PRVNÍ LEZECKÉ ZÁVODY

VROZENÉ SCHOPNOSTI

Nový vítr vle­těl do Morav­ské­ho kra­su. Psa­la se dru­há polo­vi­na osm­de­sá­tých let a leze­ní se poma­lu pře­stá­va­lo brát jen jako pří­pra­va na hor­ské expe­di­ce. Kaž­dý však stá­le lezl pod­le svých vro­ze­ných schop­nos­tí – slo­vo tré­nink se zatím v sou­vis­los­ti s leze­ním bra­lo spíš s posměš­kem.

Mla­dá gene­ra­ce kra­so­vých lez­ců však posu­nu­la lezec­ký trend zase o kus dál. Z poku­sů o vol­né leze­ní s občas­ným drže­ním skob v těž­kých kro­cích se postup­ně pře­šlo k čis­tě vol­né­mu leze­ní. Hon­za „Dro­bek“ Krch při­tá­hl ze zahra­ni­čí pojmy jako AF, RP, onsi­ght, nebo RK/JOJO styl (po pádu lezec nechá lano v posled­ním dosa­že­ném jiš­tě­ní a po spuš­tě­ní do mís­ta, kde se dá stát bez pomo­ci rukou, ces­tu dole­ze bez odpo­čin­ku, pozn. red.) Díky těm­to čer­s­tvě defi­no­va­ným lezec­kým sty­lům se zača­ly ote­ví­rat nové mož­nos­ti.

PŘEDEHRA

Na začát­ku osm­de­sá­tých let ješ­tě o závo­dě­ní na obtíž­nost nemoh­la být ani řeč. Ale­spoň ne v teh­dej­ším Čes­ko­slo­ven­sku. Z dosle­chu byly zná­my závo­dy na Kry­mu, kde lez­ci Sovět­ské­ho sva­zu zdo­lá­va­li ve svých galoš­kách (obuv podob­ná oře­za­ným gumá­kům, pozn. aut.) stě­ny vyso­ké sto až dvě stě met­rů v co nej­krat­ším čase. Závod­ní počát­ky v Čes­ko­slo­ven­sku byly tro­chu jin­de. Na kon­ci sedm­de­sá­tých let se pořá­da­ly tak­zva­né „Závo­dy horo­le­zec­ké vše­stran­nos­ti mlá­de­že“. Šlo o dvou­den­ní akci, během níž týmy mla­dých horo­lez­ců porov­ná­va­ly své síly v nej­růz­něj­ších dis­ci­plí­nách. Měři­la se nejen zdat­nost v leze­ní spá­ry, ale také rych­lost při ori­en­tač­ním běhu se záva­žím nebo zna­los­ti zdra­vo­vě­dy. Při ori­en­tač­ním běhu měli spor­tov­ci pěti až dese­ti­ki­lo­vý batoh na zádech.

U této dis­ci­plí­ny se občas vysky­tl drob­ný nešvar. Bato­hy se váži­ly při star­tu a násled­ně v cíli. „Jaké bylo pře­kva­pe­ní, když něčí batoh na kon­ci závo­du vážil o tři kila více!“ vzpo­mí­ná na toto obdo­bí kra­so­vý lezec Pavel Weis­ser. To bylo kraj­ně pode­zře­lé. Při zdra­vo­vě­dě se zase hod­no­til způ­sob záchra­ny andu­ly po zása­hu elek­tric­kým prou­dem.

Se samo­stat­ný­mi závo­dy při­šel až kolem roku 1984 Igor Koller, dlou­ho­le­tý před­se­da slo­ven­ské­ho JAME­Su. Lezlo se něko­lik cest ve Slou­pu a vítě­zem se stal lezec Ivan Sekaj. Igor Koller však závo­dy téměř vůbec nepro­pa­go­val a téměř nikdo z kra­so­vých lez­ců o nich nevě­děl. Pří­chod pořád­né­ho závo­dě­ní na obtíž­nost se však rych­le blí­žil.

Jak uvi­díš v člán­ku, závo­dy na kon­ci osm­de­sá­tek se od těch dneš­ních hod­ně liši­ly. Ať už pra­vi­dly, způ­so­bem hod­no­ce­ní nebo zmí­ně­ným pří­stu­pem závod­ní­ků k tré­nin­ku. Jejich postup­ný vývoj před­sta­ví lez­ci z růz­ných kou­tů teh­dej­ší­ho Čes­ko­slo­ven­ska, kte­ří se jich účast­ni­li v roli orga­ni­zá­to­rů, závod­ní­ků nebo foto­gra­fů.

V „HRADNÍ SPÁŘE“ NEZAPRŠÍ

Prv­ní ofi­ci­ál­ní závo­dy pro­běh­ly v roce 1986 ve dvou záři­jo­vých dnech. Pořá­dal je oddíl Loko­mo­ti­va Brno, kte­rý se do orga­ni­za­ce obul napl­no. Brňá­ci sehna­li roz­hod­čí, foto­gra­fy, vybra­li nej­těž­ší ces­ty v oblas­ti a na vědo­most se dalo, že celá slá­va pro­puk­ne v sobo­tu prv­ní­ho září. Kva­li­fi­ka­ce se lez­la v Buči na vybra­ných cestách. Lez­ci se roz­dě­li­li do sku­pin, a kdo se dostal nej­výš, postu­po­val do neděl­ní­ho finá­le.

Jen­že neděl­ní ráno pro­pr­še­lo.

„V nedě­li prší a finá­le se odvo­lá­vá. Vyhlá­sí se vče­rej­ší výsled­ky. Pak pře­sta­lo, tak se odvo­la­lo odvo­lá­ní. Jedem rych­le k jes­ky­ni Lido­mor­ně. V jejím por­tá­le se finá­le usku­teč­ní,“ popi­su­je ve svém dení­ku jeden z foto­gra­fů Hon­za Vla­sák.

• Na finá­lo­vé klá­ní vzpo­mí­ná Mára Žák:
  Kumšt vylézt „Hrad­ní spá­ru“ (10-) v Lido­mor­ně spo­čí­val v tom, že nikdo nevě­děl, jak se počá­teč­ní boul­der leze. Ješ­tě před závo­dy ho před­le­zl Jin­d­ra Šustr, řeče­ný Čum­pe­lík, pro­to­že ces­tu zkou­šel už dří­ve. Všich­ni se na něho díva­li, aby vědě­li, jak na to. A pak se zača­lo závo­dit. Svišť ten boul­der vyle­zl a ješ­tě se dostal asi o tři kro­ky nad něj. Čum­pe­lík pře­le­zl boul­der a spa­dl. Zde­nál Koneč­ný to lezl jinak – dosá­hl kou­sek dál, a pro­to si mys­lím, že byl ten­krát tře­tí. Na těch závo­dech byli sko­ro všich­ni: Tomáš Čada, Čer­mák, Náh­lík, Michal Antoš, Zde­nál Koneč­ný, Pavel Weis­ser s Danou, Svišť, Jir­ka „Blboň“ Nešpor, Jin­d­ra Hude­ček, já a pár Zlíňá­ků.
  
  
• Svůj pohled vítě­ze 1986 líčí Tomáš „Svišť“ Pil­ka:
  Do finá­le se vybra­la ces­ta, kte­rou nikdo neznal, bylo to někde u „Sou­hry náhod“ (8+/9-). Prše­lo, a tak se finá­le zru­ši­lo. Nako­nec se lez­la „Hrad­ní spá­ra“, kte­rou jsem znal. A vyhrál jsem to. Nelezlo se na onsi­ght, kaž­dý lezec měl tři poku­sy. Navíc se na sebe moh­li závod­ní­ci dívat. Z dneš­ní­ho pohle­du to nebyl úpl­ně neob­jek­tiv­něj­ší způ­sob. Hod­no­ti­lo se, kdo vyle­ze nej­výš.

„Při tan­ci se nej­víc zni­čil Dro­bek. Trsal s koč­kou asi o 20 let mlad­ší moře hodin non stop. Do finá­le se nedo­sta­la, tak­že zít­ra nemu­sí být fit.“ zápis­ky Hon­zy Vla­sá­ka

Sviš­ťo­vo vítěz­ství s sebou nes­lo pár pro­tes­tů. Brňá­ci byli ve výho­dě, míst­ní ces­ty totiž zna­li. Navíc byl Svišť jeden z mála, kdo v té době na leze­ní tré­no­val. Měl doma nad dveř­mi pově­še­nou des­ku s dír­ka­mi a lišta­mi. „My jsme Sviš­tě popi­cho­va­li, že shy­bu­je. My ostat­ní jsme lez­li pod­le našich fyzic­kých schop­nos­tí – teh­dy se netré­no­va­lo. Ale taky to z nás Svišť dotá­hl nej­dál,“ smě­je se Pavel Weis­ser, kte­rý se zúčast­nil vět­ši­ny kra­so­vých závo­dů v růz­ných rolích. „Vzpo­mí­nám si, jak sto­jí­me pod dešt­ní­ka­ma a dívá­me se na tu ‘Hrad­ní’. Na Hol­štej­ně a poz­dě­ji i ve Slou­pu se měři­la dosa­že­ná výš­ka teo­do­li­tem. Byli tam vždyc­ky dva chla­pi, vise­li na laně a uka­zo­va­li, kam nej­výš lezec dosá­hl.“

Dru­hý roč­ník kra­so­vých závo­dů se do pamě­ti závod­ní­ků pří­liš neza­psal. Prše­lo, všu­de čvach­ta­lo bahno a navíc se spous­ta loň­ských lez­ců z růz­ných důvo­dů nedo­sta­vi­la. Tra­di­ce se však neda­la zanedbat, a tak se ale­spoň hotel Lipo­vec otřá­sal v zákla­dech při bujarém křepče­ní všech zúčast­ně­ných. Neděl­ní finá­le se nes­lo v podob­ném duchu jako popr­vé a zno­vu se kvů­li nepří­z­ni­vé­mu poča­sí lez­la zná­má ‘Hrad­ní spá­ra’. Ten­to­krát zví­tě­zil Zde­nál Koneč­ný, kte­rý dole­zl do podob­né­ho bodu jako loň­ský vítěz.

ODSKOK PŘED HIMÁLAJEM

Tře­tí roč­ník se tak­tic­ky pře­su­nul na kvě­ten. Sje­li se tu horo­lez­ci při­pra­vu­jí­cí se na odjezd do Himá­la­je včet­ně Míry Šmí­da – na toho vzpo­mí­ná teh­dej­ší praž­ský závod­ník Stan­da Rataj: „Mir­ko­vi to na váp­ně moc nešlo. Lezl tam něja­kou šest­ku v kopač­kách a my jsme se divi­li, jeli­kož jsme měli zafi­xo­va­ný, že Mirek Šmíd je borec. Pak tam tak cho­dil oko­lo a stě­žo­val si: ‘Kam to leze­ní spě­je?’“ Po ces­tě z Itá­lie se tu zasta­vi­la také sku­pi­na slo­ven­ských horo­lez­ců v čele s jejich mana­že­rem Igo­rem Kolle­rem. Vysko­či­li z vla­ku, aby si moh­li zazá­vo­dit a pak pokra­čo­va­li v ces­tě domů.

Opro­ti prv­ním roč­ní­kům se změ­nil sys­tém hod­no­ce­ní. Při sobot­ní kva­li­fi­ka­ci kona­jí­cí se ve Slou­pu dostal kaž­dý závod­ník kar­tič­ku a sbí­ral do ní body na vybra­ných cestách. Hod­no­ti­la se výš­ka, do níž závod­ník dole­zl. Úde­rem sedm­nác­té hodi­ny závo­dy skon­či­ly, a kdo měl nej­víc bodů, postou­pil do neděl­ní­ho finá­le.

• Teh­dy osm­nác­ti­le­tý Jir­ka „Blboň“ Nešpor popi­su­je závo­dy v roce 1988:
  Ces­ty byly vyme­ze­ný. Byly tam při­dě­la­ný barev­ný stuž­ky, kudy jsi mohl lézt. To se tepr­ve začí­na­lo lézt vol­ně. Teh­dy ne všich­ni dolez­li naho­ru. Na závo­dy při­je­li i něja­cí Slo­vá­ci. Byl tam dokon­ce Rudo Mihál. Oddí­ly posí­la­ly svo­je nej­lep­ší. Spa­lo se v hote­lu Na Lipo­v­ci, kde pak pro­bě­hl parád­ní mejdan. Všich­ni se zli­li. Dru­hý den se mělo závo­dit, ale ráno se ješ­tě tro­chu kali­lo a pak se všich­ni plá­ca­li do kop­ce na Hol­štejn.
  
  

Finá­lov­kou se měla stát ces­ta „Princ a Chuďas“ (9-) od Čum­pe­lí­ka. Sve­ťo Polá­ček vyle­zl ces­tu téměř na onsi­ght, ale těs­ně pod topem urval chyt. Ostat­ní fina­lis­té by tedy měli jiné pod­mín­ky, a tak se muse­lo usku­teč­nit super­fi­ná­le. Ten­to­krát se lez­la narov­na­ná vari­an­ta „Hrad­ní spá­ry“.

„Bylo to bojov­né. Když se závo­di­lo, tak se závo­di­lo. Hro­ma­da lidí kolem! Prv­ní skon­čil Rudo Mihál. A po závo­dě jsme se rov­nou poba­li­li a pokra­čo­va­li jsme v návra­tu domů. Smut­nou vzpo­mín­kou je, že rok po závo­dech se Sve­ťo Polá­ček zabil při výš­kov­kách. Byl to jeden z našich nej­ta­len­to­va­něj­ších lez­ců,“ uza­ví­rá vzpo­mí­ná­ní Ruda Tefel­ner, kte­rý si ze závo­dů odvá­žel zpát­ky na Slo­ven­sko stří­br­nou medai­li.

„Zde­nál byl vče­ra fest ožra­lej. Údaj­ně to zro­bil pro­to, aby měl výmlu­vu, až dnes nevy­hra­je. Pole­ze se totiž ces­ta, kte­rou nemá nacvi­če­nou.“ zápis­ky Hon­zy Vla­sá­ka

Vše­o­bec­ná atmo­sfé­ra kra­so­vých závo­dů byla skvě­lá. Na závod­ní­ky se cho­di­la dívat kvan­ta divá­ků, kaž­dý byl zvě­da­vý, jak se vybra­né ces­ty lezou vol­ně. Kaž­dý roč­ník měl také žen­skou kate­go­rii a někte­rých roč­ní­ků se účast­ni­li lez­ci a lez­ky­ně ze zahra­ni­čí. „Jeden rok při­je­li na závod Ruso­vé,“ dodá­vá Pavel Weis­ser, „pama­tu­ju si jejich tre­né­ra, jak tam sedí na kas­tlích od piva, pije lah­vá­če a volá na ten svůj man­čaft mega­fo­nem. Vždyc­ky, když někte­ré­mu lez­ci dochá­ze­lo a už se ve stě­ně kle­pal, tak na něho volal: ‚Mala­dě­něc, tibě nado praj­ti!’ (‚Chlap­če, musíš pokra­čo­vat!’)“

SKOKAN ROKU

V květ­nu 1989 se usku­teč­ni­ly posled­ní závo­dy na obtíž­nost pořá­da­né pří­mo ve ska­lách. Kva­li­fi­ka­ce pro­běh­la ve Slou­pu a finá­le o den poz­dě­ji v Rudi­ci. Dora­zi­li napří­klad vítěz před­cho­zí­ho roč­ní­ku Rudo Mihál, Ruda Tefel­ner, Tomáš Čada, Peter Ondrejo­vič, Mára Žák a mno­ho dal­ších.

Do kva­li­fi­kač­ní sobo­ty bylo zařa­ze­no tři­náct až pat­náct cest jako tře­ba „Rogallo“ (8-), „Ces­ta čer­ných“ (7), „Ces­ta bílých“ (7+), „Před­star­tov­ní“ (9-), „Indie“ (7-), „Čína“ (8) nebo „No Futu­re“ (9-).

U čtvr­té­ho roč­ní­ku se pří­pra­va na závo­dy posu­nu­la zase o kus dál…

• Mára Žák vzpo­mí­ná, jaké změ­ny při­ne­sl čtvr­tý roč­ník:
  Všich­ni vědě­li, že se pole­zou tyto ces­ty. Týden před­tím tam naje­li Pra­žá­ci a Slo­vá­ci a zkou­še­li to. Nor­mál­ně to tré­no­va­li. My jsme jako domá­cí měli vel­kou výho­du. No a při závo­dech se porov­ná­va­lo, kdo toho vyle­zl nej­víc a nej­dál. Ti, co postu­po­va­li do finá­le, vylez­li sko­ro všech­no. Já jsem vyle­zl všech­no kro­mě „Před­star­tov­ní“ a „No futu­re“ a spo­lu s dal­ší­mi sed­mi jsem postou­pil do finá­le. Ty dvě ces­ty dali dva nebo tři lez­ci – mys­lím, že Rudo Mihál a Tufi. V nedě­li v Rudi­ci se lezl „Výlov“ (7-), „Šíp­ko­vá Růžen­ka“ (8) a „Jas­ná páka“ (8-). V té „Růžen­ce“, tam je těž­kej krok, to vyle­zl ako­rát Čada, Tufi a Mihál. Tihle tři postou­pi­li do super­fi­ná­le a čeka­la je super­fi­ná­lov­ka „Mož­nost vol­by“ (9+). Vyhrál Tomáš Čada a Tufi byl dru­hej. V té „Mož­nos­ti vol­by“ nabe­reš jed­nou rukou spoďák, dru­hou rukou tako­vou dír­ku a můžeš sko­čit. Tufi tu ces­tu lezl a v tomhle kro­ku skon­čil. Čada nabral ty dva chy­ty, z nich ješ­tě sko­čil, plácl a to se mu zapo­čí­ta­lo.

SOUBOJ O PÍLÍŘ

Posled­ní roč­ník vel­kých závo­dů na obtíž­nost, kte­rý v člán­ku před­sta­ví­me, pro­bě­hl v Bys­tr­ci na fašis­tic­kém pilí­ři roku 1990. Po revo­lu­ci se atmo­sfé­ra ve spo­leč­nos­ti uvol­ni­la a lezec­ké­mu svě­tu při­nes­la novou vlnu inspi­ra­ce ze Zápa­du.

• V orga­ni­zá­tor­ském týd­nu se anga­žo­val Ivoš Dou­šek, kte­rý shá­něl spon­zo­ry.
  Prv­ní závo­dy pro­bí­ha­ly na ska­lách. Vybí­ra­ly se hod­ně těž­ké věci, kte­ré neby­ly vůbec leze­né, nebo se dřív lez­ly jenom pomo­cí skob. Na závo­dech už se všech­no lezlo vol­ně. A závo­dy na pilí­ři, ty byly z těch všech nej­vět­ší. Už se to děla­lo pro­fe­si­o­nál­ně – umě­lé chy­ty, umě­lé stu­py. Jed­na­lo se o akci čes­kých a slo­ven­ských lez­ců. Sjíž­dě­li se tam lidi z celé repub­li­ky. Kolem pilí­ře byly stán­ky s lezec­ký­mi věc­mi. Celý pilíř byl barev­ný, oble­pe­ný ban­ne­ry, kte­ré jsme vlast­no­ruč­ně vyrá­bě­li pro spon­zo­ry jako rekla­mu. A já jsem v té době spon­zo­ry shá­něl. Jez­dil jsem na Západ na výsta­vy, kte­ré byly v Mni­cho­vě, a spo­jil jsem se tam s růz­ný­mi fir­ma­mi. Dáva­li nám mate­ri­ál na závo­dy, kte­rý fun­go­val jako ceny. Dosta­li jsme tře­ba lezeč­ky Hanwag a něja­ká lana. Teh­dy neby­lo moc pra­chů a kaž­dé lano bylo vel­kou vzác­nos­tí. Tahle akce pro­běh­la aspoň dva­krát a pak se závo­dy zača­ly pře­sou­vat do hal. (Viz roz­ho­vor s Aldou Moráv­kem, pozn. red.)
  
  Na závo­dech se obje­vi­li lez­ci jako Rudo Mihál nebo Tomáš Čada. Ti se utka­li na pilí­ři, kte­rý má asi 25 met­rů, v super­fi­ná­le o prv­ní mís­to. Dáva­li to dokon­ce v tele­vi­zi. Divá­ci leha­li na znak a díva­li se vle­že, aby nemě­li vykrou­ce­nou hla­vu. Pilíř je naho­ře spo­je­ný tako­vým vel­kým beto­no­vým pře­kla­dem, a přes ten se lezlo vodo­rov­ně, respek­ti­ve tra­ver­zo­va­lo. Ti lep­ší lez­ci spad­li na začát­ku tra­ver­zu, jenom tihle dva, Mihál a Čada, ho pře­lez­li až na konec. Byl to slav­ný sou­boj, na kte­rý jsme se všich­ni díva­li se zata­je­ným dechem.

__________