PRVNÍ LEZECKÉ ZÁVODY

VROZENÉ SCHOPNOSTI

Nový vítr vletěl do Moravského krasu. Psala se druhá polovina osmdesátých let a lezení se pomalu přestávalo brát jen jako příprava na horské expedice. Každý však stále lezl podle svých vrozených schopností – slovo trénink se zatím v souvislosti s lezením bralo spíš s posměškem.

Mladá generace krasových lezců však posunula lezecký trend zase o kus dál. Z pokusů o volné lezení s občasným držením skob v těžkých krocích se postupně přešlo k čistě volnému lezení. Honza „Drobek“ Krch přitáhl ze zahraničí pojmy jako AF, RP, onsight, nebo RK/JOJO styl (po pádu lezec nechá lano v posledním dosaženém jištění a po spuštění do místa, kde se dá stát bez pomoci rukou, cestu doleze bez odpočinku, pozn. red.) Díky těmto čerstvě definovaným lezeckým stylům se začaly otevírat nové možnosti.

PŘEDEHRA

Na začátku osmdesátých let ještě o závodění na obtížnost nemohla být ani řeč. Alespoň ne v tehdejším Československu. Z doslechu byly známy závody na Krymu, kde lezci Sovětského svazu zdolávali ve svých galoškách (obuv podobná ořezaným gumákům, pozn. aut.) stěny vysoké sto až dvě stě metrů v co nejkratším čase. Závodní počátky v Československu byly trochu jinde. Na konci sedmdesátých let se pořádaly takzvané „Závody horolezecké všestrannosti mládeže“. Šlo o dvoudenní akci, během níž týmy mladých horolezců porovnávaly své síly v nejrůznějších disciplínách. Měřila se nejen zdatnost v lezení spáry, ale také rychlost při orientačním běhu se závažím nebo znalosti zdravovědy. Při orientačním běhu měli sportovci pěti až desetikilový batoh na zádech.

U této disciplíny se občas vyskytl drobný nešvar. Batohy se vážily při startu a následně v cíli. „Jaké bylo překvapení, když něčí batoh na konci závodu vážil o tři kila více!“ vzpomíná na toto období krasový lezec Pavel Weisser. To bylo krajně podezřelé. Při zdravovědě se zase hodnotil způsob záchrany anduly po zásahu elektrickým proudem.

Se samostatnými závody přišel až kolem roku 1984 Igor Koller, dlouholetý předseda slovenského JAMESu. Lezlo se několik cest ve Sloupu a vítězem se stal lezec Ivan Sekaj. Igor Koller však závody téměř vůbec nepropagoval a téměř nikdo z krasových lezců o nich nevěděl. Příchod pořádného závodění na obtížnost se však rychle blížil.

Jak uvidíš v článku, závody na konci osmdesátek se od těch dnešních hodně lišily. Ať už pravidly, způsobem hodnocení nebo zmíněným přístupem závodníků k tréninku. Jejich postupný vývoj představí lezci z různých koutů tehdejšího Československa, kteří se jich účastnili v roli organizátorů, závodníků nebo fotografů.

V „HRADNÍ SPÁŘE“ NEZAPRŠÍ

První oficiální závody proběhly v roce 1986 ve dvou zářijových dnech. Pořádal je oddíl Lokomotiva Brno, který se do organizace obul naplno. Brňáci sehnali rozhodčí, fotografy, vybrali nejtěžší cesty v oblasti a na vědomost se dalo, že celá sláva propukne v sobotu prvního září. Kvalifikace se lezla v Buči na vybraných cestách. Lezci se rozdělili do skupin, a kdo se dostal nejvýš, postupoval do nedělního finále.

Jenže nedělní ráno propršelo.

„V neděli prší a finále se odvolává. Vyhlásí se včerejší výsledky. Pak přestalo, tak se odvolalo odvolání. Jedem rychle k jeskyni Lidomorně. V jejím portále se finále uskuteční,“ popisuje ve svém deníku jeden z fotografů Honza Vlasák.

• Na finálové klání vzpomíná Mára Žák:
  Kumšt vylézt „Hradní spáru“ (10-) v Lidomorně spočíval v tom, že nikdo nevěděl, jak se počáteční boulder leze. Ještě před závody ho předlezl Jindra Šustr, řečený Čumpelík, protože cestu zkoušel už dříve. Všichni se na něho dívali, aby věděli, jak na to. A pak se začalo závodit. Svišť ten boulder vylezl a ještě se dostal asi o tři kroky nad něj. Čumpelík přelezl boulder a spadl. Zdenál Konečný to lezl jinak – dosáhl kousek dál, a proto si myslím, že byl tenkrát třetí. Na těch závodech byli skoro všichni: Tomáš Čada, Čermák, Náhlík, Michal Antoš, Zdenál Konečný, Pavel Weisser s Danou, Svišť, Jirka „Blboň“ Nešpor, Jindra Hudeček, já a pár Zlíňáků.
  
  
• Svůj pohled vítěze 1986 líčí Tomáš „Svišť“ Pilka:
  Do finále se vybrala cesta, kterou nikdo neznal, bylo to někde u „Souhry náhod“ (8+/9-). Pršelo, a tak se finále zrušilo. Nakonec se lezla „Hradní spára“, kterou jsem znal. A vyhrál jsem to. Nelezlo se na onsight, každý lezec měl tři pokusy. Navíc se na sebe mohli závodníci dívat. Z dnešního pohledu to nebyl úplně neobjektivnější způsob. Hodnotilo se, kdo vyleze nejvýš.

„Při tanci se nejvíc zničil Drobek. Trsal s kočkou asi o 20 let mladší moře hodin non stop. Do finále se nedostala, takže zítra nemusí být fit.“ zápisky Honzy Vlasáka

Svišťovo vítězství s sebou neslo pár protestů. Brňáci byli ve výhodě, místní cesty totiž znali. Navíc byl Svišť jeden z mála, kdo v té době na lezení trénoval. Měl doma nad dveřmi pověšenou desku s dírkami a lištami. „My jsme Sviště popichovali, že shybuje. My ostatní jsme lezli podle našich fyzických schopností – tehdy se netrénovalo. Ale taky to z nás Svišť dotáhl nejdál,“ směje se Pavel Weisser, který se zúčastnil většiny krasových závodů v různých rolích. „Vzpomínám si, jak stojíme pod deštníkama a díváme se na tu ‘Hradní’. Na Holštejně a později i ve Sloupu se měřila dosažená výška teodolitem. Byli tam vždycky dva chlapi, viseli na laně a ukazovali, kam nejvýš lezec dosáhl.“

Druhý ročník krasových závodů se do paměti závodníků příliš nezapsal. Pršelo, všude čvachtalo bahno a navíc se spousta loňských lezců z různých důvodů nedostavila. Tradice se však nedala zanedbat, a tak se alespoň hotel Lipovec otřásal v základech při bujarém křepčení všech zúčastněných. Nedělní finále se neslo v podobném duchu jako poprvé a znovu se kvůli nepříznivému počasí lezla známá ‘Hradní spára’. Tentokrát zvítězil Zdenál Konečný, který dolezl do podobného bodu jako loňský vítěz.

ODSKOK PŘED HIMÁLAJEM

Třetí ročník se takticky přesunul na květen. Sjeli se tu horolezci připravující se na odjezd do Himálaje včetně Míry Šmída – na toho vzpomíná tehdejší pražský závodník Standa Rataj: „Mirkovi to na vápně moc nešlo. Lezl tam nějakou šestku v kopačkách a my jsme se divili, jelikož jsme měli zafixovaný, že Mirek Šmíd je borec. Pak tam tak chodil okolo a stěžoval si: ‘Kam to lezení spěje?’“ Po cestě z Itálie se tu zastavila také skupina slovenských horolezců v čele s jejich manažerem Igorem Kollerem. Vyskočili z vlaku, aby si mohli zazávodit a pak pokračovali v cestě domů.

Oproti prvním ročníkům se změnil systém hodnocení. Při sobotní kvalifikaci konající se ve Sloupu dostal každý závodník kartičku a sbíral do ní body na vybraných cestách. Hodnotila se výška, do níž závodník dolezl. Úderem sedmnácté hodiny závody skončily, a kdo měl nejvíc bodů, postoupil do nedělního finále.

• Tehdy osmnáctiletý Jirka „Blboň“ Nešpor popisuje závody v roce 1988:
  Cesty byly vymezený. Byly tam přidělaný barevný stužky, kudy jsi mohl lézt. To se teprve začínalo lézt volně. Tehdy ne všichni dolezli nahoru. Na závody přijeli i nějací Slováci. Byl tam dokonce Rudo Mihál. Oddíly posílaly svoje nejlepší. Spalo se v hotelu Na Lipovci, kde pak proběhl parádní mejdan. Všichni se zlili. Druhý den se mělo závodit, ale ráno se ještě trochu kalilo a pak se všichni plácali do kopce na Holštejn.
  
  

Finálovkou se měla stát cesta „Princ a Chuďas“ (9-) od Čumpelíka. Sveťo Poláček vylezl cestu téměř na onsight, ale těsně pod topem urval chyt. Ostatní finalisté by tedy měli jiné podmínky, a tak se muselo uskutečnit superfinále. Tentokrát se lezla narovnaná varianta „Hradní spáry“.

„Bylo to bojovné. Když se závodilo, tak se závodilo. Hromada lidí kolem! První skončil Rudo Mihál. A po závodě jsme se rovnou pobalili a pokračovali jsme v návratu domů. Smutnou vzpomínkou je, že rok po závodech se Sveťo Poláček zabil při výškovkách. Byl to jeden z našich nejtalentovanějších lezců,“ uzavírá vzpomínání Ruda Tefelner, který si ze závodů odvážel zpátky na Slovensko stříbrnou medaili.

„Zdenál byl včera fest ožralej. Údajně to zrobil proto, aby měl výmluvu, až dnes nevyhraje. Poleze se totiž cesta, kterou nemá nacvičenou.“ zápisky Honzy Vlasáka

Všeobecná atmosféra krasových závodů byla skvělá. Na závodníky se chodila dívat kvanta diváků, každý byl zvědavý, jak se vybrané cesty lezou volně. Každý ročník měl také ženskou kategorii a některých ročníků se účastnili lezci a lezkyně ze zahraničí. „Jeden rok přijeli na závod Rusové,“ dodává Pavel Weisser, „pamatuju si jejich trenéra, jak tam sedí na kastlích od piva, pije lahváče a volá na ten svůj mančaft megafonem. Vždycky, když některému lezci docházelo a už se ve stěně klepal, tak na něho volal: ‚Maladěněc, tibě nado prajti!’ (‚Chlapče, musíš pokračovat!’)“

SKOKAN ROKU

V květnu 1989 se uskutečnily poslední závody na obtížnost pořádané přímo ve skalách. Kvalifikace proběhla ve Sloupu a finále o den později v Rudici. Dorazili například vítěz předchozího ročníku Rudo Mihál, Ruda Tefelner, Tomáš Čada, Peter Ondrejovič, Mára Žák a mnoho dalších.

Do kvalifikační soboty bylo zařazeno třináct až patnáct cest jako třeba „Rogallo“ (8-), „Cesta černých“ (7), „Cesta bílých“ (7+), „Předstartovní“ (9-), „Indie“ (7-), „Čína“ (8) nebo „No Future“ (9-).

U čtvrtého ročníku se příprava na závody posunula zase o kus dál…

• Mára Žák vzpomíná, jaké změny přinesl čtvrtý ročník:
  Všichni věděli, že se polezou tyto cesty. Týden předtím tam najeli Pražáci a Slováci a zkoušeli to. Normálně to trénovali. My jsme jako domácí měli velkou výhodu. No a při závodech se porovnávalo, kdo toho vylezl nejvíc a nejdál. Ti, co postupovali do finále, vylezli skoro všechno. Já jsem vylezl všechno kromě „Předstartovní“ a „No future“ a spolu s dalšími sedmi jsem postoupil do finále. Ty dvě cesty dali dva nebo tři lezci – myslím, že Rudo Mihál a Tufi. V neděli v Rudici se lezl „Výlov“ (7-), „Šípková Růženka“ (8) a „Jasná páka“ (8-). V té „Růžence“, tam je těžkej krok, to vylezl akorát Čada, Tufi a Mihál. Tihle tři postoupili do superfinále a čekala je superfinálovka „Možnost volby“ (9+). Vyhrál Tomáš Čada a Tufi byl druhej. V té „Možnosti volby“ nabereš jednou rukou spoďák, druhou rukou takovou dírku a můžeš skočit. Tufi tu cestu lezl a v tomhle kroku skončil. Čada nabral ty dva chyty, z nich ještě skočil, plácl a to se mu započítalo.

SOUBOJ O PÍLÍŘ

Poslední ročník velkých závodů na obtížnost, který v článku představíme, proběhl v Bystrci na fašistickém pilíři roku 1990. Po revoluci se atmosféra ve společnosti uvolnila a lezeckému světu přinesla novou vlnu inspirace ze Západu.

• V organizátorském týdnu se angažoval Ivoš Doušek, který sháněl sponzory.
  První závody probíhaly na skalách. Vybíraly se hodně těžké věci, které nebyly vůbec lezené, nebo se dřív lezly jenom pomocí skob. Na závodech už se všechno lezlo volně. A závody na pilíři, ty byly z těch všech největší. Už se to dělalo profesionálně – umělé chyty, umělé stupy. Jednalo se o akci českých a slovenských lezců. Sjížděli se tam lidi z celé republiky. Kolem pilíře byly stánky s lezeckými věcmi. Celý pilíř byl barevný, oblepený bannery, které jsme vlastnoručně vyráběli pro sponzory jako reklamu. A já jsem v té době sponzory sháněl. Jezdil jsem na Západ na výstavy, které byly v Mnichově, a spojil jsem se tam s různými firmami. Dávali nám materiál na závody, který fungoval jako ceny. Dostali jsme třeba lezečky Hanwag a nějaká lana. Tehdy nebylo moc prachů a každé lano bylo velkou vzácností. Tahle akce proběhla aspoň dvakrát a pak se závody začaly přesouvat do hal. (Viz rozhovor s Aldou Morávkem, pozn. red.)
  
  Na závodech se objevili lezci jako Rudo Mihál nebo Tomáš Čada. Ti se utkali na pilíři, který má asi 25 metrů, v superfinále o první místo. Dávali to dokonce v televizi. Diváci lehali na znak a dívali se vleže, aby neměli vykroucenou hlavu. Pilíř je nahoře spojený takovým velkým betonovým překladem, a přes ten se lezlo vodorovně, respektive traverzovalo. Ti lepší lezci spadli na začátku traverzu, jenom tihle dva, Mihál a Čada, ho přelezli až na konec. Byl to slavný souboj, na který jsme se všichni dívali se zatajeným dechem.

__________