HOROLEZCI NA PADÁKU

HOREČKA FESŤÁKU 89

Jestli někdo zapytlil nějakou cestu, bylo momentálně úplně mimo mísu. Na Fesťáku 1989 trápilo horolezce něco jiného – zachvátila je horečka paraalpinismu. „Všichni mluví o velikosti, barvě, tvaru a typu padáků, gesty ukazují nahození padáku, start, zatáčení, spirály, přistávací manévr. Diskutuje se o nejlepších terénech na létání, o četných zraněních a o špitálech, které provázejí život bývalých lezců,“ vzpomínal na tohle léto Mirek „Lanč“ Šmíd, který k nám přitáhl padák ze Západu jako úplně první.

Když „Lanč“ s kamarády poprvé „létal“ na sjezdovce v Machově, psal se červen 1987. Pak křídlo vzal na Královecký Špičák u Žacléře, kde mu ho zkušení rogalisté chtěli sebrat, aby mladíkovi zachránili život. Nenechal se a předvedl jim hladké přistání. „Vytušil jsem, že létat na padáku je větší vzrůšo než lezení,“ píše ve svém článku (Hotejl 1/1989, pozn. aut.). Čerstvě zamilován si Míra Šmíd přibalil výbavičku s sebou do vlaku na Kavkaz, kam se vydal hned zhruba za měsíc po svém prvním českém létání.

V hlavě měl jediný cíl – jako pták se dostat z hory Bžeduch, která měří 4270 m n. m. „Věděl jsem, že o padáku, vzduchu, termice, horských větrných proudech apod. nevím vůbec nic. Bylo mi jasné, že je to dost nebezpečné, ale bylo mi také naprosto jasné, že poletím.“ A tak se také stalo. Míra tvrdě přistál do kamení na moréně a měl štěstí, že ruští kamarádi zpozorovali, kde přesně leží. Pak už to šlo následovně: nosítka – základní tábor – týden v ruské nemocnici – transport přes Moskvu – chirurgie v Trutnově – třicet dní na zádech – zimní rekonvalescence…

S Mírou už si bohužel o začátcích létání u nás nepopovídáme, ale tuhle divokou dobu prožilo ještě několik dalších horolezců. V ten samý rok začal s prvními pokusy Vašek Šatava starší, který si pořídil model Alka od klubu balónového létání v Brně a padáky pak sám dlouhou dobu šil. Před revolucí už na křídle létal himálajista Jarýk Stejskal a historicky prvního sletu Sněžky 10. března 1988 se účastnil společně s Mírou Šmídem také Joska Rakoncaj, který k nám dovezl první zahraniční elipsu. Tito tři zástupci první vlny plus Jirka „Prcas“ Slavík povědí v článku, jak to tehdy osobně prožívali.

Mimochodem, na přelomu 90. let se ještě řešilo, zda budou mít padáčkáři samostatnou sekci v rámci ČHS. Za Vaškem Šatavou na onom Fesťáku podle vyprávění přišel tehdejší předseda horosvazu a zeptal se: „Vašku, a dalo by se pomocí toho křídla sestupovat i z pískovcových věží?“

Co dodat? Musela to být doba lehké naivity a velké neznalosti, kdy lidé zároveň hořeli zvědavostí a touhou využít nově přicházející svobody. Zároveň se všichni na kopcích znali, předávali si nejnovější poznatky a křídla si prodávali mezi sebou. Tištěná Montana měla v názvu: „časopis pro horolezce, skialpinisty, skalkaře, vodáky a paraalpinisty“. Zastupovala celou tuhle rozvětvenou rodinu dobrodruhů.

OBKRESLIT, VYLEPŠIT, LETÍME!

VAŠEK ŠATAVA STARŠÍ

Vašek studoval střední i vysokou školu v Ústí nad Labem, takže blízké skály ho přivábily už v roce 1971. Tehdy nejvíce lezl v Tisé, kde udělal i několik cest a často vyrážel do skal s Karlem Bělinou nebo „Prcasem“ Slavíkem. V Tisé dělal také správce na tehdejší horolezecké chatě nad křižovatkou v příjezdu do Tisé. Pak region opustil, přiženil se do Jablonce nad Nisou a časem opustil i lezení…

Jak ses o létání dozvěděl?
Občas se ke mně dostaly nějaké katalogy z ciziny, kde byly fotky s padákem, a odebíral jsem anglický časopis Mountain, který nebylo tenkrát úplně lehké sehnat. Předplatil mi ho jeden kamarád žijící v emigraci. Takže o létání jsem zpočátku čerpal informace hlavně ze západních tiskovin.

Co tvůj první padák – jak se ti ho podařilo sehnat?
Jako první křídlo jsme měli Alku, ta nebyla špatná. Dělali ji kluci v Brně, v balónové firmě Aviatic. Alky vycházely ze skákacích padáků, kterým tam přidali neprodyšnou vrstvičku. Byly pevné a těžké. Později Liberečák Milan Bábovka obkreslil někde na parkovišti západní padák a udělal z toho model Big X – ten měl velké komory, byl celkem blbuvzdorný a dokázal si poradit v případě sklapnutí. To byla ještě éra, než začaly elipsy.

Můžeš vyprávět, jak probíhal tvůj první start v Harrachově na můstku?
Vzal jsem tam s sebou pár kamarádů, třeba horolezce Míru Peče nebo Jardu Honse. Pamatuju si, že lanovkáři nás pořád zvali na čaj: „Vyvezeme vás nahoru zadarmo. Zastavíme klidně na mezistanici u bubnu, abyste si to mohli slétnout.“ Chtěli nás vidět a všelijak nám pomáhali. Jarda tam měl nějakého kámoše z Japonska, který si to taky zkusil. (směje se) Náš první let byl s padákem, který měl klouzavost 1: 4,5 (na 4,5 uletěných metrů jeden metr klesání, pozn. aut.), takže každá vteřina ve vzduchu se počítala. Pobíhali jsme tam se stopkama a zběsile je mačkali. Když se povedlo vydržet nějakých 45 vteřin ve vzduchu, brali jsme to jako výkon. Přes jednu minutu jsme se dostávali až později na Rané.

Co létání v horách, tam už jste brali model Big X?
Je pravda, že tyhle padáky Big X se daly docela dobře použít i pro některé sestupy. Jednou jsem si ho vzal i na cvičitelský kurz v Tatrách, který jsem vedl. Lezl jsem tam poblíž kurzistů jako „inspektor“ (směje se) a koukal, jak jistí a lezou. Dostali jsme se nad Slezský dóm nějakou čtyřkou a pětkou. Vzal jsem si nahoru padák, který jsem si přes takové samo domo kšandičky s okama přidělal k sedáku. „Sestupte si dolů támhletou lávkou a já si to sletím dolů,“ řekl jsem jim. Cvaknul jsem to na ta svoje oka, nahodil a za minutku jsem byl ve vzduchu. U Slezského dómu se dalo přistát i do kleče, ta vcelku nevadila. Šlo jen o to vytahat z ní pak ty šňůry. Těch ale nebylo tolik, co mají padáky dneska, tak ses z kleče dokázal celkem v pohodě vymotat.

Jak pokračoval vývoj křídel?
S první lepší elipsou přišel Joska Rakoncaj, sehnal si model Corniche. Ten jsme také okopírovali, když jsme se dostali těsně před revolucí do Francie a místní kluci tam s ním létali. Naměřil a obkreslil jsem všechno, co se dalo, a pak jsem podklady předal Milanu Bábovkovi. On to vzal na prkno, rozpracoval to a za pár dní přinesl šablony, ať to podle nich ušiju. Tak jsem to ušil a sešli jsme se tady v Hodkovicích na zkušební lety. A byl na světě model Orion. Létal dobře, ale byl trochu pomalejší.

„Počkej pár dnů. Přinesu ti nový šablony,“ mrknul na mě Milan. Něco málo upravil, a tak vznikl model Speedy, který dokonce létal lépe než původní francouzský originál. Sešli jsme se jednou náhodou s Joskou Rakoncajem na Rašovce – tam se docela dobře létalo. Joska letěl přede mnou, dolétl, kam to doneslo, a přistál. Já jsem letěl za ním, kroužil asi 100 metrů vysoko nad ním a pak jsem to tam posadil vedle. Povedlo se nám udělat výkonnější kopii.

Kam jsi nejraději jezdil létat?
Měl jsem rád francouzské Mieussy, tam máš převýšení 1000 metrů. Byli jsme tam v roce 1989, ještě před revolucí. Podle slov správce oblasti jsme byli první Čechoslováci, co tam létali.

Tvůj syn Vašek „Šatavis“ mladší mi vyprávěl, jak jsi ho bral na padák, když byl ještě kluk. Můžeš na to zavzpomínat? Kolik mu bylo?
Zkusil si to myslím poprvé v Hodkovicích a pak taky na Rané. To bylo asi v létě 88, takže mu bylo 11 let. Viděl, že létá i máma, tak ho to zajímalo. V té době ještě nelezl – dělal gymnastiku. Vzal si dámský sedmikanál, co měla manželka, a na těch Hodkovicích doletěl nejdál ze všech – až dolů do kukuřice. Pak jsme ho ve třinácti vzali zase do Mieussy, kde koukáš z těch tisíc metrů dolů na přistávačku jak na malý kapesník. Nicméně kluk to zvládl suverénně a přistál přesně tam, kde měl. („Šatavis“ byl tehdy pravděpodobně nejmladší padáčkář a jeho maminka Ivana první Češkou, co kdy letěla na křídle, pozn. aut.)

Nicméně ty sis odnesl z padáku docela blbý úraz. Jak se to stalo?
To se přihodilo v Tatrách, také v rámci toho kurzu, který jsem zmínil. Vyrazili jsme s instruktory na svah naproti Slezáku. Chtěli vidět, jak se s křídlem manévruje, tak jsem jim ukazoval, jak se to nafukuje. Pak se šli na Slezák najíst. Já jsem si řekl: „Když už jsem takhle vystoupal, tak půjdu ještě výš.“ Postupoval jsem někam k Východné Vysoké. Našel jsem tam pěkný travnatý pruh, nafukovalo to lehce proti, tak jsem hned odstartoval, jenomže zprava od Poľského hrebeně to fičelo silně dolů… Klesal jsem a klesal… Ještě jsem se snažil přelétnout ten hang…

A nepovedlo se. Kdybych situaci vyhodnotil rychleji, tak bych to otočil proti větru a do těch šutrů bych přistál maximálně s výronem kotníku. Takhle jsem si polámal obě nohy. Dlouho jsem je měl v sádře, následovaly různé operace, a k tomu jsem dostal ještě plicní embolii… Táhlo se to nějaký rok. Dávali mi kapačky na prokrvování, aby mi neodumřel talus. To trvalo vždycky tak jednu hodinu a zbývající čas jsem seděl v nemocniční jídelně a na psacím stroji jsem tam ťukal první metodickou příručku o paraglidingu.

Zvládl ses k lítání plnohodnotně vrátit, nebo už ses bál?
Ne, strach jsem neměl. Pak se mi přihodilo ještě sklapnutí vrchlíku a sesypání-se do lesa v Norsku nebo tvrdé přistání ve Francii. To už ale skončilo „jen“ vyraženým dechem nebo maximálně kompresní zlomeninou dvou obratlů.

Takže už jsi pak spíš lítal než lezl?
Klidně bych nadále lezl, ale už to moc nešlo kvůli tomu kotníku. Pořádně jsem se nedostal ani do lezeček. Kvůli tomuhle omezení už jsem pak spíš lítal, jezdil divokou vodu nebo v zimě na snowboardu, nordických bruslích nebo se psím spřežením.

TĚŽŠÍ BATOH NA CHAN TENGRI

JARÝK STEJSKAL

Po tom, co v omsdesátých letech vozil z Himálaje jeden úspěch za druhým, to asi chtělo nějakou změnu. Mimochodem, Jarýk je první Čech, který kdy vylezl osmitisícovku v zimě. Byla to Čo Oyu, psal se rok 1985 a se Slovákem Dušanem Becíkem se jim povedla v alpském stylu. Už tehdy možná snil o tom, jaké by to bylo usnadnit si sestup a kopec prostě sletět…

Tebe k létání přitáhl také Míra Šmíd?
Padák jsem sice prvně zahlédl u Míry, ale poprvé jsem si to pořádně vyzkoušel na jaře 1988 v Itálii, kde to učil jeden můj kámoš a horský vůdce Kurt Walde. „Takže bez padáku domů neodjedu,“ říkal jsem tehdy. Půjčil jsem si peníze, tenkrát asi 800 marek, a padák jsem si přivezl. Bylo to ale strašně moc peněz (tehdy cca 20 000 Kčs, průměrná mzda v roce 1989 činila 3170 Kč, pozn. red.).

Co to bylo za křídlo?
Big X. To byla taková relativně bezpečná matrace.

Jaké bylo tvoje první létání doma?
No, když jsem si to přivezl, tak jsem o tom věděl prd. V Itálii jsem se účastnil asi tak dvou hodin učení… Ukázal jsem to kámošům a začali jsme to zkoušet na různých brdkách. Tak jsme se postupně učili.

Jednou jsme to s „Lančem“ zkoušeli v lesním průseku. Byli jsme neskuteční experti – tam stačilo, aby z boku fouklo přes ty stromy a už jsme jeli držkou k zemi. (směje se) To byly divočny.

Já si pak postupně začal myslet, že už jsem velký expert – dokonce jsem byl tak naivní, že jsem plánoval expedici, během které sletím Annapúrnu. Když jsem na tenhle podnik trénoval, tak jsem ale udělal fatální chybu.

Co se stalo?
Létal jsem na rogalovém kopci nad obcí Chvatimech na Slovensku… Nedotočil jsem, spadl jsem na prdel a zlomil jsem si hřbet. Museli mi úplně sešroubovat páteř a dlouho jsem měl korzet. Zajímavé je, že se mi to stalo v létě 88 a už někdy v lednu 89 jsem znovu lítal nad Skalnatým plesem v Tatrách. V době, kdy jsem byl ještě vypsaný na nemocenské. (směje se) Ještě jsem chodil na kontroly do brněnské nemocnice a tak dále… No, a představ si, co se událo. Potkal jsem tam svého ošetřujícího lékaře, což byl teda pěkný trapas.

Pak jsi ještě létal?
Trochu. Přesně rok po úrazu, v roce 1989, jsem si vzal padák na Chan Tengri (6995 m n. m.). Vynesl jsem ho až do posledního tábora, který byl ve výšce 6000 metrů. (Tehdy paraglidová výbava vážila cca 7 kilo, oproti dnešním dvěma kilům, viz rozhovor s Liv Sansoz, pozn. aut.) Během vrcholového dne byl ale šílený vítr, tak jsem padák nechal v táboře. Další den, když jsem chtěl sletět do BC, tak byl nula vítr a napadlo po kolena sněhu. Nedalo se rozeběhnout. Tak jsem ho potupně zase snesl dolů. Proletěl jsem se nakonec jen ze druhého tábora do BC. Pár minut ve vzduchu.

Neodradilo tě to?
Potom jsem svůj Big X prodal kámošovi, že si koupím nějaký výkonnější padák. Ale neměl jsem už tolik času se tomu věnovat a pak mi docvaklo, že je to ohrožení mého života. Uvědomil jsem si tu zásadní věc, co platí asi doposud. Že v tom vzduchu musíš být stále, abys ten potenciální průšvih dokázal cítit. Svoje instinkty musíš pěstovat. Ne jenom si jednou za čas jít zalítat – to je podle mě nejnebezpečnější.

TEXTIL VERSUS ŠROUBKY

JOSKA RAKONCAJ

Joska stihl vyzkoušet snad všechno vzrušující, co mu možnosti své generace nabízely. Závěr osmdesátých let se v jeho himálajském deníku jeví následovně: Everest 87 (pytel v severní stěně), Annapurna 88 (vrchol jižní stěnou) a Manáslu 89 (rovněž vrchol jižní stěnou). Mezi tyto velké podniky se mu podařilo vměstnat i novou zálibu: paraglide, alias „létání na drakovi“, jak se tehdy také říkalo.

Pamatuješ si na svůj úplně první let?
To bylo takové poskakování na hraně kopce v Hodkovicích. Tam foukal západ, hrana byla dlouhá asi 300 metrů a dalo se tam svahovat – tedy s těmi lepšími padáky, které jsme ještě neměli.

Z úplných začátků si pamatuji, jak jsme v partě čtyř nebo pěti lidí slétali Sněžku na padáku Big X.

Co dál?
Pak jsme jako první létali na Kozákově. V roce 1989 jsem zakoupil první elipsu, která se jmenovala Corniche.

Kde jsi ji koupil?
Myslím v Les Houches u Chamonix a stála 14 000 franků. Tehdy byl frank za šest korun, takže to bylo stejně, co bys tehdy dal za škodovku, za nový Favorit.

To jsi pak na něj doma musel hodně dřít, co?
Né, byl jsem v takovém profi klubu, kde jsme dostávali peníze.

Vzal sis někdy křídlo na větší expedici?
Tuhle ambici jsem měl. Dokonce v základním táboře pod Broad Peakem a K2 v roce 1986 jsme měli francouzský padák, který měl zavřené komory, nafukované zepředu a tak dále. Byl to napůl klouzák a napůl padák, který se používal při seskocích z letadla. Kámoš, který ho tam přinesl, to tam zkoušel. Když šel odstartovat, dopadlo to vždycky takhle – běžel 150 metrů po svých a dalších 50 metrů se kutálel v kotrmelcích. Pak se na to vyprdnul.

Vzali jste padák ještě na jiné expedice?
Pak už ne.

Jak ses létání věnoval dlouho? Chytlo tě to, nebo to byla jen taková „krátkodobá módní vlna“?
Zajímal jsem se o to pár let. Od roku 89 jsem měl toho „Corniche“, potom jsem měl od devadesátého roku „týpíčko“ (padák 3TP od Jindřicha Horáčka z Liberce, pozn. aut.). Tenhle padák jsme si vzali s „Lanšmídem“ do Peru. Tam nás zachránilo, že nám ho celníci nevydali. (směje se) Jinak bychom se na něm v horách určitě zabili. To lítalo jako prase a my chtěli z jihu slétnout Aconcaguu. Bylo to v bednách a oni nám řekli: „Tohleto ne, přijďte si za tři dny.“ Pak to prodlužovali a nakonec nám bedny vrátili teprve, až když jsme jeli domů. Určitě nám to zachránilo život.

Jaký byl tvůj nejdelší let?
Na delší věci jsme s Mírou Šmídovým jezdili do Švýcarska. Třeba z Wetterhornu, ne tedy přímo z vršku, ale od chaty Glesksteinhütte jsme dělali večerní slety do Grindelwandu… To bylo velice pěkné.

Co tě na tom nejvíc bavilo?
Dobré bylo, že jsme měli takový trochu strach ze Švýcarů… Přistál jsi někde na palouku a tam máš všude privátní louky. Musel jsi to rychle sbalit a utíkat pryč, než na tebe přišli. (směje se)

Ty jsi oproti Jarýkovi, Mírovi nebo Vaškovi neměl z padáku žádné zranění. Nebo se pletu?
No, sem tam mě to protáhlo nějakým roštím, ale jinak asi nic vážného. Pamatuju si, že jsme byli ještě s „Lančem“ na Krymu, kde jsou ideální podmínky. Je tam takový val, osm kilometrů široký, který je nafukovaný přímo z moře. Sto metrů převýšení a ty lety nám tam trvaly třeba půl hodiny. Přistál jsi, vynesl jsi to pár kroků nahoru, posvačil jsi, dal sis víno a šel jsi znova.

Na Krym jste vyrazili vyloženě za lítáním? Nebo to bylo po cestě na Kavkaz?
Jen tam. Byl to zájezd mixovaný s lezením – na Krymu jsou nádherné skalní objekty. Máš tam takové stěny kousek od moře. Asi jsme na to měli i nějakého průvodce. Už nevím, bohužel z paraglidu nemám ani žádné fotky.

„Přistál jsi, vynesl jsi to pár kroků nahoru, posvačil jsi, dal sis víno a šel jsi znova.“

Proč jsi s létáním skončil?
(chvíli přemýšlí) Protože jsem si koupil dvouplošníka. A trvalo mi tak rok a půl, než jsem ho postavil. To bylo kolem roku 1992, pak jsem létal na Zenairu, to bylo celkem pohodové celoduralové éro. Ten jsem taky prodal a pak jsem si udělal ještě jednoho dvojplošníščka.

„Si udělal“ tedy znamená, že sis to sám celé postavil z dílů?
Sehnal jsem veškeré letecké dříví – smrkové, pak březové překližky… Všechno jak má být. Ty celodřevěné jsem dělal podle konstrukcí ze 30. let. S otevřenou kabinou… To už byl internet, tak jsem to dělal podle něj.

Je víc napínavé letět letadlem, které si člověk sám postaví, než na padáku?
To víš, že jo. Byl jsem celý pos*aný, jelikož jsem věděl o každém šroubku. O každé matičce… Teď mám ještě rozdělaného jednoho kluzáka, který tahali na gumě mezi válkama. Dohromady jsem udělal čtyři letadla. Pro představu, ten dvouplošník mě stál asi 1000 hodin práce a ta druhá hromada špejlí a překližky zabrala zhruba 900 hodin výroby.

A ve vzduchu jsi na nich strávil kolik času?
Ten Zenair, tam jsem nalétal asi 750 hodin. S dvouplošníkem asi 180 hodin. Čili hodina letu a pět hodin práce. (směje se) Ten poslední kluzák mám rozdělaný asi čtyři roky – tam už práci raději nepočítám.

NEPROPADNOUT VJEMŮM

JIRKA „PRCAS“ SLAVÍK

Severočeský pískař „Prcas“ nepatří úplně do té první průkopnické vlny – začal létat „až“ v roce 1992, kdy se ke křídlu dostal přes kamaráda Milana Macha. „Prcas“ sice podle svých slov není „skalní začátečník“, ale aspoň se dozvíš, jak létání vnímal a vnímá dnes.

Na svůj první let si vzpomínáš?
No, „let“… Bylo to spíš takové kopírování terénu na kopečku Vlčetín, tam jsme to zkoušeli na východní vítr. Pak jsme vyrazili ještě na Hodkovice a Rašovku – tam už to bylo lítání, jelikož je tam velké převýšení. Posléze Ještěd a Kozákov. Zprvu jsem to pinkal s lezením a neměl jsem svůj padák. Chodil jsem třeba jednou za tři měsíce… Pak jsem přišel k nějakým penězům a koupil jsem si svůj vlastní padák. Nikdy jsem ale křídlo neměl na úkor lezení. Lítat jsem chodil spíš, když nebylo počasí na to, aby se šlo do skal.

Dělalo to s tebou vůbec něco?
Jo, byl tam nějaký adrenalin a endorfiny… Ale vzhledem k tomu, že už jsem poměrně dlouhá léta lezl, tak mě to zase neoslovovalo natolik ohledně těchto vjemů. Nestalo se nic tak silného, abych tomu propadl. Bral jsem to jako takové zpestření pohybu v přírodě. Neměl jsem k tomu žádný výrazný citový vztah. Lezení bylo a zůstalo číslo jedna. Ten padák se mi líbí stále. Už jsem po úraze párkrát byl. Padák, který vlastním, je už asi šestý v pořadí.

Lítal jsi i v zahraničí?
Byl jsem s tím v Itálii, na Kanárech a v Alpách. V zámoří jsem s tím nikdy nebyl.

Když jsme se minule potkali, mluvil jsi o tom, že by ses někdy moc rád proletěl nad Děčínem a Labákem. Už se ti to povedlo?
Ne, ještě se to nepodařilo. Zatím bylo lezení vždycky mně příjemnější. Určitě to přijde, ale tam je startovačka na jižní směry a letos povětrnostní podmínky pro mě nebyly vstřícné. Potřebuju, aby to byla tutovka, abych se s tím vzduchem nepral. Přeci jenom už se bojím a moje psychická stránka je málo odolná ohledně nějakých komplikací ve vzduchu. Nehledě na to, že už nesmím spadnout odnikud nikam. Čekám tedy na počasí a super podmínky.

__________

__________