HOROLEZCI NA PADÁKU

HOREČKA FESŤÁKU 89

Jest­li někdo zapyt­lil něja­kou ces­tu, bylo momen­tál­ně úpl­ně mimo mísu. Na Fes­ťá­ku 1989 trá­pi­lo horo­lez­ce něco jiné­ho – zachvá­ti­la je horeč­ka para­al­pi­nis­mu. „Všich­ni mlu­ví o veli­kos­ti, bar­vě, tva­ru a typu padá­ků, ges­ty uka­zu­jí naho­ze­ní padá­ku, start, zatá­če­ní, spi­rá­ly, při­stá­va­cí mané­vr. Dis­ku­tu­je se o nej­lep­ších teré­nech na létá­ní, o čet­ných zra­ně­ních a o špi­tá­lech, kte­ré pro­vá­ze­jí život býva­lých lez­ců,“ vzpo­mí­nal na tohle léto Mirek „Lanč“ Šmíd, kte­rý k nám při­tá­hl padák ze Zápa­du jako úpl­ně prv­ní.

Když „Lanč“ s kama­rá­dy popr­vé „létal“ na sjez­dov­ce v Macho­vě, psal se čer­ven 1987. Pak kří­d­lo vzal na Krá­lo­vec­ký Špi­čák u Žac­lé­ře, kde mu ho zku­še­ní roga­lis­té chtě­li sebrat, aby mla­dí­ko­vi zachrá­ni­li život. Nene­chal se a před­ve­dl jim hlad­ké při­stá­ní. „Vytu­šil jsem, že létat na padá­ku je vět­ší vzrů­šo než leze­ní,“ píše ve svém člán­ku (Hotejl 1/1989, pozn. aut.). Čer­s­tvě zami­lo­ván si Míra Šmíd při­ba­lil výba­vič­ku s sebou do vla­ku na Kav­kaz, kam se vydal hned zhru­ba za měsíc po svém prv­ním čes­kém létá­ní.

V hla­vě měl jedi­ný cíl – jako pták se dostat z hory Bže­duch, kte­rá měří 4270 m n. m. „Věděl jsem, že o padá­ku, vzdu­chu, ter­mi­ce, hor­ských větr­ných prou­dech apod. nevím vůbec nic. Bylo mi jas­né, že je to dost nebez­peč­né, ale bylo mi také napros­to jas­né, že pole­tím.“ A tak se také sta­lo. Míra tvr­dě při­stál do kame­ní na moré­ně a měl štěs­tí, že ruš­tí kama­rá­di zpo­zo­ro­va­li, kde přes­ně leží. Pak už to šlo násle­dov­ně: nosít­ka – základ­ní tábor – týden v rus­ké nemoc­ni­ci – trans­port přes Mosk­vu – chi­rur­gie v Trut­no­vě – tři­cet dní na zádech – zim­ní rekon­va­lescen­ce…

S Mírou už si bohu­žel o začát­cích létá­ní u nás nepo­po­ví­dá­me, ale tuhle divo­kou dobu pro­ži­lo ješ­tě něko­lik dal­ších horo­lez­ců. V ten samý rok začal s prv­ní­mi poku­sy Vašek Šata­va star­ší, kte­rý si poří­dil model Alka od klu­bu baló­no­vé­ho létá­ní v Brně a padá­ky pak sám dlou­hou dobu šil. Před revo­lu­cí už na kří­d­le létal himá­la­jis­ta Jarýk Stej­skal a his­to­ric­ky prv­ní­ho sle­tu Sněž­ky 10. břez­na 1988 se účast­nil spo­leč­ně s Mírou Šmí­dem také Joska Rakon­caj, kte­rý k nám dove­zl prv­ní zahra­nič­ní elip­su. Tito tři zástup­ci prv­ní vlny plus Jir­ka „Prcas“ Sla­vík pově­dí v člán­ku, jak to teh­dy osob­ně pro­ží­va­li.

Mimo­cho­dem, na pře­lo­mu 90. let se ješ­tě řeši­lo, zda budou mít padáč­ká­ři samo­stat­nou sek­ci v rám­ci ČHS. Za Vaš­kem Šata­vou na onom Fes­ťá­ku pod­le vyprá­vě­ní při­šel teh­dej­ší před­se­da horo­sva­zu a zeptal se: „Vaš­ku, a dalo by se pomo­cí toho kří­d­la sestu­po­vat i z pís­kov­co­vých věží?“

Co dodat? Muse­la to být doba leh­ké nai­vi­ty a vel­ké nezna­los­ti, kdy lidé záro­veň hoře­li zvě­da­vos­tí a tou­hou vyu­žít nově při­chá­ze­jí­cí svo­bo­dy. Záro­veň se všich­ni na kop­cích zna­li, pře­dá­va­li si nej­no­věj­ší poznatky a kří­d­la si pro­dá­va­li mezi sebou. Tiš­tě­ná Mon­ta­na měla v názvu: „časo­pis pro horo­lez­ce, ski­al­pi­nis­ty, skal­ka­ře, vodá­ky a para­al­pi­nis­ty“. Zastu­po­va­la celou tuhle roz­vět­ve­nou rodi­nu dob­ro­dru­hů.

OBKRESLIT, VYLEPŠIT, LETÍME!

VAŠEK ŠATAVA STARŠÍ

Vašek stu­do­val střed­ní i vyso­kou ško­lu v Ústí nad Labem, tak­že blíz­ké ská­ly ho při­vá­bi­ly už v roce 1971. Teh­dy nej­ví­ce lezl v Tisé, kde udě­lal i něko­lik cest a čas­to vyrá­žel do skal s Kar­lem Běli­nou nebo „Prca­sem“ Sla­ví­kem. V Tisé dělal také správ­ce na teh­dej­ší horo­le­zec­ké cha­tě nad kři­žo­vat­kou v pří­jez­du do Tisé. Pak regi­on opus­til, při­že­nil se do Jab­lon­ce nad Nisou a časem opus­til i leze­ní…

Jak ses o létá­ní dozvě­děl?
Občas se ke mně dosta­ly něja­ké kata­lo­gy z cizi­ny, kde byly fot­ky s padá­kem, a ode­bí­ral jsem ang­lic­ký časo­pis Moun­ta­in, kte­rý neby­lo ten­krát úpl­ně leh­ké sehnat. Před­pla­til mi ho jeden kama­rád žijí­cí v emi­gra­ci. Tak­že o létá­ní jsem zpo­čát­ku čer­pal infor­ma­ce hlav­ně ze západ­ních tis­ko­vin.

Co tvůj prv­ní padák – jak se ti ho poda­ři­lo sehnat?
Jako prv­ní kří­d­lo jsme měli Alku, ta neby­la špat­ná. Děla­li ji klu­ci v Brně, v baló­no­vé fir­mě Avi­a­tic. Alky vychá­ze­ly ze ská­ka­cích padá­ků, kte­rým tam při­da­li nepro­dyš­nou vrst­vič­ku. Byly pev­né a těž­ké. Poz­dě­ji Libe­re­čák Milan Bábov­ka obkres­lil někde na par­ko­viš­ti západ­ní padák a udě­lal z toho model Big X – ten měl vel­ké komo­ry, byl cel­kem blbuvzdor­ný a doká­zal si pora­dit v pří­pa­dě sklapnu­tí. To byla ješ­tě éra, než zača­ly elipsy.

Můžeš vyprá­vět, jak pro­bí­hal tvůj prv­ní start v Harra­cho­vě na můst­ku?
Vzal jsem tam s sebou pár kama­rá­dů, tře­ba horo­lez­ce Míru Peče nebo Jar­du Hon­se. Pama­tu­ju si, že lanov­ká­ři nás pořád zva­li na čaj: „Vyve­ze­me vás naho­ru zadar­mo. Zasta­ví­me klid­ně na mezi­sta­ni­ci u bub­nu, abys­te si to moh­li slét­nout.“ Chtě­li nás vidět a vše­li­jak nám pomá­ha­li. Jar­da tam měl něja­ké­ho kámo­še z Japon­ska, kte­rý si to taky zku­sil. (smě­je se) Náš prv­ní let byl s padá­kem, kte­rý měl klouza­vost 1: 4,5 (na 4,5 ule­tě­ných met­rů jeden metr kle­sá­ní, pozn. aut.), tak­že kaž­dá vte­ři­na ve vzdu­chu se počí­ta­la. Pobí­ha­li jsme tam se stop­ka­ma a zbě­si­le je mač­ka­li. Když se poved­lo vydr­žet něja­kých 45 vte­řin ve vzdu­chu, bra­li jsme to jako výkon. Přes jed­nu minu­tu jsme se dostá­va­li až poz­dě­ji na Rané.

Co létá­ní v horách, tam už jste bra­li model Big X?
Je prav­da, že tyhle padá­ky Big X se daly doce­la dob­ře pou­žít i pro někte­ré sestu­py. Jed­nou jsem si ho vzal i na cvi­či­tel­ský kurz v Tatrách, kte­rý jsem vedl. Lezl jsem tam poblíž kur­zis­tů jako „inspek­tor“ (smě­je se) a kou­kal, jak jis­tí a lezou. Dosta­li jsme se nad Slez­ský dóm něja­kou čtyř­kou a pět­kou. Vzal jsem si naho­ru padák, kte­rý jsem si přes tako­vé samo domo kšan­dič­ky s oka­ma při­dě­lal k sedá­ku. „Sestup­te si dolů támhle­tou láv­kou a já si to sle­tím dolů,“ řekl jsem jim. Cvak­nul jsem to na ta svo­je oka, naho­dil a za minut­ku jsem byl ve vzdu­chu. U Slez­ské­ho dómu se dalo při­stát i do kle­če, ta vcel­ku neva­di­la. Šlo jen o to vyta­hat z ní pak ty šňů­ry. Těch ale neby­lo tolik, co mají padá­ky dneska, tak ses z kle­če doká­zal cel­kem v poho­dě vymo­tat.

Jak pokra­čo­val vývoj kří­del?
S prv­ní lep­ší elip­sou při­šel Joska Rakon­caj, sehnal si model Cor­niche. Ten jsme také oko­pí­ro­va­li, když jsme se dosta­li těs­ně před revo­lu­cí do Fran­cie a míst­ní klu­ci tam s ním léta­li. Namě­řil a obkres­lil jsem všech­no, co se dalo, a pak jsem pod­kla­dy pře­dal Mila­nu Bábov­ko­vi. On to vzal na prk­no, roz­pra­co­val to a za pár dní při­ne­sl šab­lo­ny, ať to pod­le nich uši­ju. Tak jsem to ušil a sešli jsme se tady v Hod­ko­vi­cích na zku­šeb­ní lety. A byl na svě­tě model Ori­on. Létal dob­ře, ale byl tro­chu poma­lej­ší.

„Počkej pár dnů. Při­ne­su ti nový šab­lo­ny,“ mrk­nul na mě Milan. Něco málo upra­vil, a tak vzni­kl model Spe­e­dy, kte­rý dokon­ce létal lépe než původ­ní fran­couz­ský ori­gi­nál. Sešli jsme se jed­nou náho­dou s Joskou Rakon­ca­jem na Rašov­ce – tam se doce­la dob­ře léta­lo. Joska letěl pře­de mnou, dolé­tl, kam to dones­lo, a při­stál. Já jsem letěl za ním, krou­žil asi 100 met­rů vyso­ko nad ním a pak jsem to tam posa­dil ved­le. Poved­lo se nám udě­lat výkon­něj­ší kopii.

Kam jsi nej­ra­dě­ji jez­dil létat?
Měl jsem rád fran­couz­ské Mie­u­ssy, tam máš pře­vý­še­ní 1000 met­rů. Byli jsme tam v roce 1989, ješ­tě před revo­lu­cí. Pod­le slov správ­ce oblas­ti jsme byli prv­ní Čecho­slo­vá­ci, co tam léta­li.

Tvůj syn Vašek „Šata­vis“ mlad­ší mi vyprá­věl, jak jsi ho bral na padák, když byl ješ­tě kluk. Můžeš na to zavzpo­mí­nat? Kolik mu bylo?
Zku­sil si to mys­lím popr­vé v Hod­ko­vi­cích a pak taky na Rané. To bylo asi v létě 88, tak­že mu bylo 11 let. Viděl, že létá i máma, tak ho to zají­ma­lo. V té době ješ­tě nele­zl – dělal gym­nasti­ku. Vzal si dám­ský sed­mi­ka­nál, co měla man­žel­ka, a na těch Hod­ko­vi­cích dole­těl nej­dál ze všech – až dolů do kuku­ři­ce. Pak jsme ho ve tři­nác­ti vza­li zase do Mie­u­ssy, kde kou­káš z těch tisíc met­rů dolů na při­stá­vač­ku jak na malý kapes­ník. Nicmé­ně kluk to zvlá­dl suve­rén­ně a při­stál přes­ně tam, kde měl. („Šata­vis“ byl teh­dy prav­dě­po­dob­ně nejmlad­ší padáč­kář a jeho mamin­ka Iva­na prv­ní Češ­kou, co kdy letě­la na kří­d­le, pozn. aut.)

Nicmé­ně ty sis odne­sl z padá­ku doce­la blbý úraz. Jak se to sta­lo?
To se při­ho­di­lo v Tatrách, také v rám­ci toho kur­zu, kte­rý jsem zmí­nil. Vyra­zi­li jsme s instruk­to­ry na svah napro­ti Sle­zá­ku. Chtě­li vidět, jak se s kří­d­lem mané­vru­je, tak jsem jim uka­zo­val, jak se to nafu­ku­je. Pak se šli na Sle­zák najíst. Já jsem si řekl: „Když už jsem takhle vystou­pal, tak půjdu ješ­tě výš.“ Postu­po­val jsem někam k Východ­né Vyso­ké. Našel jsem tam pěk­ný trav­na­tý pruh, nafu­ko­va­lo to lehce pro­ti, tak jsem hned odstar­to­val, jenomže zpra­va od Poľské­ho hre­be­ně to fiče­lo sil­ně dolů… Kle­sal jsem a kle­sal… Ješ­tě jsem se sna­žil pře­lét­nout ten hang…

A nepo­ved­lo se. Kdy­bych situ­a­ci vyhod­no­til rych­le­ji, tak bych to oto­čil pro­ti vět­ru a do těch šutrů bych při­stál maxi­mál­ně s výro­nem kot­ní­ku. Takhle jsem si polá­mal obě nohy. Dlou­ho jsem je měl v sád­ře, násle­do­va­ly růz­né ope­ra­ce, a k tomu jsem dostal ješ­tě plic­ní embo­lii… Táh­lo se to něja­ký rok. Dáva­li mi kapač­ky na pro­kr­vo­vá­ní, aby mi neod­um­řel talus. To trva­lo vždyc­ky tak jed­nu hodi­nu a zbý­va­jí­cí čas jsem seděl v nemoc­nič­ní jídel­ně a na psa­cím stro­ji jsem tam ťukal prv­ní meto­dic­kou pří­ruč­ku o parag­li­din­gu.

Zvlá­dl ses k lítá­ní plno­hod­not­ně vrá­tit, nebo už ses bál?
Ne, strach jsem neměl. Pak se mi při­ho­di­lo ješ­tě sklapnu­tí vrch­lí­ku a sesy­pá­ní-se do lesa v Nor­sku nebo tvr­dé při­stá­ní ve Fran­cii. To už ale skon­či­lo „jen“ vyra­že­ným dechem nebo maxi­mál­ně kom­pres­ní zlo­me­ni­nou dvou obrat­lů.

Tak­že už jsi pak spíš lítal než lezl?
Klid­ně bych nadá­le lezl, ale už to moc nešlo kvů­li tomu kot­ní­ku. Pořád­ně jsem se nedo­stal ani do leze­ček. Kvů­li tomuhle ome­ze­ní už jsem pak spíš lítal, jez­dil divo­kou vodu nebo v zimě na snow­bo­ar­du, nor­dic­kých brus­lích nebo se psím spře­že­ním.

TĚŽŠÍ BATOH NA CHAN TENGRI

JARÝK STEJSKAL

Po tom, co v omsde­sá­tých letech vozil z Himá­la­je jeden úspěch za dru­hým, to asi chtě­lo něja­kou změ­nu. Mimo­cho­dem, Jarýk je prv­ní Čech, kte­rý kdy vyle­zl osmi­ti­sí­cov­ku v zimě. Byla to Čo Oyu, psal se rok 1985 a se Slo­vá­kem Duša­nem Becí­kem se jim poved­la v alp­ském sty­lu. Už teh­dy mož­ná snil o tom, jaké by to bylo usnad­nit si sestup a kopec pros­tě sle­tět…

Tebe k létá­ní při­tá­hl také Míra Šmíd?
Padák jsem sice prv­ně zahlé­dl u Míry, ale popr­vé jsem si to pořád­ně vyzkou­šel na jaře 1988 v Itá­lii, kde to učil jeden můj kámoš a hor­ský vůd­ce Kurt Wal­de. „Tak­že bez padá­ku domů neod­je­du,“ říkal jsem teh­dy. Půj­čil jsem si pení­ze, ten­krát asi 800 marek, a padák jsem si při­ve­zl. Bylo to ale straš­ně moc peněz (teh­dy cca 20 000 Kčs, prů­měr­ná mzda v roce 1989 čini­la 3170 Kč, pozn. red.).

Co to bylo za kří­d­lo?
Big X. To byla tako­vá rela­tiv­ně bez­peč­ná mat­ra­ce.

Jaké bylo tvo­je prv­ní létá­ní doma?
No, když jsem si to při­ve­zl, tak jsem o tom věděl prd. V Itá­lii jsem se účast­nil asi tak dvou hodin uče­ní… Uká­zal jsem to kámo­šům a zača­li jsme to zkou­šet na růz­ných brd­kách. Tak jsme se postup­ně uči­li.

Jed­nou jsme to s „Lan­čem“ zkou­še­li v les­ním prů­seku. Byli jsme nesku­teč­ní exper­ti – tam sta­či­lo, aby z boku fouklo přes ty stro­my a už jsme jeli drž­kou k zemi. (smě­je se) To byly divoč­ny.

Já si pak postup­ně začal mys­let, že už jsem vel­ký expert – dokon­ce jsem byl tak naiv­ní, že jsem plá­no­val expe­di­ci, během kte­ré sle­tím Anna­púr­nu. Když jsem na tenhle pod­nik tré­no­val, tak jsem ale udě­lal fatál­ní chy­bu.

Co se sta­lo?
Létal jsem na roga­lo­vém kop­ci nad obcí Chva­ti­mech na Slo­ven­sku… Nedo­to­čil jsem, spa­dl jsem na prdel a zlo­mil jsem si hřbet. Muse­li mi úpl­ně sešrou­bo­vat páteř a dlou­ho jsem měl kor­zet. Zají­ma­vé je, že se mi to sta­lo v létě 88 a už někdy v led­nu 89 jsem zno­vu lítal nad Skal­na­tým ple­sem v Tatrách. V době, kdy jsem byl ješ­tě vypsa­ný na nemo­cen­ské. (smě­je se) Ješ­tě jsem cho­dil na kon­t­ro­ly do brněn­ské nemoc­ni­ce a tak dále… No, a před­stav si, co se udá­lo. Potkal jsem tam své­ho ošet­řu­jí­cí­ho léka­ře, což byl teda pěk­ný tra­pas.

Pak jsi ješ­tě létal?
Tro­chu. Přes­ně rok po úra­zu, v roce 1989, jsem si vzal padák na Chan Ten­gri (6995 m n. m.). Vyne­sl jsem ho až do posled­ní­ho tábo­ra, kte­rý byl ve výš­ce 6000 met­rů. (Teh­dy parag­li­do­vá výba­va váži­la cca 7 kilo, opro­ti dneš­ním dvě­ma kilům, viz roz­ho­vor s Liv San­soz, pozn. aut.) Během vrcho­lo­vé­ho dne byl ale šíle­ný vítr, tak jsem padák nechal v tábo­ře. Dal­ší den, když jsem chtěl sle­tět do BC, tak byl nula vítr a napadlo po kole­na sně­hu. Neda­lo se roze­běh­nout. Tak jsem ho potup­ně zase sne­sl dolů. Pro­le­těl jsem se nako­nec jen ze dru­hé­ho tábo­ra do BC. Pár minut ve vzdu­chu.

Neod­ra­di­lo tě to?
Potom jsem svůj Big X pro­dal kámo­šo­vi, že si kou­pím něja­ký výkon­něj­ší padák. Ale neměl jsem už tolik času se tomu věno­vat a pak mi docvaklo, že je to ohro­že­ní mého živo­ta. Uvě­do­mil jsem si tu zásad­ní věc, co pla­tí asi dopo­sud. Že v tom vzdu­chu musíš být stá­le, abys ten poten­ci­ál­ní prů­švih doká­zal cítit. Svo­je instink­ty musíš pěs­to­vat. Ne jenom si jed­nou za čas jít zalí­tat – to je pod­le mě nej­ne­bez­peč­něj­ší.

TEXTIL VERSUS ŠROUBKY

JOSKA RAKONCAJ

Joska sti­hl vyzkou­šet snad všech­no vzru­šu­jí­cí, co mu mož­nos­ti své gene­ra­ce nabí­ze­ly. Závěr osm­de­sá­tých let se v jeho himá­laj­ském dení­ku jeví násle­dov­ně: Eve­rest 87 (pytel v sever­ní stě­ně), Anna­pur­na 88 (vrchol již­ní stě­nou) a Maná­slu 89 (rov­něž vrchol již­ní stě­nou). Mezi tyto vel­ké pod­ni­ky se mu poda­ři­lo vměst­nat i novou záli­bu: parag­li­de, ali­as „létá­ní na dra­ko­vi“, jak se teh­dy také říka­lo.

Pama­tu­ješ si na svůj úpl­ně prv­ní let?
To bylo tako­vé poska­ko­vá­ní na hra­ně kop­ce v Hod­ko­vi­cích. Tam fou­kal západ, hra­na byla dlou­há asi 300 met­rů a dalo se tam sva­ho­vat – tedy s těmi lep­ší­mi padá­ky, kte­ré jsme ješ­tě nemě­li.

Z úpl­ných začát­ků si pama­tu­ji, jak jsme v par­tě čtyř nebo pěti lidí slé­ta­li Sněž­ku na padá­ku Big X.

Co dál?
Pak jsme jako prv­ní léta­li na Kozá­ko­vě. V roce 1989 jsem zakou­pil prv­ní elip­su, kte­rá se jme­no­va­la Cor­niche.

Kde jsi ji kou­pil?
Mys­lím v Les Hou­ches u Cha­mo­nix a stá­la 14 000 fran­ků. Teh­dy byl frank za šest korun, tak­že to bylo stej­ně, co bys teh­dy dal za ško­dov­ku, za nový Favo­rit.

To jsi pak na něj doma musel hod­ně dřít, co?
Né, byl jsem v tako­vém pro­fi klu­bu, kde jsme dostá­va­li pení­ze.

Vzal sis někdy kří­d­lo na vět­ší expe­di­ci?
Tuhle ambi­ci jsem měl. Dokon­ce v základ­ním tábo­ře pod Broad Pea­kem a K2 v roce 1986 jsme měli fran­couz­ský padák, kte­rý měl zavře­né komo­ry, nafu­ko­va­né zepře­du a tak dále. Byl to napůl klouzák a napůl padák, kte­rý se pou­ží­val při sesko­cích z leta­dla. Kámoš, kte­rý ho tam při­ne­sl, to tam zkou­šel. Když šel odstar­to­vat, dopadlo to vždyc­ky takhle – běžel 150 met­rů po svých a dal­ších 50 met­rů se kutá­lel v kotr­mel­cích. Pak se na to vyprd­nul.

Vza­li jste padák ješ­tě na jiné expe­di­ce?
Pak už ne.

Jak ses létá­ní věno­val dlou­ho? Chyt­lo tě to, nebo to byla jen tako­vá „krát­ko­do­bá mód­ní vlna“?
Zají­mal jsem se o to pár let. Od roku 89 jsem měl toho „Cor­niche“, potom jsem měl od deva­de­sá­té­ho roku „týpíč­ko“ (padák 3TP od Jin­dři­cha Horáč­ka z Liber­ce, pozn. aut.). Tenhle padák jsme si vza­li s „Lanšmí­dem“ do Peru. Tam nás zachrá­ni­lo, že nám ho cel­ní­ci nevy­da­li. (smě­je se) Jinak bychom se na něm v horách urči­tě zabi­li. To líta­lo jako pra­se a my chtě­li z jihu slét­nout Acon­ca­guu. Bylo to v bed­nách a oni nám řek­li: „Tohle­to ne, přijď­te si za tři dny.“ Pak to pro­dlu­žo­va­li a nako­nec nám bed­ny vrá­ti­li tepr­ve, až když jsme jeli domů. Urči­tě nám to zachrá­ni­lo život.

Jaký byl tvůj nejdel­ší let?
Na del­ší věci jsme s Mírou Šmí­do­vým jez­di­li do Švý­car­ska. Tře­ba z Wet­ter­hor­nu, ne tedy pří­mo z vrš­ku, ale od cha­ty Glesks­teinhüt­te jsme děla­li večer­ní sle­ty do Grin­delwan­du… To bylo veli­ce pěk­né.

Co tě na tom nej­víc bavi­lo?
Dob­ré bylo, že jsme měli tako­vý tro­chu strach ze Švý­ca­rů… Při­stál jsi někde na palou­ku a tam máš všu­de pri­vát­ní lou­ky. Musel jsi to rych­le sba­lit a utí­kat pryč, než na tebe při­šli. (smě­je se)

Ty jsi opro­ti Jarý­ko­vi, Míro­vi nebo Vaš­ko­vi neměl z padá­ku žád­né zra­ně­ní. Nebo se ple­tu?
No, sem tam mě to pro­táh­lo něja­kým roš­tím, ale jinak asi nic váž­né­ho. Pama­tu­ju si, že jsme byli ješ­tě s „Lan­čem“ na Kry­mu, kde jsou ide­ál­ní pod­mín­ky. Je tam tako­vý val, osm kilo­me­t­rů širo­ký, kte­rý je nafu­ko­va­ný pří­mo z moře. Sto met­rů pře­vý­še­ní a ty lety nám tam trva­ly tře­ba půl hodi­ny. Při­stál jsi, vyne­sl jsi to pár kro­ků naho­ru, posva­čil jsi, dal sis víno a šel jsi zno­va.

Na Krym jste vyra­zi­li vylo­že­ně za lítá­ním? Nebo to bylo po ces­tě na Kav­kaz?
Jen tam. Byl to zájezd mixo­va­ný s leze­ním – na Kry­mu jsou nád­her­né skal­ní objek­ty. Máš tam tako­vé stě­ny kou­sek od moře. Asi jsme na to měli i něja­ké­ho prů­vod­ce. Už nevím, bohu­žel z parag­li­du nemám ani žád­né fot­ky.

„Při­stál jsi, vyne­sl jsi to pár kro­ků naho­ru, posva­čil jsi, dal sis víno a šel jsi zno­va.“

Proč jsi s létá­ním skon­čil?
(chví­li pře­mýš­lí) Pro­to­že jsem si kou­pil dvou­ploš­ní­ka. A trva­lo mi tak rok a půl, než jsem ho posta­vil. To bylo kolem roku 1992, pak jsem létal na Zenai­ru, to bylo cel­kem poho­do­vé celo­du­ra­lo­vé éro. Ten jsem taky pro­dal a pak jsem si udě­lal ješ­tě jed­no­ho dvoj­ploš­níšč­ka.

„Si udě­lal“ tedy zna­me­ná, že sis to sám celé posta­vil z dílů?
Sehnal jsem veš­ke­ré letec­ké dří­ví – smr­ko­vé, pak bře­zo­vé pře­kliž­ky… Všech­no jak má být. Ty celo­dře­vě­né jsem dělal pod­le kon­struk­cí ze 30. let. S ote­vře­nou kabi­nou… To už byl inter­net, tak jsem to dělal pod­le něj.

Je víc napí­na­vé letět leta­dlem, kte­ré si člo­věk sám posta­ví, než na padá­ku?
To víš, že jo. Byl jsem celý pos*aný, jeli­kož jsem věděl o kaž­dém šroub­ku. O kaž­dé matič­ce… Teď mám ješ­tě roz­dě­la­né­ho jed­no­ho kluzá­ka, kte­rý taha­li na gumě mezi vál­ka­ma. Dohro­ma­dy jsem udě­lal čty­ři leta­dla. Pro před­sta­vu, ten dvou­ploš­ník mě stál asi 1000 hodin prá­ce a ta dru­há hro­ma­da špej­lí a pře­kliž­ky zabra­la zhru­ba 900 hodin výro­by.

A ve vzdu­chu jsi na nich strá­vil kolik času?
Ten Zenair, tam jsem nalé­tal asi 750 hodin. S dvou­ploš­ní­kem asi 180 hodin. Čili hodi­na letu a pět hodin prá­ce. (smě­je se) Ten posled­ní kluzák mám roz­dě­la­ný asi čty­ři roky – tam už prá­ci radě­ji nepo­čí­tám.

NEPROPADNOUT VJEMŮM

JIRKA „PRCAS“ SLAVÍK

Seve­ro­čes­ký pís­kař „Prcas“ nepat­ří úpl­ně do té prv­ní prů­kop­nic­ké vlny – začal létat „až“ v roce 1992, kdy se ke kří­dlu dostal přes kama­rá­da Mila­na Macha. „Prcas“ sice pod­le svých slov není „skal­ní začá­teč­ník“, ale aspoň se dozvíš, jak létá­ní vní­mal a vní­má dnes.

Na svůj prv­ní let si vzpo­mí­náš?
No, „let“… Bylo to spíš tako­vé kopí­ro­vá­ní teré­nu na kopeč­ku Vlčetín, tam jsme to zkou­še­li na východ­ní vítr. Pak jsme vyra­zi­li ješ­tě na Hod­ko­vi­ce a Rašov­ku – tam už to bylo lítá­ní, jeli­kož je tam vel­ké pře­vý­še­ní. Poslé­ze Ješ­těd a Kozá­kov. Zpr­vu jsem to pin­kal s leze­ním a neměl jsem svůj padák. Cho­dil jsem tře­ba jed­nou za tři měsí­ce… Pak jsem při­šel k něja­kým penězům a kou­pil jsem si svůj vlast­ní padák. Nikdy jsem ale kří­d­lo neměl na úkor leze­ní. Lítat jsem cho­dil spíš, když neby­lo poča­sí na to, aby se šlo do skal.

Děla­lo to s tebou vůbec něco?
Jo, byl tam něja­ký adre­na­lin a endor­fi­ny… Ale vzhle­dem k tomu, že už jsem poměr­ně dlou­há léta lezl, tak mě to zase neo­slo­vo­va­lo nato­lik ohled­ně těch­to vje­mů. Nesta­lo se nic tak sil­né­ho, abych tomu pro­pa­dl. Bral jsem to jako tako­vé zpes­t­ře­ní pohy­bu v pří­ro­dě. Neměl jsem k tomu žád­ný výraz­ný cito­vý vztah. Leze­ní bylo a zůsta­lo čís­lo jed­na. Ten padák se mi líbí stá­le. Už jsem po úra­ze pár­krát byl. Padák, kte­rý vlast­ním, je už asi šes­tý v pořa­dí.

Lítal jsi i v zahra­ni­čí?
Byl jsem s tím v Itá­lii, na Kaná­rech a v Alpách. V zámo­ří jsem s tím nikdy nebyl.

Když jsme se minu­le potka­li, mlu­vil jsi o tom, že by ses někdy moc rád pro­le­těl nad Děčí­nem a Labá­kem. Už se ti to poved­lo?
Ne, ješ­tě se to nepo­da­ři­lo. Zatím bylo leze­ní vždyc­ky mně pří­jem­něj­ší. Urči­tě to při­jde, ale tam je star­to­vač­ka na již­ní smě­ry a letos pově­tr­nost­ní pod­mín­ky pro mě neby­ly vstříc­né. Potře­bu­ju, aby to byla tutov­ka, abych se s tím vzdu­chem nepral. Pře­ci jenom už se bojím a moje psy­chic­ká strán­ka je málo odol­ná ohled­ně něja­kých kom­pli­ka­cí ve vzdu­chu. Nehle­dě na to, že už nesmím spad­nout odni­kud nikam. Čekám tedy na poča­sí a super pod­mín­ky.

__________

__________