se hned o ně postaral, přežili jsme. Silnej zážitek. Malí horalové. Ani mě v tu chvíli nenapadlo, že za necelý tři roky budem spolu dávat na pohodu Špitálky, Krišáka a „Velkej kout“ na Velkej Kežmarák, v Západní Lomnici „Hokejku“ a další cesty okolo. Za víkend. A s kytarou – tu na Lomničák Monice vynesl Ulmič.

KAPITOLA 2 – DĚJ SE VŮLE BOŽÍ

A jede se do Ádru vylézt nějaký pěkný skály… „Tak to teda bude boj hochu o holej, něco sice vylezu, ale půjdeš i ty do čelby:“ „Tak jo.“ Ráďa poprvé ve správnejch spárách a komínkách a na hranách, Cukrovarák, Starosta, „Údolka“ na Kance na rozlez, pak nějakej „Kitzbuhel“ za devět u jezírka a to si hned potom dal na prvním a ještě něco prstovýho a žábovýho, no prostě pohoda – překvapil chlapec.

Jednou tam za mnou přijela i celá ta jejich kumpačka: Radek, Dinďáci, Martin a Dalibor. Karel ze zámku hned hlásí ve dveřích Tošováka: „Máš je tady, dal jsem je do kůlny, asi tam budou i s krysama, že prej jsou vod tebe, jsou vylepaný jako ty a maj divný kabáty, tak to mi hned došlo, že si tě vybrali jako vzor.“ Kůlna luxus – něco tu běhá, hlásí Radek a Petr, a hned se chluběj těma svejma kabátama (asi Sloupskej punk) a těma sestřihama. „Paráda, tak zítra ve skalách, hošánci.“ (Z lezeckého klanu Dindů jsme točili Heřmana v cestě „Peru 70“ VIIb, pozn. red.)

Ráno vzkaz od Ryby: „Vem je na něco odjištěnýho, ať se hned nezabijou, na něco, co má kruhy rozumně od sebe.“ Dobrá tedy, hned mě napadá „Údolka“ na Hlásku v Teplicích – kruhů habaděj, jen jim cvaknu první, pak se děj vůle boží. Kluci jsou sice trochu zaražený, ale nechtěj mi kazit radost a dělaj jakoby, že to bude normálka lezení. Jeťák ví, co dělá… „No, ale skála je strašná, co kluci? Bude sranda, nebojte se, jste ze Sloupu.“ Tak jdu a cvakám první kruh, teď se už na tom nezabijou, těším se na to divadlo, co za chvíli začne a jdu si lehnout dolů k chatě a sledovat dění.

První na pódium jde Radek, tam ke druhýmu je to krutý, to znám z minulejch průstupů, všichni mu fandí, musí to dát… No ale nedal, nedozrál ještě, ale to nevadí, bojoval, to se cení. Dobírá bojovníka Lukyho, šikula má sílu a druhý kruh je jeho, a pak další a další a další až na vrchol. Celá parta se sune pomalu, ale jistě, je to jejich boj. Ráďa a ostatní tlačí očima kámoše Lukyho, už aby skončilo to spárový peklo. Postupně se všichni ztratí na vrcholu a hází mi konec lana, to jsem teda zvědavej, si říkám, sem tam nějaká krvavá skvrna, kus kůže, ale jedu za nima, za dvacet minut se blížím na konec komínku, ale stále nic, žádnej švehol, švitoření drobotiny – klukům bylo třináct a čtrnáct roků, když to lezli… Tak to jsem teda zvědavej, co to na mě kujou, kujóni. Na vršku mi spadla brada. Seděli tam napáskovaný vedle sebe jak vrabčáci: zpocený, strhaný, od krve od kotníků po uši… Ale blahem bez sebe, žíly na rukách jak od chlapů a ten stisk ruky, ten si pamatuju dobře! Večer U Tošováka seděli s náma u stolu a jen zářili blahem.

„Tak co zejtra?“ Zeptal se hned Ryba. „Jooo, tak dobrý, cvaknu jim první kruh na ‘Letecký’, ať se nezabijou, pak se děj vůle boží…“ Tak si Radek s Lukášem vyvedli na střídačku Milence, ale u toho jsem už nebyl, jen se mi přišli večer pochlubit: „Rajbasy dobrý – ty už dáváme.“ (Zápis Jeťáka Vodrážky z roku 1987, pozn. red.)

POVĚSTNÁ LEZECKÁ VÝVRTKA

Jirka Lautner

Rado měl úžasný lezecký styl. Myslím, že dodnes se používá mezi lidmi, kteří ho znali, výraz „Radův záklon“. Tento styl lezení ho vystihoval i v životě. Prostě si jel na plný pecky, bavil se, co to šlo, a vybral to až v záklonu. Úžasný bylo, že mu to vždycky vyšlo. Viděl jsem ho takhle vylézt několik fakt těžkých cest a pořád chytal chyty v záklonu. To už kolikrát padal a dal tam na poslední chvíli ten svůj záklon a chyt udržel.

Poznal jsem ho, když už osm let lezl pomálu a přišel za mnou, že prý jedu na zimu do Španělska a jestli ho vezmu s sebou. Vůbec jsem ho osobně neznal, ale prostě jsem nějak cítil, že to mám udělat. I když to bylo kolikrát fakt zajímavý, tak jsem dodnes rád, že jsem ho vzal. I po té dlouhé pauze vylezl 8a… Dal mi toho mnoho… Díky, Rado!!!

„V Polici nad Metují na závodech jsme ho místo z izolace vytáhli do finále z hospody na náměstí. Pořád vypadal, že padá, ale lezl dál, všechno udržel, až ve stropě chytl velký chyt, který ho v pohybu neplánovaně úplně otočil čelem do hlediště, pak se elegantně odrazil patou a otočil zpátky. Dav řval nadšením!“


Ríša „Doutnák“ Gemperle

PAŠOVÁNÍ Z MAROKA

Ríša „Doutnák“ Gemperle

V roce 1993 jsme se rozhodli, že pojedeme do Maroka. Nikdo o Maroku nic nevěděl, jen Filek Šilhan donesl časopis Rotpunkt s fotkou údolí Todra. Bylo jasný, že tam musíme jet! Dali jsme dohromady dvě auta a dvě party, já jsem jel Škodou 120, se mnou i Rado a Tomáš Sůva a druhé auto byla Dacia Toma Rakoviče s posádkou Filek a Mlha (Michal Rosecký, pozn. red).

Sraz byl samo na dejvickém nádraží, kde seděl Rado, který mi hned do banku odevzdal 300 marek od bráchy: „Jinak bych to hned ztratil.“ První lezecká zastávka byla ve Francii, pak Siruana a pak už jsem nabrali směr Gibraltar a trajekt. Na trajektu nás nikdo nekontroloval a na naši skupinu jsme projeli až moc hladce. V Atlasu jsme se ještě nechali nalákat na nákup drahých kamenů – Filek jako geolog potvrdil, že jde opravdu o dost vzácné minerály a utratit za ně kačky byla jasná věc. Radost nám večer ale zkazil Rado, který s nasliněným prstem kameny otřel a ukázal modrý prst…

V Maroku jsme pak krásně polezli a cestou zpět jsme si říkali, že když nás nikdo směrem tam na trajektu nekontroloval, mohli bychom ušetřit za lístky. Rada jsme zavřeli do kufru stodvacítky s dohodnutým znamením, až třikrát zaboucháme, je bezpečno, jsme na trajektu. V Dacii jsme zavřeli Míšu Roseckýho.

Najíždíme na trajekt a najednou vytřeštím oči, před námi celníci, psi… co dělat? Vycouvat? „Je to v prdeli…“ Pes začal kroužit okolo auta, čuchal pod palubní desku, tam nic nebylo, pak oběhl auto a skočil na kufr. Celník začal bouchat na kufr a Rado pochopil znamení… V momentě, kdy jsme odklopil haupnu, naskočil hlavou do kufru i pes, který se střetl tváří v tvář s Radem. Rado pochopil a zase se přikryl, ale celníci už z nás měli šok… Na stanici přišel výslech, přemlouvání, ať nás pustí, že nemáme peníze, ale naštěstí ten šok celníků z pašování člověka v kufru přebilo pašování hašiše v kapse u bundy Rada. Po zaplacení lístku nás pustili a i na kontrolu Dacie naštěstí zapomněli…

ČECHOKEMP V BOUX

Ríša „Doutnák“ Gemperle

Cestou z Maroka jsme se stavili ještě v Boux. Klasika, nákup v obchoďáku (tzn. za obchoďákem), nabrali jsme prošlý kuřata, víno a večírek mohl začít. Kuřata se pekla, víno teklo proudem… A najednou policajti… Dost překvapený policajti z našeho hodování za křovím. Okamžitě nás legitimovali a sebrali nám i pasy. To rozlítilo Filka (Filip Šilhan, pozn. red.) natolik, že se při odjezdu policajtů postavil proti autu, které ho bez zaváhání nabralo na přední haupnu. Snažili se ho setřást v křoví, ale Filípo se držel pevně stěračů. Nakonec museli zastavit a pažbou kvéru Filka sejmuli. Byli jsme pak jak přejetý (Filípo doopravdy), víno vylitý… Co bude?

Za chvíli přijel Tomáš Rakovič s Radem teprve z města a vyndali velkou bednu. Tak jsme ji rozbalili s tím, že tam bude strašně dobré jídlo a spravíme si náladu, ale byla tam úplně nová mikrovlná trouba vylovená za obchoďákem. Druhý den nám vrátili na stanici pasy spolu s pokutou, což nám napovídalo: „Okamžitě zmizte!“ Ale Rado se šel někam projít a nevrátil se. Dali jsme mu ještě den. Nad ránem přišel úplně vorvanej, že prý ho s jointem v puse v lese sebrali policajti, odvezli ho, dostal nakládačku, musel kápnout totožnost a pak ho pustili. Šel za námi pěšky až z Bonnieux…

OBĚTAVÝ KAMARÁD

Ríša „Doutnák“ Gemperle

Když si to jednou Tomáš Meier, Filípo Šilhan a Rado hasili z hospody, potřebovali někomu zavolat. Z budky ale vylezli se sluchátkem až moc daleko a urvali ho. Bohužel je viděla policejní hlídka, a i když se sluchátko zase s drátem svinulo zpět, Toma s Filípa sebrali.

Rado vystopoval, kam kamarády odvezli a vylezl po lešení do třetího patra policejní stanice, kde na ně koukal přes okno. Když ho kluci při výslechu zahlédli, strašně se rozesmáli. Policajt se otočil a vtáhl Rada dovnitř. A zase byli všichni tři spolu.

Sedneme do lodě,
nakoupíme chleby,
zapíchneme vesla do kolen
a pak to rozjedem.

(Rado Ullmann – když snil o tom, že bude trempíkem)

MILÉ PRO-MILE

Karča Krecbachová
Rado, to je moje srdcovka. I když si o něm každý myslel, že byl opilec, byl uvnitř citlivý a pozorný. Často byl u nás na chaloupce v Ádru. Jednou jsem od něj dostala dokonce růži nebo s námi šel i do ZOO, protože jsme se vsadili, kde jsou v pražské ZOO tučňáci.

Barbora Stránská
Rado se nechal na soustředění repre vždy výborně vyhecovat, hlavně proti babě. Pamatuju si, že jsme spolu bojovali, kdo dá víc shybů. On dal 21 a já 22 – byl to krásný vysmátý souboj, on byl prostě boží.

Myslím, že měl promile na každých závodech i soustředění, ale měl milé promile. Většinu cesty propadal, ale nakonec dolezl vysoko a nejlepší byla jeho obvyklá vrata při závodech.

__________